Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nacistický blesk měla zastavit zabetonovaná Praha a deset tisíc řopíků

aktualizováno 
Obrana Československa před nacistickým Německem stála na náhradním řešení. Stavba těžkého opevnění neprobíhala dost rychle, a tak její funkci přebralo jednodušší lehké opevnění. Ale i s velkým množstvím malých bunkrů mohla mít německá armáda opravdu vážné potíže.

Brzy po ustavení vlády Adolfa Hitlera a jeho stoupenců z NSDAP nad Německem 30. ledna 1933 bylo zřejmé, že tamní bezpečnostní složky se počínají přetvářet ve skutečnou armádu, která bude schopná prosazovat mocenské zájmy Třetí říše v Evropě. Rozpínavý německý národní socialismus totiž přijal za vlastní myšlenku z 19. století "Drang nach Osten" (Tlak na východ), namířenou proti Slovanům.

Území Československa a jeho sousedů zachycené na původní mapě z doby před rokem 1938.

Území Československa a jeho sousedů zachycené na původní mapě z doby před rokem 1938.

Na rozdíl od tehdejších velitelských sborů zbývajících evropských zemí měli vlivní němečtí důstojníci zcela jasnou představu, jak budou porážet protivníky. Nadcházející válku vyhraje armáda, která protivníka překvapí rychlostí a koordinovanou silou úderů všech druhů pozemních i vzdušných sil.

Československo zareagovalo na změněnou situaci mimo jiné přípravou i zahájením výstavby stálého opevnění (více v prvním dílu seriálu Mobilizace). Brzy se ukázalo, že československé firmy jsou schopné postavit a vystrojit pouze okolo 75 srubů těžkého opevnění za rok. Hlemýždí tempo výstavby těžkých fortifikací (opevnění) vyvolalo politický tlak na urychlení prací.

Schématický nákres uspořádání linie lehkého opevnění budovaného od jara 1936 do podzimu stejného roku.

Schématický nákres uspořádání linie lehkého opevnění budovaného od jara 1936 do podzimu stejného roku.

Malé bunkry jako úlitba politikům

Koncem dubna roku 1936 se v Nejvyšší radě obrany státu (NROS) diskutovalo o opevnění dalších jiných oblastí republiky kromě severní hranice proti Německu. Českoslovenští politici naléhavě požadovali od armády okamžité zahájení fortifikačních prací zejména v západní části Čech. Náčelník Hlavního štábu generál Krejčí promptně přislíbil výstavbu kulometných hnízd jako zabezpečení proti přepadu.

Československá generalita nemohla příliš rázně odmítat laické požadavky politiků, přestože je považovala spíše za projevy opevňovací psychózy než za takticky promyšlené úvahy. Ale právě vrcholní činitelé politických stran rozhodovali o armádních rozpočtech, a tak z pohledu armády jim nebylo radno odporovat. Někteří politici měli dlouhé prsty.

Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) proto bez prodlení a velkého zvažování přistoupilo k projektování objektů lehkého opevnění. V podstatě šlo o betonový úkryt, který vycházel z uspořádání polního kulometného stanoviště, která podle bojových řádů a předpisů zřizovala pěchota za války ze dřeva a zeminy. Z taktického hlediska plnily betonové pevnůstky stejný úkol. Z vyvýšených míst s dalekým rozhledem mohly osádky bunkrů o dvou až šesti mužích vést kulometnou palbu na cíle ve vzdáleném předpolí.

Mapa západní části Československa s vyznačením dokončených linií LO vz. 36.

Mapa západní části Československa s vyznačením dokončených linií LO vz. 36.

Přednosti zavrhovaných

V současnosti se odborná fortifikační veřejnost staví k prvotnímu československému lehkému opevnění, označenému jako vzor 36 (LO vz. 36), až přezíravě. Posuzujeme-li jeho výhody a nedostatky v dobovém kontextu rozvoje vojenského umění a techniky před rokem 1935, seznáme, že vyhovovalo víc než obstojně.

