Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Největší maskovací operace v dějinách vojenství. Pšenice kryla Bajkonur

aktualizováno 
Přesně před 55 lety zakroužil po oběžné dráze první objekt vyrobený člověkem. Sputnik 1. Vzlétl z kosmodromu, který Sovětský svaz stavěl za největšího utajení. Statisíce lidí vyjely zúrodňovat kazašskou step a pěstovat pšenici. Výstavbu kosmodromu to zcela zakrylo.

Sputnik 1 na oběžné dráze | foto: Jiří Macoun

Na konci roku 1950 bylo řadě sovětských výzkumných a teoretických ústavů uloženo radou ministrů prozkoumat možnosti sestrojení balistické rakety schopné dopravit tří- až pětitunovou hlavici na vzdálenost 5 až 10 tisíc kilometrů. Studie vyústily v návrh rakety o hmotnosti 170 tun, která by dopravila třítunovou bojovou část na osm tisíc kilometrů od místa startu.

Sputnik v muzeu

Sputnik v muzeu

V roce 1953 byl projekt přepracován pro dopravu 5,5 tuny nákladu. Pro zachování doletu střely byla raketa úměrně zvětšena. Stalinova smrt práce na nosiči nezastavila. V květnu 1954 byla výrobou rakety pověřena konstrukční kancelář vedená Sergejem Pavlovičem Koroljovem v Podlipkách (dnes Koroljov). Předběžný projekt se až na drobnosti shodoval s pozdějším skutečným provedením rakety. Centrální blok měly obklopovat čtyři shodné boční bloky. Všech pět letových motorů na kerosen (petrolej) a kapalný kyslík se mělo zažehnout na Zemi v průběhu startu.

Původní záměr předpokládal sestavení rakety z jednotlivých částí na vypouštěcím stole. Koroljovova konstrukční kancelář později předložila návrh na montáž rakety ve vodorovné poloze v montážně zkušební budově (MIK), odkud by byla k letu plně připravená střela dopravena na startoviště na železničním podvozku. Po ustavení rakety do svislé polohy a naplnění nádrží palivem, okysličovadlem i dalšími provozními látkami by odstartovala k letu.

Souběžně s rozhodnutím o výrobě střely bylo započato s výstavbou nového zkušebního prostoru v Kazachstánu na jih od Aralského jezera. Přestože byl Sovětský svaz po druhé světové válce zemí velice uzavřenou okolnímu světu, jeho mocenské špičky si dobře uvědomovaly schopnosti zahraničních výzvědných služeb, které využívaly diplomatických služeb k shromažďování údajů o sovětském obranném průmyslu.

Příběh Bajkonuru

místa, odkud se člověk poprvé vznesl do vesmíru

Náčelníci KGB zcela jistě předpokládali, že když se jejich vlastním špionům podařilo dostat poměrně snadno do Los Alamos a získat odtud nejdůležitější informace nutné k výrobě atomových zbraní, jsou sovětská tajemství ohrožena stejnou měrou. Zejména se jevilo jako velmi obtížné zamaskování stavební činnosti v okolí právě zřizovaného zkušebního polygonu č. 5 u železniční stanice Tjura-Tam. Stovky vlaků se stavebninami a zemními stroji mohly velmi snadno upozornit západní vyzvědače (diplomaty) na mimořádnou důležitost dosud bezvýznamného místa ve stepi. Dnes se kosmodrom jmenuje Bajkonur, a kde přesně leží, už ví každý. Celý příběh tohoto kosmického přístavu si můžete přečíst zde.

Jedeme zúrodňovat a maskovat

Podle dosud plně nepotvrzených údajů se nejužší vedení země, řízené již Nikitou Sergejevičem Chruščovem, rozhodlo zastřít výstavbu zkušebního prostoru pro dálkové rakety neobyčejně rozsáhlou zemědělskou činností. Podle stranické propagandy měla akce na zúrodnění celin (dosud neobdělávané půdy) napomoci získat dodatečné zdroje obilovin, a vylepšit tak svízelné zásobování obyvatel Sovětského svazu potravinami.

