Ochmýřený severoamerický Ornithomimus edmontonicus, zástupce ornitomimidů (tzv. „pštrosích dinosaurů“) | foto: Smithonian

Třímetrová mezera lhala, asteroid nebyl pro dinosaury ranou z milosti

  • 243
Když většina odborníků přijala za svou myšlenku o souvislosti vymření dinosaurů s dopadem větší planetky na Zemi, objevila se nová skeptická myšlenka. Podle ní byla planetka nanejvýše ranou z milosti, protože dinosauři už v době jejího dopadu byli stejně na vymření. Byla to ovšem chybná úvaha.

V létě roku 1980 publikoval geolog Walter Alvarez se svým slavným otcem Luisem a dvěma chemiky z Berkeley stěžejní a průlomovou studii potvrzující možnost, o které někteří badatelé přemýšleli již dříve. Na základě náhodně zjištěného navýšení obsahu kovu platinové skupiny iridia v hraniční jílové vrstvě K-T (zjištěné v té době pouze v italských vápencích u městečka Gubbio a u dánského útesu Stevns Klint) autoři studie vypočítali, že v době před 65 miliony let (dnes víme, že to bylo spíše o milion let víc) se musel se Zemí srazit asi desetikilometrový asteroid nebo kometární jádro, což způsobilo uložení onoho nadbytečného iridia. Zároveň ale také – a to je samozřejmě mnohem podstatnější – srážka vyvolala zatím poslední hromadné vymírání v dějinách naší planety. Právě to vymírání, kterému padli za oběť dinosauři, ptakoještěři, velcí mořští plazi a další nanejvýš zajímaví druhohorní tvorové.

Takzvané rozhraní K-T (křída - terciér), tedy geologická hranice mezi druhohorní a třetihorní érou, na snímku z amerického Colorada. Je dobře viditelné díky tmavé až černé tenké vrstvě s vysokou koncentrací jinak vzácného prvku iridia. Na smínku je ještě zdůrazněna bílou úsečkou.

Vědecká studie se stala předmětem vášnivých sporů, zejména paleontologové vychovaní v tradicích Lyellova uniformitarianismu měli s jejím přijetím značné potíže a badatelé jako Charles Officer se s myšlenkou vraždícího mimozemského tělesa nesmířili nikdy. Objevily se také početné alternativní teorie, zejména ta vulkanická (jak dnes ale víme, tzv. Dekkánské trapy v Indii mohou nicméně s dopadem úzce souviset). Důkazy pro ohromný impakt se postupně hromadily (šokový křemen, tektity, sedimentární doklady tsunami, impaktní sférule atd.) a zejména objev samotného kráteru Chicxulub (ke kterému došlo již v 70. letech, ale oficiálně představen byl počátkem 90. let) již většinu oponentů umlčely. Dopad velkého tělesa na úplném konci křídy je tedy realitou, dožili se ho ale neptačí dinosauři? Mnozí paleontologové o tom kupodivu v průběhu 80. let začali pochybovat.

Důvodem byla tzv. třímetrová mezera („3 m gap“) ve fosilním záznamu, která byla zjištěna především v horninách souvrství Hell Creek. Právě tato geologická formace představuje jeden z nejúplnějších záznamů z této doby ze suchozemských ekosystémů nejen v Severní Americe, ale na celém světě. I proto se v minulosti někteří vědci dopouštěli chyby, když extrapolovali záznamy z těchto sedimentů na celosvětovou situaci na konci křídy. Protože v souvrství Hell Creek je skutečně na většině míst pod jílovou vrstvou K-T zhruba třímetrová mezera bez zkamenělin dinosaurů, vedlo to vědce k domněnce, že dinosauři tady už zhruba 100 000 let před dopadem nežili.

