Letec, voják, velitel vesmírné letky, ale také doktor, vědec, autor, astronom a výzkumník. Brigádní generál amerického letectva ve výslužbě Pete Worden má za sebou pestrou kariéru a nezdá se, že by se chtěl zastavit. Odešel z americké vesmírné agentury NASA, aby pomohl ruskému miliardáři Juriji Milnerovi a dalším filantropům poslat sondu ke hvězdám a přispěl tak k hledání mimozemského života.
Peter „Pete“ Worden, oficiální portrét NASA
Do Prahy jej pozval výzkumný tým z Karlovy univerzity a Astronomického ústavu. V Česku se Worden bavil s experty na lasery. Právě neuvěřitelně silný laser podle něj může sloužit jako katapult pro mezihvězdnou sondu i jako prostředek planetární obrany.
Povídali jsme si hlavně o vesmírném programu, jeho slavné minulosti, utahaně komplikované současnosti a opatrně optimistické budoucnosti. Řeč přišla i na roli, kterou hrál Peter Worden v rámci programu Strategic Defense Initiative při ukončování studené války. Jen současné plány amerického prezidenta na vytvoření „vesmírných sil“ nechtěl komentovat, protože od roku 2015 už v NASA nepůsobí. Budoucnost vidí ve spolupráci miliardářů, filantropů, vědců a vlád.
Fascinující začátky vesmírného programu
Váš životopis je nesmírně pestrý. Letec, voják, vědec, astronom, vizionář. Jak sám sebe vnímáte vy?
Celý život jsem byl posedlý vesmírem. Vyrůstal jsem během vesmírného programu Apollo, takže jsem chtěl být astronautem. Dokonce jsem se jednou dostal mezi finalisty na pozici astronauta, ale nakonec mě nevybrali. Od té doby jsem na astronauty tak trochu vysazený.
Vždycky jsem se chtěl věnovat astronomii. Ale kvůli svému snu stát se astronautem jsem vstoupil do amerického letectva. Neplánoval jsem zůstat dlouho, ale nakonec jsem tam sloužil 29 let. Účastnil jsem se spousty zajímavých projektů včetně programu Hvězdných válek (tzv Strategic Defense Initiative, pozn. red.).
Poté jsem pár let pracoval v astronomickém výzkumu a také jsem radil americkým senátorům, kteří mají za úkol dohled nad vesmírnou agenturou NASA. Během těch let jsem si organizaci NASA zamiloval.
Dokonce se o mně jeden čas uvažovalo jako o řediteli NASA, ale nakonec to místo dostal jeden z mých nejlepších kamarádů, Mike Griffin. A ten mě pozval, abych prý přestal agenturu NASA kritizovat a pomohl ji změnit k lepšímu. Ve vesmírné agentuře jsem pracoval devět let jako šéf výzkumného centra Ames Research Center. V roce 2015 jsem odešel „do důchodu“, protože na to mám věk, ale ve skutečnosti nehodlám odpočívat. Přijal jsem nabídku vést iniciativu Breaktrough Prize Foundation.
První umělá družice - Sputnik 1
K tomu se určitě vrátíme. Rád bych se však dostal ke všem těm oblastem, které jste zmínil. Začněme Apollem. Kolik vám bylo let, když jste viděl vysílání z přistání na Měsíci?
Můj první zážitek s vesmírným výzkumem přišel ještě dříve. Když Sověti v roce 1957 vypustili družici Sputnik, Američané je chtěli dohnat za každou cenu, a uspíšili start rakety Vanguard.
Byl jsem tehdy ve třetí třídě, sledovali jsme start rakety ve školní jídelně. Byl jsem malý kluk, tak jsem měl na tu mrňavou blikající televizi celkem špatný výhled. Najednou byl na televizi záblesk, komentátor ani neřekl, co se stalo. Teprve později jsme se dozvěděli, že raketa vybouchla. Pamatuji, že jsem si tehdy říkal, jak je super, že někdo dostává zaplaceno za to, že vyhazuje věci do povětří.
