Na akademii měl Remek samé pětky a jednu čtyřku, pak letěl do vesmíru

Seriál aktualizováno 
V pátek oslavíme 40 let od startu prvního nesovětského a neamerického kosmonauta Vladimíra Remka. Proč Sověti dali přednost Čechoslovákovi před Polákem a Němcem, proč z našich letěl právě Remek, a jak se na celou misi připravoval, se dozvíte v prvním dílu seriálu od Karla Pacnera.

Příprava mezinárodní posádky Sojuz 28 ve Hvězdném městečku v SSSR. Vladimír Remek (vlevo) a Alexej Gubarev v modelu orbitální stanice Saljut během výcviku. | foto: ČTK

Poprvé se vybraní adepti na kosmonautický výcvik v programu Interkosmos scházejí 6. prosince 1976 ve štábní budově Gagarinova střediska pro přípravu kosmonautů ve Hvězdném městečku. Seznámili se minulý měsíc. Tehdy procházeli v Ústřední vojenské letecké nemocnici v Moskvě sérií lékařských vyšetření. Dnes je jich o polovinu méně než posledně. Ne všechny lékaři schválili a kromě toho přípravu mohli zahájit z každé země vždy jen dva kandidáti. Ostatně stejně jako každá škola má i toto středisko určitou omezenou kapacitu.

Jsou to Miroslaw Hermaszewski a Zenon Jankowski z Polska, Sigmund Jähn a Eberhard Köllner z Německé demokratické republiky, Oldřich Pelčák a Vladimír Remek z Československa. Stíhači, kteří mají absolvovat tuhý kosmonautický výcvik, aby z některých vyrostli první interkosmonauti.

Zdravě drzý kluk

Žádný hrdina není bez kazu, i ten největší třeba ještě jako malý kluk rozbil okno, do krve se popral s kamarádem, nebyl vždy zdvořilý ke svým kantorům. Hrdina, jemuž nějaká taková drobnůstka chybí, je poněkud nepravdivý, přikrášlený pro potřeby čítanek a oslavných článků.

„Taky jsem rozbil jednomu kamarádovi hlavu,“ přiznal Vladimír Remek. „Když jsem byl malý, jednou mě přepral silnější kluk. Otec mi řekl, že když ho nedokážu povalit, musím si najít jinou zbraň. Nedomyslel to. Příště jsem po něm hodil kámen a ten ho náhodou zasáhl do hlavy. Začala mu téct krev, utekl domů a já se strachem taky. Za chvilku u nás zazvonila sousedka, aby mé matce ukázala, jakého vychovává syčáka.“

Remkův otec byl vojenský letec. Není proto divu, že se rodina často stěhovala. Vláďa však srdcem zakotvil v Českých Budějovicích. Tam se 26. září 1948 narodil, tam u babičky a dědečka prožíval nejkrásnější prázdniny.

Vladimír Remek

Seriál Karla Pacnera k výročí 40 let od startu prvního interkosmonauta

I. dílNa akademii měl Remek samé pětky a jednu čtyřku, pak letěl do vesmíru

II. dílRemek startoval před 40 lety i s vrtačkou, mohl být vesmírným zubařem

III. dílRemek se stal politickým maskotem. Tato funkce ho nudila, chtěl létat

Od kolébky patřilo k Vláďovu životu létání. Otec doma mluvil často o letadlech. Když matka vozila chlapce v kočárku, ukazovala k nebi: „Vidíš éro? Táta letí!“ Tak si dal chlapec dohromady pojmy „elo – táta“.

Vypuštění první družice na podzim 1957 a Gagarinův start na jaře 1961 prožívali Remkovi v Brně. Kluci a holky si začali hrát na kosmonauty, kreslili rakety a Gagarina, ti větší stavěli modely a makety letadel a raket, ti největší chodili na hvězdárnu. Snad každý kluk chtěl letět do vesmíru, Vláďa samozřejmě taky. „Ale tenkrát to byl spíše klukovský sen než realisticky zamýšlený cíl,“ říkal později.

Remkovi bydleli v šestipatrovém paneláku uprostřed staveniště. Jedna místnost v suterénu patřila dílně dětí, tam si stavěly modely letadel a raket, tam kuly plány na dobývání výšek.

Třináctiletý Vláďa si jednou přinesl raketu do bytu v šestém patře. Odpalovací rampu instaloval v otevřeném okně. Raketa letěla vysoko a daleko, její tvůrce ji už nikdy nespatřil.

Když se přestěhovali do Čáslavi, dochodil tam Vladimír devítiletku a potom nastoupil na tzv. Střední všeobecně vzdělávací školu. Byl technický typ, bavila ho fyzika, matematika, chemie, ale i biologie.

„Třída, kterou jsem vedl v letech 1963–1966, byla vynikající,“ vzpomínal profesor Miroslav Vavřička, který učil fyziku. „Každý student jde do školy s určitou představou. Dával jsem jim za úkol, aby napsali, čím by chtěli být. Je zajímavé, že právě žáci z téhle třídy většinou dosáhli toho, co mi tehdy na začátku studia napsali. Vláďa se zpočátku projevoval jako student s dobrým průměrem, ale brzy se z něho stal mimořádně hloubavý chlapec. Vždycky chtěl vědět, jak a proč, šprtání neměl rád. Velkými organizátorskými schopnostmi nevynikal, ale všech akcí, které jeho třída pořádala, se účastnil. Energii si vybil ve sportu.“

Každý sport dělal s velkou vervou. V zimě hrál hokej, v létě ping-pong, volejbal, fotbal, závodil na kole a běhal.

