Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Remek se stal politickým maskotem. Tato funkce ho nudila, chtěl létat

Seriál aktualizováno 
Víte, že Vladimír Remek vynesl do vesmíru i náš národní kulturní poklad? Nejen o tom, ale také o návratu Remka na Zemi a jak z něj potom velká strana udělala politického maskota, pojednává poslední díl seriálu o prvním a jediném československém kosmonautovi.

Jediný československý kosmonaut Vladimír Remek na návštěvě huti v roce 1978. | foto: Archiv huti ArcelorMittal Ostrava

Oddychový den

Na Mezinárodní den žen se v Sovětském svazu nepracuje. Je to svátek. Shodou okolností připadá na středu 8. března aktivní odpočinek i pro obyvatele orbitálního komplexu. Každý šestý den má základní posádka volno a zaměstnává se podle svých zálib. Kosmonauti se baví, pozorují vesmír a Zemi, na utajeném kanálu hovoří se členy svých rodin, kteří přicházejí do řídicího střediska.

Remek přivezl na stanici čtyři kazety se zábavnými pořady, které připravili odborníci z Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze, a z archivu Československé televize. Švédská skupina ABBA, Karel Gott, Helena Vondráčková, skupiny polské, sovětské, francouzské, maďarské. Dívají se na ně Romaněnko a Grečko.

Vladimír Remek

Seriál Karla Pacnera k výročí 40 let od startu prvního interkosmonauta

I. díl - Na akademii měl Remek samé pětky a jednu čtyřku, pak letěl do vesmíru

II. dílRemek startoval před 40 lety i s vrtačkou, mohl být vesmírným zubařem

III. dílRemek se stal politickým maskotem. Tato funkce ho nudila, chtěl létat

„Považoval bych za hřích, kdybych měl během svého krátkého pobytu na stanici trávit čas u televize,“ vysvětloval později československý kosmonaut. „Tyhle pořady byly určeny pro základní posádku, která po tolika týdnech ve vesmíru potřebovala rozptýlení, ne pro Gubareva a mě.“

Žít – přesněji řečeno naplno pracovat a ve volných chvílích stejně naplno odpočívat – spolu s jedním kamarádem ve stroze zařízené laboratoři o ploše 30 čtverečních metrů několik týdnů a měsíců je obtížné. I pro duševně a fyzicky zdatné jedince to jsou tvrdé podmínky. Psychologové se proto snaží kosmonautům, kteří takové odloučení, ještě násobené pocitem odtržení od rodné planety, prožívají, co nejvíce ulehčit.

Jedním z těchto prostředků jsou i filmy. Třebaže mají čeští psychologové se stavy odtrženosti určité zkušenosti, byla pro ně příprava těchto pořadů zcela novým úkolem.

„Na jejich sestavení jsme měli pouze necelého půl roku,“ říkal na omluvu dr. Milan Morávek, lékař s mnohaletou zkušeností s českými vojenskými piloty. „Přitom jsme si nestanovili žádný takříkajíc vyšší cíl. Chceme kosmonauty pobavit, rozptýlit, aby se trochu psychicky zotavili. Snažili jsme se vytvořit filmy, které by měly téměř rytmickou dynamiku – pasáž lyrická se okamžitě střídá s částí rytmickou. Museli jsme se vyhnout jazykové bariéře, a proto jsme nemohli používat humorných a satirických scének. Víme, že diváka odvádějí od soustředného vnímání technické poruchy. Proto jsme kladli mimořádný důraz na technickou úroveň nahrávek.“

Přelomové osmičky

Romaněnko a Grečko využívají odpočinkového dne k napsání dopisů svým rodinám. Návštěvníci je odvezou na Zemi.

I dnes musí každý kosmonaut věnovat nejméně dvě hodiny cvičení na běžecké dráze, na veloergometru a na dalších sportovních zařízeních. Úlevu nemá nikdo.

Na programu mají rovněž dva televizní přenosy. Jako vždy se na ně trochu připravují. Musí si rozvrhnout, o čem budou mluvit. A dobrou půlhodinku jim trvá, než naaranžují interiér.

Téměř čtyři hodiny vyměňují vložky v regenerátorech vzduchu. Potom razítkují obálky pamětním razítkem. A zkoumají zemský povrch.

Oddychový den se od pracovního liší jenom v názvu. Určité běžné úkony musí dělat posádka neustále, především zajišťovat chod stanice, jedině náplň výzkumů závisí na jejich libovůli.

