Pomůžete člověku v nouzi? Sami ano, před ostatními lidmi se zdráháte

  11:00aktualizováno  11:42
Člověk je tvor empatický a když vidí neštěstí, má snahu pomoci. Bohužel se ukazuje, že tato snaha klesá, pokud jsou v okolí i nějací další lidé. Výsledkem je paradoxní psychologický jev známý jako „apatie kolemjdoucích“. Jak se můžeme tomuto známému kognitivnímu omylu sami bránit?
Efekt přihlížejících (ilustrační foto)

Efekt přihlížejících (ilustrační foto) | foto: montáž: Pavel Kasík, Technet.czProfimedia.cz

Empatie kolemjdoucích: když jsme jediní, kdo může pomoci, obvykle pomůžeme okamžitě...

„Tamhle někdo leží. Není mu něco? Měl bych se podívat, jestli je v pořádku,“ napadne vás automaticky, když vidíte cizího člověka ležet na prázdné ulici. Je to přirozená empatická reakce. Cizí osud nám – naštěstí – obvykle není ukradený. Výzkumy ukazují, že lidé jsou ochotni pomoci neznámému člověku. Dokonce je naše reakce obvykle adekvátní. Čím větší nebezpečí, tím spíše neznámému člověku pomůžeme.

To zní až sluníčkově optimisticky, že? Jenže to má jeden dost těžko pochopitelný háček. Stačí, abyste v dané situaci nebyli sami. Najednou se vám v hlavě něco přepne.

Pomohli byste člověku v nouzi? Záleží na tom, kolik je v okolí lidí...

„Asi jen odpočívá. Nebo je opilý. Kdyby mu něco bylo, určitě už by mu někdo pomohl. Jak by se na mě ostatní dívali, kdybych šel pomoci a ono to nebylo potřeba?“ To jsou podvědomé reakce, které nás napadají v kontextu stejné situace. Opět je tu cizí člověk, který leží na ulici. Tentokrát však ulice není prázdná, je zde spousta dalších cizích lidí. A pravděpodobnost, že mu někdo rychle pomůže, klesá, místo aby stoupla.

Takové případy nejsou teoretické. Dějí se poměrně často. Třeba tento měsíc v Praze policisté našli v parku muže, který na lavičce prodělával infarkt, ale nikdo z kolemjdoucích mu nepomohl ani nezavolal záchrannou službu. Přestože kolem prošly desítky až stovky lidí, nikdo se u staršího pána nezastavil. V americké léčebně zemřela přímo na chodbě jedna z čekajících, kamera ukazuje naprostou lhostejnost ostatních lidí v čekárně. V Liberci zemřela 59letá žena poté, co zkolabovala v poledne na rušné ulici před nákupním centrem a nikdo jí neposkytl včasnou pomoc.

Muž v Praze prodělával infarkt na lavičce v parku, pomohli až policisté:

Psychologové znají tento na první pohled podivný jev jako „bystander effect“, což se do češtiny překládá jako „efekt přihlížejícího“ nebo „apatie svědků“. Vědci jej zkoumají už padesát let a dotýká se lidí po celém světě, ať už jde o situace dramatické či každodenní. K jeho objevu přispěla vražda, které bylo možné zabránit.

„38 svědků, ale nikdo nezavolal policii“

Catherine Genovese (1935 - 1964)

V březnu roku 1964 otřásla New Yorkem zpráva o vraždě 28leté Američanky jménem Catherine Genovese, známější pod zdrobnělinou Kitty Genovese. Příčinou úmrtí bylo udušení následkem bodné rány loveckým nožem do plic. 

Muž, který si ji vyhlédl, když parkovala auto, ji ubodal na samotném prahu jejího domu poté, co se vrátila z noční směny. Catherine opakovaně křičela o pomoc: „Můj bože! On mě bodl! Pomozte mi!“ byla jedna z vět, kterou si svědkové pamatovali.

