Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vězeňský jídelníček: Jak předejít smrti hladem a jak chutná octová polévka

aktualizováno 
Když se dostal delikvent do „kabátu“, šlo mu o život. Stejně tak smrt hladem, například kvůli dluhu, nebyla v historii vězeňství ničím výjimečným. Projděte si s námi vězeňské jídelníčky. „Ochutnáte“ zápražkovou polévku a dozvíte se, proč všichni vězni znali Maggi koření.

Kuchyně borské trestnice v roce 1926 | foto: Archiv autora Ondřeje Hladíka

„Urozený muž sám po městě žebrat nechtěl a do vězení daru nedostal. Neměl již nic nežli své housle. Ale kdykoliv poté zahrál, kdykoli plátěnou mošnu z vězení spustil, pokaždé mu ji plnili ti, kdož dole poslouchali, penězi, dary, aby neměl hlad a nouzi. Také nejedná milosrdná měšťanka, nejeden soused mu polepšili: podušku pod hlavu mu poslali, ložní šaty a jídlo i nejednu konvici pití.

Úryvek z pověsti o Daliborovi z Kozojed je pravděpodobně nejznámější literárně zpracovaný popis vězeňského stravování. Na místě je ale otázka, jestli si Alois Jirásek vylíčené události vymyslel nebo zdali bylo něco podobného v minulosti možné. Ačkoliv se toto tvrzení může zdát nepravděpodobné, následující řádky ukáží, že úvodní citace přináší souhrn v raném novověku rozšířených strategií, jak mohl tehdejší vězeň předejít smrti hladem. Tím však náš exkurz nekončí, ukážeme si i cestu vedoucí od hladovění v městských šatlavách až k pravidelnému stravování v trestních ústavech Rakouska-Uherska, na něž roku 1918 navázala nově vzniklá samostatná republika.

Dozorce z „Kremlu“ se smiloval nad mučenými vězni. Musel taky zemřít

Dobová letecká fotografie věznice Bory.

Dobová letecká fotografie věznice Bory.

Nejprve je ale třeba vymezit prostor, v němž se bude celý příběh odehrávat. Začíná vlastně již ve středověkých a raně novověkých vězeních. Města a vrchnost tehdy spravovaly vlastní žaláře určené především k zajištění dopadených provinilců. O jejich osudu rozhodovala nejen závažnost spáchaného deliktu, ale také příslušnost k určité sociální vrstvě obyvatel českých zemí. Nejmírnější bývalo „horní vězení“, nazývané podle místních zvyklostí „přednice, stuba, horní světnice, měšťanské vězení, rathouzní vězení, přední šatlava“ a na Moravě „šerhovna“. To se obvykle nacházelo přímo na radnici, jako ukazuje popis z jihočeského Tábora: „Ze světnice totiž, kde rychtář sedával a hospodář rathouzní bydlel[...]v levé boční zdi jsou zazděná dvířka; tudy po několika schodech přišlo se do místnosti[...]a zde jsme v hořejším vězení. Jest to malý sklípek s kamenným pažením dveří a se všemi příznaky vězení...“. V jeho zdech pobývali zpravidla nejbohatší měšťané, kteří si mohli dovolit určité pohodlí. K běžnému vybavení patřil stůl, židle, lavice a zejména kamna, představující životně důležitý doplněk. Tužší vězení se totiž nevytápěla ani při největších mrazech. V některých městech šatlavní hospodář „přednici“ z hygienických důvodů pravidelně vykuřoval.

Těžší vězení představovala šatlava, zvaná též „zadní světnice, zadnice, dolní světnice, dolní vězení“, určená ostatním obyvatelům města. Zde už byly výrazně horší poměry spojené s větším počtem vězněných, zimou a v podstatě neexistujícím hygienickým zařízením. Nejnebezpečnější zločince pak umisťovali do podzemních prostor radnice nebo biřicova domku. Pro nejtvrdší z nich, kam spouštěli delikventa po provaze otvorem ve stropě, se krajově vžil název „kabát“. Ten byl opravdovým postrachem delikventů a dlouhodobější přežití v jeho prostorách bylo téměř nemožné.

Stravu měl vězni platit ten, co ho uvěznil ...

