Američtí dobrovolníci z řad vojáků nastupují do plynové komory, aby vědcům...

Američtí dobrovolníci z řad vojáků nastupují do plynové komory, aby vědcům pomohli otestovat účinky yperitu (1945) | foto: Edgewood Arsenal/NPR

1945: USA testovaly vražedný plyn na vlastních vojácích, odškodnění vázne

  • 114
Před druhou světovou válkou se americká armáda připravovala na chemickou válku. Do testování účinků bojového plynu yperit zapojila desetitisíce vlastních vojáků. Teprve po padesáti letech došlo k odtajnění nebezpečných testů, často organizovaných podle rasy. Mnozí veteráni stále nedostali odškodnění.

Plynové komory z druhé světové války jsou v našem povědomí spojené s koncentračními a vyhlazovacími tábory nacistického Německa. Ale i na druhé straně Atlantiku, v USA, byly v utajení budovány místnosti, do kterých byli zavíráni lidé a pumpován jedovatý plyn.

Hořčičný plyn neboli yperit

Vojenský plyn použili poprvé Němci v roce 1916 v Třetí bitvě u belgického města Ypres

V chemickém názvosloví bis-(2-chlorethyl)-sulfid. Yperit leptá sliznice, poškozuje DNA a způsobuje puchýře. Výzkumy potvrdily, že je karcinogenní. Zasažení mohou také dlouhodobě trpět leukémií, astmatem a rozedmou plic (emfyzém).

Yperit je zakázán mezinárodními úmluvami, i tak je ovšem zřejmě dosud skladován a používán, například v Egyptě nebo Iráku. Naposledy jej údajně použil ISIS proti Kurdům v roce 2015.

zdroj: Wikipedia, NPR, Pathology

Plakáty varovaly vojáky před yperitem: „páchne po česneku, křenu nebo hořčici...“

Byl zde podstatný rozdíl - americké plynové komory sloužily k vědeckým účelům a lidé, kteří v nich byli zavření, byli dobrovolníci. Přesto jde - i sedmdesát let od konce druhé světové války - o kontroverzní a dosud neuzavřenou kapitolu. Jak zjistili reportéři americké stanice NPR, některé experimenty byly rasově segregované a mnozí z veteránů nebyli dodnes odškodněni, přestože mají z experimentů doživotní následky.

Yperit v malých dávkách (ne)škodí v jakémkoli množství

Ve 40. letech 20. století se Američané intenzivně připravovali na největší vojenský konflikt všech dob. Po zkušenostech z první světové války museli být nachystaní na variantu, že protistrana (Němci a Japonci) nebudou respektovat mezinárodní úmluvy a nasadí v bojích chemické zbraně - například obávaný yperit.

Aby armáda věděla, jak své vojáky před yperitem bránit, rozhodla se tento nebezpečný plyn otestovat na vlastních mužích. Experimentů se účastnilo neuvěřitelných šedesát tisíc amerických vojáků a za svou účast byli odměněni vyznamenáním, pochvalou či vycházkami.

Ne každý voják se účastnil stejného testu, naopak, experimentálních metod bylo mnoho, aby tak armádní vědci mohli ověřit, co má a co nemá vliv na účinky yperitu. V zásadě šlo o tři druhy pokusů:

  1. Náplasti - účastníci experimentu dostali náplast s tekutým yperitem
  2. Terénní testy - v reálných podmínkách armáda testovala použití yperitu proti vojákům v plynových maskách v simulované bitvě
  3. Plynové komory - dobrovolníci byli na několik hodin opakovaně uzavřeni v malé místnosti, do které byly vpouštěny různé dávky jedovatého plynu

Fotografie a dokumenty z pokusů na vojácích

Náplasti byly relativně neškodné - alespoň z tehdejšího pohledu. Dnes už víme, že yperit zasahuje přímo do struktury DNA - připomeňme, že ve 40. letech byla tato zkratka neznámá. I malé a zdánlivě neškodné vystavení yperitu (na náplasti byla jeho tekutá forma) může vést kromě očekávaných puchýřů i k závažným onemocněním včetně rakoviny.

„Byli jsme jako v peci. Vojáci kolem mě křičeli bolestí a omdlévali.“

Rollins Edwards, jeden z dobrovolníků, na kterých americká armáda testovala účinky jedovatého yperitu a lewisitu (organická sloučenina arsenu)

Plynové komory, ve kterých se testovaly účinky yperitu, zní v dnešním kontextu ještě kontroverzněji. „Bylo nám, jako kdybychom seděli v peci,“ líčí dnes 93letý Rollins Edwards, který se účastnil pokusů. „Kluci kolem mě křičeli, volali o pomoc a snažili se vyrazit zamčené dveře komory. Někteří z nich omdleli. A když konečně otevřeli dveře a pustili nás ven, někteří z nás na tom byli opravdu špatně.“

Rollins Edwards

„(Yperit) nám v podstatě sundal kůži z rukou. Prostě nám shnila kůže na rukou,“ popisuje výsledky Edwards. I více než 70 let po testech jej stále trápí kožní problémy. Kůže se mu odloupává takovým tempem, že ji musí po sobě sbírat. V posledních desetiletích s sebou nosil sklenici, do které sbíral popadané šupinky kůže, aby přesvědčil okolí, armádu, novináře, kohokoli, že k testům skutečně došlo.