Program je dodnes všeobecně považován za příznačnou megalomanskou akci bolševiků, která skončila, jako mnohé, do čeho se pustili, neúspěchem. Mladí Sověti však byli do kazašských stepí odesíláni pěstovat pšenici především jako statisté jedné z největších klamných operací v dějinách vojenství. V záplavě vlaků se zásobami a materiálem pro zemědělská družstva nebo traktorové stanice se ty, které pokračovaly dál s cementem a armovací ocelí na raketový zkušební polygon, přeci jen ztrácely. O skutečném pozadí operace neměli ponětí ani mnozí nejbližší spolupracovníci generálního tajemníka strany.

Celiny

První zkoušky

Ve světle nejnovějších poznatků neobstojí ani dříve českými publicisty tradovaný údaj o "novátorském" přístupu hlavního konstruktéra rakety S. P. Koroljeva ke zkouškám střely až během zkušebních letů. Veškeré konstrukční skupiny rakety R-7 byly před sestavením prvního letového kusu mimořádně důkladně vyzkoušeny a prověřeny. Radionavigační soustava byla testována při startech balistické rakety R-5 s doletem 1 000 km. Všechny tři lety v roce 1956 dopadly úspěšně. Na raketě typu М5RD se během více startů zkoušel systém stabilizace vyvíjeného mezikontinentálního prostředku napadení a oddělování bočních bloků.

V Leningradském kovozávodě se důkladně prověřovalo zaměřování rakety a startovní sekvence na plnorozměrné maketě R-7SN s hmotností odpovídající skutečné raketě v okamžiku vzletu. Nádrže rakety byly naplněny vodou s přísadami proti korozi. Raketu ze startovního zařízení Tulipán zvedaly dva mostní jeřáby, každý s nosností 300 tun. Během zkoušek se sledovalo bezkontaktní oddělení trupu střely od spodních polohovacích a hlavních bočních odklápěcích podpěr, rychlosti a úhly pohybů kabelového stožáru aj. Po dokončení zkoušek byla technologická maketa rakety i samotné vypouštěcí zařízení v září 1956 rozebráno a přepraveno po železnici na polygon č. 5.

Od července 1956 do března 1957 provedli konstruktéři tři provozní zážehové zkoušky samostatných bočních bloků i bloku ústředního. Po havárii jednoho ústředního bloku rakety během plnění kapalným kyslíkem byla konstrukce stupně vylepšena, aby se neopakovala situace zaviněná přehřátím části kapalného kyslíku v systému dodávky paliva do motoru. Během závěrečných zkoušek byla vícekrát vyzkoušena se spuštěnými motory celá raketa po dobu odpovídající délce běhu jednotlivých bloků. Sledovala se odolnost střely vůči chvění a teplotním vlivům. Výsledky zkoušek byly zapracovány do návodů k obsluze mezikontinentální rakety.

Důkladně byla prověřena montážně obslužná kabina ocasních částí rakety, její zasouvání do výklenku pod startovním stolem a způsobilost obsluhy provádět z pohyblivých plošin veškeré předepsané úkony. Po ukončení prověrek bylo zařízení rozloženo na přepravitelné soubory a následně vmontováno do startovního zařízení na odpalovací rampě na polygonu.

V prosinci 1956 byla do technické pozice dopravena první maketa rakety k provedení technologických zkoušek všech obslužných zařízení, k nácviku činnosti obsluhy během souborné montáže i přepravy R-7 na startoviště. Práce tohoto rázu probíhaly do února 1957.

Vývoj nosných raket pro družici Sputnik 1.

Vývoj nosných raket pro družici Sputnik 1.

První starty, první havárie a první úspěchy

Dne 10. dubna 1957 státní komise rozhodla na svém zasedání o zahájení letových zkoušek rakety. Pro jejich uskutečnění bylo připraveno celkem 12 střel typu R-7, z nichž dvě byly předem a záměrně vyčleněny k vypuštění technologického umělého satelitu Země pod názvem PS (prastějšij sputnik – jednoduchá družice). První pokusná raketa odstartovala 15. 5. 1957 po osmi dnech předstartovních příprav na rampě. V 60. sekundě letu pozorovatelé zaznamenali změnu v obrazu plamenů proudících z trysek motorů. V 98. sekundě se předčasně odpojil blok D. Raketa ztratila stabilitu a havarovala.

