Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ukradená bomba: Proč Západ nevěděl o ruském atomovém programu

  19:32aktualizováno  19:32
Nad sovětskými agenty v programu americké atomové pumy se po válce začala stahovat mračna a většina z nich byla odhalena. Ale Západ vůbec neměl tušení, jak probíhá jaderný program v SSSR. Západní agenti na rozdíl od těch ruských žádné úspěchy neslavili.

Výbuch atomové bomby

Karel Pacner: Velké špionážní operace času studené války (1945-1965)

Karel Pacner: Velké špionážní operace času studené války (1945-1965)

Předchozí díly textu Karla Pacnera o atomové špionáži najdete zde a druhý zde.

Na konci 40. let Američané začali luštit sovětskou rádiovou korespondenci mezi Moskvou a rezidenturami v zahraničí pod krycím označením „Bride“-„Venona“, objevili mnoho špionů, někteří dokonce pracovali v Los Alamos. Vývoje atomových zbraní se týkalo 49 rozluštěných telegramů.

První, na koho tyto depeše ukázaly, byl Klaus Fuchs. Navíc FBI našla v zabavených archivech německého gestapa zprávu o jeho členství v komunistické straně. Od něho vedla stopa k jeho spojce Harrymu Goldovi. Ovšem Gold dělal kurýra i Davidu Greenglassovi. A ten prozradil své příbuzné Julia a Ethel Rosenbergovi. Rosenberg zformoval celou skupinu informátorů z řad svých komunistických přátel.

Soud v Londýně s Klausem Fuchsem trval jediný den – 1. března 1950. Vyměřil mu pouze 14 let odnětí svobody. Obvinili ho, že v letech 1943–1947 předával cizí mocnosti tajné informace – tím porušil zákon o státním tajemství. Špionážní činnost před odjezdem do USA mu nemohla britská kontrašpionáž prokázat.

Po jeho odsouzení Američané zjišťovali, co všechno Sovětům prozradil. Ředitel losalamoských laboratoří profesor Norris E. Bradbury sdělil řediteli FBI Hooverovi, že je informoval nejen o uranové a plutoniové bombě, ale také o chystané bombě vodíkové.

Ve skutečnosti to nebyla pravda! Byla to dezinformace, která měla Sověty uvést na nesprávnou cestu. Jak vyšlo najevo v roce 1990 v měsíčníku Bulletin of Atomic Scientists, Fuchs sice věděl o tom, jak by měla být vodíková superbomba sestrojena, avšak později použili američtí fyzici úplně jinou metodu, protože počáteční představa se jim nezdála uskutečnitelná. Nicméně pro prvotní zmatení Sovětů pustili Američané tuhle báchorku do světa.

Z vězení vyšel Fuchs 22. června 1959, po odsezení devíti let. Policisté ho posadili do prvního letadla, které směřovalo do východního Berlína. V srpnu ho uvedli do funkce náměstka ředitele Ústředního ústavu pro jadernou fyziku v Rossendorfu u Drážďan. Happy endem byla jeho svatba s předválečnou milenkou Margaretou Kellsonovou, rozenou Schnatovou, bývalou sekretářkou prvního prezidenta NDR a nyní vedoucí mezinárodního oddělení ústředního výboru komunistické strany SED. Když emigroval do USA ředitel ústavu, usedl do jeho křesla Fuchs, člen ústředního výboru SED. U Drážďan žil až do své smrti 28. ledna 1988.

Když Britové zatkli Fuchse, Ursula Kuczynská zpanikařila a odjela do Německé demokratické republiky. Zpočátku živořila. Až po čase za ní přišli důstojníci GRU a zajistili jí byt, chatu a zaměstnání. Pustila se i do psaní knih, většinou autobiografických. Zemřela ve třiadevadesáti letech 7. července 2000.

David Greenglass dostal 15 let vězení, propuštěn byl v roce 1960. S manželkou se zabydleli v New Yorku pod nově přijatými jmény. V rozhovoru pro agenturu AP 5. prosince 2001 přiznal, že o své sestře Ethel lhal, byť byl pod přísahou. Doufal, že mu za to udělí nižší trest a že uchrání před vězením svou manželku.

Harry Gold byl odsouzen na 30 let vězení. Propustili ho podmínečně v roce 1966. Potom se vrátil do Filadelfie, kde 28. srpna 1972 zemřel na infarkt.

