Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dlouhé čekání na smrt. Průběh tragického letu Vladimira Komarova

aktualizováno 
Pavel Toufar pro Technet.cz - Let probíhá normálně, kosmonaut se cítí výborně. Přesně to hlásala sovětská propaganda ve chvílích, kdy Vladimir Komarov sváděl na oběžné dráze svůj boj s kolabující technikou. Vyhrál ho. Ale jen velmi dočasně. Přesně před 45 lety 24. dubna 1967 zahynul. Druhý díl obsáhlého článku připravil pro Technet.cz spisovatel a propagátor kosmonautiky Pavel Toufar.

Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na kosmodromu Bajkonur v roce 1962

Než se Vladimír Komarov s první pilotovanou lodí Sojuz zřítil k Zemi, projevil se jako muž na svém místě. Dokázal jen s obtížemi fungující loď dovést na správnou sestupovou dráhu i v podmínkách, pro které je výraz krajně obtížné nedostatečný. I když udělal všechno správně, neměl naději.

Druhé pokračování našeho seriálu k výročí jeho tragédie popisuje průběh letu Sojuzu, během kterého se uspěchaná příprava mnohokrát projevila. První díl si přečtěte zde.

Šťastný nešťastník

Muž, kterého zabil závod o Měsíc

První díl tragického příběhu Vladimira Komarova

Pro let Sojuzu-1 byl velitelem jmenován Vladimir Komarov. Současně měl po vypuštění i lodi Sojuz-2 velet celé skupině, tedy i trojici mužů z druhé lodi.

Tento mladý muž měl pozoruhodný osud. Do prvního dvacetičlenného oddílu sovětských kosmonautů byl přijat 7.3.1960, ale krátce poté musel výcvik přerušit kvůli zranění a nakonec doháněl bezmála půlroční zpoždění. Vše však zvládl a 3.4.1961 složil státní zkoušky. Hned následující den byl oficiálně jmenován kosmonautem. V červnu 1962 nahradil v šestici kandidátů prvních kosmických letů Grigorije Něljubova, který po zkouškách na centrifuze ze zdravotních důvodů odstoupil, a okamžitě se zapojil do přípravy letu Vostoku-4 jako náhradník kosmonauta Pavla Popoviče.

Vladimír Komarov s dcerou Irinou a ženou Valentinou

Vladimir Komarov s dcerou Irinou a ženou Valentinou

Od září 1962 se připravoval jako náhradník Valerije Bykovského pro let Vostoku-5, ale v září ze zdravotních důvodů opět odstoupil, protože přepnutí při výcviku se neblaze projevilo na jeho zdravotním stavu po jedné prověrce na centrifuze. Po odpočinku a obnovení zdraví s ním instruktoři počítali jako s nejvážnějším kandidátem předběžně zamýšleného letu Vostoku-7, kdy se měl vydat k desetidennímu letu po vysoké oběžné dráze do oblasti Van Allenových pásů.

Zůstalo však pouze u představ. Z plánů sešlo, přednost dostala Nikitou Chruščovem neúprosně požadovaná vícemístná modifikace Voschod. Chruščov proto 4.2.1964 svým osobním příkazem zrušil možnost pokračování programu Vostok, protože se rozhodl vytvořit propagandistický protipól chystanému programu letů dvoumístných amerických lodí Gemini. Bylo totiž jasné, že třímístná loď Sojuz nebude včas připravena.

Rozhodla protekce

Komarov zpočátku nebyl nejvážnějším či spíše jednoznačným kandidátem na místo velitele první kosmické posádky Voschodu-1. Zvažováni byli totiž také Bykovskij, Popovič nebo Titov, ale nakonec byli vybráni Volynov a Komarov. Chystaný let Voschodu-1 byl přitom nesmírně riskantní. Posádka letěla bez skafandrů, v první fázi startu neměla při selhání rakety sebemenší šanci na záchranu. Silný dopad přistání pod dvěma padáky bylo nutné utlumit malým raketovým motorem, aby se kosmonauti vážně nezranili nebo dokonce nezahynuli.

Přes spěch s přípravou letu jmenovala zvláštní komise kandidáty na místa dalších členů posádky, vědce a lékaře, až 1. 6. 1964: Lékaře Jegorova, Lazareva (byl také stíhacím a zkušebním pilotem), Poljakova, Sorokina, doktora technických věd Katyse a zkušebního letce Benderova. Jejich výcvik okamžitě nezačal, protože komise musela do skupiny 11.6.1964 jmenovat ještě šéfprojektanta lodi Feoktistova.