Lehké opevnění vzor 36

Půdorysně jednoduché betonové objekty byly určeny k čelnímu postřelování prostoru před pevnůstkou. Inženýři ŘOP vyprojektovali celou typovou řadu, ale až na nepatrné výjimky se výstavby dočkaly jen tři druhy malých fortifikačních objektů. Typy A a B byly opatřeny dvojicí střílen a lišily navzájem jen silou stěn. Áčko mělo čelní zeď se střílnami silnou 50 cm, béčko 60 cm. Typ C byl odolný jako typ B, ale k nepříteli mířily střílny tři. Stropy chránily osádku betonem síly 40 až 55 cm. Boční a týlové stěny byly slabší. Požadavky na pevnost betonu byly převzaty z civilního stavebnictví a činily zhruba 20 megapascalů (200 kg/cm2).

Přehledný řez pevnůstkou z roku 1936.

Přehledný řez pevnůstkou z roku 1936.

Uspořádání fortifikační stavby bylo velmi prosté. Obsluha byla soustředěna v jedné místnosti, jejíž stěny jako tepelná izolace pokrývala vnitřní prkna šalování. Objekt nebyl vybaven žádnou zvláštní větrací ani pozorovací soustavou. Výměnu vzduchu obstarával průvan a osádka měla sledovat bráněný prostor širokými střílnami. Ty však bylo možno v případě postřelování pevnůstky kulomety a polním dělostřelectvem uzavřít posuvnými clonami z oceli síly 30 mm, opatřenými úzkou pozorovací štěrbinou. Vstup do objektu chránily rovněž posuvné ocelové nebo dřevěné oplechované dveře.

Výzbroj sestávala ze standardních vodou chlazených těžkých kulometů československé armády vzor 7/24. Pod střílnami stály dřevěné stoly a na nich kulomety na běžném trojnohém podstavci. Dvě přední opěry zapadaly do výklenku pod střílnou, aby se otočný bod zbraně posunul co nejvíce vpřed a zbraň měla maximální možný stranový rozsev. Počet zbraní určených pro plnění palebného úkolu objektu zřejmě kolísal od tří do jedné. Místo těžkých kulometů mohlo být využito i lehkých kulometů vz. 26.

Celkem bylo vybudováno asi 850 objektů, které jsou řazeny k typu LO vz. 36. Vzhledově i stavebně se poněkud liší podle územní příslušnosti ke sborovým velitelstvím, a jsou proto vděčným předmětem zkoumání laických i odborných bunkrologů. Značná část z nich se zachovala do dnešní doby, třebaže po 2. světové válce byly stavebně přizpůsobené novým úkolům.

V době zahájení výstavby se nová německá armáda teprve rodila. Jejím základem byla stále nemotorizovaná pěchota, podporovaná hipomobilním dělostřelectvem (tedy taženým koňmi) s nemnoha obrněnými auty a v podstatě bez tanků. Letectvo bylo vyzbrojeno typy s vlastnostmi poněkud zaostávajícími za evropskou špičkou.

Se zřetelem na stupeň rozvoje sil protivníka, rozhodli pracovníci ŘOP lehkým opevněním přehradit útočné směry ze západu a severozápadu na Plzeň a Prahu, prostor Orlických hor a hranici s tehdy ještě samostatným Rakouskem. Taktičtí důstojníci pomysleli i na strategickou hloubku opevnění. Zhruba 20 kilometrů na západ od okraje Prahy přeťalo nejvhodnější nástupový prostor pro započetí útoku na hlavní město republiky obranné postavení druhého sledu.

Taktickým úkolem opevněných pásem LO vz. 36 bylo zastavit pohyb pochodových proudů nepřítele, přinutit ho k zaujetí rozvinutých sestav a klást odpor bojem na zdrženou. Pro splnění tohoto záměru byla vybírána pro jednotlivé pevnůstky poloha pokud možno s dalekým výhledem do předpolí z vrcholu kopců či terénních hřebenů.

Palebné vějíře směřovaly zásadně vpřed. Velkou výhodou bylo jejich široké rozevření, které u typu C (céčko) s trojicí střílen činilo 180°. Betonové stěny, byť v současnosti považované za slabé, poskytovaly osádce pevnůstky dostatečnou ochranu před nepřímou palbou dělostřelectva nepřítele, protože bodově přesný zásah objektu byl velmi nepravděpodobný. Výbuch tříštivého nebo trhavého granátu polního dělostřelectva do ráže 100 mm ve vzdálenosti metr a více od objektu nemohl pevnůstku tlakovou vlnou a střepinami vážně poškodit, natož vyřadit z boje.

