Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Malá špionážní ponorka tahala z vody raketoplán a vědci ji měli rádi

aktualizováno 
Téměř 40 let sloužila v americkém námořnictvu malá neozbrojená ponorka NR-1 s jaderným pohonem. Její mise zahaloval závoj utkaný z toho nejhlubšího tajemství. S postupujícími roky jejího nasazení byly informace s ní spojené částečně uvolněny a také lidé spjatí s projektem v rámci stanovených mantinelů leccos prozradili.

Ponorka NR-1 pří zpětném chodu na hladině (2007) | foto: U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist 1st Class John Fields

Malá a jaderná přichází

Iniciátorem a hybatelem celého projektu malé jaderné ponorky NR-1 byl admirál Hyman George Rickover, legendární otec jaderného námořnictva. Ten musel dlouhá léta v podstatě „svůj“ projekt držet pod ochranou kvůli neustálému navyšování jeho rozpočtu, který v kontextu s velikostí ponorky šplhal do astronomických výšin. Jen během pěti let vývoje a stavby spolykala tato podmořská loďka takřka 100 milionů amerických dolarů. Mnozí to nepamatujeme, ale tehdy byl dolar mnohem tvrdší než dnes, to se vůbec nedá srovnat.

Myšlenku na stavbu malé špionážní a výzkumné ponorky s jaderným pohonem Rickover pravděpodobně vykoval do pevného rámce během jedné cesty letadlem v sychravém listopadu 1964. Ostatně, pokud nejste pilotem předmětného stroje, který se stará o jeho hladký let, nebo letuškou (korektní pozn.: dnes se běžně potkáte i s pilotkami a dokonce můžete narazit na letušáka), která něco kuchtí, případně odnáší použité pytlíky, máte dost času přemýšlet o různých věcech. A třeba zrovna o malých ponorkách.

O malých speciálních ponorkách, které se používají k průzkumu mořského dna a tam hledají ztracené věci jako atomové pumy a podobně. Limitujícím faktorem prostředků tehdy používaných ke zmiňovaným účelům byl nedostatečný akční rádius, nebo lépe řečeno doba nepřerušovaného použití kvůli omezené kapacitě akumulátorů pro napájení pohonu. Letadlo ještě nestihlo ani přistát a Rickoverův asistent a expert přes prototypy a pokročilé technologie Mark Forssell už měl před sebou úkol nadefinovat technické parametry pro takovou ponorku se srdcem v podobě malého jaderného reaktoru.

Zanedlouho byl admirál Rickover Forssellem ujištěn o technické realizovatelnosti projektu, který vyžadoval především vývoj toho neustále omílaného, dostatečně malého a zároveň spolehlivého jaderného reaktoru. Rickover tedy sám rozhodl o stavbě ponorky, když pro ni předtím získal několik také vysoce postavených příznivců v námořnictvu a dokonce samotného prezidenta Spojených států Lyndona B. Johnsona.

Generálním zhotovitelem díla se stala loděnice General Dynamics Electric Boat v Grotonu ve státě Connecticut, která se mohla směle pyšnit neoficiálním titulem dvorního dodavatele ponorek U.S. NAVY. Jméno NR-1 pro připravovanou ponorku opět vybral sám pan admirál. NR znamenalo Nuclear Research (jaderný výzkum) a ta skromná jednička měla evokovat, že ponorka bude první z řady obdobných plavidel (nakonec zatím zůstala jedinou, a pokud čirou náhodou ne, tak je to opět tak tajné, že o tom nic nevíme). Označení podle zavedené vojenské nomenklatury pro námořní prostředky NR-1 nikdy nedostala, protože do služby v U.S. NAVY nebyla oficiálně zařazena.

