Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Systém vědy se hroutí kvůli podvodníkům, varuje knihovník, který je loví

aktualizováno  13:50
Jeho seznam predátorských vědeckých publikací pomáhá vědcům i veřejnosti vyhnout se neetickým vydavatelům. Jeffrey Beall se domnívá, že pochybné časopisy profitují díky tomu, že vědecké publikování je tradičně založeno na důvěře a profesionalitě. Snaží se proto lidem lépe vysvětlit, co věda je a jak funguje.

“V Jihoafrické republice je více než pět milionů imigrantů,” uvádí vědecká studie, kterou citovaly i prestižní New York Times. Proč článek považovaly za vědecký? Zjevně proto, že byl publikován ve vědeckém časopise s důvěryhodným názvem Mediterranean Journal of Social Sciences. Záhy se ale ukázalo, že studie má řadu formálních vad. Číslo se ani zdaleka neblížilo realitě a navíc vyšlo najevo, že značná část vědeckého článku je plagiát. Dokonce i časopis Mediterranean Journal of Social Sciences nakonec uznal, že studie neměla vyjít, a stáhl ji. Ale tento “vědecký časopis” měl především zkontrolovat studii ještě před tím, než vyšla. Protože to opakovaně nedělá (o čemž se přesvědčili i čeští výzkumníci), je na slavném Beallově seznamu predátorských časopisů.

Predátorské časopisy

Pod pojmem „predátorský časopis“ se rozumí takový časopis, který od autorů vybírá poplatek za publikaci, ale přitom neprovádí recenzní řízení ani základní editorskou činnost, přestože tvrdí, že ano. Takové časopisy přijmou k publikaci doslova cokoli, což má za následek zaplevelování vědeckých publikací nebo neférové vykazování publikační činnosti.

Predátorský časopis se nachytal na falešnou studii (ilustrace)

Málokdy se ve vědě - alespoň v té seriózní vědě - stává, že by jeden člověk hrál klíčovou roli. Většinou je vědecké poznání naopak dílem postupným a komunitním. Predátorské vědecké časopisy, které se za posledních deset let rozmohly, ale skutečně mají nejdůležitějšího protivníka právě v jedné osobě. Osobě nenápadného knihovníka Jeffreyho Bealla, který spravuje slavný Beallův seznam predátorských časopisů a vydavatelů. Eviduje jich tisíce.

“Rád bych měl konkurenci, ale zatím jsem na to opravdu sám,” řekl nám knihovník během našeho rozhovoru v příhodných prostorách Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Vypadal trochu unaveně, ale odhodlaně. “Každý den strávím několik hodin odpovídáním na e-maily. Píšou mi lidé z celého světa, kteří mě upozorňují na podezřelé vědecké časopisy, a já ty podněty prověřuji. Takže na to vlastně nejsem sám,” dodává.

Skromné začátky seznamu

Proč by měla problematika predátorských časopisů někoho zajímat a někomu vadit?
Velmi škodí vědě - a to řadou způsobů. Vydávají špatné vědecké práce a ve vědě se nové výsledky staví na těch starých. Když se někdo pustí do nového tématu, jako první si projde už publikované články. Pracuje na problému v kontextu - takhle ten problém zkoumali jiní a já si chci položit tyto a tyto otázky. Stavíte tedy na předchozích pracích a predátorské časopisy a v nich obsažená věda může celý vědeckých proces narušit.

A jak se to týká laiků?
Veřejnost podle mého nemá moc představu, jak věda funguje. Největší omyl je, že cokoli je publikováno v odborném časopise, to je vědecké. Ale je spousta věcí, které se dostanou do vědeckých časopisů a přitom jsou to naprosté nesmysly. Vycházejí také články, které jsou kompletně nebo z větší části opsané.

Peer review

Proč je důležité recenzní řízení

Jeden ze základních principů seriozního vědeckého publikování je recenzní řízení, anglicky peer-review, tedy “revize sobě rovných”. Když vědec pošle do vědeckého časopisu studii, editor časopisu ji rozešle k posouzení a připomínkám dvěma nebo více recenzentům. Ti mají za úkol posoudit, zda článek odpovídá současnému poznání daného oboru, zda neobsahuje chyby, správně cituje relevantní literaturu apod. Autor často svůj článek upravuje na základě připomínek recenzentů. Teprve po jejich doporučení může editor článek publikovat.

