Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tankový export ideologie. Začátek srpnových události 1968

aktualizováno 
Rusové opět překrucují historii. Jejich televizní film o srpnu 1968 tvrdí, že sovětská vojska a vojska dalších států Varšavské smlouvy přišla do Československa, aby zabránila převzetí moci fašisty a dalšími zločinci. Jak u nás ve skutečnosti probíhal rok 1968? Jak Sověti chystali intervenci? A jaké to mělo důsledky? Odpovědi přináší čtyřdílný seriál.

Srpen 1968 | foto: koláž iDNES.cz

Překvapení ve Washingtonu

Úterý 20. srpna 1968. Po osmé hodině večer východoamerického letního času odešel z Bílého domu sovětský velvyslanec Nikolaj Dobrynin. Prezident Lyndon Johnson svolal do Oválné pracovny mimořádnou schůzi Rady národní bezpečnosti.

Ruská vojska vstoupila na žádost ústavních orgánů do Československa. Dobrynin mu to oznámil, aby se Washington neznepokojoval nad přesuny armád Varšavské smlouvy.

Ruský „dokument“ o srpnových událostech roku 1968

Ministr zahraničí Dean Rusk: „To je pro mne překvapení.“

Ministr obrany Clark Clifford: „Pro mne taky.“

Generál Earle Wheeler: „Velvyslance Bohlena to zneklidnilo.“

Ředitel CIA Richard Helms: „Tak kvůli tomu byla ta jejich velká schůze.“

Americké činitele sovětské rozhodnutí zaskočilo. Jedině náměstek ministra zahraničí Charles Bohlen, přední znalec Kremlu, se podle šéfa generálního štábu Wheelera obával sovětského útoku už dřív. A ředitel Ústřední zpravodajské služby Helms si tím vysvětloval nenadálé zasedání ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).

Bílý dům dává Pentagonu rozkaz, aby se americké pluky ve Spolkové republice Německo stáhly padesát kilometrů od československých hranic. Pro jistotu – co kdyby se náhodou dostaly do kontaktu s vojsky SSSR. V Evropě je o šest hodin víc, začíná středa 21. srpna a intervenční armády už překročily československé hranice.

Připomeňte si dramatické záběry ze srpna 1968:

Sovětské tanky přerazily hraniční závoru

V budově sekretariátu ÚV KSČ na nábřeží Vltavy začala schůze předsednictva v úterý 20. srpna ve 14 hodin středoevropského letního času. Má projednat text hlavního referátu na chystaný XIV. sjezd KSČ.

Alexander Dubček

Narodil se 27. listopadu 1921 v Uhrovcích na okrese Topoľčany na Slovensku. Ve třicátých letech se jeho rodiče jako uvědomělí komunisté odstěhovali do SSSR, odkud se těsně před válkou vrátili. Saša se vyučil zámečníkem, dělal i jiné dělnické práce. Účastnil se Slovenského národní povstání koncem léta 1944. Do komunistické strany vstoupil v roce 1939, o deset let později se stal tajemníkem okresního výboru Komunistické strany Slovenska.

V roce 1958 se dostal do ÚV KSS, od roku 1963 byl prvním tajemníkem ÚV KSS. Od 5. ledna 1968 do 17. dubna 1969 zastával nejvyšší stranickou funkci – prvního tajemníka ÚV KSČ. Potom nastal jeho pád: nejprve byl několik měsíců předsedou Federálního shromáždění (FS), koncem roku 1969 odešel do Turecka jako velvyslanec – tam pobyl rok. Po vyloučení z KSČ pracoval jako technik u Západoslovenských státních lesů v Bratislavě. V roce 1985 odešel do důchodu. Byl pod stálým dozorem StB.

Po listopadové revoluci se 28. prosince 1989 stal opět předsedou FS. Později se přiklonil k sociální demokracii. Na následky automobilové nehody z 1. září zemřel 7. listopadu 1992.

Drahomír Kolder, Alois Indra a Vasil Biľak navrhují, aby se nejdřív hovořilo o návrhu stanoviska předsednictva ÚV KSČ o vnitropolitické situaci po jednání v Čierné nad Tisou. První tajemník Alexandr Dubček nesouhlasí: „Půjdeme podle programu – nejdřív sjezd!“

První bod scénáře spiklenců tedy nevyšel.

Rozbor situace, který připravil Kolder, přichází na řadu až po osmé hodině večer. Většina členů předsednictva jeho text odmítá. Tak špatná situace není!

Náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič jede po jedenadvacáté hodině pro ministra obrany Martina Dzúra. Za chvilku ho odváží z jeho bytu na generální štáb. Tam na něj netrpělivě čekají velvyslanec Stěpan Červoněnko a generál A. M. Jamščikov. Rusové vysvětlují ministrovi, že zakrátko obsadí vojska Varšavské smlouvy Československo: „Musíme vás uchránit před pravicovým spiknutím. Armáda by měla dostat rozkaz, aby se nebránila – nechceme žádné střílení, žádnou krev!“

Nakonec volají Moskvu. Generál Dzúr hovoří s ministrem obrany Andrejem Grečkem i se šéfem komunistické strany Leonidem Brežněvem.

„Ano, soudruzi,“ souhlasí československý ministr, „rozumím, naše armáda nebude klást odpor.“

Ve 21:40 hodin hlásí velitel vojenské posádky ve Vejprtech operačnímu důstojníkovi Západního vojenského okruhu: „Dva tanky a dva transportéry s bílými pruhy přerazily hraniční závoru a připravené k palbě míří směrem na Kovářskou a Hamry.“

Pamětníkům to připomíná osmatřicátý rok, kdy se tudy po mnichovském diktátu valila nacistická armáda.

Krátce po třiadvacáté hodině volá na ministerstvo vnitra (MV) důstojník z pasové kontroly na Cínovci: „Sovětské tanky zničily závoru a jedou do vnitrozemí...“ Vzápětí v telefonu cvakne.

Stejná hlášení se scházejí v budově MV na Letné i z dalších pohraničních stanovišť.

Plukovník Jiří Hošek, šéf kabinetu ministra vnitra, telefonuje do budovy sekretariátu ÚV KSČ na vltavském nábřeží. Chce mluvit s předsedou vlády Oldřichem Černíkem: „Obsazují nás vojska Varšavské smlouvy!“

„To není možné!“ Černík tomu nechce věřit. Volá ministra obrany. Dzúr, obklopený sovětskými generály, zprávu potvrzuje.