Zdánlivě odvážné tvrzení lze podepřít výsledky ostřelovacích pokusů zkušebního "céčka", uskutečněných československou armádou v roce 1937 v brdském zkušebním prostoru. Na cíl bylo vypáleno ze vzdálenosti 5,6 kilometru celkem 400 těžkých houfnicových granátů ráže 150 mm. Dosaženy byly pouze dva nepřímé zásahy.

Fotogalerie

Za vyloženou slabinu návrhu lehkého opevnění vz. 36 nelze považovat ani malou hustotu pevnůstek v bráněném prostoru při vzájemném stranovém odstupu 600 až 800 metrů.

Při neustále se opakujících nácvicích poplachového zaujímání pozic v opevnění mužstvo vybudovalo v linii bunkrů řadu doplňkových okopů pro lehké kulomety nebo doprovodné minomety či protitanková děla. Takto pojaté obranné pásmo bylo schopné odvrátit útok na pevnůstky i z týlu, protože betonová kulometná hnízda tvořila jen jakési odolné palebné uzly v celé síti čáry obrany.

Síla nepřítele rychle roste

Německá armáda však rostla nesmírně rychle. Již v průběhu roku 1936 disponoval wehrmacht mnoha stovkami lehkých tanků typu PzKpfw I a zbrojovky dokončovaly další výrobní série. I když šlo o bojové vozidlo jen s kulometnou výzbrojí a slabým pancéřováním, českoslovenští důstojníci pochopili, že teoretické představy o manévrové válce se počínají naplňovat.

S velkým znepokojením sledovali i vzrůst počtu malých protitankových kanónů v inventáři německých pěších pluků. Plochá dráha střely těchto zbraní umožňovala útočníkům z velké vzdálenosti zasáhnout přímou palbou střílny pevnůstek, a tím je snadno vyřadit posádku z boje. Během pouhého roku tak nazrál čas pro změnu přístupu k výstavbě linií lehkého opevnění.

Nákres ideálního průběhu lehkého opevnění z roku 1937 a 1938 v rovinatém terénu vhodném pro útok tanků, například v pásmu před Prahou. Překážky byly po celé své délce ostřelovány kulomety z objektů, ale byly by i pod palbou zbraní z polního opevnění za linií objektů.

Nákres ideálního průběhu lehkého opevnění z roku 1937 a 1938 v rovinatém terénu vhodném pro útok tanků, například v pásmu před Prahou. Překážky byly po celé své délce ostřelovány kulomety z objektů, ale byly by i pod palbou zbraní z polního opevnění za linií objektů.

Ode zdi ke zdi

Mimo neustálého posilování útočných kapacit wehrmachtu podnítila zvrat v nahlížení na lehké opevnění ze strany československé generality i již zmíněná nedostatečná rychlost budování těžkého opevnění. Podle předpokladu ŘOP byly československé státně spolehlivé (neněmecké a nemaďarské) stavební firmy schopné postavit a vystrojit ročně do pěti tisíc malých betonových objektů, které kupodivu mohly splnit až na některé výjimky základní taktické úkoly očekávané od těžkého opevnění.

Hlavním přínosem nové koncepce byla reálná možnost opevnit veškeré důležité směry během dvou až tří let. Pevnostní výstavba by se navíc netýkala jen pohraničí, ale lehké stálé opevnění mohlo být vybudováno i ve strategické hloubce státního území.

Lehké opevnění vzor 37 - řopíky

Objekty nové třídy nastavovaly směrem k nepříteli silnou železobetonovou stěnu (60 - 120 cm) navíc zesílenou vrstvou volně poskládaného lomového kamene, který byl ještě zahrnut zeminou a zatravněn.

Příčný řez objektem LO vz. 37 – zesíleného. Znázorněn je i princip větrání objektu během palby a pozorování sousedního bunkru periskopem.

Příčný řez objektem LO vz. 37 – zesíleného. Znázorněn je i princip větrání objektu během palby a pozorování sousedního bunkru periskopem.

