Ve středu 27. března zemřel Valerij Fjodorovič Bykovskij, v pořadí pátý sovětský kosmonaut. Narodil se 2. srpna 1934 ve vesnici Pavlovskij Posad v Moskevské oblasti, jeho otec byl důstojníkem obávané tajné policie NKVD. Toužil po létání – po rozběhu v civilním aeroklubu se přihlásil do vojenského leteckého učiliště. V roce 1955 studium dokončil jako poručík a nastoupil ke stíhacímu pluku.
V první dvacítce
Na počátku roku 1960 vybrala speciální komise dvacet mladých pilotů jako kandidáty kosmických letů. Patřil mezi ně i nadporučík Bykovskij. Poprvé zasedli do provizorních školních lavic 15. března 1960 – vyslechli přednášku o raketové technice. Velitelem tohoto oddílu jmenovali lékaře plukovníka Jevgenije Karpova z Ústavu lékařsko-biologických problémů, kde všichni prošli lékařskými vyšetřeními. Dozor nad celým projektem měl generál Nikolaj Kamanin, hrdina z druhé světové války.
Součástí výcviku byly úkoly, o kterých neměli mladí letci ani tušení. Když dokončili v Ústavu leteckého lékařství montáž přetlakové komory, prvního do ní šestého dubna 1960 posadili Bykovského. Nadporučík netušil, že tam má prožít patnáct dnů v naprostém odloučení, bez spojení s okolním světem, bez hodinek, nicméně s mnoha úkoly, které často vypadaly nesmyslně. Jeho kolegové mezitím odlétli do města Engels (dnes Pokrovskaja Sloboda) v Povolží k parašutistickému výcviku.
Celou dvacítku mužů nemohli cvičit k prvním letům, na to neměli Sověti kapacity. Vybrali proto šest nejlepších, mezi nimi i Bykovského, do intenzivního výcviku.
V zimě 1961 skládala první šestice státní závěrečné zkoušky. Ve dnech
Start s obtížemi
Prvním člověkem, který se podíval do vesmíru, byl 12. dubna 1961 Jurij Gagarin. V létě měl letět ve Vostoku 2 German Titov.
Karpov chtěl vědět, koho si Titov představuje za svého náhradníka. „Koho? Přece Andrijana Nikolajeva, ten je výborný.“ Něljubova nesnášel, protože se neustále dral dopředu. Sám Karpov počítal spíše s Bykovským. Ten však odjel ze Soči do Moskvy za nevěstou a zůstal tam několik dnů, což velitelé klasifikovali jako „nedovolené vzdálení“. A tak zůstal Nikolajev.
V létě 1962 letěli další dva Rusové: Andrijan Nikolajev a Pavel Popovič. Další rok měli letět opět dva.
S výběrem pilota z řad mužů potíž nebyla. Do výběru se probojovali tři: Bykovskij, Vladimír Komarov a Jevgenij Volynov. Komarova vyškrtli lékaři, když zjistili nepravidelnosti jeho srdečního rytmu. Bykovskij byl lepší a o 14 kilogramů lehčí než Volynov, ten se tedy stal jeho náhradníkem.
Vostok 5 s Bykovským měl odstartovat 8. června 1963. Vzhledem k různým technickým potížím se vypuštění odložilo o tři dny. Večer 10. června volali astronomové: „Třebaže je rok klidného Slunce, naše hvězda se rozbouřila a vysílá silné toky částic, takže radiace v okolí Země vzroste.“
Další odklad. Další Vostok vypustíme 14. června.
V noci před tím si inženýři uvědomili, že zapomněli odstranit pojistky z katapultovacího zařízení křesla, takže by kosmonaut zůstal v kabině lodi. Museli je proto narychlo odmontovat.
Tím potíže Bykovského nekončily. Už seděl v křesle, když mu Gagarin, který dělal v řídicím středisku startu spojaře, volá: „Jestrab, tady Zarja 1! Máme tady menší zdržení. Nic vážného, neboj. Jakmile to spravíme, dám ti vědět. Teď klidně seď…“
Přístroje ukazovaly, že nefunguje gyroskop třetího stupně. To znamená, že raketa by byla navedena na špatnou dráhu. Museli jej vyměnit za nový.