Již 2. července byl ze zdravotních důvodů vyřazen Poljakov, protože nesnesl nácvik vestibulárního ústrojí pro pobyt v beztíži, v tlakové komoře a na centrifuze, odejít musel i přes četné přímluvy také Benderov, který se nevešel do příliš těsné kabiny a měl problémy s nácvikem na centrifuze. Dvě posádky byly sestaveny 6.7.1964. Hlavní tvořili Volynov, Katys a Jegorov, záložní Komarov, Lazarev, Poljakov a Sorokin, ale během přípravy doporučili instruktoři vyřadit ze zdravotních důvodů Feoktistova a Jegorova, jehož hodnocení bylo výrazně horší než Sorokinovo a Lazarevovo. Katys se nevešel do křesla, byl příliš vysoký, museli pro něj nastavovat opěrku hlavy. Pouze Komarov a Volynov prošli bez výhrad.

Poštovní známka vydaná při příležitosti letu lodi Voschod. Zleva Komarov,

Poštovní známka vydaná při příležitosti letu lodi Voschod. Zleva Komarov, Feoktistov a Jegorov.

Nakonec však zasáhly různé vlivy včetně protekce, nikdo nemusel odejít, naopak sestavy byly pozměněny a posádky se chystaly ve zcela jiném složení. V nově seskupené hlavní posádce byl Komarov a spolu s ním Koroljovem významně podporovaný Feoktistov (i přes značná zdravotní omezení: krátkozrakost, problémy s páteří a zažívacím ústrojím) a Sorokin, kterého však s výraznou Koroljovovou podporou doslova na poslední chvíli nahradil Jegorov, a to i přes výhrady lékařů k jeho výsledkům při nácviku v krátkodobé beztíži a ještě předtím pro krátkozrakost.

Vše zařídil velitel kosmonautů Kamanin a poukázal přitom na "rozhodnutí Státní komise", která přitom jen potvrdila jeho požadavek. V záložní posádce tedy zůstali Volynov, Katys a Sorokin, a Lazarev se stal "záložním lékařem" pro obě posádky. Koroljov dokonce stanovil datum startu Voschodu-1 na 15.8.1964, který ale nebylo možné dodržet. Nahromadily se totiž technické problémy, především svízele s padáky a se systémem zbrzdění dopadu kabiny pomoci malého raketového motoru.

Přitom ještě v polovině září 1964 se Kamanin stále dohadoval s Koroljovem o definitivním složení posádky, protože s ústupkem jmenování Feoktistova chtěl na místo mladého lékaře Jegorova zařadit zkušeného letce a lékaře Lazareva. Oba významně postavení muži se dokonce velmi ostře pohádali na zasedání Státní komise dne 18. září, ale 24. září Kamanin otcovsky rozmlouval s celou sedmičkou kosmonautů a aniž by mrknutím oka dal cokoli najevo, přesvědčoval je, že všichni mají stále stejné šance k nominaci do letové posádky. Přitom už bylo v podstatě rozhodnuto. Maršálové se dohodli s Koroljovem. A Chruščov měl mít své dva civilní kosmonauty.

Ve večerních hodinách dne 9.10.1964 definitivně potvrdila Státní komise takto přeskupené posádky. Našlo se dokonce vhodné zdůvodnění, proč k výměně členů posádky došlo v příslovečném čase "za pět minut dvanáct". Boris Jegorov byl 8. ledna 1964 uvolněn z aktivní vojenské služby a byl převeden pod pravomoc ministerstva zdravotnictví do Institutu lékařských a biologických problémů, takže vyhovoval propagandistickému požadavku Nikity Chruščova představit světu civilní kosmonauty.

Koroljov stál i za Katysem, ale Feoktistov mu byl přece jen bližší, patřil mezi jeho nejcennější spolupracovníky. Komarova si Koroljov vážil pro jeho technické znalosti, jimiž značně převyšoval ostatní kosmonauty z první oddílu. Na Katysovi se nakonec podepsala všemocná KGB. Upozornila totiž, že jeho otec byl v roce 1931 popraven v politickém procesu a že z otcova prvního manželství má Katys nevlastního bratra a sestru, kteří trvale žijí v Paříži, a o nichž se nikomu nezmínil. Katys byl proto kádrově nepřijatelný. KGB a kádrováci byli silnější než všichni jeho mocní přímluvci.

Marně Katys vysvětloval, že o nevlastních sourozencích nevěděl, že jeho otec se podruhé oženil až v roce 1924, tedy čtrnáct let poté, kdy v roce 1910 - tedy ještě před revolucí – se rozpadla jeho první rodina, a kdy jeho již bývalá první manželka odjela s oběma jejich dětmi do Francie, a navíc že otce v roce 1957 rehabilitovali. Kremelští kádrováci usoudili, že Katysův životopis neodpovídá vzoru sovětského hrdiny vesmíru.

Sardinky ve Voschodu

Ráno 13. října 1964 se posádka lodi Voschod-1 vrátila úspěšně zpátky na Zemi .