Útočníka Winstona Moseleyho policie zadržela o šest dní později. Byl odsouzen na doživotí, zemřel v roce 2016. Veřejností ovšem otřásla nejen samotná vražda, ale především její otřesné detaily. Brzy vyšlo najevo, že Kitty Genovese umírala dlouho a nebýt lhostejnosti sousedů, nemusela zemřít vůbec.

„37 lidí, kteří viděli vraždu, nezavolalo policii,“ hlásal článek v The New York Times, 27. března 1964. „Apatie, se kterou obyvatelé Queens reagovali na útok nožem, vyšetřovatele šokovala.“ Text popsal, jak „celou půlhodinu nikdo ze 38 spořádaných občanů nezavolal policii poté, co byla žena třikrát napadena nožem“ nedaleko svého bytu. „Jedna svědkyně zavolala policii, ale v tu dobu už byla žena mrtvá.“

Článek z titulní strany The New York Times z 27. března 1964

„Kdyby nás někdo zavolal dříve, nemusela by ta žena zemřít,“ řekl Timesům vrchní inspektor. Svědci podle něj nedokázali vysvětlit, proč v době útoku nic neudělali. „Rozumíme, že se někomu nechce zasáhnout proti násilníkovi. Ale proč nás nikdo nezavolal, když byli doma, u svých telefonů?“ ptal se nevěřícně. Někteří ze svědků reportérům řekli, že se domnívali, že šlo o mileneckou hádku nebo se báli o svou bezpečnost. Další uvedli, že byli unavení. Jiní nevěděli, jak odpovědět.

Obálka časopisu True Detective v červenci 1964

Vražda Kitty Genovese se stala národním symbolem zbytečné smrti. Selhání mezilidské empatie. Teprve o mnoho let později vyšlo najevo, že... Ale nepředbíhejme. Stále jsme v šedesátých letech a známe jen původní verzi: mladá dívka zemřela proto, že ji 38 svědků slyšelo volat o pomoc, ale nic neudělali.

Výzkum v laboratorních podmínkách odhalil „efekt přihlížejících“

Tato stěží uvěřitelná lhostejnost svědků šokovala čtenáře, policii i vědeckou komunitu. „Jen málo příběhů okamžitě přenese svou podstatu z účastníků příběhu na čtenáře,“ vzpomíná Abe Rosenthal, novinář The New York Times. „Tomuto příběhu se to podařilo. Lidé se okamžitě ptali na dvě věci. Jak je to možné? A druhá otázky byla: jak bych se v takové situaci zachoval já?“

Na jedné straně chtějí lidé pomoci, na druhou stranu mají obavy ohledně toho, co by se stalo, kdyby pomohli

Ještě ten rok se slavný psycholog Stanley Milgram (jen o rok dříve publikoval svou přelomovou práci o ochotě poslechnout rozkaz) pokusil popsat, jak je možné, že lidé nepřispěchali na pomoc nebo nezavolali policii. Lidé jsou v takové situaci rozpolcení. Na jedné straně chtějí vyhovět očividným normám mezilidského chování, na druhou mají racionální i iracionální obavy ohledně toho, co by se stalo, kdyby pomohli.

Strach, únava a lhostejnost. Možná morální úpadek. Dvěma výzkumníkům taková vysvětlení nestačila. John Darley z New York University a Bibb Latané z Columbia University se rozhodli ověřit, zda svou roli nemohlo hrát to, že nikdo ze svědků necítil žádnou osobní povinnost pomoci: „Každý ze svědků viděl, že se rozsvítila okna dalších svědků, a věděl tedy, že se dívají i další. Zodpovědnost zavolat pomoc se rozptýlila mezi velké množství lidí.“

Aby svou hypotézu ověřili, sestavili klasický experiment prováděný – jak jinak – na studentech (Journal of Personality and Social Psychology,1968). Procedura byla následující. Student dorazil na experiment. Asistent jej dovedl do dlouhé chodby s řadou malých místností. Do jedné takové usadí studenta. 

