Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

„Ten prolhaný parchant!“ Jak ruský velvyslanec rozladil Kennedyho

aktualizováno 
Karibská krize - druhý díl - Jak poznat kubánského vojáka od sovětského? Každý spí v jiném typu stanu, který je rozpoznatelný i na leteckých snímcích. Američané se naučili perfektně číst špionážní fotografie a to jim pomohlo odhalit aktivity Sovětského svazu na území Kuby během Karibské krize. Druhý díl seriálu ke smrti Fidela Castra.

Dne 16. října 1962 vypukla karibská krize. V ten den se prezident USA dozvěděl o sovětském arzenálu na Kubě. Na snímku vystoupení Johna F. Kennedyho před národem, ve kterém oznamuje vojenskou blokádu nepřátelského ostrova (22. října 1962) | foto: US National archives

První díl našeho miniseriálu o Karibské krizi a roli Fidela Castra v ní, jsme zakončili příjezdem sovětských „studentů“ a „hospodářských odborníků“ na Kubu, kteří s sebou jen jakoby mimochodem přivezli i rakety s nukleárními hlavicemi.

Z leteckých snímků odvodili i to, kolik lidí za rok umřelo

Ve čtvrtek 18. října 1962 dopoledne pozval americký prezident Kennedy na zasedání Výkonného výboru ředitele NPIC Arthura Lundahla, průkopníka interpretace špionážních fotografií.

Instalace odpalovacích ramp pro střely SS-4 na západě Kuby rychle postupuje – hlásil Lundahl. Připravené budou během několika málo dnů. Bombardéry Il-28 mají podle našich informací dolet 1100 kilometrů, případně i větší.

Jak jste se vlastně naučili snímky číst? Lundahl to objasnil. Předně museli dostat záběry amerického území a někdy snímanou oblast i navštívili. Například při pohledu na stát Virginie viděli prasečí chlívky a dobytek na pastvě – to jim ukázalo, že lidé jedí maso. Mohli nakreslit půdorys domu – kuchyň je pod střešním ventilátorem pachů, nad koupelnou je větrák, obývák má komín, všechno ostatní jsou ložnice anebo pracovny. Na základě růstu hrobů na hřbitovech si zase odvozovali, kolik lidí umřelo za uplynulý rok, a tudíž i množství obyvatelstva dané oblasti – pokud tudy neprošla nějaká smrtící epidemie. Železniční koleje a elektrické dráty vedly k důležitým továrnám.

Když si fotoanalytici vytvořili tuhle abecedu, dostali na pomoc záběry v rozličných oblastech spektra a počítače. Tím se jejich vidění zmnohonásobilo. Obrázky mohli zaostřovat, mazat nepotřebné pozadí, stíny či odlesky Slunce, získávat plastické barevné pohledy z několika snímků pořízených v různých spektrálních pásmech. Záběry v infračerveném záření, citlivé na teplo, jim umožňovaly určit místa, ze kterých před několika hodinami odlétla letadla anebo kde dřív stály tanky či jiná vozidla.

Samozřejmě protivník se snaží citlivé objekty různým způsobem maskovat. Některé podklady dodal Američanům Peňkovskij (Oleg Peňkovskij - vyzvědač „Hero“ (Hrdina), plukovník sovětské vojenské výzvědné služby GRU - viz první díl). Cenné byly rovněž snímky raket z vojenských přehlídek na Rudém náměstí v Moskvě.

„Kubánci spávali v jednom druhu stanů, sovětské jednotky v jiném,“ doplnil Jack R. Smith z centrály CIA. „Sověti používali standardní způsob rozvinutí. Kabelové linky vedli určitým způsobem. Na určitém místě musel být sklad pohonných hmot. Jakmile jsme to uviděli, věděli jsme, o co se jedná.“

Crateologie - jak odhalit zamaskovaný vojenský materiál

Už v roce 1961 Peňkovskij sdělil Američanům překvapující zvěst: Třebaže se Chruščov holedbá velkým zbrojním arzenálem, Sověti nemají dostatek mezikontinentálních raket. Mezitím to Američanům potvrdily špionážní družice. V palebném postavení jich našli na tři stovky, ale nikoli v pozemních silech, která se pro ně teprve budují. Naproti tomu USA disponují 5000 bojovými hlavicemi na raketách zaměřených na cíle v Sovětském svazu a v ostatním komunistickém světě.