Vypuštění družice Sputnik v roce 1957 (video: Universal News)
Do vesmíru jsem byl zamilovaný už od šesti, sedmi let. Četl jsem knihy o vesmíru, o planetách, o hvězdách. Byla to z historického hlediska nejlepší doba pro zájemce o vesmírnou tematiku.
Bylo mi devatenáct, když Apollo 11 přistálo na Měsíci. Studoval jsem astronomii na Univerzitě v Michiganu. V ročníku nás tehdy bylo přes sto, ale jenom šest z nás studium dokončilo a já jsem, myslím, jediný, kdo se astronomii stále věnuje.
Co utratíme „ve vesmíru“, to se nám dvacetkrát vrátí
To jste asi zvyklý na oblíbenou otázku skeptiků: proč utrácet miliardy za výzkum vesmíru? Komu tím prospějete? Nebylo by lepší utratit ty peníze za něco, co pomůže lidem na Zemi?
Ano, to je častý dotaz. Na to obvykle říkám: žádné peníze jsme neutratili na Měsíci nebo na Marsu. Všechny ty peníze jsme samozřejmě utratili tady na zemi. A za druhé, každý dolar, euro nebo koruna, kterou utratíte na vesmírný výzkum, se vám vrátí pěti až dvacetinásobně ve všech těch inovacích a vedlejších produktech. Je to vynikající ekonomická investice.
„Investice do vesmíru je investice do budoucnosti lidstva.“ |
Ale podle mého je nejdůležitější, že investice do vesmírného výzkumu je investicí do budoucnosti lidstva. Vesmír je tím příštím dějištěm. Vesmír je prakticky nekonečný, pořád tam bude co objevovat. Tím je vesmírný výzkum nesmírně inspirující, a to především pro mladé lidi.
Když jsem psal o filmu Gravitace, všiml jsem si, že díky tomuto hollywoodskému trháku se do tisku opět dostaly rozhovory se skutečnými astronauty. Myslíte si, že je dnes reálný výzkum vesmíru pro publikum méně zajímavý než v minulosti?
Tak především, ten film je hrozný. Nerealistický a zavádějící. Ale problém s tou nezajímavostí je skutečný. Už dlouho jsme ve vesmíru neudělali nic tak zajímavého jako v 60. a 70. letech. Takže ten vesmírný program je skutečně trochu nuda. Ale blýská se na lepší časy.
Je ale nutné se někam vydat. Ne jenom obíhat kolem Země na nízké orbitě. To je možná užitečné, ale těžko to někoho inspiruje. V 60. letech jsme byli na Měsíci, teď je podle mého čas na další planety ve sluneční soustavě. Ale vlády samotné se k tomu moc nemají.
Narážíte na spolupráci soukromých firem a vlád. K takové spolupráci docházelo už od samého začátku, když se podíváme třeba na firmy jako Lockheed Martin nebo Boeing.
Ale to nejsou soukromé společnosti. Někde je přirovnávám k sovětským konstrukčním skupinám, které mezi sebou soutěžily, ale spadaly pod vládu. Také velké firmy jako Lockheed nebo Boeing tak trochu spadají pod vládu, i když neříkám, že se nesnaží.
Teď ale vznikají nové skutečně soukromé firmy. Ne že by nedostávaly peníze od vlády. Myslím, že většina prostředků, které Elon Musk a jeho SpaceX utratili za vesmírný program, pocházela od americké vlády. Ale jsou tu i skutečně soukromé pokusy jako třeba Blue Origin miliardáře Jeffa Bezose.
Jde o to, že kolem vesmírného programu vzniká podnikatelské prostředí. A spolu s tím přichází nová vize. Tito miliardáři vyrostli na sci-fi filmech a jsou teď naštvaní na vládu a NASA, že od přistání na Měsíci skoro nic neudělali. Myslím, že mají potenciál s tím pohnout.
Myslím, že zástupce NASA by mohl namítnout, že přistání na Měsíci bylo tak trochu jako objevení nového kontinentu. Zatímco od té doby NASA tento nový kontinent osidluje a zkoumá. Od roku 1969 přece NASA nezahálela.
