Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Gagarinovi zatajili parametry letu, aby nedostal strach. Hrozilo udušení

Exkluzivně aktualizováno 
Dělali, že ho neslyší. Když se před 55 lety Jurij Gagarin z oběžné dráhy ptal na parametry dráhy letu, z řídicího střediska se ozvalo: „Opakuj, neslyšíme tě.“ Slyšeli, ale nechtěli mu říct pravdu. Existovala totiž varianta, která přežití kosmonauta neumožňovala.

Kresba lodi Vostok | foto: Archiv autora: Pavel Toufar

Letos se opět hovoří o letu Jurije Gagarina, který vzlétl 12. dubna 1961 jako první odvážlivec na oběžnou dráhu kolem Země. Po dlouhá desetiletí kremelská propaganda zatajovala mnohé podrobnosti tohoto historického letu. Naprosto zbytečně a neužitečně. Vedlo to totiž ke zrodu výmyslů i senzačně se tvářících fám. Připomeňme si jednu ještě nedávno zamlčovanou událost, která provázela Gagarinův bez nadsázky dramatický návrat z kosmu.

Parametry oběžné dráhy mu zatajili

Při letu po oběžné dráze se kosmická loď Vostok 1 zvolna převalovala. Nebyla totiž udržována orientačními tryskami v jedné stabilní poloze. Důvod byl prostý. Rychle by se spotřeboval hnací plyn, který přitom byl životně důležitý pro zahájení návratové operace. Na nepříjemné pocity z působení beztížného stavu a převalování lodi si však Jurij Gagarin nestěžoval, více mu vadilo ostré světlo lampy v kabině, která se opakovaně zapínala kvůli televizním záběrům.

Svou loď Vostok 1 neřídil a do jejího letu nijak nezasahoval. Vše mělo v ruce řídicí středisko dálkovými povely a kontrolou, ale průběh letu byl především řízen automatickým sekvencerem PVU Granit, který se spustil hned po navedení lodi na oběžnou dráhu v 7:18:07 středoevropského času (SEČ). Byly v něm předprogramovány všechny základní fáze letu, především orientace lodi na slunce před zážehem brzdicího motoru, zážeh motoru a oddělení kabiny s kosmonautem od přístrojové a motorové sekce před vstupem do hustých vrstev atmosféry.

Dráha lodi Vostok

Dráha lodi Vostok

Kosmonaut pouze kontroloval, zda jednotlivé fáze na sebe správně navazují a informoval o průběhu řídicí středisko, které se tehdy nacházelo na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Pokud by se objevily problémy v činnosti této automatiky, mohl převzít ruční ovládání orientace na slunce, zážehu a vypnutí brzdicího motoru.

Návrat na Zemi byl nejkritičtější částí letu. Kdyby se z nějakých důvodů nepodařilo zažehnout brzdicí motor, návratová kabina by zůstala na oběžné dráze. V takovém případě se sice počítalo s jejím samovolným sestupem, proto byla celá chráněna tepelným štítem, ale protože motor centrálního stupně nosné rakety by se vypnul se zpožděním, místo na plánovanou oběžnou dráhu ve výši 180 – 230 km by se loď dostala na dráhu s perigeem 180 km a s apogeem 327 km. Z ní by však samovolně sestoupila až po 15 až 20 dnech místo 5 až 7 dnů z původně plánované dráhy.

Na tak dlouho přitom nebyly na palubě zásoby kyslíku, potravin a vody, chyběla by také elektrická energie, takže kosmonaut by již dávno před sestupem byl mrtvý. Když se Gagarin opakovaně ptal na parametry své oběžné dráhy, pokaždé mu proto raději dali nejasnou odpověď, aby ho neznepokojovali.