K nejstarším dochovaným zprávám dokumentujícím stravování během uvěznění patří staroměstský nález z roku 1338, který se vztahoval k dlužníkům. Podle něj měl rychtář provinilce držet v železech o suchém chlebu a vodě, tedy žádný nadbytečný přepych, ale v dobovém kontextu rozhodně nečekaný projev milosrdenství. Staropražská práva z 15. století ještě upřesňovala délku jejich pobytu v městské šatlavě na tři dny, po nichž následovalo předání do domácího vězení k věřiteli. Tato právní norma pamatovala i na jídelníček. Denně měli dostávat dvě teplá jídla, hrách s masem k obědu a zelí s masem k večeři, což mohli zapít pintou piva. Samozřejmě nechyběl ani dostatek chleba. Současně platil zákaz žalářování v temných studených prostorách. Avšak přílišná důvěra v dodržování těchto zákonných nařízení není na místě.

Zmiňované nařízení se navíc vztahovalo jen na tehdy rozšířený institut domácího vězení, které v průběhu 16. století ustupovalo zajištění dlužníků v městských šatlavách. Roku 1579 jej navíc zákoník Pavla Kristiána z Kolína přímo zakázal. Avšak pro chudé provinilce, kteří se nemohli vyplatit ani uhradit pohledávku jiným majetkem, neznamenalo toto nařízení přílišnou úlevu. V takových případech měl náklady hradit na stravování ten, kdo nechal zadrženého uvěznit. Protože k tomu málokdy došlo a městské rady je odmítaly stravovat, vypadala praxe úplně jinak. Například nymburští konšelé psali roku 1560 žádost o radu apelačnímu soudu, protože: „Nemaje peněz, u vězení se drží a hladem mře, a Pavel jeho stravou neopatruje.“ 

Fotogalerie

Ani smrt hladem nelze vyloučit, naopak nemilosrdný přístup některých věřitelů k vězňům to jen dokazuje. Kupříkladu v Roudnici nad Labem roku 1533 zavřel rychtář do šatlavy Matěje Rendu kvůli nesplaceným 100 kopám grošů. O užití nepřiměřeně tvrdého postupu před komorním soudem vypovídala jakási Poláčková: „...on nebožtík Renda seděl ve dne v noci, až ho umořili; a když jednali o to, aby ho z vězení vyjednali, tehdy Nedovařil pravil: nevyjednávejte ho, než musí tu seděti do té smrti, a aby král přijel nebo čert z pekla.“ V praxi tak stále přetrvávalo upřednostňování příkazů věřitele, které mnohdy vedlo až ke zcela nelidskému zacházení s vězni. Přesto je nutné poznamenat, že obzvlášť výrazné excesy nebyly vždy tolerovány, což dokládá předešlá roudnická kauza, kde nakonec komorní soud potrestal zodpovědné činitele šatlavou.

Pytlíky na náměstí a žebrající paní biřicová

Co však zbývalo chudým vězňům, když nechtěli trpět hladem? První možností, kterou obsahuje i úvodní citaci ze Starých pověstí českých, bylo žebrání, což ovšem neprobíhalo bez stálého dozoru. Šatlavní hospodář je hromadně vyváděl v poutech, případně za ně mohla chodit žebrotou manželka biřice. Dalším možným způsobem obživy bylo zavěšování rozličných váčků z okna. Do nich měšťané dávali potraviny, někdy dokonce i peníze. 

Uvedený zvyk je doložen rovněž v pražských městech. Ze staroměstské šatlavy, která sídlila přímo v radnici, spouštěli vězni pytlíky z okna vedoucího na náměstí naproti Týnskému chrámu. Takto získané finance však nemusely sloužit jen k zajištění nejnutnějších potravin, což dokládá i vychloubání Pražanky Kroupové, jež si roku 1518 za vyžebraný bílý peníz koupila alkohol. Šikovnější vězni mohli dokonce provozovat své řemeslo a z výdělku si zaplatit živobytí.

Zcela jinak vypadala situace v horním měšťanském vězení, jehož „hosté“ zpravidla netrpěli materiální nouzí. Ti si podmínky zpříjemňovali tím, že si nechali od rodiny či známých donést peřiny, lůžkoviny, jídlo a pití, nebo se domluvili na stravování přímo s biřicem. Kupříkladu roku 1572 vybíral mělnický rychtář pět bílých grošů denně, což bylo neúměrné oproti jiným městům, kde se platila zhruba polovina, to je pět grošů míšeňských. Přesto nebývala kvalita zajišťovaných potravin vysoká. Mezi stinné stránky tehdejšího vězeňství patřila velmi rozšířená konzumace alkoholu. Šatlavní hospodář, který býval mnohdy sám kárán za přílišnou opilost, ho vězňům ochotně obstarával. Kutnohorský rychtář si dokonce zřídil výnosný šenk přímo ve vězení.