Prevencí proti nachlazení

Poslední československý experiment mají kosmonauti na programu ve čtvrtek 9. března ráno. Gubarev a Remek si přikládají snímače teploty postupně na čelo, hruď a ruce. Údaje, které přístroj nazvaný katatermometr ukazuje, stejně jako subjektivní pocity tepla a chladu, zapisují do svých palubních deníků. Probíhá experiment tepelná výměna, jehož rodištěm je Brno.

Fotogalerie

Peří a srst u zvířat, oděv u lidí pomáhají udržovat organismu potřebnou teplotu. Opravdu pouze pomáhají, nejdůležitějším izolačním prostředkem je totiž tenounká vrstvička vzduchu, která vzniká tím, že lehčí vzduch ohřátý teplým tělesem proudí vzhůru, zatímco chladnější těžší vzduch přichází na jeho místo. Vzniká takzvaná mezní vrstva, která vytváří přirozenou tepelnou izolaci organismu – a její existence je samozřejmě podmíněna přitažlivostí. Naše pokožka má běžnou teplotu 33,8 °C. Jestliže se příliš namáháme, může vzrůst až o 6,8 °C, nicméně přirozená cirkulace vzduchu, pokud existuje, ji ochladí.

Pro kosmonauty představuje velkou fyzickou zátěž třeba jízda na veloergometru. Ve stavu beztíže, kde přirozená hnací síla vzduchu, jakou je gravitace, chybí, vzrůstá tloušťka mezní vrstvy okolo jejich těl donekonečna. Přirozené proudění, kterým se do vnějšího prostředí odvádí značné množství tepla, v podstatě neexistuje. Hrozí, že se kosmonauti budou přehřívat.

Jaké je východisko z téhle prekérní situace? Nezbývá, než aby se nadměrně potili. Anebo se nabízejí dvě možnosti, nikoliv však přirozeného původu. Buď zapne posádka ventilátor, anebo sníží teplotu v kabině. Jenže najít správnou změnu teploty není jednoduché. Hrozí opačné riziko, nachlazení. Nejeden sovětský či americký kosmonaut dostal za svého putování vesmírem rýmu či kašel. A to ve stavu beztíže bývá velice nepříjemné. Dá se podobným malérům předejít? Snad ano, nejdřív musí lékaři zjistit, co se s povrchovou mezní vrstvou u člověka ve vesmíru děje.

„A právě to bychom chtěli pomocí elektrického dynamického katatermometru zjistit,“ snažil se objasnit profesor Ludvík Novák, vedoucí katedry fyziologie na lékařské fakultě brněnské univerzity. „Proto jsme vyvinuli tento přístroj. Ve spojení s kožním teploměrem mohou kosmonauti měřit změny své kožní teploty, teploty v kabině a chladicí účinek prostředí. Naměřené hodnoty mají srovnávat se svými subjektivními pocity.“

Na vývoji katatermometru se kromě pracovníků fakulty podíleli odborníci z Biofyzikálního ústavu ČSAV a Výzkumného ústavu zdravotnické techniky, letovou verzi sestrojili ve Vývojových dílnách Akademie věd.

Před polednem nabírají Gubarev a Remek do zvláštních nádobek vzorky ovzduší stanice, které obsahují mikroflóru vznikající v tomto uzavřeném prostoru působením existence lidí a umělých hmot. Sověti by chtěli objevit místa, která jsou zdrojem případných zápachů. I když klimatizace všechny pachy, které by mohly posádce vadit, odstraňuje, vědci chtějí znát podstatu těchto procesů, aby mohli předejít případným pachovým anebo i mikrobiologickým haváriím.

Remek ukončuje experiment s pěstováním řas. Oba kosmonauti odnášejí do přistávacího modulu své lodi vzorky s výsledky pokusů, krabice, svitky filmů, magnetofonové pásky. Základní posádka se mezitím tuží v tělocvičně.

Odpoledne zapíná Gubarev na 16 sekund motory Sojuzu 28. Kontroluje tak jejich stav. Rychlost letu komplexu se zvyšuje o 8,1 metru za sekundu a prodlužuje se jeho životnost na oběžné dráze.

Večer podepisují kosmonauti dokument pro Mezinárodní leteckou federaci v Paříži, aby zaregistrovala jejich mezinárodní výpravu. Návštěvníci také připojují své podpisy vedle autogramů svých předchůdců Džanibekova a Makarova. Vzniká nová tradice. A potom si dlouho do noci povídají.

