Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zapomenuté tajné technologie Sovětského svazu: létající čluny

aktualizováno 
Létající čluny jsou dnes poměrně málo využívanou koncepcí letadel. Jejich zlatá éra byla v meziválečném období, kdy se začínaly otevírat dopravní trasy do míst, kde bylo vybudování letiště s pevnou přistávací dráhou příliš nákladné.

Be-200 jako vodní bombardér. | foto: archiv autora

Spoustu práce odvedly ještě během druhé světové války především při záchranně sestřelených pilotů. Před zavedením vrtulníků do operační služby to byl nejrychlejší způsob, jak je dostat z vody. Kromě toho sloužily k hlídkování a protiponorkovému boji. Dávaly osádkám naději, že v případě nějaké závady mají šanci přežít díky možnosti přistát na hladině.

Drtivá většina létajících člunů měla pístové motory. Ty, které poháněly proudové motory, se dají spočítat na prstech jedné ruky nepříliš zručného tesaře. Mělo to několik důvodů. Proudové motory se s vodou příliš nesnášejí. Neustále totiž hrozí riziko, že při vzletu nasají vodní tříšť, což způsobí odtržení plamene ve spalovací komoře a ztrátu tahu. Pokud se jedná o provoz na mořské hladině, přidávají se problémy s intenzivní vnitřní korozí. Skokové zvýšení výkonů přineslo obtížně zvládnutelné problémy s hydrodynamikou člunového trupu.

Létající člun měl a přes veškerou snahu konstruktérů vždy bude mít horší aerodynamické vlastnosti a je konstrukčně těžší než srovnatelný letoun operující z pozemní základny. Posledním hřebíčkem do rakve civilních verzí bylo rozvinutí letištní sítě, která dnes pokrývá většinu obydlených území.

Přesto byly doby, kdy se letecké síly o proudové létající čluny intenzivně zajímaly a byly ochotné skousnout i mnohá omezení. Konstruktéry potom čekala spousta výzev při řešení technických a technologických problémů. Mnohé se podařilo vyřešit, ale k zásadnímu rozšíření proudových létajících člunů nikdy nedošlo.

Začalo to v malém

V době kdy Británie válčila v Tichomoří, Japonci poměrně úspěšně využívali stíhací plovákové letouny Nakajima A6M2-N  Rufe, což nebylo nic jiného než nechvalně známé A6M2 Zero s centrálním plovákem. V rozsáhlých oblastech bez letišť bylo možné relativně snadno vybudovat pobřežní základny těchto stíhaček v každé vhodné zátoce nebo laguně. Na souboje s palubními letouny jejich výkony pochopitelně nestačily, ale na odrážení náletů bombardérů bez stíhacího doprovodu nebo pronásledování hlídkových letadel ano. Nevýhodou byl pokles výkonů.

Stíhací Saunders-Roe SR.A/1 za letu, dobře jsou vidět kapky

Stíhací Saunders-Roe SR.A/1 za letu, dobře jsou vidět kapky "opačně" otočených vyrovnávacích plováků.

V době, kdy Frank Whittle vyvíjel v Británii své první proudové motory, přišla firma Saunders Roe, renomovaný výrobce létajících člunů, s návrhem na proudový stíhací létající člun, dosahující rychlosti 830 km/h. Návrh byl předložen ministerstvu letectví v polovině roku 1943. V dubnu 1944 byl schválen jako specifikace E.6/44 a zároveň byly objednané tři prototypy.

Letoun měl několik zajímavých řešení. Byl vybaven prvními dvěma sériově vyrobenými vystřelovacími sedačkami Martin Baker, což byl v té době nepříliš známý výrobce letadel. Vyrovnávací plováky, nutné pro pohyb na hladině, ale za letu vytvářející jen škodlivý odpor, byly zatahovací, přičemž se otáčely o 180 stupňů, takže na spodní straně křídla zůstal jen kapkovitý výstupek. Problémy s vodní tříští vyřešili konstruktéři umístěním sacího otvoru vysoko na příď. Vodní tříšť vznikající pohybem trupu ve vodě se tvořila až za ním.

