Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Co se stalo se „snem teroristů“? Hrozivý jed vlastně není tak strašný

aktualizováno 
Nový botulotoxin H měl být tak strašlivý, že objevitelé tohoto mocného jedu raději tajili před světem jeho podstatu. Teď se ukázalo, že není nijak mimořádný. Jak mohlo vůbec k něčemu takovému dojít?

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

V roce 2013 prolétla světem zpráva, že tým Stephena Arnona z California Department of Public Health (CDPH) objevil smrtící toxin, proti kterému neexistuje žádná obrana. Šlo o zcela nový typ botulotoxinu, který byl osmý v pořadí a dostal proto označení „typ H“.

Co se stalo s...

V nepravidelné rubrice „Co se stalo s...“ budeme přinášet aktuální pohledy na události, objevy či lidi, kteří ve sdělovacích prostředcích zazářili, ale pak se z nich znovu ztratili.

Botulotoxiny čili klobásové jedy jsou produktem mikrobů z příbuzenstva bakterie Clostridium botulinum. Tvoří je poměrně krátké řetězce aminokyselin, které působí na nervový systém. Vyvolávají otravu známou jako botulismus. Klobásové jedy patří k nejsilnějším toxinům, jaké současná toxikologie zná. Teoreticky by stačilo k zahubení všech obyvatel Země necelé kilo botulotoxinu. Proto je tento jed považován za potenciální zbraň bioteroristů.

Proti botulotoxinu lze vyrobit protijed tak, že se toxin nejprve inaktivuje a pak se v injekci podá králíkům nebo koním. Ti reagují na přítomnost inaktivovaného jedu tvorbou protilátek. Z krevního séra zvířat lze protilátky izolovat a použít je k léčbě otravy. Pokud se objeví toxin, který odolává protilátkám proti všem dosud známým botulotoxinům, je považován za nový typ.

Právě to se stalo v roce 2011, když Stephen Arnon vyšetřoval bakterie nalezené v těle dítěte trpícího botulismem. Žádná z protilátek proti sedmi známým typům klobásových jedů nezabírala. Proto Arnon navrhl označit tento botulotoxin jako typ H. Detailnější pohled na molekulu toxinu ukázal, že jedna jeho část připomíná dobře prostudovaný botulotoxin typu A. Druhá část molekuly se podobala botulotoxinu typu F.

Bakterie Clostridium botulinum, která - jak je jasné už z názvu - produkuje botulotoxin.

Bakterie Clostridium botulinum, která - jak je jasné už z názvu - produkuje botulotoxin.

 Arnon se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Věděl, že si nemůže nechat objev nového typu botulotoxinu pro sebe. Ale na druhé straně nechtěl popisem bakterie produkující tento klobásový jed dávat případným bioteroristům do rukou zbraň, proti které se svět nedokáže bránit. Vybrané kolegy z branže informoval o objevu nového botulotoxinu už v roce 2011, ale odmítl jim poskytnout vzorky bakterie, která jed vyrábí. Údajně proto, že se bál, aby se bakterie nakonec nedostala do nepovolaných rukou.

Pro zveřejnění objevu zvolil Arnon řešení ve stylu chytré horákyně. Publikoval zprávu o novém botulotoxinu H ve vědeckém časopise Journal of Infectious Diseases, ale nezveřejnil údaje o dědičné informaci bakterie, jež nový toxin produkuje. To je krajně neobvyklé řešení. Redakce vědeckých časopisů v podobných případech genetickou charakteristiku bakterie striktně vyžadují. Arnon se ovšem odvolal na jednání s federálními úřady, které mu prý tento postup schválily. Souhlasili i redaktoři Journal of Infectious Diseases Martin Hirsch a David Hooper.

Zamotaný botulotoxin

Bloger roku 2014

Vědcům zjevně nahnal botulotoxin typu H strach. Strachoval se však doslova celý svět. Co to musí Arnonova laboratoř asi skrývat za hrůzu, když kvůli ní museli vědci přistoupit k tak výjimečnému kroku, jako je cenzura vědecké publikace?

Případ botulotoxinu H nabral záhy poněkud nečekaný vývoj. Vláda jednoznačně popřela, že by Arnona k cenzuře dat o novém botulotoxinu vyzvala. Vědecký poradce amerického ministerstva zdravotnictví George Korch zaslal do redakce Journal of Infectious Diseases dopis, v kterém sice potvrdil, že se Arnon obrátil na federální úřady, ale zároveň uvedl, že Arnon nedal úřadům rukopis s popisem botulotoxinu H k posouzení. „Americká vláda ani nepovolila, ani nezakázala publikaci rukopisu. Nedoporučovala, aby z něj byly vynechány údaje o dědičné informaci bakterie, a nekladla pro zveřejnění dat žádné podmínky,“ napsal Korch.