První kroky na Zemi

V pátek ráno se návštěvníci loučí se svými hostiteli. Podávají si ruce, objímají se, žertují o tom, kde se ve vesmíru setkají příště. Poslední zamávání a v 10:18 se dvířka mezi Salutem 6 a Sojuzem 28 zavírají.

„Nejtěžší bylo odejít ze stanice,“ vzpomínal později Remek. „Každý měl stažené hrdlo, těžko se nám mluvilo. Takové loučení na Zemi těžko zažijete.“

Avšak na city není čas.

Kontrola hermetičnosti dopravní lodi a stanice. Kontrola systémů Sojuzu 28. Čtrnáctý denní oblet, všechno v pořádku!

Gubarev a Remek si oblékli speciální oděvy, které snižují vliv přetížení, a přes ně skafandry. Oba se usazují ve svých křeslech v přistávací kabině. Další kontrola palubních aparatur.

Začíná patnáctý oblet, je 13:20 moskevského času. „Jste připraveni k rozpojení?“

„Připraveni,“ potvrzuje Gubarev.

„Připraveni,“ potvrzuje Romaněnko.

Ve 13:23 zapíná posádka Sojuzu 28 automatiku odpojovacího systému.

O dvě minuty později prolétává orbitální komplex nad sibiřským jezerem Bajkal. Stlačené pružiny obou těles se od sebe odstrkávají. Za dalších 35 sekund se zapalují motory návštěvnické lodi a ta se rychle vzdaluje od stanice.

„Zapnuto rozpojení, zde Zenit!“ hlásí Gubarev.

„Svítí nápis ,Rozpojení’,“ dodává Remek.

Na pravé obrazovce průčelí hlavního sálu řídicího střediska v Podlipkách se promítají záběry televizní kamery ze Saljutu 6. Sojuz 28, zpočátku ukrytý ve stínu stanice, odplouvá. Rozeznatelné detaily pozvolna splývají, loď se zmenšuje do zářící hvězdy a potom se přeměňuje do nepatrné tečky, mizející na obzoru. Na velké světelné mapě světa je vidět, jak nad Sachalinem a Kurilami se souběžně pohybují dva svítící body, které se od sebe pomalu, ale jistě vzdalují.

„V oblasti přistání je dobré počasí,“ oznamuje spojař CUP kosmonautům. „Jasno, dohlednost 10 kilometrů, ale chladno -13 °C. Step pokrývá sníh, místo je rovné. Až se zapnou brzdicí motory, připravte si ruce a nohy tak, jak jste se to učili, a podívejte se kolem sebe, ať vám nic nepřekáží. V místě přistání na vás čekají vrtulníky a letadla. Všechno je dokonale připraveno. Ale budete tam už po západu Slunce, proto na Zemi okamžitě zapněte světelný maják, aby vás rychle spatřili.“

V 15:55 se nad jižním Atlantikem zapíná na 198 sekund automaticky brzdicí motor. Loď letí ve výšce 358 kilometrů a od místa přistání ji dělí 10 874 kilometrů.

„Všechno probíhá normálně,“ sděluje Gubarev. „Přílby spuštěny, rukavice na rukou. Teď čekáme na rozdělení modulů.“

V 16:16 nad severní Afrikou se Sojuz 28 rozděluje na tři části. Orbitální a přístrojový úsek shoří v atmosféře. K Zemi míří pouze přistávací kabina s kosmonauty.

„Zdá se mi, že neletíme,“ komentuje velitel. „Mám pocit, že spíše padáme rovnou k Zemi.“

„Letíte ve výšce 120 kilometrů,“ oznamuje spojař CUP. Jsou nad Středozemním mořem.

„Pociťuji přetíženíčko,“ hlásí s nádechem humoru Remek.

„Je to asi 0,4 G,“ konstatuje věcně řídicí středisko.

V kabině se rozsvěcuje nápis „Atmosféra“. V 16:21 vstupuje loď ve výšce něco přes 100 kilometrů do hustých vrstev atmosféry, okolo ní začíná peklo. K místu přistání je 2 700 kilometrů.

V 16:22 mizí břehy Středozemního moře. Ve výšce 85 kilometrů pociťují kosmonauti největší přetížení, váží čtyřikrát víc než na Zemi. Už minutu jsou bez rádiového spojení s velitelstvím, modul prudce brzdí o atmosféru, a proto ho obklopuje mrak ionizované plazmy horký asi 3 000 °C.