Speciál z roku 2008

Podívejte se na speciál ke 40. výroční srpnových událostí

Ve 23:40 hodin se zbledlý premiér vrací na schůzi: „Sovětská vojska spolu s armádami čtyř států Varšavské smlouvy překročila o třiadvacáté hodině naše hranice. Právě mi to volal Hošek z ministerstva vnitra a potvrdil to i Dzúr.“

Všichni jsou šokováni. Spiklenci se dostali do nepříjemné situace. Pro dokument o vnitropolitické situaci, který měl tuto intervenci ospravedlnit, nezískali většinu, s níž počítali.

Dubček běduje: „Tak přece to udělali – udělali to mně!“ Vždyť v Sovětském svazu vyrostl, je to takřka jeho rodná země. A potom zoufale říká: „Podám demisi.“

František Kriegel mluví o zradě národa. Josef Smrkovský se ptá: „Pozval je snad někdo z vás?“ Všichni odpovídají, že ne. Dokonce i Kolder, Indra, Biľak, Kapek a Švestka odmítají takovou možnost.

Biľak, který se přesto obává, že ho ostatní obviní ze spiknutí, přechází místností a vykřikuje nervózně: „Tak mě lynčujte! Proč mě nezabijete?“

Po chvilce se všichni trochu uklidňují. I Dubček se vzchopil a o odstoupení už nemluví. Navrhuje, aby předsednictvo přijalo stanovisko k tomuto vpádu. Tajemníci ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, Čestmír Císař a Václav Slavík ho odcházejí koncipovat.

Dubček vytahuje ze složky spisů dopis od Brežněva ze 17. srpna, který mu přinesl velvyslanec Červoněnko včera večer. Politbyro tvrdí, že československé vedení nedodržuje dohody z Čierné nad Tisou. Dubček dopis zároveň komentuje: „Ty výtky sovětských soudruhů jsou neopodstatněné, vycházejí z neinformovanosti.“

Ve 23 hodin přijíždí na Hrad za prezidentem Svobodou Červoněnko. Vzal s sebou i plukovníka KGB Petra Kambalova, který jako tajný policista dozíral na štáb československých vojáků v SSSR za války. „Vojska pěti států Varšavské smlouvy obsazují Československo,“ sděluje. A také mu přináší text výzvy, kterou měl prezident přednést – aby občané a vojáci nekladli odpor a cizí armády vítali.

„Svoboda řekl, že vstup vojsk nevítá, ale že když už jsme se nevyrovnali se svými záležitostmi, tak on proti spojeneckým státům nepůjde,“ hlásil velvyslanec do Moskvy. „Udělá všechno, aby nedošlo k odporu, krev nepoteče.“

Další jednání přerušuje telefon z ÚV KSČ. Prezidenta chtějí na předsednictvu.

Před půlnocí k sobě zve ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann dva činitele z rozhlasu – náměstka ředitele pro zahraniční vysílání Karla Hrabala a programového náměstka Rostislava Běhala. Chce je přesvědčit, aby mu rozhlas předali. Přece se znají z minulosti, kdy byl Hoffmann jejich ředitelem.

Ale Běhal nesouhlasí. Proto Hoffmann posílá do rozhlasu své lidi – bývalého ředitele rozhlasu Miloše Marka a tajemníka Národní fronty Miloše Vacíka.

V budově rozhlasu na Vinohradské třídě kousek nad Národním muzeem už jsou na dvě stovky lidí. Avšak Vacíka nepustí dovnitř: „Vy tady nemáte co dělat!“ A Marka, který se snažil prosadit odvysílání výzvy o pomoc Sovětům zkoncipované domácími stalinisty, zadrželi a hlídají.

Miroslav Sulek, ředitel Československé tiskové kanceláře odeslaný na nucenou dovolenou, znenadání přichází v doprovodu několika příslušníků StB do centrály agentury v Opletalově ulici nedaleko Václavského náměstí. Tam je prozatímním ředitelem Jaroslav Suk. A jako by byl Sulek pořád pánem, dává pokyn vedoucímu směny Milanu Bretyšovi, aby vyslal text pozvání pro Varšavskou smlouvu. Bretyš se domlouvá s ostatními: „Nic nevyšleme, ale Sulkovi řekneme, že jsme to udělali.“

Ani šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka se ve své redakci nemůže prosadit. Redaktoři Václav Vrabec a Emil Šíp nechali vysázet prohlášení předsednictva ÚV KSČ, nikoli údajné pozvání.

Ranní vydání ústředního komunistického deníku vychází tedy s oficiálním odsouzením okupace. A rovněž všechny ostatní listy. Další škrt v plánech.

V úterý v podvečer ohlásila Moskva ruzyňskému letišti přílet vojenského speciálu. To není nic neobvyklého. Civilní AN-24 dosedl ve 20:52 hodin. Zaroloval stranou a nikdo z něho nevystoupil – a nikdo z letištního personálu si toho nevšiml. Ve 21:23 přistává speciál ze Lvova. Jeho pětadvacet pasažérů vítá náčelník ruzyňských pohraničníků podplukovník Rudolf Stachovský.

Ve 22:34 dosedá caravella jugoslávské společnosti JAT z Dubrovniku. Ohlášený speciál letky ministerstva vnitra se už neobjevuje.

Před budovami ruzyňského letiště zastavují auta Státní bezpečnosti, Aeroflotu a sovětského velvyslanectví. Příslušníci StB nařizují dispečerům: „Přerušte běžný provoz! Nic nesmí startovat, nic nesmí přistávat!“

Okolo třiadvacáté hodiny přijíždí šestnáct sovětských důstojníků na generální štáb v Praze-Dejvicích. Vede je letecký přidělenec generál Antonov. Všichni se chovají bodře, kamarádsky – vždyť jsme vám přišli na pomoc. Naši generálové a důstojníci nemohou udělat jediné rozhodnutí bez jejich vtíravé asistence.

Zástupce náčelníka hlavní správy StB a náčelník kontrarozvědky plukovník Zdeněk Formánek pracuje v centrále v Sadové ulici v Bubenči dlouho do noci. Před půlnocí přichází k němu jeho zástupce Josef Ripl: „V jedenáct hodin večer překročila sovětská vojska na žádost československé vlády hranice. Z mého rozkazu musíte všichni zůstat v místnosti a nesmíte telefonovat.“ A potom Formánka a jeho spolupracovníky zamkl.

Po několika minutách rozmýšlení Formánek telefonuje Šalgovičovi. Ten se mu omlouvá: „Je to nedorozumění. Vojska přicházejí na přání Dubčeka.“

Členové předsednictva ÚV KSČ diskutují o situaci. Nikdo nesmí odstoupit z funkce, aby neudělal místo levičákům! O ozbrojeném odporu nemá smysl uvažovat, ten by byl pro interventy záminkou ke krveprolití a mohl by v jejich očích tento vpád ospravedlnit.