Peer review zajišťuje, že ve vědeckém časopise nejsou publikovány evidentně chybné nebo podezřelé články

Peer review zajišťuje, že ve vědeckém časopise nejsou publikovány evidentně chybné nebo podezřelé články

Predátorské časopisy peer review obvykle zcela vynechají, editor pošle jen několik malých připomínek „aby se neřeklo“

Predátorské časopisy peer review obvykle zcela vynechají, editor pošle jen několik malých připomínek „aby se neřeklo“

Recenzní řízení má zajistit vysokou úroveň publikovaného obsahu a brání rozšíření pavědy nebo špatné vědy.

Predátorské časopisy obvykle tvrdí, že recenzní řízení zajišťují, ovšem ve skutečnosti jde spíše o formalitu nebo velmi nekvalitní posudky. Predátoři totiž dostávají peníze za publikovaný článek a není tedy v jejich zájmu odmítat zájemce o publikaci.

Kvalita v publikování je rozhodující. Potřebujeme vědecké časopisy, kterým můžeme věřit, že kontrolují plagiáty a mají řádné recenzní řízení (peer review). Potřebujeme časopisy, kterým lze důvěřovat, že střeží vědu jako takovou. Pak se může stát, že se výsledky těchto pochybných prací dostanou k veřejnosti. Já jsem nedávno dostal upozornění na jeden příklad i v New York Times.

Jejich vědecká rubrika je obecně vnímána jako velmi kvalitní, dodejme. Predátorské časopisy tedy podle vás umožňují každému, abyste jakémukoliv nesmyslu dal punc vědy.
Přesně tak. Prodávají punc vědy a přitom nedělají práci, která je s tím spojená - a to poctivé oponentní řízení. Celý systém se pak může zhroutit.

Jak jste se stal autorem “Beallova seznamu”?
Zhruba před osmi lety mi začaly chodit spamy od nového typu vydavatelů [vědeckých časopisů], které ve mně kvůli řadě gramatických chyb okamžitě vzbudily podezření. Psalo se v nich o novém druhu vědeckých publikací, které se dnes označují jako “zlatý” open access. To znamená, že náklady spojené s vydáním se zaplatí z poplatků, které autor dá časopisu ve chvíli, kdy ten jeho práci přijme k vydání.

„Myslel jsem, že podvodné časopisy budou jen přechodný problém...“

Seznam spamů jsem jednou zveřejnil na svém blogu, ale žádný ohlas to nevzbudilo. Postupně ovšem pozornosti přibývalo. Nijak jsem nepředvídal, jak se bude situace vyvíjet dál a myslel jsem si, že [podvodné časopisy] budou jen přechodný problém. Místo toho ale seznam bleskově nabobtnal, dnes je na něm tisíc titulů a vůbec netuším, jak to bude dál.

„Imprimatur“ - vědecké časopisy musejí hlídat vědu

Když se v Evropě začal šířit knihtisk, zajistila si církev právo dát povolení k tisku, tzv. imprimatur (z latinského „nechť je vytištěno“). Stejné přirovnání používá Jeffrey Beall, když mluví o úloze vědeckých časopisů: „Recenzní řízení a redakční proces vědeckých časopisů má zajistit, že se do vědeckého diskurzu dostane jen to, co prošlo důslednou kontrolou.“

Predátorské časopisy, které tuto kontrolu vypouštějí, tak vlastně podle Bealla prodávají pečeť vědeckosti, aniž by ji čímkoli podložili. „Je to skoro kriminální jednání,“ zlobí se Beall. Právě proti takovýmto predátorským časopisům bojuje. „Ve vědě existuje džentlemanské dohoda o důvěře, a tyto predátorské časopisy tuto důvěru nabourávají a ohrožují.“

Dokázal jste držet krok s přibývajícím počtem podobných časopisů?
S časopisy držet krok dokážu. Větší potíže pro mě představují e-maily, kterých denně dostávám 200 až 300. A tak každý den vstávám ve čtyři, abych mohl na všechny odpovědět, jak si představuji. V řadě z nich jsou zajímavé a důležité informace, které mi pomáhají v práci.