V řídicím středisku nastupuje obvyklé, nicméně vždycky tíživé mlčení. Co kdyby se následkem nějaké chyby kabina i s oběma muži uvařila?

„Přetížení se zmenšuje,“ hlásí Remek a ze všech padají chmurné myšlenky. Modul proletěl v pořádku vrchní částí atmosféry. „Při rázech a přetížení bylo obtížné hovořit.“

Ještě čtvrt hodiny si řídicí středisko vyměňuje s kosmonauty strohé informace: výška, vzdálenost, přetížení, činnost padákového systému.

Ve výšce deseti kilometrů se z lodi automaticky odstřeluje kryt schránky s padáky.

Nad kabinou se třepetá malý výtažný padáček. Je 16:31.

Nad lodí se ve výšce 7 kilometrů otevírá hlavní padák. Vzápětí ji zpozorovala posádka jednoho z letadel An-12 vyhledávací služby. Potom přebírají štafetu vrtulníky. Letci navazují rádiové spojení s kosmonauty.

Dva metry nad terénem se zapalují motory měkkého přistání. Je 16:45 moskevského času. Kabinu zahaluje oblak sněhu. Leží na boku, 310 kilometrů západně od Celinogradu. Kosmonauti se vrátili z osmidenní expedice o minutu dřív, než se plánovalo.

Je pátek 10. března 1978. Na Staroměstském orloji v Praze ukazují hodiny 14:45 středoevropského času.

Pilot vrtulníku dosedl vedle kosmické kabiny takřka současně. Za dvě minuty otevírají záchranáři dveře Sojuzu 28. Reflektory filmařů protínají tmu.

První vystupuje Gubarev, za ním Remek. Oba jsou neskonale šťastni. Okamžitě se jich ujímají lékaři. Rus má pulz 60 za minutu, Čech 54. To je víc než výborné!

Známka s kosmonauty A. Gubarevem a Vladimírem Remkem

Známka s kosmonauty A. Gubarevem a Vladimírem Remkem.

Kosmonauti jdou opatrně, zlehka se opírají o lidi z vyhledávacího oddílu. „První kroky na Zemi – to je směsice pocitů, kterou nemohu k ničemu přirovnat,“ svěřoval se později Remek. „Nohy připadají těžké, člověk našlapuje opatrně a má k Zemi šetrnější vztah než před letem.“

Stepí profukuje silný vítr. Lékaři proto kosmonautům nedovolují rozhovory s novináři a filmaři, hned je vedou k vrtulníku.

V zajetí politiků

První československý kosmonaut se stal politickou celebritou. To je přirozené. V Moskvě dostal vyznamenání hrdiny SSSR, v Praze hrdiny ČSSR.

Potom jej zajala Hlavní politická správa československé armády. Musel jezdit po celé republice na besedy s vojáky, s dětmi i s dospělými.

Třebaže to zpočátku chápal jako úlitbu bohům, brzy ho to přestalo bavit. Východisko neměl žádné. Chtěl se vrátit k létání, ale neměl na to ani čas, ani možnosti. Chtěl dál studovat. Přihlásil se na Vojenskou technickou akademii v Brně, ale po nějaké době toho zanechal, protože neměl vůbec možnost se učit.

Potom byl formálně zařazen do Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Praze-Kbelích. V roce 1985 ho povýšili na plukovníka a vyslali na roční kurz do Akademie generálního štábu v Moskvě. Po návratu létal krátce na letounech MiG-21. Astronomové z jihočeské Kletě po něm pojmenovali planetku číslo 2552.

Na Remkova náhradníka Oldřicha Pelčáka, který absolvoval stejný výcvik jako on, už žádné místo v Sojuzu nezbylo. Přesto ještě několik let doufal, že se i na něho dostane. Vrátil se zpátky k letectvu a sloužil v různých velitelských funkcích. Nakonec byl zkušebním pilotem armády v Praze-Kbelích. Dnes žije jako penzista v Praze. Je po něm pojmenována planetka číslo 6149, objevená rovněž na Kleti.

Většina experimentů, které dělal kosmonaut Remek na palubě orbitální stanice Saljut 6, proběhla dobře a jejich autoři v nich dál pokračovali.