Student či studentka si prohlíží jediné vybavení v místnosti, zvukové komunikační zařízení skládající se z mikrofonu a reproduktoru. Od asistenta dostane pokyn, že skrze toto zařízení se bude bavit s ostatními respondenty v jiných místnostech. Bavit se budou o „problémech studentského života“, proto telefon. Kvůli zachování anonymity.

„Potřebuji pomoc!“

Skutečný důvod pro použití zvukového komunikačního zařízení byl však jiný. Výzkumníci chtěli zajistit, aby všichni účastníci jednali „sami za sebe“, přestože budou vnímat, že spolu komunikují ve skupině. Během rozhovorů se z reproduktoru začaly ozývat znepokojivé zvuky: „É, myslím, že potřebuju, é, mohl by mi někdo prosím, é, prosím, pomozte mi! Mohl by mi prosím někdo pomoci?“ Zvuky kašle, dušení, poté ticho. 

Zasvěcený čtenář samozřejmě tuší, že šlo o součást experimentu. Dušení, předem nahrané na magnetofonovou pásku, ve skutečnosti předváděl herec. Studenti to (až na dvě výjimky, které byly z měření následně vyřazeny) nepoznali. Pro ně bylo volání o pomoc na druhé straně drátu skutečné. Jak zareagují? Vyjdou ze své místnosti a pokusí se upozornit asistenta, že se něco děje?

Výzkumníci sestavili tři varianty experimentu.

  1. Jeden svědek - účastník experimentu věděl, že je jediný, kdo volání o pomoc slyší
  2. Dva svědkové - účastník experimentu věděl, že volání o pomoc slyšel ještě jeden další člověk
  3. Pět svědků - účastník experimentu věděl, že volání o pomoc slyší i čtyři další lidé

Vědci měřili, jak dlouho bude účastníkovi trvat, než na volání zareaguje. Pokud vyšel z místnosti, čekal jej na chodbě asistent, který se zeptal, co se děje. Poté, co účastník požádal o pomoc, asistent vysvětlil skutečnou podstatu experimentu a zodpověděl případné dotazy účastníka. Jádrem experimentu bylo zjistit, zda má počet vnímaných dalších svědků (ve skutečnosti šlo rovněž o audio nahrávky) vliv na to, zda – a jak rychle – bude zavolána pomoc.

Výsledky byly jednoznačné: čím více svědků, tím menší šance, že někdo z nich pomůže

Výsledný efekt byl překvapivě silný. „Velikost skupiny měla zásadní vliv na to, zda účastník nahlásil nouzovou situaci. V případě, že byl účastník přesvědčen o tom, že je jediný, kdo může pomoci, nahlásil nouzovou situaci v 85 procentech případů,“ uvádějí Darley a Latané. „Naopak pokud účastníci věděli, že nouzovou situaci slyší další čtyři svědkové, odhodlali se k nahlášení jen ve 31 procentech.“ (Tato procenta se týkají počtu lidí, kteří reagovali během prvních dvou minut, vědci poté měřili i procento lidí, kteří reagovali během šesti minut.)

Graf shrnující výsledky experimentu (Darley a Latané, 1968)

Lišila se i rychlost, se kterou se lidé odhodlali k nahlášení. Platilo, že čím více bylo svědků, tím delší byla doba, po kterou se lidé odhodlávali k tomu, aby zasáhli. Ukázalo se, že nehrálo roli, zda byli ostatní svědkové muži či ženy, nezáleželo také na tom, zda byl účastník muž nebo žena. „Přestože se obvykle očekává, že je úkolem muže spíše než ženy vypořádat se s nouzovou situací, muži odpovídali se stejnou rychlostí jako ženy,“ uvádí studie.