Ráno 13. října 1964 se posádka lodi Voschod-1 vrátila úspěšně zpátky na Zemi . V místě přistání zleva Jegorov, Feoktistov a Komarov s členy vyhledávací a záchranné jednotky.

Voschod-1 odstartoval 12. října 1964. Kosmický let trval 1 den, 17 minut a 3 sekundy. Posádka ho prožila ve velmi těsné kabině, Feoktistov a Jegorov trpěli nevolností z vlivů beztížného stavu. Po přistání byl nejvíc unavený Komarov, na jehož bedrech spočívala velká odpovědnost. Když posádka odstartovala, byl u moci Nikita Chruščov, o den později po návratu na Zemi si posádka už telefonovala s novým sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem. Pro Koroljovova konkurenta Vladimíra Čeloměje to znamenalo pád, patřil totiž mezi Chruščovovy oblíbence, ale ani Koroljov si u nového vůdce Komunistické strany SSSR nijak výrazně nepolepšil. Kosmický program se tehdy dostal do ještě většího chaosu.

Od září 1965 se Komarov začal společně s Pjotrem Kolodinem připravovat k letu v lodi Sojuz 7K-OK, který měl proběhnout souběžně s letem další lodi Sojuz
7K-OK s kosmonauty Bykovským a Matinčenkem. Nakonec byla sestavena nová skupina bez rozdělení do posádek. Komarov v ní byl opět, a spolu s ním Gagarin, Nikolajev, Bykovskij, Chrunov, Gorbatko, Voronov a Kolodin. Současně byli nominováni možní kandidáti letů ve vojenské verzi lodi Sojuz 7K-VI, také pro oblet Měsíce lodí L1, pro přistání na Měsíci v programu N1-L3, pro vojenskou orbitální stanici Almaz a pro zamýšlený raketoplán Spiral.

Poštovní známka vydaná při příležitosti Komarovova prvního úspěšného letu s

Poštovní známka vydaná při příležitosti Komarovova prvního úspěšného letu s lodí Voschod

 V sobotu 29.10.1966 oznámil Kamanin, že velitelem "aktivní" lodi bude Komarov a posádku "pasivní" lodi povede Bykovskij. Náhradníky budou Gagarin a Nikolajev. Spor nastal o dva muže do Bykovského posádky. Po velkých hádkách byli nakonec nominováni Chrunov a Jelisejev, jejich náhradníky se stali Gorbatko a Kubasov. Karty byly konečně rozdány.

Během zkoušek bylo v nové lodi Sojuz zjištěno značné množství nejrůznějších závad a nedostatků, o nichž se velice dobře vědělo už před startem Vladimíra Komarova, ale většina z vedoucích činitelů se je snažila zpochybnit či dokonce zlehčit. Například u první lodi s továrním číslem No.1, určené ke zkušebnímu letu bez posádky, bylo zjištěno 2 123 nejrůznějších závad a chyb, k nimž bylo nutno provést 897 pracovních zásahů. A po přepravě zkušební lodi na kosmodrom i zde zjistili ještě 800 nedostatků!

Kdo by chtěl být poslem špatných zpráv?

V březnu 1967 se proto pod desetistránkový dokument, upozorňující na vážnost situace, podepsal Jurij Gagarin a někteří další kosmonauti. Předání dokumentu tehdejšímu nejvyššímu stranickému představiteli Leonidu Brežněvovi měl zajistit Gagarinův kamarád a důstojník KGB Venjamin Russajev. Alespoň tak to v roce 1995 uvedli Jamie Doran a Piers Bizony ve své knize "Starman" (česky "Gagarin – pravda o legendě") s tím, že s Russajevem hovořili po doporučení Valentiny Gagarinové. Dopis nakonec skončil u Brežněvova blízkého přítele Georgije Ciněva, rovněž důstojníka KGB a kariéristy.

Takové totiž byly zpravidla cesty většiny podobných upozornění a stížností. Oficiálním postupem se nic nevyřešilo a přípis často ani nenašel určeného adresáta. V byrokratické mašinérii sovětského stranického a státního aparátu bylo proto nutné využít osobní kontakty. Jindy poměrně spolehlivá cesta však tentokrát selhala.

Ctižádostivý kariérista Ciněv si uvědomoval, že dokument s tak nežádoucím obsahem by Brežněva přinejmenším rozladil, a že by se jeho vztek nakonec možná svezl i po doručiteli. Ciněv proto usoudil, proč by se měl do věci míchat, a zachoval se jako typický alibista. Všechno slíbil, ale dopis nikdy nepředal.

Nezdá se však, že by Leonid Brežněv (i v případě, že by si obsah dokumentu skutečně přečetl) běh dalších událostí nějak podstatně ovlivnil či dokonce změnil. K jeho vlastnostem nepatřilo řešit složité problémy a spory, které navíc mohly ohrozit jeho vlastní kariéru. Nezapomeňme, že šlo o velice citlivou oblast armády a strategického raketového průmyslu. A Leonid Brežněv zase tak pevným vládcem nebyl, aby si mohl dovolit podobné ožehavé problémy rázně řešit, zejména když jejich aktéry byli vlivní maršálové.