V Čáslavi si Vláďa našel nového kamaráda Milana Řípu. Spojoval je sport a třída, do níž oba chodili. Vlastně spíše než přáteli bývali soupeři, soupeři na hřišti. Jeden druhého se snažili přetrumfnout při bězích na různě dlouhých tratích.

„Vláďa neměl chuť na systematický trénink, ale zapnul před každým závodem,“ říkal inženýr Řípa. „Nebál se velkých jmen, vždycky se proti nim dokázal postavit, ale podle mého názoru jeho největším výkonem nebylo nějaké vítězství. Největší výkon podal v roce 1965 na krajském přeboru v přespolním běhu. Jako starší dorostenec se prvním rokem účastnil běhu na tři kilometry. Po celou dobu se držel vpředu, dokázal se vyrovnat starším a zkušenějším borcům, nakonec si o prsa vybojoval páté místo. Za cílem vyčerpáním padl a chvíli zůstal ležet. Byl zdravě drzý, to se mi na něm moc líbilo.“

Otec generál vadil

Na střední škole se Vláďa utvrdil ve svém rozhodnutí stát se letcem. Klukům to vysvětloval furiantsky: „Na vojnu jdu proto, že jinde by mě nepřinutili, abych se učil. A taky bych chtěl ulehčit matce v jejích starostech.“ Nicméně v skrytu duše myslel na vesmír: „Říkal jsem si, že přes letectvo vede nejkratší cesta do kosmické lodi.“ Rodiče se právě rozcházeli a Vladimír se začal považovat za mužskou hlavu rodiny. Měl přece ještě dvě mladší sestry, Danu a Jitku.

„Vláďovu lásku k létání jsem si uvědomil brzy,“ vzpomínal generál Jozef Remek. „Do paměti se mi vryly dvě příhody. Když chodil do první třídy, byl jsem přeložen z Českých Budějovic do Bratislavy. Po skončení školního roku za námi přiletěl vojenským speciálem. Nejdřív se mi pochlubil s vysvědčením, potom se najednou vrátil k letadlu a začal je hladit. V pětapadesátém roce jsme v Košicích na východním Slovensku trénovali skupinovou pilotáž migů pro vojenskou přehlídku v Praze. Vláďa byl na letišti a sledoval nás. Později kamarádi říkali, že nejedl a nepil, všechno odmítal, oči pořád přilepené k nebi. Když jsme jeli večer domů, najednou se zeptal: ,Táto, nebojíš se?’ A já mu vysvětloval, že bát se může jedině letec, který není na svůj úkol dostatečně připravený a dostatečně zkušený.“

Když Vladimír končil střední školu, nedělal si starosti s maturitou, nýbrž s přijetím do leteckého učiliště: Projdu přísným lékařským sítem? Po třídenním pobytu v pražském Ústavu leteckého zdravotnictví se vrátil s rozzářenou tváří: „Prošel jsem. Ale musím si nechat odoperovat mandle.“ Trpěl častými angínami. Po vynětí mandlí se tato nemoc zpravidla už neobjevuje.

Přelomové osmičky

„Maminka si myslela, že bratr na tu operaci nepůjde,“ vysvětlovala sestra Jitka. „Nechtěla, aby se stal letcem, bála se o něho. Chtěla, aby dál studoval. Nejraději by ho viděla jako středoškolského profesora matematiky a fyziky.“

Na podzim 1966 nastoupil mladý Remek do Vyššího vojenského leteckého učiliště v Košicích. A vedl si výborně. Byl houževnatý a přísný sám na sebe. Jeho krédem bylo: Ve službě neznám bratra! Přesto přimhouřil oči, když chtěl pomoci spolužákovi. Jednou měl službu u vchodu a nezapsal jeho pozdní příchod. Ne, nikdo mě neviděl, tvrdil opozdilec. Ve skutečnosti si ho všiml už ve městě jejich velitel čety a zapsal to posluchači do vycházkové knížky. Potrestán byl i Remek dvěma týdny zaražených vycházek.

V Košicích vstoupil do komunistické strany. Byl z komunistické rodiny, členství považoval za normální součást svého života.

Začátkem sedmdesátých let, při nástupu normalizace, byl Vladimírův otec povýšen na generála a jmenován do vysoké funkce na ministerstvu národní obrany. Syn o tom nikdy nemluvil ani se svými spolužáky a učiteli, ani později s kolegy a nadřízenými u pluku. Dokonce mu velice vadilo, když mu to někdo připomněl. Neměl rád protekci a navíc otci zazlíval, že rodinu opustil kvůli jiné ženě. Byl si jistý sám sebou. Vždyť žádný lékař nepustí do proudového letadla člověka se zdravotními potížemi, žádný velitel nepustí do stroje netalentovaného a nezkušeného pilota. To je zákon, který nelze obejít. A vyznamenání v leteckém učilišti bylo pro něj jenom pokračováním úsilí ze střední školy.

Jediná čtyřka na akademii

Po absolvování košické školy v létě 1970 přidělili poručíka Remka ke stíhacímu pluku v rodných Českých Budějovicích. Jakmile si odlétal povinné hodiny na cvičném L-29 Delfin, přešel na bojový MiG-21.