Jeffrey Beall, univerzitní knihovník a profesor na University of Colorado v Denveru, monitoruje počítání neetických vědeckých časopisů a spravuje jejich seznam na svém soukromém blogu

Jeffrey Beall, univerzitní knihovník a profesor na University of Colorado v Denveru, monitoruje počítání neetických vědeckých časopisů a spravuje jejich seznam na svém soukromém blogu

Jsou mezi nimi i stížnosti od vydavatelů, nedávno mi například jeden vyhrožoval žalobou. Je z vydavatelství ScienceVier (název velmi připomíná název největšího seriózního vydavatele vědeckých časopisů, firmy Elsevier. Beall o firmě napsal krátký blog, pozn. red.) Má to být kanadská firma registrovaná v bytě v Hamiltonu, Ontario, kterou vede člověk vystupující pod jménem Adam Smith, ale ve skutečnosti je z Pákistánu.

Čím se vyznačují úspěšné podvodné časopisy?
Podvádějí v celé řadě věcí: lžou o svých jménech, místě působnosti, způsobu kontroly článku a ještě stovkách dalších věcí.

Zásadním problémem je právě redakční kontrola článku (tzv. recenzní nebo oponentní řízení, či peer-review, pozn.red.), že? Když lžou, kde pracují nebo o svém jméně, vědu to tak nepoškozuje...
Předpokládám, že pokud vydavatel lže o svém jméně nebo působišti, lže i o jiných věcech. Kvalita oponentního řízení se posuzuje velmi těžko, protože je ze své podstaty neviditelné. A tak místo samotného oponentního řízení kontroluji jeho produkt, tedy samotný článek. Pokud obsahuje špatnou vědu, krade z jiných prací, nebo aktivistickou vědu, tak se můžeme domnívat, že vůbec neprošel oponentním řízením, nebo šlo o špatné oponentní řízení.

Predátorské časopisy peer review obvykle zcela vynechají, editor pošle jen několik malých připomínek „aby se neřeklo“ a po zaplacení poplatku predátorský časopis publikuje prakticky cokoli

Predátorské časopisy peer review obvykle zcela vynechají, editor pošle jen několik malých připomínek „aby se neřeklo“ a po zaplacení poplatku predátorský časopis publikuje prakticky cokoli

Když mi autoři pošlou posudky z predátorského časopisu, obvykle jde pouze o předem připravený dopis, který posílají ke každému článku. Je to v podstatě jen štempl. Ve všech se píše, že článek je skvělý, a obvykle obsahují jedno doporučení, které se hodí pro každý článek - třeba že závěr by měl být jasnější.

Kdo je obětí?

Vy často zmiňujete, že jsou to vědci, kteří jsou obětí časopisů. Nejsou ovšem spoluviníky, když pošlou článek do podvodného časopisu a zaplatí za jeho vydání?
Souhlasím, že někdy autoři využívají predátorských časopisů, aby svou práci mohli vydat rychle a bezpracně - ale existuje i celá řada příkladů, kdy se autoři stali obětí časopisů.

Zaměřují se například na mladé, začínající vědce, kteří s publikačním procesem nemají tolik zkušeností. Pošlou jim personalizovaný e-mail, ve kterém chválí jejich předchozí článek, a nabídnou jim vydání ve svém časopise. To zabírá. Navíc je celá řada vědců, třeba v biomedicíně, kde kromě čistě výzkumné práce ještě pracují jako lékaři, kteří nemají čas kontrolovat pravost informací v každém e-mailu, který dostanou.

Což mimochodem znamená, že ne každá publikace ve špatném predátorském časopise je vlastně po vědecká stránce špatná. Časopisy mohou podvodně nalákat i poctivé vědce.

Kolik takových případů je?
Nemám data, na jejichž základě bych mohl odpovědět. Vím, že několikrát týdně dostávám e-maily od lidí, kteří poslali článek do časopisu, pak zjistili, že jde o predátorský časopis, a ptají se mě, co mají dělat.

Jak to, že se dnes ještě někdo nachytá?
Někdo se nachytá. Byť jsem sám překvapený, že se pořád najdou lidé, kteří o predátorských časopisech nikdy neslyšeli - nebo to alespoň říkají.

Jaký je osud článků v predátorských časopisech? Čte je někdo z vědců, cituje je?
Já se jako knihovník bojím jednoho: že zmizí beze stopy. V knihovnictví existuje něco, čemu se říká digitální archivace. Ale většina predátorských časopisů žádnou archivaci nedělá a já vám můžu dát celou řadu příkladů, kdy zmizeli vydavatelé i všechny u nich vydané práce. Tak to vědě ale být nemá.

Predátorské časopisy jsou milionový byznys

Jak se predátorské časopisy změnily v posledních letech?
Hodně jich přibylo, hlavně v jižní Asii. A zvyšující se konkurence vedla ke snížení cen, takže některé si dnes za vydání článku účtují místo stovek dolarů jen 20 nebo 30 dolarů. Většinou z Indie.