Je tedy zřejmé, že raně novověký vězeň musel v ohledu stravování spoléhat sám na sebe nebo požádat o pomoc příbuzné či známé. Nicméně kniha svědomí (městská kniha, do níž byly zapisovány svědecké výpovědi) Nového Města pražského obsahuje dosud ojedinělou informaci z roku 1585. Pekařka Dorota Liderová tehdy prodávala podměrečný chleba. Tuto skutečnost odhalili další pekaři: „...i zavolala mne skrze posla svého paní pekařka jakožto tržního [...] a když sem s nimi byl p[ro]ti mostku kde ty chleby prodávali podle nožířských krámcův [...] i poručili mi, abych nůši postavil a kladl do ní chléb, a sami taky pomáhali nebo věděli a znali čí mají chléb bráti.“ Cechovní mistři se tedy očividně dokázali sjednat pořádek ve vlastních řadách. 

A co zabavené bochníky? Jejich další osud po kontrolním převážení je velmi zajímavý. Kromě několika kusů odnesených k purkmistrovi za účelem důkazního řízení, jich většina skončila v šatlavě jako vězeňská strava: „...že byl chléb velmi malý a poslali se mnou služebníka svého i podělili sme vězňův“. Tento moment je poměrně zásadní pro studium podmínek tehdejšího vězeňství, do jehož dosavadních výsledků vnáší zcela nový prvek. Avšak zatím jej nelze prohlásit za všeobecný trend ani na Novém Městě pražském v druhé polovině 16. století, kde je doložen pouze jednou.

Radši si budeme vařit sami

Popsaná situace se měnila jen velmi pomalu, a to zejména v souvislosti s rozšířením pracovního nasazování vězňů a vznikem trestních ústavů podléhajících státní správě. Již v polovině 17. století (1656) se tak objevuje nařízení dolnorakouského Zemského soudu o zacházení s vězni odsouzenými k opevňovacím pracím, které mimo jiné obsahuje informaci o tom, že je nutné „...pečovati o jich stravování“, bohužel bez bližších specifikací. Uzákonění povinného pravidelného stravování vězňů ale bylo ještě v nedohlednu. Až po dlouhých 131 letech se roku 1787 ve „Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech na ně“ objevují první ustanovení zaručující odsouzeným, že výkon trestu pro ně nebude znamenat riziko smrti hladem. 

Termobuk, pytložvejk, marcela. Naučte se, co vás čeká ve vězení

Zlatý slavík nemusí být jen Karel Gott. Pokud znáte argot, tedy řeč spodiny, tak víte, že tímto výrazem se označuje bonzák. Ve druhém dílu našeho seriálu se ale dozvíte i to, co jsou v mluvě vězňů píďata a kdo je to kykolka.

Ivan Jonák pózuje v pasáži u oblíbené restaurace Ambiente v Praze

Tento trestní řád kvalifikoval kriminální činy podle závažnosti. Na základě stejného klíče diferencoval rovněž výkon trestu, jehož nedílnou součástí se stal i rozdílný jídelníček. Nejzávažnější zločinci si odpykávali trest v nejtěžším žaláři, kde byli trvale přikovaní a spali pouze na hrubých prknech. K jídlu dostávali jen suchý chléb s vodou. O něco lepší podmínky měli provinilci odsouzení k těžkému a mírnému žaláři, jimž náležela ještě půl libra masa podávaná dvakrát až třikrát týdně.

Jak vypadala v době vydání trestního řádu Josefa II. praxe, ukazují životní podmínky vězňů na brněnském Špilberku. Po roce 1783 došlo ke zrušení starého pevnostního vězení a první období po převzetí civilní správou přineslo řadu komplikací, mezi něž patřila i nutnost vyřešit způsob stravování. Profous totiž musel sám zajišťovat teplé jídlo, na které měli někteří odsouzení nárok třikrát týdně (neděle, úterý, čtvrtek). O tom, že situace nebyla nijak příznivá, svědčí i žádost vězňů, kteří si chtěli vařit sami. Na přelomu let 1783 a 1784 tak začal fungovat systém, kdy z každé cely vybrali jednoho odsouzeného, jenž pod dohledem dozorců obstarával nákupy a vařil na otevřeném topeništi před celou.