I v uniformě s důstojnickými nárameníky zůstal prostým chlapcem. Bydlel u maminky. Blanka Remková byla po těžké nemoci a on se jí snažil všestranně pomáhat. Někdy myl schody, někdy pral. S oblibou chodil nakupovat. Když se sestry Jitka či Dana neměly ke škrábání brambor, statečně to udělal za ně.

Doma zavedl pravidlo, že výplata se odevzdává matce. Sestry ho následovaly. A i z toho mála, co si nechával, často půjčoval kamarádům. Sám dělával větší nákupy jenom v knihkupectvích, byl odmalička vášnivý čtenář.

Koncem roku 1971 oznámil velitel pluku zprávu z ministerstva: Hledají se zájemci o studium na Gagarinově vojenské akademii v Moninu u Moskvy. Remek, který se chtěl stát letcem s nejvyšším možným vzděláním, se přihlásil.

Nadřízení souhlasili. Jenom generál Jozef Remek, tehdy už náměstek ministra národní obrany, váhal. Potom si zavolal velitele z Českých Budějovic: „Neděláte to kvůli mně? Nechci mít ze syna protekční dítě!“ Odpověď zněla jednoznačně: „Ne! Poručík Remek je schopný a talentovaný pilot.“

Na podzim 1972 odletěl Vladimír spolu s dalšími letci do Moskvy. Na akademii patřil k nejlepším. Za celé čtyři roky se na jeho vysvědčení objevila jediná čtyřka, podle našeho číslování známek tedy dvojka. Tato jediná „velmi dobrá“ také zavinila, že si neodnesl červený diplom.

„Okolo Hvězdného městečka jsem jezdil vlakem z Monina do Moskvy,“ přiznal později. „Mnohokrát jsem se ptal sám sebe, jestlipak se tam také jednou budou připravovat naši. Na to, že bych to mohl být právě já, jsem vůbec nepomyslel.“

V létě 1976 se tehdy už nadporučík inženýr Remek vrátil ke svému mateřskému pluku. Měl převzít funkci zástupce velitele. Avšak vzápětí začal tajný výběr kandidátů pro kosmické lety.

Nejlepší zdravotní předpoklady

První úvahy o výpravě československého občana do vesmíru se vynořily na jaře 1969 během zasedání mezinárodního Výboru pro kosmický výzkum COSPAR v Praze. Tehdy naši metropoli navštívil plukovník Frank Borman, velitel Apolla 8, které jako první kroužilo před Vánocemi okolo Měsíce. Čeští astronomové se zeptali Bormana: „Nemohl by někdo z nás letět na americkém stroji?“ Kosmonaut přikývl: „Proč ne.“ Dokonce rozebral podmínky, za jakých by to bylo možné, později poslal i písemné propozice.

Nastupovala normalizace. Loňské snahy po svobodě a demokracii se staly zločinem a každý styk se Západem dostával příchuť protistátního činu. Astronomové se už k tomuto nápadu raději nehlásili, mohlo by je to stát místo.

Sověti s výpravami kosmonautů ze států svého bloku původně nepočítali. Po třech letech intenzivních příprav se v létě 1975 setkaly lodě Apollo a Sojuz na oběžné dráze. Členové jejich posádek se navzájem navštěvovali a proklamovali přátelství. Po havárii Apolla 13 tak nacvičovali záchranu Sovětů Američany. Měl to být začátek hlubší spolupráce obou kosmických velmocí. V té době probíhala v Helsinkách mezinárodní konference na nejvyšší úrovni, která měla směřovat k užší spolupráci obou politicko-vojenských bloků, Východu a Západu.

Původně uvažovaly obě strany o pokračování v těchto experimentech. Brzy se ukázalo, že Sověti nemysleli vřelá slova v Helsinkách a podpisy na listinách upřímně. Jejich odborníci a kosmonauti využili návštěv amerických kosmických středisek a laboratoří k rozsáhlému sbírání informací o moderní technice, aby ji mohli kopírovat hlavně pro vojenské účely. „NASA byla konsternována, když několik týdnů před startem začala kontrašpionáž podezřívat jednoho z kosmonautů, že je důstojníkem KGB, který má sbírat všechno o tomto projektu,“ napsal později Gus W. Weiss, asistent amerického ministra obrany.

Moskva nechala instalovat rakety středního doletu s jadernými hlavicemi v Československu a východním Německu. Další sbližování nebylo myslitelné. Začalo nové kolo studené války, dokumenty z Helsinek se staly cárem papíru.

Fotogalerie

Kreml však potřeboval světu ukázat vlídnější tvář a rozjet novou propagandistickou kampaň. Proto v létě 1976 nabídl vládám svého bloku vypouštění jejich letců na svých kosmických lodích. Nejprve Praze, Varšavě a východnímu Berlínu, později i ostatním.

Náčelník Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze dostal rozkaz: „Okamžitě vyberte nejlepší piloty, kteří by přicházeli v úvahu pro kosmické lety!“ Na jejich hledání u stíhacích pluků nebyl čas.

