Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Dříve loupil a vraždil na Západě, pak byl zločincem jugoslávské války

aktualizováno 
Na Arkana, šéfa nechvalně proslulých Arkanových tygrů z jugoslávské války, měli mezinárodní vyšetřovatelé políčeno dlouho. Ale dokázal nám vždy uniknout, píše jediný Čech v týmu z Haagu, Vladimír Dzuro.

Zeljko Raznatovič, známý jako Arkan, byl velitelem srbské jednotky Tygři. Právě oni byli zodpovědní za velkou část etnických čistek na začátku bosenské války. | foto: Profimedia.cz

Željko Ražnatović Arkan, jméno, které se v 70. a 80. letech 20. století právem skvělo v první desítce na seznamu Interpolem nejhledanějších zločinců v Evropě. V jejich spisech byl veden pod jmény: Roberto Betega, Paul Betega, Marsel de Kok, Stefan Kartni, Bob Elis, Gojko a Damian Peno, Rodoljub Kaličanin, Marko Marković, Miroslav Petrović, Đorđe Rolović, Milko Sarvić, Mario Valentini, Pol Karsenti, Marko Markotić, Mario Valentino.

Jeho podíl nebo přímá účast na loupežných přepadeních, bankovních loupežích a vraždách byl fenomenální. Byl odsouzen nebo na něj byly vydány mezinárodní zatykače v Belgii, Holandsku, Švédsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku a Itálii. O jeho útěcích z vězení v západní Evropě šly legendy. Traduje se, že mu v průběhu soudního přelíčení jeden ze spolupachatelů hodil pistoli a společně ze soudní síně uprchli. Jeho úspěšnost v útěcích z vězení je přičítána spolupráci s jugoslávskou tajnou službou známou jako UDBA, která mu oplácela za jeho služby při odstraňování politických nepřátel Jugoslávie.

V roce 1981 se vrátil z emigrace zpět do Jugoslávie a zviditelnil se těsně po volbách v Chorvatsku v roce 1990, kdy se jako čelný představitel Delije (fotbalových chuligánů Ultras Crvena zvezda Beograd) zúčastnil v Záhřebu ohromné bitky s příznivci chorvatského týmu Dinamo Zagreb. Tomuto krvavému střetu mezi více než 1500 fanoušky je přičítán prapočátek násilného konfliktu mezi Srby a Chorvaty v Chorvatsku.

V říjnu 1990 vytvořil Arkan, na pokyn Státní bezpečnosti Srbska, z tvrdého jádra stoupenců klubu Delje paravojenskou jednotku Srbská dobrovolnická garda - Arkanovi tygři a stal se jejím velitelem.

V letech 1991 až 1995 se v očích mnoha Srbů stává národním hrdinou a bojovníkem za srbské zájmy. Jeho bojové operace se zaměřují do míst, kde lze plenit a získat tučnou válečnou kořist. Získává značné bohatství a postupně i politickou moc. V období své největší slávy si v Srbsku dělal, co se mu zlíbilo. Goran Hadžić, tehdejší prezident Republiky Srpska Krajina, poskytl Arkanovi pro jednotky jeho „tygů“ výcvikové centrum v malé obci Erdut.

Protože ovšem osada Erdut se nachází na území Chorvatska, se Arkanovi v důsledku stala dost možná osudnou. Tato skutečnost totiž opravňovala náš tým válečných vyšetřovatelů zahájit proti Arkanovi rozsáhlé vyšetřování ze spáchání válečných zločinů ve Východní Slavonii a západní Bosně s krycím jménem Scarlet King (Šarlatový král).

První část obžaloby se týkala města Sanski Most v severozápadní Bosně, ve kterém před rozpadem federace žilo přibližně šedesát tisíc obyvatel, čtyřicet sedm procent Bosňáků, sedm procent Chorvatů a zbytek tvořili Srbové. Mezi jarem 1992 a zářím 1995 většina Bosňáků a Chorvatů z města buď uprchla nebo byla Srby pobita či vyhnána.