Arnonův nadřízený Ron Chapman z California Department of Public Health obratem přiznal chybu, když v dopise redakci Journal of Infectious Diseases uvedl: „Ačkoli CDPH naznačila sdělovacím prostředkům, že rozhodnutí nezveřejnit data o dědičné informaci bakterie bylo učiněno na příkaz federálních úřadů, nyní musíme oznámit, že se tato informace nezakládala na pravdě.“

Jak se to mohlo stát?

Byly snad federální úřady USA až trestuhodně lehkomyslné, když projevily ochotu pustit do světa informace zneužitelné k smrtícímu útoku bioteroristů? Mohlo to tak vypadat až do chvíle, kdy Arnon konečně svolil a podělil se o vzorky děsivého bakteriálního zabijáka. Odborníci měli zpočátku z bakterie velký respekt.

„Byl bych mnohem raději, kdyby se mi ten kmen vůbec nedostal do rukou,“ komentoval převzetí vzorku Donald Zink z americké Food and Drug Administration.

Brzy se ukázalo, že opatrnost je u Arnonovy bakterie sice na místě podobně jako u jiných mikrobů produkujících botulotoxiny, ale rozhodně nejde o producenta jedu, proti němuž neexistuje obrana. Zneškodní ho zcela spolehlivě komerčně dostupná směska protijedů proti všem sedmi dosud známým botulotoxinům. Pozdější testy odhalily, že toxin inaktivuje i samotný protijed k nejznámějšímu botulotoxinu A. Strašák bioteroristického útoku, proti němuž není obrany, se tak rozplynul.

Přehled botulotoxinů
Rok objevu                ZeměZdrojOznačení
1895BelgiešunkaB
1904Německokonzerva fazolíA
1922USAkuřataC
 AustrálieskotC
1928Jižní AfrikaskotD
1936USArybyE
 UkrajinarybyE
1958Dánskodomácí paštikaF
1970ArgentinapůdaG
2013?dítě s botulismemH=hybrid F/A

Jak opadl strach, začaly se na veřejnost dostávat data o novém toxinu a bakterii, která ho produkuje. Její kompletní dědičná informace byla „vyvěšena“ ve veřejně dostupné databázi GeneBank. Využití těchto dat je sice přístupovým heslem omezeno na okruh vybraných odborníků, ale ti s nimi mohou pracovat podle vlastního uvážení.

Minulostí je zřejmě i botulotoxin typu H, protože Arnonem popsaný klobásový jed nesplňuje základní podmínky pro uznání za samostatný typ. Vědci pro něj razí označení „F/A hybrid“, protože spojuje vlastnosti botulotoxinů těchto typů.

Nabízí se otázka: Jak se mohlo stát, že Arnon vyděsil celý svět zprávou, která se zjevně nezakládala na pravdě? Sám vědec to přičítá nechtěným chybám a omylům při práci v laboratoři. Rozhodně popírá úmysl. Donald Zink mu věří a říká: „Podobné nesrovnalosti jsou ve vědě běžné. Někdo provede výzkum nejlépe, jak dovede. Získá data a ta pak publikuje. A někdy se stává, že jiné laboratoře jeho výsledky nepotvrdí.“

Jaroslav Petr

Je vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz.

Kritici z řad vědců ovšem říkají, že planému poplachu se dalo celkem snadno zabránit, kdyby Arnon poskytl vzorky bakterií laboratořím, o jejichž hodnověrnosti nikdo nepochybuje a které jsou pro výzkum botulotoxinů vybavené mnohem lépe než Arnonovo kalifornské pracoviště. Patří k nim i laboratoř Erica Johnsona z University of Wisconsin v Madisonu. Ten dostal vzorky bakterií od Arnona na podzim roku 2014. Tedy několik měsíců poté, co v květnu 2014 v rozhořčeném dopise redakci Journal of Infectious Diseases kritizoval Arnonovo tajnůstkářství. Také Johnson a jeho spolupracovníci záhy zjistili, že Arnonovy bakterie produkují botulotoxin, na nějž zabírá standardní léčba. „Ale mohli jsme to vědět o celý rok dříve!“ konstatuje Johnson.

Kauza botulotoxinu H vybízí k zamyšlení nejen nad praktikami současné vědy, ale také nad prací sdělovacích prostředků. Ty v roce 2013 zaplavily svět poplašnými zprávami. Prakticky nikdo si nenechal tuto senzaci ujít. Uvedením omylu na pravou míru se s více než ročním odstupem obtěžuje jen někdo.

Autor:






Hlavní zprávy

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.