Bykovskij seděl v kabině nikoli dvě hodiny jako obvykle, nýbrž celých pět hodin. Měl železné nervy, nerozhodilo ho to. Startoval 14. června odpoledne. Jeho let proběhl bez vážnějších obtíží.
Hned po startu usnula a pak si málem urazila hlavu. První žena v kosmu |
Dva dny po něm se vypravila do kosmu první žena Valentina Těreškovová. Nebyla dobře vycvičena. Trpěla žaludečními potížemi, byla unavená, ubrečená, žádný úkol nesplnila.
Ani Vostok 5 však nesplnil úkol. Původně měl zůstat ve vesmíru osm dnů, aby ještě důkladněji v praxi prověřil vliv podmínek beztíže na lidský organismus. Jenže už před startem bylo jasné, že se loď dostane na nižší dráhu. Proto Bykovskij přistál už po pěti dnech, chvilku po Těreškovové.
Cítil se dobře, byť unavený – žádný kosmonaut neprožil osamocení v tak těsné kabince 119 hodin. Nemohl se holit, v obličeji měl vousy, navíc mu vrostly do kůže snímače fyziologických údajů, takže jejich odnímání bylo bolestivé.
Účastník závodu o Měsíc
Podruhé se měl Bykovskij účastnit experimentu, který neměl obdoby, v dubnu 1967. V Sojuzu 2 měl přiletět k Sojuzu 1, spojit se s ním a jeho dva kolegové měli venkem přeručkovat na druhou palubu.
Dlouhé čekání na smrt. Průběh tragického letu Vladimira Komarova |
Avšak cílová loď zápasila v mnoha obtížemi. Nezbylo nic jiného, než pokus odložit a Vladimíru Komarovovi, který řídil Sojuz 1, nařídit havarijní přistání. Bohužel během tohoto manévru Komarov zahynul.
V roce 1965 jmenovali majora Bykovského velitelem malé skupiny kosmonautů, která se chystala přistát na Měsíci. Ovšem přibližování mělo probíhat postupně. Nejdřív ho měli 26. června 1967 obletět. Kvůli technickým potížím tento termín padl.
Koncem října 1968 podepsali hlavní konstruktér Vasilij Mišin a generál Kamanin posádky pro L-1, tedy pro oblet. První se tam měli vypravit Alexej Leonov a Oleg Makarov, druzí Valerij Bykovskij a Nikolaj Rukavišnikov, třetí Pavel Popovič a Vitalij Sevasťjanov. Opět další a další odklady. O Vánocích 1968 obkroužili desetkrát okolo Měsíce tři Američané.
A když na Měsíci v červenci 1969 přistála dvojice z amerického Apolla 11, skupinu pro tuto výpravu rozpustili.
O čem si povídali kosmonauti Apolla 11. Poslechněte si tisíce hodin „ticha“ |
Velerij Bykovskij byl tedy účastníkem legendárního závodu SSSR-USA o Měsíc, který vyhráli Američané.
Takřka 21 kosmických dnů
Další příležitost dostal Bykovskij v září 1976, kdy na Sojuzu 22 skoro osm dnů zkoušel novou fotografickou aparaturu. Po dvou letech se do vesmíru vrátil. Velel Sojuzu 31 s východoněmeckým kosmonautem Sigmundem Jähnem, s nímž navštívil posádku orbitální stanice Saljut 6, domů se vrátili v lodi Sojuz 29.
Ve vesmíru celkem prožil 20 dnů 17 hodin 47 minut 21 sekund. Oddíl kosmonautů opustil v roce 1988. Potom se odstěhoval do Berlína, kde dva roky vedl Dům sovětské vědy a kultury.
Se ženou Valentinou, kterou si vzal hned na počátku kosmonautického výcviku, měl dva syny, oba se stali stíhači, starší zahynul při letecké katastrofě.
Valerij Bykovskij byl služebně nejstarším žijícím kosmonautem. Po něm převzala toto křeslo dvaaosmdesátiletá Valentina Těreškovová.