V září 1995, během vojenské ofenzívy bosenská armáda postoupila až k Sanskému Mostu a mezi srbským obyvatelstvem vypukla panika. Na pozvání místních srbských vůdců 15. září 1995 dorazil do města Arkan se svými jednotkami, aby útok odrazil, a tím zabránil obsazení města. Za své velitelské stanoviště si zvolil hotel Sanus a po celém městě rozestavil kontrolní hlídky. Do týdne jeho jednotky zatkli na osmdesát Bosňáků a Chorvatů. Postupně je vyslýchali, bili, mučili a drželi v naprosto nelidských podmínkách bez jídla a pití v hotelové kotelně.

Přežili krutá mučení i vlastní popravy

Z nepotvrzených zpráv jsme zjistili, že šedesát pět zajatců bylo násilím odvlečeno do autobusu, odvezeno do obce Sasina a tam popraveno. Dvěma těžce raněným se přesto podařilo popravu přežít. Dalších dvanáct nesrbských občanů ze Sanského Mostu zavezli tentokrát do obce Trnova a opět následovala poprava. I tento masakr údajně jeden přežil. V době, kdy jsou zadržení odváženi, došlo ke znásilnění jedné bosňácké ženy. Naším úkolem bylo tyto svědky najít, zprávy ověřit a zadokumentovat. V mysli se mi odvíjí příběh jistého Safeta, který s obrovským štěstím přežil vlastní popravu v obci Sasina.

„Nevím, jak dlouho jsme jeli, než autobus sjel ze silnice na polní cestu. Arkanovi vojáci zapnuli rádio, ve kterém hráli srbské nacionalistické písně a my neslyšeli, co se kolem nás děje. Autobus zastavil a vojáci nás odváděli po dvojicích. I přes hlasitou hudbu jsem zvenku slyšel střelbu a výkřiky bolesti. Když přišla řada na mě, voják mě popadl za ruku a vyvlekl ven z autobusu. Stál jsem a tu mě někdo nečekaně zezadu nakopl a nařídil mi jít směrem doleva. Ozvala se palba ze samopalu a já byl zasažen do levé části těla. Okamžitě jsem padl na zem a cítil, jak mi teče krev, bolest jsem ale nepociťoval. Při pádu jsem si do krve sedřel obličej a ruce. Bez hnutí jsem zůstal ležet, zazněly další výstřely a zvuky padajících těl. Ze všech stran ke mě doléhal křik a nadávky arkanových vojáků, kteří nás zabíjeli. Pak střelba utichla. Nastalo ticho, které přerušovalo chroptění umírajících a kroky jednoho z vojáků, který chodil okolo těl, a když se někdo asi ještě hýbal, dorazil ho jednotlivými výstřely. Přitom křičel: ‚Vy muslimští zkurvysynové, teď už to nepřežijete, teď vás střelím do huby. Pak kroky vojáků dozněly a autobus odjel. Trvalo dlouho, než jsem sebral odvahu se pohnout, protože jsem se bál, že někoho nechali na místě, aby dorazil ty, kteří ještě přežili. Pomalu jsem se zvedl a tiše zavolal několik jmen, která jsem znal. Nikdo se ale neozval, a tak jsem usoudil, že jsou všichni mrtví.

Rozhodl jsem se vrátit po cestě, po které jsme přijeli. Začalo pršet a v dálce se rozsvítila světla, která se přibližovala. Slezl jsem do příkopu a čekal. Minulo mě nákladní auto a ještě další automobily. Pak jsem uslyšel zas a znovu křik, krátké dávky ze samopalu a kolona aut se vrací po té samé cestě. Já jsem stále ležel v příkopu ochromen hrůzou, co se bude ještě dít. Projel buldozer a mrtvé zahrabal. Když odjel i ten, vylezl jsem z úkrytu a vydal se směrem k Sanskému Mostu.

Došel jsem do nemocnice, protože jsem potřeboval ošetřit svá zranění. Tam jsem jim namluvil, že mě ranili na frontové linii a lékař se dále nevyptával. Ošetřil mě, napsal lékařskou zprávu a k ní jsem dotal i rentgenové snímky mého zranění. Už jsem ale neměl dost sil vrátit se domů, potřeboval jsem si trochu odpočinout. Zmožený jsem seděl na lavici u vchodu do nemocnice, když před ním náhle zastavil modrý Mercedes, ze kterého vystoupili dva Arkanovi vojáci a neomylně vyrazili mým směrem. Odevzdaně jsem zůstal sedět, utéci nebylo kam. Podle jména zjistili, že jsem Bosňák, vecpali mě do kufru auta a kamsi vezli. Auto zastavilo, kufr se otevřel a já s úděsem v očích zjistil, že jsem zpět v hotelu Sanus, odkud jsem byl den předtím odvlečen na popravu. Měl jsem ale i trochu štěstí, nikdo z Arkanových vojáků mne nepoznal, sebrali mi jen lékařskou dokumentaci a zavřeli opět do kotelny.”