Podle mého v podstatě zahálela. Připomínám, že jsem pro NASA pracoval, byla to možná nejzábavnější práce, jakou jsem kdy měl, je to úžasná agentura. Ale podle mého jsou v ní ohromné systémové nedostatky.
Počátkem devadesátých let jsem na to téma napsal článek, nazvaný „Zmrzlina, která líže sama sebe“ (v originále: On Self-Licking Ice Cream Cones). Narážím tím na to, že NASA do značné míry hlavně udržuje sama sebe v provozu. A má k tomu celou řadu politických důvodů, aby nadále dělala to, co dělala. Jenže na to, abyste udělali něco nového, musíte přestat dělat něco z toho, co teď děláte.
Machiavelli řekl, že nejtěžší věc na světě je pustit se do něčeho nového. Protože inovátor narazí na zuřivý odpor těch, kteří jsou spokojeni se starým pořádkem, zatímco ti, kteří by z té inovace mohli těžit, mu nabídnou přinejlepším vlažnou podporu.
V NASA běží souběžně ohromné množství projektů. Možná dávaly smysl v době, kdy vznikaly, ale nyní se tyto projekty zabývají hlavně tím, jak pokračovat v tom, co již dělají. Až na výjimky je to velmi neefektivní organizace s obří setrvačností.
Jaký systém by naopak inovacím prospíval?
Řekl bych, že Elon Musk je dobrou ukázkou toho, že inovace jsou možné. Musk má svou vlastní společnost pod kontrolou, a tak může lépe prosazovat svou vizi. V jeho případě je to osídlení Marsu. Musk nemusí plýtvat prostředky na to, co nechce dělat.
Dalším příkladem je vesmírný program Lucemburska (Worden s Lucemburskem dlouho spolupracoval na rozvoji vesmírného programu, pozn. red.). Nemají velkou vesmírnou agenturu, má to na starost tým lidí v rámci ministerstva průmyslu a obchodu. Mohou se tedy soustředit na strategické investice do nadějných vesmírných projektů všude po světě.
Já sám jsem astronom. Pro mě je zajímavé, že většina velkých teleskopů v USA byla postavena ze soukromých peněz. Postavili je filantropové, kteří chtěli, aby po nich zůstalo něco významného. Vždycky jsem si říkal, zda by něco podobného nešlo i ve vesmírném výzkumu. Hledal jsem mezi miliardáři v Kalifornii, jestli by se někdo takový nenašel.
Nakonec to bylo obráceně, miliardář našel mě. Izraelsko-ruský miliardář Jurij Milner uspořádal ceremonii na oslavu vědců v jednom z ohromných hangárů NASA. Takže jsem tam byl pozván jako jeden z organizátorů, a tak jsem se seznámil s Milnerem. Zjistil jsem, že má ohromný zájem na tom financovat vědu a inspirovat vědce, posílit prestiž vědeckého bádání. Měl zájem o hledání mimozemského života a taky mluvil o vyslání sondy mimo sluneční soustavu.
Zůstali jsme v kontaktu a po nějaké době bylo jasné, že chce, abych se ujal vedení jeho vesmírného projektu. Protože tou dobou jsem začínal mít NASA plné zuby a oni měli plné zuby mě, rozhodl jsem se odejít. Bylo to dobré rozhodnutí, rozjeli jsme od té doby v rámci Breakthrough Prize spoustu projektů. Jurij na tyto projekty již vyhradil stovky milionů dolarů z vlastních peněz a zřejmě tuto částku ještě navýší.
Pro mě je to velmi osvobozující. Z NASA mě málem vyhodili, protože jsem prosazoval mezihvězdnou výzkumnou sondu. Soukromý sektor se může pustit tam, kam se vládní agentury nepouštějí.
Je důležité si uvědomit, že i v soukromém sektoru se do vesmírného programu může investovat buď s vidinou zisku, nebo z filantropických důvodů. Hledání života ve vesmíru vám nejspíš mnoho peněz nevydělá, ale je to něco, co člověka zapíše do dějin.
Jak by podle vás mohli lidé najít život ve vesmíru?
