Vymysleli, že vypustí balon do vesmíru a shodí z něj létající „semínka“, která pak budou hledat tisíce nadšenců. Stalo se. A nejen to, o jejich nápad jménem Stratocaching projevil zájem i šejk z Dubaje. Jaké to je, vykročit neznámou cestou a zakusit kouzlo experimentu? O tom jsme si povídali s Ivanem Sobičkou, Janem Kužníkem a Petrem Bakošem, snílky a experimentátory z občanského sdružení Žádná věda.
To bylo tak
Následující rozhovor vznikl pro kariérní server Jobs.cz, který je hlavním partnerem Stratocachingu. Vydejte se i vy na konci října ven a najděte si své semínko (stratokešku) shozené z vesmíru. Nebo se zapojte do některé z doprovodných soutěží a vyhrajte třeba cestu na veletrh inovací v Las Vegas.
Loni jste vypustili do stratosféry balon s takzvaným Dropionem, ze kterého padaly létající kapsle s GPS navigací. Do hledání shozených stratokešek se pustily tisíce lidí. Jak to celé začalo?
Jan Kužník: Potkali jsme se na poměrně nudné akci a probírali, jak udělat kampaň pro firmu, která vyrábí paměťové karty. Ty jsou ale celkem nezábavné, jedna od druhé se nijak neliší a lidem je jedno, od jaké značky si je koupí. Řekl jsem, že bychom je mohli shodit z vesmíru a lidé by je pak hledali.
Ivan Sobička: K našemu rozhovoru se přidal nadšený experimentátor Martin „Krtek“ Šturm ze studentského kroužku Laborky Slaný. A zároveň s tím v jedné pražské hospůdce probírali Petr Bakoš s Ivanem Millerem možnost vypustit balon do stratosféry.
Petr Bakoš: Náš projekt byl ale původně asi tisíckrát jednodušší. Chtěli jsme do vesmíru vypustit telefon na balonu.
Vypustit do vesmíru balon asi není jen tak. Kolik lidí vám s experimentem pomáhalo?
Ivan Sobička: Nejdřív jsme založili naše občanské sdružení Žádná věda a začali nápad na Stratocaching rozvíjet. Jako první se přidali geocacheři, kterým zasvítily oči. Pak se připojili radioamatéři, vědci a dokonce umělci.
Stratokeška s kamerouco vidíte na videu Pro letošní Stratocaching designér a konstruktér projektu Petr Bakoš semínka (Stratocache), která budou hráči „lovit“, zásadně vylepšil. Rotaci, do které se sama uvedou po vypuštění z gondoly balónu (Dropionu), se podařilo „vyladit“ tak, aby když semínko chytnete za letu do ruky, náraz ani neucítíte. Let kešky je určován tvarem náběžné hrany semínky a jeho správným vyvážením. Tak lze dosáhnout toho, že keška se při letu doslova položí do vodorovné polohy, rotuje a padá velmi pomalu (tento let vidíte na videu). Změnou parametrů lze semínko při letu napřímit a pád urychlit. Petr dokázal dosáhnout i takzvaného pulzního letu (což je pracovní název), kdy semínko střídavě chvíli rotuje a chvíli padá přímo.  Testovací Stratocache s GoPro kamerou Hero3 místo GPS / GSM modulu, která záběry pořídila. Vide pořídila GoPro kamera Hero 3 umístěná v nákladovém prostoru testovacího semínka. Při ostrém startu bude místo ní s GPS nebo APRS modul pro určení polohy kešky. První část videa nasnímala GoPro kamera namířená směrem dolů, v druhé části leží semínko na zádech a kamera se dívá vzhůru. |
Jan Kužník: Jak to funguje, jsme si pořádně uvědomili na poradě v Petrově ateliéru. U kulatého stolu s námi seděl špičkový technik z O2, který se věnuje vývoji a testování technologií a zároveň je radioamatér. Vedle něj byl meteorolog, který už 40 let každý den vypouští stratosférické balony a ví o nich úplně všechno. Pak tam seděl specialista z ČVUT, který navrhuje antény pro akrobatická letadla. Dále kamerový specialista, který navrhl způsob, jak se na vzdálenost 30 kilometrů s Dropionem spojit a vysílat přímý přenos z jeho letu. To ještě nikdo v České republice nevyzkoušel.