Milicionář polovojenské skupiny Arkanovi tygři kope do umírající ženy při...

Milicionář polovojenské skupiny Arkanovi tygři kope do umírající ženy při masakru v bosenském městě Bijeljina. (1. dubna 1992)

Mozaiku životních podmínek v kotelně jsme sestavili z výpovědí svědků, které jsme vypátrali. Mezi ně se řadí i jistý Numin, ženatý otec čtyř dětí, kterého jsem v roce 1997 v Sanském Mostě vyslechl. V roce 1991 mu bylo něco přes 35 let.

„Arkanovci nás mučili a nutili dělat zcela nemyslitelné věci. Jednou zmlátili mladíka z obce Kijevo takovým způsobem, že to nevydržel a pokálel se do kalhot. Jeden z vojáků ho donutil lízat své vlastní výkaly tak dlouho, až bylo jeho spodní prádlo čisté. Ještě při tom musel křičet, že mu to chutná. Jindy zase vojáci rozházeli po zemi rozbité sklo a my si museli kleknout na kolena a sbírat ho rukama. Pokud jsme nebyli dost rychlí, tloukli nás železnou trubkou. Mě udeřili do zad. Do rány se mi dostala infekce a já téměř ochrnul. Když zjistili, že nemůžu chodit, nechali mě v kotelně, ale to nebylo o moc lepší. Bylo tam šílené horko a vydýchaný vzduch. Našel jsem na zemi rezavý hřebík, kterým jsem vydlabal ve spáře mezi cihlami malou skulinu, a tou alespoň trošku proudil dovnitř čerstvý vzduch.

V metodách fyzického týrání byli Arkanovci náramně vynalézaví. Nad vstupními dveřmi do kotelny bylo malé okno a tím jsme se museli zvenčí protáhnout zpět do kotelny. Jeden z nás byl trošku silnější a v okénku uvázl. Vojáci ho bili zezadu tak dlouho, dokud nepropadl dovnitř. Byl polomrtvý.

Nedostávali jsme žádné jídlo a vodu jen občas. Většinou jen otevřeli dveře a chrstli dovnitř kýbl vody. Někdo našel starou plechovku, trochu jsme ji očistili a ze zoufalství jsme začali pít vlastní moč. Bylo to šíleně ponižující, ale po dnech bez kapky vody jsme propadli takové beznaději, že když byl ještě někdo schopný se do plechovky vymočit, ostatní ji používali alespoň na navlhčení rtů. Bylo nám už všechno jedno.

Na následky bití a dehydrataci dva muži v kotelně zemřeli. Jejich těla několik dní ležela mezi námi, protože nám nedovolili, abychom je vynesli ven. Když se už zápach tlejících těl začal šířit po celém dvoře, konečně nám povolili vynést je z kotelny. U vrat stál zaparkovaný vůz na svoz odpadků a my museli těla mezi ně odhodit. Pak nás zase zahnali zpět do kotelny.

Jeden večer se rozhodli, že nás ještě více poníží. Rozkázali, abychom se shromáždili na dvoře. Zase jsme museli na kolena a jeden z Arkanových vojáků před nás postavil kýbl s vodou. Bylo nám dovoleno se napít, ale jakmile jsme sklonili hlavu ke kýblu, přikázali posunout ho k dalšímu. Nikdo z nás se napít nedokázal.”

Rychlý postup pátého sboru bosenské armády a jeho početní převaha přinutila jednotky Arkanovi tygři se ze Sanského Mostu stáhnout. Malá skupina zajatců z kotelny přežila. Podařilo se nám vyslechnout i jistého Muharema, který přestál masakr v obci Trnova.

