Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


První byl Gagarin. Unikátní seriál o půlstoletí dobývání kosmu

aktualizováno 
První sondy a stroje ve vesmíru záhy doplnili živí tvorové a nakonec i člověk. Ne vždy se vše povedlo a lidé umírali nejen ve vesmíru, ale třeba i při náročné přípravě na start.

Oficiální snímek prvního kosmonauta Jurije Gagarina ve skafandru

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní


Přednost má člověk, ne špioni

Když vojáci velkomyslně souhlasili s vypouštěním družic pro vědecké účely, musel hlavní konstruktér dálkových raket Sergej Koroljov splnit slib, kterým je nalákal – jeho konstrukční kancelář se pustila do vývoje družic špionážních. Práce na projektu Zenit, jak byl později nazván, začaly v tajném výzkumném ústavu NII-88 v Kaliningradu-Podlipkách na jižním okraji Moskvy 30. ledna 1956.

Padesátiletý Koroljov si chtěl splnit i svůj dávný sen – vypustit člověka do vesmíru. Věděl, že musí postupovat obezřetně. Proto bude nejlepší, když tam nejdřív jenom nahlédne – stačí, když poletí po balistické dráze a ve stavu beztíže zůstane jenom několik minut. Tento názor zastávali američtí i sovětští odborníci, aniž se domlouvali – ani o sobě nevěděli.

V létě zformuloval se svými nejbližšími spolupracovníky rámcový plán na příští roky. V roce 1958 chtěl vypouštět družice o váze od 1,8 do 2,5 tuny. S člověkem ve vesmíru počítal v roce 1964. A špionážní družice by měly začít sloužit vojákům až koncem desetiletí.

Následující rok v létě vytvořil ve své konstrukční kanceláři 9. oddělení pro kosmické aparáty. Jeho vedením pověřil starého přítele Michaila Tichonravova. Tam rýsovali první návrhy jak na loď pro člověka, tak na vojenskou družici.

V dubnu 1958 si hlavní konstruktér zavolal dvaatřicetiletého inženýra Konstantina Feoktistova, čerstvého vedoucího skupiny patnácti projektantů: „Načrtněte projekt kabiny pro člověka k suborbitálnímu letu, který se uskuteční někdy v letech 1964–1967.“ Feoktistov dřív pracoval ve vojenském NII-4 a teprve loni v prosinci se mu podařilo přejít do NII-88, tedy k letům do vesmíru.

Šéfprojektant všech sovětských pilotovaných plavidel a první vědec-kosmonaut Konstantin Feoktistov
Šéfprojektant všech sovětských pilotovaných plavidel a první vědec-kosmonaut Konstantin Feoktistov

Po měsíci práce se mladý inženýr ohlásil u šéfa: „My jsme se shodli na tom, že bude lepší rovnou postavit kabinu pro lety okolo Země. Balistický skok by byl jenom zbytečným mezistupněm.“ Tehdy také začali psát na dokumentaci i název kabiny – Vostok (Východ). Nikdo se nad tím nepozastavil a tak už to zůstalo.

Koroljov souhlasil. První náčrt takové kabiny dokončili mladí inženýři už v polovině srpna. Bude mít tvar koule, to je z aerodynamického hlediska, které je důležité kvůli přistávání, nejvýhodnější. A k ní připojíme přístrojový úsek, ten se nebude na Zemi vůbec vracet.

Jenže na to, aby současně stavěl vojenskou družici a obyvatelnou kabinu, nemá dost sil – to si Koroljov stále víc uvědomoval. Sondoval proto v Kremlu názory nejvyšších činitelů. Nikita Chruščov, opojený celosvětovým ohlasem prvních sovětských družic, požadoval, aby přednost dostal člověk. Vojáci počkají! Do světa rozhlašuje, že rakety jejich družic pohání socialismus, že bez nich by kosmonautika takovými mílovými kroky nepostupovala. Podívejte se na Američany, jaká drobná tělíska posílají na do vesmíru! Z Washingtonu probleskly zprávy, že i oni chystají lety lidí, my musíme být první!

Chruščov ve své prostomyslnosti netušil, že ta malá americká tělesa přinášejí vědě víc poznatků, než těžké družice sovětské – a nikdo se ho o tom neodváží přesvědčovat.

V listopadu 1958 rozhodla Rada hlavních konstruktérů na Koroljovovův návrh, že nejdřív se postaví loď pro člověka. Tu potom rychle adaptujeme na špionážní družici vybavenou fotoaparáty. Kabina bude plně automatizovaná, kosmonauti nebudou do jejího řízení zasahovat – totéž bude platit pro kosmického vyzvědače.

Brzy nato Koroljov jmenoval i šéfkonstruktéra tohoto plavidla – šestatřicetiletého Olega Ivanovského, který se osvědčil už u Sputniku 1. Třebaže byl válečným invalidou, v roce 1947 začal pracovat jako dělník v NII-88 a přitom dálkově vystudoval vysokou školu.

Koncem srpna postavili v dílnách první maketu kabiny. Člověk by měl startovat koncem roku 1960 – kvůli Američanům, kteří také pospíchají.