Stratokešky, které budou lidé letos v říjnu hledat, mají tvar javorového semínka – nosu. Na podzim je vždycky sbírám, vyhazuji do vzduchu a sleduji, jak padají k zemi. Jak jste přišli zrovna na tento tvar?
Ivan Sobička: Museli jsme vymyslet, jak něco bezpečně vypustit na zem, aby to při velké rychlosti, kterou to nabere v řídkém vzduchu, dole nikomu neublížilo. Petr se inspiroval v přírodě, která využívá tohoto autorotačního pohybu. Let javorového semínka je krásný a zaručuje, že stratokeška takového tvaru nespadne ani příliš blízko, ani příliš daleko.
Prý se vám stalo, že vyrobený prototyp semínka nejprve fungoval a pak přestal létat. Nebyla třeba zrovna tohle chvíle, kdy jste uvažovali, že to zabalíte?
Petr Bakoš: To ne, každý problém má řešení. Bylo jasné, že vše zvládneme, jen nebylo jisté, zda to stihneme do termínu. Například dotáhnout aerodynamiku javorového semínka se nám podařilo teprve den před tím, než jsme měli poslední možný termín předvést inspektorům Úřadu pro civilní letectví, že to za každých okolností funguje. A díky našemu experimentu jsme mohli princip letu javorového semínka poprvé popsat.
Takže jste úplně první, kdo s tím přišel?
Jan Kužník: Ví se, že podobný princip používala britská armáda při shazování zásob svým jednotkám během druhé světové války. Jejich „javorový nos“ měl podobný tvar jako naše stratokešky, ale měřil necelý metr a letěl dolů rychlostí skoro 40 kilometrů za hodinu. Ale zdá se, že jim to moc nefungovalo, a tak zůstalo jen u prototypů.
Museli jste určitě zařizovat spoustu povolení. Neházel vám někdo klacky pod nohy?
Ivan Sobička: Jelikož jde o věc, která moc nezapadá do běžných tabulek, museli být všichni úředníci vstřícní a velkorysí. Třeba v Úřadu pro civilní letectví dbali na to, aby byla každá část individuálně otestovaná. Všechna semínka jsme museli před jejich očima hodit z 50 metrů vysoké věže, aby si změřili veškeré dopadové rychlosti. Řekli, že jdou do experimentu s námi, ale že musí být splněné všechny náležitosti. Myslím, že jsme jim přidělali dost práce.
Jan Kužník: Dalším úkolem bylo shánění sponzorů. Na začátku nám všichni říkali, jak je to skvělý nápad, ale nikdo si nedovedl představit, že to bude fungovat. Firmy, které mohly být partnery, nám nápad sice pochválily, ale tvrdily, že na to zrovna nemají rozpočet a podobně. Až ve chvíli, kdy jsme projekt rozjeli a vzbudil zájem, firmy změnily přístup.
Váš experiment nakonec dopadl úspěšně. Co přinesl vám osobně?
Petr Bakoš: Mně přijde super, že se podařilo pochopit tajemství javorového semínka. Podle mě je ta věc dobrá a má budoucnost. Kdyby se koncept ještě víc rozpracoval a zvolily by se lepší materiály, mohl by být ideální pro kosmické sondy, které mají přistát na planetách s atmosférou.
Ivan Sobička: Na těchto pokusech je nejzajímavější, že si zdánlivě jen hrajeme, ale ve skutečnosti vznikají hodnotné věci. Nikdy by mě nenapadlo, že se toho díky Stratocachingu tolik naučím a že mě to po pracovní i lidské stránce tolik posune.