Fotogalerie

Dokládají to dochované přepisy rádiové komunikace mezi Gagarinem a sledovací stanicí Jelizovo na poloostrově Kamčatka na sovětském Dálném východě. Nejprve Gagarin na své naléhání „co mi můžeš říci o letu, co mi můžeš říci?“ dostal vyhýbavou odpověď, že ještě nepřišly pokyny od „dvacátého“, což bylo kódové označení hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova. A když ještě dvakrát zopakoval otázku na podrobnosti letu, tedy na parametry dráhy, dostal zcela vyhýbavou odpověď: „Opakuj, neslyšíme dobře.“ Vzápětí následovala další vyhýbavá odpověď: „Jak mě slyšíte?“

Je však také možné, že v době, kdy od startu uplynulo 20 minut, neměli na stanici Jelizovo údaje o parametrech dráhy ještě k dispozici. V běžných podmínkách by je jistě nebylo složité zjistit dotazem při rychlém spojení s hlavním řídicím střediskem a především s výpočetním centrem v Moskvě. Jenže vše tehdy museli schválit nejvyšší nadřízení, kteří byli ovlivněni atmosférou až paranoidního utajování. V Jelizevu proto nakonec odpovědnost vzal na sebe Alexej Leonov, který Gagarinovi vzkázal, že „všechno je v pořádku“, ale parametry dráhy mu ani on neprozradil.

Gagarin je v Rusku stále populární. Portrétem ve sněhu mu vzdali úctu nadšenci v Rjazanské oblasti:

Utajovali i start

Necelých 30 minut od startu, který se odehrál v 7:06:59.7 hod. SEČ, se Vostok 1 dostal do zemského stínu. Jurij Gagarin později napsal, že „se to stalo naráz a náhle byla všude okolo tma doslova jako v pytli“. Americký kontinent rozkládající se pod ním měl noc a spal. A svět o letu prvního kosmonauta stále ještě oficiálně nic nevěděl.

V té době se Gagarin pustil do krátkých záznamů do palubního deníku. V rukavicích skafandru bylo psaní nepohodlné. Pak deník na chvíli odložil do prostoru a ze schránky na boku kabiny vyndal jednoduché tuby s občerstvením, zkusil sníst kašovité jídlo a napít se, aby zjistil, že s tím v mikrogravitaci nejsou žádné potíže. Natáhl se znovu pro deník a zjistil, že chybí tužka připevněná na šňůrce. Náhradní neměl. Sáhl tedy po magnetofonu, který se zapínal zvukem, ale protože v kabině panoval poměrně značný hluk ventilátorů a dalších mechanismů, páska byla takřka na konci. Gagarin proto ručně pásku přetočil zpátky zhruba do poloviny, takže část nahrávky dění na palubě mezi 7:27 a 8:03 SEČ. se smazala.

Také tato fotografie podléhala dlouhá desetiletí přísnému utajování. Gagarin vystoupil z výtahu na vrcholu montážní věže a v doprovodu Olega Ivanovského (vpravo) přechází k lodi Vostok 1.

Také tato fotografie podléhala dlouhá desetiletí přísnému utajování. Gagarin vystoupil z výtahu na vrcholu montážní věže a v doprovodu Olega Ivanovského (vpravo) přechází k lodi Vostok 1.

V 7:51 zapnul automatický sekvencer PVU Granit další okruh povelů. Na palubní desce se rozsvítilo příslušné signalizační světlo. Ještě V 7:53 se Gagarinovi ze stanice Vesna v Chabarovsku dostalo při spojení na krátkých vlnách ujištění, že let probíhá normálně a po vypočtené oběžné dráze. Jak dnes k tomu poznamenává Anatolij Zak, jeden ze znalců sovětské a ruské kosmonautiky, je obtížné říci, zda šlo o záměr jak Gagarina psychicky podpořit, nebo o důsledek „nevědomosti vedoucích letu“.

V 7:55:10 byla loď zorientována pro sestup z oběžné dráhy. Jurij Gagarin zaujal přikázanou polohu v katapultovacím křesle KP-V-3A. Během činnosti orientačních trysek uviděl vpravo od lodi v průzoru opět Slunce a kabina se začala otáčet. Slunce se ztratilo ještě víc vpravo, pak odlétlo dozadu a nakonec zcela zmizelo. Gagarin usoudil, že by se mělo nacházet pod lodí, jak tomu mělo být při její správné orientaci před zapálením brzdicího motoru. Pracovaly gyroskopy a čidla úhlové rychlosti.