Až sedmičlenná osádka bunkru vedla bojovou činnost ze dvou nebo jedné střelecké místnůstky. Vnitřní výbava objektu se proti předcházejícímu vzoru značně zdokonalila. K vyšší bojeschopnosti plně dokončené pevnůstky přispíval především klikou poháněný větrák, který nasával vzduch ze vstupní chodbičky. Mírný atmosférický přetlak (5 Pa) uvnitř objektu pak vytlačoval kouř ze střelného prachu, nasycený prudce jedovatým oxidem uhelnatým, vzhůru do lapačů dýmu a ven z objektu. Poněkud lépe byla vyřešena i blízká obrana bunkru. Do vstupu mířila střílna z chodbičky s ventilátorem a z levé střelecké místnosti bylo možné vypustit před týlovou stěnu objektu skluzem odjištěný ruční granát.

Bezpečné pozorování okolí zabezpečovaly jeden nebo dva zrcátkové periskopy, vysouvané stropem (50 - 100 cm). Zeslabení bočních stěn (40 až 80 cm) v místě střílny kompenzoval ocelolitinový rám s ozuby, který odolával střelám z pěchotních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Vchod do objektu byl lomený. Chránila ho mřížová vrátka, ukotvená v zadní stěně pevnůstky (50 - 100 cm), a o 90° pootočená ocelová silnostěnná dvířka, umožňující vstup do střeleckého prostoru.

Na konci roku 1936 a počátkem roku následujícího projektanti ŘOP promysleli novou soustavu opevnění. Jestliže LO vz. 36 využívalo výhradně palbu do předpolí linie, nové objekty vz. 37 byly až na malé výjimky určeny k boční kulometné palbě. Uspořádání pevnůstek v opevněném pásmu umožňovalo vzájemnou obranu objektů palbou sousedů podle zásad platných pro linie těžkého opevnění.

Konstrukční řešení pevnůstky vylučovalo teoreticky možnost ostřelování střílen kulometného objektu z dalekého předpolí. Veškeré prostory vhodné k takovému útoku se nacházely nejen v palebném vějíři kulometů napadené pevnůstky, ale i nejméně jednoho kulometu ze sousedních bunkrů.

V zásadě vypracovalo ŘOP dvě základní taktická řešení linie lehkého opevnění. Na místech mimořádně ohrožených útočným úsilím nepřítele měla být zřizována takzvaná čára, tedy dva souběžné sledy objektů, vzájemně vzdálené od sta do šesti set metrů. V ostatních prostorech (lesy, hluboká údolí apod.) měla být linie vedena jen jako clona o jedné řadě řopíků. Nedílnou součástí linií LO byly překážky z ostnatého drátu na kůlech, postřelované boční palbou.

Železné kolíky a dráty proti tankům nepomohou

Kulometná palba však nemohla v žádném případě účinně zastavit německé tanky, přestože jejich pancéřování bylo slabé. Československé průbojné střely puškové ráže (7,92 mm) sice dokázaly proniknout ocelovými pláty německé obrněné techniky přibližně do dálky střelby 100 metrů, ale takto napáchané škody nemusely být pro tank osudné. Protitanková obrana LO byla proto svěřena překážkám.

V rovinatém terénu vhodném pro tankový útok plánovalo ŘOP zřizovat takzvanou těžkou překážku typu C, tvořenou dvěma řadami ocelových rozsocháčů, mezi kterými se nacházela jednořadá protipěchotní překážka ze železných kolíků a ostnatého i hladkého drátu. Jinde mělo být využíváno zemních protitankových příkopů nebo stupňů. Teprve za války měla linii pevnůstek vyztužit po provedené mobilizaci na týlové straně dřevozemní palebná postavení protitankových kanónů.

Překážka typu C pro lehké opevnění. V praxi se pro nedostatek rozsocháčů často redukovala jen na jednu řadu ježků.

Překážka typu C pro lehké opevnění. V praxi se pro nedostatek rozsocháčů často redukovala jen na jednu řadu ježků.

Mimořádný důraz ŘOP na boční palby z objektů LO vz. 37 způsobil, že směrem do nástupního prostoru nepřítele směřoval velmi malý počet střílen. Pro dopřednou palbu bylo určeno necelých 7 procent objektů. Navíc bez jediné výjimky byly tyto pevnůstky (typy B, C a E) situovány vždy v druhém sledu objektů LO.

