Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak vzniklo nové náboženství. Lenin bral od kohokoliv a slíbil cokoliv

aktualizováno 
V Rusku vládne chaos. Před obchody se na potraviny čeká až 40 hodin. Píše se rok 1917 a v dubnu se vrací z exilu Lenin. Za peníze slíbí komukoliv a cokoliv. Jeho bolševiky podporují i někteří ruští milionáři. Zisky mají také z loupeží, které pro ně páchá jistý Stalin. Do VŘSR zbývá půl roku.

Říjnová bolševická revoluce v roce 1917 rozdělila svět na dva ideologicky znepřátelené bloky a přispěla k vytvoření nacismu v Německu a fašismu v Itálii. Než však naplno vypukla, musela se odehrát řada událostí. Začněme dubnovým návratem Lenina do Ruska.

Vagonem přes Německo

Dvaatřicet mužů a žen, kteří nastupovali v pondělí 9. dubna 1917 po poledni na nádraží v Curychu do vlaku, odjíždělo do Ruska. Většina se vracela domů. Avšak radost se u nich mísila s obavami. Nezatknou nás na hranicích, nepošlou do vězení nebo do vyhnanství?

Rusko bylo ve válce s Německem a oni využili nabídky Berlína k tomu, aby přes jeho území přejeli do neutrálních severských států, odkud by se dostali do Ruska. Vždyť ministr spravedlnosti Alexandr Kerenskij oznámil, že každého emigranta, který použije služeb Němců k návratu, postaví před soud jako zrádce.

Hodně jim v tom pomohl švýcarský levicový socialista Fritz Platten. Ostentativně si koupili u pokladny jízdenky – aby kritici nemohli tvrdit, že je Němci převezli zadarmo. Nikdo netušil, že na ně dostali peníze právě z Berlína.

Od začátku minulého století utíkali ruští revolucionáři do západní Evropy, kde snili o svržení cara a nastolení sociálně spravedlivé vlády podle idejí Karla Marxe a Bedřicha Engelse, kteří vydali v roce 1848 Komunistický manifest. Avšak s přibývajícími lety byli stále skeptičtější, jestli se jim to podaří. Premiér Petr Stolypin nastartoval sérii reforem, které mohly zemi zásadně změnit, ale atentát mu je nedovolil dokončit. V lednu 1917 si posteskl vůdce bolševiků Vladimír Uljanov, vystupující pod pseudonymem Lenin, k hrstce studentů: „My, příslušníci starší generace, se možná nedožijeme rozhodující bitvy nadcházející revoluce.“ Emigrant Lev Trockij, narozený jako Bronštejn, později napsal: „Kdyby se buržoazii podařilo vyřešit agrární problém, revoluce ruského proletariátu roku 1917 by nikdy nebyla možná.“

Ovšem v únoru 1917 se svržení cara podařilo – jenže bez nich, bez lidí, kteří proti samoděržaví celý život bojovali. To je zaskočilo. Menševik Julij O. Martov, původním jménem Cederbaum, je v podvečer 19. března svolal do jedné curyšské kavárny, aby se poradili, co mají dělat dál. Teď jsou v cizině zbyteční, měli by se vrátit domů. Avšak mezi nimi a Ruskem leželo Německo, které bylo s jejich vlastí ve válce.

Sešli se všichni, kteří spolu dosud na schůzích a v časopisech nemilosrdně bojovali: členové obou frakcí sociální demokracie, tedy bolševici a menševici, kteří měli zázemí mezi dělnictvem, eseři čili sociální revolucionáři, kteří si získali rolnictvo požadavkem agrární reformy, i další.

Původně chtěli jet přes Francii, Británii a Norsko. Avšak anglické úřady jejich žádost zamítly. Nový ruský ministr zahraničí Pavel Miljukov zřejmě předal spojeneckým vládám seznam politických emigrantů, kteří se nesmějí vrátit domů. Lenin uvažoval, že by se přes Německo dostal jako hluchoněmý a slepý Švéd, ale Naděžda Krupská, jeho žena, se mu vysmála: „V noci budeš ze spaní mumlat nadávky na menševiky.“

„Přijmeme německou nabídku a přejedeme Německo v uzavřeném železničním vagonu do Dánska a odtud přes Švédsko do Ruska,“ navrhl Martov.