Teprve v 8:02 SEČ oznámil moskevský rozhlas oficiální zprávu agentury TASS o Gagarinově letu. Do té doby Kreml vše utajoval. V USA měli o do té doby utajovaném letu prvního kosmonauta sice zprávy ze svých armádních sledovacích stanic, ale ty pochopitelně nebyly určeny pro publikaci v médiích.

Otázka, kdy vydat zprávu o startu kosmonauta, by se nemusela řešit, nebýt toho, že tehdejší kosmický program SSSR byl zahalen zbytečně přísnou rouškou utajování. Například 13. března 1961 během jednání u vrchního velitele vojenského letectva Konstantina Veršinina diskutoval velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin s maršálem Sergejem Ruděnkem a generálem Filippem Agalcovem o tom, kdy bude nejvhodnější vydat oficiální tiskovou zprávu o letu prvního kosmonauta. Kamanin tvrdil, že by se to mělo udělat, až bude naprosto jasné, že kosmická loď se dostala v pořádku na oběžnou dráhu kolem Země. Vrchní velitel vojenských vzdušných sil maršál Veršinin a jeho náměstek generál Agalcov byli naopak přesvědčeni, že zpráva se má oficiálně zveřejnit až po úspěšném návratu kosmonauta na Zemi. Další přítomný maršál Serhej Ruděnko tradičně mlčel. Nikolaj Kamanin si tehdy do svého soukromého deníku poznamenal, že mu bylo jasné, že Ruděnko sice souhlasí s jeho názorem, ale proti svému nejvyššímu veliteli Veršininovi, jehož byl prvním zástupcem, se jako klasický alibista neodvažuje vystoupit. Z toho ovšem vyplývá pozoruhodné zjištění. Že totiž jeden z nejvyšších představitelů, kteří byli s projektem letu člověka do kosmu dokonale obeznámeni, neměl k úspěchu riskantní akce potřebnou důvěru, takže doporučoval ponechat si dostatečně otevřená zadní vrátka.

Rozhodnutí nakonec nechali na kremelských politických orgánech.

Teprve poměrně nedávno vešla ve známost i další velice problematická okolnost příprav prvního letu pilotované lodi Vostok. Bylo totiž jasné, že v případě nouzového přistání na moře nebo v oceánu půjde těžká kulová kabina rychle ke dnu, protože oba velké otvory - výstupní a padákový – se nedají znovu uzavřít, a voda se tudíž dovnitř dostane ve chvilce. Kosmonaut sice přistával odděleně na osobním padáku a měl k dispozici miniaturní nafukovací člun i základní nouzové vybavení, ale protože nebyla vybudována celosvětová síť potřebných záchranných prostředků, vyhledání kosmonauta a jeho záchrana by byly velice obtížné či spíše nemožné. A do zamýšleného data startu koncem března nebo na začátku dubna 1961 se nedalo stihnout najít nějaké odpovídající řešení. Situaci proto charakterizuje věta, kterou si tehdy zapsal Nikolaj Kamanin do svého deníku: „Musíme věřit, že loď přistane na území SSSR.“

Schema vnitřku lodi Vostok.

Schema vnitřku lodi Vostok.

Původně bylo sice v Kremlu rozhodnuto, že oficiální zpráva bude vydána 20 minut po startu, ale dnes už nezjistíme, co nakonec vedlo k ještě většímu odkladu, zda to byly byrokratické průtahy složitého schvalovacího procesu, nebo ne zcela potvrzené parametry oběžné dráhy, odlišné od původně určené. V první oficiální zprávě TASS se totiž objevil údaj o dráze ve výšce 175 – 302 km s úhlem sklonu 64o 4' a s oběžnou dobou 89,1 minuty. V deníku Pravda s první informací o letu byl ovšem již údaj 181 – 327 km, který lze najít i v předběžné technické zprávě o letu Vostoku 1, kdy je navíc uveden úhel sklonu dráhy k rovníku 64o 57' a oběžná doba 89,44 minuty.

Co zjistil Doran a Bizony?

Jurij Gagarin pro jistotu znovu zkontroloval zajištění ručního ovládání katapultovacího zařízení. Pak sklopil průhledné hledí přílby skafandru a prověřil upevnění rukavic. Čekal na zážeh brzdicího motoru.