Patrně by proto stejně všechno ponechal dalšímu osudu a teprve až po tragédii Sojuzu-1 by obsah dokumentu využil ve svůj osobní prospěch a k upevnění své moci. Musíme si ovšem také uvědomit, že Brežněv neučinil žádné výrazné zásadní rozhodnutí ani poté, kdy nakonec skutečně došlo k tragédii Vladimira Komarova.

Zmíněný dopis byl tedy pouhou marnou nadějí důvěřivých kosmonautů, že by snad bylo možné dosáhnout pořádku a nápravy. Spolehnout se jakkoli na tehdejší nejvyšší politické představitele bylo bohužel naivní a připomínalo hlas marně volající v poušti.

Zpupná legenda

Georgij Ciněv naopak upozornil Brežněva, že Gagarin se projevuje "zpupně" a měl by projevovat více pokory a vděčnosti. Jurij Gagarin se totiž tehdy snažil vrátit zpátky k létání a k přípravě ke kosmickým letům, a odmítal být pouhou propagandistickou figurou. Podařilo se mu sice zařadit do skupiny pro první starty nové lodi Sojuz, dokonce se stal náhradníkem Vladimira Komarova, ale od vedoucích oddílu šlo spíše o symbolické gesto.

Už v srpnu 1966 si totiž velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin do svého osobního deníku napsal, že proti Gagarinovu druhému komickému letu sice v podstatě nic nemá, ale mělo by k němu dojít, až se sníží míra rizika: "Pokud by na sklonku roku 1966 odstartovaly první dvě pilotované lodi tohoto typu, pak by mohl Gagarin vzlétnout někdy v druhé polovině roku 1967 až po dalších zkušebních startech."

Podle kremelských propagandistů byl Jurij Gagarin "chráněnou významnou osobou" a neměl se proto zúčastňovat žádných riskantních akcí. Pravdou ovšem také je, že Gagarin přestal aktivně létat, ztloustl, zestárl a začal ztrácet pružnost v rozhodování a rychlé reflexy. Navíc ho neměl rád Brežněv, záviděl mu nejen přirozený obdiv a sympatie milionů lidí na celém světě.

Již zmínění Piers Bizony a Jamie Doran napsali, že Komarov dobře věděl, že se vydává na riskantní let a téměř na jistou smrt, ale že nechtěl odstoupit, protože by vystavil nebezpečí svého kamaráda Jurije Gagarina. Proto se prý pro něj obětoval. Bizony a Doran se opět odvolali na svědectví Venjamina Russajeva: "Komarov mi řekl, že ví, o čem mluví a nedokázal zadržet slzy. Před svou manželkou nedal nic najevo, ale když jsme byli chvíli sami, dočista se zhroutil."

Bizony s Doranem poznamenali, že našli svědectví Jaroslava Golovanova, podle kterého se Gagarin dokonce snažil startu Sojuzu-1 zabránit, a že "dochované filmové záběry pořízené krátce před startem ukazují smutného Komarova, zachmuřeného Gagarina a několik neméně vážných a zamlklých techniků".

Jde však o příslovečné přání obou autorů, které často bývá otcem myšlenky. A především jde o hledání laciné senzace tam, kde přitom žádná nebyla a není. Nedávno zesnulý Boris Čertok, legenda ruské kosmonautiky, napsal ve svých vzpomínkách, že se přímo ptal Vasilije Mišina, jak má v případě Gagarina chápat roli náhradníka, protože slyšel, že létat by mohl stejně jen s přímým souhlasem stranického politbyra. Mišin mu vztekle odpověděl, že to není jeho starost, že jde o věc vrchního velení letectva.

Kdyby tedy Komarov z nějaké vážné příčiny nemohl k letu nastoupit, nepostoupil by na jeho místo automaticky Gagarin, byť přijal roli náhradníka. Na místo Komarova by totiž přešel Andrijan Nikolajev, náhradník velitele Bykovského z hlavní posádky pro let Sojuzu-2, a Gagarin by postoupil na jeho místo do záložní posádky.

V sobotu 22. dubna 1967 před polednem přijeli kosmonauti na startovací rampu k tradičnímu setkání s technickou obsluhou. Podle očitých svědků i dochovaných filmových záběrů a fotografií panovala dobrá nálada. Stejně tomu bylo následující noc 23. dubna bezprostředně před startem, kdy před třetí hodinou ráno místního času k raketě dorazil Komarov doprovázený usměvavým Gagarinem, který se měl po startu letecky přemístit do hlavního řídicího střediska v Jevpatorii na Krymu, protože byl členem hlavního týmu odborníků zodpovědných za řízení kosmického letu a pracujících ve středisku už od 22. dubna.

