Vyobrazení nemocných "morem" (podle středověké klasifikace) z Toggenburské...

Vyobrazení nemocných "morem" (podle středověké klasifikace) z Toggenburské bible z roku 1411. Z obrázku není úplně jasné, zda jde o zobrazení neštovic, nebo dýmějového moru. Ten totiž obvykle způsobuje otoky jenom na určitých částech těla, zejména slabinách. | foto: volné dílo

Posílám neštovici. Vědci řeší, zda zničit zásoby viru zabijáka

  • 91
Světové zdravotnické shromáždění rozhoduje v Ženevě o tom, zda budou zlikvidovány poslední vzorky viru pravých neštovic uskladněné na přísně střežených místech v Rusku a USA. Vědci však varují: návratu viru to nezabrání.

Jen čtyři roky vlády byly dopřány faraónu Ramsesovi V. Zemřel na vrcholu fyzických sil, když mu bylo něco kolem čtyřicítky. To zavdalo podnět ke spekulacím, že jej nechal zavraždit jeho nástupce Ramses VI. Ale už v roce 1898 si objevitelé mumie Ramsese V. povšimli na faraonově těle stop po vyrážce. Nápadně jim připomínala dobře známý obrázek pacientů nakažených neštovicemi. Několik generací vědců se pokoušelo v Ramsesově mumii objevit virus neštovic, nebo aspoň jeho zbytky. Žádná ze studií však nevydala nesporný důkaz o tom, že vládce Egypta zemřel v roce 1157 př. n. l. právě na neštovice. Přesto vědci považují tuto chorobu za nejpravděpodobnější příčinu faraónovy smrti.

Ramses V. byl možná nejstarší známou obětí neštovic, ale rozhodně ne poslední. Choroba připravila o život i řadu dalších korunovaných hlav. V roce 1694 na ni zemřela anglická královna Marie II. Stuartovna. V roce 1711 zahubily neštovice římského císaře a českého krále Josefa I. Habsburského. Stejné onemocnění mělo na svědomí nejkratší vládu na španělském trůnu, když na ně v roce 1724 zemřel po pouhých 229 dnech panování sedmnáctiletý Ludvík I. Španělský. V roce 1730 zemřel na neštovice poslední Romanovec, mladičký car Petr II. Neštovice se také přičinily o to, že francouzského krále Ludvíka XV. pohřbili v roce 1774 v bazilice Saint Denis během utajeného nočního obřadu v přítomnosti jediného dvořana. V obavě z nákazy nebylo králi v rozporu s tradicí vyjmuto z těla srdce a jeho tělo nebylo balzamováno.

Neštovice byly po tisíciletí metlou lidstva. Úmrtnost dosahovala 30 % a drtivá většina těch, kteří onemocnění přežili, si nesla po zbytek života jizvy po celém těle. Neštovice patřily k jedněm z nejčastějších příčin oslepnutí. Obětí neštovic bývaly děti. V některých civilizacích rodiče nedávali dítěti jméno, dokud zdárně nepřekonalo nákazu neštovicemi. Například v Rusku umíralo na tuto infekční chorobu ještě v 18. století v průměru každé sedmé dítě.

První očkování proti pravým neštovicím provedl anglický lékař Edward Jenner už v roce 1798, ale ještě počátkem 50. let 20. století onemocnělo na světě neštovicemi 50 milionů lidí ročně. Rozmach očkování srazil do roku 1967 počet onemocnění na 10 až 15 milionů. V tomto roce vyhlásila Světová zdravotnická organizace systematickou očkovací kampaň, jež měla za cíl neštovice zcela vymýtit. Tento plán byl možný jen proto, že neštovicemi onemocní výhradně lidé a virus nepřežívá ani ve volně žijících, ani v domácích zvířatech. Ve chvíli, kdy není na světě jediný nemocný člověk, chybí jakýkoli zdroj nákazy pro všechny lidi.

Britská karikatura z roku 1802, kdy se debatovalo o kladech i záporech vakcinace proti neštovicím. Lidská vakcína se připravovala ze skotu postiženého zvířecími neštovicemi, a tak na snímku pacientům z těla vyráží části kravských těl.

