Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Špioni nad Bajkonurem: jak létala ruská kopie raketoplánu

aktualizováno 
Karel Pacner pro Technet.cz - Na začátku 80. let zjistili analytici amerických tajných služeb na snímcích ze špionážních družic, že na Bajkonuru se začíná "dít něco velkého". Sověti začali připravovat podmínky pro vypouštění rakety Eněrgija, která měla vynášet raketoplán Buran i kosmickou bitevní stanici Poljus.

Raketa Eněrgija s raketoplánem Buran na odpalovací rampě | foto: Profimedia.cz

Po neúspěších s "měsíční" raketou N-1 (více v minulém dílu) na Bajkonuru zbyly dvě opuštěné obří rampy. Až do roku 1978 se na nich pouze čas od času testovaly nové motory. Potom ale kolem nich americké družice zaregistrovaly ruch a stavbu nových objektů, které analytici CIA přejmenovali na startovací stanoviště W. "Zřejmě budou použity ke startu velkého nosiče," uvedlo Národní fotointerpretační středisko CIA.

Špioni nad Bajkonurem

Trojdílný seriál od Karla Pacnera popisuje detaily americké výzvědné činnosti kolem sovětského kosmického programu. Nyní jste ve třetím dílu, první si můžete přečíst zde. Druhý je k dispozici na této stránce.

Celý text bude za několik dní k dispozici na stránkách Technetu v podobě elektronické knihy, podobně jako článek Pavla Toufara k výročí úmrtí kosmonauta Vladimíra Komarova.

V květnu 1981 zachytily špionážní družice dva velké transportéry, které se používaly pro dopravu a vztyčení rakety N-1 na rampě. To bylo další potvrzení přípravy nového typu superrakety.

Americká tajná služba odhadovala, že má vynášet do vesmíru těleso podobné raketoplánu. Vycházela z pozorování zmenšeného raketoplánu ve zkušebním středisku raketových motorů v Kuromoči poblíž Kujbyševa na střední Volze. A k tomuto názoru přispívala výstavba nové letištní plochy nedaleko komplexu W, nepochybně pro návrat raketoplánů. Později se ukázalo, že Kuromoč nemá s raketoplány nic společného, byla to špatná interpretace údajů, jak napsal Bert Hendrick roku 2007 v knize věnované Buranu a raketě Eněrgija.

V dubnu 1982 poslaly družice do Washingtonu záběry, na kterých byly vidět rozsáhlé stavební práce okolo ramp J1 a J2. CIA označila dosud neznámý nosič jako SL-W, později SL-17, postranní bloky jako SL-16. Američané předpovídali, že by mohl mít letovou premiéru v roce 1984 nebo 1985.

Je to kopie našeho stroje!

Od léta sledovali Američané rovněž zkoušky zmenšených maket raketoplánu při letech z kosmodromu Kapustin Jar u Volgogradu. Ve vesmíru je zkoušeli v rámci všeobjímajícího programu Kosmos.

Pozor, špioni nad námi!

Sověti si samozřejmě byli vždy vědomi toho, že jejich vesmírné aktivity (velmi zajímavé z vojenského hlediska) jsou předmětem zájmu dalších států. Speciální služba KGB a GRU proto bděla nad tím, aby činnost kosmodromu Bajkonur nezaznamenal někdo nežádoucí.

V blízkosti kosmodromu vede železniční trať Moskva-Taškent. V případě, že by v některém expresu cestoval cizinec, vyhlašovalo se heslo Škorpion-1. To znamenalo zmenšit aktivitu v místech, kam je vidět z vlaku. Lidé ze zahraničí však používali tento rychlík málokdy, protože v zimě by je cestou trápily silné mrazy a v létě zase vedra. Letadla jsou pohodlnější.

Další stupeň poplachu, Škorpion-2, signalizoval přelet leteckého špiona přes jižní hranici. Později se ještě vyhlašoval poplach Škorpion-3: na oběžné dráze je americká výzvědná družice, takže všechno, co je možné, se musí ukrýt a veškerou činnost utlumit!

Vtipálkové na kosmodromu vymysleli ještě heslo Škorpion-4: Do montážní haly či k rampě přichází hlavní konstruktér Sergej Koroljov.