Volá Moskva a Dubaj
Mluvili jsme o tom, že Stratocaching je unikátní ve světovém měřítku. Zaznamenali váš úspěch i v zahraničí?
Jan Kužník: O projektu jsme informovali zahraniční média a nakonec se o něm psalo po celém světě, i v poměrně exotických zemích.
Stáhněte si aplikaci a přihlaste se na StratocachingAplikace pro experiment Stratocaching
  Aplikace Stratocaching - (vlevo) informace o Stratokešce (Stratocache) včetně její polohy na mapě. Vpravo je mapa, na které jsou vidět všechny kešky (pokud je již jejich poloha známa). Můžete zapnout navigaci, která vás k pokladu dovede (tlačítko Navigovat na). Kešky jsou seřazeny od nejbližší po nejvzdálenější vzhledem k vaší aktuální poloze. |
Ivan Sobička: Ozvali se nám z Moskvy. Šéf ruské státní agentury pro popularizaci vědy je nadšený geocacher a chtěl Stratocaching zopakovat tam. Další impuls přišel z Dubaje. Reklamní agentura Mark/BBDO tam má českého zaměstnance, který Stratocaching navrhl u příležitosti jednoho technologického veletrhu. Nakonec to kvůli času, technické náročnosti a rozdílnému legislativnímu prostředí nevyšlo. Zajímavý byl ale ten moment, kdy z původně nadšeneckého projektu vznikla komerční příležitost.
Máte v hlavě nápad na nějaké nové experimenty?
Ivan Sobička: Jeden z nápadů má pracovní název Biohacking. Bavíme se s vědci o tom, jak geneticky modifikovat bakterie v přímém přenosu.
Jan Kužník: V USA jsou běžnou školní pomůckou stavebnice obsahující bakterie. Studenti si na nich zkoušejí genetickou modifikaci. U nás je to zakázané, ale na akademické půdě, kde probíhá výzkum, to možné je. A my chceme něco takového vyzkoušet. Tak vznikl experiment, během kterého bakterie modifikované genem z medúzy samy postaví a rozsvítí vánoční stromeček. Vypustíme k nim ještě další organismy, které se pohybují rychleji. Takže v každém okamžiku se tam bude něco dít.
Petr Bakoš: Dalším projektem je Oko. Jde o projekt, který vychází ze Stratocachingu. Rádi bychom do stratosféry vypustili předmět, který bude třeba půl roku nebo rok volně plout kolem zeměkoule. Budou na něm kamery a přes radioamatérské frekvence se k němu bude moci kdokoliv připojit a pořídit si snímek. Vyvolává to řadu otázek, protože to nabourává zákony po celé zeměkouli. Přitom ten prostor nikomu nepatří. Podle mě tento experiment ukazuje na absurditu dnešního světa posedlého soukromím.
Dílna, kde vznikaly nejen prototypy semínek, ale i návrh Dropionu.
Co byste vzkázali lidem, kteří nosí v hlavě podobně šílený nápad, ale nechávají si jej pro sebe, protože se jim zdá nereálné jej uskutečnit?
Ivan Sobička: Ať nám to dají vědět. Setkávání s tvůrčími a zajímavými lidmi nás baví a sdružení Žádná věda existuje právě proto, aby se „kouzlu experimentu” dařilo.
Petr Bakoš: Ať do toho jdou. Jednou možná budeme muset z téhle planety vypadnout, takže myslící lidé s novými nápady jsou vždycky zapotřebí.
Jan Kužník: Letošní Stratocaching zahrnuje i soutěž o návrh nového experimentu (přihlásit se můžete zde). Kdo tedy má nějaký bláznivý nápad na pomezí vědy, umění a zábavy, může se zapojit a jako výhru dostat možnost uskutečnit svůj pokus s naší podporou. Navíc může vyhrát i cestu na veletrh inovací CES v Las Vegas.