Černík telefonuje Dzúrovi: „Přijeď na předsednictvo!“ Ministr se omlouvá – nemůže. Ale to, že ho sovětští generálové internovali v jeho vlastní pracovně, přiznat nesmí.

Prohlášení proti okupaci

Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v prvních hodinách 21. srpna toto prohlášení:

„Všemu lidu Československa!

Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli vstupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.

Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.

Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé republice.

Ústavními činiteli je okamžitě svoláno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ÚV KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.“

Vracejí se tajemníci s textem prohlášení. Je stručné a ostré.

To nesmíme přijmout! Musíme zdržovat, musíme vznášet námitky – uvědomují si spontánně neostalinisté. Jejich taktiku později vylíčil Biľak: „Soudruzi Kolder, Jakeš, Indra, Rigo, Švestka a já jsme se snažili přijetí návrhu prohlášení, jež Mlynář předložil a jímž nás skutečně zaskočil, znemožnit... potřebovali jsme proto získat čas... Přiznám se, že jsem byl přesvědčen o tom, že mezitím, co budeme ´studovat´ a diskutovat o obsahu prohlášení, jednotka, která přistála na Ruzyni, obsadí rozhlas a televizi a část se také objeví před budovou ÚV KSČ... Podvědomě jsem věřil, že do zasedačky předsednictva náhle vkročí major nebo plukovník Sovětské armády, zasalutuje a vzrušeným hlasem prohlásí, že na základě žádosti a závazku z Bratislavy přišli splnit svoji internacionální povinnost.“

Konzervativci protahují diskusi. Smrkovský a Kriegel vidí, že čas zbytečně utíká. „Musíme debatu ukončit! Teď hned! Navrhuji hlasovat o jejím ukončení. Ten, kdo souhlasí s intervencí, je zrádce národa!“

Sedm proti čtyřem. Alexander Dubček, Oldřich Černík, František Kriegel, Josef Špaček, Josef Smrkovský, František Barbírek a Jan Piller jsou pro rezoluci – proti zvedají ruce Drahomír Kolder, Vasil Biľak, Emil Rigo a Oldřich Švestka.

Předsednictvo svolává plénum ÚV KSČ. Smrkovský žádá, aby předsednictvo Národního shromáždění vyzvalo k jednání parlament.

Komunistický funkcionář Vasil Biĺak zřejmě o invazi vojsk věděl dopředu. Dokládají to jeho paměti: 

Bude se opakovat krveprolití v Maďarsku?

Ve čtvrt na dvě začíná Mlynář diktovat redaktorce Věře Šťovíčkové v rozhlasu schválené prohlášení. Když ho před druhou hodinou hlasatel Vladimír Fišer čte, po několika větách vysílače umlkají. Ředitel spojů Hoffmann nařídil podřízeným, aby vysílače vypnuli. Jenom na rozhlas po drátě zapomněl.

Po půlnoci z 20. na 21. srpna dostává major Ladislav Točík příkaz od zástupce náčelníka kontrarozvědky podplukovníka Josefa Ripla: „Obsaď rozhlas, aby ho nemohli zneužít k provokacím!“

Točíkova skupina přijíždí k budově na Vinohradské třídě v 1:15 hodin. Když hlasatel předčítá prohlášení předsednictva ÚV KSČ, žádá Ripl Točíka: „Přeruš vysílání! Je to nesprávná zpráva!“

Ale major StB Točík zjistil něco jiného: „Poslal ji sem tajemník ÚV KSČ Mlynář.“

Fotogalerie

Z Prahy se vrátil do Bratislavy tajemník Komunistické strany Slovenska Miroslav Hruškovič. Jako Biľakův zástupce svolává mimořádné zasedání předsednictva ÚV KSS. Současně žádá náčelníka krajské správy SNB podplukovníka Michala Dudaše, aby mu poslal několik mužů.

Po půlnoci zahajuje Hruškovič schůzi. Předkládá na ní text pozvání k „internacionální pomoci“, který prý dostal z ÚV KSČ. Začíná bouřlivá diskuse. Většina členů předsednictva soudí, že situace není – aspoň na Slovensku – tak kritická, aby byl vojenský zásah nutný. Členové předsednictva Anton Ťažký, Anton Zrak, Viktor Pavlenda a členové sekretariátu Mária Sedláková, Robert Harenčár a Samuel Falťan nesouhlasí. Zato Ján Janík, Michal Pecho, Miroslav Hruškovič pozvání podporují, s výhradami také Ondrej Klokoč.

Další už nemají čas něco dodat, protože dálnopis vyklepal protest předsednictva ÚV KSČ. Hruškovič nás podvedl!

K ránu přichází do budovy místopředseda slovenské vlády Gustáv Husák. Potkává spisovatele Ladislava Novomeského. Údajně si mu stýská: „Vidíš, Laco, boha jeho, co nám ten Brežněv zase narobil!“

Přes 600 000 interventů

První sled intervenčních armád se skládal ze tří armádních skupin. Skupina A operující z Polska měla 70 000 vojáků a 1 800 tanků, skupina B z NDR 35 000 vojáků a 1 300 tanků, skupina C přicházející z Maďarska 40 000 vojáků a 1500 tanků. Celkem zmobilizovali interventi 600 000 vojáků. Tři armády se skládaly ze 12 tankových, 13 motostřeleckých a 2 výsadkových divizí, vyzbrojených 6300 tanky, 2000 děly a raketami, 550 bojovými a 250 dopravními letouny. Tahle síla měla paralyzovat 150 000 československých vojáků.

„Jste v americkém okupačním pásmu! Jeďte zpátky!“

Sovětští vojáci měli z amerických nemalý respekt – pokud je ovšem pravdivá historka, která se tehdy po Praze rozšířila.

U mostu v Davli na západním předměstí Prahy se tehdy natáčel film Most u Remagenu, který vyprávěl o jednom z důležitých vítězství americké armády na sklonku druhé světové války v Německu. Jakmile se západní filmaři dověděli, že Československo obsazují Sověti, nasedli do aut a odjeli. Samozřejmě všechny rekvizity včetně nebojeschopných vojenských vozidel tam nechali.