V lednu 1966 spadlo z nebe něco, co mohlo Rickovera jen utvrdit ve správnosti jeho myšlenek na stavbu speciální malé ponorky s jaderným pohonem. Po vzdušné kolizi bombardéru B-52G s létajícím tankerem KC-135 nad španělským pobřežím vypadly z prvního stroje čtyři vodíkové pumy Mark 28RI, kdy jedna z nich byla větrem opřeným do částečně rozbaleného brzdícího padáku snesena do moře. Legrace to tedy nebyla ani s těmi, které skončily na pevnině. Pro jednu by sice stačilo dojet traktorem, ale u dvou došlo k výbuchu klasické trhaviny a rozmetání radioaktivního materiálu po okolí (tuny kontaminované zeminy si pak museli Američané odvézt lodí domů). Pumu spadlou do moře se podařilo vyzvednout po velikém úsilí více než dva a půl měsíce po incidentu. Podařilo se to jenom díky speciálním miniponorkám Alvin a Aluminaut, přičemž se ale během akce v plné nahotě negativně projevila jejich velice omezená operační výdrž daná bateriovým pohonem.

Ponorka NR-1 je spouštěna na vodu. (25.1.1969)

Ponorka NR-1 je spouštěna na vodu. (25.1.1969)

NR-1: malý reaktor, ruka a dvě pneumatiky na břiše

Základem mrtvé hmoty ponorky byl tlakový trup kruhového průřezu na obou koncích přecházející do tvaru polokoulí. Tlakový trup byl svařen z vysokopevnostní a v té době špičkové oceli HY-80. Ta už se úspěšně používala při stavbě velkých ponorek. Protože však měla NR-1 operovat v třikrát větších hloubkách, kladlo to mimo jiné vyšší nároky na kvalitu svarů a přesnější dodržení geometrie průřezu s minimálními odchylkami od ideálního kruhového tvaru. Navíc sám Rickover kvůli tomu také diktoval požadavek použít pouze nezbytné minimum konstrukčních prostupů tlakovým trupem.

V přední části tlakového trupu, přibližně do jedné třetiny jeho délky, byl situován prostor posádky, pracovní i „oddychový“. Kromě ovládacích a zobrazovacích prvků zde byla i řídicí elektronika a z dnešního pohledu jednoduchý řídicí počítač. Zbývající dvě třetiny prostoru tlakového trupu byly vyčleněny pro tlakovodní jaderný reaktor, turbogenerátor a související zařízení.

Na horní části tlakového trupu byla ponorková věž (použitelná samozřejmě jen při plavbě na hladině) a dlouhá pochozí lávka. K pohybu vpřed/vzad sloužily dva lodní šrouby na zádi a v kombinaci s kormidly a balastními nádržemi šlo provádět základní manévry. Sofistikovanější manévrování, případně udržení ponorky nad určitým zkoumaným místem, se realizovalo pomocí tzv. thrusterů. Thruster, jichž měla NR-1 čtyři (což je počet bazální), si můžeme představit jako trubku s poháněnou vrtulí uvnitř, přičemž osa trubky a vrtule se kryje. Jedna dvojice do X situovaných thrusterů byla na přídi a druhá na zádi.

Na spodku tlakového trupu byla připevněna kýlová část. Ta obsahovala zatahovací podvozek tvořený dvěma koly s pneumatikami naplněnými alkoholem, které sloužily pro pohyb ponorky v přímém kontaktu s mořským dnem. V přední části kýlu bylo situováno manipulační rameno. Mimo to se v kýlu nacházely také dvě balastní vysypatelné zátěže ze sekaného olova (2 x 4 tuny), použitelné při potřebě nouzového vynoření či odlehčení ponorky.

Sonarový systém měl na vzdálenost 180 metrů rozlišovací schopnost 0,3 m a na vzdálenost 730 m byla rozlišovací schopnost 1,2 m. Na ponorce bylo také umístěno 16 speciálních kamer (pro špatné světelné podmínky) s online přenosem do řídícího stanoviště. Zajímavostí je absence klasického periskopu, opět kvůli vyhnutí se dalšího relativně většího prostupu pláštěm tlakového trupu. Na spodku čela tlakového trupu byly ještě tři čtyřpalcové průzory (u nich strávil s pozorovatelským nadšením mnoho času admirál Rickover, když se účastnil první zkušební plavby).