„Vznikla věda nazvaná crateologie,“ poznamenal Lundahl – tedy odhalování různě zamaskovaného vojenského materiálu. Právě při pátrání po sovětských raketách na Kubě na podzim 1962 se tento termín zřejmě zrodil.

Američané neměli v Moskvě ani v Havaně žádné vyzvědače ve vysokých funkcích. Na Kubě jenom všímavé lidi v obyčejných zaměstnáních.

Sověti byli v tomto kritickém okamžiku studené války zpravodajsky oslepeni úplně. KGB chyběl ve vlivných washingtonských kruzích kvalitní vyzvědač, upozornili Vasilij Mitrochin a Christopher Andrew v knize Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv. Ovšem podle Olega Gordijevského, který stejně jako Mitrochin ze sovětské tajné služby zběhl, získávala Moskva část informací z odposlechu.

Nicméně porovnání záběrů ze špionážních družic Sovětům ukázalo, že Američané berou své hrozby vážně. První startovala 27. září jako Kosmos 9 a druhá 10. října 1962 jako Kosmos 10. Každá létala čtyři dny nízko nad USA a potom přistála. Na získaných snímcích fotoanalytici GRU objevili zvýšené vojenské přípravy. Dalšího kosmického špiona vypustili až v prosinci, dřív to nezvládli.

Gromyko, ten prolhaný parchant

Ve čtvrteční podvečer přijal Kennedy ministra Gromyka, který přijel na zasedání Valného shromáždění OSN, s jeho velvyslancem Anatolijem Dobryninem. Gromyko se choval poměrně agresivně; požadoval, aby Spojené státy přestaly ohrožovat nový režim na Kubě. Připustil, že Moskva tam dodává menší množství zbraní určených k obraně – nic víc!

Prezident měl chuť sáhnout do zásuvky psacího stolu a ukázat mu snímky raket, ale nakonec od toho upustil. Návštěvníkům jenom připomněl své prohlášení ze 4. září, podle něhož by mělo umístění raket středního doletu či jiných strategických zbraní na Kubě vážné následky. Gromyko navrhl Kennedymu další schůzku s Chruščovem, ale ten ji odmítl.

„Celý rozhovor proběhl do ztracena a prezidenta utvrdil v názoru o sovětské hře kolem Kuby jako riskantní zkoušce či prověrce americké vůle k odporu,“ napsal Vladimír Nálevka v knize Karibská krize.

Gromyko odcházel s pocitem, že Američané nic netuší. A ohlásil to do Kremlu. Netušil, jak Kennedyho rozladil. „Ten prolhaný parchant!“ charakterizoval prezident sovětského ministra před Deanem Ruskem.

Po odchodu Rusů se opět sešel výkonný výbor. Většina jeho členů se přiklonila k myšlence blokády. „Blokáda měla tu nesrovnatelnou výhodu, že dávala Rusům čas, aby se umoudřili dřív, než bychom se dopustili neodvolatelných činů,“ napsal náměstek ministra zahraničí George Ball ve svých pamětech.

Třebaže i prezident dával přednost karanténě ostrova, stále váhal, jak se má rozhodnout. Neodpoví opět blokádou Západního Berlína? A nemohl by útok na Kubu přimět Sověty, aby toto město obsadili?

V pátek 19. října vyrazil na mítink do Chicaga. Chtěl podpořit kandidáty Demokratické strany před listopadovými volbami do Kongresu.

Napětí před projevem

Členové Výkonného výboru se stále víc přikláněli k útoku na Kubu. V sobotu 20. října 1962 ráno telefonoval Robert Kennedy bratrovi do Chicaga: „Vrať se okamžitě do Bílého domu! Musíme se domluvit.“

Tiskový mluvčí Bílého domu Pierre Salinger oznámil, že prezident předčasně odlétá z Chicaga. Musí přerušit předvolební kampaň. Je nachlazen.

Čtyři letecké perutě byly připraveny k náletům na raketová stanoviště na Kubě.

