Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Šílené objevy zlepší váš život: vědci snížili explozivitu střevních plynů

  13:00aktualizováno  13:00
Už po dvaadvacáté se na slavné Harvardově univerzitě udělovaly nevážné Ig Nobelovy ceny. Mezi oceněné se dostaly takové objevy jako měření mozkové činnosti mrtvého lososa, výroba diamantů za použití armádních výbušnin či zařízení, které dokáže bez rušení ostatních zastavit v půli slova otravné mluvky.
ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: iDNES.cz / Profimedia.cz

Nehodnotíme, jestli jsou tyto práce dobré nebo špatné, důležité nebo nedůležité, říká Marc Abrahams, hlavní organizátor dnes už slavných Ig Nobelových cen a vysvětluje: "Jsou to ceny za výzkum, který vás nejdřív rozesměje a donutí přemýšlet."

Samotné předávání, které se tradičně koná v Sandersově divadle v areálu Harvardovy univerzity v americké Cambridge, je však především veselou záležitostí, byť s poměrně nevyrovnanou úrovní zábavy. Hlavním ceremoniářem byl jako obvykle již zmiňovaný Marc Abrahams, autor celého nápadu a redaktor Časopisu nepravděpodobných výsledků (Anals of Improbable Research).

Vlaštovky na start! Vrh papírových letonů na živý lidský terč na pódiu je jedna

Vlaštovky na start! Vrh papírových letounů na živý lidský terč na pódiu je jedna z tradic Ig Nobelových cen.

Na jevišti také tradičně nechybělo několik laureátů skutečných Nobelových cen, kteří slouží k demonstraci odměněných vynálezů a studií či pomáhají při zametání vlaštovek, které obecenstvo může házet na pódium během k tomu vyhrazených chvil.

Mimochodem, letos se zdálo, že jich bude méně než obvykle. Na začátku předávání totiž chyběl Jack Szostak, nositel ceny za medicínu z roku 2009, který měl dorazit. Přišel až v průběhu ceremoniálu, podle organizátorů zřejmě proto, že se mu jako pověstně špatnému řidiči dlouho nedařilo zaparkovat.

Tématem slavnostního večera byl vesmír. Proto letošní cenu doprovázelo zrníčko písku symbolizující vesmír, skryté někde uprostřed přesýpacích hodin, které laureáti obdrželi. Téma rozvinul v "keynote" Rober Kirschner z Harvardu (svého času školitel dvou loňských nobelistů): s pomocí reliktu po Velkém třesku, tedy helia, a dýňového koláče místo koláčového grafu předváděl majestát vesmíru a rozložení hmoty v něm.

Kdo by chtěl vidět předávání celé, je dostupné na Youtube. Jen si rovnou přetočte až na cca 49. minutu.

Pokud by měl někdo pocit, že Ig Nobelovu cenu získávají jenom podivné vědecké existence, tak letošní ročník dokázal opak. Letos si ji odnesl slavný holandský etolog Frans de Waal. Spolu s Jennifer Pokornyovou za práci, ve které ukazují, že šimpanzi se navzájem rozeznají i podle pozadí.

Pouze však u zvířat, která ovšem dobře znají ze své skupiny. K neznámým obličejům neznámé zadnice nepřiřadí. Šimpanzi si zřejmě vytváří o známých jedincích jakýsi kartotékový lístek, který zahrnuje nejen podobu obličeje, ale celého těla. A třeba také sexuální znaky, které jsou u šimpanzů dobře vidět. U neznámých zvířat ovšem přiřazovali snímek pozadí k obličeji zcela náhodně.

Výsledky tedy na pohled nejsou příliš dobré, ale pro takové hodnocení nemáme vědecké základy, řekl ve svém "děkovném projevu" de Waal. U lidí se nic takového nikdy nezkoušelo, a tak nevíme, jak dobří v poznávání podle našich spodních partií vlastně jsme. Možná jsou opice lepší. "My se zatím domníváme, že v tomto případě jsou nám primáti mentálně nadřazeni," zatipoval si nakonec holandský primatolog.

Ig Nobelova cena pro rok 2012. Tvoří ji jedno určité zrnko písku v hodinách,...

Ig Nobelova cena pro rok 2012. Tvoří ji jedno určité zrnko písku v hodinách, které symbolizují celý vesmír.