Testy podle rasy kvůli otestování účinků na nepřítele

Jak ukázalo vyšetřování NPR, Edwards a jeho kolegové nebyl do plynové komory vybráni náhodou. Vojáci byli do skupin rozřazováni na základě rasy. Vědci se totiž domnívali, že množství kožního pigmentu má vliv na odolnost vojáků vůči yperitu.

Polní testy na černošských vojácích (1941)

Bílí vojáci byli označeni jako „normální“ a sloužili armádním vědcům jako „kontrolní skupina“. Na základě jejich výsledků byly stanoveny „běžné“ účinky, které byly poté srovnávány s účinky na černochy, Hispánce a Asiaty.

Drastickými experimenty prošla i řada Američanů, jejichž předkové pocházeli z Japonska. Právě na nich armáda testovala, jaké účinky by měl yperit na japonské nepřátelské vojáky.

Plyny působily na bělochy (“Whites“) i potomky japonských přistěhovalců (“Nisei“) stejně.

Vazba mezi rasou a účinkem jedovatého plynu se nakonec neprokázala. Dochované studie ukazují, že negativní účinky se projevovaly stejně u bělochů i ostatních ras.

„Dozvědět se o těchto experimentech je - zvláště pro nás, kteří nosíme uniformu - naprosto neuvěřitelné. Je to až rozčilující,“ řekl pro NPR mluvčí amerického ministerstva obrany Steve Warren. Podle něj to byla jiná doba a všichni měli z války strach. Je proto těžké zpětně hodnotit, k jak drastickým krokům armády jednotlivých zemí během příprav přistoupily.

Yperit na svých vojácích testovala i Británie

Také Britská armáda se připravovala na boj a obranu proti chemickým zbraním. Deník Guardian přinesl informace o britských testech na indických vojácích. Celkem britskými testy prošlo 20 tisíc vojáků, včetně vojáků z kolonií. Popisu těchto testů se věnuje kniha Keen as Mustard vydaná v roce 1998.

Konec utajení neznamenal konec problémů

Z výpovědi k testování (1991): „Vzhledem ke stupni poznání byly tyto typy testů nezbytné k adekvátnímu posouzení účinnosti ochranného oblečení pro vojáky.“

Režim přísného utajení byl za války celkem běžný, ovšem po válce výrazně zkomplikoval veteránům jejich žádosti o odškodnění. Dlouho na odškodnění nemohli dosáhnout zkrátka jen proto, že oficiálně k těmto testům nedošlo a vojáci, kteří trpěli nemocemi v důsledku yperitových experimentů, nemohli ani vědět, ani dokázat, že tomu tak bylo. Dokonce ani ve vojenských záznamech nejsou údaje o účasti jednotlivých vojáků v konkrétním experimentu.

Teprve v roce 1993 (48 let od konce druhé světové války) byly poprvé odtajněny záznamy a mohla začít dlouhá a náročná bitva o odškodnění vojáků, kteří dodnes trpí následky těchto experimentů. Bohužel i 22 let od odtajnění stále nedošlo k reparacím. Úřad pro veterány poukazuje na to, že neexistují spolehlivé záznamy. Nemocní vojáci jsou tak postaveni do paradoxní situace - mají dokázat, že se účastnili experimentu, který byl navržen tak, aby o něm neexistovaly individuální záznamy.

Kontroverzní experimenty

Teprve v červnu 2015 se (pravděpodobně i na základě reportáže NPR) američtí zákonodárci dohodli na společné akci, která by měla vést ke snadnějšímu odškodňování obětí: „To, jak se dosud jednalo s veterány, kteří si prošli nehorázným zacházením během své služby, je naprosto nepřijatelné,“ uvedl senátor Joe Donnelly, jeden ze zákonodárců, kteří na reportáž reagovali. „Kongres musí změnit příslušné zákony tak, aby veteráni mohli ihned dostat odškodnění. Je třeba bez prodlení zjistit, kdo byl (experimenty) poškozen.“ Úřad, který se o veterány stará (Department of Veterans Affairs), nedělá prý vše pro to, aby kontaktovalo příslušné veterány. Je ale připraven nabídnout pomoc každému, kdo se na něj obrátí s žádostí o pomoc při získávání odškodného.

Ze šedesáti tisíců vojáků, kteří se experimentů dobrovolně zúčastnili, se odškodnění dočká jen část z nich. Někteří nemají trvalé následky, jiní se odškodného již nedožili. Yperit nakonec nebyl během druhé světové války nasazen ani v Evropě, ani v Tichomoří.