V 8:25:34 SEČ se zažehl brzdicí motor (údaj je z knihy Mirovaja pilotirujemaja kosmonautika, RTSoft, Moskva 2005 – podle jiných pramenů to bylo v 8:25:48,2 SEČ). Gagarin uslyšel spíše vzdálený svistot či silnější šum než výrazněji hlasité zvuky či dokonce burácení.

Motor se vypnul. Pracoval 40 sekund. Podle vypočteného schématu sestupu se však počítalo se 41 sekundami. Vše bylo navíc pojištěno tak, že kdyby se motor z nějakého důvodu nevypnul, udělala by to bezpečnostní automatika po 44 sekundách jeho chodu.

O tom, co mělo následovat, napsali Jamie Doran a Pierre Bizony ve své knize Starman z roku 1995. Jde o rychlý sled dramatických událostí. Podle jejich popisu totiž zhasly a zase se rozsvítily kontrolky na přístrojovém panelu. Gagarin to nepřičítal ničemu mimořádnému. Ohlásil ukončení činnosti motoru podle programu a čekal na oddělení v té chvíli již nepotřebného přístrojového úseku. Pozorně přitom sledoval přístrojový panel. Zatím se nerozsvítil nápis „připravit se ke katapultování“. Bylo ještě příliš brzy. Loď teprve začínala zvolna klesat z oběžné dráhy do hustších vrstev atmosféry. Gagarin proto pozorně sledoval mechanické palubní hodiny. Očekával oddělení kabiny od přístrojového úseku a její již samostatné pokračování v sestupu do atmosféry.

Kdyby totiž oba oddíly zůstaly spojené, vlivem prudkého brzdění v horních vrstvách zemské atmosféry by se tepelným štítem nechráněný přístrojový úsek rozpálil a vedlo by to nejspíš ke zničení kulové kabiny s kosmonautem. Byla sice chráněna vrstvou tepelné ochrany, avšak vypočtenou pouze na nezbytné zajištění bezpečného samostatného sestupu atmosférou. Nepochybně by se také změnily aerodynamické vlastnosti této nepředpokládané sestavy a od přístrojového úseku neoddělená kabina by klesala po nežádoucí návratové dráze. A to by nejspíš také vedlo k její destrukci.

Uplynula jedna minuta a potom i druhá. Stále nic. Čas přitom rychle běžel. Čtyři kovové pásy, které přidržovaly kabinu k přístrojové sekci s brzdícím motorem, byly výbušnými spoji odhozeny. Na palubní desce se však stále zvolna otáčel orientační globus, což bylo znepokojující, protože to znamenalo, že z přístrojového úseku přicházejí do kabiny signály, tudíž se neodpojil rozměrný spoj kabelu pro přenos dat a energie. Spoj tvořila velká „zástrčka“ se sedmnácti kolíky, připojená ke stejně rozměrné kulaté „zásuvce“ ve stěně návratové kabiny, a silný přenosový kabel s ochranným obalem.

Kabina se začala stále silněji otáčet a pohupovat. Gagarin o tom 13. dubna 1961 informoval při setkání s členy Státní komise u Kujbyševa (dnešní Samara): „Pocítil jsem prudké škubnutí. Kabina se začala poměrně rychle otáčet kolem své osy. V průzoru s orientátorem Vzor ubíhal zemský povrch odshora dolů a zprava doleva, rychlost otáčení byla kolem 30 stupňů za sekundu.“

Schema lodi Vostok

Schema lodi Vostok

Podle Doranova a Bizonyho popisu události přitom elektrický kabel stále poutal oddělenou kabinu k přístrojovému úseku. Oba autoři výstižně poznamenali, že „koule i zadní modul zůstaly po několik minut spojeny jako pár bot svázaných k sobě tkaničkami“.

Podle tvrzení některých dalších autorů prý v těchto okamžicích začal přístrojový úsek dokonce prudce narážet do kabiny s kosmonautem, takže situace byla krajně nebezpečná. Není to však nijak doloženo. Současně kabina neustále rotovala. Devadesát stupňů doprava, zastavila se, a pak zase doleva. Vše provázely děsivé praskavé kovové zvuky. Návratová kabina byla přitom vyvážena tak, aby se sama během sestupu natočila spodní částí se silnější tepelnou ochranou proti směru letu, a tepelný štít tak zvládal a odváděl největší žár. Teď se však nic takového nestalo. Kabina klesala zcela nestabilně a neustále rotovala.