Část večera se od šimpanzích zadnic přesunula do stejné části lidského těla. Cenu za medicínu získali Emmanuel Ben-Soussan a Michel Antonietti. Ti ověřovali způsob, jak snížit riziko exploze střevních plynů pacientů během kolonoskopie. Což je opravdu velmi vzácný, ale skutečně existující problém. Viz popis jednoho případu, kdy k něčemu takovému došlo.

Výzkum měl názorně předvést Francis Fesmire. Tedy nositel Ig Nobelovy ceny za medicínu z roku 2006 za svou práci dokazující účinnost rektální masáže proti škytavce. Když se blížil k připraveném (předkloněném) subjektu, zastavil ho hlasitou trubkou vybavený newyorský prokurátor William Maloney, který má bránit šíření obscénností a násilností z pódia.

Večer zahájilo ocenění za práci, o jejímž nároku na Ig Nobelovu cenu nelze pochybovat: V náklonu doleva se Eifellova věž zdá být menší (přístup je placený). Autory jsou Anita Eerlandová, Tulio Guadalupe a Rolf Zwaan. Výzkum dělal přesně to, co říká název: dobrovolníci měli odhadovat číselnou výšku modelu Eiffelovy věže. Vědci přitom bez jejich vědomí nakláněli podložku pod jejich nohama, takže dobrovolníci byli ve výsledku mírně naklonění na jednu či druhou stranu (a pro kontrolu samozřejmě i zcela rovně).

Nositelé Nobelových cen Eric Maskin, Rich Roberts a Dudley Herschbach během

Nositelé Nobelových cen Eric Maskin, Rich Roberts a Dudley Herschbach během předávání Ig Nobelových cen názorně předvádí, že při náklonu doleva se Eiffelova věž zdá být menší.

Jak se ukázalo, při náklonu doleva výšku podceňovali. Autoři se domnívají, že se při svých úvahách o rozměrech, váhách, výškách a jiných číselně vyjádřitelných hodnotách řídíme svou aritmetickou zkušeností, podle které jsou na číselné ose velká čísla vpravo a malá vlevo. Máme pak sklony předpokládat, že malé je vlevo, velké vpravo. U lidí z kultur počítajících zprava doleva by se podle psychologů dal čekat opačný výsledek.

Humorným nábojem je tento výzkum sice ojedinělý, ale jinak dobře ilustruje jedno z hlavních poselství moderní psychologie: že lidé jsou snadno ovlivnitelní často zcela banálními okolnostmi, kterých si vůbec nejsou vědomi. Rozum může sloužit jen k tomu, aby pro naše činy a rozhodnutí vytvořil ex post nějaké logicky vypadající zdůvodnění.

Zcela bezkonfliktní bude asi udělení Ig Nobelovy ceny za mír. Odnesl si ji inženýr Igor Petrov, šéf firmy SKN, za patentovanou metodu, jak nepotřebné staré výbušniny přeměnit v diamanty. "Dámy, pokud potřebujete démanty, setkáme se po ceremonii. Ale nezapomeňte si přinést trhavinu," žertoval Petrov ze scény. Zájemkyně by ale asi měly vědět, že drobounké nanodiamanty, získané odpálením výbušnin za speciálních podmínek, představují vlastně prášek, který se prý může hodit třeba při galvanizaci či výrobě motorových olejů.

Jde o dlouho známou metodu, která se zkoušela nejen v Rusku, ale třeba i v USA už před několika desítkami let (Petrovova metoda není unikátní sama o sobě, ale vyšší účinností.) Ovšem odbyt na nanodiamanty nebyl, a tak zůstala jenom laboratorní zvláštností. S rozvojem nanotechnologií se prý ovšem zájem zvýšil a Petrov se proto pustil do podnikání v oborou likvidace nepotřebných výbušnin z vojenských skladů a prodeje výsledků.

Kategorie, ve kterých jsou ceny udělovány, jsou podstatně volnější než v případě skutečných Nobelových cen a každým rokem se mění podle potřeb. Cen se také každoročně musí udělit deset, a tak by odbýt všechny obory jednou fyzikou asi nebylo možné.

Letos se tak například udělovala cena za akustiku, kterou si odnesli japonští vědci Kazutaka Kurihara and Koji Tsukada za svoje zařízení SpeechJammer, jehož popis zveřejnili na serveru arXiv (je dostupná zdarma). Prostředek vysloveně vhodný do korporátního prostředí, do práce ho ovšem noste na vlastní nebezpečí. Je to zařízení, které totiž dokáže údajně umlčet každého, kdo mluví (třeba příliš dlouho). Zařízení v podstatě tvoří směrový mikrofon, který přijímá slova mluvčího, a také směrový reproduktor, který je na něj vysílá zpět, jenom s mírným zpožděním.