„Použili jsme proto výsledky každoročních prohlídek,“ vysvětloval plukovník doktor Antonín Dvořák, předseda Ústřední letecké lékařské komise. „Podle nich jsme vybrali čtyřiadvacet pilotů a pozvali je k podrobným klinickým a laboratorním vyšetřením. V polovině října 1976 jsme měli osm kandidátů. Potom přijela do Prahy skupina sovětských lékařů v čele s kosmonautem Vasilijem Lazarevem.“

Jednoho kandidáta vyřadila sovětská vojenská kontrarozvědka, protože když oslavoval absolvování vojenské vysoké školy v Moskvě, neuctivě se vyjádřil o socialismu. Ruský kolega to oznámil nadřízeným. O dalších sedmi sovětská lékařská komise prohlásila: „Všichni jsou schopní kosmického letu, ale pošlete k nám jenom čtyři mládence!“

Pražští lékaři tedy museli při nových testech ještě tři vyřadit. Nakonec odvezl Dvořák v polovině listopadu 1976 do Moskvy čtyři piloty: Ladislava Klímu, Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška.

Během dvoutýdenního vyšetřování sovětští specialisté potvrdili názor Lazarevovy komise. Nicméně hlavní letecká lékařská komise vedená generálem Alexejem Rudným doporučila, aby přednost dostali Pelčák a Remek. U zbývajících dvou se našly nepatrné změny na srdci, které by nemusely vadit, ale oba byli poněkud méně odolní proti dráždění vestibulárního aparátu, takže by mohli snáze dostat kosmickou nemoc kinetózu. Svou roli hrála i znalost ruštiny, budoucí kosmonaut musel mít tento jazyk dokonale zažitý, aby i v nejhorší situaci chápal povely.

„Velkou předností Vladimíra Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, z nich byl mezi kandidáty nejlepší,“ hodnotil jej Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl první. Rovněž intelektuálně stál na špici. Jeho organismus odolával zátěžím a dráždění vestibulárního aparátu.“ A po letech dodal: „Trpěl však nadváhou a vazomotorickou rýmou.“ Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. „Měl velmi dobré psychické vlastnosti,“ pokračoval Dvořák. „Při zátěžových zkouškách byl většinou nadprůměrný, ale měl trochu sníženou ostrozrakost. Výsledky těchto testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.“

Ve zkráceném výcviku

První prosincové dny roku 1976 se zahraniční kandidáti v Gagarinově výcvikovém středisku víceméně jen rozhlíželi, navštěvovali první přednášky z teorie a hodiny tělocviku. Po krátké vánoční dovolené, kterou strávili doma, se rozběhla příprava naplno.

Remek, tehdy už kapitán, byl svobodný, a proto dostal v místním hotelu dvoupokojové apartmá. „Udělal jsem si tam dvě akvária, tahle zábava mě uklidňuje,“ říkal. „Ryby se na vás nezlobí, když se vrátíte večer pozdě. A když je zapomenete nakrmit, tak si taky nestěžují. Často přijdu ze střediska a jsem rád, že si mohu jít hned lehnout.“

Jeho největší zálibou jsou knihy. „Když pozdě večer skončíme, není už kam jít. Je tady biograf, občas přijede divadlo anebo nějaký zpěvák. Někdy tam zajdu. Většinou si však vezmu nějakou knihu anebo se dívám na televizi. Jenže v poslední době mám volného času málo,“ posteskl si na podzim 1977. „Neustále studuji palubní dokumentaci.“

Major Oldřich Pelčák žil ve Hvězdném městečku v bytě s manželkou a dvěma syny. Vladimír je s oblibou navštěvoval a rád si zadováděl s oběma chlapci, Olinem a Milošem. „S Oldou se známe dávno, od roku 1970. Nastoupil jsem službu k letce, kde on dělal zástupce velitele pro věci politické. Potom mě převeleli jinam. Později jsme se sešli během přípravy do Gagarinovy akademie.“

Základní výcvik sovětských kosmonautů trval dva roky. Teprve po jeho absolvování bývají adepti jmenováni do posádek s konkrétním určením. A tahle příprava na určitý let trvá i několik let. Interkosmonauti, aspoň ti první, to všechno měli zvládnout za rok. Proto pro ně sestavili naprosto odlišný program.

Jaro strávili v učebnách nad astrofyzikou, astronomií, kosmickou navigací, dynamikou kosmického letu, konstrukcemi raket a lodi Sojuz, orbitální stanice Saljut. V květnu skládali ze všech předmětů státní zkoušky.

Potom jim přečetli rozkaz velitele kosmonautů generálporučíka Vladimira Alexandroviče Šatalova o jmenování do posádek spolu se zkušenými sovětskými kolegy. K Pelčákovi přiřadil Nikolaje Nikolajeviče Rukavišnikova, civilistu, kosmického konstruktéra, který měl za sebou dva starty ve funkci palubního inženýra. Remka dal dohromady s plukovníkem Alexejem Alexadrovičem Gubarevem, který strávil na Saljutu 4 jeden měsíc. Poláka Hermaszewského dostal na starost Pjotr Iljič Klimuk, Janovského Valerij Nikolajevič Kubasov, východního Němce Jähna Valerij Fjodorovič Bykovskij a Köllnera Viktor Vasiljevič Gorbatko.

