V minulém dílu jsme se dostali do chvíle, kdy se přes různé překážky a hrozící zatčení podařilo Leninovi a jeho soudruhům uchopit moc. Je „den po revoluci“ a vše jde ještě zvrátit.
Opuštění jednacího sálu esery a sociálními demokraty po zatčení členů Prozatímní vlády byla jedna ze zásadních chyb – demokratické strany vyklidily pozice, a tím přenechaly Leninově sektě většinu. Potom může sjezd přijmout dekrety o míru a o půdě, vytvořit Radu lidových komisařů a ústřední výkonný výbor sovětů, obojí pod předsednictvím Lenina. Jediný člověk tedy uzurpoval nejvyšší moc jak ve vládě, tak v orgánu nahrazujícím parlament.
Zatím bolševici ovládli jenom hlavní město. Přitom se obávali, že na ně brzy zaútočí vládní pluky a k nim se připojí i část posádky. Také v Moskvě bojovaly bolševické síly proti vládě.
V těch dnech se Lenin, který se vždy obával zatčení, zeptal Trockého: Co se stane, když nás dva zabijí? Budou mít Sverdlov a Bucharin dost sil, aby to zvládli? Trockij se usmál: Doufám, že nás nezabijí. Lenin zapochyboval: Kdo ví...
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvV pátek 9. listopadu ve 20 hodin informuje německý generální štáb ministerstvo zahraničí: „Podle zachycené rádiové zprávy vypukla v Petrohradě revoluce, ve které se předpokládá, že sovět dělníků a vojáků zvítězil. Zdá se, že sovět se preventivně pokusí stáhnout vojáky z fronty k Petrohradu. Nicméně podle našeho názoru má vítězství sovětu dělníků a vojáků podporu.“
„Revoluce v Petrohradě, která dala přinejmenším dočasně vládu do rukou Lenina a jeho spolupracovníků, přišla dříve, než jsme si mohli myslet,“ píše druhý den rakousko-uherský ministr zahraničí Ottokar Czernin německému státnímu tajemníku Richardu von Kühlmannovi. O tom, jestli se Leninovi podaří udržet u moci, zatím Vídeň pochybuje. Kdyby zůstal a Čtyřspolek by s ním uzavřel separátní mír, bude třeba od Ruska odtrhnout různé neruské národy v rámci jejich práva na sebeurčení.
VŘSR na Technet.cz
 Komunistické oslavy 100. výročí VŘSR v Petrohradě (7.listopadu 2017) |
„Nejzávažnějším aspektem situace je to, že nová moc v Rusku proklamuje ‚okamžitý spravedlivý mír’, což ukazuje, že německá intrika v Petrohradě zvítězila,“ uvádí prozíravě londýnský list Evening Star už 8. listopadu 1917.
Bolševici stále potřebují peníze. Vždyť svým rudým gardistům vyplácejí denní žold 12-16 rublů. A to je hodně peněz, protože jeden zlatý rubl se rovná 1,25 německé marky.
V pátek 9. listopadu žádá státní sekretář Zimmermann německé ministerstvo financí o uvolnění dalších 15 milionů marek „pro politickou propagandu v Rusku“. Druhý den posílá Berlín do Stockholmu polovinu peněz a vzápětí zbytek.
Současně přichází ministerstvu zahraničí telegram od agenta Löwensteina-Blaua z Kodaně: „Lenin potřebuje k uskutečnění svého programu německou pomoc. To znamená, že německá vláda musí veřejně vyhlásit své hlavní válečné cíle. Protože tyto válečné cíle více či méně souhlasí s bolševickými, Lenin se může zeptat spojenců, zda zahájí jednání na této základně; jestliže odmítnou, nebude mít Rusko k Dohodě žádné závazky. Jestliže podmínky vyhlášené Ústředními mocnostmi jsou těžší než ty, které budou v prohlášení hlavních cílů, pak by to zmařilo Leninův záměr uzavřít mír. Zprávy o plánovaném oddělení Polska a Litvy od Ruska by dnes oslabily důvěru v německou politiku; bylo by proto vhodné vydat uklidňující prohlášení.“
V sobotu zakazuje Rada lidových komisařů všechny noviny, které vystupovaly proti revoluci. Bolševické oddíly obkličují sídlo Dumy, ale potom se zase stahují.