Nemáte obavu, že někdo by mohl váš seznam použít jako seznam časopisů, ve kterých může snadno publikovat podvodné práce?
To není účel mého seznamu.

To je jasné.
Na to se mě ještě nikdo nezeptal. Ale myslím, že jim nebude zapotřebí, protože vědci obvykle dostávají e-maily s nabídkami od těchto vydavatelů každý den. Různí vědci mi říkají, že - hlavně v biomedicíně - dostávají 6 až 8 e-mailů denně. Sehnat kontakty není těžké - v zemích s nízkými platy jsou firmy, které shromažďují e-maily ze stránek nemocnic, ústavů a tak dále. A tak můžete koupit e-maily 20 tisíc onkologů nebo sociologů.

Obchodní modely vědeckých publikací

  • předplatné
  • green (vědec zpřístupňuje na vlastní náklady)
  • gold (vědec platí za publikaci, čtenář má přístup zdarma)
  • platinum (časopis vydává instituce, která vše financuje a zaštiťuje)
  • copper (publikace pod otevřenou licencí)

Jaký obchodní model vidíte pro vědecké časopisy jako schůdný?
Hodně se mluví o tzv. open access platinum modelu, kde vědecký časopis vydává nějaká respektovaná instituce. Publikace i přístup k článkům jsou pak zadarmo. Výhodou je, že takovéto časopisy jsou motivovány vydávat kvalitní obsah a dodržovat zásady vědeckého publikování.

Ale ani tento model není dokonalý. Velké časopisy založené na předplatném mají rozpočet na to, aby dělaly svým autorům a článkům reklamu, to je jedna z výhod tohoto modelu. Model platinum tuto výhodu nemá. Existuje spousta časopisů na platinovém modelu v Jižní Americe, ale skoro o nich neslyšíte. Přestože jsou otevřené pro veřejnost a jsou indexované v dobrých databázích, tak o nich málokdo ví a články jsou pak z větší části skryté.

Zmínil jste také, že predátorské časopisy ohrožují samotné vymezení toho, co je věda (tzv. demarkace vědy). Zaznamenal jste predátorské časopisy, které publikovaly pseudovědecké články?
Existuje celý časopis věnovaný homeopatii, ten je dokonce publikován zavedeným vydavatelstvím Elsevier. Jednou jsem o tom tweetnul a teď se se mnou lidé z Elsevieru nebaví.

27.července 2015 v 22:36, příspěvek archivován: 16.června 2016 v 16:08

Why does Elsevier publish a journal on a topic that Wikipedia calls "a pseudoscience"? https://t.co/CU9WnJ9d8L pic.twitter.com/ur5538dlWh

Jaká je životnost predátorských časopisů. Jaký je osud těch, které se objeví na vašem seznamu?
Většina z nich vytrvá. Ty, které zmizí, jsou většinou časopisy publikované jedním člověkem, obvykle mužem. Buď jej to přestane bavit, nebo nemá úspěch. Také existují doklady o tom, že jedno vydavatelství, OMICS International, hromadně skupuje velké množství predátorských časopisů. Je to jeden z nejhorších predátorů na mém seznamu. Skutečně lidem škodí. Účtují autorům nejen za publikaci článku, ale účtují jim také poplatek v případě, že autor chce svou publikaci stáhnout. Takže jim třeba někdo pošle článek, oni jej publikují a pošlou fakturu. A když si to autor rozmyslí, tak musí autor zaplatit poplatek za odstranění z časopisu. Oni to zdůvodňují poplatkem za identifikační číslo (DOI), ale to je nesmysl.

Vyplácí se provozovat predátorské časopisy? Je to dobrý byznys?
Je to zkorumpovaný byznys, je to neetické podnikání. Ale pro někoho to asi má i tak cenu. Z ceny za publikaci se dá snadno odvodit, že se tam točí miliony dolarů.

V některých státech - včetně České republiky - jsou na počet článků ve sledovaných publikacích, zařazených do databází jako SCOPUS nebo Web of Science, navázány dotace. Myslíte, že to také přispívá k úspěchu predátorských časopisů?
Ano, to je jeden ze zdrojů toho problému. Problém obecně je, že kvalita vědecké práce je často posuzována počítáním článků a publikací, nikoli posouzením kvality. To se děje do určité míry všude, i na mojí univerzitě, nejenom tady.

