Komunistické oslavy výročí bolševické revoluce v ruském Stavropolu (7....

Komunistické oslavy výročí bolševické revoluce v ruském Stavropolu (7. listopadu 2010) | foto: Reuters

„Moci se ujali buržousti!“ V paruce a s falešným vousem zažehl Lenin VŘSR

  • 23
V úterý šestého listopadu roku 1917 za úsvitu obsazují junkeři – mladí posluchači důstojnických škol – tiskárnu bolševického listu Rabočij puť. Hledají také Lenina. Málokdo si uvědomuje, že v Rusku právě začíná nový puč, tentokrát za německé marky.

Dělníci, kteří jdou právě do práce, na junkery hned upozorňují petrohradský městský sovět. Tento výbor tam posílá oddíl revolučních vojáků, aby útočníky vytlačil. 

Bolševici ustavují ve Smolném paláci vojenský štáb a nařizují svým oddílům pohotovost. Před polednem žádá premiér Kerenskij členy nedávno ustaveného „předparlamentu“ o podporu.

Avšak povstalecká vojska mají převahu. Vyhánějí junkery z telegrafní a telefonní centrály Petrohradu, rovněž nedovolují vládním ženistům podminovat mosty přes řeku Něvu. V podvečer bolševici zdvihají mosty, aby nemohla přijít Kerenskému na pomoc další vojska. Premiér o ně marně telefonicky žádá hlavní štáb v Mogilevu. V okolí metropole není jediný pluk, jehož mužstvo by bolševici svou agitací nerozložili. „Předparlament“ volí „výbor veřejného blaha“, který má řídit potlačení revolty. Tramvaje jezdí jenom po jednom břehu.

V Zimním paláci, kde sídlí vláda, se zabarikádovaly dva tisíce vojáků – junkerů, kozáků a vojaček. Na Palácovém náměstí před ním zaujímá bojové postavení dělostřelecká baterie. Křižník Aurora odplul v noci po Něvě do centra města.

Pozdě v noci přichází bolševický vůdce Vladimír Lenin v šedivé paruce a s přilepeným plnovousem do Smolného. Nikdo ho tam nečeká – všichni mu vzkazovali, aby zůstal dál v ilegálním bytě. Vůdce začíná hned hystericky vykřikovat na své věrné: Okamžitě zaútočte na Zimní palác!

Dlouho mu musejí vysvětlovat, že takový útok není jednoduchý, že se musí důkladně připravit... A co kdyby Vladimír Iljič napsal provolání k lidem? Lenin, který umí dělat revoluci nejlíp od psacího stolu, poslechl.

Ve středu v poledne 7. listopadu – 25. října podle starého juliánského kalendáře, který ještě platí – vysílá radiotelegrafista Aurory výzvu K občanům Ruska. Byla svržena Prozatímní vláda a moc převzal vojenský revoluční výbor jako orgán petrohradského sovětu – tvrdí v ní Lenin lživě. – Nabízíme mír, zrušíme vlastnictví půdy statkářů, zavedeme dělnickou kontrolu nad výrobou a vytvoříme sovětskou armádu.

Premiér Kerenskij chce odjet z Petrohradu do Mogileva pro posily. Nemůže však najít řidiče od vládních vozů. Nakonec mu půjčuje auto jeden americký diplomat.

Lenin se opájí myšlenkou, že ruská revoluce podnítí revoluční hnutí v celé Evropě. K večeru se potkává americký komunistický novinář John Reed se členem bolševického vedení D. B. Rjazanovem. Za přítomnosti Lva Kameněva, který se narodil jako Rosenfeld, kritizuje Rjazanov Lenina: Vždyť je to šílenství! Evropští dělníci se ani nepohnou!

Lenin bral od kohokoliv a slíbil cokoliv

Ruští komunisté zároveń slaví i výročí Velké říjnové revoluce, od které

Oslavy VŘSR v roce 2011

Bolševici nejdřív obsazují Mariinský palác, ve kterém zasedal „předparlament“. Pak toto shromáždění rozpouštějí. Hned nato začínají obkličovat Zimní palác. Už dřív ho opustili dělostřelci a rovněž kozáci, kteří se dokonce označili za neutrální.

Město dál žije pokojným životem. Lidé nakupují v obchodech, navštěvují restaurace a divadla, podniky pracují, jezdí tramvaje. Když okolo šesté hodiny večer uzavírají rudé gardy neprostupný kruh okolo Zimního paláce, slavný pěvec Fjodor Šaljapin se líčí na představení Dona Carlose.

