První potomci ve 150 letech. Vědci objevili nejdéle žijícího obratlovce

  • 54
Možná i více než půl tisíciletí žila v severním Atlantiku jedna samice žraloka grónského, ukazuje nově zveřejněná studie. Tento málo známý druh milující chladné vody je tedy zřejmě věkovým rekordman mezi obratlovci.

I ve vodách severního oceánu žije žralok, který si tohle jméno zaslouží. Žralok grónský. Není to žádný drobeček, nejdelší známý jedinec měřil přes šest metrů, v průměru pak dosahují dospělí jedinci délky mezi čtyřmi až pěti metry. Vyskytuje se v severním Atlantiku v hloubkách od povrchu až do nejméně 1 800 metrů, ale mnoho o tom něm nevíme.

Zřejmě se živí prakticky vším, co mu může v těchto vodách sloužit za kořist: jinými žraloky, rybami, mořskými savci a tak dále. Dokonce je zaznamenaný (ovšem nikoliv věrohodně ověřený) případ, kdy se v žaludku uloveného žraloka grónského našla lidská noha (mimochodem, druh se někdy česky nazývá též žralok malohlavý, protože jeho latinský název je Somniosus microcephalus - slovíčko „mikrocefalus“ si možná pamatujete z vědeckého boje o původ hobita z ostrova Flores, který podle některých měl trpět zmenšením lebky, tj. mikrocefalií). Na pohled není severoatlantický žralok nijak úžasný dravec; pohybuje se obvykle velmi pomalu a i ve „sprintu“ je zřejmě výrazně pomalejší než třeba tuleni. Vědci spekulují, že je žralok grónský přepadá, když tuleni spí.

Trpělivý a kradmý způsob lovu jako by se skvěle hodil k obrazu zvířete, který vykresluje práce zveřejněná v pátek v prestižním vědeckém časopise Science (Studie je zdarma dostupná zde. Mimochodem, do Science se žralok grónský naposledy podíval téměř přesně před sto lety, v květnu 1915, kdy časopis krátce pojednal o jedovatosti jeho masa pro psy i člověka). Rozvážný a pomalý žralok je podle ní nejdéle žijícím tvorem mezi obratlovci - a to patrně s velmi výrazným náskokem.

Podle autorského týmu vedeného Johnem Steffensenem z univerzity v Kodani alespoň jeden chycený jedince žil 270 a možná až 510 let. Před ním postavení Metuzaléma mezi obratlovci drží zhruba 210 let stará velryba grónská, jejíž věk se podařilo určit pomocí biochemických analýz, a také díky hrotům harpun nalezeným v jejich těle z doby „velrybí horečky“ na konci 19. století. (Týká se to jen těch vědecky potvrzených a opublikovaných tvorů. Jinak nejspíše žily i želvy staré více než 220 let.)

Harpuny nás přivádí k problému, jak vědci mohli žralokovi stáří určit a také proč je toto rozmezí tak veliké.

Co se dá vyčíst žralokovi z očí

Odpověď je překvapivě složitá. Steffensenův tým měl alespoň díky práci předchůdců docela dobrou jistotu, že se žralok dožívá vysokého věku: ve 30. letech totiž dánští biologové odchytili, označkovali, vypustili a pak znovu odchytili několik exemplářů těchto žraloků. Měření ukázalo, že přibývají velmi pomalým tempem zhruba centimetr za rok. Což při jednoduché extrapolaci na jejich rozměry v dospělosti (přes čtyři metry v průměru) mělo znamenat, že rostou celá staletí.

Byl to ovšem jen předpoklad. John Steffensen by rád měl větší jistotu. Nejprve zkusil ten nejjednodušší přístup: vyčíst stáří žraloka z kostí. Samozřejmě věděl, že jde o parybu, která je plná chrupavek, ne kostí, ale doufal, že na páteři se nějaké stopy po ukládání jednotlivých vrstev najdou. Bohužel se ukázalo, že ne, je to zřejmě příliš měkký materiál, aby se v něm zachovaly „letokruhy“. Konzultoval proto svůj problém s kolegou, který je specialistou na datování s pomocí měření radioaktivního uhlíku (tj. radiokarbonovou metodou). Ten Steffensonovi poradil, aby se soustředil na žraločí oči.

Graf zachycuje odhad věku žraloků zkoumaných v rámci studie dánských vědců, kteří se pokusili odhadnout jejich stáří. Tmavě modrou je vyznačená míra nejistoty izotopového datování. Červená linka představuje jejich model růstu žraloků grónských během života (jak je vidno, tempo růstu se během života celkem očekávatelně zpomaluje).

Dospělí žraloci grónští jsou patrně vždy prakticky téměř slepí, ale i v čočkách jejich očí lze najít bílkoviny krystaliny, které díky své průhlednosti a dalším vlastnostem dávají oku jeho optické vlastnosti. Krystaliny mají tu výhodu, že se během života příliš nemění. Postupem věku sice dorůstají, ale ty nejstarší vzniknou na počátku života a už se neobnovují a nemění. Steffensen a jeho doktorant Julius Nielsen proto mezi lety 2010 a 2013 sháněli u norských břehů zdechliny žraloků grónských (obvykle se jednalo o zvířata, která uvízla v rybářských sítích), a vyjímali jejich čočky.