Vždyť je to šílenství! Jet přes Německo, které válčí s Ruskem, je může v očích západních sociálních demokratů zdiskreditovat. To je paktování s nepřítelem!

Máme však na vybranou nějakou jinou cestu? Nemáme! I malý holohlavý sedmačtyřicátník Uljanov živě souhlasil: „Moci se ujali buržousti, kteří chtějí dál pokračovat v nesmyslné válce, a my jim to musíme překazit! Uděláme revoluci socialistickou, ke které se na celém světě přidá proletariát navlečený do uniforem!“

Při diskusi se choval jako obvykle nesnášenlivě vůči názorům ostatních, překřikoval je, skákal jim do řeči. Jedině on měl pravdu, nikdo jiný! Neuměl nic jiného než řečnit a psát ostré články o přeměně kapitalistické společnosti ve společnost komunistickou.

Žil jako průměrný úředník. Denní rozvrh neměnil – přesně si určil hodiny na jídlo, práci, odpočinek a spánek. „Měl rád všechno uspořádané a systematické, napsal Orlando Figes v knize Lidská tragédie. „Své finanční záležitosti spravoval s pedantickou přesností a na lístky papíru zaznamenával všechno, co utratil za jídlo, za jízdné vlakem, za papírnické potřeby atd. Každé ráno si uklízel stůl. Knihy měl seřazené podle abecedního pořádku. Na pruhovaný oblek si přišíval knoflíky, benzinem si čistil všechny skvrny a svůj bicykl udržoval v chirurgické čistotě.“

Když se tento revolucionář-teoretik vrátil večer ze schůze domů do skromného podnájmu u jednoho příštipkáře, vyprávěl o plánované cestě manželce.

Přípravu této dobrodružné výpravy zaregistrovala i francouzská tajná služba. Její agenti sledovali setkání Lenina a několika jeho lidí s diplomatem Dallenvachem z německého vyslanectví ve Scioppově restauraci v Bernu.

Peníze od milionářů i z loupeží

Sociální demokraté v Rusku byli v roce 1903 rozděleni na bolševiky a menševiky. Menševici byli početnější. Bolševici, kteří se nazvali Sociálnědemokratickou dělnickou stranou Ruska (bolševiků), se stali malou disciplinovanou sektou hlásající násilnou revoluci. Naproti tomu menševici ve shodě se západními sociálními demokraty počítali s umírněným vývojem. Část, zvláště pak bolševici, se spíš věnovala revoluční činnosti.

Jak bohatli bolševici v Rusku? Stalin pro ně přepadával dostavníky

Přátelé mu říkali Sosa, ale jemu se zalíbil národní hrdina a gangster Koba z knihy Otcovrah. Vydal se v jeho šlépějích. Josef Džugašvili ještě předtím, než se stal komunistickým diktátorem, získával pro bolševiky finance krvavými loupežemi.

J. V. Stalin (z obálky knihy Rudý car)

J. V. Stalin (z obálky knihy Rudý car)

Tito revolucionáři vesměs pocházeli z řad inteligence, dělníci mezi nimi nebyli. Žili z peněz, které dostávali od bohatých domácích mecenášů, jako byl třeba moskevský milionář Sáva Morozov. Přísun těchto financí zprostředkovával spisovatel Maxim Gorkij. Proč jim ruští měšťané a šlechtici posílali peníze? Možná, že to má něco společného s mesiášstvím, které se prolínalo celým ruským životem. Další prostředky pocházely z bankovních loupeží, které řídili bolševici Josef Džugašvili zvaný Stalin či Koba a Semjon Ter-Petrosjan s krycím jménem Kamo. Tento způsob získávání peněz menševici odsuzovali.