Proč tolik lidí nezareagovalo? „Domníváme se, že se tito lidé nerozhodli odmítnout pomoci. Oni se zkrátka jenom nerozhodli pomoci,“ domnívají se autoři. „Na jedné straně věděli, že se budou stydět, pokud nepomůžou. Na druhé straně se obávali, že budou za blázny, protože reagují přehnaně, nebo že tím naruší experiment.“

Vědci uzavřeli své závěry tím, že „apatie přihlížejících“ není správné slovo: „Vysvětlení této apatie může mít více společného s tím, jak člověk vnímá ostatní lidi ve svém okolí, než s osobnostními charakteristikami daného jednotlivce. Pokud lidé lépe pochopí, jaké situační síly na ně v daný moment působí, dokážou se jim možná lépe vzepřít.“

Myslíte si, že se „efekt přihlížejících“ vztahuje i na vás?

celkem hlasů: 1019

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 17. srpna 2018. Anketa je uzavřena.

ano, zřejmě bych měl problém být první z mnoha, kdo nabídne pomoc
ano, zřejmě bych měl problém být první z mnoha, kdo nabídne pomoc 527
nevím, záleželo by na okolnostech
nevím, záleželo by na okolnostech 179
ano, ale myslím, že bych se překonal a nabídl pomoc jako první
ano, ale myslím, že bych se překonal a nabídl pomoc jako první 147
ne, myslím, že bych se rozhodoval bez ohledu na přihlížející
ne, myslím, že bych se rozhodoval bez ohledu na přihlížející 121
ne, protože zásadně nepomáhám, bez ohledu na přihlížející
ne, protože zásadně nepomáhám, bez ohledu na přihlížející 45

Jedna studie efekt nedělá. Ale sto studií...

Proč takto podrobně píšeme o padesát let staré studii? Protože zdaleka nezůstala osamocena. Vědci z celého světa v uplynulých pěti dekádách provedli více než sto podobných studií, zaměřených na různé aspekty „efektu přihlížejících“. V meta-studii zaměřené na tento efekt vědci identifikovali celkem 105 experimentů na 7 700 účastnících. Celkově má naměřený „efekt přihlížejícího“ sílu -0,35. To znamená, že v případě, že jsou v okolí další svědci, klesá ochota pomoci přibližně o třetinu.

Pokud jsou přihlížející přátelé, pomohou i neznámé oběti spíše, než když se navzájem neznají

Záleží ovšem na konkrétní situaci. Zde jsou vybrané síly efektu v některých vybraných variantách experimentů:

  • počet přihlížejících: čím více přihlížejících, tím menší byla šance, že se oběť dočká pomoci.
  • skupinová dynamika: pokud se mezi sebou přihlížející znali, měli tendenci spíše pomoci, pokud se neznali, pravděpodobnost pomoci se dále snížila.
  • konkrétní oslovení: pokud oběť požádala o pomoc konkrétního člověka, pravděpodobnost pomoci se výrazně zvýšila.
  • místo: v laboratoři byl efekt o něco málo silnější než v „terénních testech“.
  • pohlaví: pohlaví oběti nehrálo roli, jistou roli však hrálo pohlaví okolostojících, pokud byli všichni okolostojící výhradně muži, pomohli spíše, než pokud byli přítomni muži i ženy.
  • vzdálenost: čím dále byli svědkové od oběti, tím menší byla šance, že se odhodlají pomoci.
  • nebezpečí: pokud svědkové vnímali nebezpečí jako aktivní, pomohli spíše, než když situaci nevnímali jako nebezpečnou.
  • přítomnost násilníka: pokud byl přítomen pachatel násilí, zvyšovala se šance, že svědkové zasáhli.

Zejména fakt, že vnímané nebezpeční či přítomnost útočníka nesnižují pravděpodobnost zásahu, ale naopak ji zvyšují, nás může naplnit optimismem. Ukazuje to, že to s námi ještě není tak beznadějné a že „apatie“ skutečně není tím ideálním výrazem. Čím čitelnější je situace, tím spíše okolostojící přispěchají na pomoc, často bez ohledu na s tím spojená rizika.

Jak volat o pomoc?

Když tedy víme o efektu přihlížejících, jak vylepšit šanci, že někdo vyslyší naše volání o pomoc?