Poslední případ neštovic byl zaznamenán v roce 1977 v Somálsku. V roce 1978 byl ještě podchycen jeden případ úmrtí po neúmyslné nákaze virem neštovic, který zkoumali na University of Birmingham ve Velké Británii. V roce 1980 tak mohla Světová zdravotnická organizace prohlásit virus neštovic za vymýcený. I pod vlivem tragické nehody z roku 1978 bylo rozhodnuto, že všechny vzorky viru neštovic budou zničeny, nebo soustředěny ve dvou přísně střežených laboratořích. Jednu zásobárnu viru tak dnes spravuje Rusko, druhou Spojené státy.

V současnosti zaznívají stále silněji hlasy, že zásobárny viru neštovic už nejsou potřeba a že představují potenciální riziko. Neopatrnost, živelní pohroma nebo teroristický útok mohou mít za následek únik viru. To by mělo pro současnou populaci nedozírné následky. Mnoho lidí není proti nemoci očkováno. A mnozí z těch, kteří očkováni byli, už nemají dostatečně silnou imunitu. Pokušení zajistit lidstvu absolutní bezpečnost před neštovicemi likvidací zásob viru je silné. Ale řada expertů ale před tím varuje.

Neštovicové mumie

Nelze vyloučit, že dvě oficiální úložiště viru nejsou jediná místa, kde se původce neštovic stále ještě vyskytuje. Právě proto, že bylo onemocnění v minulosti tak hojné, můžou se neštovice prakticky kdykoli vynořit jako nečekané dědictví po našich předcích.

V roce 2011 hloubili stavební dělníci základy pro novou budovu v newyorské čtvrti Queens, když v tom narazila lžíce bagru na něco kovového. Vzápětí se ze štěrku vykutálelo lidské tělo. Stavbaři se domnívali, že náhodou vykopali hrob oběti zločinu, a povolali policii. Kriminalisté zkoumající údajné místo činu však brzy zjistili, že mrtvola pochází z poloviny 19. století a byla zřejmě pochována na hřbitově nedalekého kostela. Tělo bylo mumifikované a dokonale zachovalé, protože bylo pohřbeno v železné, hermeticky uzavřené rakvi. Patřilo černošce oblečené jen do noční košile a ponožek.

Okolnosti pohřbu vzbuzovaly zvědavost odborníků. Zdálo se krajně nepravděpodobné, že by si mohla černoška v polovině 19. století dovolit tak luxusní rakev. Na dobře zachovalé kůži upoutaly pozornost kriminalistů jasně patrné puchýřky. Kriminalistovi Bradleymu Adamsovi nápadně připomínaly to, co viděl na fotografiích v lékařských učebnicích – neštovice.

Kovová, hermeticky uzavřená rakev zřejmě nebyla projevem luxusu. Měla zabránit tomu, aby se od mrtvé ženy nakazili další lidé. Staveniště se rázem proměnilo z "místa činu" na "zakázanou zónu". Co kdyby virus v mumii přežil! Kriminalisté proto okamžitě požádali o pomoc experty z Centers for Disease Control and Prevention (CDC) v Atlantě. Mezi nimi jsou i ti, kteří zkoumají virus pravých neštovic ze vzorků v americkém úložišti. Experti označili riziko nákazy za nízké.

Přesto se na staveniště záhy dostavil tým z CDC v ochranných kombinézách, aby nález prozkoumal a odebral z mumie vzorky. Vedoucí týmu Andrea McCollumová zná virus neštovic důkladně a ví, že jedním z největších otazníků zůstává doba, po kterou je virus schopen přežívat. Analýzy však neprokázaly přítomnost kompletního viru neštovic v mumii. Vědcům se nepodařilo zachytit dokonce ani úlomky jeho dědičné informace.

Neštovice poštou

Na případy, jako byl nález mumie z Queensu, se odvolávají odborníci v čele s Inger Damonovou z CDC v článku zveřejněném předním vědeckým časopisem PLoS Pathogen, když se přimlouvají za zachování úložišť viru. Ani likvidace viru nám totiž nezajistí, že se tento zabiják nevynoří za záhrobí a nevyvolá katastrofu.

Jako významné riziko hodnotí vědci těla obětí neštovic, která byla pochována do věčně zmrzlé půdy. V takových podmínkách by mohl virus přežívat nepříjemně dlouho. Ruští vědci už našli v sibiřském permafrostu hrob rodiny, která zemřela na neštovice počátkem 18. století. Ani v tomto případě ovšem těla nebožtíků neobsahovala virus nebo jeho dědičnou informaci.