Strach, beznaděj a dokonce slzy jsou výmyslem. Komarov se naopak ještě jednou na všechny usmál, rozloučil se oficiálně s Mišinem, zamával, nastoupil do výtahu a vyjel na vrchol rampy, aby nastoupil do Sojuzu-1. Gagarin jel nahoru s ním a zůstal u lodi až do uzavření vstupního poklopu.

Let probíhá normálně, kosmonaut se cítí výtečně

Už první oficiální sovětské zprávy agentury TASS o startu Sojuzu-1 začaly mást zahraniční veřejnost a především západní analytiky všelijakými dezinformacemi. Například první mimořádná relace ústřední moskevské televizní stanice představila na fotografii Vladimira Komarova v kosmickém skafandru, přičemž už podle zkušeností z letu Voschodu-2 bylo nepochybné, že jde o skafandr, který lze použít pro výstup do volného kosmu.

Lodi Sojuz-1 se nevyklopil levý solární panel

Lodi Sojuz-1 se nevyklopil levý solární panel.

V té chvíli ovšem nikdo netušil, že kosmonaut je ve skutečnosti oblečený pouze do lehkého sportovního obleku, do šedivých kalhot a modré bundy, a nový skafandr je uložený v orbitální sekci kosmické lodi. Ostatně ani o této samostatné sekci umožňující o něco pohodlnější pobyt kosmonautů, než přebývání v příliš těsné pilotní kabině, nikdo z nezasvěcených neměl potuchy, protože vzhled nové lodi zůstal utajený. Zmíněná fotografie byla navíc pořízena na palubě cvičného letadla Tupolev Tu-104 LL a mnozí západní pozorovatelé z ní mylně dovozovali, že jde o záběr z vnitřku kosmické lodi, takže upozorňovali, že už na první pohled je kabina značně rozměrná.

Množily se další dohady o počtu lodí, které tentokrát vzlétnou, a také o celkovém počtu kosmonautů. Oficiální sovětské zpravodajství TASS však setrvávalo u tradičního sdělení: "Let probíhá podle programu a kosmonaut se cítí výborně." Nikdo netušil, jaké drama se na oběžné dráze začalo odehrávat.

Když totiž byla kosmická loď navedena na oběžnou dráhu, dorazila do řídicího střediska v Jevpatorii na Krymu první poplašná zpráva. Rozbor telemetrie naznačil, že se zřejmě nevyklopil jeden solární panel. Na začátku druhého obletu to potvrdil také Komarov. Mluvil klidně a bez stopy vzrušení nebo nervozity. Přitom mu bylo jasné, že jde o levý panel, na kterém byl upevněn radiátor chlazení bloků palubní elektroniky a anténa pro KV spojení s řídicím střediskem.

Loď proto dostávala pouze 13 až 14 ampérů proudu, nefungovalo krátkovlnné rádiové spojení a neuskutečnila se automatická orientace na Slunce. Podle pravděpodobné verze bylo sklo detektoru 45K orosené kondenzovanými párami nebo znečištěné spalinami, podle méně pravděpodobné verze byl stíněn nerozloženým solárním panelem.

V každém případě byla situace vážná: nemohla se uskutečnit automatická orientace lodi na Slunce a závada naopak předznamenávala velké problémy se stabilizací lodě. Kosmonaut proto požádal o povolení zorientovat loď pomocí ručního řízení a optického orientátoru VSK-3 instalovaného v hlavním průzoru pod palubní deskou. Z řídicího střediska souhlasili, ale nabádali ho, aby se snažil co nejvíce šetřit elektrickou energií a pohonnými hmotami pro orientační motorky.

Pošleme další na smrt?

Už tehdy převládlo mezi vedoucími skupiny řízení letu v Jevpatorii jednoznačné přesvědčení, že start Sojuzu-2 je nutné zrušit a naopak okamžitě zahájit přípravy k předčasnému návratu Sojuzu-1. Problém byl ale v tom, že o osudu experimentu hodlal rozhodovat také Vasilij Mišin a spolu s ním někteří další členové Státní komise, zasedající na Bajkonuru, takže tím vzniklo naprosto nežádoucí dvojvládí. Bylo jasné, že skupina na Bajkonuru chce vyjít vstříc Moskvě a snažit se původní program celého experimentu zatím nerušit.

Na třetím oběhu Komarov ohlásil, že levý panel se stále nevyklopil a loď se nezorientovala na Slunce. Bylo jasné, že příkon proudu 12 až 14 A nestačí, protože pro dobíjení baterií bylo nutných 23 až 25 A, a že tudíž po 17. oběhu přejde kosmická loď na záložní chemické baterie a dojde tak k bezprostřednímu ohrožení letu, protože záložní baterie se brzy vybijí.