Vzpoura žen

V Petrohradě vládla od roku 1915 carevna, ovlivňovaná Rasputinem. Zemi však řídila chaoticky, bez hlubších znalostí. „Za 17 měsíců carevniny vlády, od září 1915 do února 1917, mělo Rusko čtyři premiéry, pět ministrů vnitra, tři ministry zahraničí, tři ministry války, tři ministry dopravy a čtyři ministry zemědělství,“ vypočítal Figes.

V šesti z devíti dělnických kurií vyhráli bolševici volby do Dumy v roce 1912 a o dva roky později získali kontrolu nad odborovými svazy v Petrohradě a Moskvě. Od roku 1912 vydávali noviny Pravda v nákladu 40 tisíc výtisků, financoval je Gorkij a další mecenáši. Mezi dělníky byly nejčtenější.

Počátkem roku 1917 měli bolševici v Rusku, kde žilo na 180 milionů obyvatel, asi 10 tisíc členů, v samotném Petrohradě jenom tři tisíce. Nicméně v muničních továrnách ovládali dělníky menševici. Vojenské uniformy si muselo obléknout 15 milionů mužů, většinou negramotných vesnických mužiků.

Tajné ústředí bolševiků vzniklo v bytě spisovatele Gorkého na Krosnoverském prospektu. Vedl je Alexandr Šljapnikov, mladý milenec postarší Kollontajové, který se vrátil z emigrace na podzim 1916. Stávky organizovali sami gramotní dělníci v jednotlivých továrnách.

Na vojenskou posádku v Petrohradě se vláda nemohla spolehnout. V kasárnách většinou pobývali zranění vojáci, kteří se vrátili z fronty, a starší záložníci, otcové rodin, tedy muži, kteří by se nejradši viděli doma. Bolševičtí agitátoři do nich hučeli tak dlouho, až je získali.

Válka zhoršila životní podmínky většiny ruského obyvatelstva. Pravda, vzrostla průmyslová výroba a přibyl milion nových dělníků, většinou nejchudších venkovanů. Avšak snížila se výroba obilí, prudce se zvedla inflace a ubývalo zboží v obchodech ve městech, protože selhávala doprava.

Dělníci se přidávali k bojovné levici, začínali stávkovat. A když si uvědomili, že tento marasmus skončí až s koncem války a možná i se svržením cara, jejich protesty dostávaly politický ráz.

V zimě 1916–1917 strávila průměrná žena v Petrohradě ve frontách před potravinářskými obchody čtyřicet hodin. „Zejména fronty na chleba se staly jakýmsi politickým fórem či klubem, ve kterém se vyměňovaly pověsti, informace a názory,“ napsal Figes. „Únorová revoluce se zrodila ve frontě na chleba. Začalo to tak, že ženy z textilní továrny na Vyborgu, průmyslovém srdci města, ztratily ve frontě na chleba trpělivost a vyrazily k sousedním strojírenským podnikům, kde pracovali jejich mužští příbuzní, aby se k nim v protestním průvodu městem přidali.“

Začátkem března 1917 polevily mrazy v ruské metropoli na pět stupňů. Lidé vycházeli do ulic. Demonstrovali nejen dělníci, ale i úředníci, studenti, profesoři, ženy v domácnosti. Policisté a kozáci je rozháněli, padaly výstřely, zranění a mrtví byli na obou stranách.

V pátek 10. března (25. února podle starého kalendáře) propukla v Petrohradě generální stávka. Přesto velitelé místní policie a posádky ujišťovali cara, který pobýval v Mogilevu, že nepokoje v metropoli zvládnou. Ve skutečnosti je podcenili. Kdyby Mikuláš II. dobře znal situaci, mohl nařídit, aby použili síly se vší důrazností. „Pokud režim padl následkem selhání komunikace,“ poznamenal Figes, „můžeme pouze konstatovat, že si to zasloužil.“

Ještě mnoho krve se prolije

Socialisté, kteří se sešli v bytě advokáta Kerenského, debatovali o tom, jestli to není začátek revoluce. Šljapnikov tuto možnost s úsměvem zamítl: „Jakápak revoluce? Dejte dělníkům kilo chleba a jeho po hnutí!“ A potom dodal: „Musíme se připravit na dlouhou dobu reakce.“

V neděli 12. března odpoledne vyrazily mohutné masy dělníků z předměstí do centra Petrohradu. Vojáci do nich na několika místech stříleli a mnoho desítek lidí zabili. Vyznamenal se i Semjonovský pluk – ten, který potlačil povstání v Moskvě v roce 1905.

