Praskající led, nekonečné pochody po sněhovém pláni, kde se můžete zřítit do mezery mezi krami. To je jen část starostí, které má polárník na cestě k pólu. Pak jsou tací, kteří musejí dávat pozor nejen na sebe, ale i na techniku, kterou s sebou mají. Mezi ně patří i český polárník Petr Horký, který se nedávno ze severní točny vrátil.
Přečtěte si o výpravě v článku:
|
Příprava je základ
"Očekávali jsme pro techniku velmi nepříznivé podmínky. Věděli jsme, že celou cestu půjdeme po zamrzlé hladině oceánu, z toho vyplývá velmi vysoká vlhkost vzduchu, která technice příliš nesvědčí. Teplota okolí kolísá po celý den od -15° do -45° Celsia, k tomu těžké povětrnostní podmínky jako vítr, sněžení,“ hovoří o prvotních přípravách Petr Horký.
Pro přípravu techniky Petr konzultoval kameramany, techniky, cestovatele i polárníky. Nakonec se rozhodl vyrazit s tzv. ledničkou. To je malý kufřík, ve kterém byla kapsa z polystyrenu a uvnitř baterie. Do "ledničky“ přidal polštářky, které na základě chemické reakce umí generovat teplo.
Při cestě pak nesměl zapomenout na pravidlo pěti vteřin. "Platí, že na fungování s rukou bez rukavice má člověk pět vteřin. Pak už fatálně mizí cit v prstech a dlouho trvá, než se ruka znovu zahřeje.
Pokud potřebujete delší dobu na jemnou práci, nejlepší postup je pět vteřin něco dělat, opět ohřát ruku, zase pět vteřin," vysvětluje Horký.
Realita změnila plány
"Vlastní zkušenost s řešením "ledničky“ byla špatná – vůbec to nefungovalo. I po velmi krátkém otevření "ledničky“ všechno hned promrzalo, druhý den cesty na pól mi všechny baterie vykazovaly kritický stav," popisuje polárník.
Nezbylo mu tak nic jiného než všechny baterie nastrkat do kapes co nejblíže k tělu a 24 hodin denně je mít na sobě.
"Od té doby se ještě zvýšila moje úcta k těhotným ženám, protože 7 kg baterií jsem měl po kapsách tak, že každé pootočení ve spánku jsem cítil, na každý pohyb jsem se musel lehce probrat, posunout baterky a pak se pootočit. Za dva týdny cesty si troufám tvrdit, že na bateriích téměř intimně znám každou hranu, každé zakřivení," říká s nadsázkou cestovatel.
Tělesné teplo pomohlo, elektrochemická reakce v bateriích se obnovila, Horký však musel na focení nebo natáčení vždy porozepínat všechny vrstvy oblečení, vyndat tu kterou baterii, nasadit, natočit nebo vyfotit záběr a baterii zase vyndat a schovat zpět do kapsy.
Myšlenku dobíjení baterií za pomoci solárního panelu polárník zavrhl. Slunce je totiž u pólu nízko nad obzorem a neustále putuje kolem. Také nemá takovou sílu, aby dobíjelo. Navíc by cestovatelé museli solární panel neustále během spánku za sluncem natáčet.
Vedle baterií však musel Petr Horký vláčet i samotné přístroje. "Protože jsem jel točit dokumentární film, byli jsme notně vybaveni technikou. Přitom platilo, že každý gram bagáže jsme museli přepravovat vlastními silami.
Data z videokamer jsme ukládali na pásky a vestavěný pevný disk a data z fotoaparátů jsme ukládali na rychlé paměťové karty SD a jednou za dva dny je zálohovali do notebooku," popisuje dobyvatel severního pólu.
Jak funguje technika na pólu podle Petra Horkého Notebook - Toshiba Portégé R500 s SSD diskem "Tenhle notebook s hmotností 1 kg jsem nosil v batohu na zádech. Pokud jsem se zmínil o bateriích, jediná baterie, kterou jsem neměl na těle, ale byla stále v přístroji, byla právě baterie notebooku. Při jednom přechodu hromady ledu, tzv. "torosu“, jsem přepadl dozadu přímo na záda batohu. Předpokládal jsem, že notebook bude zlomený na dva kusy. U počítače puklo nakonec jen na dvou místech lehce pouzdro. Jinak funkčnost zůstala nadále neomezená a dodnes na něm dělám. Pád na záda odnesl nakonec jen držák na mikrofon na videokameře. Jak už jsem řekl, dobíjení nebylo možné. K notebooku jsem měl dvě plně nabité baterie. Vydržely až na pól (!), tedy 14 dnů pochodu. Notebook jsem zapínal vždy jednou za dva dny večer - zapnout a natáhnout fotografie z karet, asi 20 minut práce, celkem 14 dnů. Osobně jsem z Portégé nadšen a zcela překvapen. Ve velikých mrazech se zhoršovalo zobrazení na displeji, jinak žádný problém. Zacházel jsem s ním (ač nechtě) jako s dřevěnou deskou, on stále fungoval. Snad jediné, co nevím, je, zda by se s tím daly zatloukat kolíky do ledu.
Sony Z1 – tady jsem zaznamenal velikou choulostivost na teplotu. Sony HC1 zvládala vše dobře po všech stránkách, držel jsem ji celou dobu v brašně, vždy jen na chvíli vytáhl, z kapsy na těle vyndal baterku, natočil záběr a všechno zase zabalil. Toshiba – tuhle malou harddiskovou kameru jsem měl celou dobu na těle. Tady zafungovala výhoda, že v ní nebylo nic moc mechanického, co by se hýbalo a zamrzalo. Celou dobu byla pod bundou na těle a vytahoval jsem ji jen na natáčení, fungovala bez potíží. Stativy – zaznamenal jsem potíže s mazáním. Ve stativech bylo trochu oleje, a jakmile bylo chladněji, cca pod -20°C, pohyblivé části ztuhly a nebyl možný pohyb. Ze stejného důvodu třeba nefungoval transfokátor u kamery sony Z1. Je proto vždy nutné vše mít ZCELA suché! Fotoaparát - Panasonic LX 2 Protože není možné hrát si v rukavicích pomocí malých titěrných tlačítek s nastavením u jednotlivých záběrů, trvale jsem měl kvůli velkému okolnímu světlu "podseknutou expozici“. Všude je silný odraz světla od bílých ploch. Aby nebyly "vypálené“ a dalo se s obrázky potom pracovat ve studiu, raději jsem podexponoval záběry. Vyplatilo se to. Paměťové karty – Kingston SD Ultimate 2 GB Karty fungovaly i za velkých mrazů a ve vysoké vlhkosti bez nejmenších problémů. Pro uchování všech fotek jsem měl 20 karet o celkové kapacitě přibližně 40 GB. Byly bez problémů a bez jediné komplikace, co se týká funkčnosti, ani jedna karta, kterou jsem použil, neselhala. Jediná potíž vyplývala z malých krabiček na karty – v tuhém mrazu, kdy cit v prstech mizí nejpozději po pěti vteřinách, pro mě vždy byla největší výzva otevřít krabičku s kartou a pak ji případně zase zavřít. Fotky jsem pro jistotu zálohoval jednou za 2 dny do počítače. Odolné flash disk – Kingston Data Traveler Secure Další záloha na zvuky z diktafonu i na fotografie. Zcela bez komplikací, užitečné, bezproblémové. |
Profil polárníků
Miroslav Jakeš |