Přístrojový úsek se při sestupu do stále hustších vrstev atmosféry silně rozžhavil a kosmickou loď obklopila ohnivá bouře. V této chvíli nebylo možné navázat spojení se Zemí, protože ionizované plyny obklopující klesající kabinu bránily šíření rádiových signálů. V řídicím středisku přitom ani v nejmenším netušili, do jakých obrovských svízelí se Gagarin dostal. I kdyby však o nich věděli, mohli by stejně pouze bezradně sedět, protože pomoci v této chvíli nemohli. Neexistoval žádný dálkový povel, jímž by odpojili zaseknutý spoj a osvobodili kabinu ze smrtelně nebezpečného pouta s přístrojovým modulem. Jurij Gagarin přitom zcela jasně vnímal prudká škubání. Těžko si můžeme představit, co bychom v takové situaci dělali, jak bychom se asi zachovali, uzavřeni v nevelké kabině, která se řítí stále hlouběji do atmosféry, a venku zuří ohnivé peklo.

Další prudké škubnutí a silný žár konečně přetavil nebezpečný kabel. Kabina prudce odskočila od přístrojového úseku stranou a opět začala rychle rotovat. Gagarin dokonce takřka ztrácel vědomí. Připadal si jako v šedivém oparu a všechny věci v kabině se mu před očima rozostřily. Rotace se však brzy zklidnila a bylo slyšet, jak padající kabina s hukotem rozráží stále hustší atmosféru. Skla průzorů byla ožehnutá silným žárem. Přesto bylo zřetelně vidět, jak se za nimi vyjasňuje. Gagarin konečně opět navázal rádiové spojení a oznámil, že na něj působí značné přetížení a pociťuje prudkou rotaci. Později upřesnil, že na dvě až tři sekundy mohlo přetížení dosáhnout hodnoty až kolem 10 g.

Po levé ruce měl kosmonaut druhý kontrolní a ovládací panel.

Po levé ruce měl kosmonaut druhý kontrolní a ovládací panel.

Přibližně takto tedy popsali dramatické okamžiky návratu Doran a Bizony, kteří citují Gagarina: „Vnímal jsem, jak se kabina kývá, jak se rozpaluje její plášť. Nevím, co vyvolalo ten praskavý zvuk, protože buď praskala konstrukce kabiny, nebo se po silném zahřátí začala rozpínat tepelná izolační vrstva. V každém případě to ale vydávalo hlasité praskání. A pociťoval jsem, že roste teplota.“

Zde je nutno ještě doplnit, že v poletové zprávě Gagarin zmínil také blíže neurčený závan spáleniny v kabině, naštěstí však prý pouze velmi krátký.

Problematická katapultáž

Ve výšce kolem 7 km se měl odstřelit poklop vstupního otvoru a s krátkým zpožděním měl následovat zážeh nálože katapultu křesla. Podle Gagarinovy poletové zprávy všechno proběhlo automaticky. Po odhození poklopu se do kabiny vedral příšerný hluk, který bylo slyšet i přes uzavřenou hermetickou přilbu skafandru, ale než se kosmonaut vzpamatoval, byl vystřelen do bouřícího větrného víru, který se táhl za padající kabinou.

Později vyšlo najevo, že ne všechno v této fázi sestupu muselo proběhnout tak, jak Gagarin popisoval krátce po svém letu dne 13. dubna 1961 v rekreačním objektu u Volhy nedaleko tehdejšího Kujbyševa před členy zvláštní Státní komise. Lékař Vladimír Jazdovskij si totiž do svého osobního deníku poznamenal, že není zcela jisté, v jaké výšce ke katapultáži nakonec skutečně došlo. Z řídicího střediska prý upozorňovali zjevně značně znepokojeného Gagarina, aby rozhodně v žádném případě nemanipuloval s ručním ovládáním katapultáže a vyčkal na povel automatiky, jenže on je prý neposlechl a z padající kabiny se katapultoval dříve, než bylo plánováno. Údajně k tomu došlo v nezjištěné výšce.