Je zajímavé, že žádný rozdíl v pěstování řas na Zemi a v kosmu se nezjistil. „Srovnání počtu buněk vyrostlých v kultivačních nádobách ve vesmíru a na Zemi ukázalo, že rychlost růstu kultur byla v podmínkách beztíže stejná jako na Zemi,“ prohlásil Šetlík z třeboňské laboratoře. A to je důležitý poznatek, konstruktéři uzavřeného ekologického systému tedy mohou při jeho stavbě počítat s výsledky z pozemských laboratoří.

Ovšem to byla jenom část úsilí třeboňských algologů. S kolegy z Ústavu lékařsko-biologických problémů v Moskvě totiž spolupracovali na projekci, konstrukci a provozních zkouškách kultivačních zařízení, která by mohla být článkem uzavřeného ekologického systému pro vesmír. Takový unikátní reaktor v Třeboni spolu s Vývojovými dílnami ČSAV také postavili a v pozemských podmínkách ověřili. Do kosmu se však nedostal. Důvod byl na počátku devadesátých let, po listopadové revoluci a rozpadu komunistického systému, jasný: drastické škrty v rozpočtech ústavů a rozpad programu Interkosmos. A s navazováním kontaktů s americkou NASA či se západoevropskou ESA neměl v Třeboni nikdo zkušenosti.

Řasy zřejmě budou pro posádky meziplanetárních plavidel ideálním prostředkem pro výrobu kyslíku a odstraňování oxidu uhličitého. Výzkumy ukazují, že každý kosmonaut by v průměru potřeboval kultivační jednotku o ploše nejméně 6 metrů čtverečních. Musela by se vydatným způsobem osvětlovat buď umělým zdrojem, anebo slunečním zářením rozváděným světlovody. Bohužel za současných znalostí techniky by tuhle podmínku plnili konstruktéři planetoletu jenom velmi obtížně.

I Polák Miroslaw Hermaszewski a východní Němec Sigmund Jähn se v roce 1978 účastnili všech československých lékařských experimentů. Testy s oxymetrem a katatermometrem potvrdily pracovní hypotézy jejich autorů.

„Porovnání výsledků měření oxymetrem u našeho kosmonauta a u pokusných osob stejného pohlaví a věku, které probíhalo v Moskvě, potvrdilo, že napětí kyslíku v kůži a jeho spotřeba ve tkáních byla nižší než u kontrolní skupiny,“ konstatoval Vacek. „Mám na mysli vyšetření dělaná u Remka během letu a po návratu. Jeho adaptace na pozemské podmínky přinesla i úpravu stavu kyslíku na obvyklou úroveň. Totéž se ukázalo u dalších kosmonautů.“

„Teplota kůže zjištěná u Remka se pohybovala v rozmezí hodnot tepelné pohody a kosmonaut se cítil dobře,“ uvedl Novák. „Podle údajů katatermometru však bylo k dosažení tepelné pohody v beztíži zapotřebí mnohem většího chlazení než na Zemi. To souhlasilo s výsledky, které jsme získali na biologické družici Kosmos 936. Znovu se tím potvrdila naše myšlenka, že nepříznivé působení stavu beztíže, které zvyšuje tepelnou izolaci hraniční vrstvy vzduchu, se musí kompenzovat vyšším ochlazováním, aby kosmonauti netrpěli přehřátím.“

Jak oxymetr, tak katatermometr se dnes běžně používají v medicínské praxi. Nabídky těchto přístrojů jsou běžně na internetu.

Přelomové osmičky

Experiment Supos 8 prokázal, že se Remek umí vyrovnat s výjimečnými situacemi. „Přesvědčivě to dokazují rovněž údaje z testu, který dělal tři dny před startem,“ doložil Mikšík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Ani v tak vypjaté chvíli nevybočoval jeho psychický stav z normy.“ I jeho zadrhávání a hledání českých výrazů při televizním přenosu považuje český psychiatr za Remkův charakteristický rys pro odpovědnost. „Během konverzace s ostatními členy posádky jsme podobné rozechvění nezaznamenali.“

Výprava Vladimíra Remka měla význam i pro samotné sovětské odborníky. Zatímco jejich kosmonauti často zamlčovali své zdravotní obtíže, jenom aby se s nimi počítalo i při dalších expedicích, on věděl, že už nikdy nepoletí. Proto lékařům a instruktorům vypověděl do všech podrobností průběh své nevolnosti. A oni mohli tyto nepříjemné stavy hlouběji zkoumat a hledat proti nim preventivní prostředky.