Když v březnu 1959 dokončil Feoktistov se svými projektanty hlavní práce na první lodi, chtěl se pustit do jejího zdokonalování. Koroljov ho však zadržel: „Raději navrhněte něco úplně nového, pro víc lidí, s manévrováním a spojováním na oběžné dráze.“

A tak hned po Vostoku začali vymýšlet plavidlo, které dostalo název Sojuz.

Tvrdý výběr – tvrdý výcvik – první mrtvý

V Sovětském svazu probíhaly všechny tyto práce v naprostém utajení. Zato ve Spojených státech o nich psaly noviny na prvních stránkách.

Oficiálně vypsala NASA výběrové řízení na postavení první generace kosmických lodí 14. listopadu 1958. Ve stejné době uvažovali vedoucí odborníci o podmínkách pro výběr lidí, kteří v nich budou létat. Počítali s vědci. Ale prezident Dwight Eisenhower o Vánocích 1958 rozhodl, že první nastoupí vojenští zkušební letci. V lednu 1959 vybrala NASA firmu McDonnell Aircraft jako dodavatele kabin a 5. února podepsala kontrakt na dodávku dvanácti kusů.

Zpočátku vybrali letečtí lékaři na základě osobní dokumentace 508 pilotů a do poloviny února 1958 jejich počet zredukovali na 69. V úterý 9. dubna 1958 představili ve Washingtonu první sedmičku pilotů určených pro vesmír.

Skupina prvních kosmonautů a kosmonautek
Skupina prvních kosmonautů a kosmonautek

Kreml vydal tajné usnesení o výběru adeptů kosmického letu 5. ledna 1959. Když se odborníci rozhodli, že je budou hledat mezi vojenskými letci, pověřila tím vláda 22. května velitelství letectva. Jejich výběr mezi řadovými piloty zahájili v srpnu, podle služebního hodnocení a lékařských záznamů našli 3461 kandidátů. V další etapě vybrali 347 pilotů k vyšetření v místních posádkových nemocnicích – nikomu však neřekli, že hledají lidi k letům do kosmu, nýbrž různě mlžili, obvykle se zmiňovali o „nové technice“. V nemocnicích uznali 206 letců schopných k mimořádným výkonům. Než je začali zvát v říjnu do ústřední vojenské letecké nemocnice v Moskvě, vzdalo se této možnosti 50 mužů. Následovalo lékařské vyšetřování, jaké 154 letců dosud nikdy nezažilo, které trvalo zpravidla dva měsíce. A z tohoto síta nakonec vyšlo v únoru 1960 dvacet nejlepších.

Co všechno je budeme učit a co od nich budeme požadovat? Samozřejmě musí zvládnout raketovou techniku, důkladně poznat kosmickou loď a nosnou raketu, umět se orientovat podle hvězd, pochopit základy lidské fyziologie a zvláštnosti pobytu ve stavu beztíže… Musí se naučit pohybovat ve stavu beztíže, který vytvoříme ve velkých letadlech při speciálních figurách. V trenažéru lodi se připraví na nezvyklé situace. Důkladně si nacvičí seskoky padákem. Musí se udržet ve skvělé fyzické kondici.

Sověti improvizovali. Velitel letectva maršál Konstantin Veršinin 11. ledna 1960 ustavil speciální vojenský útvar číslo 26266 a 24. února jmenoval jeho velitelem plukovníka lékařské služby Jevgenije Karpova. Tak vlastně vzniklo dnes již legendární Středisko pro výcvik kosmonautů.

Vybrané letce s jejich rodinami prozatím ubytovali v jednopatrovém domku poblíž Frunzeho letiště, jedna dvojice musela vzít zavděk tělocvičnou, záchody měli venku. V neděli 14. března 1960 svolali instruktoři prvních třináct letců, kteří zatím dorazili, do jedné vedlejší budovy ústavu leteckého zdravotnictví poblíž stanice metra Aeroflot. Ostatní se trousili později – podle toho, jak je pouštěli jejich velitelé.

Postupem času dostali budoucí kosmonauti skromné byty na sídlišti ve městě Čkalovskoje u Medvědího jezera, přes čtyřicet kilometrů severovýchodně od Moskvy. V létě se pro ně začala stavět základna v lese u Čkalovskoje. Rodilo se Hvězdné Městečko – výcvikové středisko i sídliště pro kosmonauty a zaměstnance. Mladí letci si měli vybrat: Chcete byty, nebo domky? Rozhodli se pro velké činžáky, jak byli zvyklí od pluků. Nedovedli si představit, že by každá rodina měla vilku.

Velitelství letectva vytvořilo štáb, který se o ně měl starat. Jejich velitelem jmenovalo generálporučíka Nikolaje Kamanina, jednoho z prvních hrdinů SSSR. Zbavilo se ho – nemělo pro něj žádnou práci. Nicméně bezprostředním nadřízeným mladých letců byl zkušený letecký lékař Karpov.

Den začínali hodinovou rozcvičkou. Následovalo učení jako ve škole. Postupně všichni prošli mnohadenním pobytem ve vakuové komoře v odloučení od světa, ve vakuové i tepelné komoře si zvykali na nižší tlak či horko anebo mráz, za jízd na centrifuze absolvovali až desetinásobné přetížení. Parašutistický výcvik trval šest týdnů, několik dnů cvičili v pustinách přežití po přistání na místě vzdáleném od civilizace.