Odpoledne po návratu si Kennedy nejdřív přečetl první koncept svého projevu, který mu připravili. Potom mu Sorensen nastínil výhody blokády: je to pružný a méně agresivní akt, který stěží rozpoutá válku, a naopak spíš přinutí Moskvu k ústupu. Letecký úder nemůže být chirurgicky přesný, musela by následovat invaze. Útok bez varování by asi svět těžko pochopil.

Po poledni začala u Johna Kennedyho další porada. McCone sdělil novinky: Na Kubě už instalovali 48 raket středního doletu, které jsou v operační pohotovosti. Nedávno dovezli 8 raket středně dalekého doletu, které zasáhnou cíle vzdálené 3 000 až 6 000 kilometrů, ještě nejsou v palebném postavení. Dále mají neznámý počet střel podobných našemu typu Polaris a stovku letadel včetně Il-28.

McNamara obhajoval myšlenku námořní blokády. S největší pravděpodobností zajistí náš omezený cíl, totiž stažení sovětských raket, a to za nejnižší cenu. Vojáci a někteří civilisté opět horovali pro letecký útok.

Adlai Stevenson, velvyslanec u OSN, navrhl vyjednávat se Sověty: Co kdybychom jim za stažení jejich raket nabídli, že Kubě vrátíme Guantánamo a současně stáhneme naše rakety z Turecka? Generálové jeho názor tvrdě smetli.

Nicméně prezident v duchu o likvidaci raket Jupiter z Turecka uvažoval. Mají dolet 2 400 kilometrů a jsou zastaralé, lépe by je nahradily atomové ponorky s raketami Polaris. Ovšem s vyklizením Guantánama nesouhlasil.

Jedenáct účastníků porady bylo pro námořní blokádu, šest chtělo letecký útok.

John Kennedy rozhodl: „Vyhlásíme blokádu Kuby! Ale bude se týkat jenom lodí s raketami a dalším vojenským materiálem. Nebude se vztahovat na dovoz ropy, potravin a nevojenského zařízení. Tak to svět snáze přijme. A my budeme mít prostor pro její případné zpřísnění.“

Také země Latinské Ameriky nabízely, že se do blokády zapojí. Argentina vyšle dva torpédoborce, Venezuela dva torpédoborce a jednu ponorku, pomoc rozvažovaly Trinidad a Tobago, Kolumbie a Dominikánská republika.

Atomové zbraně na Kubě!

V neděli dopoledne přišel do Bílého domu velitel taktického letectva generál Walter Sweeney. Každý raketový polygon může napadnout šest až osm stíhacích bombardérů, vysvětloval. Úspěch nelze zaručit. Nevíme, jak silná je sovětská protiletadlová obrana.

Touto informací podpořil generál prezidentovo rozhodnutí o blokádě. Robert Kennedy, McNamara a McCone souhlasili. Známý letecký generál Curtis LeMay blokádu odsoudil: „Je skoro stejně špatná jako ústupky v Mnichově“. Narážel tím na rozhodnutí Londýna a Paříže na podzim 1938 ustoupit Hitlerovi ve jménu míru a okrájet Československo.

Jedině kdyby se karanténa nezdařila, dá John Kennedy pokyn k leteckému bombardování. Nejdřív by musely stíhačky a stíhací bombardéry zlikvidovat protivzdušnou obranu a teprve rakety. McNamara oznámil, že vzápětí by se na Kubě vylodilo 90 tisíc mariňáků.

Náčelník štábu námořnictva admirál George W. Anderson vyložil způsob kontroly sovětských lodí: Nejprve dostane plavidlo signál, aby zastavilo a nechalo se prohlédnout. Jestliže neposlechne, vypálí nad ní dělostřelecký granát. A kdyby ani tohle varování nepomohlo, dalším výstřelem zničí jeho kormidlo.

„Jste si jist, že se to dá udělat?“ ujišťoval se prezident.

Admirál si byl jistý: „Ano, pane.“

Původně měl prezident vyhlásit blokádu v neděli v sedm hodin večer. Rozpory mezi členy Výkonného výboru přípravy zdržely – projev odsunou na pondělí. Do té doby se rozestaví Atlantická flotila. Současně musí Bílý dům informovat spojence z NATO a vedení Kongresu.

