Snímek pořízený Stanislavem Danišem v létě 2017 během zatmění Slunce v americkém státě Idaho. Snímek zachycuje mozaiku záběrů během několika vteřin před a po úplné fázi zatmění tak, jak ho nelze spatřit volným okem, neboť i malé části fotosféry jsou příliš jasné a filtr nezobrazí barevné Slunce - chromosféru. | foto: Stanislav Daniš

Perly a přilbice. Pohled na zatmění Slunce, jak jste ho ještě neviděli

  • 7
Američané ho nazvali pro nás trochu velikášsky Velké americké zatmění. Astronomický úkaz letos 21. srpna vytáhl miliony Američanů na "venkov" a spolu s nimi ´plné zatmění slunce sledovaly další tisíce turistů. Jedním z nich byl i Čech Stanislav Daniš a jeho snímek stojí za to.
Reklama

Pás totality, tedy oblast viditelnosti úplného zatmění, se táhla skrze celou Ameriku od hustě osídleného jihovýchodu až po řídce zalidněný severozápad. A právě do těchto míst se spolu s několika miliony dalších za úchvatným úkazem vypravil také astrofyzik a amatérský fotograf Stanislav Daniš.

V městečku Howe v Idahu, kde si připravil své pozorovací stanoviště, trvala úplná fáze zatmění 2 minuty a 10 sekund. To sice není mnoho (v současné době může zatmění maximálně trvat 7 minut a 31 sekund), ale i tato doba stačí k pořízení krásných snímků. Tenhle se dokonce stal českou astrofotografií měsíce září.

O fotografii

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: silnice 33 nedaleko Howe, Idaho, USA

Datum pořízení: 21.08.2017

Optika: Canon 100-400L/5.6 s extenderem 1.4x (celková ohnisková vzdálenost 560mm, clona 11)

Montáž: Vixen GP2 Photoguider

Snímač: Canon 5D MkII s astro úpravou

Popis: Snímek zachycuje mozaiku záběrů během několika vteřin před a po úplné fázi zatmění tak, jak ho nelze spatřit volným okem, neboť i malé části fotosféry jsou příliš jasné a filtr nezobrazí barevné Slunce - chromosféru.

Zpracování: Photoshop CS 6 na vytvoření mozaiky, ořez, rámeček a text v ZPS

Co na něm můžeme vidět? Centrem snímku je samozřejmě úplná fáze s detailně zachycenými strukturami vnější části sluneční atmosféry – koróny. Vyniknou krásně prokreslené oblasti okolo slunečních pólů s paprsky, které poněkud neoriginálně nazýváme polárními, a které směřují od Slunce vějířovitě okolo sluneční magnetické osy - na našem obrázku přibližně od levého horního k pravému spodnímu okraji.

Přibližně podobně míří i rotační osa naší hvězdy, sluneční rovník pak je kolmý, tedy na snímku od levého spodního k pravému hornímu okraji. Ten naopak obklopují takzvané přilbicové paprsky, typické v rovníkových oblastech pro sluneční korónu v době okolo slunečního minima. A právě v oblasti minima sluneční aktivity se nyní Slunce nachází. 

Autor se však nezaměřil pouze na zachycení magnetickým polem Slunce formovaného prostředí sluneční atmosféry, ale věnoval pozornost i jevům, které se daly pozorovat pouze krátké okamžiky těsně po druhém kontaktu a těsně před třetím kontaktem. To jsou okamžiky, kdy začíná a končí úplná fáze zatmění. Nerovný okraj Měsíce způsobuje, že v časovém rozmezí několika sekund se v proláklinách mezi měsíčními horami objeví jasné paprsky Slunce schovaného za měsíčním diskem a vykreslí více či méně jasné body, obklopující východní či západní okraj Měsíce jako perlový náhrdelník. Však se jim také říká Bailyho perly, podle anglického astronoma Francise Bailyho, který je pozoroval a popsal při zatmění Slunce v roce 1836 v Itálii.

Reklama

Tyto krátké okamžiky však také umožňují spatřit další fenomén slunečního zatmění, sluneční chromosféru. Ta své jméno získala podle jasné červené barvy, která je důsledkem záření atomu vodíku na spektrální čáře H-alfa. Tato vrstva sluneční atmosféry se nachází nad okem viditelnou fotosférou a dosahuje nad ní výšky okolo 12 až 14 tisíc kilometrů. Je to oblast, kde již začíná nastávat jeden z ještě ne úplně objasněných jevů - teplota totiž oproti očekávání se vzdáleností od Slunce roste. Na hranici s fotosférou činí přibližně šest tisíc stupňů, kdežto na hranici se sluneční korónou, tedy ve výšce oněch 14 tisíc kilometrů dosahuje až 30 tisíc stupňů. A tento trend pokračuje i do sluneční koróny. Naopak hustota částic zde výrazně klesá.

A ještě jeden výrazný jev nám obrázek ukazuje - sluneční protuberance. Výrazný červeně svítící oblouk spolu s několika menšími „hrby“ nad slunečním okrajem představují ve skutečnosti hustá oblaka chladného plazmatu, které jsou spodními okraji ukotveny v povrchových vrstvách Slunce a sahají až do sluneční koróny. Jejich rozměry jsou skutečně obrovské, přesahují i velikost naší Země. Zatím nejdelší pozorovaná protuberance byla dlouhá 350 000 km, tedy asi 28 průměrů Země. Hmotnost materiálu v protuberancích bývá řadově stovky miliard tun.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

7 příspěvků v diskusi

Témata: Měsíc, Slunce
Reklama