Zbavit se CO2 by znamenalo vytvořit největší průmysl všech dob

Kdybychom chtěli snížit teplotu Země odčerpáním oxidu uhličitého, museli bychom vybudovat průmyslové odvětví nejméně tisíckrát větší než jakékoliv současné.

Chladící věže elektrárny John E. Amos Power Plant ve Virginii sice nechrlí do vzduchu oxid uhličitý, ale jen a pouze vodní páru. Na rozdíl od xidu uhličitého je ovšem její uvolňování vidět, a tak se na ilustrační fotogarfii přece jen hodí lépe. Děkujeme za pochopení

Přiblížit složitost některých problémů jednoduchým výpočtem je dar vlastní jen některým odborníkům. Evidentně ho mají i angličtí vědci Colin Axon a Alex Lubansky, kteří jen obrazně řečeno na kavárenském ubrousku vyvrátili jeden nápad, jak si poradit se změnami klimatu: odčerpat z atmosféry všechen oxid uhličitý, který do něj vypouštíme. To by vedlo k omezení skleníkového efektu, tedy snížení množství tepla od Slunce, které se na Zemi zachytí, a poklesu teploty naší planety.

Když ponecháme stranou otázku, jak velký vliv na klima by takový krok měl a zda má smysl, nezní to až tak hrozně komplikovaně. Když CO₂ vypouštíme, tak bychom ho měli být schopni znovu zachytit, ne? Skutečnost je ovšem jiná, ukázali Axon a Lubansky v krátké prezentaci přednesené v Londýně.

Žádná z hlavních představitelných možností není realisticky možná. Kdybychom chtěli využít stejného postupu jako příroda, mohli bychom nechat CO₂ vstřebávat do hornin během zvětrávání. Britové si do svého příkladu vybrali i u nás dosti běžný minerál olivín, který se používá k výrobě křemičitého skla nebo v hutnictví. Především ale dobře reaguje s CO₂.

Abychom se zbavili zhruba 30 gigatun oxidu, které dnes lidstvo ročně vypouští do ovzduší, potřebovali bychom ročně zhruba 100 gigatun olivínu, což je 12 500krát víc, než kolik činí jeho současná roční těžba. A mimochodem, ještě bychom ho potřebovali umístit do tenké vrstvy. Pokud by byla silná jeden centimetr, potřebovali bychom plochu přes tři biliony kilometrů čtverečních, což je podstatně víc, než činí plocha Země.

Samozřejmě bychom mohli použít i jiné metody. Třeba velké filtrační stanice, které by přečerpávaly atmosféru a s pomocí známých technologií by z něj odstraňovaly CO₂. To by znamenalo "přepracovat" ročně zhruba 57 000 gigatun vzduchu. Celý proces by také spotřeboval zhruba 180 gigatun čisté vody, tedy dost pro zhruba 50 milionů lidí na rok.

Výpočty jsou velmi přibližné, uznávají i jejich autoři, a slouží jen k orientaci. Sám Colin Axon pro NewScientist (článek je zde) řekl, že jeho výpočet se může od správného výsledku hodně lišit. Ovšem stejně mu dává jistotu, že by odvětví na čištění CO₂ muselo být nejméně tisíckrát větší než všechna dnešní průmyslová odvětví. I bez ekonomické rozvahy jde o neuskutečnitelný nápad.

Bohužel, v debatách o žhavých tématech se na podobně jednoduchá čísla často zapomíná. Přitom bych jich často stačilo jen pár, abychom si uvědomili, že se není o co přít.