Několik Čechů se obléklo do amerických vojenských uniforem, které zůstaly v šatníku, a u tanků s bílou hvězdou čekali na Rusy. Když přijela kolona sovětských tanků, muž s distinkcemi amerického kapitána ji rázně zastavil. Vyšel sovětský důstojník: „Mluvíte německy?“

„Ne, můžete mluvit rusky,“ odpověděl údajný Američan. A pak mu přikázal: „Jeďte zpátky! Tady je americká okupační zóna, pane komandante.“

V Davli, stejně jako všude po republice, lidé strhali ukazatele. Sověti nevěděli, kde jsou. Chvilku se radili nad mapou a potom se otočili.

I kdyby to byl jenom švejkovský šprým, mělo jeho vyprávění v té době ponížení cenu zlata.

Okolo půlnoci se na radarech československé protivzdušné obrany a civilního řízení letového provozu objevují desítky cizích letadel. Nejsilnější svazy letí od severovýchodu, přes Náchod. Mezinárodní letovou cestou R 11 míří ku Praze.

Velitel vládní letky podplukovník Miroslav Eliáš, který dokonale zná provoz letiště, rozsvěcuje přistávací dráhu.

Ve dvě hodiny v noci sovětská letadla na Ruzyni přistávají. Sama, bez pomoci řídícího letového provozu. Jak se později ukázalo, naváděla je posádka pozapomenutého Antonova AN-24.

Z prvního stroje vybíhají výsadkáři. Vpadají do odbavovací haly a všechny přítomné vyhánějí do suterénu. Mezitím v minutových intervalech dosedají další paradesantní AN-12. Z útrob těchto mohutných strojů se na letištní plochu valí tanky a obrněné vozy. A hned odjíždějí do centra.

Estébáci přece jenom svůj plán stoprocentně nedomysleli. Zapomněli izolovat letištní personál od dálnopisů. Nyní několik lidí nebojácně rozesílá do světa bezprostřední zprávy o vysazování sovětských parašutistů na Ruzyni.

Na Mělnicku se chystají tři československé divize ke cvičení. Okolní silnice proto obsadili průzkumníci Západního vojenského okruhu.

„Okolo třiadvacáté hodiny jsme začali od nich dostávat na štáb v Příbrami podivné informace,“ vzpomíná podplukovník Zbyněk Zubalík. „Na silnicích se přesunují vojska, ale nejsou to naše. Na vozidlech mají bílé pruhy, neznámá čísla, jsou v nich vojáci oblečení do cizích uniforem... Znovu a znovu jsme žádali naše průzkumníky o prověření těchto zpráv. Když vysílal rozhlas zprávu o přepadení spojenci, bylo to jasné.“

Když časně ráno odchází Husák z budovy ÚV KSS, potkává sociologa Miroslava Kusého. „Nahoře všichni pláčou,“ říká mu s odporem. „Ti nebudou nic dělat.“ A pak údajně dodává: „Musím vyvést národ z krize, i kdyby za to na mne měli lidé plivat!“

K ránu posílá Hoffmann znovu příslušníky StB do rozhlasu s upraveným textem „oficiálního zvacího dopisu“. Technici, kteří mu vypověděli poslušnost, obnovují o půl páté rozhlasové vysílání na všech vlnách. Jenže Praha „pozvání“ nevysílá. Vzápětí se užaslý Hoffmann dovídá, že to redaktoři Věra Šťovíčková a Karel Jezdinský zamítli. Místo toho svět slyší o přepadení Československa. Vysílá legální Československý rozhlas!

Oběti a škody

V první den okupace zahynulo 58 československých občanů: 50 mužů, 7 žen a osmiletá holčička. Z toho v Praze bylo zabito anebo smrtelně zraněno 22 lidí, v Liberci jedenáct, v Bratislavě tři, v Košicích šest. Do 28. září usmrtili okupanti 82 československých občanů, dalších téměř 300 zranili těžce a přes 500 lehce. Zjistilo to ministerstvo vnitra na podzim 1968. Pracovnice Studijního ústavu MV Dana Kohoutková-Patrmanová, která tento přísně tajný souhrn zpracovávala, odevzdala v roce 1990 jednu kopii, ilegálně ponechanou, členům vládní Komise pro analýzu událostí let 1967–1970.

„Největší počet usmrcených a zraněných byl v prostoru Československého rozhlasu v Praze – to se nepochybně stalo 21. srpna ráno. Zastřeleni na místě byli tři lidé, zraněno a hospitalizováno 52 lidí; 12 lidí bylo usmrceno explozí muničního vozu a dva lidé se zabili tím, že vyskočili z okna...“ Zpráva uváděla všechny protiprávní činy okupantů vůči československým občanům: zadržení, kontroly, prohlídky, loupeže, krádeže, znásilnění, nehody na silnicích. „Dosud nebylo ani v jednom případě zjištěno, že by usmrcené nebo zraněné osoby použily proti cizím vojákům střelné zbraně... Do 28. září 1968 byl zjištěn jediný případ, kdy českoslovenští občané zabili osamělého bulharského vojáka...“ V průběhu září až do 18. října bylo dalších 18 lidí zabito, 35 těžce a 90 lehce zraněno.

Podle zjištění Ústavu pro studium totalitních režimů ze srpna 2008 v roce 1968 zahynulo 108 československých občanů. Původní prameny uváděly o 14 méně.

Žádný sovětský voják se za tyto činy nedostal před československý soud. Pouze výjimečně některé poslaly okupační orgány do trestních táborů. Opilý polský voják, který v Jičíně zastřelil dva lidi a pět těžce zranil, byl doma odsouzen k trestu smrti.

Ovšem i do Moskvy přivezli mrtvé. Tito vojáci zahynuli při různých haváriích anebo byli popraveni za neplnění rozkazů. Sovětské vedení tyto rakve potřebovalo ukázat, aby mohlo lživě tvrdit domácímu obyvatelstvu, že se československá „kontrarevoluce“ stavěla na odpor.

Škody, které interventi napáchali, se odhadovaly na takřka 15 miliard korun.

Bleskové zprávy o invazi pěti států Varšavské smlouvy vydávají všechny tiskové agentury. Bude se opakovat krveprolití jako v Maďarsku?

„Politbyro sotva očekávalo tak mírnou Johnsonovu reakci na pražské události,“ uvedl Dobrynin ve svých pamětech, když odeslal relaci do Moskvy.