  1. Dejte najevo, že jste v nebezpečí - nebezpečí musí být evidentní.
  2. Dejte najevo, že útočníka neznáte - lidé nechtějí zasahovat do soukromých záležitostí.
  3. Volejte o pomoc konkrétně - pokud vidíte někoho konkrétního, volejte přímo k němu, je to účinnější než volání obecné.

Jak se rozhodujeme, jestli pomůžeme?

Darley i Latané se objevenému efektu věnovali i v následujících letech. V letech 1969 a 1970 rozebrali podrobně proces, kterým musí v hlavě projít člověk, než pomůže někomu jinému v nouzi. Nejprve si definovali, co to vlastně je „nouzová situace“:

  • nebezpečí - v nouzové situaci vždy hrozí nějaké nebezpečí, to nejlepší, v co lze doufat, je, že se nikomu nic nestane, v nejhorším může dojít ke ztrátám na životech.
  • neobvyklá situace - k nouzovým situacím dochází relativně zřídka.
  • různé situace - nouzové situace jsou navzájem velmi odlišné, je těžké se na ně připravit.
  • neočekávané - nouzová situace obvykle nastane nečekaně.
  • vyžaduje okamžitou akci - obvykle není čas na rozmýšlení.

Z těchto charakteristik vyplývá, že přispěchat někomu na pomoc je sice šlechetné, ale obvykle to není snadné. Dále Darley a Latané zdůrazňují, že člověk, který se rozhodne pomoci, obvykle musí udělat ne jedno rozhodnutí, ale celou souvislou řadu na sebe navazujících rozhodnutí:

  1. povšimnutí - kdo si nevšimne, že se něco děje, nemůže pomoci.
  2. interpretace - pokud nerozpoznáme v situaci nebezpečí, nezasáhneme.
  3. míra zodpovědnosti - pokud rozpoznáme nebezpečí, zvažujeme, jaký je náš podíl zodpovědnosti.
  4. forma pomoci - když rozpoznáme, že jde o nebezpečí, zvažujeme, jak můžeme pomoci.
  5. samotná pomoc - teprve když jednotlivec projde všemi těmito stádii, může skutečně pomoci.

V krocích jedna až tři se pak mohou projevit různé mechanismy, které dohromady vedou k onomu „efektu přihlížejících“. Proto se také efekt projeví spíše ve městě, kde si lidé méně všímají ostatních, situace jsou obtížně interpretovatelné a dochází k rozmělnění zodpovědnosti. 

„Tento efekt (přihlížejícího, pozn. red.) se méně často projevuje v menších komunitách, kde se lidé navzájem znají a kde nejsou tak dobře dostupné specializované instituce vyškolené k různým druhům pomoci,“ uvedl Zdeněk Uherek, sociální antropolog z Institutu sociologických studií FSV UK. „V městském prostředí je problémem nejen anonymita a institucionální odpovědnost, ale též velké množství podvodného jednání a zneužívání ochoty druhých pomáhat.“

Nebojte se, co řeknou ostatní, a nabídněte pomoc

Osobní zkušenost autora článku

Když jsem se v rámci studií poprvé dočetl o „bystander effect“ někdy kolem roku 2007, dost mě to ovlivnilo. Tenkrát jsem se zapřísáhl, že musím jít proti tendenci, proti vlastní neochotě, proti snaze "nevybočovat z davu“. Že zkrátka musím vždycky pomoci.

Vždycky se musím zeptat, jestli není potřeba pomoci, i když mám pocit, že se tím ztrapním. Také jsem se už několikrát zeptal a pomoc nebyla potřeba. Nic se neděje. Ale vím, že několikrát jsem díky tomu mohl pomoci lidem, kterým jinak (uprostřed města) nikdo nepomáhal, a svou aktivitou jsem vyprovokoval ostatní. Najednou bylo pomocníků až moc. Odvážnějších a schopnějších, než jsem já. Když přijeli záchranáři, museli se skoro prodírat lidmi, kteří pomáhali.