První těleso, skryté pod označením Kosmos 1374, přistálo po jednom obletu Země v Indickém oceánu 3. června 1982. Náhodou ho tam vyfotografovalo výzvědné letadlo australského námořnictva. Později se ukázalo, že to byl typ BOR 4 (Bezpilotnyj orbitalnyj raketoplan), určený k testování tepelné ochrany pilotovaného raketoplánu.

Stroj vycházel ze starého nerealizovaného projektu Spiral. Na základě těchto záběrů postavili američtí specialisté v Langleyho výzkumném středisku (Langley Research Center) v Hamptonu ve státu Virginia přesný model. V lednu se pustili do zkoušek jeho vlastností v aerodynamickém tunelu. Ověřili si, že pro návrat z oběžné dráhy tento stroj naprosto vyhovuje.

I Kosmos 1445 dosedl v březnu 1983 do Indického oceánu. Tentokrát se tam žádný zvědavec nepohyboval. Další dvě zkoušky v prosinci 1983 a prosinci 1984 zakončili Sověti raději v Černém moři, kde byla ještě menší pravděpodobnost přítomnosti cizích očí.

V letech 1984-1988 následoval typ BOR 5, což už byl chystaný raketoplán, ale osmkrát zmenšený. Pětkrát ho vypustili k suborbitálnímu letu opět z Kapustin Jaru. Tentokrát to budoucí pilotované plavidlo všestranně testovali.

Raketoplán Buran na hřbetě An-225 na letecké výstavě v Paříži v roce 1989

Raketoplán Buran na hřbetě An-225 na letecké výstavě v Paříži v roce 1989

Raketoplán v jeho skutečné velikosti poprvé zaregistrovali američtí kosmičtí špioni v roce 1982 na letišti zkušebního leteckého střediska v Ramenskoje poblíž Moskvy. A v březnu následujícího roku sledovali, jak ho letadlo 3M-T, což je upravený bombardér M-4 (v kódu NATO Bison), obdoba amerického B-52, spouští ze svého hřbetu k samostatnému letu. Uvnitř seděla dvojice pilotů. V létě 1985 Američané pozorovali i druhý stroj. V listopadu zase zachytili Buran osazený proudovými motory, jak startuje z letiště v Ťuratamu. Později sledovali i další jeho zkoušky.

Začátkem roku 1983 si udělali odborníci z Vojenské zpravodajské služby (Defense Intelligence Agency – DIA) základní představu o sovětském raketoplánu. V létě bezpečně poznali: to je přece kopie našeho stroje! Bude dlouhý 37 metrů a s rozpětím křídel 18 metrů. V prosinci přivezlo letadlo 3M-T maketu Buranu na Ťuratam.

NASA hlavní parametry svého raketoplánu už dřív zveřejnila. Sověti chtěli ušetřit čas a peníze na vlastní výzkum, a proto okopírovali jeho aerodynamický tvar a možná i další věci. Počítali však s jiným způsobem dopravy na oběžnou dráhu než Američané. V listopadu 1984 uváděla zpráva CIA, že ukradením určitých znalostí ušetřili Sověti 750 milionů dolarů.

Rozvědky všech států sovětského bloku dostaly v sedmdesátých letech od tajné služby KGB (Komitět gusudárstvěnnoj bezopásnosti) příkaz, aby získávaly o americkém stroji všechny možné poznatky. Toto kopírování, které Sověti důsledně popírali, mi však hlavní konstruktér Gleb Lozino-Lozinskij při rozhovoru v Moskvě na jaře 2002 potvrdil, ale jenom letmo. Neřekl, co všechno se podařilo špionům o raketoplánu zjistit.

Raketa Energija

Raketa Eněrgija

Obnova starých ramp

Jakmile se staly starty amerického raketoplánu rutinou, přihlásil se Pentagon, jeden z jeho investorů, se svými požadavky. Některé stroje začaly vynášet těžké špionážní družice.

Celý rok 1984 sledovali Američané obě rampy pro superraketu. V listopadu dospěli američtí analytici k závěru, že se budou používat pro vynášení raketoplánů. V prosinci spatřili na Bajkonuru speciální traktor pro tažení raketoplánu. Stejný mají v Ramenském.

V říjnu 1983 se američtí zpravodajci dozvěděli, že nový nosič SL-17 mají odvézt na startovací rampu pod kamuflážní sítí. Avšak nic se neobjevilo. Nicméně na snímcích družic viděli, že hlavní díly rakety SL-16, které mají sloužit jako první stupeň po stranách, vozí z továren u Moskvy a na Ukrajině na kosmodrom v Kazachstánu dvě letadla.