Suchý chléb a voda a jídlo podle víry

Vše se změnilo po vizitaci Špilberku, uskutečněné roku 1784 císařským dvorním radou von Keessem. Na základě jeho instrukce vznikl guberniální výnos, který stanovil zásady pro stravování vězňů. Podle něj odsouzení nesměli dostávat hotové peníze a ani si sami vařit. Proto došlo ke zřízení první hromadné kuchyně s měděným kotlem, kde dva vězni pod dozorem ostatním připravovali teplá jídla. 

Základ těchto pokrmů představovala předepsaná půllibrová porce masa (přibližně 1/4kg), k níž náležel ještě příkrm zastoupený kroupami, luštěninami nebo zeleninou. Vše doplňovala porce chleba o váze jeden a půl libry (jediné jídlo v bezmasých dnech). Nároku na stravu však předcházela celodenní práce, po níž vybraní odsouzení roznášeli večeři do cel. Jediným nádobí byla miska pálená ze zakuřované černé hlíny, kterou na Špilberk dodávali hrnčíři z Ivančic.

Zvláštní skupinu tvořili nemocní vězni, kteří měli na základě rozhodnutí lékaře nárok na teplé jídlo každý den. Určitá změna se po roce 1786 dotkla i doživotně odsouzených, kteří do té doby dostávali jen suchý chléb a vodu. Jako preventivní opatření proti kurdějím se rozšířilo podávání čerstvého kysaného zelí.

K dalšímu zlepšení života odsouzených došlo po nástupu Leopolda II. na trůn. Roku 1790 vydal nová zákonná ustanovení směřující k celkové humanizaci vězeňského systému Monarchie. Stravování se dotýkalo zejména doplnění bezmasých dnů o každodenní polévku, což platilo i pro provinilce živořící v nejtěžším žaláři. Zcela zásadní obrat pro nejnebezpečnější zločince pak znamenal nárok na teplou stravu třikrát týdně, ovšem bez masa. Přesto představovala porce vařených luštěnin, z nichž toto jídlo sestávalo, téměř nepředstavitelnou změnu ve srovnání s dosavadními zvyklostmi. Opomenout nelze ani první náznak snahy reflektovat náboženské předpisy židovských vězňů, kteří nejenže nemuseli v sobotu pracovat, ale navíc při těžké nemoci dostávali rituální stravu připravovanou svými souvěrci.

Do vězení nastupuje mléko, pivo a moučníky

Opětovné zpřísnění poměrů přinesl tzv. Západohaličský trestní zákoník z roku 1796. Trestanci odsouzení k nejtěžšímu žaláři se opět vrátili k suchému chlebu a třem dnům, kdy měli nárok na teplé bezmasé jídlo. Pohoršili si i vězni v žaláři těžkém, kteří sice dostávali každodenně vařenou stravu, ale opět jen luštěniny či zeleninu. Masitý pokrm zůstal zachován jen v mírném žaláři. Tato ustanovení se stala součástí rakouského Zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, který je doplnil ještě o nařízení jednoho teplého pokrmu provinilcům spadajícím do kategorie těžkého vězení. 

Poprvé se objevila také zvláštní nařízení pro vyšetřovance ve vazbě, jenž od té doby směli nakupovat potraviny podle svých finančních možností. To se zakrátko opět změnilo a mezi léty 1812 až 1817 došlo k omezení jejich stravování u Zemských soudů na jedno vařené jídlo denně (pravděpodobně převážně luštěninové nebo zeleninové).

Zaražený prdy, křapíček a elpíčko. Jak se mluví mezi zločinci

Pokud v textu najdete více slov, u kterých si nebudete jisti významem, můžete být rádi. Bude to tím, že jste nevyfásli flastr a neseděli v báni. Co která slova znamenají, proč jich mnoho pochází z romštiny a jak vězeňský slang vlastně vzniká, na to odpovídá náš nevšední jazykový koutek.