Saunders-Roe SR.A/1 je k vidění v muzeu Solent Sky.

Saunders-Roe SR.A/1 je k vidění v muzeu Solent Sky.

Po porážce Japonska intenzita prací značně polevila. Prototyp Saunders-Roe SR.A/1 byl zalétán 16. července 1947 Geoffrey Tysonem. Na ukázkách v roce 1948 již předváděl vysokou akrobacii, včetně letu na zádech v malé výšce, tedy výkony, jakým se žádný létající člun ani nepřibližoval. Nicméně porážkou Japonska potřeba podobně koncipovaného letounu zmizela.

Jeho úkoly zvládly palubní stíhačky z letadlových lodí. Naděje na oživení svitla na začátku Korejské války, ale záhy se ukázalo, že proti nové generaci stíhaček s šípovým křídlem by SR.A/1 neobstál. Poslední let se uskutečnil v červnu 1951 na Temži. Kdo by chtěl zajímavý stroj vidět na vlastní oči, má možnost v muzeu Solent Sky v Southamptonu, kde je vystaven první prototyp. Zbylé dva byly ztracené při haváriích.

Jaderné odstrašování

Vzhledem k tomu, že Sověti po válce stavěli nové divize prakticky stejným tempem, jako by válka pokračovala, měl Západ celkem oprávněné obavy z jejich vpádu. Na uzdě je držela hrozba strategických bombardérů B-29 Superfortress, B-50 Superfortress a B-36 Peacemaker, schopných zasadit jaderné údery do nitra Sovětského svazu. Situace se poněkud změnila v srpnu 1949, když Sověti odpálili svou první jadernou nálož RDS-1. Bylo zřejmé, že základny amerických strategických bombardérů se dříve či později stanou jedním z primárních cílů. Dlouhé dráhy se nedaly ukrýt.

Přestože si americké letectvo nárokovalo monopol na zasazování jaderných úderů, námořnictvo na základě svých dobrých zkušeností s provozem létajících člunů PBY Catalina přišlo s nápadem, jak by se jaderné bombardéry mohly obejít bez letišť. Když kvůli rozpočtovým škrtům a technickým obtížím nevyšel pokus s obřími letadlovými loděmi CVA-58 USS United States, přišlo s myšlenkou úderných skupin hydroplánů, vyzbrojených jadernými bombami. Aby admirálové zbytečně nedráždili generály letectva, deklarovali svůj nový letoun jako rychlý nosič min.

Myšlenka byla jednoduchá. Létající čluny mohou přistát prakticky na jakékoli vhodné vodní ploše, takže jejich "letiště" je nezničitelné. Jednotka by byla velmi pohyblivá. Plovoucí základny by bylo možné vytvořit s pomocí lodí nebo ponorek poblíž vhodných ostrovů nebo v zátokách u neobydlených částí pobřeží. Vysunutím skupin a zkrácením vzdálenosti k cíli by byly jaderné údery operativnější. Chtělo to jen drobnost - dostatečně výkonný létající člun. 

V dubnu 1951 vydalo námořnictvo specifikace požadující létající člun s nosností 14 tun, rychlostí 0,9 Machu v malé výšce a doletem 2 400 kilometrů. Poměrně značná nosnost byla daná hmotností prvních termonukleárních bomb Mk.14, ráže 5 Mt TNT, kterými měly být letouny vyzbrojeny. Let v malé výšce měl osádkám umožnit podlétnout sovětskou radarovou clonu. 

Vzlétající Martin SeaMaster

Vzlétající Martin SeaMaster.