Když pomáhá jeden, další se spíš přidají. Oni beztak chtěli pomoct, ale nechtěli být první. Každý by se chtěl přidat, každý by chtěl být až druhý. Slíbil jsem si: budu první. Vím, že ten slib často nedodržím. Tak si to prosím slibte taky. Nebojte se, co řeknou ostatní. Nebojte se, zda se náhodou neztrapníte. Nabídněte pomoc. Díky!

Jak to bylo s Kitty Genovese

Vraťme se zpátky do newyorské čtvrti Queens, kde 13. března 1964 zemřela Catherine Susan Genovese. Článek v The New York Times, který vycházel z policejních výpovědí, ukazoval na celou tragédii jednoznačný – a děsivý – pohled. Třicet osm sousedů slyšelo dívku, jak volá o pomoc, ale nezavolali policii ani jí nešli pomoci. Dívka byla postupně dvakrát napadena, aby nakonec bodným ranám podlehla. Zemřela sama, protože jí nikdo nepomohl a policii zavolali lidé až příliš pozdě.

Díky řadě lidí, kterým toto vysvětlení nestačilo – mimo jiné i díky Williamovi Genovese, mladšímu bratrovi Kate –, ale dnes víme, že to tak nebylo. Původní článek v The New York Times, který otřásl Američany a odstartoval výzkum (zcela reálného a potvrzeného) „efektu přihlížejících“, byl značně nepřesný a opomněl celou řadu důležitých detailů.

Reportáž CNN o tom, jak se historie pletla o vraždě Kitty Genovese:

Především údaj o 38 svědcích byl nesmyslný, jak ostatně sebekriticky připustil i The New York Times v roce 2014 a 2016: „Článek hrubě nadhodnotil počet svědků i to, co o události věděli. Nikdo ze svědků neviděl celý útok. Jen jeden ze svědků viděl část útoku ve chvíli, kdy se odehrával.“ 

Proč byl původní článek tak nepřesný? „Nechtěl jsem zkazit dobrý příběh,“ odpověděl prý tehdy autor Martin Gansberg. The New York Times po téměř padesáti letech doplnil do článku  poznámku o tom, že pozdější články tvrdí, že se věci udály jinak. Podcast Freakonomics hovoří o možnosti, že policie úmyslně zdůraznila apatii svědků, aby zakryla své vlastní chyby.

Co se tedy skutečně stalo? Jeden ze svědků, Robet Mozer, na útočníka z okna zavolal a tím jej zahnal. Dívka se dostala do vchodu. Dva svědkové zavolali policii. Teprve poté se útočník vrátil a znovu zaútočil.

Není pravda, že Kitty Genovese zemřela sama. Na pomoc jí vyběhla sousedka a kamarádka Sophia.

Není pravda, že Kitty Genovese zemřela sama. Ve vestibulu ji našla sousedka a přítelkyně Sophia Farrar, která se jí vydala na pomoc, jen tak, v noční košili, aniž věděla, zda je ještě na místě útočník.

Našla Kitty Genovese, v kaluži krve, ale ještě živou. Když přijela ambulance, kterou zavolali jiní sousedé, držela Farrar bezvládnou Kitty v náručí. „Byla to moje přítelkyně a potřebovala pomoci,“ řekla Farrar později bratrovi Kitty. „Nevím, jestli mě poznala. Ale nezemřela sama.“

Efekt přihlížejících je skutečný a výzkumem mnohokrát ověřený. To, že lidé se zdráhají pomoci, protože nevědí, zda se tím před ostatními neztrapní, to je deprimující fakt. Ale tragédie, která tento výzkum odstartovala, není ukázkou tohoto efektu. Naopak. Dává naději, že lidé jsou ochotni pomoci svým bližním. Bez ohledu na vlastní bezpečnost.

Aktualizace: Do článku jsme doplnili související videa.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 48 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 16 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 48 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi je 1 příspěvek

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...