Portrét zločince

Portrét zločince

Za dosti neobvyklé je možné považovat císařem schválená pravidla pro vídeňskou káznici z roku 1815. Podle nich měli vězni nárok na maso s moučníkem v neděli, každodenně libru chleba a co je obzvláště důležité, poprvé se objevuje jiný nápoj než voda. Pravděpodobně z důvodu udržování dobrého zdravotního stavu dostávali odsouzení třikrát týdně mléko. Navíc mohli za polovinu pracovního výdělku neomezeně nakupovat další potraviny (chléb, polévky), což by nebylo až natolik překvapivé, jako to, že mezi povolené poživatiny patřilo i pivo.

Stravování odsouzených a vyšetřovanců (lidí držených ve vazbě) pak probíhalo podle nastíněných pravidel až do poloviny 19. století, kdy začaly rozsáhlé reformy. Tehdy došlo k zestátnění vězeňství a jeho předání do pravomocí ministerstva vnitra. V roce 1865 následovala organizační změna, během níž došlo k přesunutí do resortu ministerstva spravedlnosti a k 1. prosinci byl zřízen úřad generálního inspektora pro vězeňství v čele s Antonem von Hye-Glüneck. Po jeho odchodu o dva roky později zůstalo místo neobsazeno. 

Celou agendu převzal vězeňský referát ministerstva spravedlnosti, jejž vedl fundovaný rada Wilhelm Pichs. Ten během své kariéry uskutečnil několik důležitých opatření, jimiž ovlivnil vývoj celého vězeňství. Jedno z nich se dotýkalo pravidel stravování v soudních věznicích a trestních ústavech. Mezi léty 1879 až 1888 došlo ke změně dosavadního způsobu zajišťování jídla pro zdravé i nemocné vězně. Do té doby ho na základě veřejného dražebního řízení dodávali soukromí podnikatelé, což bylo shledáno jako nevýhodné ve srovnání s možností stravování ve vlastní režii.

První pokusy učiněné již roku 1879 překonaly očekávání. Oproti předešlým  létům bylo ušetřeno 12 000 zlatých s tím, že stranou zůstával chleba dodávaný ještě starým způsobem. V roce 1882 pak následovalo vybudování první ústavní pekárny, což přineslo další významné úspory. Od počátku roku 1884 přešlo na stravování ve vlastní režii celkem v devět vězeňských ústavů, z nichž dva se nacházeli v českých zemích – krajská soudní věznice Most a trestní ústav Mírov. Dalším pozitivem zdůrazňovaným ministerskými úředníky se stalo také výrazné zlepšení kvality pokrmů, což mělo údajně kladný dopad na celkový zdravotní stav vězňů, k čemuž přispělo i trvalé zařazení čerstvě zeleniny do jídelníčku.

44 haléřů na jednoho vězně a den

Po praktické stránce se způsob fungování nového systému lišil podle typologie a velikosti ústavu. V zemských trestnicích zahájili provoz ústavní kuchyně a stejná situace byla i u většiny velkých věznic krajských soudů. Avšak příznivé podmínky nepanovaly všude, jak dokazují poměry panující v Ružomberoku nebo Bánské Bystrici, kde i na přelomu 19. a 20. století dováželi uvařené jídlo soukromí podnikatelé. Nicméně charakter nejmenších okresních soudních věznic nedovoloval vybudování samostatných vývařoven. Proto měl stravování zpravidla na starosti soudní sluha (Gerichtsdiener) ve funkci dozorce vězňů, jehož manželka připravovala pokrmy jak pro něj, tak pro jeho svěřence. 

Popsaný systém převzalo po roce 1918 nově vzniklé Československo, jen s tím rozdílem, že povinnosti dosavadního zřízence zastával soudní podúředník. Stejný naopak zůstával systém zadávání vězeňského stravování ve formě veřejného výběrového řízení. Příslušný okresní soud vždy před koncem roku ediktem vyhlásil datum a místo jednání, na němž došlo k výběru dodavatele, a vyhlášku zveřejnil.

Co budou mít k jídlu na Pankráci v pondělí 13.7.

Jak moc se liší dnešní jídelníček vězňů od toho, o kterém čtete v tomto článku?

Posuďte sami. Zde jsou konkrétní jídla pro 13.7 a 14.7. K dispozici jsou samozřejmě i dietní verze pro nemocné.