„Slezl jsem z náklaďáku společně s mužem, se kterým jsem byl spoután. Jeden Arkanův voják šel před a druhý těsně za námi. Ten vzadu držel silnou svítilnu. Křičeli na nás, abychom si pospíšili. Prošli jsme za nějakým domem a okolo ještě jednoho, částečně rozestavěného, u kterého stála garáž. Jeden z vojáků zavelel, abychom dali ruce, za které jsme spoutáni, nad hlavu. Došlo mi, co s námi hodlají udělat. Zpola jsem se otočil a zeptal se, co mám udělat, aby nás nezabili. Jeden z nich navrhl, že když zaplatíme pět tisíc německých marek, že nás okamžitě pustí. Ten muž, co byl ke mně připoutaný hlesl, že má jen dvě stě. Na to mu voják odsekl, že na to mu s**e, a sundal nám pouta. Ten se svítilnou posvítil do garáže, kužel světla se odrazil od zdí, ze tmy se vynořila hromada mrtvol a všude kolem kaluže krve. Vojáci nám přikázali, abychom šli dovnitř. Zmohli jsme se sotva na několik kroků a zazněly ohlušující výstřely. Kulka, co mě zasáhla do zad blízko lopatky, mě okamžitě srazila k zemi. Padl jsem na záda s druhý muž se skácel na mě. Zůstal jsem bezvládně ležet. Za chvíli přivedli další dva zajatce a vše se opakovalo. Ohlušující výstřely, padající těla, výkřiky bolesti a za chvíli další dva. Zaslechl jsem, jak někdo z nich poklekl na kolena a prosí vojáky, aby ho nezabíjeli. Podle hlasu jsem poznal muže, kterého jsem viděl v hotelu Sanus, když mluvil s Arkanem. Voják na něj zařval nějakou nadávku, uslyšel jsem zvuk nože vytahovaného z pochvy, pak výkřik bolesti a chroptění, jak těm dvěma podřízli krk. Ten, co klečel blíže se na mne zhroutil a já cítil, jak po mě stéká jeho teplá krev. Zalila mi celý obličej, a to mi asi zachránilo život.

Když skončili, rozhostilo se ticho, jen několik zajatců ještě chroptělo, a to zaslechli i Arkanovi vojáci. Jeden z nich nařídil, aby ještě pro jistotu střelili každého z nás do hlavy. Střela mě těsně minula, jen mi roztrhla kůži na bradě. Vystříkl ze mě pramen krve, cítil jsem palčivou bolest v obličeji, ale stále jsem žil. Pak někdo oznámil, že teď už jsou všichni mrtví, kroky se vzdálily a za chvíli dozněl i rachot odjíždějícího náklaďáku. Už jsem to nemohl vydržet. Pokusil jsem se nadzvednout a zjistit, zda zůstal také ještě někdo na živu. Náhlé zachroptění a já se doplazil k muži, který měl v hlavě díru a těžce krvácel. Bylo mi jasné, že zemře, nebylo mu už pomoci.

Po kolenou jsem se dostal garáže a jen stěží se postavil na nohy. Pomalu jsem vrávoral směrem k silnici. Uviděl jsem polorozbořený dům a vydal se k němu. Sedl jsem si na zídku a postupně se dostával ze šoku. Všechno mě začalo bolet a dostal jsem ohromnou žízeň. Podařilo se mi najít vodu, lačně jsem se napil a z domu odešel. Nevěděl jsem kam jdu, až jsem došel k tovární hale, kde mě ošetřili.”

Svědectví, která podali Safet i Muharem, byla pro nás cenná ze dvou pohledů. Díky nim jsme lokalizovali a exhumovali hromadné hroby v obcích Sasina a Trnova a poskytla i prostor ke krátkému zamyšlení. Po právu by se dalo očekávat, že lidé, kteří přežijí svou vlastní popravu, vzplanou hněvem a nenávistí k těm, kteří se je pokusili zabít. Safet i Muharem samozřejmě projevili své pohnutí při líčení strastí, kterými prošli, ale ani jednou od nich nezaznělo, že by se chtěli všem Srbům pomstít.