Jakmile dostavěné úseky opevnění, zejména v roce 1938, přejímali důstojnici pluků určených k nasazení v lehkém opevnění, začali poukazovat na jeho nezpůsobilost k dlouhodobé aktivní obraně. Soustavě vytýkali malou hloubku pásma postřelovaného kulomety z bunkrů. Změna náhledu na nejvhodnější taktický přístup k utváření lehké obrany tak přešla během pouhého roku od jednoho extrému k úplně opačnému pojetí. Situace však zdaleka nebyla tak zlá, jak vypadala na první pohled.

Bunkry, kam se podíváš

Přibližně na přelomu let 1936 a 1937 vykrystalizoval v hlavách vrcholných představitelů československé branné moci rámcový operační plán na vedení války s Německem. Jednoznačná budoucí převaha nepřítele vylučovala ofenzivní akce naší armády. Příslušníci Hlavního štábu proto stanovili základní úkoly armády v počátečním stádiu války s ohledem na předpokládanou pomoc spojenců.

Klíčové události českých dějin

O významných milnících českých dějin se dočtete v knize Temné kouty XX. století. Se slevou ji pořídíte na Knihy.iDNES.cz

Dějiny před námi defilují jako strhující drama, pokud o nich píše autor literatury faktu, který už mnohokrát prokázal své vypravěčské mistrovství. Je tomu tak i v této knize, v níž Roman Cílek s mnoha pozoruhodnými detaily zobrazuje několik klíčových okamžiků minulého století: nástup hitlerovců k moci, zápolení o naše pohraničí a březnové události v roce 1939.

Takzvané "mírové jednotky" (tedy jednotky připravené k boji i v době míru) měly zabránit vpádu nepřítele do hloubky území státu. Souběžně měla probíhat všeobecná mobilizace. Následný organizovaný ústupový manévr vojsk měl umožnit stažení československé armády do slovenských hor pro zachování její bojeschopnosti. Ústupem by se vytvořily podmínky pro ofenzívu koordinovanou s Francií případně SSSR. Boj na dvou frontách měl nacistický stát udolat.

Pro splnění operačního plánu bylo třeba vytvořit předpoklady pro zadržení prvního bleskového úderu wehrmachtu nedaleko od hranic. Eliminace početní převahy Němců byla předpokládána na takzvaném 1. hlavním obranném postavení (1.HOP), vyztuženém lehkým opevněním vz. 37. Pro zkrácení fronty probíhalo hlavně na západě Čech relativně daleko od pohraničních lesů. Na severu a na jihu proti Rakousku se ke státní hranici přimykalo mnohem těsněji.

Protože jediná linie se československým vojenským náčelníkům oprávněně nejevila dostatečně spolehlivou, bylo k výstavbě naplánováno i 2. HOP, rovněž opatřené nepřetržitým pásem LO vz. 37. Pro zabezpečení strategického manévru byly vyhlédnuty i dvě další takzvané ústupové příčky. První se nacházela na Českomoravské vrchovině ve směru Králíky – Slavonice a druhá na čáře Jeseníky – Břeclav.

Náčrt průběhu pevnostních linií lehkého opevnění ve stavu ze září 1938.

Náčrt průběhu pevnostních linií lehkého opevnění ve stavu ze září 1938.

Do září 1938 se podařilo z velké části vybudovat řopíky na hranici s Polskem od Českého Těšína k Bohumínu a dále v linii TO podél státní hranice až k Děčínu. Za Labem na západ vedla linie LO pod Krušnými horami až za Kadaň. S odskokem do vnitrozemí ji sledovala plzeňská čára, na kterou navazovalo místy nedokončené opevnění na Šumavě, které se stáčelo u vesničky Záhvozdí nedaleko Želnavy do směru na Č. Krumlov a dál k Jindřichově Hradci.

Velmi silně bylo v létě a na podzim 1938 opevněno 1. HOP na hranici s bývalým Rakouskem obsazeným od 12. března 1938 Německem. Dodnes působí pohled na mapu s vyznačenou polohou pevnůstek impozantně. Místy dosahuje hloubka opevněného pásma v tomto prostoru, a tedy postřelovaného kulomety, tří až čtyř kilometrů, což mnozí současní posuzovatelé bojeschopnosti předválečné armády poněkud opomíjejí.

Zabetonovaná Praha a vnitrozemské linie

Už na počátku roku 1937 vypracovalo ŘOP plány na podstatné zesílení obrany hlavního města podle taktického schématu čára, jen místy jako clona. Opevnění začínalo na soutoku Labe a Vltavy a po pravém břehu mířilo až k ohbí toku u Vepřeku. Zde překročilo koryto řeky a táhlo se obloukem západně mimo Velvary, Slaný a Kladno k Berounu, od kterého se vracelo k Vltavě u Slap.