Ani Morton Sobell si svých 30 let ve vězení neodsloužil. Na svobodu vyšel v roce 1969. Hned sepsal autobiografii, v níž odmítl všechna obvinění ze špionáže. Později se rozvedl se svou ženou. Ještě v roce 2000 napsal do redakce The Wall Street Journal svůj názor na knihu o padesátých letech a dešifrování v rámci projektu „Venona“.

Rosenbergovi byli popraveni na elektrickém křesle 19. června 1953. Jejich přínos atomové špionáži nebyl – na rozdíl od jiných – příliš velký. Akademik Andrej Sacharov, považovaný za tvůrce sovětské vodíkové bomby a později disident, se domníval, že to byla odplata za Fuchse, kterému dali Britové pouze malý trest – v USA by šel na elektrické křeslo.

Ovšem to je poněkud jednostranný pohled. „Antenna“ byl mimořádně aktivní organizátor průmyslové špionáže a člověk, který na žádost Sovětů prověřoval nové agenty – v této práci ho nemohl nikdo nahradit. Zatímco ostatní zatčení špioni se ke své činnosti ve prospěch Sovětů přiznali, Rosenbergovi tvrdošíjně mlčeli. Navíc procesy probíhaly v době války na Korejském poloostrově, kdy se Západ obával, aby se tanky Rudé armády nepřevalily ze střední Evropy do Rakouska, Německa, Francie a Itálie.

Alanu Nunn Mayovi vyměřil britský soud deset let vězení. Z nich si odseděl šest. Po propuštění se ho ostatní vědci stranili, ve fyzice pro něho nebylo místo. Zkusil tedy vyrábět v malé dílně vědecké přístroje. V roce 1961 odjel do Ghany na univerzitu, aby tam přednášel teoretickou fyziku. Zemřel 12. ledna 2003 v Cambridgi v 91 letech.

Theodore Hall se v roce 1962 odstěhoval z USA do britské Cambridge, kde pracoval jako biofyzik. O své činnosti v Los Alamos se odmítal bavit. Teprve krátce před smrtí, kdy věděl, že je na smrt nemocen, ohlásil, že byl sovětským vyzvědačem ukrytým pod jménem „Mlad“. Dokonce dal dvěma autorům informace, které jim umožnily napsat o něm knihu Bombshell (Dělostřelecký granát). Zemřel 1. listopadu 1999.

Profesor Bruno Pontecorvo v lednu 1949 přesídlil do střediska atomových výzkumů v Harwellu. Když cítil, že se o něho zajímá tajná služba, během dovolené v létě 1950 v Itálii a ve Švýcarsku zmizel. Celá rodina odletěla z Říma do Helsinek, odkud neznámým způsobem přešla ilegálně do SSSR. Pontecorvo pokračoval v Sovětském svazu ve fyzikálním výzkumu, získal různé pocty, do rodné Itálie se podíval až v osmdesátých letech. Skonal v Dubně u Moskvy 25. září 1993.

V letech 1942–1949 poslali sovětští agenti z Anglie, Kanady a USA do Moskvy na 300 zpráv o atomových zbraních. Deset těchto vyzvědačů pracovalo na britských ostrovech – s výjimkou Fuchse, Nunn Maye a Norwoodové jejich jména neznáme. Síť v Kanadě nazvanou „Back“ rozbila tamní kontrašpionáž v roce 1946 po tom, co zběhl nadporučík Igor Guzenko – třináct jejích členů zatkla.

Barr a Sarant utekli před zatčením do SSSR. Nejdřív krátce pracovali v Československu. Potom se vrátili do Sovětského svazu. Jejich zásluhou tam vznikl radiotechnický a elektronický průmysl. I Černoprudov to potvrdil.

Na Norwoodovou přišel až Mitrochin. Když se o její špionážní aktivitě dověděly v devadesátých letech britské úřady, rozhodly se, že už nebudou tuhle stařenku nad hrobem tahat po soudech.

Miliony zastrašených

Po porážce třetí říše Sověti zajali jediného význačnějšího německého atomového odborníka – Nikolause Riehla. Tento fyzik navrhl už v roce 1941 metodiku výroby palivových článků pro reaktory na zakázku Vojenského zbrojního úřadu v Berlíně. Nyní je tedy vytvářel pro Kurčatova.

Na podzim 1946 měli v Moskvě dost stavebního materiálu, aby se mohli pustit do sestavování atomového reaktoru. Potřebovali 45 tun čistého kovového uranu a okolo 450 tun nejčistšího grafitu. Uran pocházel z dolu Wismuth ve východoněmeckém Sasku na druhé straně Krušných hor.