Když je v databázi přes dvacet tisíc vědeckých časopisů, je jasné, že mezi nimi budou i časopisy nekvalitní.

Více a více zemí využívá tyto “whitelisty” (seznam povolených publikací, pozn. red.). Je ale důležité, že databáze jako SCOPUS nikdy neměly sloužit jako whitelist. Vždyť v té databázi je přes 20 tisíc recenzovaných časopisů. S takovým číslem není možné uhlídat, aby se tam nedostaly nějaké špatné časopisy, ať už open access, nebo předplacené. Databáze jsou navíc motivované k tomu, aby zahrnovaly co nejvíce časopisů, protože se pak mohou chlubit tím číslem jako konkurenční výhodou.

Výzkum je dnes díky internetu rychlejší a levnější

Jakým způsobem se vůbec dá hodnotit vědecký výstup?
Já jsem akademický knihovník, to bychom se dostali mimo oblast, ve které mohu poskytnout odborný náhled.

Tak něco z vaší oblasti - jak se od 90. let změnila práce studenta vysoké školy v knihovně?
Svoji práci dělám už 26 let. Za tu dobu se práce s vědeckou literaturou změnila k nepoznání. Když jsem byl studentem, tak jsem musel napřed vzít tištěný rejstřík časopisů a pokusit se v nich najít ty, které mohly být relevantní, pak jsem šel nahoru do místnosti, kde byly seznamy článků v daném časopise a hledal jsem ty, které vypadaly zajímavě, a doufal jsem, že ten konkrétní svazek bude dostupný. Pak jsem vzal svazek, šel ke kopírce a článek si okopíroval.

Dneska se přihlásíte do databáze, najdete konkrétní článek pomocí plnotextového vyhledávání, článek stáhnete a je to. Výzkum je dnes mnohem rychlejší a jednodušší, mnohem efektivnější. Máme dnes lepší nástroje.

Také práce knihovníka se úplně změnila. Bývali jsme strážci fyzického prostoru, fyzických knižních jednotek, tedy knih, časopisů a dalších médií. To už dnes není tak úplně pravda. U nás v knihovně jsme se zbavili většiny tištěných časopisů. Všechno je on-line. Akademická knihovna teď objevuje svoji novou roli. Proto také máme nové pozice, jako je třeba ta moje - specialista na akademickou komunikaci.

„Povolání knihovníka se za posledních dvacet let zásadně změnilo...“

Mým úkolem je pomáhat studentům porozumět procesu akademického publikování se všemi specialitami a nástrahami, které s tím souvisejí. Pomáhám studentům a výzkumníkům naší univerzity publikovat jejich výzkum, přitáhnout k němu pozornost odborníků i veřejnosti, vyznat se v autorském právu, publikovat knihy apod. Je to úplně jiná práce, než byla před dvaceti lety. A ten přerod ještě není dokončen, nevíme, co všechno nás ještě čeká.

Třeba knihovna, ve které sedíme (Národní technická knihovna v Praze, pozn. red.) má místo nekonečných regálů s knihami spoustu prostoru pro setkávání studentů, samostatnou i týmovou práci, místa pro odpočinek. Uvidíme, co přijde dál.

Národní technická knihovna v Praze se Beallovi nesmírně líbila

Národní technická knihovna v Praze se Beallovi nesmírně líbila

Přispěla tato změna ke vzniku predátorských časopisů? Dobrý knihovník by přece neobjednal odběr špatného časopisu, a tak by se k němu student vůbec nedostal.
Přesně tak. To, co popisujete, je jedna z předností poctivé knihovnické práce a také hlavní rys modelu publikace založené na předplatném knihoven. Kdyby to byl nějaký odpadní časopis, tak prostě zrušíme předplatné a on brzy zkrachuje. Je to vestavěná validace obsahu a to je něco, co zlatý open access model zcela postrádá.

Od roku, kdy sestavujete svůj slavný seznam predátorských časopisů, se vám změnil život. Jaké zvláštní dotazy musíte také zodpovídat? S jakými omyly se setkáváte?
Výzkumníci se mne často e-mailem ptají, jaký je dobrý vědecký časopis, kde by mohli publikovat svůj výzkum. A to je dotaz, na který zásadně nezodpovídám. To není moje oblast. To by měli vědět oni, protože by měli sledovat, co se děje v jejich oboru.

