Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hackeři nebo smetí? Vyšetřování pádu Columbie se ubíralo různými směry

  9:08aktualizováno  9:08
Vyšetřování havárie raketoplánu Columbia se rozběhlo rychle, ale nalezení příčiny tak rychlé nebylo. Přispěly k tomu i pochyby řady odborníků, podle kterých odpadající pěna nemohla stroj poškodit.

Raketoplán Columbia se rozpadl nad Texasem. Hrozivé záběry jsou z amatérského videa. | foto: NASA

To nic není...

Před přistáním raketoplánu Columbia se v NASA vášnivě debatovalo. Ale nakonec zvítězili „těšitelé“, kteří nechtěli vířit vodu. Více v I. dílu seriálu Karla Pacnera o událostech, které havárii předcházely i následovaly.

Rozpad raketoplánu Columbia nad Texasem (1. února 2003)

Rozpad raketoplánu Columbia nad Texasem (1. února 2003)

Když se 1. února 2003 ráno nad USA rozpadl ve vzduchu raketoplán Columbia při nehodě, která stála život celou posádku (viz. I. díl), před americkým vesmírným programem a lidmi, kteří ho řídili, vyvstala celá řada nepříjemných, ale naléhavých otázek. Co s posádkou Mezinárodní stanice a jak to bude s její další výstavbou? Raketoplány se střídaly s ruskými sojuzy a progressy v jejím zásobování. Teď potrvá rok anebo déle, než se zjistí příčina katastrofy a zbývající stroje přestavíme tak, aby se podobná závada už neopakovala. Jak zajistíme obsluhu ISS? Zvládnou ji Rusové svými loděmi? Kolik milionů budou chtít za tuhle službu? Anebo posádka stanici zakonzervuje a počkáme, dokud neobnovíme starty raketoplánů?

Na tenhle příval otázek neumí v prvních dnech odpovědět. Ať už to dopadne jakkoliv, budování gigantické kosmické laboratoře se opět protáhne o několik let.

Už v neděli 2. února jmenuje O’Keefe mezirezortní vyšetřovací komisi (CAIB). Vychází z předem připraveného scénáře, který vznikl po havárii Challengeru – většina jejích členů je tam uváděna podle funkcí, které zastávají. Jejím předsedou ustanovuje šedesátiletého penzionovaného admirála Harolda W. Gehmana, námořního velitele s vysokou reputací.

Gehman, jemuž přátelé a známí důvěrně říkají Hal, pochází z námořnické rodiny v Norfolku. Narodil se 15. října 1942, jeho otec to dotáhl na kapitána křižníku. Syn šel v jeho šlépějích. Po absolvování strojírenského inženýrství na Pensylvánské státní univerzitě se přihlásil k námořnictvu. Za války ve Vietnamu začínal jako čerstvý poručík s velením bojových říčních lodí a postupně zaujímal stále vyšší funkce. Potom byl kapitánem na různých válečných lodích. V roce 1996 dosáhl čtvrté admirálské hvězdičky a v září byl jmenován zástupcem velitele námořních operací a z toho titulu i členem sboru náčelníků štábů. V září 1997 se vrátil do Norfolku jako velitel americké Atlantské flotily a nejvyšší velitel námořnictva NATO.

Při útoku teroristů z Al-Kajdy na torpédoborec Cole v jemenském přístavu v roce 2000 zahynulo sedmnáct námořníků včetně jeho syna. Přestože byl na tomto případu osobně zainteresován, svěřilo mu námořnictvo jeho vyšetřování. Když odešel v září 2000 do penze, usadil se poblíž Virginia Beach.

„Kdybych hledal důvěryhodného člověka mezi lidmi včetně prezidenta, vybral bych si Hala,“ řekl kontradmirál Mack C. Gaston, který ho zná třicet let. „Můžete se vsadit, že všechny věci nazve přesným jménem a že udělá správná rozhodnutí.“

Gehmana si velice chválí i analytik John Pike, ředitel Global Security, neziskové instituce v Alexandrii, která se zabývá analýzami vojenského zpravodajství a kosmického výzkumu. Podle Pikea má admirál k vedení komise, která pátrá po technických příčinách katastrofy, vysokou kvalifikaci. Navíc postrádá politické ambice, které by mohly tuhle činnost ovlivňovat.

V komisi zasedá pět vojáků. Kromě Gehmana ještě kontradmirál Stephen Turcotte a generálové John L. Barry, Kenneth W. Hess a Duane W. Deal. Turcotte velí Námořnímu bezpečnostnímu středisku v Norfolku a jako pilot nalétal 5 500 hodin. Rovněž Hess a Deal se zabývají bezpečností. Barry byl spojovacím důstojníkem v Bílém domě pro vyšetřování havárie Challengeru. Dr. James N. Hallock řídí odbor vyšetřování leteckých nehod Federálního leteckého úřadu. Za NASA jsou v komisi ředitel Amesova výzkumného střediska dr. Scott Hubbard a jako mimořádný člen bývalý kosmonaut Brian D. O’Connor. Průmysl reprezentuje bývalý prezident firmy McDermott International, Inc., Roger E. Tetrault, který má zkušenosti s atomovými ponorkami. Sekretářem komise je vrchní inženýr NASA T. Bradley.