To má být údajně natolik nepříjemné, že většina "zaměřených" rychle přestane mluvit. Nikomu jinému prý zařízení v podstatě nevadí, protože jde právě o ten nepříjemný pocit z reprodukce vlastní řeči, ne samotnou hlučnost reproduktoru. Zpoždění lze nastavit zhruba od 9,2 milisekund po 192 milisekund, aby bylo možné přístroj používat z různých vzdáleností.

Koji Tsukada se pokouší

Koji Tsukada se pokouší "SpechJammerem" zabránit Dudleymu Herschbachovi v recitaci Shakespeara. Ale marně

Vynálezci navrhuji vynález používat jak ke zvládnutí "nezvladatelných" mluvčích třeba při poradách, tak k udržení klidu v prostorách, kde může i hluk lidské řeči vadit, např. knihovnách. Sami vynálezci ho předvedli při vlastním projevu při převzetí ceny přesně po jedné minutě, hned po poděkování rodině, všem přítomným, všem lidem na světě a na Měsíci. Na druhou stranu, ani vynález v další připravené prezentaci nezabránil nositeli Nobelovy ceny Dudleymu Herschbachovi v přednesu slavné Antoniovy řeči nad mrtvým Césarem ze Shakespearovy hry. Pokud to nebylo Shakespearem nebo tím, že nobelisté sami sebe mluvit neslyší, mají autoři ještě co zlepšovat.

Nás na Technetu potěšilo, že v roce 2012 zbyla cena i na jednu z našich oblíbených vědeckých prací: pozorování mozkové činnosti u zmraženého lososa, o které jsme se zmínili už v tomto článku. Text už je starší, z roku 2009, výbor Ig Nobelových cen ovšem na takové detaily nehledí. Důležitý je obsah, a ten je zajímavý.

Autoři Craig Bennett, Abigail Bairdová, Michael Miller a George Wolford sledovali reakci bezpečně mrtvého lososa z mrazáku na snímky osob a předmětů, když byla ryba umístěna pod funkční magnetickou rezonancí (fMR). Na základě dat z fMR dospěli k závěru, že pohled na slavící gymnastku rybu dokázal pohnout k mozkové činnosti ještě ze záhrobí, což může naznačovat existenci mezidruhových emočních signálů.

Zcela bezpečně falešný závěr vznikl použitím nevhodných statistických metod při zpracování signálu z rezonance. Tato dnes tak oblíbená metoda totiž není vůbec jednoduchá na interpretaci. Sleduje činnost mozku pouze nepřímo z měření čistě fyzikálních dějů. Pokud se nepodaří vhodně odstranit nepatřičné signály, což se dělá statisticky, může rezonance naměřit téměř cokoliv. Autoři z Kalifornské univerzity chtěli studií jen upozornit, že studie používající špatné metody a přinášející tedy nerelevantní výsledky se objevovaly ve skutečnosti mnohem častěji než obrázky gymnastek v hlavách lososů, ať mrtvých nebo živých. Zveřejnění téhle absurdní studie s nešvarem prý poměrně výrazně pomohlo.

Pro tuto tradiční kategorii si přijel ze Švédska Johan Pettersson z Trelleborgu a obdržel ji odměnou ze vyřešení jedné opravdu netradiční záhady. V roce 2011 totiž vyřešil otázku, proč se některých obyvatelům města Anderslöv barvily vlasy do zelena.

Odborníci se ihned zaměřili na nejpravděpodobnějšího viníka: vodu. Zkoumali především obsah mědi, jejíž oxidy mají zelenou barvu, jak víme z některých střech. Ale množství mědi v kontrolních vzorcích odebraných u postižených bylo nízké a zbarvení jejich vlasů nedokázalo vysvětlit.

Pettersson zjistil, že obsah mědi ve vodě se mění podle denní doby. Nejvyšší byl ráno, kdy horká voda v trubkách měla na rozpouštění jejich povrchu celou noc. Obsah mědi tak vyskočil v některých domech na velmi vysoké hodnoty. Týkalo se to především některých novějších objektů, jejichž měděné rozvody vody neměly ošetřené vnitřní stěny. Ve starších domech tak výrazný problém nebyl.