Získat svědectví od bosňácké ženy, kterou Arkanovi vojáci v hotelu Sanus znásilnili, byl zdlouhavý proces. Nejdříve rezolutně odmítla vypovídat, protože znásilnění na většině žen zanechá stopy až do konce života. Ale mojí tlumočnici Vlatce se podařilo si získat její důvěru a i souhlas, že bude vypovídat.

Naše vyšetřování v Sanském Mostě potvrdilo pravdivost informací, které jsme získali od bosenské vlády. K masakru v obci Trnova došlo 20. září 1995 a popravám v Sasině došlo o den později, 21. září 1995. Se značným úsilím se nám rovněž podařilo najít i těla dvou zemřelých v kotelně hotelu Sanus.

Tajná obžaloba na Željko Ražnatoviće Arkana byla potvrzena 23. září 1997. Vinili jsme ho z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a porušení zákonů a zvyklosti války, jako jsou vraždy, perzekuce, věznění, mučení, nelidské zacházení a deportace. Náš tým navázal vyšetřováním jeho dalších zločinů ve městech Zvorniku a Bijeljina, a také v Chorvatsku, zejména na Ovčare a v Erdutu.

Nepolapitelný Arkan

V druhé polovině roku 1995, po uzavření Daytonské dohody, se Arkan postupně stáhl z okupovaných území Chorvatska zpět do Bělehradu a jeho zájmy se soustředily na sport, obchod a politiku.

Během války v Chorvatsku a později i v Bosně a Hercegovině nahromadil značné množství finančního kapitálu, získaného z pašování cigaret, alkoholu, nafty a kácení lužních lesů ve Východní Slavonii a Baranii. Jeho úzké napojení na srbskou státní bezpečnost mu v kriminálním podsvětí v Srbsku zaručovalo prakticky nedotknutelnost.

Na politickou scénu vstupuje Arkan v roce 1992 jako kandidát nezávislé skupiny občanů a stává se členem Parlamentu Srbské republiky. O rok později se osamostatňuje a narychlo zakládá nacionalistickou krajně pravicovou Stranu srbské jednoty - Stranka Srpskog Jedinstva - SSJ. V roce 1994 pronesl v parlamentu projev, ve kterém vyzýval k vytvoření Spojených států Srbských ze všech územích bývalé Jugoslávie kde žijí Srbové. Za svůj projev byl odměněn bouřlivým potleskem.

Srbská popová zpěvačka Svetlana Ražnatovičová

Srbská zpěvačka Světlana Veličkovićová zvaná Ceca

Ale ani přes rozsáhlou volební kampaň, kterou podporovala i jeho manželka, populární zpěvačka Světlana Veličkovićová zvaná Ceca, strana nezískala v parlamentu žádné poslanecké křeslo.

Jeho politickou ctižádost to ale nikterak nesnížilo. Zapojoval se do převážně ilegálních obchodních aktivit a za pomoci kontaktů v celní správě dovážel do Srbska nedostatkové zboží, které s velkým ziskem prodával. Svoji činorodost zacílil i do Kosova, kde od roku 1993 provozoval pekárny a vzal pod patronát i fotbalový klub z Prištiny, který dovedl až do první ligy.

V roce 1996 zakoupil bělehradský fotbalový klub FK Obilić, který pod jeho vedením vyhrál v sezoně 1997/98 jugoslávskou fotbalovou ligu a postoupil do Evropského fotbalového poháru UEFA. S ohledem na jeho kontroverzní minulost požadovala UEFA jeho odstoupení z vedení, aby se tým mohl evropských soutěží zúčastnit. Arkan podmínku vyřešil po svém a místo něho usedla do čela klubu jeho manželka Světlana. A tak již nic nebránilo fotbalistům FK Obilić se 12. srpna 1998 střetnout s Bayernem Mnichov a 15. září 1998 s Atleticem Madrid. Naši informátoři nás utvrdili v přesvědčení, že majitel klubu a fotbalový nadšenec Arkan si rozhodně nenechá ujít příležitost osobní účasti na zápasech svého týmu.

Na naši žádost utkání v Mnichově monitorovala německá policie, ale bohužel výsledek jejich pátrání byl negativní. Informace od našich zdrojů byly ale natolik věrohodné, že jsme na mimořádně svolaném mítinku dospěli k rozhodnutí, že si utkání FK Obilić versus Atlético Madrid ve spolupráci se španělskou policií ohlídáme sami.