Pondělí: 

  • Snídaně: Černá káva, paštika, máslo,chléb, knuspi, ovoce
  • Příkrm: vařené maso
  • Oběd: Polévka zeleninová s krupicí a vejci, vepřové maso mleté po orientálsku, těstoviny
  • Večeře: čaj,drůbeží játra na cibulce, rýže, houska


Úterý:

  • Snídaně: Černá káva, salám balený, máslo, chléb, ovoce
  • Oběd: Polévka drožďová, vepřové maso mleté v kapustě, brambor
  • Večeře: čaj, frankfurtská polévka, chléb, houska

Stravovatel musel nejpozději pět dní před vlastním jednáním předložit vzorový týdenní jídelní lístek normovaný na 10 osob a rozpočet, společně s přehledem v místě obvyklých cen potravin. Seznam následně prověřovala příslušná četnická stanice nebo politická správa (například v Lovosicích připadl tento úkol vždy četnictvu). Formalitu tohoto výběrového řízení dokládá i přípis Presidia vrchního zemského soudu v Praze z roku 1923, upravující pravidla volby. V něm je jednoznačně řečeno, že stravování vězňů má obstarávat soudní zřízenec – dozorce vězňů: „Ostatně budiž stravovatelům připomenuto, že stravování nemá býti podnikem výdělečným neb vedlejším příjmem, nýbrž že patří k povinnostem zřízence soudního, dozorem nad vězni pověřeného a má jako náhradu za tuto námahu v soudní budově bezplatný byt“.

Schválená peněžitá částka se každoročně měnila v závislosti na momentální hospodářské situaci. Jako příklad byla vybrána věznice okresního soudu Lovosice v rozmezí let 1899 až 1935. V prvním sledovaném roce byla plánovaná částka 22 a půl krejcaru na jednoho vězně/den. Zvlášť se počítala postní dávka chleba za 8 krejcarů a čtyři desetiny. K tomu je nutné dodat, že okresní soud uváděl cenu v tehdy již neplatné rakouské měně (Östereich Währung). 

Do nového století však už vstupoval s korunovým rozpočtem, takže na rok 1901 mělo stravování vězňů stát denně 44 haléřů (postní dávka chleba o váze 560 gramů pak 16 haléřů). Finanční náhrady se udržely ve stejné výši až do první světové války, kdy začaly radikálně stoupat, což souviselo se všeobecným zdražováním v letech 1914 až 1918. 

Jen pro ilustraci – roku 1913 stál v Praze kilogram vepřového masa jednu korunu 90 haléřů a o dva roky později již 6 korun 50 haléřů. Poslední válečný rok 1918 oproti těmto údajům přinesl několikanásobně zvýšenou cenu 46 korun. Platy sice rovněž stoupaly, ale zdaleka nedosahovaly takového růstu. Například horníci Ostravsko-karvinského revíru pobírali ve stejných letech za jednu směnu nejprve 4 koruny 17 haléřů, potom 4 koruny 54 haléřů a na konci války již 10 korun 46 haléřů, což však nemohlo zabránit jejich poklesu pod hranici chudoby.

Do rozpočtů vězeňského stravování se tento vývoj nepromítl tak dramaticky. Roku 1918 plánovali v lovosické věznici utratit za jídlo pro jednoho vězně/den 1 korunu 27 haléřů. V první československé republice se po překonání poválečných potíží cena pohybovala mezi 3 až 5 korunami.

Pořád dokola: zápražková a chlebová polévka

Vlastní stravování vězňů od konce 19. století do počátku I. světové války nedoznalo závažných změn. Tehdejší jídelníček sice nebyl z dnešního hlediska příliš pestrý, ale oproti uplynulým staletím zajišťoval poměrně plnohodnotnou stravu, za jejíž největší nedostatek je možné považovat minimální zastoupení mléčných výrobků. 

Vzorové rozpisy obědů v lovosické soudní věznici z let 1899 až 1914 přinášejí následující skladbu potravin. Po celou dobu se s železnou pravidelností střídala zápražková a chlebová polévka, doplňovaná v neděli polévkou masovou. Samotné názvy ale nezprostředkují představu o tom, jak hotový pokrm vypadal. Nejprve tedy blíže k polévce zápražkové (rozpis složení na 10 porcí). Existovaly dvě možnosti jak jí uvařit. První představovala lehčí variantu doplněnou příkrmem. Připravovala se ze 400 g zapražené mouky, 700 g nasekaného chleba, 90 g hovězího loje a samozřejmě soli (ta je součástí všech uvedených rozpisů, takže ji dále neuvádíme). Druhá hutnější verze se skládala z 2,3 kg bílé žemlové mouky, 1,15 kg bílého chleba a 140 g vepřového sádla. Ani jedna z nich však nepředstavovala příliš chutné jídlo.