Do kasáren Pavlovského pluku u Martova pole vtrhlo několik demonstrantů: „Vaši rekruti střílejí do lidí!“ Skupina vojáků s puškami vyrazila do ulic a střetla se s policisty. Vzbouřence později policisté pochytali a zavřeli.

Avšak i samotnými vojáky otřásl masakr, který způsobili. Najednou začali zabíjet své velitele. Velení přebírali nižší důstojníci, oblíbení u mužstva.

Petrohradská posádka se vzbouřila a pustila se do boje proti policistům. Hořely policejní stanice, Justiční palác a vězení. Nad dobytými budovami lidé vztyčovali rudé vlajky. Kupodivu je nikdo nevedl, vůdcové levicových stran chyběli. Buď toto spontánní hnutí přehlédli, nebo byli v bezpečí v zahraničí, případně ve vyhnanství na Sibiři. Všechno organizovali bezejmenní dělníci a studenti, kteří vzápětí zase zapadli a o svůj podíl na získané moci se nehlásili.

Vzpoury propukly i na dalších místech. Neobyčejně surově se zachovali námořníci ve Finsku a v pevnosti Kronštadt, když zavraždili všechny své důstojníky. Vládl chaos a bezpráví.

„Najednou jsem pochopil, že jsme ztratili veškerou moc,“ konstatoval gubernátor města A. V. Balk. Carská vláda se hroutila i na dalších místech. Začala revoluce, které se podle juliánského kalendáře říká únorová.

Ale ani Gorkij to zpočátku za revoluci nepovažoval. Své ženě psal: „Příliš mnozí nepovažují revoluční příznaky za nic lepšího než za pouhou absenci disciplíny a organizovanosti ze strany davu (...) Je tu daleko víc absurdit než hrdinství (...) Nastalo rabování. Co bude dál? To vážně nevím. Mnoho krve se prolilo a mnoho se jí ještě prolije.“

Hledání nové vlády

Někteří opoziční politici cítili, že musí převzít moc, aby zastavili chaos. Už v neděli dopoledne se sešli v Tauridském paláci, sídle Dumy. Přišlo několik menševiků v čele s Nikolajem Čchiedzem, rovněž Kerenskij za esery, všichni řádně zvolení poslanci.

Po mnohahodinové diskusi založili Prozatímní výkonný výbor sovětů dělnických poslanců v čele s Čchiedzem a s místopředsedy M. I. Skobelevem a Kerenským. Přitom v tomto orgánu dělnické třídy nebyl jediný dělník.

Na další schůzi se výbor rozhodl, že vytvoří jednotný sovět pod názvem Petrohradský sovět dělnických a vojenských poslanců. Dělníci a vojáci do něj vyslali své zástupce, ale jejich volby probíhaly chaoticky a nedemokraticky, prostě to neuměli. Tento sovět se sešel druhý den večer, měl na tři tisíce členů, a proto nebyl schopen jakéhokoli rozhodování.

Mezitím se radila skupina poslanců Dumy o dalším postupu. Rozhodli se vytvořit Prozatímní výbor členů Dumy pro obnovení pořádku v hlavním městě a pro budování vztahů mezi jednotlivci a institucemi.

Najednou existovala dvě centra moci: v pravém křídle Tauridského paláce Prozatímní výbor Dumy, v levém Petrohradský sovět. Sovět zřídil vojenskou komisi, která se snažila vydávat rozkazy vzbouřeným vojákům. Prozatímní výbor zase rozhodl zatknout carské ministry a vysoké vládní úředníky. Kerenskij si pro ně došel do Mariinského paláce, kde vláda zasedala, a odvedl je do Tauridského paláce. Odtamtud putovali do vězení v Petropavlovské pevnosti.