Ve středu 23. března 1961 je zasáhlo první neštěstí. Čtyřiadvacetiletý nadporučík Valentin Vasiljevič Bondarenko končil desetidenní pobyt ve vakuové komoře. Pracoval za sníženého tlaku jako ve velkých výškách, což se kompenzovalo zvýšeným množstvím kyslíku v ovzduší. Když si sňal snímače fyziologických funkcí z těla, kůži si vyčistil vatou namočenou v lihu, ale nerozhlédl se a vatu odhodil, naneštěstí přímo do spirály elektrických kamínek. Vzplanul oheň, chytila i jeho vlněná kombinéza, ještě stačil vyslat signál o nebezpečí a pokoušel se plamen uhasit. Službu konající lékař nemohl okamžitě otevřít dveře, protože v komoře byl podtlak. Bondarenka vytáhli a převezli do nemocnice, ale tam přes všechnu péči zemřel. Svět se o tom dověděl až po čtvrt století.

Na obou stranách nesplněné termíny

Než posadí do kabiny kosmické lodi člověka, musí ji důkladně vyzkoušet. A také nosnou raketu, která ještě není úplně spolehlivá.

Zjednodušený prototyp 1KP plavidla Vostok vypustili 16. května 1960 z Bajkonuru. Ještě nebyl vybaven pro člověka a návratový modul neměl tepelnou ochranu ani padákový systém. Po třech dnech letu měl motor kulovitou kabinu navést do atmosféry, aby tam shořela. Orientační systém však špatně zapracoval a brzdící motor ji naopak urychlil vzhůru, takže zanikla v atmosféře až po pěti letech.

Koroljov všechny ostatní uklidňoval: „Je to první krok.“

Na další start 28. července pozvali na kosmodrom poprvé kosmonauty – šest, kteří se probojovali mezi nejvážnější kandidáty. Ať vidí, jak vypadá raketová technika v praxi!

Mladí piloti si odnesli otřesný zážitek. První stupeň nosiče po 38 vteřinách letu vybuchl. Pravda, v praxi se ověřil záchranný systém, ale nepříliš úspěšně – kabina měla katapult, který vystřelil kontejner se psy, nicméně z malé výšky se nestačil padák rozvinout a oba zvířecí pasažéři zahynuli.

Za tři týdny, 19. srpna, se podařilo vypustit kosmickou loď číslo 2. Na palubě nesla dva psy. Odborníci pro ně zkonstruovali novou klimatizační aparaturu, která už odpovídala potřebám člověka. Když na podzim 1957 narychlo vypouštěli psa Lajku, posadili ho do kabiny, do níž dosud umisťovali pokusná zvířata ke krátkým výpravám po balistické dráze. Nebyla to aparatura, která by vyhovovala pro orbitální let, a proto fena předčasně uhynula.

Avšak vzápětí havarovaly dvě automatické sondy určené k výzkumu Marsu. A 24. října vybuchla na kosmodromu při tankování bojová raketa R-16 z dílny hlavního konstruktéra Michaila Jangela. Obrovský požár sežehl přes devadesát lidí. Zahynul i maršál dělostřelectva Mitrofan Nedělin, který obsluhu poháněl k urychlenému vypuštění bez ohledu na nebezpečí.

Pokusní psi přežili

Koroljov nemohl riskovat záhubu kosmonauta. Technici museli znovu důkladně prověřit stav rakety a kosmické lodi. Do dalšího plavidla 1. prosince opět posadili pokusné psy. Stará chyba se opakovala – orientační systém selhal a motor navedl kabinu do atmosféry po příliš ploché dráze, takže hrozilo nebezpečí, že přistane mimo území SSSR. Bezpečnostní nálož ji proto zničila a oba psi zahynuli. Vojáci totiž trvali na tom, že žádná družice nesmí spadnout mimo sovětské území.

Další raketa 22. prosince havarovala – nezapálil se motor třetího stupně. Zato návratový modul přímo ukázkově přistál, ale za polárním kruhem. Pes přežil.

Rovněž Američané zažívali sérii neúspěchů. Neměli zatím tak silnou raketu, aby mohli poslat člověka hned na oběžnou dráhu okolo Země, proto počítali nejdřív jenom s balistickým skokem. Raketu Redstone, kterou postavil Wernher von Braun, vypustili s měsíčním zpožděním 19. prosince. Než posadí do kabiny Mercury kosmonauta, musí odstartovat ještě aspoň dvakrát, podruhé se šimpanzem.

Samozřejmě let po balistické dráze nikdo neuzná za plnohodnotný kosmický let. Přesto Koroljov nechtěl, aby ho v něm Američané předstihli.

V továrně dokončovali výrobu kabin typu 3KA definitivně připravených pro člověka. Dvě musí úspěšně letět po stejné trase jako první kosmonaut. Poprvé se to zdařilo 9. března 1961 – kosmická loď číslo 4 po půldruhé hodině šťastně přistála. A na její palubě pes Černuška i figurína „Ivan Ivanovič“.

„Telemetrické záznamy letu a prohlídka lodi na místě přistání potvrdily, že všechno probíhalo podle plánu,“ zapsal si do deníku šéfkonstruktér Ivanovskij. „Mohli jsme připravovat další stroj.“

Kosmickou loď číslo 5 vypustili 25. března. Na toto představení znovu pozvali kosmonauty. Do kabiny umístili psa Zvězdočku a další figurínu, tentokrát oblečenou do skafandru. I tato výprava skončila po půldruhé hodině úspěchem.

