"Twitter je rychlejší než oficiální média," šíří se po Twitteru. Skutečně, sociální sítě, a v kontextu bostonské tragédie především Twitter, nabízejí mnohonásobně víc informací než kterýkoliv on-line deník na světě. Na Twitteru najdete zaručeně pravý profil bostonského atentátníka, kde vyhrožuje, že všechny zabije, koluje tady video, na kterém si dělá legraci z nejrůznějších nářečí, atd.
V této na první pohled bohaté informační mozaice je ovšem jeden zásadní háček. Žádná z informací nebyla ověřena a v krátkém tweetu (140 znaků) ji nikdo ani nemůže dát do správného kontextu. Paradoxně se tak na Twitteru šíří zkomolené informace, které původně uveřejnila seriózní média.
V jejich podání však šlo například o domněnky: "Jedna z možností je, že útočník byl Arab". Na Twitteru se však informace změní na fakt: "Byl to Arab!" Takovéto tvrzení pak stačí doplnit o subjektivní názor: "Bylo by dobré tam poslat naše vojáky, aby to tam trochu vyčistili." A je na světě informace, která zaujme velkou část podobně smýšlejících uživatelů. Ti ji ochotně sdílejí a vylepšují podle svého.
Doplní ji o fotografie zkrvavených ostatků (co na tom, že jsou úplně z jiného roku a z autohavárie), citace "očitých" svědků (znám člověka, který zná člověka ... ) a další "důkazy". Této lavině pochopitelně nemohou a ani by neměla chtít seriózní média konkurovat. Přesto se o to snaží. Tím vlastně celý chaos vzniká. Lidé takto zabarvené informace chtějí, vyhledávají je, a proto je oficiální média alespoň zpochybňují. Tím jim paradoxně dodávají na důležitosti a pomáhají v jejich šíření.
Zároveň tak však hrají, a v aktuálním případě bostonské tragédie to platí zvlášť, spíše roli důležitého hlídacího psa. Na Twitteru se totiž šíří tweety falešných dobročinných organizací, které zneužívají fotografie dětských obětí, na YouTube je řádka videí s titulkem "Boston bombing", která dostala toto pojmenování jen proto, aby se účtu uživatele dostalo větší návštěvnosti (více o tomto trendu čtěte na Huffington Post, v angličtině).
Vysílačka na TwitteruVýznamnější - a škodlivější - dopad mají informace, které se tváří jako autentické, možná dokonce jejich autor v jejich pravost věří. Třeba údajný záznam z policejních vysílaček se dočkal tisíce přeposlání (retweetů), uváděl však jména dvou nevinných studentů - Mike Mulugeta a Sunil Tripathi. Brzy se ukázalo, že je to falešná informace, to už ovšem tato žila vlastním životem nejen na Twitteru, ale i v mainstreamových médiích. "Myslím, že lidé by při tweetování měli být v takto extrémních situacích opatrní. Měli by se zeptat, jestli nenapomáhají šířit zmatek nebo nepomáhají útočníkovi," domnívá se Clint Van Zandt, bývalý expert z FBI. Podle něj mohl útočníkům pomoci i rychlý přepis policejních vysílaček. |
Skutečně rychlejší jsou zprávy na sociálních sítích pouze v některých nahodilých případech, a to ještě většinou pouze náhodou. Příkladem za všechny budiž tweet jistého Athara, obyvatele města Abbottábád ve státě Pákistán. Athar na svém Twitteru napsal, že nad městem se vznáší helikoptéry, což je v noci velmi neobvyklé. "Vypadněte pryč, než vytáhnu svou obří plácačku," postěžoval si v dalším tweetu. Postupně pak nevědomky popsal i další zvukové a vizuální vjemy, které zaznamenal. Nevěděl, že píše v přímém přenosu o posledních minutách života nejhledanějšího teroristy světa Usámy Bin Ládina (více najdete zde).
Instantní emoce
Mediální panika není ničím novým, mediální analytik Bernard Cohen ji definoval už v roce 1972. Několik událostí vede k přehnané mediaci těchto událostí, jejich nafouknutí a brzy nato i ke stereotypizaci jednotlivých událostí ve fenomén. K tomuto fenoménu se pak vyjadřují experti, autority a samozřejmě i publikum, čímž je mediální panika nadále přiživována a udržována na předních stránkách.