Slyšel jsem, že se také setkáváte s výhrůžkami...
Ano, docela jsem se spřátelil s univerzitním právníkem, pořád se mnou musí něco řešit. Asi nejvážnější případ nastal v prosinci 2012. Tehdy někdo prošel celý můj seznam a všem vydavatelům na seznamu poslal e-mail, který se tvářil, jako bych jej posílal já (což není těžké, jak jsme ukázali, pozn. red.). V e-mailu stálo, že za pět tisíc dolarů zvážím jejich vyřazení ze seznamu.

Pět tisíc dolarů! To je taky jeden ze způsobů, jak se živit, neuvažoval jste o tom?
Rozhodně ne, nebudu dělat nic neetického. Snažili se mne zdiskreditovat, snažili se, abych vypadal jako zločinec a podvodník, který ten seznam sestavuje pro svůj prospěch.

„Vydavatelé predátorských časopisů mne nesnášejí...“

Vydavatelé predátorských časopisů mne nesnášejí, protože jim kazím podnikání. Kvůli mně mají nižší zisky. Proto na mne útočí, jakkoli je napadne. Na webu jsou stránky, které mne mají zdiskreditovat a urážet.

Nabídl vám někdo, že by vám se správou seznamu pomohl?
Ano, pomáhá mi hodně lidí, a to tím, že mi e-mailem posílají tipy a sdílejí se mnou informace o podezřelých vydavatelích a časopisech. Třeba mi přepošlou průběh recenzního řízení. Někdy stačí podívat se na data: pátého dostali článek a osmého už jej publikují. Z toho je jasné, že nemohlo proběhnout řádné recenzní řízení.

Na svém webu jste zveřejnil šestistránkový dokument, kde popisujete, podle čeho poznáte, že je časopis predátorský. Nebojíte se, že tím dáváte predátorům návod, jak se tvářit jako seriózní. Řekněme tím, že úmyslně pošlou e-mail o přijetí článku až s měsíčním zpožděním?
Ano, to je jedna z mých obav. Děje se to i jiným způsobem. Jedno z kritérií je, že predátorské časopisy neuvádějí, kde se nacházejí. A tak si tam teď hodně časopisů prostě napíše smyšlenou adresu.

Stává se často, že někoho odstraníte ze seznamu?
Nestává se to často, ale občas se to stane. Řekněme jednou měsíčně.

Proč právě vy?

Proč seznam predátorských časopisů děláte zrovna vy a ne některá velká univerzita nebo jiná veřejná instituce?
Za prvé bych chtěl říct, že bych byl moc rád, kdyby podobný seznam dělal i někdo jiný. Prosím, jestli můžete udělat konkurenční seznam, udělejte ho. Konkurenci vítám.

„Kvůli politické korektnosti se dnes nehodí poukazovat na problémy open access časopisů...“

A abych odpověděl na vaši otázku, myslím, že za tím je politická korektnost. Dnes se ve vědeckých kruzích hodně prosazuje myšlenka open access, tedy časopisů, ve kterých jsou vědecké články pro uživatele zdarma. Jak jsem říkal, v tu chvíli vznikla nika pro predátorské časopisy, které se rychle začaly autorům podbízet, že se jednoduše postarají o hlavní potřebu - tedy publikaci.

Musí model open access nezbytně vést k takovému výsledku?
Hodně by pomohlo, kdyby se ze systému odbourala platba autorů za publikaci, tedy motivace publikovat cokoliv, hlavně aby mi autoři zaplatili. Mluví se o tzv. platinovém modelu, kdy je publikace zadarmo pro autory i přístup ke článku pro čtenáře. Ale ten by vyžadoval peníze, a to poměrně dost peněz.

Open access

Termín označující publikaci vědeckých zpráv takovým způsobem, že jsou výsledné články každému k dispozici na internetu bez poplatku za stažení nebo předplatného.

V současné době je taková nálada, že všechno musí být open access, a proti open access se nesmí říct křivého slova. Společenský tlak je veliký a všichni musíme předstírat, že open access je dokonalý a velcí tradiční vydavatelé vědecké literatury musí za každou cenu padnout. Takže lidé se společenského tlaku bojí. Já se nebojím, a tak dělám, co dělám.

Vy máte definitivu, že?
Ano, mám.

Aktualizace: Do článku jsme doplnili video a odkazy na podrobnosti. Přidali jsme podrobnější vysvětlení pojmu „imprimatur of science“, tedy puncu vědeckosti.



Témata: knihovny, Twitter, Zisk




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.