Soutěže se účastnily společnosti Convair a Martin. Zvítězil návrh firmy Martin, známé svými létajícími čluny Martin Marlin a obřími Martin Mars. Convair také nepřišel zkrátka, protože byl pověřen výrobou doprovodné stíhačky Sea Dart. Prototyp proudového bombardovacího létajícího člunu označeného Martin XP6M-1 SeaMaster byl zalétaný 14. července 1955. O pět měsíců později, 7. prosince 1955, došlo ke katastrofě. Kvůli závadě na řízení se prototyp dostal do přemetu na zádech a při přetížení 9 G se rozpadl ve vzduchu. Zahynula celá čtyřčlenná osádka. Podobně dopadl i druhý prototyp dokončený o jedenáct měsíců později. 

K SeaMasteru byla připraveno celé technické zázemí pro obsluhu na moři i na...

K SeaMasteru byla připraveno celé technické zázemí pro obsluhu na moři i na zemi.

Sériové letouny P6M-2 SeaMaster dostaly výkonnější motory, upravené řízení a nástavec pro tankování za letu. První byl zalétaný v březnu 1959. Také v tomto případě byla použita řada zajímavých řešení. Vyrovnávací plováky tvořily kvůli snížení odporu tělesa na koncích křídel. Pumovnice byla, pro snadnější utěsnění, navržena jako rotační. Motory byly na ochranu proti vodní tříšti namontované na horní stranu křídel.

K letounu byla zpracovaná celá metodika nasazení, včetně tankování z ponořené ponorky pomocí hadice připevněné k bóji. "Živé" testy probíhaly s využitím letounu Martin Marlin a ponorky SS-362 USS Guavina u pobřeží Floridy. Byly navržené speciální plovoucí doky s nafukovacími vaky, na které mohl létající člun najet kvůli pravidelné údržbě. Nacvičovaly se předletové a poletové prohlídky s využitím zásobovacích tendrů. Operačnímu nasazení zdánlivě nic nebránilo.

Zkušební lety však nešly úplně podle plánu. Při větší výšce vln dělala problémy vodní tříšť, na hranici zvukové bariéry se objevoval buffeting (třepetání křídel), občas docházelo k pumpáži motorů. Nicméně nešlo o neodstranitelné závady. Celkem bylo postaveno 12 strojů včetně prototypů. 

Nekvalitní fotografie Be-10 ukazuje problémy s vodní tříští zaplavující ocasní...

Nekvalitní fotografie Be-10 ukazuje problémy s vodní tříští zaplavující ocasní plochy.

Program úderných skupin hydroplánů byl ukončen. Důvodem bylo zařazení nové třídy obřích letadlových lodí CV-59 USS Foresstal do výzbroje. Ty umožňovaly provoz těžších proudových letounů. Zároveň došlo k rapidnímu zmenšení velikosti a hmotnosti štěpných bomb na cca 300 kg, takže je unesly i jednomotorové letouny. Nové letadlové lodě a jejich bojové skupiny byly mnohem flexibilnější. Dokázaly zasazovat jak jaderné, tak konvenční údery, a sloužily i k demonstraci síly v oblastech se zvyšujícím se napětím. Dalším prostředkem, který SeaMastery definitivně pohřbil, byly mezikontinentální balistické rakety UGM-27 Polaris a ponorky třídy George Washington (SSBN-598). 

Sovětská řešení   

Přestože éra bitevních lodí po druhé světové válce definitivně skončila a novou královnou moří se stala letadlová loď, flota Sovětského svazu ve své výzbroji tuto kategorii plavidel neměla. Válkou zničený průmysl nebyl schopen v dohledné době takové plavidlo postavit, nehledě na to, že kapacity loděnic vyčerpávala nesmyslná stavba těžkých křižníků Projekt 82 s mohutnou dělostřeleckou výzbrojí. Přesto bylo nutné zajistit průzkum na mořských přístupech a plnit některé úkoly, které byly běžnou náplní práce letounů z letadlových lodí. Bylo tedy potřeba najít jiné řešení.