Do Madridu jsme přiletěli 11. září 1998 a na ministerstvu zahraničních věcí se sešli s generálním ředitelem pro evropské a severoamerické záležitosti. Přislíbil nám, že bez prodlení získá ke spolupráci orgány ministerstva vnitra a Civilní gardy.

Byli jsme informování o koordinaci akce a představeni týmu policistů ze speciálních jednotek cvičených na rozkrývání a boj s organizovaným zločinem a na vyšetřování trestné činnosti baskické teroristické skupiny ETA. Cíl byl jasný: zatknout Željka Ražnatoviće Arkana a předvést ho před trestní tribunál do Haagu.

Dne 15. září jsme se vydali na fotbalový stadion. Na zeleném trávníku hrálo dvacet dva zdatných fotbalistů jako o život. Operativci hlídkovali spolu s uniformovanými policisty ve všech sektorech, kamerové systémy snímaly řadu po řadě.

Seděli jsme na tribuně V.I.P., hned v řadě za delegáty bělehradského klubu. Utkání sledovala i Arkanova manželka a jeho mluvčí, známý mezinárodní podvodník Giovanni Di Stefano. Zachytili jsme, jak vytočil číslo na mobilním telefonu, které speciální jednotky španělské policie ihned lokalizovaly a v domě, ke kterému číslo příslušelo, provedli zásah. Pozdějším šetřením se ukázalo, že Di Stefano údajně vytočil číslo omylem.

O autorovi

Vladimír Dzuro (1961)

V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Veřejnou bezpečnost, později pro Policii České republiky, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze.

V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu v Nizozemsku. V současné době vede newyorskou kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN.

Za dlouholetou úspěšnou práci pro Mezinárodní tribunál obdržel medaili Za službu mezinárodní spravedlnosti a policejní prezident mu udělil Plaketu Policie České republiky a následně Čestnou medaili za trvalý přínos k budování a prosazování dobrého jména Policie České republiky.

Vladimír Dzuro s knihou, ve které shrnul své vzpomínky na vyšetřování válečných...

Vladimír Dzuro s knihou, ve které shrnul své vzpomínky na vyšetřování válečných zločinů spáchaných během války na území bývalé Jugoslávie. Nakladatelství Grada, říjen 2017.

Zápas skončil a tentokrát ze stadionu odešli hned dva poražení. Drtivou porážku utrpěli fotbalisté FK Obilić Bělehrad a my vyšetřovatelé mezinárodního tribunálu v Haagu. Museli jsme si přiznat, že boží mlýny v některých případech melou pomaleji, než bychom si přáli.

Bohužel, ale ani naše další snahy Arkana lokalizovat a zatknout nebyly úspěšné. Přesto jsme i nadále zůstávali ve spojení s policií v Belgii, Německu a Švédsku.

Dne 31. března 1999 hlavní prokurátorka Louise Arbour svolala tiskovou konferenci, kde oznámila, že tribunál v tajné obžalobě obvinil Željka Ražnatoviće Arkana z válečných zločinů. Z obavy o bezpečnost našich svědku ale neuvedla k obžalobě žádné konkrétní informace.

V červnu 1999 americká televizní společnost MSNBC ve svém zpravodajství citovala jednoho bruselského prokurátora, že Željko Ražnatović Arkan kontaktoval úřady v Belgii ve snaze získat informace o perspektivě svého dobrovolného vydání do Haagu.

Tribunál zareagoval svoláním tiskové konference, na které se 14. června 1999 zástupce hlavní prokurátorky Graham Blewit vyjádřil, že o mediální zprávě samozřejmě ví, ale že Arkan ani jeho právní zástupce nejsou v přímém kontaktu s tribunálem. Dále potvrdil, že v roce 1997 prokuratura Arkana obvinila a ve spolupráci s policií se ho několikrát pokusila i zatknout. Spekulace, že trestní tribunál není připraven na zahájení procesu s Arkanem, zástupce rázně odmítl.

Bylo jasné, že úvaha o dobrovolném vydání se tribunálu vyvolá napětí a odezvu mezi vysokými vládními činiteli v Srbsku, kterým by Arkan mohl ztrpčit život. Trpělivě jsme čekali na balkánskou odezvu.