Ještě ten večer si ministr zahraničí Dean Rusk pozval velvyslance k sobě. „Oznámil mi, že se právě vrátil ze zasedání v Bílém domě a že ho prezident pověřil, aby mi vyřídil, že nemá žádné zprávy o zasahování nekomunistických zemí v Praze, ani o žádosti tamní vlády o pomoc... Byl celkově klidný, avšak bylo jasné, že náš zásah v Československu neschvaloval a že učiní všechno, aby ho prezident Johnson odsoudil stejně ostře jako on sám. Ovšem nejzajímavější na celém prohlášení bylo, že Johnson přes všechny výhrady věřil v možnost své návštěvy v Moskvě.“

Gottwald nic nepochopil

Není vyloučeno, že několik divizí chtěl u nás nechat sovětský vůdce Josef Stalin už v roce 1945. Avšak na podzim odcházeli ze západních částí Čech Američané, a proto sovětskému diktátorovi nezbylo nic jiného, než stáhnout i svá vojska. Československo bylo přece suverénním státem, za války bojovala jeho vojska proti Hitlerovi na evropských frontách.

V únoru 1948 zamýšlel Stalin poslat vojáky do Československa na pomoc komunistům. Jeho přání v Praze tlumočil Gottwaldovi náměstek ministra zahraničních věcí Valerian Zorin. Gottwald prý odpověděl, že na zvládnutí „reakce“ vystačí svými prostředky. Ovšem neuvědomil si, že sovětský vůdce měl na mysli dalekosáhlé strategické cíle. Při jednání v září na Krymu potom Stalin československého vazala třikrát napadl za to, že ho před půl rokem nepochopil.

Útok severní Koreje proti jižní části země v červnu 1950 měl posílit pozice komunistů v jihovýchodní Asii a současně být generální zkouškou na střetnutí v Evropě. Jakmile se do bojů v Koreji zapojily americké síly spolu s oddíly dalších západních demokratických států, Severokorejcům přispěchali na pomoc Číňané.

Čtyři dny po tom, co Severokorejci a Číňané opět vztyčili své vlajky nad dobytou metropolí Jižní Koreje Soulem, 8. ledna 1951, proběhla v Kremlu tajná konference nejvyšších zástupců komunistických stran a ministrů obrany sovětského bloku. Stalin tam vytyčil úkol: „Do tří let vyzbrojit všechny naše státy tak, abychom mohli využít současné americké slabosti pro rozvoj světového revolučního hnutí!“ Tím zřejmě myslel útok východoevropských armád na západní Evropu. Ovšem později mluvil o tom, že musíme být silní, aby se nás imperialisté báli! Ze dvou dosud známých svědectví, která existují, tedy není úplně jasné, jak to vlastně sovětský vůdce myslel.

Na počátku roku 1953 zemřeli Stalin a Gottwald. Smrt „vůdce světového proletariátu“ usnadnila, že v létě mohly podepsat obě bojující strany v Koreji příměří. Ve SSSR se zmocnil vlády Nikita Chruščov, který věděl, že musí postavit na nohy hospodářství – proto mluvil o ekonomickém soupeření se Západem a vojenský útok zůstal jenom strašákem. Ovšem hlavní těžiště boje přesunula Moskva na jiné pole. „Imperialistické země“ měly být obklíčeny rozvojovými státy z Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Současně proti imperialistům zahájil SSSR mohutné propagandistické a podzemní akce.

Až do poloviny padesátých let se Západ obával přepadení. Potom si Washington uvědomil, že musí spíš počítat s dlouhodobým evolučním vývojem obou společenských systémů.

V létě 1961 postavili východní Němci se souhlasem Sovětů kolem západního Berlína neprodyšnou zeď. Na podzim 1962 se Moskva pokusila propašovat na Kubu rakety s atomovými hlavicemi. Když narazila na tvrdý odpor amerického prezidenta Johna Kennedyho a hrozilo vypuknutí třetí světové války, raději ustoupila.

Republika předmostím pro útok na západ

Tento krach sovětské politiky na Kubě spolu s přetrvávajícími domácími těžkostmi vedl v roce 1964 k odstranění Chruščova. Nahradil ho nejistý byrokrat Leonid Brežněv. Radikální neostalinská klika, jejímž cílem bylo šířit ideologii zbraněmi a silou, tlačila nového pána v Kremlu k tvrdým opatřením.

Následující rok prosadili sovětští generálové změnu strategie o počátcích střetnutí. Dosud mělo válce předcházet období zvýšeného napětí. Avšak na podzim 1965 oznámili v Moskvě ostatním členům Varšavské smlouvy novou doktrínu. Protichůdné cíle obou světových táborů si vynutí zahájit válku s maximálním překvapením a s okamžitým využitím raketojaderných zbraní. Vždyť také imperialisté se chystají k nenadálému atomovému útoku!

Není divu, že ještě v prosinci 1965 Moskva vydobyla na Praze tajnou úmluvu, podle níž se na československém území do dvou let postaví tři sklady atomových hlavic s kasárnami pro 500 sovětských vojáků. Ovšem to by byl průlom – po nich by mohly následovat pod různými záminkami další útvary.

Nicméně smlouva měla vojenskou logiku: zatímco u vojsk NATO disponovaly jadernými hlavicemi už pluky, obdobnou munici by pro československé útvary musely dovézt ze svých skladů v týlu sovětské oddíly. A 18 až 22 hodin, které by na to potřebovaly, mohly střetnutí rozhodnout.

Sověti rovněž poukazovali na to, že v některých letech u nás nastupují do základní vojenské služby slabé ročníky. A také pro odzbrojovací jednání s Washingtonem by bylo výhodnější, kdyby v Československu měli svou armádu. Když v létě 1966 končilo v českých zemích rozsáhlé vojenské cvičení Varšavské smlouvy Vltava, chtěli tady zanechat dvě divize. Předsednictvo ÚV KSČ v čele s Antonínem Novotným odmítlo.

Antonín Novotný

Narodil se 10. prosince 1904 v Praze Letňanech. Vyučil se strojním zámečníkem. V roce 1921 vstoupil do KSČ, v letech 1937–1938 byl placeným krajským tajemníkem v Hodoníně. Léta 1941–1945 prožil v německém koncentráku. Po návratu se stal krajským tajemníkem KSČ v Praze.

Po zatčení Slánského začal stoupat po žebříčku funkcí: v září 1951 se stal členem organizačního sekretariátu ÚV KSČ, v prosinci členem předsednictva. Od září 1953 byl prvním tajemníkem ÚV KSČ, po smrti Zápotockého v listopadu 1957 i prezidentem. Ovšem za důležitější považoval funkci stranickou, proto posiloval moc aparátu KSČ na úkor státních úřadů. Postupně odstavil své stejně mocichtivé a dogmatické protivníky – ministra vnitra Rudolfa Baráka a premiéra Viliama Širokého. Vzhledem k tomu, že se podílel na přípravě některých politických procesů, zdržoval rehabilitaci vězňů. Přesto na jaře 1960 udělil rozsáhlou amnestii a pak vyhlásil Československo za socialistický stát. Patřil mezi konzervativní aparátníky, kteří nepřáli novinkám.