V té době na druhé straně oceánu vstupovaly do služby první palubní proudové stíhačky FH-1 Phantom a F9F Panther. Se souhlasem vrchního velitele VMF N. G. Kuzněcova mohla Berjevova konstrukční kancelář OKB-49 zahájit v květnu 1947 práce na návrhu prvního sovětského proudového létajícího člunu R-1. Vládní nařízení, které stanovovalo konkrétní požadavky, vyšlo 2. června 1948. Úkolem  hydroplánu měl být průzkum, torpédové útoky, případně klasické pumové útoky na nepřátelské pobřežní základy a námořní svazy. Sekundárně měl sloužit pro záchranu osádek v nouzi z mořské hladiny. Prakticky měl plnit obdobné mise jako PBY Catalina nebo Short Sunderland za druhé světové války. Měl však dosahovat rychlosti svých stíhacích protivníků, což měly zajistit pohonné jednotky tvořené motory Rolls Royce Nene, později nahrazené sovětskými VK-1.

Sověti měli problémy s hydrodynamikou trupu. Na rozdíl od Američanů neměli vhodné zkušební ústavy s bazénem, ani možnost postavit zmenšené, dálkově řízené demonstrátory. Proto postupovali metodou pokus-omyl na prvním prototypu. Nicméně i oni přišli s originálními nápady. U hydroplánů je největší problém odtržení trupu od hladiny. Nikdo nevěděl, zda bude stačit běžně používaný stupeň na dně trupu. Pro všechny případy byla rozpracovaná metoda ofukování dna trupu vzduchem, který měl působit jako separátor. Vzduch měl být nasáván pomocí ejektoru z trupu letounu a vyfukován drenážním systémem v oblasti již zmíněného stupně.

Projekt Berjev R-2 zůstal jen na papíře.

Projekt Berjev R-2 zůstal jen na papíře.

Testy pokračovaly bez přerušení do roku 1952, kdy prototyp havaroval. Při přistání došlo ke čtyřmetrovému odskoku a přístroje naměřily přetížení až 10,5 G. Byla rozpracovaná i modernější varianta R-2 s vyhledávacím radiolokátorem, ale ta neopustila rýsovací prkna. Projekt byl jako zastaralý zastaven ve prospěch létajícího člunu Izdělie M, což byl budoucí Berjev Be-10. Na opraveném prototypu R-1 se testovalo řešení hydrodynamického tvaru trupu pro Be-10.

Nová generace

Nařízení o vývoji nového létajícího člunu Izdělie M vyšlo 8. října 1953 a požadovalo stroj s rychlostí 950 - 1000 km/h, doletem 3000 km, dostupem 14 000 m, schopný přistát na hladině s 1,5metrovými vlnami. Pohonnými jednotkami byly modernější motory Ljulka AL-7 a axiálním kompresorem (u nás známé z letounů Su-7B). Práce šla poměrně svižně. V květnu 1954 byl schválen projekt, v polovině července byla odsouhlasena maketa a v říjnu 1955 byl hotov prototyp. Při prvních testech se ukázalo, že výkonné motory způsobují zaplavování ocasních ploch, což vedlo k silným vibracím a značnému namáhání konstrukce. První vzlet se uskutečnil 20. června 1956.

Přestože ani prototyp, a tím méně plně vybavený sériový letoun, nedosahoval požadovaných výkonů (rychlost 886 km/h, dostup 12 200 m, dolet 2610 km) a během testů došlo ke dvěma katastrofám, bylo vyrobeno 27 sériových strojů. Be-10 se tak stal nejpočetnějším proudovým létajícím člunem.    

Protože bojovým skupinám amerických letadlových lodí neměla sovětská flota prakticky co postavit, snažila se najít jiné prostředky na napadení. Létající čluny Be-10N (Nositěl) měly být vyzbrojené protilodními střelami K-12 s konvenční nebo jadernou hlavicí a doletem kolem 100 km (podle výšky vypuštění). Navedení měl zajišťovat radiolokátor Špiľ. Boj proti ponorkám měl zajišťovat Be-10S vyzbrojený jadrnou hlubinnou náloží SK-1 Skalp a vyhledávání cílů Be-10U s radiolokátorem Úspěch. Nic nebylo realizováno.

