Už na bojištích druhé světové války se objevily zbraně, které měly na nepřítele kromě běžného účinku i výrazný psychologický efekt. Pouhou přítomností dokázaly vyvolat paniku, hrůzu a děs, které mnohdy vykonaly více práce než samotná střelba. Své aureoly se tyto bojové „psychologické“ bojové prostředky zbavily teprve v případě, pokud protivník vynalezl účinná protiopatření.
Nejznámějším zástupcem ničitelů morálky se v úvodní fázi světového konfliktu stal střemhlavý bombardér Ju 87 známý též jako Stuka (Sturzkampfflugzeug – střemhlavý bojový letoun). Tento ošklivý hranatý pták dodnes platí za symbol německého blitzkriegu a zejména v polském a západoevropském tažení z let 1939–1940 si vybudoval hrůzostrašnou pověst.
Samotní letci junkersy milovali pro robustnost a odolnost vůči poškození, kdy se i stroje prostřílené jako řešeto zvládly vrátit na základnu. Dobré pověsti se těšily též letové vlastnosti stuky a piloti si přes její zdánlivou neohrabanost pochvalovali akceleraci při startu – stroj se od země odlepil již po 460 metrech při 116 km/h. Naopak vystoupání do operační výšky vyžadovalo trpělivost, kdy Ju 87 do 5 000 metrů šplhal 20 minut.
Zvládnutí střemhlavého bombardování vyžadovalo od pilota značnou míru koncentrace. Že nešlo o jednoduchý úkol, potvrzují vzpomínky Hanse Ulricha Rudela – vůbec nejúspěšnějšího pilota Ju 87 s 2 530 bojovými lety na kontě: „V červnu 1938 jsem se dostal ke svazu stuk ve Štýrském Hradci. Učit se střemhlavě spouštět až do úhlu 90 stupňů, pohybovat se ve formacích, střílet a shazovat pumy – to jsou základní aspekty nové zbraně. Brzy už nám nebudou cizí. Že bych se učil rychle, to nemohu tvrdit, navíc ostatní již byli před mým příchodem zalétaní.“
Do střemhlavého útoku piloti většinou přecházeli ve výšce 3000 m, přičemž rychlost narůstala až na 600 km/h. Jakmile se rozsvítila kontrolka indikující dosažení letové hladiny pro shoz pum, pilot stiskl tlačítko pro aktivaci automatického vyvedení letadla ze střemhlavého letu. Stuka na vybrání a přechod do horizontálního pohybu spotřebovala 450 metrů výšky, s čímž museli letci předem počítat, stejně jako s drastickým účinkem přetížení až 6 G.
Kvílení jerišské trouby
Pokud osádky tyto nástrahy zvládly, stal se junkers v jejich rukou smrtící zbraní. Pěšáci a tankisté Wehrmachtu si nemohli vynachválit „milimetrovou“ přesnost – kvalitně vycvičená osádka dokázala zasáhnout i bodové cíle jako tanky či kulometná hnízda a poskytovat pancéřovým klínům účinnou podporu. Vyskytují se dokonce názory, že vzhledem k této schopnosti lze stuku považovat za předchůdce „chytrých“ (přesně naváděných) zbraní, přičemž tehdy neexistující elektroniku zastoupil mozek pilota.
Detailní pohled na náporovou sirénu, kterou pro Ju 87 dost možná vymyslel sám Hitler.
Nebyly to však pouze pumy, které děsily protivníky k smrti. Junkersovi konstruktéři už na první sériovou verzi Ju 87 B-1 namontovali zařízení, jež devastovalo sebevědomí nepřítele. Šlo o náporovou (proudem vzduchu poháněnou) sirénu o průměru 70 centimetrů instalovanou buď na náběžné hraně křídla, nebo kapotáži podvozkové nohy.
Při střemhlavém letu vydávala nervy drásající jekot, pro nějž si vysloužila přezdívku „jerišská trouba“. Šlo o chytrý tah, neboť zvuk sirény u každého vojáka na zemi vyvolával pocit, že junkers nalétává právě na něj. Mnozí obránci psychický tlak nevydrželi, opouštěli polní opevnění a dávali se na útěk. Tím se ovšem jen vystavili smrtícímu účinku střepin a kulometné palby. Kvílení navíc plašilo koně, v hojné míře užívané kupříkladu polskou armádou pro transport mužstva i zásob.
Dodnes není jisté, v čí hlavě se nápad osadit stuky jerišskou troubou zrodil. Do praxe zařízení prosadil Ernst Udet – vrchní zbrojmistr Luftwaffe a hlavní zastánce taktiky střemhlavého bombardování. Některé zdroje však tvrdí, že s původní ideou přišel sám Adolf Hitler a svému podřízenému ji pouze nařídil zrealizovat.