V neděli ráno obsazují junkeři telefonní centrálu a Michajlovskou manéž. Současně vydávají prohlášení nově ustaveného Výboru pro spásu vlasti, aby se lidé přidávali k vojskům, která postupují proti Petrohradu. Avšak bolševici tyto útočníky brzy vytlačují. A druhý den odrážejí útok vládních pluků.
Mezitím zástupci železničářských odborů Vikžel navrhují vytvoření „homogenní socialistické vlády“. Nesouhlasíme ani s bolševickou, ani s Kerenského vládou. A jestliže nás politici odmítnou, zablokujeme dodávky potravin do měst!
Vedení bolševiků se s Vikželem nemůže shodnout. Kameněv a Zinovjev prosazují názory odborářů, Lenin a Trockij je odmítají. Vždyť podle nich by měl být premiérem eser Viktor Černov! Bolševici posílají své agitátory mezi členy Vikželu, aby ho rozložili. To se jim brzy daří. Železničáři ztrácejí možnost výhrůžku splnit.
Mezitím rudé gardy přemohly vládní pluky v Moskvě. Vzbouřenci odrážejí další útok na Petrohrad a jejich agitátoři přemlouvají vládní vojáky, aby se přidali na stranu revoluce. A když Kerenskij zjistil, že ho kozáci – jeho vlastní stráž – mají vydat bolševikům, v přestrojení prchá.
Na hlavní město postupuje Kerenského vrchní velitel generál Nikolaj Duchonin. Brzy si uvědomuje, že s těmito vojáky bolševiky neporazí. Proto postup své zdemoralizované armády zastavuje.
Boj o moc v Petrohradě pokračuje. V ústředním výkonném výboru sovětů žádají leví eseři obnovení svobody tisku. Opět marně. Na protest ze všech sovětských orgánů odcházejí – tím opakují svou starou chybu, protože stále víc vyklízejí pole. Měli zůstat a pomoci jedné skupině bolševiků, která navrhovala koaliční vládu, ale proti zarputilému Leninovi ji nemohla prosadit.
Poslední listopadový týden probíhají volby do Ústavodárného shromáždění. Třebaže vítězí levice, která získává dvě třetiny hlasů, na bolševiky připadá jenom 24 %. Když se potom v lednu takto zvolený parlament schází a nechce nové diktátory poslouchat, nařizuje Lenin strážím, aby ho bez násilí rozpustily. Námořník Anatolij Železňakov, který velí ostraze, říká poslancům jednoduše: Stráž je unavená. Koukejte se rozejít!
V prosinci zakazuje Lenin stranu kadetů a později vyhlašuje „revoluční teror“ vůči všem nepřátelům, vůči všemu „škodlivému hmyzu“. Tuto hrůzovládu rozpoutává nově zřízená Mimořádná komise pro boj proti kontrarevoluci vedená Polákem Felixem Dzeržinským, zpočátku známá pod zkratkou Čeka, později několikrát přejmenovaná – nejčastěji ji známe jako NKVD, NKGB a KGB.
„Dokonce i když zůstanou bolševici u moci jen několik týdnů, země se dostane do takového stavu teroru, jaký Francie i pod Muratem stěží zažila,“ pochvaluje si německý diplomat a štábní důstojník Kurt Riezler v memorandu z 12. listopadu; od září slouží ve Stockholmu jako šéf „ruské operace“. „Bolševici zaútočili na stranu sociálních revolucionářů za to, že se pokusila zabránit rolníkům vypalovat zemědělské usedlosti a mocí si zabírat půdu. Bolševici se pravděpodobně pokusí předat všechnu výkonnou moc do rukou místních výborů pracujících a vojáků, takže by úplně vyloučili existující administrativní aparát. Jestliže se jim to podaří, během pouhých několika týdnů... země přestane být schopna vojensky a ekonomicky přispívat ke světové válce, a potom tedy starý režim, který se pravděpodobně vrátí k moci, bude potřebovat roky na to, aby tento chaos odstranil.“
Druhý den státní tajemník ministerstva zahraničí Kühlmann upozorňuje kancléřství na nepevnost Leninovy vlády. Podle zprávy ze Stockholmu západní státy Dohody předpokládají, že vlastenecké síly svrhnou bolševiky během 2-3 týdnů. Proto raději s mírovými rozhovory s Leninem počkáme.