Vladimír Komarov před půlnocí dne 22.4.1967 nedlouho před odjezdem na

Vladimir Komarov před půlnocí dne 22.4.1967 nedlouho před odjezdem na startovací rampu, oblečený již do letového oděvu

Vladimír Komarov se dokonce pokusil zablokovanému panelu osobitým způsobem domluvit. Zpočátku si totiž shodně s odborníky z řídicího střediska myslel, že se pouze zasekl jednoduchý pružinový mechanismus, snad jeho pojistka, takže panel, rozkládající se jako paraván, zůstal složený. Proto ze všech sil kopal u dna pilotní kabiny v místě jejího připojení na přístrojový úsek v naději, že se otřesy přenesou až k úchytu solárního panelu a zablokovaná pojistka se uvolní. V beztížném stavu bylo však takové počínání velice diskutabilní či spíše naprosto marné. Panel se nerozevřel. Příčinou jeho zablokování byla totiž telemetrická anténa, která se zachytila v látce tepelné izolace přístrojového úseku.

Agentura TASS přitom znovu oznámila, že na palubě Sojuzu-1 je všechno v naprostém pořádku a zdravotní stav kosmonauta je výtečný. Byl to běžný styl kremelských propagandistů.

Předčasný návrat

Noc ze soboty i nedělní ráno se v Jevpatorii tíživě vlekly. Všichni čekali na rozhodnutí Státní komise. Teprve až v neděli 23. dubna v 10 hodin dopoledne rozhodla Státní komise zastavit přípravy startu Sojuzu-2 a naopak okamžitě zahájit přípravy k návratu Komarova.

Někteří členové Státní komise sice ještě nechtěli připustit, že nastal čas hodit ručník do ringu, ale z řídicího střediska v Jevpatorii přicházely zcela přesvědčivé výsledky rychlé analýzy: Pokud se nepodaří alespoň přiměřeně dobít palubní baterie, přejde Sojuz-1 na záložní baterie, a to bude naprosto kritický čas k urychlenému návratu. Podle pamětníků se o zrušení startu Sojuzu-2 zasadil především akademik Mstislav Keldyš, vlivný člen Státní komise, který nepodlehl obavám z odezvy Kremlu.

Předčasné přistání se proto začalo předběžně plánovat na 14. oběh, ale protože Státní komise stále váhala, skupina balistiků v Jevpatorii byla nucena výpočty odložit s vážným varováním, že krajní možností je 17. oběh s možností opakování na 18. a nejpozději na 19. oběhu, protože od 20. oběhu se Sojuz-1 dostane opět mimo dosah sovětských sledovacích stanic. A navíc, a to bylo zcela zásadní, od 19. oběhu hrozilo nebezpečí, že záložní baterie se velmi rychle vybijí, což by znamenalo naprostý konec!

Komarov (vlevo) vedl první posádku lodi Sojuz-1. Vedle něj Jegor a vpravo

Komarov (vlevo) vedl první posádku lodi Sojuz-1. Vedle něj Jegor a vpravo Feoktistov při setkání s obsluhou startovací rampy dne 11.10.1964, den před startem do kosmu.

Na pátém oběhu se projevily další obtíže se stabilizací lodi a výrazně se zhoršilo rádiové spojení. Příkon elektrické energie byl nedostačující. Začala se přehřívat elektronika a palubní automatika vydávala mylné povely. Problém totiž spočíval v koncepci ovládání lodi. Sojuz mohl létat buď v plně automatickém režimu, anebo v režimu poloautomatickém, kdy kosmonaut do řízení zasahoval pouze dílčími úpravami a spouštěl vždy celé bloky povelů, takže automat postupoval podle jejich naprogramování. Výsledek byl proto často jiný, než situace vyžadovala a jak se ji snažil Komarov řešit.

Z toho vznikaly další svízele zejména se stabilizací a orientací lodě, která měla v důsledku neotevřeného panelu také jiné vyvážení, než s jakým počítala naprogramovaná automatika, takže docházelo k další nestabilitě lodě a palubní gyroskop nemohl stabilitu zajistit.

Roztočené osudí

Na začátku šestého oběhu se opět nepodařilo zorientovat Sojuz-1 na Slunce ani pomocí záložního iontového systému. Situace se výrazně zhoršila. Sojuz-1 se na pár okamžiků dokonce dostal do velmi nepříjemné rotace. Komarov zasáhl ručním řízením, ale po chvíli se rotace znovu projevila. Loď letěla značně nestabilně.

Před pouhými deseti měsíci se do takové nebezpečné rotace dostali Američané Neil Armstrong a David Scott v lodi Gemini-8, ale vše zvládli a podařilo se jim nouzově přistát v Tichém oceánu blízko Okinawy. Sověti na něco podobného nemohli ani pomyslet. Nouzové přistání mimo území SSSR by pro ně bylo totiž krajně svízelné, v mořích a oceánech neměli potřebnou záchrannou flotilu. Pouze několik lodí, jako například spojovací loď Dolinsk v Guinejském zálivu, která pouze pasivně sledovala informace telemetrie Sojuzu-1 o činnosti brzdicího motoru, ale počet těchto lodí zdaleka nepostačoval.