Jakou bude mít nosnost? Původně si Američané mysleli, že tento kolos dopraví na oběžnou dráhu 175 až 210 tun nákladu. Teď uvažovali střízlivěji: okolo 150 tun, tedy o něco málo víc než Saturn 5. Přesto je tahle vidina děsila. Buď tohle monstrum potřebují k vynesení nějaké vysoce energetické zbraně, anebo velké stanice.

Během roku 1984 Pentagon své představy o superraketě zpřesnil. Na její první letovou zkoušku připravují Sověti model, který bude mít centrální stupeň se čtyřmi připojenými raketovými bloky. Raketa má zkušebně odstartovat nejdřív v roce 1986.

Srovnání tří nosičů: rakety Sojuz, amerického raketoplánu a soustavy rakety

Srovnání tří nosičů: rakety Sojuz, amerického raketoplánu a soustavy rakety Eněrgija a raketoplánu Buran

Americké družice sledovaly výstavbu startovacího a montážního komplexu na kosmodromu. Dvě rampy, které tam zbyly po N-1, upravovaly tisíce dělníků a rovněž připravovaly starou montážní a zkušební halu.

Záběry Ťuratamu několikrát v roce 1985 ukazovaly, jak superraketu přivážejí a zase odvážejí ze startovací rampy. V březnu 1986 analytici z Vojenské zpravodajské služby DIA konstatovali, že ji tam několikrát vyzkoušeli, později sledovali testování jejích motorů, první stupeň čtyřikrát vypustili k suborbitálnímu letu.

Všechny tyto údaje dostávali jako obvykle odborníci NASA. Na jejich základě modelovali možný výkon tohoto nosiče a jeho zmenšený model zkoušeli v aerodynamickém tunelu.

Američtí zpravodajci počítali na jaře 1986 s tím, že zkoušky nového nosiče se blíží ke konci. Avšak Sověti zřejmě zápasili s mnoha nedostatky.

Uši z vesmíru

V únoru 1962 začali vypouštět Američané z Vandenbergu družice sloužící k odposlechu cizích rádiových hovorů a telemetrie. Patřily tedy do soustavy ELINT (Electronic Intelligence). Do léta 1971 jich poslali do vesmíru nejméně 16.

Následovaly další dokonalejší typy. Canyon (1968–1977): sedm těles s rozvinovací síťovou anténou o průměru 10 metrů. Rhyollite (1970–1978): čtyři družice s anténami o průměru 18 metrů. Chalet přejmenovaný na Vortex (1978–1989): šest družic, Magnum (1985–1989): dvě družice. Mercury (1994–1996): dvě úspěšné družice. Advance Orion (1995–2010): pět těles. Advance Vortext (1994–1996): dvě družice.

Nejnovější tělesa pro elektronický průzkum jsou tajná. Zachycují rádiovou korespondenci, radary, telemetrii raket a družic. Vysílají se na geostacionární dráhy, takže každá pokrývá třetinu Země. Fungují 4–6 let. V posledních letech se slučuje optický a elektronický průzkum do jedné družice.

Univerzální sovětská superraketa měla výšku 58,7 metru, průměr 16,1 metru a vážila 2398 tun. Mohla nosit až 100 tun nákladu. Generální konstruktér Valentin Gluško ji postavil podle tradiční koncepce: k prvnímu stupni uprostřed připojil čtyři postranní motorové bloky.

Poprvé přímý televizní přenos

V pátek 15. května 1987 nový nosič, který nazvali Eněrgija, odstartoval. Kvůli technickým problémům se oproti původnímu termínu o tři dny zpozdil. Premiéru už tak neviděl Michail Sergejevič Gorbačov, který přijel na původní pondělní termín a neměl samozřejmě čas čekat.

Nový sovětský vůdce prosazoval různé reformy, které měly podle jeho názoru ozdravit komunistický režim, a vedl jednání s Ronaldem Reaganem o ukončení studené války. Když se dověděl, že nosič má dopravit na dráhu maketu vojenské stanice Poljus, rozhořčil se. Vždyť zkouška nového bojového prostředku by jeho snahy o uklidnění světa zničila!

Stotunový laserový bitevník Poljus-Skif přitom ale nebyl nový projekt. Odborníci ho vyvíjeli ještě před tím, než vyhlásil prezident Ronald Reagan zahájení prací na antiraketovém deštníku SDI (Strategic Defense Initiative). A v lednu 1986 udělilo tomuto projektu politbyro nejvyšší prioritu.