Vzdejte se! – vyzývají bolševici před Zimním palácem vládu. Nikdo neodpovídá.

Ve 21:45 hodin vystřeluje Aurora jeden slepý náboj. To je povel k útoku. První povstalci pronikají do paláce, ale tam na ně číhají junkeři a vojandy a hladce je odzbrojují.

Na palác začínají střílet děla z Petropavlovské pevnosti. Po této zastrašující palbě, která nezpůsobila mnoho škod, se rudí námořníci dostávají do paláce po zadním schodišti. Nejdřív se jim vzdává ženský prapor a po jedné hodině v noci junkeři. V zasedacím sále bolševici zajímají vyděšené ministry.

Útočníci mají šest mrtvých, obránci jenom raněné, v paláci se vysypala okna a opadala omítka. Na obou stranách bojovalo dohromady ani ne deset tisíc ozbrojenců. Za bolševiky se ponejvíc bili námořníci a vojáci, přičemž vojáci byli prostí vesničané, zato rudých gardistů, tedy ozbrojených dělníků, bylo velice málo.

Převrat, který vešel do historie pod honosným názvem Velká říjnová socialistická revoluce, proběhl, aniž by vzbudil větší pozornost petrohradské veřejnosti. I na místní burze se obchoduje čile dál, bez otřesů. A přece moc přebírá málo známá politická strana, která měla nepatrný počet členů. Ze 180 milionů obyvatel Ruska se k ní v únoru hlásilo pouhých 22 tisíc lidí.

„Uchvácení moci se událo doslovně způsobem, který doporučoval francouzský revolucionář Auguste Blanqui,“ upozornil český historik Jan Slavík. „Lenin i Blanqui si představovali sociální převrat jako dílo organizovaného hloučku, získavšího na svou stranu lid... Byl to Bedřich Engels, jenž předpověděl, že všude tam, kde by se k moci dostala organizace nepatrné skupiny lidí, neodvratně musí vzniknout vláda despotická, udržující se násilím a terorem...“

Rozhodnutí o návratu

Po dvou desetiletích boje, zahájeného na konci 19. století, přestával i Lenin věřit, že revoluční hnutí za jeho života porazí carskou vládu. V lednu 1917 řekl v Curychu skupině mladých revolucionářů: My, příslušníci starší generace, se možná nedožijeme rozhodující bitvy nadcházející revoluce. Trockij, znechucený vývojem v Evropě, se dokonce přestěhoval do USA.

VŘSR na Technet.cz

  1. „Moci se ujali buržousti!“ V paruce a s falešným vousem zažehl Lenin VŘSR - V úterý šestého listopadu roku 1917 za úsvitu obsazují junkeři – mladí posluchači důstojnických škol – tiskárnu bolševického listu Rabočij puť. Hledají také Lenina. Málokdo si uvědomuje, že v Rusku právě začíná nový puč, tentokrát za německé marky.
  2. Lenin se vrací. Bolševický převrat stál Německo desítky milionů marek - Teprve v padesátých letech minulého století dostali západní historici možnost, aby se pokusili odkrýt podivuhodné zákulisí bolševické revoluce. Průkopnickou práci v tomto směru vykonal český exulant Zbyněk Zeman z Oxfordské univerzity.
  3. Zatykač na špiona Lenina. „Máme ho přivést celého nebo po kouskách?“ - Bolševici v Rusku získali od Němců miliony. Vyzbrojili za ně armádu a rozšířili stranický deník Pravda. Ne vše se však daří. V červenci 1917 je na Lenina vydán zatykač. Lidé přestávají bolševikům věřit.
  4. VŘSR: Revoluční „teror proti hmyzu“. Začíná komunistická hrůzovláda - Ve čtvrtek osmého listopadu 1917 v pět hodin ráno schvaluje II. sjezd sovětů převzetí moci v Rusku. Původně byli bolševici v menšině. Ale když přišla zpráva o zatčení členů Prozatímní vlády, eseři a sociální demokraté na protest proti tomu opustili sál.
  5. Rusko se zmítá v občanské válce. Bolševici ještě nemají vyhránoV Rusku proběhl bolševický převrat. V Evropě stále ještě probíhá první světová válka. Je březen 1918 a Lenin se svými soudruhy ještě nemá úplně vyhráno. Proti Bolševikům stojí skoro stejně početná armáda Bělogvardějců. Poslední díl seriálu o VŘSR.