Rada hlavních konstruktérů řídila zpočátku po technické stránce vývoj sovětské kosmonautiky
Rada hlavních konstruktérů řídila zpočátku po technické stránce vývoj sovětské kosmonautiky

V úterý 28. března uspořádala Akademie věd tiskovou konferenci. Vědci na ni přivedli psíky Černušku a Zvězdočku a rozplývali se nad pěti úspěšnými expedicemi. Vpředu mezi novináři sedělo šest budoucích kosmonautů, ale v civilu a jenom mlčky přihlíželi. Koroljov, Ivanovskij, Feoktistov a další raketoví konstruktéři nepřišli.

O haváriích všichni mlčeli. Zato západní svět o nich věděl. Americké tajné služby CIA (Central Intelligence Agency) a NSA (National Security Agency) obklopily sovětské území řadou sledovacích stanic, které zachycovaly veškeré rádiové vysílání a telemetrické údaje o stavu raket. Jejich specialisté se je naučili dešifrovat, takže američtí politici, generálové a odborníci měli aspoň základní představu o dění na sovětských raketových základnách a atomových střelnicích. Určité informace přinášely rovněž přelety špionážních letadel U-2, jejichž piloti vybraná místa fotografovali. Útržkovité údaje pouštěli zpravodajci i americkým novinářům.

Kdo ze šesti nejlepších?

Organizovat výcvik celé dvacítky se stával neúnosným. Koroljov, Kamanin a Karpov museli vybrat začátkem léta 1960 šest nejlepších kandidátů a jejich přípravu uspíšit. Při tomto hledání vycházeli nejen z toho, jak se kdo dosud projevoval, ale i z jejich výšky a váhy, rovněž z lékařských posudků.

Nakonec se shodli na těchto jménech: Jurij Gagarin, Anatolij Kartašov, Andrijan Nikolajev, Pavel Popovič, German Titov a Valentin Varlamov.

Někteří brzy odpadli. Kartašovovi našli lékaři po jízdě na centrifuze, kde byl vystaven osminásobnému přetížení, na zádech mikroskopické podlitiny. Co to ukazuje? Nikdo nevěděl. Varlamov zase při koupání v Medvědím jezeře skočil po hlavě na mělčinu. Zhmožděná páteř ukončila i jeho kariéru. Oba raději z celé dvacítky propustili. Kartašov sloužil jako zkušební pilot a žádnými potížemi netrpěl, Varlamov se stal ve výcvikovém středisku instruktorem.

Na místa obou vyřazených se dostali Vladimír Bykovskij a Grigorij Něljubov.

Ve dnech 17. a 18. ledna 1961 skládala šestice závěrečné zkoušky. Nejdřív každý proseděl několik desítek minut v trenažéru kosmické lodi, kde jim instruktoři simulovali různé havárie, a oni si z nich museli umět pomoct. Druhý den je inženýři z Koroljovovy konstrukční kanceláře zkoušeli z teorie. Prošli všichni, čtyři dokonce na výbornou.

Koho z nich určit k prvnímu letu? Výběr se zúžil. Komise určila pořadí: Gagarin, Titov, Něljubov.

Koroljov dával přednost Gagarinovi. Rozhodnout museli v Kremlu. Karpov tam odvezl charakteristiky a fotografie dvou prvních kandidátů. Chruščov prý velkomyslně řekl: „Oba mládenci vypadají dobře. Ať dole sami rozhodnou.“ Nicméně některým funkcionářům vadilo Titovovo křestní jméno – German.

Gagarina a Titova vozili po Moskvě, fotografovali je a filmovali na památných místech. I Něljubov s nimi jezdil. Nicméně Titov si všiml, že všichni dávají přednost Gagarinovi. I když ho to štvalo, nesměl dát nic najevo – nadřízení přece zdůrazňovali význam kolektivní práce.

Sám Gagarin s tím počítal. Manželce Valje řekl před odletem na kosmodrom, že odstartuje nejspíš 14. dubna.

Na kazašskou základnu letěli ve středu 5. dubna Gagarin a Titov každý v jiném letadle – kdyby jeden stroj havaroval, aby byl k dispozici druhý muž.

Na letišti je vítal Koroljov: „Času máme dost. Startovat můžeme mezi 10. a 12. dubnem.“

Bylo to odvážné rozhodnutí. Koroljovův náměstek Boris Čertok to po čtyřiceti letech vysvětlil: „Třebaže čtyři ze sedmi experimentálních startů měly havarijní charakter a pouze tři se více či méně zdařily (úspěšnost celého komplexu 40 procent), bylo rozhodnuto o vypuštění člověka. První skupina kosmonautů včetně Gagarina výsledky všech experimentů znala.“

Oba kandidáti si vyzkoušeli skafandry a potom v nich trénovali v maketě kosmické kabiny. Museli si tam zvyknout pracovat. Opět je tam doprovázejí fotografové a filmaři.