Protože čísla mnohdy řeknou daleko více než sáhodlouhé vyprávění, tak ještě uveďme, že tlakový trup měl délku 29,3 m a průměr 3,8 m, délka celé ponorky pak činila 44,4 m. Projektovaná hloubka ponoru byla 724 m, ve skutečnosti vydržela samozřejmě mnohem více, což posádka několikrát proti své vůli i vyzkoušela. Nejzajímavější a poněkud překvapivé jsou však údaje rychlostní, pod vodou mohla NR-1 při použití vlastního pohonu plout rychlostí pouze 6,5 km/h (3,5 uzlu) a na hladině 8,3 km/h (4,5 uzlu).

Zjednodušený dispoziční náčrt ponorky NR-1

Zjednodušený dispoziční náčrt ponorky NR-1

Ponorka NR-1 mohla operovat pod vodou bez vynoření až po dobu 30 dnů, jiné zdroje pak hovoří o maximálně 27 dnech při plně obsazené ponorce (13 členů posádky). Samozřejmě z hlediska techniky by mohla být jaderná ponorka pod vodou měsíce, ale ta nepoměrně kratší výdrž oproti velkým jaderným ponorkám jde na vrub nepřímo právě jejím malým rozměrům.

Běžně se udává, že operační výdrž byla daná omezenou zásobou vezených potravin. Jenže to nebude celá pravda, nějaké energeticky bohaté potraviny navíc vždy někam naskládáte a po trubkách rozvěšíte. O skutečně slabém místu z hlediska operační výdrže se příliš nemluví, až to nezávislému pozorovateli připadá, že je to tajnější než celá ponorka sama o sobě. Tím limitujícím faktorem byla totiž velikost odpadní nádrže. Už výše bylo uvedeno, že NR-1 byla navrhována s minimem prostupů, a proto neměla možnost vypouštět odpad pod vodou.

Několik vět o posádce

Prakticky po celou dobu vývoje a stavby NR-1 pro ni byla připravována první posádka. Ať už to zní, jak chce, zkrátka byli vybráni ti nejlepší z nejlepších. Tito jedinci museli být nejen technicky zdatní, ale stejně tak museli mít vysokou psychickou odolnost. Je celkem logické, že čím menší má ponorka vnitřní prostor, tím větší tam hrozí ponorková nemoc.

Někteří členové posádky absolvovali navíc speciální výcvik, například potápěčský, ale uvnitř ponorky musel být každý člen posádky schopen zastoupit kteréhokoliv jiného člena v jeho činnosti. Na palubě se nečinilo žádných rozdílů mezi důstojníkem a námořníkem nižší hodnosti, pracovní atmosféra se tak vůbec nedala srovnávat s velkými raketonosnými nebo útočnými ponorkami.

Posádka měla v maximálním projektovaném obsazení třináct členů. Z toho byli tři důstojníci a ze zbývající desítky mohli být dva civilní vědci. Delší dobu po uvedení do provozu tam byli například navíc lidé od dodavatele systémů. Ne pokaždé operovala NR-1 plně obsazená, pro plnohodnotné plnění některých úkolů stačila i osmičlenná posádka. Pracovalo se v šestihodinových směnách, v temných hlubinách samozřejmě nerozlišujete den a noc. Spalo se volně na jakýchsi kavalcích, velitel ponorky se zpravidla složil na podlahu za sedadly řídicího stanoviště.

Nový člen posádky se na své místo zaučoval půl roku přímo na ponorce, přičemž jeho školitelem byl člen jím nahrazovaný. Zajímavé byly vždy okolnosti s výběrem nového velitele. Šťastný ponorkář, který takovou nabídku dostal, toho o NR-1 kvůli utajení mnoho nevěděl. Přesto lákavou nabídku rád přijal, protože z hlediska vojenské kariéry bylo lepší velet malé ponorce než zastávat funkci některého z vyšších důstojníků na ponorce velké.

V mořích a oceánech

I vzhledem k nízké rychlosti NR-1 s ní zpravidla operovala doprovodná hladinová loď. Jejím hlavním úkolem bylo ponorku na laně dotáhnout do míst aktuálního působiště a po splnění mise ji opět odtáhnout do domovského přístavu. Vedle toho doprovodná loď vezla na palubě potřebné zásoby, případně se tam mohl zregenerovat náhlou a větší zdravotní indispozicí zasažený ponorkář a podobně. Některé akce probíhaly v rámci většího uskupení, kdy NR-1 a její doprovodná loď tvořily součást takové formace.