Patrně tehdy kdosi rozhodl, který z nich poletí. „Bylo jasné, že oba kosmonauti, náš i sovětský, dostanou nejvyšší československá vyznamenání,“ domníval se Dvořák. „Vojáci obvykle preferovali vojáky. Zlatá hvězda hrdiny Československa se přece lépe vyjímá na vojenské uniformě než na civilním obleku. Proto se zdálo, že odstartuje Gubarev.“

A jak se dostal ke Gubarevovi právě Remek? Nehrálo v tom roli, že jeho otec byl velitelem československého letectva? „Je možné, že toto jméno roli hrálo,“ připustil Antonín Dvořák. „Ale nahlas to nikdo nevyslovil.“

Třebaže tedy mnozí velitelé ve Hvězdném městečku předpokládali, že do vesmíru se vypraví dvojice Gubarev–Remek, stejně intenzivní výcvik prodělával i tým Rukavišnikov–Pelčák. Závodili spolu, kdo bude lepší, co kdyby favorité najednou zklamali.

Vladimír Remek během tréninku přistání na vodě.
Vladimír Remek během tréninku přistání na vodě.

Vladimír Remek během tréninku přistání na vodě

V červnu a v červenci jezdili interkosmonauti se svými veliteli do raketových továren, kde se seznamovali s technikou, a na blízké letiště v Čkalovském, odkud startovali na cvičných proudových letadlech. Po několikatýdenní dovolené, kterou strávili doma, nacvičovaly všechny mezinárodní posádky havarijní přistání se sojuzem na hladinu Černého moře a v různých oblastech Sovětského svazu do neobydlené, těžko přístupné krajiny.

Dvě dvojice

Mezi Gubarevem a Remkem se vyvinul zvláštní vztah, jako mezi otcem a synem. „Můj velitel Alexej Alexandrovič pracuje ve středisku už čtrnáct let a tím je pro mě neocenitelným přínosem,“ vysvětloval světlovlasý český mládenec. „Je o hodně starší než já, a i když mně nabídl tykání, já si mu netroufám říkat ,ty’, není to pro mě snadné. Pravda, při práci v trenažéru mu tykám, tam to cítím úplně jinak, ale v normálním životě záleží na okolnostech.“

Alexej Gubarev se narodil 29. března 1931 v chudé venkovské rodině na řece Samaře. Otec mu brzy zemřel. Jako mnozí chlapci, kteří chtěli ulehčit život matkám a sourozencům, se přihlásil do armády a stal se námořním letcem. Létal nad Tichým oceánem a později nad Černým mořem. Vystudoval vojenskou leteckou akademii, později nazvanou Gagarinova, a v roce 1963 přišel do oddílu kosmonautů. Svým vzezřením připomíná bodrého venkovského tátu.

„Voloďa vlastně patří do mé rodiny,“ říkal mi Gubarev na podzim 1977 ve Hvězdném městečku. „Jenže příliš často k nám nechodí, objeví se obvykle jednou týdně. Prý nechce být na obtíž. Někdy zase já za ním zajdu do hotelu. Když se na něj dívám, uvědomuji si, že mám syna, který je téměř tak starý jako on. Jsem rád, že nás dali dohromady. Voloďa je totiž z celé skupiny interkosmonautů nejlepší. Nejlepší nejen svou erudicí technickou, ale i znalostí literatury a umění.“

Mezinárodní lety vyvolávají některé nové problémy. S tím Gubarev souhlasil: „Veškerá příprava musela začít od nuly, vždyť našimi partnery jsou kosmičtí nováčkové. Další potíž spočívá v tom, že se musíme připravit k pobytu na dvou strojích, na kosmické lodi a na orbitální stanici. Zato psychologické potíže se nevynořily žádné. S Voloďou jsme našli společný jazyk. Při naší práci se bude určitým způsobem sčítat moje zkušenost s jeho mládím. Původně jsem měl obavy, jestli si spolu budeme správně rozumět. Teď jsem úplně klidný, protože on mluví rusky naprosto plynně. I technický jazyk ovládá dokonale. A je pro něho charakteristické, že se všechno snaží pochopit do hloubky.“

Na podzim 1977 Gubareva lékaři z oddílu málem vyřadili. Při vyšetření na EKG objevili na jeho srdci nepatrné změny. To není možné! Další kontrola! Ta potvrdila, že je zdráv. Nepatrný výkyv jenom dosvědčil, že nedávno prodělal chřipku.

Tmavovlasý štíhlý Oldřich Pelčák se narodil 2. listopadu 1943 ve Zlíně. V roce 1958 začal chodit do Průmyslové školy strojnické v Uherském Hradišti a současně se přihlásil do aeroklubu v Kunovicích. Naučil se létat na větroních i na malých letadlech. Po maturitě ho přijali do košického leteckého učiliště. Sloužil u různých pluků po celém Československu. V letech 1972–1976 studoval na Gagarinově vojenské letecké akademii v Moninu u Moskvy.

V sobotu se v Jihlavě konala modelářská soutěž O Štít města Jihlavy. Na snímku...