Sluší se dodat, že sirénu nenesly zdaleka všechny Ju 87 – ukázalo se totiž, že její aerodynamický odpor snižuje rychlost bombardéru až o 25 km/h. U některých jednotek zbrojíři přišli se zajímavou alternativou, když menší píšťalky montovali na stabilizátory pum. Jekot se tak objevil až poté, co letoun výzbroj odhodil. O reputaci junkersy připravilo teprve zjištění, že jsou v prostředí vzdušné nadvlády protivníka extrémně zranitelné palbou stíhaček. Po bitvě o Británii tak začaly z přední linie pomalu mizet.
Záhadný přepad
Také němečtí vojáci se měli dočkat doby, kdy se sami budou obávat charakteristického zvuku jedné nepřátelské zbraně. Poprvé se s ní nepříjemně zblízka seznámili 14. července 1941 na východní frontě. Tehdy jednotky Wehrmachtu rozmístěné kolem železniční stanice Orša zaslechly prapodivný hluk, s nímž se dosud nesetkaly. Vášnivé debaty o jeho původu netrvaly dlouho – za pár desítek sekund se na hlavy Němců snesl příval ohně a železa. Šlo o úvodní koncert „Stalinových varhan“ neboli gardových raketometů BM-13-16, které prosluly pod přezdívkou kaťuše.
Technicky šlo o reaktivní minomet tvořený šestnáctinásobným odpalovacím zařízením pro střely M-13 ráže 132 milimetrů, které Sověti nejčastěji montovali na nákladní vozy ZiS-5 a 6. Samotná raketa představovala jednoduchý produkt. Bojová hlavice se zhotovovala lisováním, trup se obráběl z ocelové trubky. Do spalovací komory se vkládalo sedm kusů tuhé hnací náplně ve tvaru válce, raketový motor zapalovaly elektrické šrouby. Po zážehu vydržel motor hořet méně než sekundu, což stačilo k udělení počáteční hybnosti asi 70 m/s. Po 125 metrech letu dosáhla raketa mírně nadzvukové rychlosti 350 m/s, pak se pohybovala setrvačností. Kompletní střela měla přes 42 kg, z čehož 5 kg připadalo na trhavinu.
Účinky prvních palebných přepadů předčily všechna očekávání Moskvy a protivníka dokonale zmátly. Přestože Wehrmacht provozoval vlastní raketomety, nedokázal dlouho zjistit, jaký typ zbraně nepřítel vlastně používá. Dobová hlášení uvádějí: „Rusové mají mnohohlavňové dělo. Výstřel vzniká elektricky a uvolňuje se při něm dým. Ukořistění těchto děl okamžitě hlaste.“ Až po několika měsících Němci pochopili, s čím mají tu čest.
Varhanní koncert s malou šancí na přežití
Sovětští vojáci se brzo naučili s kaťušemi útočit se zarážející rychlostí – rozvinutí baterie vyžadovalo pět až deset minut, přechod do bojové konfigurace dvě minuty, nabíjení necelých pět. Kupříkladu u vesnice Vydra dokázala baterie o sedmi raketometech na německou 3. divizi vypálit tři salvy během osmi minut, kdy k cíli zamířilo 336 raket.
Baterie se rychle šířily a ke konci války jich sloužilo na frontě přes pět stovek. Dělostřelečtí důstojníci oceňovali rychlost přesunu raketometů do palebného postavení, neboť náklaďáky mohly jet tempem až 55 km/h. V porovnání s děly taženými koňmi kaťuše pružněji reagovaly na vývoj bitvy, navíc dokázaly přejíždět nabité.
Salva kaťuší právě zamířila ke svému cíli, který se dost možná zachvěl strachy.
Nejdůležitější výhodu nicméně představoval specifický průběh palebného přepadu, který oproti klasické artilerii dával nepříteli menší šanci na přežití. Běžné dělostřelectvo fungovalo tak, že osm houfnic tvořících baterii vypálilo osm ran a další várka granátů se k cíli mohla vydat až po opětovném nabití, jež zabralo asi 20 sekund. Němečtí vojáci, kteří přestáli dopad první salvy, tedy měli dost času najít úkryt. Raketové střely dopadaly také po osmi, ovšem s odstupem pouhých dvou sekund. Právě prudký spád německé vojáky děsil k smrti, podobně jako hvízdání odpalovaných raket. Jakmile totiž zaslechli charakteristický zvuk, věděli, že kaťuše jsou ve vzduchu a zubatá odpočítává poslední sekundy do dopadu.
Dodejme, že právě ohlušující řev raket stál u zrodu zmíněné přezdívky Stalinovy varhany (společně s vnější podobností odpalovacího zařízení a varhanních píšťal). Taktéž slovo „kaťuša“ zřejmě upomíná na „zpěv“ gardových raketometů, byť se původ přezdívky nepovedlo úplně objasnit.
V druhém dílu se podíváme na zbraně, které děsily svou mohutností