Důležitost obrany Prahy se projevila ve stavu dokončenosti výstavby včetně překážkového systému. Na některých místech u dopravních spojnic přetínaly možný směr postupu nepřítele až 4 sledy řopíků. Pásmo vojáky označené jako Vnější obrana Prahy (VOP) patřilo k nejlépe opevněným prostorům v celém Československu. Za protektorátu byly téměř všechny bunkry odstřeleny a nezůstaly po nich žádné stopy (vybudováno 77 objektů vz. 36 a 756 pevnůstek vz. 37).

Většině současníků rovněž uniká i existence takzvané Liběchovské příčky, přehrazující nástupový prostor na Prahu mezi Labem a Lužickými horami. Pásmo se táhlo jako 2. HOP od Mělníka do prostoru severně Mimoně, kde navazovalo na 1. HOP.

Na opevnění Prahy navazovala na jihu i takzvaná Vltavská linie. Vedla zpravidla na dně říčního údolí od Slap k místu 6 km severně od Hluboké nad Vltavou, kde se stáčela na východ ke Staré Hlíně u Třeboně. Na Liběchovské příčce se podařilo vybetonovat 281 řopíků a na Vltavské linii 457.

Německé tanky a československé lehké opevnění

Taktická koncepce a rozsah československého LO vz. 37 neměla v Evropě obdoby. Němečtí důstojníci pochopitelně hledali vhodnou taktiku, která by umožnila vojákům wehrmachtu opevněné linie prorážet za chodu a bez velkých ztrát. Velmi lehké německé tanky sice mohly opevněním proniknout, ale důstojníci wehrmachtu včetně Adolfa Hitlera správně tušili, že tankové jednotky zbavené podpory pěchoty rychle ztrácí bojovou sílu. Němečtí pěšáci proto nacvičovali útok na opevnění bez použití obrněné techniky.

Seriál: Válka, která se nekonala

K 75. výročí československé mobilizace v roce 1938 jsme pro vás připravili pohled na vybavení a taktiku československé armády z této doby.

Seriál článků by měl v přiměřeném rozsahu zachytit stupeň pohotovosti a bojeschopnosti jednotlivých složek branné moci tehdejšího státu.

leden: Těžké opevnění

únor: Lehké opevnění

březen: Pěchota

duben: Polní dělostřelectvo

květen: Těžké dělostřelectvo

červen: Stíhací letectvo

červenec: Bombardéry

srpen: Útočná vozba

září: Mobilizace

Základem této taktiky byl překvapivý útok na několik objektů naráz. Každý řopík měla napadnout z pravé i levé strany současně pěší úderná četa, vybavená dýmovnicemi, ručními granáty, zápalnými lahvemi, případně plamenomety a trhavinou na dlouhé tyči, určenou ke zničení střílny (více podrobností zde).

Důstojníci československého vojska si však byli velmi dobře vědomi skutečnosti, že řopík je vynikající úkryt proti kulometné palbě, nepřímenému dělostřeleckému ostřelování či leteckému bombardování, ale neposkytuje osádce příliš mnoho možností při blízké obraně pevnůstky. Pomoci měla soustava okopů, hloubených v pásmu opevnění po vyhlášení válečného stavu. Z nich mohly osádky objektů s přehledem o situaci, a tedy velmi účinně, působit palbou pušek a kulometů nebo ručními granáty na přibližující se útočné čety Němců.

Úspěšná obrana LO tak závisela na důsledném dodržování nařízení všemi příslušníky vojska, iniciativním a rozhodném velení na úrovni družstva, čety a roty, na dokonalém pozorování činnosti nepřítele a plnění povinností strážní služby. Každé selhání jednotlivce mohlo mít závažné důsledky pro celkový výsledek boje.

I když se nepodařilo dobudovat LO podle plánů, o průběhu války s Německem by tak jako v jiných střetech a bitvách rozhodovalo především vojevůdcovské umění vyšších velitelů, organizační a improvizační schopnosti důstojnického sboru i zdatnost a statečnost mužstva. Přílišný počet vojáků inspirovaných vulgárně laxním, švejkovským přístupem k výkonu služebních povinností, by pro obranu republiky nebyl přínosem.