Katapultovací křeslo kosmické lodi Vostok bylo rozměrné a technicky složité.

Katapultovací křeslo kosmické lodi Vostok bylo rozměrné a technicky složité.

Podle Jazdovského mohlo Gagarinovo ukvapené jednání vést k nedozírným následkům. Podle technické dokumentace totiž skafandr SK-1 (Spasatělnyj Skafandr 1), vyrobený v závodě č. 918 (dnes Zvezda) u Moskvy, mohl při katapultáži zcela bezpečně ochránit kosmonauta pouze do výšky deseti kilometrů.

Kosmonauti German Titov i Valerij Bykovskij přesně podle technického schématu návratu přenechali spuštění katapultu automatice. Přestože také oni prožili dramatické chvíle s nestandardním zahájením sestupu z oběžné dráhy. Avšak jak již víme, podle deníku Vladimíra Jazdovského to v případě návratu Jurije Gagarina zůstalo nadhozeným a nezodpovězeným otazníkem.

Kabina Vostoku 1 svou rotaci nezastavila okamžitě po opožděném oddělení od přístrojového úseku a po vstupu do hustých vrstev atmosféry, což musel Jurij Gagarin vnímat velmi citlivě. Možná si také uvědomoval, že pokud se rotace i přetížení budou dál zvyšovat, ohrozí to nakonec úspěšnost jeho katapultování. Proto se skutečně mohl rozhodnout k dřívější katapultáži. Zcela jistě však nešlo o důsledek paniky. Vladimír Jazdovskij ve svém deníku napsal: „Gagarin po navázání rádiového spojení ohlásil, že přetížení je stále velmi silné a že kabina sebou hází ze strany na stranu. Varovali jsme ho, aby se nekatapultoval příliš brzy, ale on se katapultoval dříve, než měl, v nezjištěné výšce.“

Gagarin ani Jazdovskij už nežijí, aby se mohli k celé věci vyjádřit. Zůstal pouze zmíněný náznak pochybnosti Jazdovského a drobné poznámky ruských novinářů, kteří se věnují historii kosmických letů.

Deset sekund, nebo deset minut?

Jamie Doran a Piers Bizony se ve výše uvedeném popisu dramatické situace zmýlili, protože podle dnes již zcela odtajněných ruských pramenů Gagarinova zpráva o průběhu kosmického letu a především o návratu do zemské atmosféry žádné selhání při oddělení kabelového spoje nepopisuje. Uvádí se v ní, že kosmonaut čekal na oddělení kabiny od přístrojového úseku po dobu 10 až 12 sekund od vypnutí hlavního brzdicího motoru, přičemž k tomu nedošlo a kabina se oddělila až po 10 minutách.

Popišme si tuto klíčovou fázi letu. Původní koncepce návratu z oběžné dráhy předpokládala oddělení kabiny od přístrojového úseku skutečně už po uvedených 10 až 12 sekundách po ukončení činnosti brzdicího motoru. Pro případ závady a delší prodlevy do oddělení byla na přístrojovém úseku instalována jako bezpečnostní pojistka teplotní čidla, která v nadmořské výšce kolem 100 až 110 km vyslala při nárůstu teploty na hodnotu 150 0C (+/- 10 stupňů) pokyn pyropatronám k oddělení kabiny s kosmonautem od přístrojového úseku lodi. Čidla měla dát povel k oddělení kabiny také v případě, že by z důvodu nějaké závady musel kosmonaut zorientovat loď na oběžné dráze sám pomocí přístroje VZOR, instalovaného na průzoru před ním, a brzdicí motor by poté ručně zažehl.

S ručním ovládáním oddělení kabiny od přístrojového úseku se z bezpečnostních důvodů nepočítalo, aby totiž nějakou nešťastnou souhrou náhod kosmonaut kabinu nechtěně neoddělil už během jejího letu po oběžné dráze a ještě před zážehem brzdicího motoru, což by nevyhnutelně vedlo ke katastrofě.