Vojáci se však nechtěli vrátit do kasáren – obávali se, že je nadřízení potrestají za vzpouru. Od Sovětu si vynutili písemný rozkaz, podle něhož si vojáci mohli zakládat výbory jako demokratické protiváhy k pravomoci důstojníků, nemuseli jim salutovat, získali občanská práva. „Tento klíčový dokument, který víc než cokoli jiného pomáhal rozložit disciplínu armády, a tak v jistém slova smyslu přivedl bolševiky k moci, byl schválen za pouhých několik minut,“ napsal Figes.

Lenin: Pověste je bez jakéhokoli váhání, aby to lidé mohli vidět

„Soudruzi! Rebelie v pěti kulackých okresech musí být bezohledně potlačena. Pověste bez jakéhokoli váhání, tak aby to lidé mohli vidět, nejméně stovku známých kulaků, boháčů, pijavic,“ napsal Lenin svým soukmenovcům v září 1918. V Rusku začínal hladomor a státní teror.

Vladimír Iljič Lenin

Vladimír Iljič Lenin

Na ulicích ustala střelba. V Petrohradu bylo podle úřadů zabito 1 443 lidí a na šest tisíc dalších zraněno.

Ovšem kdo bude teď vládnout? Členy Sovětu to zpočátku vůbec nenapadlo. Až po několika dnech skupina, v níž byli tři bolševici, dva menševici a jeden mežrajonec, tedy člen frakce snažící se o opětovné spojení těchto dvou sociálnědemokratických skupin, začala usilovat o vytvoření „prozatímní revoluční vlády založené na sovětech“. Také někteří poslanci Dumy si s tím lámali hlavu. Když se o půlnoci 14. března (1. března podle starého kalendáře) tito lidé setkali, dohodli se na jmenování vlády. Vážený historik profesor Miljukov, který vedl kadety, prosazoval zachování monarchie s carem Alexejem. Čcheizde to odmítl: „Vždyť mezi lidem panuje vůči monarchii obrovská nenávist!“ O formě vlády tedy rozhodne ústavodárné shromáždění.

Druhý den politici kabinet zformovali, vesměs ze svých lidí, žádný revolucionář či dělník v něm nebyl. Ministerským předsedou a ministrem vnitra se stal kníže Georgij J. Lvov. Před tím vedl Svaz zemstev, který zajišťoval zásobování armády, protože vláda selhala. Ministerstvo spravedlnosti dostal Kerenskij, jediný představitel socialistických stran.

„V minulých dnech byl klíčovou postavou za scénou,“ charakterizoval Kerenského Figes. „On jediný patřil jak do výkonného výboru Sovětu, tak i do Prozatímního výboru Dumy. Přebíhal z jednoho křídla Tauridského paláce do druhého, takže se stal nepostradatelným pro obě. Ačkoli sám sebe považoval za socialistu, ve skutečnosti byl buržoazní radikál, poslanec Dumy a demokratický právník. Formálně patřil ke straně trudoviků, později v pravou chvíli přestoupil k eserům.“ Podle Trockého to byl člověk, který se „kolem revoluce jenom ochomýtal“.

Kerenskij uměl mluvit, uměl rozvášnit davy, a proto se stal jejich miláčkem. Lidé šli za Kerenským, nikoli za Lvovem.

Mikuláš II. žádal své generály, aby povstání v Petrohradě potlačili. Avšak většina jejich vojáků propadla revolučním náladám. Když se panovník vracel vlakem z hlavního stanu do Carského Sela (dnes Puškino), vzbouření vojáci zablokovali trať.

Dva zástupci Dumy odjeli za carem, aby ho přinutili k rezignaci. I náčelník generálního štábu V. M. Alexejev mu to telegraficky doporučil. Všichni se obávali, že pokud by zůstal na trůně, rebelie se přenese i do zákopů.