Rozhodnout mezi oběma měl Kamanin. Dlouho mezi nimi váhal. Jednou si do svého deníku napsal: „Pořádně jsem dnes Gagarina pozoroval. Vedl si dobře. Charakterizoval ho hlavně klid, sebevědomí a znalosti.“ Další den: „Oba jsou vynikajícími kandidáty, ale v posledních dnech mi stále víc lidí říkalo, že dávají přednost Titovovi, a i já mu víc důvěřuji… Titov má silnější charakter. Jediná věc, která mi brání v tom, abych se rozhodl v jeho prospěch, je nutnost nechat si silnějšího kandidáta na delší let.“

V pátek 7. dubna na tajném zasedání státní komise generál oznámil, že se rozhodl pro Gagarina. Titova to samozřejmě zklamalo a i když se snažil, aby to na sobě nedal znát, nepovedlo se mu to.

Moskva oznámila na kosmodrom, že podle amerického rozhlasu má první Američan startovat do vesmíru 20. dubna. Pospěšte si, ať nejsme druzí! 

Předstartovní nervozita

V úterý 11. dubna uložili oba kandidáty do postelí v malém dřevěném domku nedaleko stejného domku, v němž bydlel Koroljov. Třebaže se tvářili, že spí, vůbec neusnuli.

Kosmodrom, všechny služby a sledovací stanice žily podle moskevského času – tedy o dvě hodiny méně, než bylo v Kazachstánu.

Ráno v půl sedmé pro ně přišel Karpov. Odvezli je do montážní budovy, v horním patře jsou prostory pro jejich přípravu. Ke snídani jim nabídli masové pyré, rybízový džem a kávu – všechno z tub, v jakých byla zpracována strava pro stav beztíže. Potom absolvovali krátkou lékařskou prohlídku.

Životy hlavních postav

Jurij Alexejevič Gagarin (* 9. 3. 1934, Gžatsk, dnes město Gagarin, Smolenská oblast, † 27. 3. 1968, u obce Novoselovo, Vladimirská oblast).

Po vystudování slévárenství na průmyslovce v Saratovu odešel do leteckého učiliště v Orenburgu. Jako poručík sloužil od listopadu 1957 u stíhacího pluku v Murmansku. V březnu 1960 byl přijat spolu s dalšími 19 piloty do výcviku na kosmonauta. Měsíc po svém kosmickém letu, v květnu 1961, byl jmenován velitelem výcviku kosmonautů. Jako neoficiální sovětský velvyslanec dobré vůle objel celý svět. V prosinci 1963 se stal zástupcem náčelníka Střediska pro výcvik kosmonautů. Vystudoval Žukovského vojenskou leteckou akademii. Na výcvik neměl čas. Požadoval, aby nemusel plnit tolik společenských povinností a mohl opět trénovat. Nakonec k tomu dostal souhlas – ale všichni věděli, že do kosmické lodi už nikdy nesedne. Jako první kosmonaut a největší hrdina se nesměl dostat znovu do nebezpečí. Formálně byl náhradníkem Vladimíra Komarova, který letěl v dubnu 1967 v Sojuzu 1 a při návratu zahynul. Plukovník Gagarin zahynul při cvičném letu v letadle MiG-15 27. března 1968 za okolností, které nebyly nikdy řádně vyšetřeny. Dostal mnoho nejvyšších sovětských i zahraničních vyznamenání.

Konstantin Petrovič Feoktistov (* 7. 2. 1926, Voroněž) – raketový konstruktér, kosmonaut.

Za druhé světové války byl jako rozvědčík těžce zraněn. Po vystudování Baumanovy vysoké technické školy v Moskvě byl přidělen do továrny na výrobu bojových raket R-1 ve Zlatoustu na Urale. Po dvou letech v roce 1951 nastoupil do vojenského výzkumného ústavu NII-4 v Moskvě. V prosinci 1957 se mu podařilo přejít do NII-88 (OKB-1) ke Koroljovovi. Tam byl jmenován šéfprojektantem – byl autorem základních koncepcí všech sovětských pilotovaných těles Vostok, Voschod, Sojuz i orbitálních stanic Saljut a Mir, rovněž dalších strojů, které zatím nebyly postaveny. Žádal o vyslání do vesmíru – to se mu podařilo 12. října 1964, kdy strávil na palubě Voschodu 1 spolu s Vladimírem Komarovem a lékařem Borisem Jegorovem jeden den. Později už nebyl ze zdravotních důvodů do vesmíru vyslán. V roce 1989 z podniku Energija, jak byla přejmenována OKB-1, odešel přednášet na Baumanovu vysokou školu. Nositel řady nejvyšších vyznamenání.

Oleg Genrichovič Ivanovskij (* 18. 1. 1922, Moskva) – raketový konstruktér.

Původem ruský Němec si musel změnit při nástupu do základní vojenské služby na podzim 1940 příjmení. Nastoupil k pohraničníkům. Po vypuknutí války byl vzhledem ke znalosti němčiny zařazen k vojenské kontrarozvědce, z níž později vznikla obávaná organizace Směrš. Válku skončil u Příbrami v Čechách. Po demobilizaci v létě 1946 byl uznán válečným invalidou. V roce 1947 nastoupil jako dělník do NII-88 ke Koroljovovi. Dálkově vystudoval techniku. V létě 1959 se stal šéfkonstruktérem lodi Vostok. Po letu Vostoku 2 v létě 1961 byl povolán do úřadu Rady ministrů, kde se zabýval kosmonautickou tématikou. V prosinci 1965 se stal náměstkem hlavního konstruktéra G. Babakina v bývalé Lavočkinově konstrukční kanceláři, kde odpovídal za lunární automaty. V roce 1976 byl jmenován hlavním konstruktérem lunárních automatů. V roce 1983 odešel do penze. Nositel vysokých státních vyznamenání.