V polovině sedmého oběhu se Sojuz-1 začal chovat jako splašený kůň. Nedostatečný příkon elektrické energie vyvolával značné problémy. V kabině poklesla teplota na 17,5 stupně Celsia a vinou nedostatečného napájení definitivně vysadil systém astronavigace. Nepřesně pracoval také rezervní iontový systém. Rádiové spojení s kosmonautem rušily poruchy.

Agentura TASS však vydala později v noci v neděli 23. dubna zprávu, podle níž jako by se na oběžné dráze odpoledne ani večer nic vážného nestalo: "Od 13:00 hodin moskevského času byl Sojuz-1 mimo zónu rádiového spojení s územím SSSR a kosmonaut odpočíval. Ve 22:30 moskevského času dokončil Sojuz-1 již 13. oblet kolem Země. Velitel lodi Vladimír Komarov po odpočinku pokračoval v plnění programu."

Již v neděli ráno odletěl Jurij Gagarin z Bajkonuru do Střediska dálkových spojů u Jevpatorie na Krymu, aby pomohl s řízením letu a především s osobnějším rádiovým kontaktem s Komarovem. Návrat Sojuzu-1 byl náhle nesmírně složitý. Hrozilo totiž vážné nebezpečí, že nestabilní loď nebude možné navést na sestupovou dráhu.

Přistání se podle definitivního rozhodnutí Státní komise mělo uskutečnit na 17. oběhu, což znamenalo, že všechny důležité manévry se musely odehrát ve stínu Země a mimo dosah sovětských sledovacích stanic. Navíc od 20. oběhu by se Sojuz-1 dostal zcela mimo dosah sledovacích stanic a možná místa přistání by se posunula mimo území SSSR. Výpočty specialistů také naprosto jasně prokázaly, že v té době by rezervní baterie byly už vybité!

Na spánek neměl Vladimír Komarov ani pomyšlení. Na 13. oběhu se snažil svou loď znovu zorientovat, aby se zvýšil příkon proudu ze solárního panelu, ale orientace na Slunce nereagovala a spolehlivě nepracoval ani iontový systém.

Busta Vladimíra Komarova v blízkosti moskevského Památníku pokořitelů kosmu

Busta Vladimíra Komarova v blízkosti moskevského Památníku pokořitelů kosmu

Konstruktér Boris Čertok volal z Jevpatorie Vasilije Mišina na Bajkonuru a důrazně ho žádal o jasné stanovisko. Mávl přitom rukou nad přísnými bezpečnostními pokyny utajeného telefonického hovoru. Situace totiž začínala být kritická.

Teprve až na 16. oběhu mohli z Jevpatorie konečně poslat Komarovovi potřebné výpočty balistiků. Na 17. obletu zorientovat loď pomocí iontového systému a zažehnout brzdící motor. Před ukončením rádiového spojení stihl Gagarin upozornit Komarova, aby po celou možnou dobu spojení na 17. oběhu nepřerušovali komunikaci, aby byli neustále na příjmu. V závěru do jejich hovoru vstoupili Mišin s Kamaninem a popřáli Komarovovi "šťastný návrat na Zemi".

Záchranná brzda

Když se kosmická loď dostala do rádiového dohledu první sledovací stanice, v řídicím středisku zjistili, že se její oběžná dráha nezměnila, a že se tedy první pokus o navedení na sestupovou dráhu 17. oběhu nezdařil. Vzápětí to potvrdil i Komarov, který rádiem informoval, že orientace lodi byla sice zpočátku v pořádku, ale v blízkosti rovníku se Sojuz-1 odchýlil z potřebného směru a zabezpečovací automatika nedovolila zážeh brzdícího motoru. Bylo jasné, že iontový systém nepomůže zajistit nutnou orientaci lodi a především její udržení až do zážehu brzdicího motoru.

Než se Sojuz-1 dostal na 17. oběh znovu mimo dosah sovětských sledovacích stanic, nedokázala Státní komise vyslovit jasné stanovisko. Z Jevpatorie proto hned po navázání dalšího spojení poslali Komarovovi nové instrukce. Musel zorientovat kosmickou loď ručně a způsobem, se kterým žádné původní varianty nepředpokládaly.

Na osvětlené části oběžné dráhy měl použít ruční řízení, s orientací podle zemského horizontu a na Měsíc otočit loď o 180 stupňů, pro let v zemském stínu využít gyroskop KI-38 a po výstupu ze stínu a před zážehem brzdicího motoru upravit orientaci lodě opět ručním řízením. Podobnou variantu přistání kosmonauti nikdy nenacvičovali.