Dalším potenciálním zdrojem jsou kousky kůže, které se odloupnou nemocnému po vyhojení typických puchýřků. Pod puchýřky dochází ke srážení krve. Viry uvízlé v takto vzniklé sraženině jsou dokonale chráněné a přežívají překvapivě dlouho. V 50. letech testovali nizozemští mikrobiologové přežívání viru v odloupnutých neštovicích. Plně nakažlivý virus dokázali izolovat i po třinácti letech skladování za zcela běžných podmínek. Jestli virus vydrží ještě déle, už vědci nezjistili, protože jim došla nastřádaná zásoba materiálu.

Odloupaná kůže pacientů s neštovicemi se může nacházet na nejrůznějších místech. Lékaři věděli, že původce choroby v kůži přežívá a je překvapivě odolný. Používali proto tento zdroj viru k jednoduché vakcinaci. Nařízli očkovanému člověku kůži a do ranky vpravili "neštovici". Nákaza proběhla z ne zcela jasných důvodů podstatně mírněji než při běžné infekci a po uzdravení byl člověk vůči viru neštovic imunní. Odloupané neštovice se proto často sbíraly, shromažďovaly a dokonce posílaly běžnými listovními zásilkami z míst, kde propukla epidemie neštovic, na místa, kde choroba ještě neřádila a byl čas na ochranné očkování.

Pacient postižený pravými neštovicemi

Ještě dnes se takové zásilky objevují na nečekaných místech. V roce 2010 objevili v depozitáři muzea v americkém Richmondu obálku s dopisem, který psal v roce 1876 lékař William Massie. Posílal svému otci do Charlottesville neštovici, kterou "včera odebral z paže nemocného dítěte". Massie doporučoval otci, který byl rovněž lékař, aby neštovici použil k očkování rodiny. "Vystačí nejméně pro dvanáct lidí," ubezpečoval otce William Massie.

Zdroje virové hrozby

Odbornici, jako jsou Inger Damonová či Andra McCollumová, jsou přesvědčeni, že i po zničení zásob viru v Rusku a USA se mohou neštovice na svět vrátit hned z několika zdrojů. Největší hrozbu vidí v tělech obětí neštovic pochovaných do věčně zmrzlé půdy. Viry dokážou v tomto prostředí přežívat neuvěřitelně dlouho. Nedávno byl ze sibiřského permafrostu izolován obří virus starý 30 tisíc let.

Další zdroj nákazy může být virus ilegálně vynesený z oficiálních úložišť. Po rozpadu Sovětského svazu odešlo mnoho ruských virologů do zahraničí. Někteří si mohli s sebou odvézt vzorky viru. Nikdo s jistotou neví, zda k tomu skutečně došlo, ale například virolog Peter Jahrling z National Institute of Allergy and Infectious Disease v americkém Fredericku to považuje za celkem pravděpodobné.

V možnostech současné molekulární genetiky je i kompletní syntéza dědičné informace viru podle dat uložených ve veřejně dostupných databázích. Vědci už dokázali laboratorně syntetizovat celou řadu virů. Laboratorně byly vyrobeny kusy dědičné informace tvořené milionem písmen genetického kódu. DNA viru neštovic je tvořena necelými 190 tisíci písmen genetického kódu. Při syntéze je možné dědičnou informaci viru navíc upravit tak, aby byl ještě nebezpečnější než "přírodní" původce neštovic.

Jaroslav Petr

Je vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz.

Vyloučit nelze ani vzestup některého z virů patřících do blízkého příbuzenstva pravých neštovic. V rovníkové Africe byla zaznamenána řada případů nákazy lidí tzv. opičími neštovicemi. Případů, kdy původci nejrůznějších chorob "přeskakují" ze zvířat na člověka, je známa i ze zcela nedávné doby celá řada. Jako příklad je možné uvést virus MERS, který vyvolává smrtelné zápaly plic. Toto onemocnění se nejčastěji vyskytuje na Blízkém východě a jeho rezervoárem jsou zřejmě netopýři. Na člověka se přenáší prostřednictvím domácích velbloudů.

To všechno jsou důvody, proč bychom měli vědět o původci neštovic co nejvíc. Navzdory mnohaletým výzkumům si virus i nadále drží mnohá ze svých tajemství a ta může odhalit jen další výzkum. Jeho výsledkem by mohly být spolehlivější diagnostické postupy, lepší vakcíny a účinnější léky. To všechno se nám může hodit už hodně brzy. Možná právě teď někdo na Sibiři nebo na Aljašce narazil na hrob v tajícím permafrostu, ze zvědavosti ho prozkoumal a ani si nevšiml, že mrtvola má na kůži drobné puchýřky.