Většina z nás slyšela o bitvě u Waterloo, ale kdo slyšel o sopce Tambora? Uvádí se, že pouhé dva měsíce před Napoleonovou konečnou porážkou v Belgii 18. června 1815, se vzdálený indonéský ostrov Sumbawa stal místem nejničivějšího sopečného výbuchu na Zemi za poslední dva tisíce let.
O život přišlo 100 tisíc lidí. Okolí sopky zasáhly pyroklastické proudy, pobřeží okolních ostrovů vlny tsunami, slunce na týden zakryl oblak popela, který zasypal zemědělskou půdu v jihovýchodní Asii a zničil úrodu. Obě události, Napoleonova porážka i erupce v jihovýchodní Asii, měly ohromný dopad na lidské dějiny. Ale zatímco knihami o Napoleonově porážce u Waterloo byste zaplnili celou knihovnu, těch několik dílek o Tamboře vám na stole nezabere prakticky žádné místo.
Tento měsíc si připomínáme 199 let od této mimořádné geologické události. Na prahu svého dvousté výročí se Tamboře konečně dostává zasloužené pozornosti. Díky kombinaci moderních vědeckých postupů a technik a staromódní detektivní práce v archivech, můžeme erupci Tambory z roku 1815 jednoznačně zařadit mezi největší ekologické katastrofy, jaké lidstvo kdy potkaly.
Odhad oblasti spadu prachové vrstvy a její mocnosti po explozi sopky Tambora v roce 1815
Nejhorší dílo Tambora nenapáchala v tehdejší Nizozemské východní Indii (i když i ty byly dost hrozivé), ale na mikroorganismech Bengálského zálivu. Začalo to tím, že oblak sirných sloučenin vypuštěný Tamborou v následujících dvou letech zpozdil příchod indických monzunových dešťů. To vyvolalo na indickém subkontinentu sucho a neúrodu, horší ovšem byl vznik nového a smrtícího kmenu cholery.
V Indii se cholera vyskytovala vždy, ale podivné počasí v letech 1816-1817 (nejprve sucho, potom nečekané deště a záplavy) změnily ekologii mikroorganismů v Bengálském zálivu. Obecně velmi přizpůsobivé bakterie cholery zmutovaly do nového kmene. Proti němu místní obyvatelé neměli vyvinutou odolnost, a choroba se tak rozšířila po celé Asii a poté zeměkouli. Do konce století si epidemie bengálské cholery vyžádala desítky milionů životů.
Cholera byla pro průběh 19. století stejně určující jako biologická katastrofa známá jako Černá smrt (viz náš článek) pro 14. století v Evropě a na Blízkém východě. Velká část evropské lékařské vědy a moderních veřejných zdravotnických zařízeních vznikala v 19. století v boji proti choleře. Ale až dnes díky obnovenému zájmu vědců o vztah mezi cholerou a změnou klimatu můžeme spojit celosvětovou epidemii cholery a erupci tisíce kilometrů vzdálené sopky Tambora.
Jistota opia
Dalším zasaženým místem byla odlehlá a hornatá provincie Yunnan v jihozápadní Číně. Tam chladné počasí, větry a deště ničily vesničanům jednu úrody rýže za druhou. Situace byla tak extrémní, že místní se živili bílým jílem, rodiče prodávali děti na městských trzích nebo je z milosrdenství rovnou zabíjeli.
Po tříletém hladomoru se zemědělci v Yunnanu ve snaze zajistit se pro případ další pohromy ve velkém vrhli na pěstování plodiny s vyšší tržní hodnotou, opia. Za pár desítek let už máky rostly po celé oblasti a znalost jeho zpracování a pěstování se rozšířila i dále na jih, do vzdálených horský oblastí dnešní Barmy a Laosu. Vznikl "Zlatý trojúhelník" moderního obchodu s drogami.
Tambora je nejznámější a nejlépe popsaný případ extrémního výkyvu počasí v 19. století. Anglické východní pobřeží v červnu bičovaly sněhové bouře, což z léta 1816 činí rok s nejkratším vegetačním obdobím ve známých dějinách. Davy zoufalých a vyhladovělých venkovských obyvatel z amerických států Maine a Vermont prchaly před 40cm sněhovou nadílkou na západ, který byl nejhoršího "tamborského" počasí ušetřen.