USS Kittiwake (ASR-13) byla první podpůrnou lodí ponorky NR-1.
Při některých misích byla podpůrnou lodí ponorky NR-1 USS Sunbird (ASR-15).
MV Carolyn Chouest plnila úlohu podpůrné lodi ponorky NR-1 v letech 1995 až...

V roli podpůrné lodě ponorky NR-1 se postupně vystřídaly (zleva): USS Kittiwake (ASR-13), USS Sunbird (ASR-15) a MV Carolyn Chouest.

Někdo může tvrdit, že finanční prostředky spolknuté projektem, výrobou a provozem NR-1 vidí jako promrhané. Ale na druhou stranu to chce také vidět její úspěšné mise. Navíc jsou takové úvahy z hlediska utajení některých misí celkem bezpředmětné. Vojenských misí, z nichž část byla špionážních, proběhla celá řada. Na tajné akce pak oranžová věž a zadní kormidla dostávaly nenápadný černý háv.

Pravděpodobně jedna z nejstěžejnějších misí NR-1 se odehrávala po dobu několika měsíců roku 1971 ve Středozemním moři. Tam operovaly desítky amerických a sovětských lodí včetně ponorek, antagonisté se vzájemně oťukávali. Američané byli znepokojeni, když jim došlo, že Sověti měli přesné informace o pohybech jejich ponorek v určitých oblastech. Nepřítel měl na strategických místech Středozemního moře instalována podvodní detekční zařízení a NR-1 je tenkrát měla za úkol vyhledávat.

Vážná a zároveň z určitého pohledu vtipná historka se odehrála 14. září 1976 během vojenského cvičení NATO Teamwork 76. Asi 75 mil severovýchodně od britské námořní základny Scapa Flow v tu dobu operovala letadlová loď USS John. F. Kennedy. Jedna stíhačka F-14 Tomcat připravující se ke vzletu se náhle splašila, s vystrašenou posádkou se bezděčně rozjela po palubě a než se kdo nadál, žuchla do moře. Tedy posádka se stihla ještě před pádem stroje přes palubu katapultovat, ale zírali na to tenkrát s otevřenou pusou všichni (nejvíce asi novináři, kterých bylo na palubě letadlovky požehnaně).

Průšvih byl v tom, že na letounu byla podvěšena jedna moderní řízená střela vzduch-vzduch s dalekým dosahem Phoenix. Celé cvičení monitorovaly sovětské špionážní lodě a co spadne do moře mimo výsostné vody, patří nálezci. V moři došlo k separaci střely od letounu, což zatím Američané netušili, a samozřejmě se snažili oba vzácné předměty vylovit co nejdříve, aby nepadly do rukou Sovětům. Ti by si to po několik dnů staré příhodě s MiGem-25, který přistál v Japonsku, snad i zasloužili. Raketu Phoenix naštěstí vylovila NR-1. Ta se v době cvičení náhodou nacházela nedaleko, a byla tedy na ten úkol povolána. Krátce nato, už bez přímé pomoci NR-1 (ta ho předtím pouze lokalizovala), byl vyloven i nešťastný Tomcat.

Fotogalerie

Velkou, i když nepřímou zásluhu měla NR-1 na vyšetření havárie raketoplánu Challenger z roku 1986. Vyhledávala na dně Atlantiku jeho trosky, z nichž mnohé vyzvedla. To probíhalo již rok po odtajnění NR-1. Mluvíme tedy o odtajnění existence ponorky a jejího technického řešení, některé vojenské mise jsou nadále zcela, či částečně zahaleny tajemstvím.

NR-1 však poskytla velkou službu také oceánografům a dalším vědcům zkoumajícím mořský život nebo historii lidstva dotýkající se moří. Například ve Středomoří bylo prozkoumáno velké množství starověkých lodí. Některé z vědců zachvátilo doslova nadšení, když díky novým poznatkům zjistili, že musí revidovat své předtím vydané knihy.

Poslední mise NR-1 proběhla roku 2008 a ve stejném roce byla ponorka deaktivována. Částečně byla sešrotována, některé artefakty (věž, směrové kormidlo a lodní šrouby) jsou vystaveny v ponorkovém muzeu v Grotonu.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.