Marcel Grün
Již od prvních kosmických letů je mezi odborníky i na veřejnosti často diskutován problém: je nutné vysílat do kosmického prostoru člověka? Nestačily by jen přístroje a dálkově řízená nebo automatizovaná zařízení? Jednoduchá otázka – a mimořádně složitá odpověď, pokud vůbec existuje.
Mezi snem a realitou
Otcové kosmonautiky příliš neuvažovali o tom, že by při kosmických letech chyběl na palubě člověk. Nicméně již brzy jejich vlastní zkušenost předvedla, že počáteční fázi lze (nebo spíš bude nutné) zvládnout jen pomocí přístrojů. Prof. Robert H. Goddard, který před osmdesáti lety vypustil kapalinovou experimentální raketu, věděl, že člověk se do vesmíru ještě dlouho nedostane a proto navrhoval napřed na Měsíc vyslat raketu s náloží magnesiového světla...
"Dříve než do vesmíru vzlétne člověk, bude zapotřebí provést zkoušky bez posádky" – pochopil v téže době autor první české knihy o letech do vesmíru Dr. Vilém Santholzer. Jen nepočítal, že na cestě mezi přístroji a lidmi nám do vesmíru pomohou laboratorní zvířata.
Zpočátku jsme neměli příliš na vybranou. Rozvoj techniky byl sice závratně rychlý, avšak ne tak, jak by bývali odborníci (a ještě víc politici) potřebovali. Museli jsme se řídit heslem "ber, co máš". Na hranicích mezi snem a realitou to zřejmě bude platit vždycky...
Půjde trend dobývání vesmíru spíše cestou automatů nebo lidí?
Obecnější odpověď závisí na tom, co očekáváme. Pokud jde o výzkum, pak nesporně až do určitého stupně poznání vystačíme jen s automaty a roboty. Jejich vyslání je technicky jednodušší a levnější a tak je možné ho uskutečnit mnohem dřív, než výpravu s lidmi na palubě. Je to rovněž záležitost bezpečnosti: v pojetí naší kultury je příp. ztráta lidského života nesrovnatelně horší než ztráta techniky a peněz.
Vývoj techniky předběhl i takového snílka, jakým je Arthur C. Clarke. V geniálním návrhu geostacionárních telekomunikačních družic v polovině 40. let minulého století popisoval telekomunikační satelity s lidskou obsluhou. Umělé družice však ovládly "nebe nad námi", aniž by potřebovaly nést na palubě člověka, zejména pokud dovedeme získané informace zpracovat a předat na Zemi.
Už déle než čtyři desítky let vysíláme průzkumníky do prostoru sluneční soustavy. Jak řekl jeden z vedoucích pracovníků slavné Jet Propulsion Laboratory J. Golombeck: "Podstatou těchto výprav je objevování! Najít nová území a začít je zkoumat...!"
Zpočátku to byly jen předem naprogramované přístroje. Ovšem vývoj techniky se ubíral rychle kupředu. První kosmické sondy k Marsu v 60. letech byly dálkově řízené automaty - sice mnohem složitější, než automatická pračka, ale principiálně stejné. Dnes už můžeme mluvit o jednoduchých robotech, kontrolovaných na vzdálenost mnoha desítek milionů kilometrů z pozemských laboratoří.
První zásilku hornin z Marsu (nepočítáme-li meteority, pocházející ze sousední planety) očekáváme do deseti let. Budou odebrány malými robotickými vozíky pod optickou kontrolou ze Země - jako bychom stáli na povrchu Marsu a jen se nechtěli shýbat - a přiveze je bezpilotní sonda, řízená systémem s prvky umělé inteligence.
Bez lidí to nepůjde
V pokročilejším stadiu výzkumu se ale ukazuje, že přítomnost kvalifikovaného pracovníka v kosmickém prostoru je vždycky výhodnější a efektivnější. Lze tak zobecnit úvahy, které kolem roku 1960 přednesl na astronautickém kongresu Čechoameričan Frank J. Malina při návrzích na stálou stanici na Měsíci: Dokud výzkumné úkoly zvládneme ekvivalentně řešit bez člověka, je pilotovaný let neopodstatněný.
Pilotované lety jsou sice nákladné, avšak získaný objem i kvalita informací tomu obvykle odpovídají. Kosmonaut se při tom stává nedílnou součástí technického systému, který ovládá, řídí a (v neposlední řadě) opravuje. Takovou úlohu mají posádky mezinárodní kosmické stanice. Pilotované výpravy kladou řádově vyšší nároky na kvalitu a spolehlivost všech zařízení. Ovšem ta vznikají na Zemi a technická náročnost kosmonautiky pozitivně ovlivňuje úroveň techniky i v dalších oblastech. Letecko-kosmický průmysl je jedním z hnacích motorů pokroku vědecko-technického rozvoje civilizace. Investované úsilí se mnohonásobně vyplácí...
I vesmír je náš svět
Výzkum je tak jen první etapou toho, co můžeme nazvat poněkud pateticky "dobývání vesmíru". Jestliže nám jde o využívání kosmického prostoru, o jeho plné začlenění do civilizačních struktur (nebo naopak: rozšíření civilizačních struktur i do kosmického prostoru), o jeho integrování do člověčí kultury, pak je řeč o něčem jiném a v tom případě je přítomnost člověka samého ve vesmíru nevyhnutelná.
Další vývoj je jen obtížně představitelný, ale ať si to uvědomujeme nebo ne, možnostem přístrojů a strojů člověk přizpůsobuje své chování, životní styl – a další výzkum; každého dílčího úspěchu jsme dosáhli vybaveni dokonalejšími přístroji.
Zkušenost ukazuje, že vyšší vědeckotechnická úroveň vede k důkladnějšímu prolínání kultur a čím užší se stává sepjetí lidí a strojů, tím se tento proces zrychluje. Lidstvo se stává obřím sociálním organizmem, blížícím se formě jediné planetární bytosti. Překračují se staré hranice zemí i kultur a stále víc se naším světem stává i okolní vesmír. Guru vizionářů dnešních dnů A. C. Clarke se shoduje s vizionářem – snílkem K. E. Ciolkovským, který před téměř sto lety tvrdil, že lidstvo nemůže zůstat věčně na Zemi a že civilizace má jedinou šanci na budoucnost: bude-li pokračovat v letech do vesmíru. Bez kosmonautiky a s ní spojeného vědecko-technického a sociálního rozvoje bychom se vydali na trnitou cestu zániku…
 O autorovi:
Ing. Marcel GrünNarodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou. Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál. |