Ale už 3. prosince doporučuje Kühlmann, aby německá vláda bolševiky finančně podporovala „nejrůznějšími kanály a pod rozličnými nálepkami“. Berlínský televizní režisér Jochen Trauptmann našel v roce 1997 v archivu tohoto úřadu i dokumenty o dodávkách zbraní – pušek, šavlí a dokonce prý rovněž tří ponorek.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvBoj o „hanebný mír“
Ve zmatcích, které způsobilo povstání, se prohlásil vrchním velitelem armády generál Nikolaj Duchonin. Uznal ho i Lenin a 20. listopadu mu nařizuje, aby zahájil jednání s německým a rakousko-uherským velením o zastavení bojů a o mírových rozhovorech. Generál odmítá, bolševici ho sesazují a na jeho místo posílají pouhého praporčíka Nikolaje Krylenka.
Praporčíkovi trvá několik dnů, než se dostane na frontu, a tak až 26. listopadu může poslat parlamentáře k Němcům. Druhý den v podvečer se delegace znepřátelených států poprvé setkávají – bolševiky vedou Adolf Joffe a Lev Kameněv. Parlamentáři se dohodli na zastavení palby a na schůzce vládních zmocněnců 3. prosince v Brestu Litevském.
Padá tedy naděje Helphanda a Radeka na mírové rozhovory ve Stockholmu. Kdyby se konaly v neutrálním státě, doufali oba revolucionáři, snáze by podnítily socialistickou revoluci v dalších zemích, především v Německu.
Navrhujeme šestiměsíční příměří, vaše vojska vyklidí Rigu a Moonsundské ostrovy, vaše divize se nebudou přesunovat na západ, mezitím dojednáme spravedlivý mír – doporučuje Kameněv na první schůzce obou delegací v prosinci.
Ale Němci a Rakušané odmítají. Nicméně se podaří dojednat příměří, které platí do 14. ledna 1918.
Mezitím Helphand a další agenti upozorňují Němce, že Lenin potřebuje dosáhnout míru velmi rychle, aby se mohl vypořádat se vzrůstající opozicí. Berlín však na uchvácení některých území a na parcelování carské říše trvá.
Koncem prosince potvrzují němečtí agenti, že v Rusku narůstá silné protibolševické hnutí, pro Leninovu vládu nebezpečné. A je stále jasnější, že bolševičtí vůdci očekávají revoluci rovněž v samotném Německu. To Berlín znervózňuje a utvrzuje v tvrdých mírových podmínkách.
Rozhovory v Brestu Litevském pokračují od 22. prosince 1917. Vojska stáhneme z vašeho území až po podepsání mírové smlouvy, oznamuje německý státní tajemník Richard von Kühlmannem ruské delegaci vedené Kameněvem. Kromě toho s ohledem na vaše proklamace o sebeurčení národů se od Ruska odtrhne a osamostatní Polsko, Litva, Lotyšsko, část Estonska a Kuronsko. Požadujeme rychlý návrat všech zajatců, asi milionu lidí. Rakušané v čele s hrabětem Czerninem přizvukují. Obě strany nyní počkají na vyjádření západních členů Dohody – Francie, Velké Británie a Itálie.
K dalšímu jednání se obě delegace scházejí až 9. ledna 1918. Před tím se Finsko oddělilo od Ruska a vyhlásilo samostatnost. Na zasedání přicházejí rovněž Ukrajinci, aby bolševikům sdělili, že pod německým patronátem si i oni zřídili vlastní stát.
K prosincovým návrhům se Dohoda nepřipojila, a proto je nepovažujeme za platné, říká tvrdě Kühlmann Trockému. Nebudeme tedy diskutovat o navrácení ostrovů v Rižském zálivu.
Vedoucí bolševické delegace opět žádá o stažení vojsk z Ruska, ale marně. Navíc Němci předkládají mapu s územními nároky.