V zimě 1967–1968 prohrál v mocenském boji stranickou funkci a v březnu musel odejít i z Pražského hradu. V květnu ho ÚV KSČ zbavilo ze všech funkcí a pozastavilo mu členství; to mu bylo vráceno tajným usnesením ÚV KSČ v roce 1971. Zemřel na infarkt 28. ledna 1975 v Praze.

V únoru 1967 tuto možnost opět nadhodili Brežněv a tehdejší tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov při návštěvě Prahy. Novotný se z toho znovu vykroutil.

Varšavská smlouva měla být nástrojem exportu komunismu do celého světa. Naznačovala to i vojenská cvičení. „Naše území se mělo stát předmostím, z něhož by útok začínal,“ vysvětloval mi v roce 1990 rehabilitovaný generál Stanislav Procházka, před dvaadvaceti lety velitel Západního vojenského okruhu. „Raketami středního doletu by mohli Sověti od nás kontrolovat přístavy a letiště okolo kanálu La Manche. Hlavní útok povedou sovětské divize z NDR, síly z československého území utvoří podpůrné jižní křídlo.“

Američané předpokládali, že své hlavní strategické síly dopraví letecky na evropský kontinent během tří až pěti dnů. Proto chtěla Varšavská smlouva do pěti dnů převálcovat Evropu a stanout na atlantském pobřeží Francie, odkud by kontrolovala přístavy a letiště na britských ostrovech. Československé, maďarské, východoněmecké, polské a sovětské divize prvního sledu měly útočit až k Rýnu. Tam je třetí den vystřídají čerstvé síly sovětské, které urychlí postup i pomocí atomových zbraní. Ostatně v té době bude první sled značně prořídlý.

Tenhle scénář však měl své slabiny. NATO chtělo zadržet druhý sovětský sled hned na začátku útoku jadernou clonou nad Karpatami. A sovětské stíhačky a bombardéry by ve druhé polovině šedesátých let ze základen ve východním Německu nedokázaly doletět do Francie a zpátky. Proto Sověti potřebovali přesunout své divize, letadla a rakety o stovky kilometrů dál, k Šumavě.

Opravdu začátek konce?

Upevňování moci komunistů po únoru 1948 v Československu se neobešlo bez represí proti všem vrstvám obyvatelstva, kterým bylo komunistické myšlení cizí anebo které se dokonce komunistům bránily. Tato bezostyšná krutovláda trvala až do jara 1956, kdy Chruščov vystoupil na XX. sjezdu sovětských komunistů s ostrou obžalobou Stalinovy diktatury a jeho zločinů, ale tajnou. Brzy se však dostala na Západ.

Z komunistických stran na Západě vystupovali houfně členové, zvláště intelektuálové. Projev otřásl i komunisty v SSSR a v zemích sovětského bloku, kteří se o něm dověděli na tajných schůzích anebo ze západních vysílaček.

Byl to přelom v dějinách komunismu a sovětského impéria. Někteří západní politici, politologové a novináři předpovídali: „Do dvaceti let je s komunismem ámen!“

Povstání maďarského lidu proti komunistům na podzim 1956, které potlačily sovětské tanky, možnosti uvolňování v sovětském bloku zabrzdilo. Co kdyby se vymkly reformy z rukou i u nás?

Armády a bezpečnostní sbory států Varšavské smlouvy se dostaly na stavy, které Moskva požadovala pro útok na Západ. Proto se mohla snížit míra militarizace národního hospodářství. Dokonce se zvyšovala životní úroveň. Ve vesnicích rozvrácených násilnou kolektivizací se konzolidovala zemědělská družstva a většina začala i prosperovat. Přes všechny obtíže se situace v Československu pozvolna stabilizovala. Nicméně poruchy v zásobování obyvatelstva a ve službách pokračovaly dál. Také práce rukou byla stále víc oceňována než práce mozků.

Ovšem pokračující vnější uvolňování mezi Východem a Západem se muselo promítnout i u nás. Za amnestie v květnu 1960 opustily žaláře a koncentráky první desetitisíce politických vězňů.

Po zhroucení třetí pětiletky v roce 1963 nezbylo Novotnému nic jiného, než aby souhlasil se zavedením ekonomické reformy. Ostatně i SSSR a další státy bloku zápasily s hospodářskými potížemi a hledaly nová východiska. V mnoha zemích přicházeli do popředí komunisté, zasažení Chruščovým odhalením, a ty často poháněla k reformám mladší generace nezatížená mučením, dogmaty a chybami. Spisovatelé, filmaři, divadelníci a ostatní umělci vytvářeli pozoruhodná díla a stále otevřeněji mluvili o potížích, které sužují zemi. Také někteří novináři byli stále kritičtější. Stoupal vliv televize. A hlavně se rodily nové představy o československém postavení ve světě.

Na počátku šedesátých let dostalo osmdesát historiků, politologů, filozofů a ekonomů za úkol zkoumat v bývalém klášteře Barnabitek na Hradčanech spisy o politických procesech takzvaných buržoazních nacionalistů, aby se mohla připravovat rehabilitace nevinných – jejich obsah odborníky šokoval. Další tým zase zkoumal politické procesy z padesátých let. Taková zvěrstva! Nikdo z lidí, kteří do těchto archivů pronikli, si nenechal tyto vědomosti pro sebe. A většina historiků se pustila do přehodnocování minulosti.

Vědecko-technický tým Radovana Richty upozorňoval na nové horizonty ve vědě a technice, které vycházely především ze západních laboratoří. Ekonomové vedení Otou Šikem prosazovali představu, že skutečná ekonomická reforma, která by ozdravila hospodářství, musí jít ruku v ruce s nástupem demokratických principů do politiky. Podklady k nim připravoval tým politologů Zdeňka Mlynáře. To všechno vytvářelo nové myšlenkové podhoubí – lidé cítili potřebu radikálních změn. Navíc na Slovensku sílily protesty proti omezování pravomocí národních orgánů, které prosazovali pragocentričtí komunisté.

A když se pootevřely hranice na Západ, vraceli se první turisté šokovaní: Vždyť životní úroveň na druhé straně hranic je značně vyšší než u nás, západní věda a technika pokročily mnohem dál. Mladí komunisté si s úžasem protírali oči – to přece neodpovídá marxistické teorii a současné propagandě!