Deník Washington Post spekuloval nad nezvyklou aktivitou Bílého domu – něco se děje okolo Kuby, anebo okolo Západního Berlína. Také list New York Times chystal článek o možné krizi ve vztazích s Moskvou. Když se o tom dověděl prezident, zatelefonoval redaktorovi Orvillu Dryfoosovi a požádal ho, aby jeho otištění pozdržel – to byl velmi neobvyklý krok.

Fidel Castro se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. (20. září 1960)

Fidel Castro se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. (20. září 1960)

Chruščov: Objevili naše rakety! Castro: Mobilizace!

O půlnoci oznámil Salinger: „Prezident pronese v pondělí v 19 hodin důležitý projev.“ Tahle zpráva Chruščovem otřásla. Oni objevili naše rakety! To nečekal. Okamžitě svolal předsednictvo. Máme při útoku použít atomové zbraně? Nemohli se shodnout. Nakonec Plijevovi vzkázali, že o nich rozhodne Moskva.

Také ve Washingtonu nastal blázinec. Blíží se krize ve vztazích se Sověty! Od pondělního rána obtelefonovávali novináři, politici a cizí diplomaté své známé v Bílém domě a v Pentagonu, aby z nich vypáčili podrobnosti o tom, co se chystá. Nikdo nic nevěděl. A pokud věděl, zapřel to. Washingtonem létaly fámy: Něco se děje okolo Berlína. Něco se děje okolo Kuby.

Ozbrojené síly v zahraničí byly uvedeny do stavu zvýšené pohotovosti. Stejný rozkaz dostalo pět divizí na domácí půdě. Obrněná divize se přesunovala z Texasu na pobřeží Atlantiku. Z Guantánama evakuovali 2 700 rodinných příslušníků a posádku posílily dva prapory námořní pěchoty. Stroje U-2 začaly nepřetržitě snímkovat kubánské území. Bitevní a stíhací letectvo zesílilo hlídkování v Karibském moři. Soustředilo se tam i devadesát válečných plavidel včetně osmi letadlových lodí.

Fidel Castro na fotce z roku 1963 s tehdejším tajemníkem komunistické strany SSSR Nikitou Chruščovem.

Fidel Castro na fotce z roku 1963 s tehdejším tajemníkem komunistické strany SSSR Nikitou Chruščovem.

Tyhle přípravy se utajit nedaly. Zastrašený Castro vyhlásil odpoledne na Kubě všeobecnou mobilizaci. Do zbraně povolal 350 tisíc mužů a žen.

O páté hodině přijeli do Bílého domu představitelé Kongresu. McNamara, Rusk a McCone jim ukázali špionážní fotografie.

Schůzka rozladila jak poslance a senátory, tak prezidenta. Návštěvníci netušili, že toto rozhodnutí se rodilo v bolestech pět dnů. Kennedy byl přesvědčen, že kdyby touto kalvárií prošli, „dostali by se na tutéž cestu, jakou jsme zvolili my“.

Hodinu před začátkem projevu zapracovali diplomaté. Ministr zahraničí Dean Rusk přijal Dobrynina a předal mu text prezidentova projevu a dopis Kennedyho Chruščovovi. Americký velvyslanec Foy Kohler totéž učinil na ministerstvu zahraničí v Moskvě. Velvyslanec Stevenson informoval o situaci generálního tajemníka OSN U Thanta a požádal o svolání Rady bezpečnosti.

Večer se celý svět z úst amerického prezidenta dověděl o tajném vyzbrojování Kuby raketami s jadernými hlavicemi a o sovětském lhaní v této otázce. Proto zahájíme ve středu 24. října v deset hodin dopoledne washingtonského času námořní blokádu tohoto ostrova okolo Kuby ve vzdálenosti 500 námořních mil (926 kilometrů). Tato karanténa je pouze první krok. V případě, že se nějaká loď pokusí tuto linii prolomit, je vláda Spojených států odhodlána k vojenskému zásahu. Současně připomněl: „Útok na Berlín bude útokem na Spojené státy!“

S blokádou souhlasili spojenci v Evropě, francouzský prezident Charles De Gaulle dokonce ani nechtěl vidět snímky raket na Kubě. Organizace amerických států ji podpořila jednomyslně. Kreml se ocitl v izolaci.