O něco stravitelnější byla chlebová polévka, o níž její výrobní postup říká, že obsahovala 700 g chleba, 175 g hovězích jater a 90 g hovězího loje. Lze si dost dobře představit, že vězni se vždy těšili na neděli, kdy měli dostávat polévku masovou, připravovanou ze 700 g nasekaného chleba a 2,5 kg hovězího masa. Příkrmy sestávaly především z vařených luštěnin a obilovin zastoupených hrachem (2,4 kg hrachu, 140 g vepřového sádla), kroupami (1,68kg, 90g vepřového sádla), rýží (1,68 kg, 140 g vepřového sádla), pokrmem nazývaným Grießlerei (vařená krupice 1,9 kg, 140 g vepřového sádla), Ritscher neboli česky hrách a kroupy (obě složky 1,2 kg). „Slavnostní“ nedělní oběd zastupovaly zadělávané vařené brambory (8,4 kg, 200 g jíšky a 90 g vepřového sádla). Vše samozřejmě doplňovala denní porce chleba o hmotnosti 560 g.

Jak správně nadávat a vyhrožovat. Naučte se mluvit sprostě jako zločinec

Znáte Wilsonovu směs? Víte, jak se přeráží pastelky? A co to znamená brousit beton? Máme pro vás i sadu apartních nadávek a výhrůžek. Vulgarita, často doprovázená siláckými gesty, slouží k uvolnění nahromaděných emocí (třeba vzteku) a stává se součástí jakési „duševní hygieny“.

Věznice Bory v roce 1938.

Věznice Bory v roce 1938.

Pro srovnání se nabízí nepříliš vzdálená okresní soudní věznice v Úštěku a její vzorový jídelníček z roku 1912. Vězeňská strava se v ohledu složení a charakteru nijak neodlišovala, vykazuje jen několik rozdílů nebo spíše rozšíření, nikoliv však vylepšení z hlediska chutnosti jídel. Objevuje se octová polévka (700 g černého chleba, cibule a 0,35 l vinného octa), vařená bílá řepa (2,8 kg řepy, 90 g hovězího loje, 200 g jíšky) a knedlíky (2,3 kg mouky, 1,15 kg bílého chleba, 140 g másla, cibule).

Všichni vězni znali Maggi koření

V roce 1915 vyšlo nařízení ministerstva spravedlnosti, které nově upravovalo vězeňské stravování. První ustanovení se dotýkalo snídaní a večeří, k nimž vězni nezřídka dostávali zápražkovou polévku. Z důvodu velké potřeby mouky měla být nahrazena konzervovanou polévkou hrachovou. Rovněž polévky podávané v poledne doznaly změn. Z přiloženého seznamu zmizela původně hojně rozšířená zápražková, chlebová i octová. Místo nich se objevila polévka z hovězích jater, dršťková, fazolová a hrachová. Jejich přípravu upravoval ještě příkaz odebírat polévkové koření, tzv. Maggiwürfel, od firmy Julius Maggi sídlící ve Vídni.

Zásadních změn se dočkaly i polední příkrmy, jež se rozrostly o celou řadu luštěninových a zeleninových jídel, paradoxně v době kdy začala být v důsledku válečného konfliktu nouze o potraviny. Stravování vězňů tak sice na jednu stranu rozšířilo sortiment podávaných pokrmů, ale zároveň docházelo k postupnému snižování jejich množství a kvality. 

První změny jsou zachytitelné od roku 1916, kdy se sice stále objevují pro odsouzené poměrně atraktivní jídla jako rýžová kaše s cukrem, současně však klesala jejich gramáž, což se projevilo kupříkladu u masa do polévky (z 2,5 kg v roce 1914 na 2 kg v roce 1916), vařeného hrachu (2,4 kg na 2 kg) nebo brambor (8,4 kg na 8kg). Krizový stav zásobování v následujících letech dokumentuje další zmenšování potravinových porcí pro vězně. Již roku 1917 z jejich jídelníčku zcela zmizela hovězí polévka nebo rýžová kaše a o dalších půl kilogramu poklesl příděl hrachu. 