Car 15. března (2. března) několik hodin rozvažoval, než souhlasil – vzdá se trůnu ve prospěch Alexeje. Ale tento syn trpěl nevyléčitelnou hemofilií. Po poradě s lékařem své rozhodnutí změnil: jeho nástupcem bude velkokníže Michail, jeho bratr. Neuvědomil si však, že to stěží přichází v úvahu, protože Michail se oženil s neurozenou ženou, navíc rozvedenou. Přesto zástupci nového kabinetu a Dumy s Michailem jednali. Panovnický kandidát chtěl vědět, jestli mu jsou schopni zaručit jeho bezpečnost, kdyby carský titul přijal. Odpověděli, že nikoli, lid přestal monarchii milovat, požaduje republiku.

Rusko se prohlásilo demokratickým státem. Prozatímní vláda slíbila všechny demokratické svobody, amnestii pro politické vězně, zrušení národnostních, náboženských a rasových přehrad. Nicméně kabinet mohl dělat jenom ta opatření, s nimiž souhlasil Sovět dělnických a vojenských poslanců, který kontroloval armádu, poštu a železnice. Jenže moc těchto orgánů nesahala daleko. Po celé zemi se zhroutily všechny struktury moci. Vlády ve městech, městečkách i na vesnicích se ujímaly dobrovolné výbory složené z dobrodruhů a dalších podivných lidí, které často vyhlašovaly nezávislost. Chaos, který neuměl nikdo zvládnout, pokračoval.

Ovšem ne všichni nad koncem monarchie jásali. Zvláště prostí vesničané byli zmateni. Ptali se: „Oni nám vzali cara. Co teď s námi bude?“ Ani někteří dělníci, kteří přišli do továren z venkova, se s tím nemohli smířit.

Teprve postupem doby se své víry v dobrotivého báťušku cara zbavovali. Hodně v tom napomohla černá propaganda, kdy se Ruskem rozšířila vlna brožurek zesměšňujících panovníka a jeho rodinu, často oplzlých a plných pomluv, jak se to u svržených božstev s chutí dělá. Tyto hanopisy vymazaly cara z duší lidí.

Země v chaosu

Bezbřehá svoboda, jaká zavládla po pádu carismu, zemi rozvracela. Přispívalo k tomu i dvojí vedení – kabinetem a sověty.

V únorových a březnových dnech se dělníci v mnoha továrnách ozbrojili. Když vláda založila místo policie milice, dělníci odmítli složit zbraně a obvodní sověty je v tom podporovaly. Vznikly Rudé gardy. Do července měly tyto petrohradské oddíly na 20 tisíc členů. Rekrutovaly se z mladých, vzdělaných a kvalifikovaných mužů, buď bolševiků, nebo anarchistů a také do nich vstoupilo hodně Lotyšů. Toto zaměstnání se vyplácelo – dostávali vysoký žold 12–16 rublů denně. Byly to peníze, které Leninovi posílali Němci.

V továrnách, na železnici a jinde se rodily usmiřovací výbory složené z vedoucích pracovníků a řadových zaměstnanců, které měly řešit nejrůznější problémy a snažit se odvracet stávky. Tato forma řízení povzbudila dělníky k tomu, aby si často kladli neúměrné požadavky na mzdy současně se zkracováním pracovní doby. Zaměstnavatelé z toho začínali být zoufalí. Stávky, někdy velmi dlouhé, se množily.

Do chaosu se propadala armáda. Neuvážené znění rozkazu číslo jedna Petrohradského Sovětu (Tento rozkaz vyzval k odzbrojení důstojnického sboru a vytvoření vojenských výborů.) poskytlo vojákům naprostou svobodu. Diskutovali o rozkazech svých velitelů, požadovali osmihodinovou službu a stejná práva jako dělníci, zastrašovali a někdy i mučili důstojníky. K této nedisciplinovanosti je štvali bolševičtí řečníci a jejich letáky. Armáda přestávala být bojeschopná. Navíc mnozí vojáci, zvláště neruští, dezertovali – od března do října utekl milion mužů.