Se zbraněmi a vojáky mířilo na Kubu třicet lodí, některé v doprovodu ponorek. Co teď? V Moskvě bylo v té chvíli o osm hodin méně, tedy poledne. Chruščov svolal na večer poradu členů předsednictva ÚV KSSS. Nálada byla stísněná. Tak ostrou reakci nečekali. Text prezidentova projevu je trochu uklidnil, protože nedával ultimatum ani nemluvil o invazi na Kubu.

Chruščov připravil body pro odpověď Kennedymu. Kolegy požádal, aby zůstali spát v Kremlu; kdyby se krize stupňovala, aby mohli okamžitě jednat. Navíc by si mohli jejich nočních jízd všimnout zahraniční novináři.

Zpět v čase: Proč chtěl Chruščov atomové zbraně na Kubě?

Kreml stále znepokojovala americká atomová převaha a existence Západního Berlína. NATO se v prosinci 1957 rozhodlo, že umístí v západní Evropě rakety středního doletu s jadernými hlavicemi. Moskva naopak chtěla, aby se celá Evropa těchto zbraní zbavila. Koncem října 1958 poslal Sovětský svaz třem západním velmocím požadavek: Chceme, aby se Západní Berlín změnil ve svobodné a demilitarizované město. Západ na tyto návrhy nereagoval.

Kubánský vůdce Fidel Castrona návštěvě Východního Berlína v roce 1972.

Kubánský vůdce Fidel Castrona návštěvě Východního Berlína v roce 1972.

V září 1959 navštívil Chruščov na pozvání prezidenta Eisenhowera Spojené státy. Další styky přerušil vážný incident – Sověti sestřelili v květnu 1960 nad svým územím špionážní letadlo U-2.

Až po roce se setkal sovětský vůdce s novým americkým prezidentem Kennedym ve Vídni. Budeme Západní Berlín bránit silou, i kdyby měla následovat atomová válka vyhrožoval Kennedy. Přesto měl Chruščov dojem, že nový první muž Ameriky je nezkušený intelektuál, který snadno podléhá emocím, ale v politice se neumí rozhodovat. Státníci se na ničem nedohodli.

V srpnu 1961 postavili východní Němci se souhlasem Kremlu zeď oddělující obě části Berlína. To byla odpověď na neústupnost Západu. Berlínská zeď se stala nejviditelnějším symbolem rozdělení světa a probíhající studené války.

Také Chruščov se dostal do kleští. Tradiční potíže se zemědělstvím, které Moskva řešila nákupem obrovského množství obilí v zahraničí, umocnil pokles výroby průmyslu, kterému chyběly moderní technologie. Stalinisté, kterým už odtrnulo, na všechny tyhle maléry poukazovali a házeli je na šéfa strany.

Sovětský vůdce chtěl posílit své postavení nějakým úspěchem na mezinárodní scéně. Během návštěvy Bulharska v květnu 1962 jeden z jeho průvodců na břehu Černého moře poznamenal: „Na protějším břehu, v turecké Anatolii, mají Američané rakety, které mohou během čtvrt hodiny zničit naše nejdůležitější průmyslová střediska.“

Tahle poznámka mu nedávala spát. Vždyť i my bychom mohli mít odpalovací základnu u amerických břehů – na Kubě! Začátkem roku vyhověl Kubáncům a poslal jim protiletadlové rakety. Proč bychom tam neinstalovali i rakety středního doletu, takže bychom měli americké území na mušce, stejně jako oni mají nás z Turecka?

Revolucionář a dlouholetý prezident Kuby Fidel Castro (vlevo) spolu s Che Guevarou (uprostřed). Fotografie z roku 1960.

Revolucionář a dlouholetý prezident Kuby Fidel Castro (vlevo) spolu s Che Guevarou (uprostřed). Fotografie z roku 1960.

Podle některých ruských historiků uspíšila Chruščovovo rozhodnutí zpráva od Bolšakova. V březnu 1962 prý mu vyzradil Robert Kennedy, že Pentagon připravil plán preventivních atomových úderů na Sovětský svaz. Prezident však s ním nesouhlasí.

„Musíme Američanům strčit ježka do kalhot!“ řekl Chruščov maršálu Rodionu Malinovskému, ministru obrany.