Oldřich Pelčák v březnu 2016

„Člověk, který s tím nemá nic společného, si nedovede představit, jakou dřinu musí kosmonaut absolvovat, než odstartuje,“ svěřoval se mi Pelčák ve chvilce volna při nácviku v Gagarinově středisku. „Každý den pracujeme od rána do večera. Přitom máme tolik zkoušek a zápočtů! Kdyby mi teď řekli, že mám jít zítra na nějakou zkoušku, vůbec mě to nevzruší. Bez vysokoškolského vzdělání, v mém případě bez Gagarinovy akademie, je dnes tento výcvik nemyslitelný. Tady se nikdo neptá, jestli znáte fyziku, vyšší matematiku a další předměty. To se prostě předpokládá. Ledacos mohu dělat mechanicky, mačkat tlačítka, pohybovat páčkami, to se můžu naučit, stačí, abych si zapamatoval instrukce. Jenže já o tom musím taky přemýšlet, musím vědět, proč to dělám a jak musí být loď orientována vůči nějaké hvězdě či Zemi, co se v daném okamžiku děje, jaká aparatura je zapnutá a jak vlastně funguje. A kdyby vznikla nějaká mimořádná situace, musím si s ní umět poradit, vždyť mohu být bez spojení se Zemí. Musím na to přijít sám! A to bych bez inženýrského vzdělání nedokázal.“

Pelčákův velitel inženýr Nikolaj Rukavišnikov, narozený 18. září 1932 v Tomsku, přišel do oddílu kosmonautů v pětatřiceti letech z konstrukční kanceláře kosmických přístrojů. V roce 1971 měl spolu se dvěma kolegy v Sojuzu 10 navštívit Saljut 1, ale nedokázali otevřít dveře do stanice, a proto museli předčasně přistát. V prosinci 1974 se s Anatolijem Filipčenkem účastnil sovětské generální zkoušky na projekt Sojuz–Apollo a pět dnů spolu kroužili v Sojuzu 16 okolo Země. Později zažil havarijní situaci a musel s bulharským kolegou okamžitě přistát.

Pelčák a Remek se cvičili na funkci kosmonauta-výzkumníka. „Mou prvořadou povinností je starat se o správný chod všech palubních přístrojů a agregátů,“ vypočítával Pelčák. „Dále musím vědět, jestli velitel správně orientoval loď a jestli jsme daný manévr udělali dobře. Kdyby velitel náhle onemocněl anebo ho postihla nevolnost, musel bych převzít řízení stroje a v pořádku se vrátit na Zemi. Musím vědět všechno, co zná velitel, a on zase musí znát moje povinnosti, prostě se musíme doplňovat.“

Na první pohled vypadali oba Češi jako kamarádi. „Ve skutečnosti jsou obrovskými soupeři,“ poučoval mě Sláva Golovanov, když jsme odjížděli z Hvězdného městečka, kde jsme sledovali jejich výcvik. „Oba vědí, že poletí jenom jeden a ten druhý zůstane na Zemi, možná navěky. A to je hrozná motivace k soupeření, nechtěl bych ji zažít.“

Nejasná kritéria výběru

Kterému interkosmonautovi dát přednost? Občanu Československa, Polska, nebo NDR? O tom samozřejmě rozhodovali politici v Kremlu. A nejspíš použili vylučovací metodu. Němec letět nemůže, to je příslušník poraženého národa. S Poláky jsme vždycky měli spoustu potíží. Zbývá Čechoslovák. Dubčekovo „Pražské jaro“, kdy vznikla myšlenka jakéhosi „socialismu s lidskou tváří“, byla nebezpečná, ale za pomoci věrných soudruhů jsme jeho stoupence potlačili. Gustáv Husák dokázal Čechy a Slováky zvládnout, teď už jsou zase věrnou součástí našeho tábora.

Člen nejvyššího polského politického komunistického vedení Józef Tejchma si později ve svém deníku stěžoval, že Varšava se snažila přesvědčit Moskvu, aby byl první Polák. „Všichni víme, že to znamená potrestání Polska a vyznamenání Československa,“ napsal si 3. března 1978. „To se bude vtipkovat o výpravě dobrého vojáka Švejka do vesmíru.“ I generál Wojciech Jaruzelski, který byl tehdy vojenským diktátorem, to bral v rozhovoru v časopisu Dějiny a současnost tragicky: „Byli jsme tím zaskočeni. Nepříjemně zaskočeni, protože se nám zdálo, že vzhledem k velikosti polské armády a její historii za druhé světové války – dvě polské armády bojovaly na Východě, další silné jednotky na Západě, k tomu silné odbojové hnutí – měl být první přirozeně polský kosmonaut (…) Probíhaly na to téma sovětsko–polské diskuse (…) Neoficiálně jsem se přitom dověděl, že Brežněv už dřív slíbil prvního kosmonauta Husákovi jako určitý lék na ,intervenční syndrom’, který byl pro Čechy potupný a bolestný.“

Podružným kritériem byla účast jednotlivých států na programu výzkumu vesmíru Interkosmos. Ovšem podle něho se výběr nakonec víceméně oficiálně vysvětloval. Československo se v polovině šedesátých let zapojilo do tohoto programu, který dirigoval Sovětský svaz. Pro odborníky ze zemí východní a střední Evropy to byla jediná cesta, jak se na zkoumání okolního prostoru podílet, jinak by za ostatním světem beznadějně zaostávali. Spolupráci se Západem měli totiž zapovězenou.

Ukázalo se, že nejaktivnějším partnerem Sovětského svazu v tomto programu je Československo. Ze sedmnácti družic vypuštěných do roku 1977 se podílelo na šestnácti, přispělo i k vybavení všech pěti výškových raket, československé přístroje byly instalovány do meziplanetárních sond typu Mars i do řady družic Prognoz, které zkoumaly Slunce. Přibližně 40 % vědeckých úkolů pro družice a automaty v rámci Interkosmosu připravili českoslovenští odborníci. K tomu ještě přistupovala spolupráce v oblasti biologie, lékařství, fyziky, geofyziky a astronomie. Pokud se týká samotných kandidátů, byli Pelčák a Remek od začátku výcviku na špičce.