První pokusy se datují do šedesátých let. Šlo o snahy založené na článku Giuseppe Cocconiho a Philipa Morrisona z roku 1959. V něm ukázali, že rádiové vlny o vysoké frekvenci mohou putovat napříč galaxií a bylo by možné je zachytit. A tak několik nadšenců (mezi nejznámější patřil Carl Sagan) začali tyto signály hledat. Od té doby bylo takovýchto iniciativ několik.
Investor Jurij Milner (vlevo) a fyzik Stephen Hawking při oznamování plánu na vyslání miniaturních sond (duben 2016)
Ale jak Jurij Milner zdůrazňuje, máme nyní řádově citlivější přístroje a mnohonásobně lepší počítače na analýzu signálů, takže možná bychom to měli zkusit znovu. Využíváme velké rádiové teleskopy a také začínáme hledat optické signály. Tento stamiliondolarový program Breakthrough Listen postupně rozšiřujeme.
Ale ta iniciativa, ze které mám osobně největší radost, je hledání způsobu, jak realizovat mezihvězdnou výzkumnou sondu. Prošli jsme řadu různých způsobů, jak se o to pokusit, ale většina z nich se ukázala jako neproveditelná. Pak jsme narazili na nápad Philipa Lubina, který byl financován iniciativou agentury NASA – tím chci říct, že i NASA pracuje na úžasných projektech. Lubin rozvíjí metodu vynalezenou už v 60. letech, která spočívá ve využití laseru k postrčení vesmírného plavidla.
Pokud uděláme to plavidlo opravdu malé a laser opravdu silný, můžeme plavidlo urychlit na ohromnou rychlost, třeba na pětinu rychlosti světla. Zjistili jsme, že skutečně dokážeme vytvořit opravdu malé vesmírné plavidlo. (Worden vytahuje z diáře pouzdro na vizitku, ve kterém je maličký objekt připomínající microSD kartu)
Původní sonda byla „příliš velká“
Nová sonda váží necelý 1 gram
Toto je reálné vesmírné plavidlo, sonda, která váží méně než jeden gram, ale obsahuje vše, co taková sonda potřebuje. Má kameru, datové úložiště, baterii, základní navigaci, senzory a umí komunikovat. Teď ještě musíme postavit opravdu velký laser. Pak můžeme k této sondě připojit plachtu, opřít se o ni laserem a vymrštit ji k nejbližší hvězdě. Myslíme si, že bychom to mohli zvládnout v následujících desetiletích.
Plavidlo máte skoro hotové, takže předpokládám, že problém je s plachtou a s laserem.
Ukazuje se, že je opravdu těžké postavit právě takový laser, jaký potřebujeme. Musí být tisíckrát silnější než nejsilnější laser dneška. S dnešními technologiemi bychom to možná dokázali, ale bylo by to neúnosně drahé. My to musíme udělat relativně levně, řekněme do deseti miliard dolarů.
Nyní tedy hledáme partnery, kteří by nám pomohli s výzkumem laserů. To je i důvod, proč jsem v Praze, setkal jsem se zde s výzkumníky laserových technologií (z Laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech, pozn. red.) a myslím, že jsme měli celkem plodnou debatu.
Další problém máme s plachtou, která musí být schopná odolat této ohromné energii a přitom být dostatečně lehká. Tam jsme také úplně na začátku. Nevíme, z jakého materiálu by měla být. Možná to bude nějaká nová generace mylaru.
Poslední a rozhodně ne nejmenší výzva je, jak může tato maličká sonda vyslat signál zpět na Zemi poté, co doletí k nejbližší hvězdě. Jednou z možností je využít plachtu jako satelit. Myslíme si, že takto možná dokážeme poslat několik bytů za sekundu. Ale jsme teprve na začátku vývoje. Pokud se podaří vytvořit prototyp systému (řekněme za miliardu dolarů), mohly by se přidat i další organizace.
Nejdražší je na celém systému právě ten laser. Dodám také, že takový silný laser by mohl mít i další využití. Nejzajímavější je tzv. planetární obrana, což je něco, o co se zajímá právě česká strana (politolog Nikola Schmidt, který astronoma Wordena do Prahy pozval, pracuje na Karlově univerzitě na projektu národní strategie pro planetární obranu financovaném Technologickou agenturou ČR – pozn. red.). Takový laser by umožňoval například odklonit blížící se asteroid.