Rekonstrukce teplotní anomálie nad Evropou během roku 1816, tzv. "roku bez léta"
Pšenice ze západních států na vyhladovělých trzích vynášela, ale po rozmachu přišel krach, takzvaná Panika roku 1819, která byla první větší ekonomickou krizí Spojených států. Investoři z východního pobřeží po roce 1816 mohutně investovali do zemědělství v západních státech jen proto, aby prodělali kalhoty v roce 1819, kdy se zemědělské trhy vrátily k normálu a ceny komodit šly ke dnu. "Nikdy nebylo tak špatně," psal v té době Thomas Jefferson o obyčejných Američanech, kteří se ještě v 20. letech 19. století potýkali "s nevídanou nouzí".
Vzhůru na led
Ještě významnější byly nepřímé dopady a dozvuky Tambory na vzdálených místech Země; tedy to, čemu klimatologové říkají "telekonexe". Cholera, opium a americká krize roku 1819 jsou tři příklady; dalším je průzkum Arktidy.
Jedním z paradoxních účinků velké sopečné erupce v tropech je, že závoj prachu šířícího se k pólům celou planetu ochladí, ale Arktida samotná se v důsledku změn v rozložení větrů a oceánského proudění v severním Atlantiku výrazně zahřeje. Tato anomálie byla objevena až v roce 1991 po erupci sopky Mount Pinatubo na Filipínách. To byla první velká erupce, kterou jsme mohli pozorovat s využitím moderních klimatologických nástrojů.
V letech 1817 a 1818 začaly na britskou admiralitu přicházet od kapitánů velrybářských lodí zajímavé zprávy o úbytku mořského ledu v okolí Grónska. Obrovské kusy rozbitého ledovcového příkrovu byly k vidění až u břehů Irska a New Yorku. Znovu tak ožila už od alžbětinských dob živená naděje, že se podaří najít severozápadní námořní cestu podél pobřeží Severní Ameriky až do Asie. Britské námořnictvo s generací kapitánů dychtících po slávě, kteří po porážce Napoleona zůstali odsouzeni k pobytu na pevnině, zahájilo půl století drahých a nakonec tragických pokusů najít bájnou severozápadní cestu.
Kaldera Tambory na snímku z oběžné dráhy
Britové tehdy samozřejmě nemohli vědět, že Arktida roztála kvůli Tamboře a že klimatické vlivy tropických erupcí nepřetrvávají déle než tři roky. Ledy zamrzly právě včas na začátek první polární expedice pod kapitánem Johnem Rossem v roce 1818. Roky marných výprav do zamrzlých vod vyvrcholily tragickou Franklinovou výpravou ve 40. letech, při které všichni členové zahynuli a která ukončila hrdinské doby britského průzkumu Arktidy.
O autoroviGillen D’Arcy Wood je profesor na katedře anglistiky na Illinoiské univerzitě v americkém státě Illinois. Je také autorem knihy "Tambora: the Eruption that Changed the World" (Tambora: Erupce, která změnila svět). |
Sopka si žádá uznání
Je načase Tamboře přiznat její místo Napoleona mezi erupcemi. A pak můžeme na 19. století nahlížet novým, "vulkanickým" pohledem. Kdyby nebylo otřesu, který zemskému klimatu připravil výbuch Tambory v roce 1815, možná by nedošlo ani k celosvětové epidemii cholery, rozvoji čínského obchodu s opiem a britské průzkumné cesty do Arktidy by se možná odehrály jinak, či vůbec ne.
Během uplynulých dvou století nám spojitost mezi velkými vulkanickými katastrofami a lidskými dějinami unikala kvůli nedostatečným znalostem a našemu antropocentrickému pohledu na svět, který hledá vysvětlení lidských dějin v lidských činech a pomíjí dopad změn v prostředí. Na začátku 21. století už lépe chápeme, jak propojené jsou lidské a přírodní systémy, a konečně tak můžeme plně pochopit poučení z 200 let staré katastrofy.
Text byl převzat z webu The Conversation se svolením autora a redakčně zkrácen. Původní článek v angličtině naleznete zde.