První poletí Čechoslovák, to bylo koncem roku 1977 jasné. Ale která dvojice odstartuje? Gubarev–Remek, anebo Rukavišnikov–Pelčák? O tom se oficiálně rozhodne až po složení závěrečných zkoušek kandidátů.

Začátkem roku 1978 odletěly dvojice s československými letci na kosmodrom. Chystala se první návštěva na Saljutu 7, kde od 10. prosince pracovala směna skládající se z Jurije Viktoroviče Romaněnka a Georgije Michajloviče Grečka. Nováčci přihlíželi 10. ledna vypuštění Sojuzu 27 s Vladimirem Alexandrovičem Džanibekovem a Olegem Grigorjevičem Makarovem.

Hned nato se všichni vrátili do Hvězdného městečka. V polovině února je čekaly zkoušky. Nejprve na trenažérech a potom z teoretických předmětů.

Státní komise musela konstatovat: Obě posádky jsou dokonale připraveny, liší se jenom v drobnostech.

Pojďte si česky povídat!

Na kosmodrom, který se oficiálně nazývá Bajkonur, ale město nese název Leninsk (dnes Bajkonur), přilétají obě posádky v sobotu 18. února 1978. Jako obvykle jsou ubytovány v hotelu Kosmonavt, který patří do lepší kategorie. Každá dvojice dostává třípokojové apartmá.

„Teprve na Bajkonuru jsme si trochu oddechli,“ svěřoval se později Pelčák. „Předtím jsme skládali obtížné státní zkoušky. Na kosmodromu jsme dvakrát zašli do montážní haly, abychom překontrolovali kosmickou loď. Hned v neděli po příjezdu jsme dostali seznam věcí v kabině, abychom se podívali, kde a jak jsou uloženy. Musely být dobře upevněny, aby náhodou nezačaly během startu létat a překážet. Také některé přístroje jsme překontrolovali. Podruhé jsme šli dovnitř ve skafandrech. Vystřídaly se tam obě posádky. Hodně času jsme v Leninsku věnovali studiu palubní dokumentace. Čtyři dny před startem nás lékaři důkladně vyšetřili. Ve volných chvílích jsme sportovali a večer chodili do biografu. Avšak my, kteří jsme se chystali k letu, jsme museli být od ostatních diváků v kinosále odděleni skleněnou stěnou.“

Mají nařízenou přísnou biologickou izolaci. Dvojice, která poletí na stanici, tam nesmí zavléci žádnou infekci. A ti, kteří přicházejí se čtveřicí kosmonautů do bezprostředního styku, museli absolvovat lékařské vyšetření a poslední tři dny nosí přes obličej roušku. Romaněnko a Grečko žijí na Saljutu 6 v umělém prostředí a ve složitých podmínkách vesmíru jsou na každý mikrob mimořádně citliví.

Sovětsko-československá posádka má startovat v sobotu 25. února, na počest 30. výročí převzetí moci komunisty v Československu. „Avšak něco se stalo a vypuštění bylo odloženo,“ prozradil mi po letech Pelčák. „Nic nám nevysvětlovali. Všechno jsme se dovídali spíše mimochodem.“

Vypuštění se odkládá na čtvrtek 2. března, kdy se otevírá nové vhodné startovací okno ke stanici.

„Závěrečnými zkouškami na trenažérech prošly obě dvojice,“ říkal mi po letech Dvořák, „ale podle mých sovětských kolegů a instruktorů výcviku byli Gubarev a Remek přece jenom o něco lepší. Sám to posuzovat nemohu. Do těchto věcí nás nezasvěcovali.“

Sověti údajně konzultovali toto rozhodnutí s československými představiteli.

Kosmonauti se o něm dověděli na kosmodromu pět dnů před novým datem vypuštění v neděli 26. února od generála Šatalova. Tehdy si musela vybraná dvojice uložit do Sojuzu 28 osobní věci a technici instalovat přesně tvarovaná křesla. Oficiálně vyhlásila státní komise hlavní posádku o dva dny později, 28. února.

Známka s kosmonauty A. Gubarevem a Vladimírem Remkem

Poštovní známka s kosmonauty Gubarevem a Remkem

„Už jsem se s tím smířil,“ konstatoval Pelčák po mnoha letech. „Hůř to nesl můj ruský kolega Nikolaj Rukavišnikov. Koupili jsme si lahev vína, zavřeli se v pokoji a nadávali na protekci a na bordel.“

V den startu vstávají všichni čtyři v 11 hodin místního kazšského času, v Moskvě je o dvě hodiny méně a v Československu o čtyři. Podle balistiků je vhodná doba k vypuštění až v podvečer, tehdy prochází rovina oběžné dráhy stanice místem startu. Jindy by výkon rakety na její dostižení nestačil.

Bez ohledu na dvacetistupňový mráz vycházejí kosmonauti před hotel do parku a trochu cvičí. Po snídani následuje závěrečné vyšetření u internisty, chirurga a specialisty na choroby ušní, krční a nosní. Vladimíra doprovází doktor Dvořák, protože i on cítí kus lékařské odpovědnosti za jeho stav. Všechno v pořádku!