Návrh na vyslání raket projednávalo politické byro komunistické strany 21. května. Chruščov mluvil o „akutním ohrožení“ kubánské revoluce. Připomněl tajné akce CIA proti Kubě i její vyloučení z Organizace amerických států.

A co budeme dělat, když Američané zahájí nějaká odvetná opatření? zeptal se starý lišák Mikojan. Nikdo mu neodpověděl. I když někteří další jeho obavy sdíleli, nechtěli si rozhněvat Chruščova, který se touto myšlenkou opájel.

Pod krycím označením Anadyr

Přípravy k zastrašení Američanů probíhaly nezvykle rychle.

Tři vysocí důstojníci generálního štábu dostali za úkol, aby během osmačtyřiceti hodin připravili projekt raketového vyzbrojení Kuby. Nazvali ho operace Anadyr podle velké sibiřské řeky, která se vlévá do Barentsova moře. Vytvoří se divize složená ze tří pluků raket středního doletu – dvě budou mít střely R-12 a jedna R-14, celkem 40 odpalovacích ramp. Jejich ochrana vyžaduje rozsáhlé další pozemní a námořní útvary. Především čtyři mechanizované pluky Sovětské armády, každý o 2 500 vojácích vybavených nejnovějšími tanky T-55, divizi taktických okřídlených raket Luna na podvozcích o doletu 70 kilometrů a oddíl protiletadlových raket S-25. Podpoří je pluk bojových helikoptér Mi-4 a pluk 32 bombardérů Il-28 se šesti atomovými bombami.

Námořní sílu budou představovat čtyři křižníky pobřežní ochrany, dvanáct raketových člunů typu Komar a jedenáct konvenčních ponorek, z toho devět vyzbrojených raketami s jadernými hlavicemi. Celkem tam bude působit 44 tisíc vojáků a námořníků pod výlučným sovětským velením. Před odplutím jim důstojníci kvůli utajenou namluví, že jejich cílem je Čukotka, proto nafasují zimní oblečení.

Plánovači počítali s tím, že se montáž raket nedá před výzvědnými letadly U-2 ukrýt. Proto tam musí nejdřív uvést do bojové pohotovosti protiletadlové rakety, které mají tyto létající špiony od jejich výprav odradit.

Předsednictvo plán schválilo 24. května. S Castrem to projedná speciální delegace. Povede ji Šaraf Rašidov, kandidát politbyra a první tajemník ÚV KS Uzbekistánu. Vojáky budou zastupovat velitel raketových sil maršál Sergej Birjuzov, zástupce náčelníka hlavního štábu letectva generál Sergej Ušakov a z generálního štábu generál P. Agejev.

Poletí tam v civilu, oficiálně jako delegace zemědělských odborníků. Když koncem května vystupovali v Havaně z letadla, měl Rašidov na hlavě tradiční uzbeckou čepici tubetějku. Tenhle převlek byl tak působivý, že američtí agenti jejich přílet ani nezaregistrovali.

Fidel Castro s návrhem na vytvoření raketového předmostí na ostrově 29. května souhlasil. „Existoval zde určitý rozdíl v interpretaci motivů,“ napsal Vladimír Nálevka v knize Karibská krize. „Fidel Castro považoval vybudování raketové báze za formu kubánské pomoci sovětským strategickým záměrům, nikoli jako deklarovanou obranu kubánské revoluce.“

Velitelem chystané Zvláštní skupiny vojsk se stal generál Issa Plijev, který dostal krycí jméno Ivan Alexandrovič Pavlov. Tento voják, který prošel druhou světovou válku, nebyl žádným myslitelem, podle Nálevky jeho „myšlenkový obzor vymezovala zahnutá čepel kozácké šavle“. V červnu 1962 velel vojákům, kteří potlačovali v Novočerkassku dělníky protestující proti zvýšení cen másla a masa. Zahynuly desítky lidí. Plijev se dal snadno ovládat.

Odeslání vojenského materiálu a vojáků nebylo jednoduché. Museli sehnat 85 nákladních lodí. Pro přeprava kontejnerů s raketami vyhovovala jenom větší plavidla. Celý přesun začne 12. července 1962 a potrvá čtyři měsíce.