O prodlevě napsal také doyen sovětské a ruské kosmonautiky a Koroljovův náměstek Boris Čertok ve svých vzpomínkách, když popsal oddělení kabiny od přístrojového úseku na příkaz časově naprogramovaného systému až 10 minut po vypnutí brzdicího motoru. Poté už podle něj následoval standardní sestup. O neodpojeném hlavním kabelovém spoji se však jediným slovem nezmínil.

Ze zveřejněné technické dokumentace vyplývá, že cyklus povelů k jednotlivým manévrům sestupu se skládal z násobků jedné minuty, takže podle záznamů uložených v archivu se orientace kosmické lodi před zapojením brzdicího motoru měla uskutečnit 39 minut po jejím oddělení od nosné rakety a od jejího navedení na oběžnou dráhu (7:18 SEČ), test orientace v 70. minutě, zbrzdění k zahájení sestupu mělo dojít v 71. minutě a k oddělení kabiny v 80. minutě od navedení lodi na oběžnou dráhu. Tyto údaje jsou však v rozporu s údaji, jaké o průběhu letu zaznamenal nejen sám Jurij Gagarin, ale také některé technické zprávy o jeho letu. Na vině však není nic jiného než nepřesné palubní mechanické hodiny a různá zkreslení i omyly zaviněné při pozdějším publikování a přetiskování textu.

Existuje i další vysvětlení příčiny prodlevy. Podle některých autorů očekával Jurij Gagarin oddělení návratové kabiny od přístrojového úseku už po 10 až 12 sekundách od ukončení práce brzdicího motoru. S touto dobou totiž konstruktéři v původním technickém schématu návratu skutečně počítali. Nikoli až po 10 minutách, jak bylo nakonec vloženo do automatického sekvenceru PVU Granit. Tato úprava času měla zásadní význam. Při příliš brzkém odpojení od přístrojové sekce by musela kabina přejít na zbytečně dlouhou dobu na vlastní baterie dodávající elektrickou energii. Proto bylo rozhodnuto čas odpojení kabiny tak výrazně posunout.

Jurij Gagarin však prý v okamžicích zjitřeného vnímání při návratové operaci, označované za jednu z nejrizikovějších fází letu, zjevně vše kontroloval na palubních hodinách podle původního časového harmonogramu, jaký si vštípil do paměti při nácviku na trenažéru. Autoři tohoto vysvětlení ho proto omlouvali, že omylu se nelze divit, protože psychické napětí ve chvílích návratu bylo velmi silné.

Ani tento popis však není správný. Nejprve ho 12. dubna 2001 odmítl v listu Krasnaja zvězda doktor technických věd Jurij Stěpanovič Karpov, který svého času působil jako zástupce vedoucího oddělení v konstrukční kanceláři OKB-1 Sergeje Koroljova. Konstatoval totiž, že k žádné mimořádné a už vůbec ne dramatické události při návratu Gagarinovy lodi a při oddělování kabiny od přístrojového úseku nedošlo.

Další varianty rekonstrukce

Ještě v roce 2001 se o důvěryhodný popis události začal neúnavně zasazovat Igor Lissov na stránkách časopisu Novosti kosmonavtiki (č. 6/2001 a v dalších letech). K pochybnostem o tom, co se vlastně při sestupu Jurije Gagarina z oběžné dráhy odehrálo, se o rok později vrátil G. Formin rovněž v časopisu Novosti kosmonavtiki (Pravda o vozvraščeniji Gagarina, č. 4/2002) s tím, že doplňuje původní vyjádření Jurije Karpova, který mezitím zemřel. S několika spolupracovníky z původní konstrukční kanceláře OKB-1 (dnes Energija) v Koroljovu u Moskvy (dříve Podlipki) vyhledali dochované doklady a technickou dokumentaci, kterou podrobně prostudovali.

Jejich vysvětlení je ze všech předchozích zřejmě nejpřesnější. Věnovali se totiž především otázce, zda a proč došlo ke zpoždění v oddělení návratové kabiny od přístrojového úseku a proč kosmická loď po ukončení činnosti brzdicího motoru rotovala ve všech osách. Za podstatné Formin považoval, že po vypnutí brzdicího motoru popsal Gagarin silný náraz či spíše trhnutí a že se kabina okamžitě začala značnou rychlostí otáčet kolem své osy.