Přes všechny nedostatky a oprávněné výtky současníků lze československé prvorepublikové lehké opevnění považovat za promyšlenou a v zásadě bojeschopnou soustavu, která umožňovala výrazně přibrzdit postup wehrmachtu hned na začátku konfliktu, a ovlivnit tím průběh celé československo-německé, ale i německo-světové války ve vojenské i politické rovině.

Račte si vybrat. Bunkry z katalogu.

Hladký průběh projekce a výstavby linií lehkého opevnění vz. 37 zabezpečovala promyšlená typizace objektů, která až na nepatrné výjimky umožňovala taktickým důstojníkům vybírat z katalogu nejvhodnější provedení pro každé vyhlédnuté místo v terénu s ohledem na palebné úkoly, jeho sklon a exponovanost vůči možnému útoku nepřítele. Typová řada A byla určena pro boční palbu vpravo i vlevo s úhlem svíraným osami palebných vějířů od 120 do 220 stupňů. Objekty B měly jednu ze dvou střílen v čelní stěně.

Pevnůstka vz 37 typ E byl určen pro čelní či kosé palby z druhého sledu. Palba těžkého kulometu měla zpravidla zastavit případný průnik nepřátel linií po silnici či cestě v zářezu, tedy pod úrovní dosahu střelby z objektů určených pro boční palbu.

Pevnůstka vz 37 typ E byl určen pro čelní či kosé palby z druhého sledu. Palba těžkého kulometu měla zpravidla zastavit případný průnik nepřátel linií po silnici či cestě v zářezu, tedy pod úrovní dosahu střelby z objektů určených pro boční palbu.

Pevnůstka typu vz. 37 B určená k zasazení do 2. sledu opevněné čáry. Dopřednou palbou z čelní střílny měla narušovat útočné přípravy Němců v prostoru před linií a chránit tak prvosledová áčka.

Pevnůstka typu vz. 37 B určená k zasazení do 2. sledu opevněné čáry. Dopřednou palbou z čelní střílny měla narušovat útočné přípravy Němců v prostoru před linií a chránit tak prvosledová áčka.

Jednostranný objekt vhodný k zástavbě do náspů silnic a železnic či v horském prostředí.

Jednostranný objekt vhodný k zástavbě do náspů silnic a železnic či v horském prostředí.

Céčko jako by stálo mimo typovou řadu. Nebylo vybaveno vůbec žádným vnitřním zařízením a střecha byla z vlnitého ocelového plechu. Střílna mířila vpřed. Taktickým úkolem řopíků typu C mělo být palebné vykrývání roklí a strží kolmých na směr linie z prostorů v týlu opevněného pásma.

Řopík D byl jednostranným objektem pro boční palbu a typ E plnohodnotným kulometným objektem se stejným taktickým určením jako typ C. Typová řada objektů LO vz. 37 obsahovala pevnůstky zeslabené a zesílené, šikmé a lomené (pro vedení linie v silně svažitém terénu).

Pevnost betonu byla nově stanovena na 44 megapascalů (450 kg/cm2) jako u TO. Výstavba objektu byla zahájena jeho geodetickým vytyčením a pokračovalo výkopem, vybetonováním skořápky, zřízením bednění, uložením ocelové výztuže, střílen apod. Betonování trvalo 18 až 24 hodin nepřetržité práce. Beton se mísil v motorové míchačce. Množství písku a kameniva i vody se přesně měřilo objemovými odměrkami a jakost stavebnin schvalovala pro každý úsek vojenská správa.

Jen zavlhlá směs se hutnila ručními pěchy. Po vytvrdnutí betonu byly zahájeny dokončovací práce (odbednění, omítky, izolace, montáž vybavení aj.). Celková doba výstavby řopíku vyžadovala včetně nutných přestávek přibližně 70 dní. Daňové poplatníky přišla jedna pevnůstka s veškerým vybavením bez výzbroje průměrně a zaokrouhleně na 70 tisíc korun (v dnešní hodnotě měny to je zhruba 900 tisíc korun).

Celkem bylo na celém území Čech, Moravy i Slovenska (proti Maďarsku) postaveno asi 9 100 objektů LO vz. 37.

Autor:






Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.