Nikolaj Petrovič Kamanin (* 18. 10. 1908, Melenki, Vladimirská oblast, † 12. 3. 1982, Moskva) – vojenský letec, první velitel kosmonautů.

V armádě od roku 1928. V únoru 1934 pověřen, aby letadly zachránil posádku lodě Čeljuskin, která uvízla v polárních ledovcích. Za to byl jmenován hrdinou SSSR, měl číslo průkazky 2. V roce 1938 velel letecké brigádě, která bojovala ve válce proti Finům. V roce 1942 jmenován velitelem divize, v roce 1945 velitelem sboru. V roce 1958 se stal zástupcem náčelníka štábu letectva. Začátkem roku 1960 ho pověřili funkcí asistenta náčelníka štábu letectva pro kosmonautiku. V roce 1967 povýšen do hodnosti generálplukovníka. V roce 1971 byl odvolán z funkce, následující rok šel do penze. Cenné jsou jeho deníky, do kterých si zapisoval podrobnosti o životě a výcviku kosmonautů.

Jevgenij Anatoljevič Karpov (* 19. 2. 1921, Kazackoje, Kijevská oblast, † 25. 5. 1990, Moskva) – letecký lékař, první náčelník Střediska pro přípravu kosmonautů.

Lékař, který prošel několika leteckými pluky. Potom zakotvil v Ústavu letecké medicíny v Moskvě. Začátkem padesátých let se účastnil vypouštění pokusných zvířat raketami na základně Kapustin Jar. V roce 1959 patřil mezi autory předpisu pro výběr kosmonautů. Začátkem března 1960 byl plukovník Karpov jmenován vedoucím Střediska pro přípravu kosmonautů. Vedl je do roku 1963, kdy se vrátil do ústavu.

John Herschel Glenn, Jr. (* 18. 7. 1921, New Concorde, stát Ohio)

Začátkem druhé světové války přerušil studium inženýrství a přihlásil se k námořnímu letectvu. Bojoval i v korejské válce. V roce 1959 byl spolu s dalšími šesti piloty vybrán ke kosmonautickému výcviku. Startoval na palubě lodi Mercury deset měsíců po Gagarinovi. I při jeho letu se vyskytlo několik obtíží, ale žádná nezpůsobila havárii. V roce 1964 odešel plukovník Glenn do zálohy. Stal se viceprezidentem limonádové firmy Royal Brown Cola. Na třetí pokus byl zvolen v roce 1974 do Senátu, kde zůstal do roku 1997. Koncem října 1998 pobýval jako dosud nejstarší člověk ve vesmíru, strávil deset dnů na palubě raketoplánu Discovery STS-95.


„Doba startu v 9.07 byla určena už dřív,“ napsal později Ivanovskij, jehož Gagarin nazýval svým kmotrem. „Vycházeli jsme z okamžiku plánovaného přistání. My jsme používali optický detektor pro orientaci lodi před brzdícím manévrem, který reagoval na východ Slunce nad obzorem. Vostok měl vyletět ze stínu do Slunce nad Atlantikem – a podle tohoto okamžiku jsme museli zpětně stanovit čas vypuštění. Samozřejmě bylo důležité, aby v místě přistání byl jasný den.“

Oba budoucí kosmonauty oblečené do skafandrů dovezl k rampě autobus. Bylo to zbytečné divadlo. Kdyby se letci vybranému k premiéře něco stalo, mohl ho náhradník zastoupit, ale technici by museli vyměnit přesně tvarované křeslo – a to by trvalo několik hodin.

Jaké bylo riziko vstupu člověka do vesmíru? Popravdě řečeno, to nikdo nevěděl. Doufejme, že tentokrát raketa neselže. I když se pokusná zvířata vrátila po několikadenním pobytu z kosmu bez újmy na zdraví, nikdo nevěděl, jak se cítila. Může se kosmonaut za tu půldruhou hodinu letu zbláznit, dostat mořskou nemoc doprovázenou strašlivými iluzemi, ztratit orientaci a schopnost cílevědomé činnosti? Anebo ho zasáhne radiace? Anebo se do jeho lodi strefí trochu větší meteor? Anebo se porouchá některý ze systémů, které mají zajistit jeho návrat? Známý fyziolog Vasilij Parin, který se přípravě kosmonautů podílel, považoval za nejnebezpečnější právě návrat.

Ovšem kosmonaut žádný strach nedával najevo. Jako stíhač byl na nebezpečí zvyklý. Ostatně kdyby projevil znepokojení, mohl být vystřídán.

I Koroljov pevně věřil, že se let prvního kosmonauta podaří a že v pořádku přistane.

Gagarin se měl spoléhat na automatiku, neměl na nic sahat. Jedině kdyby se porouchala, převzal by řízení. Před tím by je musel odblokovat vyťukáním několika číslic. Vojáci trvali na tom, že mu je oznámí rádiem v případě, že by to bylo zapotřebí. Jenže co kdyby nefungovalo rádiové spojení? Koroljov, Parin a někteří další mu pošeptali: „Je to 125.“ Ivanovskij mu dokonce strčil papírek s tímto číslem do kabiny: „Ale nesmíš to na mne prozradit".  