Polovičaté ekonomické reformy krachovaly. Není nakonec chyba v celém systému? – začínali se ptát sami sebe prozíravější ekonomové a politici zemí sovětského bloku v první polovině šedesátých let.

Když předložil Šik návrh ekonomické reformy, Novotný ji schválil, ale její praktické uskutečňování brzdil. Rozdíly mezi slovy a činy, mezi proklamovanými ideály a holou skutečností se prohlubovaly. Novotného vedení se pokoušelo upevňovat své pozice novými čistkami, cenzurou, centralizací...

Rozbuškou slovenská otázka

Otevřený boj vládnoucí garnituře vyhlásili na 4. sjezdu čeští spisovatelé koncem června 1967. Opět promluvili jako svědomí národa.

Má ještě vůbec KSČ morální právo vést tuto společnost? Vždyť za těch dvacet let u nás nevyřešila jedinou lidskou otázku! Kdy konečně komunistické vedení rehabilituje všechny lidi neprávem odsouzené v padesátých letech? Kdy přestane „řídit“ kulturu? Spisovatelé požadovali návrat k tradicím českého národa, ke svobodě, humanitě a k demokracii, jimiž by se Československo opětovně zapojilo do evropské civilizace. Tato tvrdá slova pronášeli jak komunisté Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Pavel Kohout, A. J. Liehm a Ivan Klíma, tak nestraníci Václav Havel a Alexander Kliment.

Novotný chtěl sjezd rozehnat a kritiky potrestat. Jenže takový zásah byl i pro členy předsednictva ÚV KSČ příliš silný. Nakonec rozhodli, že Svaz spisovatelů postihnou administrativním opatřením – odnětím týdeníku Literární noviny.

Konflikt mezi komunistickou mocí a intelektuály narůstal.

Dovolenou v létě 1967 strávil Novotný jako obvykle na Krymu. Brežněv schválil jeho ostrý kurz a požehnal konci politického tání. Jenže liberalizace v Československu – na rozdíl od přituhování v Kremlu – se už nedala zastavit.

Nespokojenost lidí si uvědomovali rovněž někteří komunističtí funkcionáři. Rádi by dopřáli „pracujícím“ aspoň trochu uvolnění.

Novotný se tomu bránil a zaštiťoval se dogmatickými frázemi. „...rozmohl se liberalismus spojený s objektivismem,“ hřímal 1. září před absolventy vojenských škol. „Bude třeba se velmi otevřeně postavit proti těmto jevům v našem veřejném životě. Je nutné je odsoudit a zamezit tomu, aby byly nadále pod rouškou takzvané objektivity ve skutečnosti hlásány názory vycházející z buržoazní ideologie a propagující různé kapitalistické směry v politické praxi, v ekonomice, v kultuře a vůbec v činnosti lidí... Musíme prosadit principiálnost v postoji k ideovým problémům na všech úsecích celé naší společnosti. To se týká i našich ozbrojených sil.“

Tento projev se měl stát závaznou směrnicí. Miroslav Mamula, vedoucí 8. oddělení ÚV KSČ, které odpovídalo za armádu a Bezpečnost, svolal poradu. Hovořil na ní o zesílené ideologické diverzi, o labilním postoji inteligence, o snaze zvrátit socialistický vývoj, o nebezpečí kontrarevoluce... Proto převažuje „vnitřní funkce armády“ nad vnější.

Avšak pokus Novotného o prosazení této linie jeho protivníky uvnitř komunistické strany od dalšího útoku neodradil. Zahájil ho koncem října na plenárním zasedání ÚV KSČ první tajemník ÚV Komunistické strany Slovenska Alexander Dubček. Opatrně a chytře formuloval několik zásadních návrhů. Předně je třeba zhodnotit „novou etapu socialismu“, aby se ukázala úloha KSČ a mohl se vypracovat její dlouhodobý program – nemluvil tedy přímo o krizi společnosti. Všechny chyby a nedostatky se pořád nedají svádět na ideologickou diverzi ze Západu a na podvratnou činnost emigrace. Komunistická strana by měla příště „jen vést“, protože „vládnout musí vláda“. Nakonec řečník doporučoval zvýšit pravomoci slovenských orgánů, které Praha od roku 1960 oklešťovala.

Ke konci Dubčekova projevu se stále nervóznější Novotný už neudržel: „To je projev slovenského nacionalismu! Myslím, že demokracie máme v životě až až...“

Novotný obvinil Dubčeka, že podléhá „úzkým národním zájmům“. Za toto obvinění chodili začátkem padesátých let „slovenští nacionalisté“ do vězení.

„Slovenská otázka,“ konstatoval historik Jan Moravec „se stala poslední rozbuškou, jejíž odpálení uvolnilo cestu k Pražskému jaru.“

Není divu, že si Novotný zjišťoval názory svých slovenských protivníků nezákonnými cestami. Do Bratislavy posílal speciální komanda Státní bezpečnosti, které zajišťovala odposlech Dubčeka, Biľaka a Husáka.

V podvečer druhého dne jednání ÚV KSČ 31. října demonstrovalo na Strahově několik tisíc vysokoškoláků. V kolejích se často vypínalo světlo a oni se nemohli učit. Část studentů procházela do středu Prahy okolo Hradu. Přitom skandovala: „Chceme světlo!“

Rozzlobený Novotný, který to pochopil v politickém slova smyslu, je nechal rozehnat. Příslušníci Veřejné bezpečnosti zmlátili účastníky průvodu s obvyklou surovostí. Avšak vedení Univerzity Karlovy se postavilo na obranu svých posluchačů. Noviny o tomto rozdílném hodnocení psát nesměly – skandál zatím doutnal v kuloárech.

Novotný si proti sobě popudil téměř všechny slovenské politiky. Jenom premiér Jozef Lenárt váhal. Čeští straničtí intelektuálové viděli ve Slovácích své spojence, a proto s nimi začali navazovat užší kontakty.

„Museli jsme to dělat velmi obezřetně,“ vzpomíná historik Václav Kural. „Měl jsem zprostředkovat setkání Šika s Dubčekem. Při služební cestě do Bratislavy jsem se o to pokusil. Tušili jsme totiž, že Státní bezpečnost pro Novotného odposlouchává telefony. Dubčekův tajemník se mi svěřil, že v budově ústředního výboru KSS jsou tajné mikrofony ve všech místnostech, takže se o důležitých věcech baví na záchodě anebo při procházkách venku. Ale v mnoha případech naše primitivní konspirace selhala, takže se k Novotnému muselo donést, že se proti němu něco chystá.“

„Bylo jasné, že Novotný musí z funkce prvního tajemníka odejít,“ říká Václav Slavík. „Uvažovalo se o jeho nástupci. Padala jména tajemníka Hendrycha, místopředsedů vlády Štrougala a Černíka. Slovenský kandidát nebyl žádný.“

Novotný stále lavíroval. Hledal spojence mezi kolísavými, kterým nabízel vysoké funkce, a jemně zastrašoval případné nepřátele.