Poslední rok války byl v duchu dramatických zásahů do původně plánovaného rozpisu. Došlo k nahrazení do té doby hojně používaných fazolí převážně vařenou řepou, částečně pak kroupami představujícími nedostatkové zboží. Zmizely i z dnešního hlediska tak samozřejmé suroviny jako třeba cibule. Nouze však nepostihovala jen věznice, ale i široké vrstvy civilního obyvatelstva.

Nově vzniklý československý stát dostal roku 1918 do vínku mnoho problémů s rozvráceným zásobováním nejen ve vězeňství. Přestože mělo ministerstvo spravedlnosti zpočátku velmi omezené možnosti, vrátilo se stravování hned v následujícím roce alespoň na úroveň roku 1916, a to jak objemem, tak i skladbou. 

Zodpovědní úředníci v letech 1919 až 1921 sháněli s vypětím všech sil hromadné potravinové přebytky. Z ministerstva tak docházely trestním ústavům a krajským soudům četné přípisy o tom, jaký druh poživatin se podařilo zajistit. K tomuto problému jeden příklad za všechny, v červenci roku 1920 obdržel okresní soud v Lovosicích informaci o možnosti nákupu hovězích konzerv u hospodářského odboru politické správy v Dačicích. Následovaly luštěniny, rýže a celá řada dalších komodit.

Náhražková káva, vánočka bez rozinek a perník

Po té co se stabilizoval trh s potravinami a celostátní zásobování, docházelo i k postupnému zlepšování kvality jídel podávaných vězňům. Roku 1921 měli z normativního hlediska nárok na denní porci chleba o váze 400 g, snídani měla obnášet 0,4 l černé náhražkové kávy, oběd 0,5 l polévky a stejný objem příkrmu. Večeře pak sestávala buď z 0,5 l černé kávy nebo zápražkové polévky. Stravovací rozpisy tedy zůstávaly v podstatě stejné jako před válkou, s výjimkou chleba, jehož výměra činila původně 560 g. 

Nové bylo nařízení, že všichni odsouzení mají jednou týdně nárok na 120 g masa (váha v syrovém stavu s kostmi). Dvojnásobná porce jim náležela 1. května a 28. října. V témže roce se rovněž zvýšila dávka některých potravin určených k vaření teplých pokrmů, počítáno opět na 10 porcí – hrách 2,5 kg, játra do polévky 200 g, rýže 2 kg.

Pekárna borské trestnice v roce 1926

Pekárna borské trestnice v roce 1926

Postupem času přibývaly nové druhy jídel a nadstandardních vedlejších požitků. Roku 1925 se poprvé objevila mimořádná štědrovečerní nadílka v podobě půlkilogramové porce vánočky bez rozinek, a jestliže byl dostatek mléka, tak i bílá káva. V dubnu roku 1926 si odsouzení mohli poprvé pochutnat na nudlích s mákem nebo perníkem, podle možností jednotlivých ústavů. Říjen téhož roku jim přinesl překvapení v podobě později velmi oblíbených buchet s tvarohem pečených z poměrně velkorysé normy na jednu porci (175 g mouky, 50 g tvarohu, ¼ vejce, 6 g sádla, 12 g tuku, 8 g cukru a dvou kvasnic). Další léta přinášela postupně stále nové položky vězeňského jídelníčku, což bezpochyby zpříjemňovalo životní podmínky za mřížemi.

V roce 1931 vydalo ministerstvo spravedlnosti nový rozpis potravinových dávek pro vězně pod názvem: „Výměrka potravin pro zdravé trestance či vyšetřovance v trestnicích, polepšovacích ústavech a věznicích sborových soudů I. stolice (krajských soudů)“. Jím došlo k podrobnému rozpracování a doplnění tehdy platných předpisů. Jejich základy vybudovalo československé vězeňství na dosavadních zkušenostech a tradicích Rakouska-Uherska. Jednou z nich byla i snaha o vypracování moderního systému stravování, u jehož zrodu stál v druhé polovině 19. století ministerský rada Wilhelm Pichs, proslulý jako vězeňský reformátor.

Autor:




UNEX a.s.
Specialista povrchových úprav (Uničov

UNEX a.s.
Jihomoravský kraj, Zlínský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj
nabízený plat: 20 000 - 24 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.