Osmého července ráno bylo nebe temné a pršelo. Šance na úspěšný start raketoplánu, pouhých 30 %. "Pojedeme?" zeptala se mě sestra. Byla to však zbytečná otázka. Samozřejmě, že pojedeme.
Svůj první raketoplán jsem dostal v roce 1986. Byl to dárek od mámy, model Challengeru. Bylo to tehdy krátce po havárii a už tenkrát jsem si řekl, že jednou se na start musím podívat.
Pohled na Kennedy Space Center z Cocoa Beach. 8.7.2011 před posledním startem raketoplánu Atlantis.
Pohled na Kennedy Space Center z Cocoa Beach. 8.7.2011. Několik okamžiků po startu.
Cesta na mys probíhala v klidu, ale už 10 mil před odbočkou na Kennedy Space Center pomalu začínala zácpa. Všichni chtěli vidět poslední start raketoplánu v dějinách. S tím jsme dopředu počítali a abychom neuvázli v dopravní zácpě, odbočili jsme na Cocoa Beach. Nádherné místo.
Úžasné bylo, že všichni lidé se navzájem respektovali, i když každý chtěl samozřejmě to nejpohodlnější místo s nejlepším výhledem. Nestalo se mi, že by mi někdo můj flek zasedl, když jsem například musel na záchod.
Vše o posledním raketoplánu |
A pak už jen 10, 9, 8, ... and Lift-off. Nádherný pocit splněného dětského snu.
Raketoplán zmizel v mracích a teprve po nějakém čase se ozval zvuk startu. To bylo až neskutečné. Končí jedna éra vědy a poznávání vesmíru. Teď jen doufejme, že brzy začne další.
