Tak jako u všech pozorování noční oblohy je potřeba pro ideální podmínky najít místo, kde pozorovatele neruší světelný smog z reklamních poutačů, automobilů, pouličních světel. Vzhledem k současné uzávěře to může být poněkud větší oříšek než jindy, ale i když nebudete mít ideální podmínky, mělo by být zvířetníkové světlo vidět.
Co vlastně budete hledat? Zvířetníkové neboli zodiakální světlo je název pro úkaz, který je způsoben tím, že slunce osvětluje meziplanetární prach, který ve vesmíru zanechaly komety, asteroidy a další tělesa. Takto odražené světlo se nám jeví jako kratší či delší trojúhelník nebo kužel.
Odtud je i název zvířetníkové světlo. Protože je osvětlen meziplanetární prach v rovině Sluneční soustavy, tak světlo překrývá souhvězdí zvířetníku, přičemž základna tohoto svitu je pod obzorem, kam zapadlo slunce a osa tohoto kuželu je v ekliptice, neboli v pomyslné dráze slunce u pohledu ze Země.
„Můžeme jej spatřit přibližně hodinu po západu slunce nad západním obzorem jako stříbřitý kužel světla táhnoucí se od obzoru do výšky až 60°, kde jej doplňuje poměrně vzácný pohled na planetu Mars nedaleko hvězdokupy Plejády v souhvězdí Býka. Na oba úkazy netřeba dalekohled, jen tmavá obloha,“ vysvětluje astronom Petr Horálek na stránkách Slezké univerzity v Opavě.
Ideální pro pozorování této kosmické podívané je doba kolem rovnodennosti. Zatímco při jarní rovnodennosti je tento světelný kužel dobře vidět hodiny po západu slunce, na podzim je třeba si přivstat a podívat se na oblohu o hodinu dříve než naše hvězda vyjde.
Podle Horálka je světlo až sedmdesátkrát slabší, než je světelné znečištění ve velkoměstech. V porovnání s Mléčnou dráhou je jeho intenzita jen mírně slabší.
„Za ideálních podmínek (které panují například ve vysokohorských oblastech v Chile) je možné spatřit nejen kužel zodiakálního světla (který je v těchto oblastech dokonce spíše rušivým elementem), ale ještě slabší tzv. zodiakální most spojující východní a západní zodiakální kužely, či jasnější místo v zodiakálním mostě zvané zodiakální protisvit. Je to místo ležící na opačné straně než slunce a částice meziplanetární hmoty tam rozptylují nejvíce světla, neboť jsou v úplňku,“ doplňuje Horálek.
Podobě, jako další jevy pozorovatelné pouhým okem, je i zvířetníkové světlo vděčným předmětem zájmu lidstva již od starověku. Z tohoto pohledu to není až tak dávno, co se podařilo vysvětlit jeho původ.
„S ním pravděpodobně přišel jako první až známý italský astronom Giovannni Domenico Cassini (1625-1712), který v roce 1683 zmínil teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu. Jiné zdroje Cassiniho o toto prvenství připravují a tvrdí, že za vysvětlením jevu stojí švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier (1664-1753) publikující své práce jen o rok později, v roce 1684,“ uzavírá Horálek.