Důvodem ukončení projektu sovětských proudových létajících člunů bylo zavedení dálkových bombardérů Tu-95K-22 a Tu-22K s protilodními řízenými střelami Ch-22. Tu-95 dokázaly díky většímu doletu a rychlosti pokrýt hlídkováním mnohem větší plochy a Tu-22 zajistily díky nadzvukové rychlosti vyšší šanci na průnik nepřátelskou obranou. Záchranu osádek a boj proti ponorkám zajišťovaly turbovrtulové stroje Be-12 Čajka, které létají dodnes.

Osamocený A-40 (Be-42) skončil s koncem studené války.

Osamocený A-40 (Be-42) skončil s koncem studené války.

K posledním pokusům o oživení myšlenky proudových létajících člunů došlo na sklonku studené války. Nový letoun Berjev A-40 měl nahradit zastarávající Čajky. Byl postaven pouze jeden prototyp, další projekty byly zastaveny kvůli rozpočtovým škrtům. Poněkud úspěšnější byly civilní verze Be-200 Altair, které nezapřou podobu se svým vojenským vzorem. Bylo postaveno celkem devět strojů v různých verzích (protipožární, záchranná, víceúčelová, dopravní a verze se západní avionikou). Navzdory rozsáhlé propagační kampani se nepodařilo sehnat žádnou rozsáhlejší zakázku. Be-200 jsou porůznu pronajímány zahraničním zájemcům k hašení lesních požárů nebo k záchranným operacím.    




Nejčtenější

Nejšťastnější americká stíhačka. Pilot ji opustil, a tak přistála sama

Convair F-106A Delta Dart

Před téměř půlstoletím se stal v americké Montaně zázrak. Z nebe se snesl na pšeničné pole proudový letoun, který byl...

Nejvtipnější chyby z českého hitu Kingdom Come: Deliverance

Kingdom Come: Deliverance

Kingdom Come je obrovská a propracovaná hra, ale její autory čeká ještě spousta práce při odlaďování mnoha chyb, které...



Prohledejte půl miliardy uniklých hesel. Najdete tam i to svoje?

Ilustrační foto

Úniků dat, často velmi citlivých, stále přibývá. O spoustě z nich se ani nemusíme dozvědět. Kromě e-mailových adres...

Vyfotil jeden jediný atom. Stačil běžný foťák a složitá past

Snímek zachycující jediný atom stroncia v tzv. iontové pasti. Atom je uprostřed...

Atomy jsou pouhým okem neviditelné, to víme všichni. Ale pokud je správně nasvítíte a připravíte pro ně vhodné...

Internet levně a rychle. SpaceX načíná další „megalomanský“ projekt

Falcon 9 připravený pro misi Paz. Všimněte si nového aerodynamického krytu...

Na oběžnou dráhu dnes odstartovala další raketa firmy SpaceX. Tentokrát na palubě ponese mimo jiné i dva experimentální...

Další z rubriky

USA pod dohledem NKVD a KGB. I dnešní ruská vnější rozvědka se činí

Agenti KGB v čele státu mají v Rusku tradici dodnes. Na snímku průkazka KGB...

Moskva začala vysílat své špiony do Spojených států amerických už ve dvacátých letech minulého století. Ty nové a...

Jak ulovit patnáctku. Američané nabídli sto tisíc dolarů a marně čekali

MiG-15bis, se kterým ulétl severokorejský stíhač No Kum-sok do Jižní Koreje,...

Během korejské války chtěli Američané vypsáním vysoké finanční odměny zlákat některého z pilotů MiGu-15 k úletu na svou...

Cesta k únoru 1948. Komunisté poslali třem ministrům bomby poštou

Poděbrady 1946. V jednom průvodu transparent s prezidentem Edvardem Benešem i...

V září 1947 doručila pošta do kanceláří dvou ministrů balíčky s pekelným strojem, k výbuchu naštěstí nedošlo. Třetí...

Chystáte se na hory?
Chystáte se na hory?

Pořiďte zímní výbavu rychle a levně. V našem bazárku najdete vše, co potřebujete na zimní radovánky.

Najdete na iDNES.cz