Potom Gubarev s Remkem rozebírají některé podrobnosti cesty se svým metodikem, s člověkem, který je vlastně třetím členem posádky, ale nikdy neletí. Oběd jim servírují lehký: maso, brambory, moučník a šťáva.

Po obědě Vladimír prosí Dvořáka: „Soudruhu doktore, pojďte si se mnou ještě chvilku česky povídat!“

Nakonec telefonuje matce do Českých Budějovic. Doma je všechno v pořádku. Budoucí kosmonaut se loučí: „Za chvilku odjíždíme. Držte mi palce!“

Ve dvě hodiny vycházejí z autobusu do montážní budovy. V tomto objektu se nejen sestavují a zkoušejí rakety a kosmické lodi, ale v horních poschodích jsou oblékárny kosmonautů a středisko pro řízení startu.

V oblékárně, za skleněnou stěnou, sedí oficiální delegace z Československa, vedená členem předsednictva ÚV KSČ Jozefem Lenártem. Kosmické expedice se staly součástí politiky, a proto i českoslovenští komunisté tuto příležitost ke svému zviditelnění i k proklamování sepětí se Sovětským svazem využívají.

Konec I. dílu.

Kapitola z knihy Kolumbové vesmíru – Souboj o stanice (2006). Redakčně upraveno.

Autor:


Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

Kamarád na něj namířil kulomet. Pak utíkal z pohraničí

Jaroslav Pavlů na archivním snímku se svými rodiči. Jako dítě musel utíkat z...

Před Němci utíkal jen se školní taškou, několika hračkami, s kladívkem a kleštěmi. Jaroslav Pavlů z...

Useknutí prstu i láska na lodi. Historici zmapovali příběhy předků z války

Julius Princ v první světové válce bojoval na italské frontě. V roce 1917 padl...

Není obvyklé, aby do historické výstavy vkládali autoři své osobní příběhy. Přesto letos udělali...

Slavný německý spisovatel vypráví příběh antifašistů v Sudetech

Zatčení němečtí antifašisté po obsazení československého pohraničí na podzim...

Při obsazování československého pohraničí na podzim 1938 nastaly zlé časy i místním německým...

Mohlo české těžké opevnění v roce 1938 odolat útoku wehrmachtu?

Porážka bez boje

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky...

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

Ne všude vznik republiky vítali, popisuje historik zrod Sudetenland

Ondřej Kolář ze Slezského muzea připomněl dění roku 1918 v západním Slezsku.

Ne všude vítali v říjnu roku 1918 vznik Československa s nadšením. Zcela opačné reakce budilo...

PŘEHLEDNĚ: Lánský, Větvička, Hejma i Krampol. Vyznamenání má 41 osobností

Udílení státních vyznamenání (28. října 2018)

VIDEO Ocenění z rukou prezidenta Miloše Zemana v den výročí 100 let republiky dostalo 41 lidí. Medaili ve...

Nejčtenější

Tom Cruise: Vypněte funkci vylepšení pohybu na svých televizorech

DO KINA: Tom Cruise a Úžasňákovi budou znovu zachraňovat svět

Tom Cruise na svém twitterovém účtu nabádá filmové fanoušky k vypnutí funkcí pro vylepšení vykreslení pohybu při...

Vývoj evropské superstíhačky je na spadnutí. Není to příliš brzy?

Model letounu NGF na listopadové výstavě Euronaval v Paříži

Francouzská ministryně obrany Florence Parlyová na svém twitterovém účtu 20. listopadu oznámila dosažení shody s...

Exekutoři varují před vakce.net. I bez objednávky hrozí exekucí

Exekuce

I nedokončený nákup na e-shopu s velice levným zbožím může vést k soudní exekuci. Naštěstí jen smyšlené, jak se...

Raketa Falcon 9 neúspěšně přistála do moře, náklad ale letí dál k ISS

Nepovedené přistání Falcon 9

Porucha hydraulického čerpadla znemožnila přistání nosného stupně rakety Falcon 9. Přistál, či spíše spadl, do moře...

Žádná speciální jednotka se bez něj neobejde. Zkusili jsme noční vidění

Zkouška noktovizoru LPNVG (Low Profile Night Vision Goggle) s označením...

Neobešlo by se bez nich ani dopadení Bin Ládina. Brýle pro noční vidění používají speciální jednotky po celém světě....

Další z rubriky

SpaceX přejmenovalo svou obří raketu a chystá první letové zkoušky

Nové názvy pro nosič  firmy SpaceX původně známý jako BFR. První stupeň ponese...

V posledních týdnech se objevila spousta novinek a změn ohledně obří rakety BFR, se kterou chce SpaceX letět na Mars....

Poslechněte si vítr na Marsu. Je to první nahrávka zvuku z této planety

Jak zni vitr na Marsu

Sonda InSight, která na konci listopadu přistála na Marsu, poslala vůbec první nahrávku zvuku z této planety.

Nové vozítko přistane na Marsu v roce 2021 v kráteru se jménem Jezero

Kráter Jezero na Marsu

Na začátku dalšího desetiletí přistane na Marsu nové vozítko, které bude tuto planetu zkoumat. NASA po pečlivém výběru...

Najdete na iDNES.cz