Podařilo se jim nakonec nashromáždit čočky 28 samic (je lepší měřit jedno pohlaví, aby se eliminoval problém rozdílu velikostí samců a samic), u kterých pak provedli datování podle množství izotopů. Protože krystalin se po vytvoření nemění a z hlediska uhlíkového datování je to tedy obrazně řečeno „mrtvá tkáň“, mohli tak zjistit zhruba okamžik narození daného jedince.

Výsledkem byl již zmiňovaný rekord: největší zaznamenané zvíře, samice dlouhá zhruba pět metrů a dva centimetry, se narodila zřejmě někdy před 270 až 510 lety. Druhé největší zvíře (493 centimetrů) pak poprvé začalo mrskat ploutvemi někdy před 260 až 410 lety. Interval je tak rozostřený proto, že jde o v podstatě jen o statistické srovnání naměřených údajů s tabulkami kontrolních měření úrovně izotopů v mořích. Ty do jisté míry kolísají, přesnost měření také není absolutní, a tak je jistá nepřesnost nevyhnutelná. Ale na 95 procent u každého zvířete spadají někam do tohoto intervalu. Vzhledem k tomu, že měření je několik desítek, pravděpodobnost toho, že žraloci jako druh nejsou dlouhověcí, je velmi malá.

Co víme díky bombě

Vědci také přesněji určili, jak rychle zvířata během života rostou, a to díky atomovým bombám. Atomové testy prováděné po druhé světové válce zvýšily množství radioaktivního izotopu uhlíku v oceánech. V bílkovinách z čoček zvířat menších než zhruba dva metry bylo toto zvýšení jasně vidět. Bohužel v těchto desetiletích díky aktivitě člověka množství uhlíku kolísalo nahoru a dolů poměrně výrazně, a tak nelze přesně určit datum jejich narození.

Graf ukazuje množství radioaktivního izotopu uhlíku v tělech různých mořských živočichů včetně žraloka grónského v posledním století. Jak je vidno, množství uhlíku C14 v prostředí bylo víceméně konstantní, protože jeho produkce (díky kosmickému záření) dosáhla rovnováhy s tempem jeho samovolného rozpadu. Atomové pokusy v 50. a 60. letech 20. století ale situaci zásadně změnily (předěl je vyznačen pro přehlednost šrafovanou čarou). Graf sice nebyl tak výrazný, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože osa x nezačíná od nuly, ale v měřeních je velmi snadno zaznamenatelný a znemožnil využití uhlíkového datování pro mladší vzorky.

Ale vědci měli štěstí, a narazili i na jedno 220 centimetrů dlouhé zvíře, které se patrně narodilo v té správné době. V jeho čočce totiž bylo patrné už zvýšené množství uhlíku, ale zvýšení bylo ještě poměrně malé. Znamená to, že v těle mělo zvýšené množství radioaktivního uhlíku z prvních testů, ale ne z rozsáhlejších sérií testů v 50. a 60. letech. Protože z měření poměrně přesně víme, jak dlouho trvalo, než se izotopy z testů rozšířily do prostředí, kde žraloci žijí, vědci mohli s poměrně velkou jistotou určit, že toto konkrétní zvíře se patrně narodilo zřejmě někdy mezi lety 1958 a 1968. V době úhynu by mu tedy bylo zhruba 50 let.

My tak můžeme předpokládat, že za první půl století života staří žraloci grónští přiberou plus mínus 180 centimetrů, protože jejich délka při narození bývá kolem 40 centimetrů. Pak se evidentně růst trochu zpomalí na zhruba centimetr za rok, a ve vyšším věku se zřejmě ještě zpomaluje (připomínáme, že pětimetrové zvíře mělo již zmíněné stáří 300 až 500 let). Mimo jiné to znamená, že samice zřejmě dosahují pohlavní dospělosti někdy mezi 130. a 170. rokem života - zatím se totiž nepodařilo najít žádnou samici menší čtyř metrů, která by produkovala vajíčka. A čtyři metry délky odpovídají zřejmě právě věku 150 let (samozřejmě znovu plus mínus pár desítek let).

Proč je žralok nechutný

Pokud jste dočetli až sem, máme pro vás malý „bonus“: článek, na který se jinak těžko dostanete, protože ho nezařadíme do naší denní sestavy. Dozvíte se v něm podrobněji, co se psalo žraloku grónském před sto lety, proč ho nejíst čerstvého, a proč žralokům nevadí slaná voda. Více čtěte zde.

Výsledek zatím nemá žádný význam mimo zápis mezi rekordy a mimo oblast ochrany žraloků grónských - zdá se totiž poměrně pravděpodobné, že jejich populace se nejspíše bude obnovovat jen pomalu. Pokud by se staly předmětem intenzivnějšího rybolovu (nejspíše jako oběti sítí určených pro jiné druhy), žraloci by své stavy zřejmě dokázali obnovovat jen pomalu.

Poznání „tajemství dlouhověkosti“ nás ale toto pozorování příliš nepřiblížilo. To, že v chladném prostředí mořských hlubin žijí i dlouhověcí tvorové, není novinkou. Ale autoři výzkumu nijak nezkoumali, zda jsou těla či geny žraloků nějak speciálně uzpůsobeny k dlouhému životu. A ani se k tomu podle všeho nechystají, protože zmíněný Julius Nielsen časopisu Nature řekl, že ho zajímají jiné věci, například, kde se žraloci páří a jak vlastně při své zmíněné lenosti loví.