Později do komise přibírají další specialisty. Nejdřív profesorku dr. Sheilu Widnallovou z Massachusettského technického institutu, odbornicí na lety v extrémních výškách, předtím náměstkyní ministra obrany pro letectvo. Na Gehmanovu žádost tam v březnu přicházejí čtyři noví lidé. Předně profesor dr. Douglas D. Osheroff, laureát Nobelovy ceny za fyziku, ze Stanfordovy univerzity, a první americká kosmonautka, profesorka dr. Sally Rideová, ředitelka Kalifornského kosmického ústavu při Kalifornské univerzitě v San Diegu, která se zúčastnila i vyšetřování katastrofy Challengeru. Z Univerzity George Washingtona pochází dr. John Logsdon, ředitel Ústavu kosmické politiky. O’Connor postupuje své místo kolegovi Michaelu J. Bloomfieldovi, hlavnímu instruktorovi kosmonautů.

Vyšetřovací komise získává specialisty, kteří zkoumají jednotlivé otázky, analytiky, archiváře a další administrativní pracovníky. Nakonec zaměstnává na 120 lidí.

Někteří kongresmani zpočátku volají po ustavení naprosto nezávislé vyšetřovací komise, která by neměla s NASA nic společného – podobně jako Rogersův tým pro Challenger. To Gehman odmítá: „Tahle sestava se skládá z více než deseti lidí, přičemž kterýkoli z nich by mohl být předsedou. Všichni jsou vyšetřovatelskými šéfy se svými vlastními právy či vedoucími ve svých oblastech. Kdyby někdo řekl, že je ovlivňuje O’Keefe či někdo jiný, hrozně by je to urazilo.“

Ohledání ostatků

Ostatky kosmonautů nalézají pátrací týmy v neděli 2. února poblíž městečka Hemphill na západě Texasu. Po prozkoumání lékaři předávají těla příbuzným k pohřbení. Nejdřív ukládají Ilana Ramona v izraelském městě Nahalal. Smuteční obřady Kalpany Chawlaové probíhají v jejím rodišti v Karnalu v Indii. Následují pohřby Američanů, většinou na Arlingtonském národním hřbitově.

Vedení NASA a Bílý dům vylučují možnost, že by se na této havárii podíleli teroristé. Bezpečnostní opatření v Kennedyho středisku i v ostatních zařízeních NASA a spolupracujících firem jsou tak přísná, že je vyloučené, aby někdo propašoval na palubu raketoplánu pekelný stroj. Přesto v březnu policisté zatkli mezi zaměstnanci dodavatelských společností na Floridě čtyři ilegální pracovníky z Mexika – a nikoho to nepřekvapilo. Sestřelit kosmické plavidlo letící ve výšce 80–60 kilometrů je prakticky nemožné. Rovněž nenadálý útok hackerů na palubní počítače odborníci odmítají – přece by jej zaznamenali!

Třebaže sbírání trosek kosmického plavidla teprve začíná, pouštějí se specialisté do pátrání. Vědí, nebo si to aspoň myslí, kde mají hledat. Závada nepochybně vznikla v levém křídle, kde podle telemetrických záznamů stoupala teplota – to ukazovalo na odlupování destiček žáruvzdorné ochrany. Musí se tedy vrátit k možnosti, která je strašila už v průběhu letu – k pádu izolace na levé křídlo.

Už několik hodin po neštěstí přiznává ředitel programu letů raketoplánů Ronald Dittemore, že bohužel právě poškození levého křídla při startu mohlo přispět ke zkáze Columbie, či ji dokonce způsobit. „Snažím se přijít na to, co jsme opomněli, co jsem já mohl opomenout a dovolit tak, aby se to stalo,“ dodává provinile.

Nové modelování situace naznačuje, že zmíněný kus umělé hmoty nemohl ani vysoce citlivé keramické destičky poškodit. Pěna má totiž takové vlastnosti, že nemůže nasáknout vodou a zmrznout, jak se původně myslelo.

Ve čtvrtek 6. února Dittemore vysvětluje: „Utržený kus izolační pěny nemohl způsobit havárii. To prostě nedává smysl! Domníváme se, že musela existovat jiná příčina, a proto pátráme všemi směry.“ A potom novinářům ukazuje kus izolační pěny stejného druhu dlouhý asi 0,5 metru a vážící 1,2 kilogramu. Ta nemohla zledovatět a tím i ztěžknout!