Ten den dostává německá delegace z Berlína podrobnou zprávu o situaci v Rusku. Bolševici jsou morálně a politicky izolováni. Zemi může zachránit jedině Ústavodárné shromáždění, píše se v ní. Bolševici se snaží vládnout terorem. Nejen intelektuálové, ale i sami vojáci se jim snaží vzdorovat. Není nutné uzavírat mír pouze s Leninem, ale i s některými demokratickými stranami.
Německý generální štáb si uvědomuje, že balancuje na špičce nože. Z jedné strany musí podporovat bolševiky, protože ti jediní jsou schopni ukončit válku, a z druhé strany chce urvat od Ruska co největší kusy území, přičemž nesmí dopustit, aby tím podtrhl jejich vládu.
V roce 1917 poslal Berlín Leninovi a Trockému přes 15 milionů marek, aspoň podle nalezených hlášení, která nemusí být úplná. A ruské revolucionáře podporuje dál, jak ukazuje oznámení ředitele berlínské Říšské banky von Schanze Trockému z 8. ledna 1918: „...bylo převedeno 50 milionů rublů ve zlatě, aby byly k dispozici lidovým komisařům.“
V lednu nastupuje v Petrohradě nový německý vyslanec hrabě Wilhelm von Mirbach. Berlínu 24. ledna hlásí: Lenin vládne pomocí cenzury a tajné policie, příslušníci opozice žijí pod neustálým tlakem. Příznačné bylo nedávné zavraždění dvou bývalých ministrů ve vězení rudými námořníky.
Zprávy o tvrdých německých a rakouských požadavcích vyvolávají odpor i mezi samými bolševiky. Přerušte vyjednávání s nepřítelem, vyslovujeme nedůvěru ústřednímu výboru! – žádá moskevský oblastní výbor strany. Petrohradský sovět dokonce chce pokračovat ve válce.
Když se 19. ledna vrací Trockij s německou mapou z Brestu do Petrohradu, většina bolševických činitelů se přiklání k válce.
Ale tím bychom zadusili doutnající proletářské revoluce v Německu, zapřísahá je Lenin. Pořád totiž čeká, že každý den a každou hodinu vzplane socialistická revoluce v Německu.
A mír by nakonec stejně někdo musel podepsat, třeba eser Černov, protože ruská armáda už je vyčerpaná, pokračuje bolševický vůdce. Separátní mír by dal možnost, abychom se odpoutali od dvou nepřátelských imperialistických skupin!
Jsem proti „hanebnému míru,“ vystupuje Trockij. Rusko by mělo jednostranně vyhlásit ukončení válečného stavu a své vojáky poslat domů.
Po bouřlivé diskusi se hlasuje. Pro válku se vyslovuje 32 účastníků porady, 16 souhlasí s Trockým a 15 s Leninem.
Německo je pouze těhotné revolucí, kdežto my jsme přivedli na svět zdravím kypící dítě, socialistickou republiku, kterou bychom mohli zabít, kdybychom začali válku, demagogicky obhajuje Lenin svou politiku na zasedání ústředního výboru bolševické strany 24. ledna.
Zinovjev namítá: Ale podepsáním míru oslabíme revoluční hnutí na Západě!
Ani tady Lenin nakonec neuspěl. Získal pouze jednoho spojence, pro válku byli rovněž dva, Trockého návrh podporovalo devět lidí, jeden se zdržel.
Bolševický vůdce vycházel z toho, že ve všech velkých německých a rakouských městech probíhají stávky, také ve Varšavě dělníci odmítli pracovat. Když je 3. února vojsko a policie potlačily, Lenina to zdrtilo.
Obě delegace se vracejí do Brestu 30. ledna. Německé a rakouské podmínky se nezměnily. Trockij vysvětluje svůj názor na ukončení nepřátelství. Vyjednavači marně přesvědčují jeden druhého. Večer 10. února odmítá vedoucí ruské delegace smlouvu podepsat.
Jsme tedy s Ruskem ve stavu míru? ujišťuje se nevěřícně Kühlmann.
Jsem hluboce přesvědčen, že německý lid a národy Rakousko-Uherska nedovolí sáhnout ke granátům a bajonetům, odpovídá zaníceně Trockij. Prohlašujeme válečný stav za skončený a převedeme své vojáky na mírovou práci.