Šlo o okamžitou improvizaci skupiny odborníků z řídicího střediska, na níž se dohodli během 16. oběhu, a byla to především jediná možnost, jak kritickou situaci vyřešit i po selhání iontového systému. Specialisté z řídicího střediska si ji původně ponechali jako rezervu a poslední možnost, v těch chvílích se stala jedinou šancí, jak dostat Sojuz-1 zpátky na Zemi.

Posádky lodí Sojuz-1 a Sojuz-2. Zleva: Gagarin, Chrunov, Komarov, Jelisejev a

Posádky lodí Sojuz-1 a Sojuz-2. Zleva: Gagarin, Chrunov, dále (po rozkliknutí) Komarov, Jelisejev a Bykovskij.

Vladimír Komarov nový postup rychle pochopil a především ho dokonale zvládl. Snad ani není nutné dodávat, že členové Státní komise zasedající na Bajkonuru včetně hlavního konstruktéra Mišina s žádným návrhem na řešení krize v těchto chvílích nepřišli, a naopak se odmlčeli, jako by rázem zapomněli na své předchozí snahy mít hlavní roli při rozhodování.

Poslední slova

Když Jurij Gagarin od spojového pultu z Jevpatorie nový postup popsal, Komarov odpověděl stručně, že porozuměl, a klidným hlasem poznamenal, že se bude snažit, aby manévr zvládl. Loď tentokrát udržela orientaci. Komarov si před zážehem brzdicího motoru přesedl do jednoho z bočních křesel, protože stabilita Sojuzu-1 byla pro návrat "vypočtena" pro tři kosmonauty, s nimiž se původně počítalo.

Měl pozorně sledovat činnost brzdícího motoru, a pokud by pracoval déle než 150 vteřin a jeho činnost by neukončila automatika, měl ho co nejrychleji vypnout ručně. Nakonec motor pracoval pouze 146 vteřin. Vladimír Komarov se co nejrychleji vrátil do svého křesla uprostřed. Motor pracoval o čtyři vteřiny kratší dobu, než vypočetli v řídicím středisku, protože jeho činnost přerušil bezpečnostní automatický povel "Havárie-2". Protože loď měla posunuté těžiště, odklonila se o více než osm stupňů od osy svého letu, na což zareagoval gyroskop KI-38 a předal informaci bezpečnostní automatice, která zasáhla vypnutím motoru.

Rychlé propočty však prokázaly, že udělený impuls bude pro návrat stačit. Současně to ale znamenalo, že v důsledku povelu "Havárie-2" se vypnul systém orientace a kabina bude sestupovat po náročnější balistické dráze s vyššími hodnotami přetížení, a že místo přistání se oproti původně vypočtenému posune blíž do záložní oblasti.

"Podařilo se mi zorientovat loď a nasměrovat brzdicí motor, který se zapálil nad Afrikou ve tři hodiny a pět minut," popisoval Komarov situaci. Mluvil klidně. I přes šum a praskání ve spojení se zdálo, že bez jakéhokoli většího vzrušení. Hlas měl ale unavený. Nebylo se čemu divit. Dochoval se dokonce záznam posledních slov, která si vyměnil (volací znak Rubin) s Jurijem Gagarinem (volací znak Zarja):

Rubin: Jsem v prostředním křesle, zapnul jsem pásy.

Zarja: Jak se cítíš? Jak je? Příjem.

Rubin: Cítím se dobře. Všechno je v pořádku.

Zarja: Všichni tady vzkazují, abys hlouběji dýchal. Čekáme na přistání.

Rubin: Všem posílám poděkování.

Podle některých pramenů měla úplně poslední Komarovova slova znít: "Řekněte všem… [šum a praskání]… došlo k rozdělení…"

Uváděný čas byl podle zvyklostí letového programu moskevský. Na kosmodromu už začínalo svítat. V Jevpatorii spadla ze všech obrovská tíseň, která až do toho okamžiku na nich spočívala jako těžký balvan. Jurij Gagarin si dokonce neodpustil poťouchlou poznámku ke konstruktérovi automatických systémů řízení lodi Raušenbachovi, který dával přednost automatice před ručním řízením: "Co bychom teď dělali bez člověka na palubě? Váš iontový systém byl nespolehlivý, senzor 45K selhal, a vy stále nevěříte kosmonautům?"

První díl seriálu, který popisuje přípravu letu, vyšel na Technetu v úterý 24.4. a najdete ho zde. Poslední díl popisující podrobně průběh samotné  havárie a vyšetřování jejích příčin vyjde na Technet.cz ve čtvrtek 26. dubna.

Autor:




Hlavní zprávy

Chybí vám kamarádka?
Chybí vám kamarádka?

Nové kamarádky v okolí najdete na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.