  Přehled prvních kosmických letů lidí
 12. 4. 1961  Vostok 1  Jurij A. Gagarin  1 h 48 min
 6. 8. 1961  Vostok 2  German S. Titov  1 d 1 h 48 min
 20. 2. 1962  Friendship 7  John H. Glenn, Jr.  4 d 55 h 23 min
 24. 5. 1962  Aurora 7  M. Scott Carpenter  4 h 56 min
 11. 8. 1962  Vostok 3  Andrijan G. Nikolajev  3 d 22 h 22 min
 12. 8. 1962  Vostok 4  Pavel R. Popovič  2 d 22 h 57 min
 3. 10. 1962  Sigma 7  Walter M. Schirra  9 h 13 min
 15. 6. 1963  Faith 7  L. Gordon Cooper  1 d 10 h 20 min
 14. 6. 1963  Vostok 5  Valerij F. Bykovskij  4 d 23 h 06 min
 16. 6. 1963  Vostok 6  Valentina V. Těreškovová  2 d 22 h 50 min

Člověk ve stavu beztíže

V sedm hodin ráno moskevského času se Gagarin doprovázený Ivanovským a několika techniky vyšplhal do kabiny. Dvě hodiny před startem musí sedět ve své lodi, tuhle dobu závěrečných příprav se zkrátit nepodařilo.

Gagarina doprovázel do lodi Vostok šéfkonstruktér Oleg Ivanovskij
Gagarina doprovázel do lodi Vostok šéfkonstruktér Oleg Ivanovskij

Kosmonaut i personál v řídícím bunkru, který byl vzdálený asi půl kilometru od rampy, kontrolovali spojení, skafandr, řídící systémy. Když za ním zavřeli poklop, volali z bunkru montéry, že jim pořád svítí kontrolka ukazující netěsnost jednoho šroubu. Ti proto museli poklop znovu otevřít, mezitím se přišlo na to, že vadná byla signalizace, nikoliv šroub. Potom už přípravy pokračovaly bez obtíží.

Ve středu 12. dubna 1961 se loď Vostok 1 s Jurijem Gagarinem vydala na cestu do vesmíru. Na kosmodromu bylo 11.07 hodin, v Moskvě o dvě hodiny méně a ve střední Evropě krátce po sedmé.

Během činnosti druhého stupně se objevil první problém – nezdařilo se včas předat signál k vypojení motoru a raketa nabrala větší rychlost. Třetí stupeň pracoval předepsanou dobu a 11 minut a 16 sekund po startu jeho motor utichl. Přibližně ve 14. minutě se loď od rakety oddělila a pohybovala se po oběžné dráze okolo Země. Její nejvyšší bod však vzhledem k vyšší rychlosti ležel ve výši 327 km místo plánovaných 230 km.

V kabině vládl stav beztíže. „Přechod do tohoto stavu byl velmi pozvolný,“ líčil později Gagarin. „Když začala mizet přitažlivost, bylo mi skvěle. Hned bylo všechno lehčí. Ruce, nohy a celé tělo jako by mně ani nepatřily. Nevážily vůbec nic. Neseděl jsem, ani jsem neležel, ale vznášel jsem se. Rovněž všechny neupevněné předměty. Jako ve snu… Zpočátku to byl neobvyklý pocit, ale brzy jsem si na něj zvykl a pokračoval jsem ve stanovené práci.“

Američané vypuštění Rusa do kosmu čekali. CIA to v úterý večer sdělila prezidentu Johnu Kennedymu. Jejich radar v Turecku zaregistroval vypuštění rakety okamžitě. Sledovací stanice na amerických Aleutách zjistila start prvního kosmonauta už ve 13. minutě letu a okamžitě to oznámila do Washingtonu.

Zato moskevský rozhlas stále čekal souhlas s vysíláním zprávy. Před několika dny tam dostali tři obálky. V první byla zpráva o úspěšném startu Gagarina, ale bez zmínky o jeho povýšení. Ve druhé oznámení o jeho smrti během návratu. A ve třetí žádost vládám všech zemí, aby pomohly kosmonautovi, který musel havarijně přistát. Ovšem teď ještě musel ministr obrany Rodion Malinovskij podepsat povýšení Gagarina o dva stupně, na majora – na to všichni zapomněli. Až 50 minut po startu se tedy svět oficiálně dověděl, že okolo Země létá první kosmonaut.

Půldruhé hodiny po startu se automaticky zapnul brzdící motor Vostoku, ale pracoval kratší dobu, než se plánovalo. Vzápětí se od kabiny oddělil přístrojový úsek, který sám shoří v atmosféře.

Avšak obě tělesa zůstala spojena elektrickým kabelem. Loď s Gagarinem začala rotovat. Kosmonaut to ohlásil sledovacím stanicím. S takovou situací nikdo nepočítal, nikdo mu nemůže pomoci. Hrozilo nebezpečí, že do atmosféry vstoupí návratový modul špatně orientován a může shořet. Až po 10 minutách, když začala třením o atmosféru teplota kolem lodi stoupat, kabel přehořel, ale tím se kabina prudce rozrotovala, stoupalo přetížení a kosmonaut málem ztratil vědomí – už viděl rozmazaně.