Od počátku prosince 1946 se Kurčatov pokoušel spustit v atomovém reaktoru štěpnou reakci. Tři metody vyzkoušeli – všechny zklamaly. Už se začali obávat hněvu vrchního dohlížitele Beriji. Teprve čtvrtá cesta, kterou zkusili 25. prosince, vedla k úspěchu. Na tento pokus se přijel podívat i Berija. Ve své pracovně měl dva seznamy vědců: první měli dostat v případě úspěchu nejvyšší řády a pocty, anebo v případě selhání měli být zastřeleni, u druhé se počítalo buď s nižšími vyznamenáními, anebo s odsunem do koncentráků.

O stavu sovětských atomových výzkumů však Západ nic nevěděl. Milion lidí vyráběl v SSSR atomovou bombu, z toho skoro sto tisíc vědců a inženýrů. Jak je možné, že nikdo z nich neutrousil nějakou poznámku, která by vedla k prozrazení celého projektu cizině, anebo z nenávisti ke komunistickému režimu přímo nepodával západním agentům informace? Jak je možné, že západní zpravodajské služby nedokázaly včas objevit tak gigantické úsilí?

Americká výzvědná služba neměla v průběhu války možnost cokoli v Rusku zjišťovat – upozorňuje Jeffrey Richelson v knize American Espionage and the Soviet Target (Americká špionáž a sovětský cíl). Jenom občas se někteří důstojníci z úřadu amerického vojenského atašé či specialisté pracující tam v rámci zákona o půjčce a pronájmu připletli k nějakým drobnějším informacím.

Vzhledem k sovětské špionománii, kdy každého podezřelého hned zavírali a posílali do koncentráku, či rovnou stříleli, bylo obtížné tam vysílat sebelépe vycvičené agenty. Vznikla atmosféra, kdy každý cizinec měl nálepku vyzvědače nebo aspoň potenciálního vyzvědače. Nakonec se občané báli s lidmi vyhlížejícími cize dokonce jenom promluvit, aby je někdo neobvinil, že jim pomáhají. A všichni Rusové zaměstnaní na zastupitelských úřadech museli donášet sovětské kontrarozvědce.

I těch vyvolených lidí, kteří jezdili za hranice, bylo poměrně málo. Proto mezi nimi nedokázali důstojníci západních tajných služeb vytipovat a získat žádného agenta. Tahle doba přišla až mnohem později.

Mezi Stalinovou říší a ostatním světem vyrostla ve třicátých letech téměř neprostupná bariéra, která přetrvala i v dalších dvou desetiletích. O Sovětském svazu se vědělo jenom to, co Kreml povolil zveřejnit. A stejně jako před válkou i nyní vytvářel svou agresivní propagandou pro oči naivních cizinců lživé Potěmkinovy vesnice.

Toto informační vakuum také způsobilo, že po mnoha diskusích fyziků dospěla na sklonku roku 1946 skupina amerických odborníků pod patronací výzvědné služby CIA k závěru, že SSSR začne dělat zkoušky svých prvních atomových zbraní nejdřív v letech 1950–1953, ale nejspíš až od roku 1952. Tento odhad všechny ukolébal. Nikdo nepovažoval za nutnost stav sovětského atomového výzkumu nějak intenzivně zjišťovat. Ostatně spolehlivých zpráv, které by cokoli naznačovaly, přicházelo příliš málo.

První pokus o vysazení agentů orientovaných na atomový výzkum udělali Britové. Po skončení války vyslali v roli reemigrantů do Lotyšska dva lidi, aby navázali kontakt s tamními protisovětskými partyzány. V noci na 15. října 1945 je tam dopravili rychlým člunem. Rudá armáda a tajná policie však měly v zemi obrovskou převahu a donašečskou síť, proto britské špiony během několika málo týdnů zatkly.

Jakmile kontrašpionáž chytí vyzvědače, je pro ni výhodné, když ho otočí – získá k tomu, aby pod její kontrolou posílal své centrále dobře promyšlené dezinformace. Současně z otázek, které ústředí svému agentu zadává, vyčtou důstojníci kontrašpionáže hlavní zájmy nepřítele. Tuhle zpravodajskou hru hráli Sověti pomocí zajatých agentů s Londýnem. Když MI 6 vyslala v březnu 1946 do Pobaltí druhou skupinu, už na ni sovětská policie čekala. Tím hra skončila.

Ovšem britská tajná služba byla zamořena sovětskými agenty, kteří do Moskvy hlásili každou operaci. Proto ani parašutisté, kteří byli na sovětské území vysazeni nezávisle na sobě v srpnu, neměli naději na úspěch. Během zimy Sověti většinu z nich pochytali.