Ve vzduchu raketoplán příliš elegantně nevypadal, ale tato fotografie z roku

Ve vzduchu raketoplán příliš elegantně nevypadal, ale tato fotografie z roku 1981 představuje čestnou výjimku. Zachycuje přistání Columbie na Edwardsově letecké základně na konci letu STS-2 .

Vynořují se další zajímavé informace. Snímky Columbie, které pořídila sledovací stanice letectva (AMOS) na Havajských ostrovech 28. ledna, neukazují, že by stroj byl poškozen. Optická sledovací stanice na letecké základně Kirtland poblíž Albuquerque v Novém Mexiku, která fotografovala raketoplán ve výšce asi 100 kilometrů od 7:56 asi tři minuty, získala hrozivější záběry. Na nich není náběžná hrana levého křídla poblíž trupu hladká, nýbrž rozeklaná, má tvar zubatice.

Zřejmě se poškodil nejméně jeden prefabrikovaný díl tepelné ochrany. Tyto díly s průřezem tvaru U, tedy podobné „hřebenáčům“, se vyrábějí z uhlík-uhlíkového laminátu a měly by vydržet teplotu do 1 760 °C. „Pokud tedy byla porušena celistvost tohoto panelu do té míry, že zde vznikl otvor, mohla tudy vniknout dovnitř křídla horká plazma a začít ho ničit zevnitř,“ soudil v této fázi vyšetřování Antonín Vítek. „Je však málo pravděpodobné, že by na mechanické poškození tohoto podstatně odolnějšího materiálu mohla stačit pěnová izolace. Prvotní příčinu bude nutno hledat jinde.“

Sledovací stanice v Kirtlandu má dalekohledy o průměru 3,5 a 1,5 metru vybavené elektronikou, která odstraňuje chvění atmosféry. Původně vznikla kvůli zkouškám laserových zbraní, ale v roce 1991 ji ministerstvo obrany odtajnilo. Od té doby sleduje všechny expedice raketoplánů. Předpokládá se, že ve výškách okolo 100 kilometrů nad Zemí dokáže identifikovat podrobnosti o velikosti pouhých pět centimetrů. Takto podrobné záběry však NASA novinářům nepředvedla, vydala pouze snímek ukazující siluetu STS-107.

Mezi 3 100 pozorováními, která pořídily radary ministerstva obrany při sledování Columbie, se našel pozoruhodný záznam z druhého dne letu. Od stroje se oddělilo jakési hranaté tělísko velké 30 x 30 centimetrů letící rychlostí 5 metrů za sekundu. Po dvou dnech shořelo v atmosféře. Co to mohlo být? Nikdo netuší. Běžně kosmonauti vypouštějí do prostoru odpadovou vodu, především moč, která se okamžitě mění v krystalky ledu. Byl tenhle kousek tímto odpadem? Anebo se oddělil od nákladu nějaký jiný objekt? Anebo dokonce nějaká část raketoplánu, která se utrhla po srážce s jiným kosmickým objektem? Anebo meteoroid, který minul stroj, aniž ho poškodil? Jisté je, že tento předmět posádka nezaregistrovala.

V úterý prolétává nad oblastí havárie družice Ikonos a pořizuje snímky. Firma Space Imaging, které družice patří, předává záběry zdarma NASA. Je to služba veřejnosti! Jsou na nich vidět objekty o velikosti metr a větší. A to je vodítko k pátrání po troskách, aspoň těch, které nespadly do řek a jezer.

„Jestliže přijdeme během vyšetřovaní na nějaký důležitý bezpečnostní problém, okamžitě ho oznámíme NASA,“ říká admirál Gehman v úterý 11. února v houstonském středisku. Současně zdůrazňuje, že jeho komise nemá žádnou „hlavní teorii“ o příčině havárie.

Když o tom napsaly noviny

Druhý den otiskuje vlivný deník Washington Post zprávy elektronické pošty, které si o svých pochybnostech vyměňovali odborníci NASA. Necelý týden před přistáním STS-107, v pondělí 27. ledna, se zeptal Carlisle Campbell, šéfkonstruktér podvozku z Johnsonova střediska, kolegy Roberta Daughertyho z Langleyho výzkumného střediska NASA v Hamptonu: Co by se stalo, kdyby se poškodily destičky v blízkosti jednoho podvozku? A přiložil video ze startu.

Prohlídka videa Daughertym otřásla. Proto s dalšími inženýry naprogramoval celou situaci do simulátoru raketoplánu a několik hodin ji zkoušeli. Nevypadalo to dobře. Druhý den napsal Daugherty příteli do Houstonu: Ať vystoupí aspoň jeden člen posádky do prostoru a pokusí se podívat, co se tam stalo. Považujeme to za nutné! „Nedovedu si představit, že by při tom kosmonaut udělal víc škod, než kolik by jich mohl odhalit,“ podotkl.