Mnozí paleontologové (například David Archibald a William Clemens) tak argumentovali, že vymírání nebylo katastrofické (natož zaviněné mimozemskou příčinou), ale zcela pozvolné a graduální, způsobené nejspíš změnami v oceánském proudění, regresí hladiny oceánů a extrémně intenzivní sopečnou činností. Dinosauři měli zkrátka vymírat pomalu a postupně a samotného dopadu se buď vůbec nedožít, nebo ho v podobě zubožených populací sledovat jen jako poslední ránu z milosti.

Dnes máme k dispozici dostatek důkazů, že ve skutečnosti se dinosauři dožili tohoto konce v plné svěžesti a stále vysoké druhové rozmanitosti, ačkoliv možná nebyla tak pestrá jako u populací žijících o deset milionů let dříve. Co se tedy stalo s onou třímetrovou mezerou? Jak se ukázalo, šlo spíše o výsledek jisté statistické okolnosti, která vede k tomu, že ke konci existence dinosaurů jejich zkamenělin ve vrstvách výrazně ubývá. Z nekompletního nebo výběrového vzorku se tak může zdát, že vyhynuli dříve než ve skutečnosti (tzv. Signor-Lippsův efekt). A tak stačilo o několik desítek tisíc hodin práce v terénu navíc a třímetrová mezera se natolik smrskla, že prakticky přestala existovat.

Gravitační mapa oblasti kráteru Chicxulub u mexických břehů. Kráter tvoří několik soustředných kruhovitých hřebenů. Největší má průměr kolem 300 kilometrů, a představuje tak jeden z největších známých kráterů na planetách poblíž Slunce za posledních několik set milionů let.

Dobrovolníci, pracující pro Milwaukee Public Museum již v 90. letech postupně snížili rozpětí mezery ze tří metrů na 1,7 metru a nakonec i na pouhých 60 centimetrů. V roce 2011 pak byl objeven fragment rohu triceratopse dokonce jen 13 cm pod vrstvou K-T. Obecně uznávanějším je ale spíše objev z počátku 90. let, který byl učiněn v Raton Basin na území jižního Colorada (nedaleko města Trinidad, v lokalitě Berwind). Odborník na fosilní stopy Martin Lockley zde se svými kolegy odkryl vrstvu se sériemi dinosauřích stop (nemohlo tedy jít o druhotně uložený nález). Kromě objevu vůbec první známé tyranosauří stopy (ichnotaxon Tyrannosauripus pilmorei) byla objevena série stop kachnozobého dinosaura, ležící pouhých 37 centimetrů pod „iridiovou vrstvou“.

Nález byl publikován v roce 1994 a vzbudil značnou pozornost. Podle odhadů na základě porovnání rychlosti sedimentace v současných subtropických ekosystémech se Lockley domnívá, že zmíněný hadrosaurid žil jen několik tisíciletí před dopadem kosmického tělesa. To prakticky znamená, že dinosauři žili z geologického hlediska ještě těsně před onou událostí a téměř s jistotou se jí i dožili.

Třímetrová mezera byla navíc při stejné příležitosti porušena ještě několikrát – série stop kachnozobých a rohatých dinosaurů zde totiž nebyly od hranice K-T vzdáleny více než jeden až dva metry. Tyranosauří stopa byla naproti tomu uložena podstatně níže, asi 20 metrů pod iridiovou vrstvou. Pozici správné vrstvy K-T odvodili vědci zejména palynologickou analýzou pylových zrn. Každopádně je jisté, že dinosauři se dožili až katastrofického bodu ve vývoji života na Zemi v době před 66 miliony let, kdy na Zemi dopadlo těleso o velikosti Mount Everestu rychlostí desítek kilometrů za sekundu a kdy zuřily sopky v Indii pro nás nepředstavitelným způsobem. Ať už vyhynutí dinosaurů bylo rychlé, nebo pomalé a mělo jakýkoliv průběh, jedno je jisté – impakt pro ně nebyl jen jakousi pozdní, poslední ranou z milosti...

Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy. Původní text najdete zde, společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie - včetně např. podrobného představení „českých“ dinosaurů.