Třebaže Remek sloužil ve vojenském výzkumném ústavu, pořád zůstával politickým maskotem. Přesto nezpychl a sláva mu nestoupla do hlavy, oceňuje ho profesor Mikšík. „Remek zůstal v podstatě stejně skromný a nenápadný jako před startem do vesmíru.“ Tuhle situaci totiž mnozí sovětští a američtí kosmonauti zvládnout nedokázali.

Teprve začátkem roku 1990 se Remek z politického chomoutu vymanil. Stal se náčelníkem vojenského leteckého muzea v Praze-Kbelích. Spokojen však nebyl. Cítil, že na něho pohlížejí jako na pohrobka komunistického režimu.

Dvakrát se oženil, z každého manželství má dceru. Od letectva odešel v roce 1995. Dostal nabídku na místo obchodního zástupce ČZ Strakonice v Moskvě. Měl úspěch, díky svým kontaktům z minulosti a hvězdě hrdiny SSSR, která všude platila, přispěl k uzavření mnoha kvalitních obchodních dohod. Není divu, že ho na podzim 2002 přetáhlo české velvyslanectví, stal se zde na dva roky obchodním radou.

Občas se zmiňoval, že by rád znovu sedl do kosmické lodi a letěl do vesmíru, ale určitě ví, že je to jenom zbožné přání. „Když jsem odcházel od armády, měl jsem zdravotní klasifikaci A1,“ vysvětloval v roce 2003. „Od té doby se mi jenom trochu zhoršil zrak.“ A jak víme z výprav jiných kosmonautů, mnozí z nich létají i s brýlemi na očích.

Ivan Bella, první a jediný slovenský kosmonaut, navštívil ruskou orbitální stanici Mir v roce 1999. „Tehdy pracoval v Moskvě Vláďa Remek a byli jsme spolu v častém kontaktu. Dával mně cenné rady jak pro výcvik, tak potom pro pobyt na oběžné dráze. Jsem mu za to velice vděčen.“

Vrcholem Remkovy kariéry se nepochybně stalo členství v Evropském parlamentu. V létě 2004 tam zasedl jako nezávislý, zvolený na kandidátce dosud nereformovaných českomoravských komunistů. Bruselské angažmá mu vydrželo dvě volební období. Poté působil do ledna 2018 ve funkci velvyslance České republiky v Rusku.

Jaký význam měl start československého kosmonauta?

Předně tím Kreml získal další propagandistické body – jako první začal do vesmíru posílat občany jiných zemí. Na sovětských raketách postupně létali zástupci všech členských států Varšavské smlouvy a rovněž lidé z politicky spřízněných zemí, jako byla Kuba, Vietnam, Indie, Sýrie a Afghánistán.

Z hlediska československého to v roce 2002 hodnotil literární vědec Vladimír Macura takto: „Tragédie roku 1968 byla demonstrativně překryta mystériem družné atmosféry jedné velké rodiny, k ní patří všechny socialistické státy se Sovětským svazem v čele, všichni sovětští lidé, Vladimír Remek a my všichni spolu s ním.“

Jistě, to je přesný pohled. Nicméně v jeho pozadí se skrývají osudy mnoha vědců a jejich prací, kterým tato kosmická expedice značně napomohla. KGB – jak už jsme si říkali – prověřil k tajné práci na této výpravě i badatele odstrčené a perzekvované kvůli svým názorům na sovětskou okupaci. Tito lidé tedy mohli bez ohledu na skřípání zubů českých komunistických funkcionářů dál pracovat ve svých oborech a udržovat se na světové špičce. Byla to vítaná injekce celým týmům vysoce kvalifikovaných specialistů.

Bohužel někteří sovětští vědci nepovažovali své české kolegy za rovnoprávné partnery, a proto určité další uvažované experimenty padly. Ale to se stávalo i v dalších oborech.

Ovšem celkově přispěla expedice Sojuzu 28 k rozvoji některých vědeckých odvětví u nás, například algologii čili nauce o řasách, technologii výroby materiálu ve stavu beztíže, části psychologie, samozřejmě astronomii a geofyzice. Tenhle příznivý vliv se projevuje dodnes, kdy se čeští badatelé vedle spolupráce s ruskou Federální kosmickou agenturou podílejí na rozličných experimentech rovněž s NASA a ESA.