V sobotu 15. ledna 2000 v pět hodin odpoledne v hale hotelu Inter-Continental v Bělehradě si Željko Ražnatović Arkan povídal se svými přáteli, když tu k němu znenadání přistoupil srbský policista Dobroslav Gavrić a z bezprostřední blízkosti mu třikrát zezadu prostřelil hlavu. Na následky těžkého zranění Arkan při převozu do nemocnice zemřel. (Gavric byl odsouzen k 35 letům v nepřítomnosti. V roce 2012 byl zadržen v Jižní Africe, kde se dodnes právně brání vydání do Srbska, nyní dovoláním k Nejvyššímu soudu, pozn.red.)

V důsledku jeho úmrtí nebyla obžaloba za válečné zločiny spáchané v bosenských městech Zvornik, Bijeljina a chorvatském Erdutu vydána. Ve smutečním průvodu se s Arkanem 19. ledna 2000 přišlo rozloučit více než deset tisíc jeho stoupenců.

Vyšetřovatel, Démoni balkánské války a světská spravedlnost

Jak to nakonec dopadlo i s dalšími válečnými zločinci, se můžete dočíst v knize Vyšetřovatel, s podtitulem Démoni balkánské války a světská spravedlnost, kterou v září 2017 vydalo v Praze nakladatelství Grada Publishing a.s. Kniha se okamžitě stala bestsellerem a pro velký zájem čtenářů v lednu 2018 vyšel její dotisk.

Vladimír Dzuro, kriminalista a vyšetřovatel válečných zločinů spáchaných během...

Vladimír Dzuro, kriminalista a vyšetřovatel válečných zločinů spáchaných během takzvané balkánské války v bývalé Jugoslávii.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Autor:



Nejčtenější

Největší vzducholoď Zeppelin je v Praze. Podívejte se na přistání

Netradiční pohled se naskytl Pražanům i lidem, kteří bydlí mezi hlavním městem...

Netradiční pohled se dnes naskytl Pražanům i lidem v Česku, jimiž nad hlavami proletěla největší komerční vzducholoď...

Libeňský most nejde zachránit. Stavěli ho starou technologií, práci odbyli

Libeňský most

Nejde opravit tak, aby vydržel sto let, shodují se odborníci na mostní konstrukce a beton. Libeňský most je postaven...



Někdo zřejmě tajně vyrábí látky ničící ozónovou vrstvu. Ale kdo a kde?

Ozonová díra, jako je nad Antarktidou na snímku, nad Arktidou není. Zatím.

Množství látek poškozujících ozónovou vrstvu v posledních letech klesá překvapivě pomalu, ohlásili vědci. Někde zřejmě...

Zaostalí Arabové měli strach ze vzdělaných židovských přistěhovalců

Demonstrace proti nové Bílé knize omezující židovskou migraci do Palestiny, 1939

Před 70 lety byl založen stát Izrael. Co vše tomuto aktu předcházelo, co vadilo Arabům na Židech vracejících se do své...

Americká revoluce v námořním válčení. Připlouvá mořský dron Sea Hunter

Americký námořní dron Sea Hunter

Americká DARPA dokončila vývoj námořního dronu Sea Hunter. K jeho hlavním úkolům patří vyhledávání a sledování...

Další z rubriky

Ruská armáda zavedla do výzbroje „smrtící kombajny“. Byly i v Sýrii

BMPT Terminátor

Ruská armáda dala do zkušebního provozu deset vozidel Terminátor určených pro palebnou podporu tanků. Některá z těchto...

Záhada prázdného hrobu. Kam se ztratila těla padlých vojáků v Poříčí?

Zrekonstruovaný památník Rudé armády na poříčském hřbitově. Je zcela zřejmé, že...

Mnohé příběh zapomenutých rudoarmějců, kteří u nás umírali i po skončení války, stále nejsou uzavřeny. Příkladem mohou...

V Berlíně se představil monstrózní bojový dron pro ochranu Evropy

Model budoucího evropského bezpilotního letadla

Trojice evropských firem Airbus, Dassault a Leonardo představila na berlínské letecké výstavě Berlin Air Show model...

Najdete na iDNES.cz