Nehodu způsobila netěsnost přívodu paliva do motoru a následný požár. Při druhém letovém pokusu 11. června se plně osvědčil zvolený způsob postupného rozběhu motorů rakety. Po zážehu došlo na předběžném (nejnižším) stupni tahu k nouzovému vypnutí motorů rakety pro nesprávnou činnost záklopky na potrubí dusíkového proplachu přívodu kapalného kyslíku do spalovacích komor. Raketa byla vyprázdněna a odvezena do technického postavení k opravě. Pokus z 12. července skončil po 33 vteřinách letu selháním řídicí soustavy rakety.

Ovšem 21. srpna 1957 ve 13 hodin 25 minut SEČ odstartovala z Vědecko-výzkumného pokusného polygonu č. 5 ministerstva obrany SSSR další raketa R-7. K velkému uspokojení konstruktérského týmu i členů státní komise ji nepostihla během motorového letu žádná významná závada. Dokonce i hlavice s registračními přístroji podle předběžných údajů ze sledovacích stanic dopadla ve vypočítaném sektoru na poloostrově Kamčatka ve vzdálenosti přibližně 6 300 km od místa startu. Žádná jiná raketová střela na světě do té doby tak daleko nedolétla. Teprve později se ukázalo, že experimentální bojová část selhala. Nepřestála tepelné zatížení během vstupu do atmosféry a rozpadla se.

Cesta ke Sputniku 1: nadešel čas družic

Umělým satelitem se vědecké kruhy SSSR zabývaly obdobně dlouho jako jejich souputníci z USA. Záhy po válce teoretici, například Michail Klavdijevič Tichonravov, propočítali prvky dráhy a navrhli uspořádání rakety (R-7). Přes nesmírný tlak J. V. Stalina na výhradně vojenské využití raket ve výzkumných ústavech poněkud ilegálně promýšleli i konstrukci umělých družic. Právě výpočty Tichonravova ukázaly, že chystaná raketa dokáže na oběžnou dráhu vynést užitečný náklad do hmotnosti 1,5 tuny. Opřeni o tuto hodnotu začali v SSSR pracovat na velké výzkumné družici s celou řadou přístrojů o celkové váze 1,3 tuny. Vývoj vlastní nosné rakety byl ale rychlejší.

Motor RD 108

Motor RD 108

Na přelomu let 1956 a 1957 Koroljov proto prosadil sestrojení mnohem primitivnější družice, kterou by bylo možné vystřelit do vesmíru okamžitě po druhém úspěšném zkušebním letu rakety R-7. Kýžený okamžik přišel 7. září 1957, kdy R-7 podruhé obstála během letu na jedničku, ale kompletní zkoušky strategické rakety pro závažné konstrukční chyby hlavice nemohly smysluplně pokračovat. Samotná raketa se ale právě naučila létat. Nadešel čas družic.

PS-1 byla kulovitá schránka o průměru 58 cm a hmotnosti 83,6 kg. Vnitřní obal byl zhotoven ze dvou hliníkových polokoulí o síle stěny 2 mm. Chránil dvě vysílačky, tři zinko-stříbrné baterie s hmotností 51 kg (s kapacitou na tři týdny provozu) a čidlo vnitřní teploty a tlaku. Zařízení bylo proti místnímu přechlazení nebo přehřátí ofukováno větráčkem dusíkovou náplní pouzdra o tlaku 1,3 atmosféry. Vnitřní schránku chránil před vlivem vnějšího prostředí, hlavně teplem ze slunečního záření, rovněž dvoudílný kovový obal tloušťky 1 mm.

Ke kulovitému přístrojovému pouzdru byly připevněny dva páry prutových antén délky 2,9 a 2,3 m. Vysílače pracovaly na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz. Jednoduchý signál, pípání, trval 0,3 sekundy a byl doplněn stejně dlouhou přestávkou. Oba vysílače se během vysílání pulsu střídaly. Rádiové vysílání o výkonu 1 W bylo možné záměrně snadno zachytit. Konstruktéři družice tak chtěli podat o svém kosmickém úspěchu svědectví každému pozemšťanovi vybavenému třeba jen jednoduchým přijímačem. Už měsíce před startem družice časopisy pro sovětské radioamatéry přinesly přesné návody na příjem signálů z plánovaných satelitů.