Nejprve se podívejme na to, jaký měl být předpokládaný normální průběh. V nádržích paliva a okysličovadla byly vaky, do nichž se pod tlakem vháněl dusík, takže zvětšovaly svůj objem a vytlačovaly palivo a okysličovadlo k turbočerpadlům, které hnaly pohonné látky do spalovací komory. Před zážehem motoru byla spalovací komora propláchnuta dusíkem. V okamžiku zážehu se uzavřel ventil průplachu a tlakování spalovací komory OKNK (Obratnyj Klapan Nadduva Kamery).

Po zážehu motoru, kdy naběhl jeho plný tlak, už nebylo nutno palivo a okysličovadlo vytlačovat vaky s dusíkem. Po změření a dosažení vypočtené hodnoty změny rychlosti lodi pomocí akcelerometru se měl motor vypnout a sekvencer PVU Granit měl vydat pokyn k odhození návratové kabiny od přístrojové části lodi. Jenže tentokrát po průplachu spalovací komory zůstal z důvodu technické závady částečně otevřený ventil tlakování spalovací komory, který se měl přitom zcela uzavřít. A protože otevřeným ventilem se část paliva dostala do popsaného tlakovacího vaku v nádrži, dostal motor také méně paliva, než se předpokládalo, takže pracoval pouze 40,1 sekundy (do vypočtené doby chybělo 0,5 – 1,0 sekundy), přičemž rychlost lodi se zpomalila o 132 m/s místo o vypočtených 136 m/s.

Současně nebyla přerušena dodávka okysličovadla hnacím plynem pod tlakem 60 atmosfér do spalovací komory brzdicího motoru a do stále otevřených ventilů k řídicím tryskám klopení, klonění a zatáčení, což vedlo k okamžité rychlé rotaci lodi kolem osy rychlostí více než 30 stupňů za sekundu. Nekontrolovatelný únik okysličovadla a pracovního plynu se zastavil až záložním povelem čtyři sekundy po vypnutí brzdicího motoru. Tím byl porušen přesně rozfázovaný cyklus jednotlivých úkonů, takže po stanovených 10 sekundách nebyl sekvencerem PVU Granit vydán příkaz k oddělení kabiny od přístrojové sekce.

V činnost byla naopak uvedena záložní bezpečnostní varianta, kdy příkaz k rozdělení obou částí kosmické lodi měla vydat až teplotní čidla, což se také o 10 minut později skutečně stalo. Podle dochovaných původních výpočtů balistiků k tomu došlo ve výšce 148 až 170 km, přičemž Formin konstatoval, že kdokoli by samozřejmě mohl upozornit na nesrovnalost – teplotní čidla měla přece vydávat povel k oddělení kabiny a přístrojového úseku sekce až ve výšce kolem 100 až 110 km. Podle Formina lze však tento rozdíl snadno vysvětlit tím, že teplota na čidlech na přístrojovém úseku byla závislá na momentální hustotě atmosféry v místě sestupu a na denní době i na sluneční aktivitě.

Potřebné poklady o tehdejší situaci se sice nedochovaly, ale zdá se, že takové vysvětlení je správné, přičemž Formin se svými konzultanty a spolupracovníky došel k upřesňujícímu závěru, že k oddělení kabiny od přístrojového úseku došlo ve výšce 140 až 150 km (autoři knihy Mirovaja Pilotirujemaja kosmonautika uvádějí 130 km a rovněž zpoždění 10 minut od původního časového plánu).

Především se však nestalo to, co dříve někteří autoři popisovali a dodnes popisují – že by se totiž neodpojil silný elektrokabel spojující přístrojový úsek s návratovou kabinou. Příčina byla jiná. Selhal ventil tlakování spalovací komory OKNK (Obratnyj Klapan Nadduva Kamery) brzdicího motoru TDU. Zcela se neuzavřel, což se následně projevilo v popsané změně harmonogramu povelů sestupu, především pak v rotaci lodi a také v čase oddělení návratové kabiny od přístrojového úseku.

V závěrečném dílu se podíváme na to, jak Gagarinův návrat ve skutečnosti vypadal.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.