Celý život se zabýváte vesmírem. Jaká jsou častá nedorozumění a nepochopení týkající se vesmíru?
Myslím, že lidé si neuvědomují, jak ohromný, nesmírně ohromný a prázdný, vesmír je. Proto jsem mluvil o tom filmu Gravitace. Tam se zdá, jako kdyby na oběžné dráze byla jedna vesmírná stanice vedle druhé a astronaut by si mohl odskočit na výlet jen pomocí hasicího přístroje. Na oběžné dráze je pusto a prázdno. Jistě, je tam velké množství „smetí“, ale nezapomínejte, že vesmír je ohromný.
Proč myslíte, že je investice do vesmírného programu důležitá?
Carl Sagan jednou řekl, že kdyby dinosauři bývali měli vesmírný program, tak tu možná ještě jsou. Naráží tím samozřejmě na to odklánění smrtících asteroidů. Ale podívejme se na to i filosoficky. Technologie, která nám umožní zkoumat vesmír, nám také umožní vylepšit život na zemi. Třeba solární panely, které dnes používají lidé po celém světě, původně vznikly pro vesmírný program.
Výzkum ve vesmíru, a tady se zastanu té mezinárodní vesmírné stanice, kterou jsem předtím označil za nudnou, je nesmírně důležitý. Některé experimenty zkrátka nelze provést na zemi. Jde o experimenty fyzikální, biologické i medicínské.
Vesmír může ukončit válku i inspirovat mladou generaci
Pojďme se na chvíli zastavit u zajímavé kapitoly ve vašem životopisu, u tzv. Hvězdných válek. V 80. letech jste sloužil u amerického letectva na pozici zabývající se tzv. vesmírnou obranou. Co nám k tomu můžete, respektive smíte říci?
Počátkem 80. let se prezident Reagan obával narůstajícího počtu jaderných zbraní a eskalujícího konfliktu mezi USA a SSSR. Chtěl změnit pravidla té hry. A vesmír nám to umožnil. Od roku 1983 jsem pracoval s významnými americkými experty na rozvoji různých metod, které by mohly změnit celou tu válečnou dynamiku za pomoci vesmírných sond a vesmírných plavidel.
Sovětský svaz to myslím pozoroval dost znepokojeně. Na něco takového zkrátka neměli peníze. Působil jsem rok v Ženevě, kde jsem se účastnil diplomatických debat mezi Amerikou a Sovětským svazem, a jsem přesvědčen o tom, že program zvaný Hvězdné války významně přispěl k ukončení studené války.
Michail Gorbačov a Ronald Reagan podepisují smlouvu Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty v roce 1987 v Bílém Domě v USA.
Reagan dokázal otevřít možnost, jak ukončit ten konflikt. A samozřejmě tím neupírám zásluhu ostatním, především Gorbačovovi. Ale Hvězdné války byly podle mého důležitým faktorem při ukončení studené války.
Myslíte si, že je vesmírný program pro mladé lidi stále tak inspirující jako za vašeho dětství?
Nějakou dobu byl vesmírný program nudný. Ne že by tam nebylo dobrodružství, ale nebylo vidět. Zkrátka to vypadá nudně. Ale věřím, že se ten zápal zase vrací, a to s tím, jak se otevírají nové možnosti pro malé týmy. Třeba ta naše sonda, tu vyrobili univerzitní studenti. Na oběžnou dráhu ji může dopravit soukromá firma a to relativně levně. Do vesmírného programu se může pustit mnohem více vědců a to je vzrušující. Nepotřebujete miliardy dolarů.
Myslím, že soukromý vesmírný program nás během několika desetiletí, možná už během pouhých deseti let, dostane na Měsíc a na Mars. Pohybuji se v tom a vím o projektech, které zatím nejsou veřejné, a je to podle mého nadějné.
Plánujete tedy, že byste se na Měsíc sám vypravil?
Já osobně se chystám na Mars. Mému otci je o třicet let více než mně a ještě žije. Jestli vydržím tak dlouho jako on, tak se té cesty na Mars dožiji.