I úkol, který má prvotně propagandistický politický cíl, tedy může mít vedlejší příznivé efekty v oblastech naprosto nepolitických a lidsky důležitých. Jenom se na něj musíme umět dívat ze všech úhlů.

Konec posledního III. dílu.

Kapitola z knihy Karla Pacnera Kolumbové vesmíru – Souboj o stanice (2006)

Autor:



Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

„Tak mě zastřel!“ vykřikl ruský voják a zavraždil šestnáctiletého kluka

Vražedná zbraň. Touto pistolí Stečkin APS zastřelil opilý ruský voják Rudněv v...

Tankocaching „Teď v Československu platí sovětské zákony,“ řekl ruský generál vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti,...

Proč ruský tank narazil do domu v Liberci, už se nedozvíme. Zabil dva lidi

Sovětský tank narazil do podloubí domu na náměstí v Liberci. Přímo pod troskami...

Tankocaching Tu fotografii zná asi každý. Ruský tank naráží do podloubí na náměstí v Liberci. Lidé v panice...

Okupantům havaroval vrtulník. Čechy obvinili, že jim ho sestřelili

Fotografie pořízené svědky krátce po havárii sovětského vrtulníku MI-4. 24....

Tankocaching „Stříleli na nás kulometem z věže hradu,“ tvrdil velitel havarovaného sovětského vrtulníku MI-4....

Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku wehrmachtu?

Porážka bez boje

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky...

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

Krásný Tony komolil slova. Přítomnost armády SSSR však Novotný odmítal

Prezident ČSSR Antonín Novotný

VIDEO Seriál Na adresu málokterého československého prezidenta se ve své době sneslo tolik kritiky a posměchu...

MOBILIZACE! Místo do postele šli muži do kasáren. Kvůli zradě zbytečně

Okleštěná republika "díky" zradě spojenců.

V pátek 23.9.1938 ve 22:30 byla vyhlášena mobilizace. Všichni muži v záloze ve věku do 40 let (a...

Nejčtenější

Zabil je výbuch ruského tanku v centru Prahy. KSČ ničila životy pozůstalým

Tanky typové řady T-54/55, ten blíž k fotografovi evidentně neschopný pohybu,...

Zatímco na pražské Vinohradské třídě hořel a vybuchoval tank, zmatení ruští vojáci na Václavském náměstí zahájili palbu...

Tento pancíř dá tankistům pocit bezpečí a jistoty. Ale bude to stačit?

SMART PROTech na tanku Leopard 2

Německá firma IBD Deisenroth Engineering (IBD) představila prototyp balistické ochrany SMART PROTech pro obrněná...



Úspěšný start. Sonda míří ke Slunci tak blízko, jako žádná předtím

Úspěšný start rakety Delta IV Heavy 12.8.2018 v 9:31 se sondou Parker Solar...

V neděli ráno se ke Slunci vydala unikátní sonda Parker Solar Probe. Měla by se přiblížit k naší hvězdě podstatně blíže...

Sulfan jako lék? V lidských buňkách možná pomáhá zvrátit stárnutí

Klíč k procesu stárnutí tkví v DNA.

Tým vědců zkoumající jednu z příčin stárnutí oznámil úspěch, a to přímo na lidských buňkách v laboratorních podmínkách....

Horký nápoj vás ve vedru ochladí lépe, zjistili vědci. Ale má to háček

Horký nápoj v horkém létě?

Biologie lidského těla někdy funguje přesně naopak, než by člověk čekal. Příkladem je pití horkých nápojů v létě. Zní...

Další z rubriky

V noci se dívejte na nebe. Perseidy předvedou pravidelnou podívanou

Perseidy (Irsko, 7. srpna 2009)

Ani letos nás prach z komety Swift-Tuttle nemine a zájemci, kteří vydrží dlouho do noci, se tak mohou těšit na...

Zemřel jeden z otců družice Magion, Pavel Tříska

Otcové družice Magion 1. Zleva Jaroslav Vojta, Pavel Tříska, František Hruška....

V pondělí 2. července zemřel fyzik Pavel Tříska. Právě on přišel na samém začátku 70. let s nápadem vyslat spolu s...

Objev velkého solného jezera je další důkaz vody na Marsu

Mars

Italští výzkumníci na základě zkoumání dat ze sondy Mars Express našli hluboko pod povrchem Marsu solné jezero.

Najdete na iDNES.cz