Jedním z posledních pokusů bylo vysazení dvou skupinek, které měly odebrat vzorky vody z několika ruských řek. Podle nich chtěli Angličané zjistit, kde se nacházejí atomové továrny. Vzorky vrácené do Londýna byly vysoce radioaktivní, jako by voda pocházela přímo z jaderného reaktoru – uvedl Gordijevskij. Není divu, byl to podvrh sovětské tajné služby.

Celkem poslali Britové do Sovětského svazu v letech 1949–1956 přes 42 lidí. KGB všechny zadržela, většinu popravila, některé otočila proti Západu. Byly to zbytečné ztráty, zvláště když důstojníci MI 6 měli od roku 1951 podezření, že ve skupinách skrývajících se v lesích Pobaltí má tajná policie své informátory.

Americká CIA rekrutovala po válce agenty mezi Rusy, Bělorusy a Ukrajinci, kteří se dostali do západní Evropy. Ti dokonale znají složité životní podmínky v Rusku, a proto by do sovětského života měli dobře zapadnout.

Na jaře 1948 se velení CIA začalo tyto lidi na sovětské území vysílat. Podle Richelsona měli sbírat „tajné informace o SSSR, o jeho vojenských záměrech, atomových zbraních a zdokonalených raketách, o sovětských akcích ve východní Evropě, severní Koreji a severním Vietnamu, o moskevských kontaktech se zahraničními komunistickými stranami a skupinami bojujícími za národní osvobození“. Vzhledem k obrovským přesunům obyvatelstva, které v SSSR ještě probíhaly, Američané doufali, že tihle agenti pozornosti státní bezpečnosti uniknou.

Od podzimu 1949 shazovala letadla, která startovala ze západního Německa, Skandinávie, Řecka, Turecka, Íránu a Japonska, v rámci operace „Redsox“ vycvičené agenty. Po pěti letech CIA akci ukončila, protože neměla úspěch. Většina vyzvědačů se brzy odmlčela, takže skoro žádné zprávy neodeslali, a přitom jejich příprava byla velmi nákladná. Buď je policie brzy chytila, anebo dostali strach a přestali pracovat sami. Všichni se obávali pověstné brutality příslušníků tajné služby.

Například agent „Ivan“ přistál v září 1949 poblíž jedné letecké základny, kterou měl sledovat. V příštích třinácti měsících odeslal pět rádiových depeší a tři dopisy na krycí adresy v Německu. Podařilo se mu získat místo elektrikáře v místní konzervárně. Letiště se mu zdálo klidné a nezajímavé, proto se rozhodl, že se přestane své centrále hlásit. Od té doby o něm nikdo neslyšel.

Úspěch operace „Blueboy“

Brzy po válce začali Američané vysílat výzvědná letadla na patroly poblíž sovětských hranic. Nejdřív se CIA v rámci Projektu 23 zajímala o umístění a přesnou charakteristiku radarů. Koncem prosince 1947 získaly tyto stroje rovněž první záběry sovětského území – Čukotského poloostrova.

Při těchto průzkumných letech by se rovněž měla zjišťovat úroveň radioaktivity v atmosféře – požádal předseda Komise pro atomovou energii USA admirál Lewis Strauss v dubnu 1947. Z ní by se daly určit sovětské jaderné pokusy či havárie. Nezbytnou techniku k tomu vyzkoušeli během vlastních atomových pokusů začátkem roku 1948 na Marshallových ostrovech v Tichém oceánu. Metoda zjišťování radioaktivity je poměrně jednoduchá. Přes filtrační papír se nasává venkovní vzduch, tím se na něm zachycují jemné částečky prachu včetně radioaktivních částic z atomových výbuchů. Úroveň radioaktivity potom změří vědci v laboratořích.

Přísně tajná operace „Blueboy“ (Modrý chlapec) začala 12. května 1948. Ten den odstartovalo první letadlo WB-29 vybavené těmito detektory nad Pacifik. Za více než rok zaznamenala průzkumná letadla 111 případů zvýšené radioaktivity. Všechny byly přirozeného původu – částice záření pocházejí z výbuchů sopek, uvolňují se i při některých zemětřeseních a pak se přirozená radioaktivita soustřeďuje na některých místech vlivem určitých nezvyklých geofyzikálních procesů.