Vláda zápasila i s požadavky některých neruských národů na odtržení. Snažila se je zviklat – v průběhu války musí udržet říši jednotnou. Vůdce eserů Mark Višňak si ji představoval jako decentralizovanou federaci podobnou Švýcarsku. První se odtrhlo Finsko a vyhlásilo nezávislost, ale Sovět i vláda v Petrohradu s tím nesouhlasily. Ukrajincům stačila autonomie.

Přes všechny tyto těžkosti garantoval ministr zahraničních věcí Miljukov spojencům, že Rusko bude pokračovat ve válce. Chtěl, aby po vítězství získalo další území. Narazil na tvrdou opozici ve vládě, kterou představovali Lvov a Kerenskij. Také členové Sovětu protestovali.

Spor se přeměnil ve vládní krizi. Skončila v květnu odchodem Miljukova a jeho kadetů do opozice. Kerenskij přešel ze spravedlnosti na ministerstvo války.

Začátek „celosvětové socialistické revoluce“

V březnu se vrátili ze Sibiře členové bolševického ústředního výboru Josef Džugašvili, který si říkal Stalin, Lev Rosenfeld-Kameněv i poslanec M. N. Muranov. Okamžitě se chopili řízení listu Pravda. Podle usnesení všeruské bolševické konference podporovali Prozatímní vládu a pokračování války s Německem a Rakouskem, dokonce se uvažovalo o sjednocení s menševiky. Ostatně ve většině sovětů už bolševici s menševiky spolupracovali.

Avšak s tím nesouhlasil oblastní výbor strany v průmyslové čtvrti Vyborg: Chceme socialistickou dělnickou vládu a ukončení války! Podpořil ho Lenin svými dopisy ze Švýcarska. Pravda je otiskovala, ale s Kameněvovými poznámkami, že tyto názory nejsou realistické.

Rychlík přivážel sociální demokraty ze švýcarské emigrace. Jeli ve vagonu, do něhož nastoupili v Curychu. Nekuřáci měli jízdenky do první třídy, kuřáci do druhé, jak jim nařídil Lenin. Přesto směli kouřit jenom na záchodě. Lenin si vyhradil zvláštní kupé, v němž četl a psal. Vagon nebyl zapečetěný, jak se občas píše, přesto mu německá vláda udělila právo exteritoriality a její pasažéry němečtí celníci nekontrolovali, zato je hlídali důstojníci z tajné služby.

Třebaže tento průjezd organizovali někteří funkcionáři sociální demokracie ze Švýcarska, Německa, Francie a Švédska, vůdcové těchto stran ho odsoudili. Považovali to za zradu států Dohody. Trvalo však dlouho, než švédská vláda udělila pasažérům tohoto vagonu průjezdní víza. Císař Vilém II. dokonce jednou uvažoval o tom, že v nejhorším případě otevřou německá vojska pro vracející se emigranty volný průchod linií fronty.

Ve švédské metropoli dostal Lenin od Němců dalších pět milionů marek na bolševickou agitaci. Agentem německé tajné služby nebyl, jak se tvrdí. Byl to však politik bez skrupulí. Peníze bral od kohokoli a slíbil mu za ně cokoli.

Nebyl zvyklý riskovat. Průjezd Německem a Skandinávií ho nervoval – co když je někde zadrží? Leninův přítel Karl Radek vzpomínal na to, jak při přejezdu švédských hranic, když do vagonu vstoupili vojáci, v obličeji úplně zbělel.

Na finsko-ruských hranicích čekala na emigranty deputace sociálních demokratů z Petrohradu. Žádní policisté, jak se do poslední chvíle obávali. Jakmile se setkali, vyjel Lenin na Kameněva: „V Pravdě píšete nesmysly!“

Další obavy měl bolševický vůdce z příjezdu do Petrohradu. Ale ani na Finském nádraží na ně v pondělí 16. dubna 1917 po jedenácté večer nečekali policisté, nýbrž zástupy dělníků. Byly Velikonoce, den sváteční, přišlo jich několik tisíc. Mnozí v naději, že dostanou zadarmo pivo, jak se stalo zvykem, když se vraceli ze zahraničí nebo z vyhnanství političtí vůdci.