Komunistické oslavy 100. výročí VŘSR v Petrohradě (7.listopadu 2017)

Zpráva o revoluci v Rusku emigranty šokovala. V podvečer 19. března 1917 se v jedné curyšské kavárně scházejí bolševici, menševici, eseři, prostě všichni. V Petrohradě propukla demokratická revoluce, která svrhla nenáviděného cara – a bez nich, bez lidí, kteří proti samoděržaví celý život bojovali. Byl to krvavý převrat – nejméně 169 lidí, hlavně žen, prý vojáci při jedné hladové demonstraci zastřelili. Teď se musíme vrátit do Ruska a revoluci dovršit! Ale jak to udělat, když mezi neutrálním Švýcarskem a domovem leží válečná fronta?

Menševik Julius Martov, který je svolal, navrhl řešení: Přijmout německou nabídku a přejet Německo v uzavřeném železničním vagonu do Dánska a odtud přes Švédsko do Ruska. Vyjednávání s anglickými úřady o průjezd Velkou Británií a Norskem skončilo neúspěšně. Nový ruský ministr zahraničí Pavel Miljukov zřejmě předal spojeneckým vládám seznam politických emigrantů, kteří se nesmějí vrátit domů.

Debata o takovém způsobu návratu je bouřlivá. Vždyť je to šílenství! Jet přes Německo, které válčí s Ruskem, může ruské sociální demokraty v očích západních sociálních demokratů zdiskreditovat. To je přece paktování s nepřítelem! Navíc nový ruský ministr spravedlnosti Alexandr Kerenskij oznámil, že každého emigranta, který použije služeb Němců k návratu, doma odsoudí jako zrádce.

Máme však na vybranou nějakou jinou cestu? Nemáme! Emigranti, kteří se po léta vyžívali ve vzájemných půtkách a osočování, se najednou vzácně shodují. I na ten skandál, kdy se bolševici před válkou snažili menševikům ukrást společnou sociálnědemokratickou pokladnu, už všichni zapomněli. Pojedeme přes Německo! A co nejdřív!

I malý holohlavý sedmačtyřicátník Vladimír Uljanov živě souhlasí. Tohoto vůdce bolševiků znají jeho soudruzi pod pseudonymem Lenin. Při diskusi znovu prokazuje své vlastnosti – nesnášenlivost a netolerantnost vůči názorům ostatních.

Moci se ujali buržousti, kteří chtějí dál pokračovat v nesmyslné válce, a my jim to musíme překazit! – vykřikuje Lenin. – Uděláme revoluci socialistickou, ke které se na celém světě přidá proletariát navlečený do uniforem!

Když se tento teoretický revolucionář vrátí večer domů do skromného podnájmu u jednoho příštipkáře v Curychu, vypráví o cestě manželce Naděždě Krupské. Jistě, v Rusku nás mohou strčit do vězení anebo poslat do vyhnanství, ale zkusíme to!

Potom sedá k papíru, aby tuto novinou svěřil krásné Francouzce Innesse Armandové, která začala poblouzněně hledat sociální spravedlnost v bolševickém učení a boji. Armandová se v roce 1907 seznámila s Leninem, postupem času se stala jeho důvěrnicí a jedinou ženou, o níž se tvrdí, že byla i jeho milenkou.

Cestou se zastavíme v Kodani u soudruha Alexandra Helphanda-Parvuse – píše Lenin Armandové. U tohoto sociálního demokrata našel v září 1900 v Mnichově útulek, když se vracel z tříletého vyhnanství na Sibiři a se dvacetičlennou skupinou radikálních sociálních demokratů se rozhodl, že v emigraci musí připravit podmínky pro ruskou revoluci. Parvus mu opatřil starý rozmnožovací stroj, na němž Lenin vytiskl první číslo svého časopisu Iskra (Jiskra), a to pak sociálnědemokratický nakladatel H. Dietz pašoval do Ruska.

Avšak o tom, že zbohatlík Helphand, synek židovského řemeslníka, autor teorie permanentní socialistické revoluce, od níž už dávno zběhl, mu posílá peníze od Němců na stranickou činnost, se Lenin Armandové nezmiňuje. To zůstává tajemstvím, o němž ví pouze několik nejspolehlivějších soudruhů.

3. listopadu 2017

Pokračování ZDE.

Kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA (2012)