Pás totality, tedy oblast viditelnosti úplného zatmění, se táhla skrze celou Ameriku od hustě osídleného jihovýchodu až po řídce zalidněný severozápad. A právě do těchto míst se spolu s několika miliony dalších za úchvatným úkazem vypravil také astrofyzik a amatérský fotograf Stanislav Daniš.
V městečku Howe v Idahu, kde si připravil své pozorovací stanoviště, trvala úplná fáze zatmění 2 minuty a 10 sekund. To sice není mnoho (v současné době může zatmění maximálně trvat 7 minut a 31 sekund), ale i tato doba stačí k pořízení krásných snímků. Tenhle se dokonce stal českou astrofotografií měsíce září.
O fotografiiTechnické údaje a postup: Místo pořízení: silnice 33 nedaleko Howe, Idaho, USA Datum pořízení: 21.08.2017 Optika: Canon 100-400L/5.6 s extenderem 1.4x (celková ohnisková vzdálenost 560mm, clona 11) Montáž: Vixen GP2 Photoguider Snímač: Canon 5D MkII s astro úpravou Popis: Snímek zachycuje mozaiku záběrů během několika vteřin před a po úplné fázi zatmění tak, jak ho nelze spatřit volným okem, neboť i malé části fotosféry jsou příliš jasné a filtr nezobrazí barevné Slunce - chromosféru. Zpracování: Photoshop CS 6 na vytvoření mozaiky, ořez, rámeček a text v ZPS |
Co na něm můžeme vidět? Centrem snímku je samozřejmě úplná fáze s detailně zachycenými strukturami vnější části sluneční atmosféry – koróny. Vyniknou krásně prokreslené oblasti okolo slunečních pólů s paprsky, které poněkud neoriginálně nazýváme polárními, a které směřují od Slunce vějířovitě okolo sluneční magnetické osy - na našem obrázku přibližně od levého horního k pravému spodnímu okraji.
Přibližně podobně míří i rotační osa naší hvězdy, sluneční rovník pak je kolmý, tedy na snímku od levého spodního k pravému hornímu okraji. Ten naopak obklopují takzvané přilbicové paprsky, typické v rovníkových oblastech pro sluneční korónu v době okolo slunečního minima. A právě v oblasti minima sluneční aktivity se nyní Slunce nachází.
Autor se však nezaměřil pouze na zachycení magnetickým polem Slunce formovaného prostředí sluneční atmosféry, ale věnoval pozornost i jevům, které se daly pozorovat pouze krátké okamžiky těsně po druhém kontaktu a těsně před třetím kontaktem. To jsou okamžiky, kdy začíná a končí úplná fáze zatmění. Nerovný okraj Měsíce způsobuje, že v časovém rozmezí několika sekund se v proláklinách mezi měsíčními horami objeví jasné paprsky Slunce schovaného za měsíčním diskem a vykreslí více či méně jasné body, obklopující východní či západní okraj Měsíce jako perlový náhrdelník. Však se jim také říká Bailyho perly, podle anglického astronoma Francise Bailyho, který je pozoroval a popsal při zatmění Slunce v roce 1836 v Itálii.
Tyto krátké okamžiky však také umožňují spatřit další fenomén slunečního zatmění, sluneční chromosféru. Ta své jméno získala podle jasné červené barvy, která je důsledkem záření atomu vodíku na spektrální čáře H-alfa. Tato vrstva sluneční atmosféry se nachází nad okem viditelnou fotosférou a dosahuje nad ní výšky okolo 12 až 14 tisíc kilometrů. Je to oblast, kde již začíná nastávat jeden z ještě ne úplně objasněných jevů - teplota totiž oproti očekávání se vzdáleností od Slunce roste. Na hranici s fotosférou činí přibližně šest tisíc stupňů, kdežto na hranici se sluneční korónou, tedy ve výšce oněch 14 tisíc kilometrů dosahuje až 30 tisíc stupňů. A tento trend pokračuje i do sluneční koróny. Naopak hustota částic zde výrazně klesá.
A ještě jeden výrazný jev nám obrázek ukazuje - sluneční protuberance. Výrazný červeně svítící oblouk spolu s několika menšími „hrby“ nad slunečním okrajem představují ve skutečnosti hustá oblaka chladného plazmatu, které jsou spodními okraji ukotveny v povrchových vrstvách Slunce a sahají až do sluneční koróny. Jejich rozměry jsou skutečně obrovské, přesahují i velikost naší Země. Zatím nejdelší pozorovaná protuberance byla dlouhá 350 000 km, tedy asi 28 průměrů Země. Hmotnost materiálu v protuberancích bývá řadově stovky miliard tun.