Do Ruska Lenin přijížděl po sedmnácti letech emigrace, pokud nepočítáme půlroční pobyt v letech 1905–1906. Byl cizinec, zemi skoro neznal. Přesto připravil program přechodu „od prvního stádia revoluce ke druhému“: žádná podpora Prozatímní vládě, rozchod s menševiky, vyzbrojení dělníků, vytvoření bolševického státu a uzavření okamžitého míru. Shrnul to v Dubnových tezích, které sepsal ve svém kupé během cesty.

Jménem petrohradského Sovětu vítal Lenina Čcheidze. Žádal ho, aby napomohl „při semknutí demokratických šiků“. Bolševický vůdce to ostře odmítl.

Vojáci vysadili Lenina na obrněný vůz, odkud promluvil k davu. Vyhlásil začátek „celosvětové socialistické revoluce“ – myslel si, že jakmile se ujme moci v Rusku, rozšíří bolševické panství do celého světa. Vždyť válka, domníval se, přivedla celou Evropu na práh této revoluce. I mnozí bolševici včetně Krupské byli zděšeni – až se seznámí se situací, názory změní.

Lenin byl mizerný řečník. Dokonce neuměl vyslovovat písmeno „r“. Gorkij si zpočátku myslel, že mluví špatně. „Ale za minutu mě, stejně jako všechny ostatní, jeho řeč pohltila. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšel mluvit o tak složitých politických otázkách tak jednoduše. Nešlo mu o vznosné fráze. Každé slovo mělo jasný význam a s dokonalou lehkostí vyslovoval přesně to, co si myslí.“

„Menševici vtipkovali, že není možno soupeřit s člověkem, jako je Lenin, který myslí na revoluci čtyřiadvacet hodin denně,“ uvedl Figes. „Lenina poháněla jeho absolutní víra ve vlastní předurčenost měnit historii. Ani na chvíli nepochyboval, jak jednou řekl, že on je tím pravým člověkem, kdo má třímat ve své straně dirigentskou taktovku.“

Potom Lenina odvezli do paláce Krzesiňské, bývalé baletky a carovy milenky, kde se usídlilo stranické ústředí. Druhý den vyložil své představy ostatním sociálním demokratům – žádné „buržoazní stádium revoluce“, ale rovnou revoluce naše, socialistická! Opět tím všechny překvapil.

Jak to chce zařídit, když bolševici byli v sovětech v menšině? Na prvním sjezdu sovětů, který se konal v červnu, měli eseři 285 delegátů, menševici 248 a bolševici jenom 105. Musíme počkat, až se dělnictvo ještě více zradikalizuje.

Je duben 1917 a do události, která na dlouho radikálně změnila celý svět, zbývá necelý půlrok.

Autor:


Témata: peníze, Zisk, Brána


Hlavní zprávy

Další z rubriky

Polská jízda v září 1939
Útoky polské jízdy šavlemi a píkami proti německým tankům jsou mýtus

Příběhy chrabré polské kavalerie vrhající se sebevražedně na německé tanky a bušící do jejich pancířů chladnými zbraněmi jsou hluboce zakořeněny. Přestože byly...  celý článek

Leopold Šrom (vpravo) popisuje Františkovi Burdovi, jak šel na Němce. Za nimi...
Sestřeloval "skopčáky" nad Slovenskem a zahynul při letecké katastrofě

Před sto lety se narodil Leopold Šrom, vynikající pilot a úspěšný stíhač z řad československého zahraničního odboje, který se vyznamenal především v době...  celý článek

Čínské bojové vozidlo pěchoty VN-17
Čína ukázala své exportní zbraně, výrazně konkuruje Rusku i Západu

Čína předvedla v polovině srpna zahraničním delegátům nejnovější čínskou pozemní bojovou techniku. Šlo o zbraně speciálně vyvinuté pro export.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.