Poprvé v historii sovětské kosmonautiky mohli televizní diváci sledovat přímý přenos z Bajkonuru-Ťuratamu. I to byl výsledek nové Gorbačovovy politiky. Eněrgija i přes Gorbačovův hněv první neozbrojený Poljus vynesla (patrně nebyl čas změnit startovní konfiguraci).

Kvůli chybě v řídicím systému spadl modul do Pacifiku. Ani Moskva, ani Washington se k této choulostivé záležitosti nevyjádřily. Po rozpadu Sovětského svazu vyšlo najevo, že další letové pokusy s tímto kosmickým bitevníkem už se kvůli odporu nejvyšších míst neuskutečnily.

Známka vydaná k příležitosti startu raketoplánu Buran s raketou Eněrgija

Známka k příležitosti startu raketoplánu Buran s raketou Eněrgija

Koncem roku 1987 vyfotografovala družice KH-11 druhou Eněrgiji na rampě. Američané čekali brzký start. Místo toho ji Sověti odvezli do montážní haly. Další záběry soulodí a jeho odvoz zpět zachytily špionážní družice v březnu 1988. Sověti připustili, že stroje testovali. V září opět zaznamenali kosmičtí špioni pohyb obou strojů mezi rampou a halou.

Nakonec tam soulodí přivezli 23. října. Eněrgija s raketoplánem Buran měla odstartovat 29. října, ale 51 sekund před vypuštěním automaty přípravu kvůli chybě předčasně zarazily. Stroj vzlétl 15. listopadu 1988. V automatické verzi, tedy bez posádky, dvakrát obletěl Zemi a na nedalekém letišti přistál.

Avšak po rozpadu Sovětského svazu a za hospodářského chaosu, jaký v Rusku zavládl, chyběly na pokračování těchto ambiciózních projektů peníze. Pro Akademii věd byly Buran a Eněrgija přepychem. Tyhle stroje měly sloužit hlavně k vojenskému ovládnutí vesmíru, a proto se při jejich projektování a stavbě nehledělo na peníze. Ve světě, v němž skončila studená válka, by se neuplatnily.

Sledování se rozšiřuje

Američané dál sledují Bajkonur, stejně jako kosmodromy Kapustin Jar u Volgogradu a Pleseck na severu Ruska. Hlídat ruskou říši je zapotřebí, protože po nástupu bývalého podplukovníka KGB Vladimira Putina do Kremlu zvýšily ruské výzvědné služby úroveň špionážních operací na Západě na úroveň z dob studené války.

Ovšem ve světě se vynořují nová ohniska napětí, a proto i jim věnují jejich špionážní družice pozornost. Běžnou rutinou je kontrola mezinárodních smluv o odzbrojení.

I domácí rizika vyžadují nyní hlídkování z vesmíru. Družice začaly sloužit k ostraze amerických hranic z jihu před ilegální imigrací, k identifikaci tras pašeráků drog i k lepší ochraně některých objektů, na něž by mohli zaútočit teroristé.

Veškerá technika se neustále zdokonaluje a miniaturizuje. Jak se zdá, místo dvacetitunových kosmických špionů krouží okolo Země mnohem menší americká tělesa. Dvě družice typu Misty, vypuštěné v roce 1990 a 1999, dokonce mizí občas z dráhy, takže protivníci nevědí, o co se tato tělesa právě zajímají. Spekuluje se, že třetí Misty by měla startovat letos. Zatím přišly tyto družice na takřka 12 miliard dolarů. Jednu dobu probleskovaly zprávy, že program neviditelných družic USA zrušily, ale to mohl být zastírací manévr. Čím novější technika se používá, tím víc se její existence utajuje.

Optické družice získávají pomocí infratechniky záběry rovněž během noci. Jsou na nich údajně zřetelné dvoucentimetrové podrobnosti. Nejdřív však musí analytici na přehlednějších snímcích najít zajímavé objekty a teprve potom se mohou pustit do zkoumání detailů. Rovněž zachycují signály v celé oblasti spektra, takže odposlouchávají rádiové a telefonní hovory, registrují telemetrii a záření ohlašující nukleární aktivitu. Tato práce se neobejde bez obrovsky výkonných počítačů, které rychlé a racionální čtení fotografií či videí umožní.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.