Nejsem atentátník, musel se bránit nevinný teenagerSedmnáctiletý Salah Barhoun strávil poslední den očišťováním svého jména. New York Post uveřejnil jeho fotku (která se neshodovala s fotkou podezřelých, kterou uveřejnilo FBI, což z článku nebylo zřejmé) a po mladém Arabovi začali pátrat všichni jeho známí. Ukázalo se, že jde jen o mladého běžce, který v cíli sledoval maraton. Přihlásil se na policii, aby očistil své jméno. I toto je ukázka mediální paniky, která se umí slepě zaměřit na stereotyp. Kritická byla i rychlost sdílení bez příslušného kontextu - z nejasného portrétu se najednou stal podezřelý. |
Zatímco v tradičních, tištěných médiích trvá rozvinutí takové paniky několik dní, na Twitteru k tomu stačí několik minut. Tak tomu bylo i v případě atentátu v Bostonu. Pod klíčovým slovem (hashtagem) #boston se už několik minut po výbuchu rozpoutala lavina tweetů, postupně přinášejících nafouknuté informace, které se průběžně upřesňovaly. Mezitím už se samozřejmě nepřesné informace mohou šířit dále, nebo přinejmenším rozvíří příslušné emocionální zapojení. Je to logické, v případě takto vypjaté situace všichni lační po informacích.
Až na výjimky ovšem informace ze sociálních sítí nepocházejí. Dokonce i kdyby se na Twitteru objevila naprosto perfektně ověřená informace, nemusí to v té záplavě nic znamenat a tichá pošta ji stejně zředí. Respektovaná média, které situaci zpravodajsky pokrývala (nejenom monitorovala) se rozhodně musela spoléhat na oficiální zdroje a výpovědi očitých svědků.
Původně na ruské sociální síti VKontakte (v Rusku poráží Facebook) se objevilo i toto video. Je na něm údajně zachycen údajný atentátník z Bostonu a dělá si legraci z nejrůznějších nářečí a přízvuků. Všimněte si také, jak se na screenshotu tváří. Ačkoliv celé video je laděno humorně, fotografie jej zdánlivě zachycuje jako zuřícího člověka. I takto často vznikají fámy.
Rychleji, osobněji a přesněji: zvolte dvě ze tří
Na vlně ohromné poptávky po faktech z Bostonu se svezla řada blogů, které nemají se zpravodajstvím nic společného. Jako příklad lze uvést třeba technologický blog Mashable. Jejich autoři neměli na místě reportéra ani neměli zvláštní přístup k informacím. Zkrátka "filtrovali" tweety lidí, kteří na místě byli, vznešeně si pak říkali "kurátoři zpráv". To podle novináře MG Sieglera ukazuje na nechutný "hlad po kliknutích a zobrazeních", a tedy zisk z reklam, kvůli kterým stojí za to přiživit se na tragédii.
Stejně jako v případě přírodních katastrof nebo nového iPhonu se Twitter (a Facebook) ukázaly býti velmi variabilní a rychlé prostředky komunikace. Téma, které si získá pozornost celé společnosti, se zde obvykle začne diskutovat záhy po svém vzniku. Každý se k němu chce vyjádřit, být jeho součástí. Je to pochopitelné a lidské, ukazuje navíc, že sociální média si získala důvěru a oblibu mas. "Twitter je předurčený k tomu být dobrým indikátorem signálů přes celou společnost, kdy téma jde napříč komunitami," uvedl Josef Šlerka, český odborník na nová média.
Je toto pravý účet atentátníka z Bostonu? A je tento mladý muž skutečně tím atentátníkem? Na Twitteru a na Facebooku už má celá řada uživatelů jasno.
V srpnu 1968 se lidé po půlnoci shromažďovali u rozhlasových přijímačů a budili se klepáním na dveře. V září 2001 si posílali esemesky a utíkali k televizním obrazovkám. V roce 2013 roli okamžitého zdroje informací převzal mobilní telefon, internetový prohlížeč, zpravodajské portály a sociální sítě. Lidé vědí, že pokud je zpráva opravdu důležitá, tak si je najde.
Pro tradiční i internetová média jsou sociální sítě významnou výzvou. Představují snadný, prohledávatelný a okamžitý zdroj informací, byť kusých a z kontextu vytržených. Tyto výkřiky jsou odkazatelné mnohem lépe než rozhovory posbírané na ulici. Je lákavé informovat od klávesnice, okamžitě a jakoby z místa. Jenže z výkřiků a bez kontextu se zpráva poskládat nedá. Ukazují to nakonec masově sdílené odkazy na tradiční média - pořád ještě se na ucelené články pohlíží jako na potvrzené a ucelené sdělení.
Novináři by se neměli snažit v podobných mediálních panikách dohnat, nebo dokonce předběhnout Twitter. Je to lákavé, ale zcestné. Měli by se spíš ujmout role informovaného odborníka, který je imunní vůči výkřikům a umí podat informace uceleně, v kontextu. Sociální média jim to zjednodušují a zesložiťují zároveň.