Filtrační papíry, které přivezl stroj WB-29 z obvyklého letu 3. září 1949 nad Pacifikem, však ukázaly něco jiného. Losalamoské laboratoře a Námořní výzkumná laboratoř se shodly: Velmi silné záření. Cestou od ostrova Guam do Japonska ve výšce okolo tří kilometrů dokonce dvacetkrát vyšší než radioaktivita ze sopek, zemětřesení a fluktuace přirozeného pozadí.

„Tyto jevy se shodují s obrazem, že původem rozpadových produktů byla exploze atomové bomby, jejíž nukleární složky se podobají bombě z Alamogorda,“ prohlásil profesor Oppenheimer. „Exploze proběhla mezi 26. a 29. srpnem na nějakém místě mezi 35. stupněm východní délky a 70. stupněm severní šířky...“ Sověti vyzkoušeli první atomovou bombu – přesnou kopii plutoniové, kterou Američané svrhli na Nagasaki.

Dělení zásluh

Nakolik opravdu přispěly tyhle krádeže anglo-amerických vědeckých poznatků Sovětům? Plukovník Čikov v prvním dílu své knihy Nělegaly (Nelegálové) napsal, že po vyzkoušení bomby pozval náměstek předsedy vlády Avraamij Zaveňjagin do Kremlu akademika Igora Kurčatova a vedoucího vědecko-technické rozvědky NKVD Leonida Kvasnikova. Kurčatov tam údajně řekl: „Mám-li být objektivní, musíme velice mnoho poděkovat rozvědce. Její přínos na vytvoření naší první atomové bomby představuje šedesát procent, nás ostatních čtyřicet procent.“ Zaveňjagin ho však opravil: „Bylo to padesát na padesát procent.“ Na tomto hodnocení se nakonec shodli.

Osm vědců Stalin odměnil titulem hrdiny SSSR a řadou výsad. Také na vyzvědače nezapomněl. Leonid Kvasnikov dostal Leninův řád, zatímco Vladimir Barkovskij, Anatolij Gorskij, Alexandr Feklisov, Anatolij Jackov a Semjon Semjonov si šli pro Řád rudého praporu práce.

Sprška titulů hrdiny Ruské federace se snesla na všechny vyzvědače po rozpadu Sovětského svazu. Prezidenti Boris Jelcin a Vladimir Putin je udělili Kvasnikovovi, Jackovovi, Barkovskému, Feklisovovi, Čerňakovi, Adamsovi, dokonce i pozapomenutému Kovalovi, někdy však už jenom in memoriam. Také na Ursulu Beurtonovou, která žila ve Východním Berlíně, nezapomněli. Většina z nich se dožila vysokého věku, někteří i přes devadesátku.

V časopisu Bulletin of Atomic Scientists shrnuli američtí autoři údaje získané sovětskými vyzvědači do těchto bodů: podrobnosti o stavbě, provozu a řízení atomového reaktoru, návody na metalurgické získávání uranu a plutonia, konstrukční plány továrny v Oak Ridge na výrobu čistého uranu 235 plynovou difuzí, technické údaje o atomových bombách Fat Man (Tlouštík) a Little Boy (Chlapec).

Hlavní konstruktér bomby Julij Chariton se rozepsal v měsíčníku Ogoňok stejně otevřeně. Fuchs nám systematicky posílal z Los Alamos „mimořádně cenné informace o postupu prací“. „Dověděli jsme se například, že nejvhodnějším materiálem je plutonium, třebaže se hodí také uran 235,“ uvedl akademik. „Fuchs rovněž podrobně popsal systém detonátorů, na kterých záleží funkce kulovité implozní (dovnitř směřující) tlakové vlny na plutoniové jádro bomby. Bylo rozhodnuto nic vlastního nevynalézat a řídit se získanými informacemi. Ovšem absolutní spolehlivostí jsme si jisti být nemohli, mohlo jít o dezinformaci...“

Akademik Vitalij Goldanskij však upozornil: „Kdybychom neměli připravenou školu fyziků a fyzikálních chemiků, neměly by zprávy rozvědky žádný význam. Ale i bez těchto informací by naši fyzici bombu vytvořili, možná o dva roky později.“

Jak příslušníci KGB, tak mnozí vysocí představitelé CIA dnes považují špionáž na projektu Manhattan za největší úspěch sovětské zpravodajské služby. Sověti se tak stali spoluzakladateli – spolu s Brity – atomové a raketové špionáže. Obecně můžeme říci moderní vědecké špionáže.

Zkrácená kapitola z knihy VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE ČASU STUDENÉ VÁLKY (1945 – 1965), která právě vychází.

Konec třetí - závěrečné části

Autor:


Témata: Karel Pacner




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.