Mezitím se pilovala politická dohoda. Moskvu navštívili Raúl Castro jako ministr obrany a ministr hospodářství Ernesto Che Guevara. I oni měli obavy. Na otázku, co budou dělat Američané, až rakety objeví, měl Chruščov jednoduchou odpověď: „Nemusíte se bát. Spojené státy nebudou nijak zvlášť reagovat. A když nastane problém, vyšleme tam Baltskou flotilu.“

Harmonogram a podmínky přepravy stanovili plánovači s tradičním ruským lajdáctvím, které nemyslí na lidi. Kvůli utajení museli vojáci na lodích zůstávat v podpalubí, bez ohledu na tropická vedra, na palubu směli vycházet až v noci. Někteří z nich kvůli nesnesitelným podmínkám zemřeli. Štábní důstojníci letěli přes Afriku v civilu jako odborníci na meliorace. Ale jedna skupina neměla dost deviz, aby si při mezipřistání v Dakaru zaplatila hotel, proto přespala na letišti.

Kupodivu, západní tajné služby tyto přesuny nezaregistrovaly. Až koncem srpna si německá výzvědná služba BND všimla, že Baltským mořem proplouvá velké množství sovětských lodí. První plavidla s vojáky přistála na západním pobřeží Kuby 25. července. První rakety přivezl Omsk 12. září.

Všichni členové expedice museli chodit v civilním obleku – armáda pro ně objednala stejný typ letních kalhot a košil. Někteří vojáci, zvláště řidiči nákladních aut, se převlékli do kubánských uniforem. Právě muži v naprosto stejném letním oblečení vzbudili koncem září pozornost agentů CIA z řad Kubánců. Zaměstnanec jednoho havanského hotelu upozornil Američany, že poblíž San Cristóbalu vznikla zakázaná oblast a že Castrův osobní pilot mluvil v opilosti o atomové obraně Kuby.

Od začátku srpna, nejdřív ze všeho, budovali sovětští vojáci protivzdušnou obranu. Pluk s raketami R-12 se vylodil na začátku září. Stanoviště pro ně se stavěli u Guanajayi, další pro R-12 a R-14 u San Cristóbalu a třetí u Sagua la Grande. První plavidlo s jadernými náložemi Indigirka přistálo v Marielu na severozápadním pobřeží 4. října. Následovala ještě další dvě. Celkem tam uskladnili 162 hlavic a bomb, každá o přibližně stejné účinnosti jako hirošimská. Každou loď strážila ponorka třídy Zulu se 22 torpédy, dvě měla jadernou náplň.

Avšak výstavba základen se zpožďovala. V polovině října vyslal generální štáb na Kubu kontrolu vedenou generálem Anatolyjem Gribkovem.

Ovšem kdo dá povel k vystřelení jaderných hlavic z Kuby? Členové sovětského vedení se nemohli na této kardinální otázce shodnout. Na generálním štábu dokonce připravili rozkaz pro Plijeva, který ho pověřuje rozhodnutím o startu, pokud ztratí spojení s Moskvou a jeho obrana proti nepříteli selže. Ale nakonec ji Malinovskij odmítl 8. září podepsat. Rozkaz k odpálení může vydat jenom Moskva – upozorňoval moskevský štáb svého velitele na Kubě několika telegramy.

Také Gribkov při setkání s Plijevem mu zdůraznil, že tento příkaz může vydat jedině politické vedení v Moskvě, osobně Chruščov. Třebaže má Plijev ve své pravomoci rozkaz k použití střel Luna, které nesou devět atomových hlavic, může ho dát jedině, kdyby byla Kuba skutečně napadena.

Inspektoři zjistili, že první R-12 budou uvedeny do provozu až 25.–27. října. Práce se zpožďují. Původní harmonogram se nedá stihnout! Rozhovory s nižšími veliteli Gribkova a Plijeva překvapily. Důstojníci, kteří vybírali místa pro základny, se hluboce mýlili – palmové háje nemohou vojenskou techniku ukrýt. To byla zásadní chyba. Navíc Kubánci Rusy upozornili, že nedávno přelétl nad Cristóbalem americký špionážní letoun – možná něco zahlédl.

Konec druhé části

Autor:




Hlavní zprávy




Xiaomi Redmi 4 Pro 3GB/32GBXiaomi Redmi 4 Pro 3GB/32GB

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.