O šest dnů později oznamují Berlín a Vídeň Petrohradu, že po neúspěchu v jednání budou pokračovat ve válečném stavu, který obnoví 18. února.
Bolševický ústřední výbor začíná znovu jednat. Lenin navrhuje poslat Němcům a Rakušanům telegram se žádostí o novou schůzku. Poměrem hlasů 6:5 je odmrštěn.
Počkáme, jestli ofenzivu vůbec zahájí, argumentuje Trockij. Musíme nechat událostem volný průběh, aby přivedly dělnické masy k revoluci.
A co se stane, když revoluce v Německu nezačne? ptá se Lenin.
Tato otázka Trockého zneklidnila a začíná měnit názor. Potom se opět hlasuje. Trockij se přidává k Leninovi. Nejvyšší stranický orgán rozhodl šesti hlasy proti jednomu při čtyřech abstencích, že mír by měl být podepsán, „kdyby se německá ofenziva stala skutečností a kdyby nenastalo revoluční procitnutí v Německu a Rakousku“.
Nepřátelé plní slib a 18. února 1918 zahajují útok. Bolševici znovu rokují. Bucharin požaduje zahájení „revoluční války“. Nakonec se v poměru 7:6 při jedné abstenci rozhodují odeslat ponižující telegram: „...Rada lidových komisařů se cítí nucena prohlásit, že je ochotna bezodkladně podepsat mír za podmínek, které předložila německá vláda v Brestu Litevském.“
Přesto německá ofenziva bezohledně pokračuje. Útočníci přetínají spojení Moskva-Petrohrad, obsazují Minsk, vyloďují se ve Finsku.
Trockij se vzdává funkce komisaře zahraničí a jeho místo zaujímá Georgij Čičerin, který se nedávno vrátil z emigrace. Bolševik číslo dva Trockij se nyní pouští do organizování armády.
Němci však 23. února telegrafují do Petrohradu nové mírové podmínky, mnohem tvrdší než předcházející. Požadují navíc šest miliard zlatých marek, demobilizaci a zrušení pevnosti na Aalandských ostrovech.
Lenin doporučuje, aby je ústřední výbor bolševiků přijal. Opět se zvedá vlna odporu.
Když hrozí Lenin odchodem, nemusíme se ničeho bát, prohlašuje Lomov. Musíme se chopit moci bez něho.
Dzeržinskij vzdychá: Podepsáním nic nezachráníme. Trockij upozorňuje: Kdyby vládla jednota, mohli jsme pokračovat v odporu a tak umožnit revoluci v Evropě. Leninův návrh poměrem hlasů 7:4 neprošel, čtyři členové vedení se zdrželi.
Jednání se přenáší do ústředního výkonného výboru sovětů. Jeho členy Lenin získal. Při jmenovitém hlasování se 116 členů vyslovuje pro, 85 je proti, 25 se zdržuje.
Německá ofenziva pokračuje až do 1. března. Ten den jsou v Brestu obnovena mírová jednání. A bolševická delegace vedená Grigorijem Sokolnikovem bez velké diskuse podepisuje všechno, co jí Němci a Rakušané předkládají.
V 1. čísle časopisu Kommunist, orgánu levých komunistů, vychází úvodník Bucharina a Radeka: „Měli bychom zemřít v krásném gestu s mečem v ruce volajíce: Mír znamená hanbu! Čest znamená válku!“
Začátkem března souhlasí s mírovou smlouvou ještě VII. bolševický sjezd. Proti ní vystupují jako obvykle stoupenci Trockého a Bucharina. Není jim to nic platné. Ani protesty vlád Dohody nebere Lenin na vědomí.
Později Berlín financuje boje Rudé armády proti divizím věrných Prozatímní vládě a čs. legiím. Státní tajemník ministerstva financí hrabě Sigfried von Rödern oznamuje 11. června 1918 svému kolegovi na ministerstvu zahraničí Kühlmannovi převod dalších „40 milionů marek na příslušný účel“. Nicméně dochované dokumenty ukazují, že německé vyslanectví převedlo jenom devět milionů. O tom, jestli se další záznamy ztratily anebo peníze bolševici nakonec skutečně nedostali, můžeme jenom spekulovat.
Kapitola z knihy Osudové okamžiky Československa (2012)