O datu startu rozhodl sám konstruktér

Koroljov také osobně prosadil, aby družice byla pečlivě vyrobena do nejmenšího detailu a dokonale vyleštěna. Jasnozřivě předpokládal, že se stane symbolem epochy, a pohlídal i estetickou formu první umělé družice Země, která kupodivu předčila první zaoceánské vesmírné objekty.

Kosmická cenzura

jak fungovala v ČSSR

Dne 22. září byla po železnici na kosmodrom dopravena upravená raketa R-7. Neměla bojovou hlavici, ale jen aerodynamický kryt užitečného nákladu. Nenesla aparaturu pro dálkové řízení ani jednu z telemetrických soustav. Zjednodušeno bylo i zařízení pro vypnutí motorů. Celková prázdná hmotnost družicového nosiče byla o sedm tun nižší než v provedení strategické rakety. Koroljov rozhodl dne 2. října 1957 o vyvezení rakety se Sputnikem na vypouštěcí rampu. Zároveň podal do Moskvy hlášení o připravenosti rakety k letu. Odpověď nepřišla a hlavní konstruktér sám rozhodl o okamžiku vypuštění rakety. Čím dřív, tím lépe.

V pátek 4. října vytáhl Sovětský svaz svůj dobře skrytý trumf. Ve 20 hodin 28 minut 34 sekund SEČ raketa s první umělou družicí Země vzlétla z odpalovacího zařízení a po 295 sekundách motorového letu se vypnula pohonná jednotka centrálního bloku rakety. O 19,5 sekundy později se Sputnik 1 oddělil od druhého stupně (prázdná hmotnost 7,5 tuny) a vydal se na první, a proto nejslavnější kosmický let v dějinách lidstva.

Sledovací stanice na polygonu přijímala pípání z vesmíru jen dvě minuty, pak družice zmizela za východním rádiovým horizontem. Jakmile se Sputnik znovu vynořil, tentokrát nad západním obzorem Kazachstánu, a pípání jeho vysílačky doložilo, že se aparát nachází na stabilní oběžné dráze, vypuklo na polygonu obrovské nadšení. Každý muž obdržel ve společné jídelně čajník alkoholu. Brzy se kosmické vytržení přeneslo do Moskvy a celého světa.

Příště poletí bomba (bude-li to nutné)

Ohlas na vypuštění družice byl pro moskevské vládce neuvěřitelně příznivý. Sovětský svaz se náhle jevil v mnohem lepším světle. Mocenské špičky USA si ale spolu s obyvateli prožily tentokrát technologický Pearl Harbor. Navíc generálům z Pentagonu bylo rázem jasné, že období drtivé vojenské převahy USA končí. Byli to právě Američané, kteří v letech po 2. světové válce označili spojení mezikontinentální rakety s termojaderným (vodíkovým) výbušným zařízením za absolutní zbraň. Velká hmotnost družice 83,6 kg příslušníkům amerických ozbrojených sil naznačovala, že zpráva agentury TASS ze srpna nebyla jen propagandou a pro Rusy nebude složité do další rakety místo družice osadit bombu, bude-li to nutné.

Raketa R-7 byla navržena v porovnání s předchozími raketami menších výkonů v dosud nepoužitém konstrukčním schématu, které sovětští konstruktéři pojmenovali "balík". Na ústřední blok byly z boků do kříže připevněny další čtyři bloky. Zvolené řešení, které je nevýhodné pro velký průměr tělesa stroje, umožňovalo obejít tehdy ještě technicky plně nezvládnuté zažehování motorů vyšších stupňů rakety během jejího letu. Boční bloky plnily úlohu prvního stupně.

Reportáž z kosmodromu

odkud létají legendární sojuzy

Po 120 sekundách letu se oddělovaly. Ústřední blok pokračoval v činnosti po dobu zhruba 300 sekund. Raketu poháněly motory spalující palivo T-1 (velmi čistý petrolej nevytvářející ani za vysokých teplot žádné usazeniny) a kapalný kyslík. Každý motor tvořil nepohyblivý svazek 4 hlavních spalovacích komor. K jejich zážehu se využívaly pyrotechnické zažehovače, upevněné na dřevěných držácích tvaru T. Jde mimochodem o jediný známý případ použití dřeva v konstrukci mezikontinentálních a kosmických raket a používá se dodnes.