Naštěstí rotace pozvolna ustala a loď se natočila ochranným krytem proti žáru do atmosféry. Při průletu stoupla teplota v jejím okolí až na dva tisíce stupňů. Kabina měla ochranný štít po celém povrchu, ale v různé síle. Naštěstí se díky aerodynamickým vlastnostem vždycky zorientovala jako panenka se zatíženým spodkem sama bez zásahu zvenčí.

Hlavní konstruktér Koroljov byl ve spojení s Gagarinem touto vysílačkou
Hlavní konstruktér Koroljov byl ve spojení s Gagarinem touto vysílačkou

Ve výšce sedmi kilometrů nad Zemí se nad kabinou začal otevírat hlavní padák. Avšak kabina má dopadnout rychlostí 12 metrů za sekundu, a to je příliš mnoho, kosmonaut by mohl přijít k úhoně. Proto se o dvě vteřiny později odstřelil poklop průlezu a hned poté se kosmonaut katapultoval a přistával vedle ní. Tuto skutečnost Sověti dlouho zatajovali. V pravidlech Mezinárodní letecké federace FAI pro uznávání rekordů totiž platí striktní pravidlo, že pilot musí přistát uvnitř svého stroje, jinak je dosažený výkon neplatný. A to Moskva nemohla připustit.

První kosmonaut světa Jurij Gagarin se šťastně vrátil na Zemi po 108 minutách.

Okamžitě se stal nejznámějším obyvatelem planety Země.

Američané se opět opozdili. Alan Shepard se vypravil k balistickému skoku v kabině Mercury MR-3, který trval 15 minut, 5. května. Někteří kritici tvrdili, že kdyby neposlechli opatrného von Brauna, mohl letět už 24. března – před Gagarinem. Další obdobný skok uskutečnil Virgil I. Grissom 21. června.

Na oběžnou dráhu vylétl až následující rok 20. února John H. Glenn, který tam strávil takřka pět hodin.

I v tomto druhém kole závodu o vesmír – a tedy rovněž o státní prestiž – vyhrál Sovětský svaz.


 

Technické údaje

Kosmická loď Vostok

Sestávala z kulového přetlakového návratového modulu a přístrojového modulu. Návratový modul o hmotnosti 2460 kg, průměru 2,3 m a objemu 5,2 m3 (z toho prostor pro kosmonauta 1,6 m3) byl pokryt ablativním tepelným štítem. V horní části se nacházely tři otvory o průměru 1 m (technologický, padákový a vstupní průlez). Křeslo kosmonauta bylo katapultovací se dvěma výmetnými raketami na tuhé pohonné látky. Přistání návratového modulu zajišťoval padák o ploše 574 m2. Přístrojový modul ve tvaru dvou spojených komolých kuželů o hmotnosti 2270 kg, maximálním průměru 2,43 m a délce 2,25 m nesl většinu přístrojového vybavení. Z vnějšku byly připevněny kulové nádrže se stlačeným dusíkem pro plynové trysky stabilizačního systému. V zadní části byl umístěn brzdicí motor TDU-1 o tahu 15,83 kN a maximální době činnosti 45 s. Loď umožňovala lety člověka do maximální délky 10 dní.

Nosná raketa R-7 pro Vostok a některé družice a sondy

Tento nosič modifikace 8K72K vznikl použitím prvních dvou stupňů rakety R-7, které vynášely první družice, a přidáním třetího stupně E s jedním motorem RD-0109 o tahu 54,5 kN. V této konfiguraci měřila raketa 38,4 metry a s pohonnými látkami vážila 287 tun. Celkový tah všech motorů byl 5 meganewtonů, což stačilo k dopravě až 4,7 tuny nákladu na nízkou oběžnou dráhu.


Prameny

J. Golovanov: Koroljov, Moskva 1994
O. Ivanovskij: Naperekor zemnomu priťaženiju, Moskva 1988
K. Pacner: Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc, Praha 2006
Raketno-kosmičeskaja korporacija „Eněrgija“ imeni S. P. Koroljova, Moskva 1996

www.kosmo.cz
www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
www.astronautix.com/ - Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví+kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Částečné zatmění Měsíce 7. srpna 2017 viděné z pražského Žižkova.
Česko sledovalo malou nebeskou podívanou. Země ukousla kus Měsíce

V pondělí večer byl Měsíc v úplňku, především na začátku své noční pouti nebyl vidět úplně celý.  celý článek

Falcon 9 Heavy se zažehnutým prvním stupněm v představě ilustrátora
Elon Musk varuje, že první let těžké rakety Falcon nemusí skončit dobře

Nová raketa pro těžké náklady od společnosti Space X by měla vzlétnout ke konci letošního roku, slíbil zakladatel společnosti Elon Musk na konferenci věnované...  celý článek

Start iránské rakety, která měla na palubě opici. (2013)
Írán úspěšně otestoval raketu, kterou chce vynést do vesmíru satelit

Írán dnes úspěšně otestoval nosnou raketu Simorgh (označovaná také jako Safir 2), s jejíž pomocí může do vesmíru vyslat satelit. S odvoláním na íránskou státní...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.