Brežněv: Je to vaše věc

Nakonec si přizval na pomoc Leonida Brežněva. Nejvyšší sovětský představitel přiletěl tajně do Prahy 8. prosince 1967. Aby si vyjasnil situaci, jednal se členy předsednictva jednotlivě, jenom za přítomnosti velvyslance Stěpana Červoněnka a svého poradce Andreje Alexandrova-Agentova, za války rezidenta sovětské rozvědky ve Stockholmu.

Třebaže Brežněv neměl Novotného příliš v oblibě, nenápadně se mu snažil pomoci. Vycházel ze zásady, že je nejlepší kádry neměnit. Ze všeho nejvíc se obával rozkolu a nekontrolovatelného vývoje, který by mohl vyvrcholit krvavou „kontrarevolucí“ jako kdysi v Maďarsku.

Druhý den na závěrečné společné večeři nejvyšší komunistický vůdce řekl, že se nechce do vnitřních záležitostí KSČ vměšovat. „Eto vaše dělo! Je to vaše věc!“ prohlásil doslova, i když to tak ve skutečnosti nemyslel.

Tuhle Brežněvovu větu brali později za bernou minci mnozí českoslovenští činitelé. Stala se základem jejich tragického omylu při určování dalšího vývoje u nás.

Pozdě večer se Brežněv tajně sešel s Dubčekem. Jednali spolu tři hodiny sami bez tlumočníka. Ani Dubčekovi nejbližší přátelé se nedověděli podrobnosti. Sovětský vůdce nejspíš zjišťoval důvody jeho útoku na Novotného. A možná, že si ověřoval, jestli Dubček – odchovanec sovětských škol – by se nehodil do nejvyšší funkce.

Domů se Brežněv vrátil, aniž zřejmě pochopil podstatu československé krize. Myslel si, že si soudruzi v Praze vyřizují osobní spory.

Na předsednictvu konflikt pokračoval. Na jedné straně stáli Novotný, Lenárt, předseda Národního shromáždění Bohuslav Laštovička, předseda Slovenské národní rady Michal Chudík a místopředseda vlády Bohumil Šimůnek. Proti nim Hendrych, Kolder, Černík, Dubček a předseda Státní plánovací komise Julius Dolanský. Pět proti pěti. Novotnovce podporovali kandidáti předsednictva, tedy lidé bez hlasovacího práva, Antonín Kapek a Miroslav Pastyřík. S opozicí šli tajemníci ÚV KSČ Lubomír Štrougal, Vladimír Koucký a Štefan Sádovský.

Vznikla patová situace. Nakonec se domluvili na kompromisu. Na plénu zapomeneme na rozpory a projednáme hospodářskou situaci.

Na zasedání ÚV KSČ 19. prosince Lenárt přečetl tradiční referát o ekonomické situaci. Novotný mluvil o řízení a přitom se omluvil Slovákům za své poslední vystoupení.

Avšak členy ÚV KSČ zajímaly jiné otázky: Objasněte nám rozpory v předsednictvu, o kterých se šušká. Vysvětlete nám účel návštěvy soudruha Brežněva. Dubček navrhl: „Také bychom se měli zabývat kumulací funkcí u všech soudruhů včetně nejvyšších.“ Třebaže nikoho nejmenoval, všichni věděli, že míří na Novotného – prvního tajemníka ÚV KSČ, prezidenta republiky, vrchního velitele armády a Lidových milicí, funkcionáře, který navíc řídil ještě tři nejdůležitější oddělení ÚV KSČ.

Nejpřesněji vyzněl diskusní příspěvek Oty Šika: „Naše společnost prožívá krizi. Vládne nám úzká skupina v čele s Novotným, nikoli vláda. Měli bychom připravit rozbor současného stavu a program do budoucnosti. Souběžně s reformou ekonomickou musí probíhat i reforma politická. A je nezbytné rozdělit funkce prvního tajemníka a prezidenta.“

Sedm z devíti diskutujících požadovalo odchod Novotného.

Soudružky musejí péct vánočky!

Právě v té chvíli se snažil vedoucí tajemník KSČ na ministerstvu národní obrany Jan Šejna přesvědčit náměstka ministra Martina Dzúra, že socialismus se ocitl v nebezpečí.

„V předsednictvu ÚV KSČ vznikla frakce proti soudruhu Novotnému,“ tvrdil náměstkovi. „Tito zrádci jdou proti generální linii strany, proti její vedoucí roli a proti spojenectví se Sovětským svazem.“

„Ale já věřím ve vyspělost členů ústředního výboru!“ namítl Dzúr. „Plénum má dost autority, aby se proti takovým snahám postavilo. A vlastně odkud ses to dověděl?“

Generál Šejna se přímé odpovědi vyhnul: „To víš...“

„Ale z tónu, jakým to pronesl,“ prohlásil později Dzúr, „jsem tušil, že tyto názory pocházejí z nejvyšších míst.“

Nebylo to poprvé, co se nejvyšší komunistický funkcionář na ministerstvu obrany nechal strhnout k podobným tvrzením. Už před několika dny vysvětloval svým známým, že socialismus je v nebezpečí a že Slováci jsou nacionalisté. Šejna byl úzce spjat s Novotným, jenom na jeho výslovnou žádost dostal generálské epolety, byť mu k nim chybělo vzdělání i kvalifikace.

Mezitím bouřlivá diskuse na plénu pokračovala. Ve středu 20. prosince večer se sešlo předsednictvo. Po mnoha hodinách se Novotný nejvyšší stranické funkce vzdal. Avšak hned druhý den ráno abdikaci odvolal.

Řečníci debatovali dál. Pak se podařilo konzervativcům jednání přerušit. Ladislava Kleňhová-Besserová vystoupila se žádostí, která se nedala odmítnout: „Soudružky musejí péct vánočky!“

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA (2012).

Konec prvního dílu čtyřdílné série o srpnových událostech. Pokračování najdete zde.

Autor:




Subaru XV 2,0i COMFORT AUTOMAT
Subaru XV 2,0i COMFORT AUTOMAT

r.v. 2016, naj. 12 km, benzín, 1. majitel
649 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.