Když jel koncem října 1939 Dr. Hans Ferdinand Mayer na služební cestu do Norska, měl jasný cíl: musím Brity upozornit na vývoj nových zbraní v nacistickém Německu. Jako ředitel berlínské Výzkumné laboratoře firmy Siemens (Zentrallaboratoriums bei der Berliner Siemens & Halske AG) toho věděl hodně. A nacisty vedené Adolfem Hitlerem nenáviděl.
V pokoji hotelu Bristol vyklepal Mayer na psacím stroji nabídku pro kapitána Hectora Boyese, britského námořního atašé, a prvního listopadu ji odeslal: Jestliže chcete znát technické novinky, na kterých se pracuje v Německu, ať hlasatel německého vysílání BBC namísto běžného „Hallo“ řekne „Hullo, hier ist London“.
Osmapadesátiletý Boyese, kontraadmirál na penzi, který vzal tuhle funkci kvůli své manželce, poloviční Norce, okamžitě zatelegrafoval londýnské centrále výzvědné služby MI 6/SIS: Tuto drobnou změnu hlášení BBC zařiďte!
Když první rakety zasáhly Londýn, němečtí inženýři otvírali šampaňskéSedmého září 1944 explodovala první raketa A4, překřtěná Goebbelsem na Vergeltungswaffe 2 neboli V-2 neboli Zbraň odvety číslo 2. Jejím cílem bude civilní obyvatelstvo. Staví ji novodobí otroci na několika místech Říše. Na vše dohlíží Wernher von Braun.  Létající bomba V1 a Walterův katapult, ze kterého startovala. |
Londýnský rozhlas přeřeknutí odvysílal a 5. listopadu ráno našel Boyese přede dveřmi tlustou obálku. Neznámý Němec na sedmi stránkách shrnoval vývoj nových zbraní, na kterých pracovali němečtí vědci.
Atašé odeslal zprávu diplomatickou poštou do Londýna. Během několika dnů doputovala na stůl sedmadvacetiletého fyzika dr. Reginalda Victora Jonese, kterého nedávno přeřadili do MI 6 jako vědeckého experta.
Anonymní autor upozorňoval na celou řadu nových zbraní: bezpilotní letadlo, dva typy radarů, plamenomety, námořní torpéda, dálkově ovládané kluzáky, sérii různých raket, a to zvláště ve výzkumné stanici v Peenemünde, staví i velké množství bombardérů. Podpis: „Německý vědec, který je na vaší straně.“
Mayer zkusil ještě druhou cestu do Británie. Přes dánského kolegu Nielse Holmblada se chtěl spojit se starým přítelem Henrym Cobdenem Turnerem. Tento pokus však překazila v dubnu 1940 německá okupace Dánska.
Na rozdíl od mnoha důstojníků MI 6 bral Jones zprávu vážně. Za dva měsíce, 11. listopadu 1939, dokončil první zprávu o německých výzkumech: „Je řada zbraní, o kterých je několik zmínek a jimiž se musíme zabývat. Jsou mezi nimi: bakteriologické prostředky; nové plyny; plamenomety; kluzákové bomby; vzdušná torpéda a bezpilotní letadla; dalekonosná děla a rakety; nová torpéda, miny a ponorky, paprsky smrti, paprsky zastavující letecké motory a magnetické miny.“
Ano, většina toho, o čem anonym píše, by se snad dala postavit – konstatovali britští vědci. Ovšem rakety s dalekým doletem si představit nedovedli. A také je udivilo, že by se v Německu našel člověk s takovým přehledem. Ne, to je podvrh! A osmadvacetiletý Jones je nováček, který na něj skočil – tvrdili zpravodajci.
Nejvíc Jonese o pravosti dokumentu přesvědčily podrobnosti o vývoji radarů včasné výstrahy – věděl, že na nich pracují jeho britští kolegové. Také informace o raketových zbraních se pozvolna množily. Posílali je odbojáři z okupované Evropy, zmiňovali se o nich zajatí němečtí generálové. Výzvědná letadla RAF objevila základnu, kde se rakety A-4/V-2 stavěly a zkoušely, na poloostrově Peenemünde. Třebaže ji britské bombardéry poničily, Němci už dřív přesunuli tyto výzkumy na jiná místa a vlastní výrobu raket do podzemní továrny. Krátce po spojenecké invazi do Normandie v červnu 1944 zahájili Němci ostřelování Londýna těmito střelami.
V té době byl Hans Mayer vězněm v koncentračním táboře v Dachau, prošel i čtyřmi dalšími. V roce 1943 ho zatklo gestapo, protože poslouchal vysílání BBC a kritizoval nacistický režim. Před popravou ho zachránil vedoucí jeho doktorské práce profesor Philipp Lenard, laureát Nobelovy ceny, aktivní nacista. Z koncentráku ho vytáhl dr. Johannes Plendl, vlivný šéf rádiové laboratoře, který vyvíjel navigační aparatury po letectvo a námořnictvo – potřeboval schopné specialisty.
O „dopisu z Oslo“, jak ho nazývají historici, se gestapáci nedověděli. Britové oznámili existenci tohoto dokumentu až v roce 1947. Po jeho autorovi zpravodajci marně pátrali.
Řekněte to, až umřu
Mayer se narodil 23. října 1895 v Phorzheimu v jihozápadním Německu. Na univerzitách v Karlsruhe a Heidelberu vystudoval matematiku, fyziku a astronomii. Byl oblíbeným žákem profesora Lenarda.
V roce 1922 nastoupil do laboratoří firmy Siemens v Berlíně. Pracoval tam na vývoji telekomunikačních systémů. V roce 1936 ho jmenovali ředitelem.
V létě 1945 ho Američané odvezli v rámci operace Paperclip do USA. Zpočátku pracoval pro výzkumný ústav letectva, potom působil jako profesor elektrickotechnického strojírenství na Cornellově univerzitě. V roce 1950 se vrátil do Německa k firmě Siemens. Do penze odešel po dvanácti letech.
V roce 1953 potkal na palubě zaoceánské lodi Queen Mary Jonese. Britský vědec pozval německého kolegu na oběd do jednoho londýnského klubu. Sešli se tam 15. prosince. Seděl tam s nimi ještě profesor Frederick Norman. Při debatě přišla řeč i na „dopis z Oslo“.
O dva roky později přijel Jones do Mnichova na konferenci o radarech. Mayer ho vzal k sobě domů. Z rozhovoru Jones usoudil, že jeho hostitel je autorem onoho dokumentu z listopadu 1939. Mayer přisvědčil. A během následující korespondence všechno objasňoval různými podrobnostmi.
Německý vědec však svého britského kolegu požádal, aby toto tajemství sdělil světu až po smrti jeho a jeho manželky. Proč? Ve Spolkové republice Německo přežívalo ještě hodně nacisticky smýšlejících lidí, kteří by mu mohli tuhle pomoc spojencům vyčítat. Své rodině to prozradil až v roce 1977.
Skromný Němec, který značnou měrou přispěl k porážce Hitlera, zemřel v Mnichově 18. října 1980. Jones uveřejnil jeho autorství „dopisu z Oslo“ až v roce 1989.
Kapitola z knihy Karla Pacnera PODIVNÉ ŠPIONÁŽNÍ HRY.