Manévrování rakety během motorového letu umožňovaly pohyblivé spalovací komory malého tahu. Motorové jednotky bočních bloků nesly po dvou takových tryskách, centrální čtyři. Palivo i okysličovadlo do motorů dodávala čerpadla poháněná parními turbínami. Páru (paroplyn) získával každý motor v reakční komoře, kde se katalyzátorem rozkládal peroxid vodíku. Nádrže paliva byly navíc tlakovány plynným dusíkem. Nádrže kyslíku přetlakem jeho par.

Raketa R-7 byla vysoká 31,4 metru, největší příčný rozměr činil 10,3 metru. S palivem v okamžiku startu měla hmotnost 276 tun. Prázdná s bojovou hlavicí vážila 26 tun. Raketa nesla 250 tun pohonných hmot. Tah motorů u země dosahoval hodnoty 403 tun, s výškou letu rakety se zvyšoval vlivem poklesu atmosférického tlaku.

Velké štěstí

Rakety z rodiny R-7 se především osvědčily jako provozně výhodné nosné prostředky pro lety automatických i pilotovaných kosmických těles. V roce 2011 byla dokonce uvedena do provozu v pořadí sedmá odpalovací rampa v kosmickém středisku ESA v Kourou ve Francouzské Guyaně. Využívání první a nejstarší dálkové rakety v dějinách techniky tak úspěšně pokračuje. Reportáž z Kourou najdete tady.

O autorovi

Jiří Macoun (*1956)

Spisovatel a ilustrátor. Autorsky je zaměřen jednak na dobrodružnou literaturu pro mladší čtenáře (Experiment Max, Faktor Max, Plus Minus Max), jednak na tvorbu naučných knih z edice Stručná historie (Dějiny opevňování v Čechách a na Moravě, Slavné střelné a raketové zbraně, České vojenské letectvo aj.) pro stejnou věkovou skupinu.

Ve svém díle se zasazuje o podporu rozvoje přírodovědných a zejména technických znalostí současných žáků i žákyň základních a středních škol. Stranou neponechává ani historické souvislosti nutné pro pochopení vývoje vědy a průmyslových dovedností lidstva. Je autorem i pohádkové knížky pro předškoláky a začínající školáky Bratři bagři.

Velké říjnové vítězství sovětské techniky v roce 1957 bylo ale do určité míry dílem štěstěny. Motor jednoho z bloků rakety během startovní sekvence nenabíral plný tah podle předpokladů. Chyběla jen sekunda a automatická soustava by vzlet přerušila. V 16 vteřině letu selhal systém kontroly dodávky paliva ústředního bloku a po celou dobu pracoval motor s vyšší spotřebou petroleje, než bylo propočítáno. Motor se proto zhasl sám jednu sekundu před vypočítanou dobou a nechybělo mnoho, aby raketa nedosáhla rychlosti nutné pro dosažení oběžné dráhy.

Přestože pro naznačené problémy létal Sputnik 1 vesmírem jen 92 dní, než shořel v atmosféře, zapsal se na věčnost do dějin lidstva. A na mimořádném věhlasu první umělé družice Země už nikdy nikdo nic nezmění. Američané vytáhli von Braunova žolíka, raketu Jupiter-C s družicí Explorer-1 až 1. února 1958, příliš pozdě na vítězství.

Přesto na USA zbylo jedno malé zadostiučinění. Družice Vanguard-1 (1,45 kg), vyvedená na orbitu 17. března 1958, létá dodnes a nejspíše do roku 2050 ještě létat bude jako kousek nejstaršího kosmického smetí vůbec.

Autor:




Hlavní zprávy

EUROSERUM s.r.o. - Hana Fantová
Mzdová(ý) účetní/personalistka(sta)– Kontrolor(ka)

EUROSERUM s.r.o. - Hana Fantová
Plzeňský kraj
nabízený plat: 20 000 - 30 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.