Ceremonie a celé ceny jsou vzpourou proti autoritám a zavedeným pořádkům, a tak není divu, že se mezi udělovanými cenami objevují i ceny ironické. V loňském roce si například odnesl cenu za matematiku celý kolektiv proroků, kteří nás svými nepovedenými předpovědmi o konci světa učí opatrnosti při vytváření matematických projekcí a odhadů.

Závěrečná doporučení zprávy oceněné Ig Nobelovou cenou za literaturu pro rok

Závěrečná doporučení zprávy oceněné Ig Nobelovou cenou za literaturu pro rok 2012. Skvost byroktatické mluvy.

Letos se mezi ně zařadila cena za literaturu udělená Nejvyššímu kontrolnímu úřadu (Government Accountability Office) při Kongresu USA. Oceněné dílko komise pro udílení cen uvedla jako "zprávu zpravující o zprávách, které doporučují přípravu zprávy zpravující o zprávách o zprávách". Plný text je dostupný z této stránky, ale většina smrtelníků bude zřejmě stačit překlad názvu: Kroky nutné k evaluaci dopadů snah o kontrolu nákladů u zpráv a studií. Zbytek jednoznačně nedoporučujeme. Pro cenu se nikdo z amerického NKÚ nedostavil.

Módní dělení cen nerovným známé z Nobelových cen, už dorazilo i k jejich nevážným protějškům. Ocenění za fyziku totiž dostávají napůl Joseph Keller a tým, který tvoří Raymond Goldstein, Patrick Warren a Robin Ball (každý z nich by tak měl mít šestinu ceny, kdyby opravdu dostali něco hodnotného, což se naštěstí nestalo, takže nemusí Kellerovi závidět).

Dohromady ji dostali za vypočtení sil, které dávají tvar a určují pohyb culíku z lidských vlasů. Tři pánové, kteří se dělí o polovinu ceny, vytvořili poměrně jednoduchou rovnici, ze které lze odvodit tvar culíku na základě jeho velikosti, kudrnatosti vlasů (článek zde, ale přístup je placený). Rovnice se může hodit například počítačovým animátorům.

Joseph Keller se podíval na culíky z jiného pohledu. Při joggingu po kampusu univerzity si podle vlastních slov všiml, že culíky všech studentek se pouze kývají ze strany na stranu a ne nahoru dolů, jak by se dalo předpokládat, když hlavy běžkyň se pohybují jen nahoru a dolů, nikoliv do strany. Nakonec zjistil, že pohybu culíku nahoru a dolů je nestabilní, pokud frekvence kroku odpovídá zhruba celému násobku frekvence kmitání culíku. A vzhledem k tomu, že frekvence kroku je u všech běžkyň zhruba stejná (zrychlují prý spíše prodloužením kroku než zvýšením frekvence) a délka všech culíku také, převládá pohyb ze strany na stranu.

Při příležitosti vyhlášení ceny za fyziku došlo také k nápravě staré křivdy. Komise Ig Nobelových cen zapomněla na Josepha Kellera v roce 1999. Tehdy udělovala cenu, která popisovala, jaký tvar dát konvici, aby nekapala. V pátek to napravila, a tak se jedním rázem stal dvojnásobným nositelem nevážného ocenění.

Co se děje, když jde někdo s šálkem kávy a proč ji nakonec téměř jistě vylije? Na to odpovídají ve své práci (s placeným přístupem) letošní laureáti ceny za "dynamiku kapalin", Ruslan Krečetnikov a Hans Mayer. V tomto případě si ovšem ocenění zasloužil spíše nápad než samotné výsledky. Ty nejsou nijak revoluční. Experimenty i výpočty totiž prokázaly, že pokud půjdete s hrnkem s kávou libovolným krokem a nezastavíte, nakonec ho stejně vylijete.

Pomáhá několik triků, ovšem jen takových, na které přijde i laik. Za prvé, jít pomalu a zrychlovat s hrnkem jen pomalu. Za druhé je dobré soustředit se na hrnek, nikoliv na nohy. V experimentech pak káva vydržela v hrnku mnohem déle. Možná proto, že lidé pak podvědomě kompenzovali pohyb tekutiny v hrnku nebo ho držíme pevně a méně hýbeme rukou. V tom si vědci nejsou jistí.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.