A potom načrtl „absolutně nejhorší možný scénář katastrofy“: Jestliže jsou destičky poškozené, mohla by po vstupu do atmosféry stoupnout teplota v pneumatikách, ty by vybuchly, prorazily kryt podvozku a vystavily vnitřek stroje spalujícímu plazmatu. Pokud by tuhle situaci posádka přežila, musela by se pokusit o riskantní přistání bez podvozku. Nakonec Daugherty zadoufal, že „není tak špatně“. Ovšem není dobré se nechat překvapit a rozhodovat v posledních dvaceti minutách, dodal.

Oba inženýři si vyměnili ještě několik e-mailů, ale k žádnému závěru nedospěli. Daughertymu poděkoval za jeho názor i David Lechner ze skupiny mechanických systémů raketoplánů: „Stejně jako ostatní také my doufáme, že analýza dopadu kusu je dobrá a že všechny tyto diskuse jsou sporné.“

Dotaz z Houstonu na pneumatiky byl naprosto neobvyklý, podivil se šéf skupiny strukturální dynamiky v Langley Howard Adelman, Daughertyho nadřízený. „Normálně nás během letů raketoplánů nikdo nevolá. Vůbec si nevzpomínám, že by s námi někdo něco konzultoval.“

Rovněž Jeffrey King od Johnsonů vyjádřil své obavy: „Jestliže plazma pronikne do podvozkové části, bude tam zaregistrován rychlý nárůst teploty,“ napsal 31. ledna. Je proto třeba zachránit posádku okamžitě po dosednutí raketoplánu na letiště. Ovšem pokud se pneumatiky podvozku ještě předtím nevznítí. William Anders z dodavatelské firmy United Space Alliance, kterou společně založily Boeing a Lockheed, odpověděl sarkasticky: „Proč se takové věci řeší před přistáním, když se měly řešit před startem?“

Na nátlak novinářů, kteří existenci téhle korespondence vyčenichali, nakonec centrála NASA veškerou interní elektronickou poštu o Columbii zveřejňuje. Obsahuje spoustu zajímavých informací. Jenže čeho se mají vyšetřovatelé chytit?

V amerických sdělovacích prostředcích se stále více přetřásá otázka, jestli Columbii nezasáhl úlomek nějaké vyhořelé rakety či družice. Už dřív totiž nacházeli technici po návratu raketoplánů například rýhy na jejich oknech, které nepochybně pocházely ze střetnutí s takovými mikroskopickými částicemi. Úlomek poněkud rozměrnější mohl levé křídlo vážně poškodit.

Na oběžné dráze létá takových kousků na padesát tisíc. Nicméně NORAD, protivzdušná a protikosmická obrana severoamerického kontinentu, sleduje na 9 000 větších úlomků právě proto, aby před nimi varovala posádky kosmických plavidel.

Menší kousky nejsou příliš nebezpečné. Po oběžné dráze se pohybují přibližně stejným směrem a stejnou rychlostí, tedy okolo 8 kilometrů za sekundu. Jestliže by se některé z těchto tělísek srazilo s raketoplánem, bude jejich vzájemná rychlost poměrně malá, a proto nemůže způsobit vážnější škodu.

Spíš se posádky kosmických strojů musí bát meteoroidů, protože ty létají ze všech stran a někdy značnou rychlostí. Šrámy od mikrometeoroidů, kterých si kosmonauti vůbec nevšimli, našli američtí technici nejednou na oknech raketoplánů.

Johnsonovo vesmírné středisko, Texas - po havárii Columbie (únor 2003) -...

Johnsonovo vesmírné středisko, Texas - po havárii Columbie (únor 2003) - Květiny, balónky, vlajky - Amerika oplakává ztrátu sedmi astronautů na palubě Columbie.

Starý raketoplán?

Někteří kritici vyčítají NASA, že Columbii ještě vůbec používal. Tak starý stroj! Vždyť mu bylo 22 let! A letěl už poosmadvacáté! Jistě, auto staré čtvrt století považujeme za starý krám. Jenže o raketoplánech se takto hovořit nedá.

V 70. letech, kdy se tyhle stroje koncipovaly a jejich výroba objednávala, měli američtí odborníci optimistické plány na další pronikání do vesmíru. Podle tehdejších představ měla jejich orbitální stanice Freedom – dnes mezinárodní ISS – už dávno fungovat. Proto měl každý měsíc startovat jeden raketoplán. To se nestalo, létalo se méně často. Vzhledem k tomu, že konstruktéři těchto plavidel počítali s jejich životností na sto kosmických výprav, měly zůstat v provozu více než třicet let. „Columbia tedy byla přibližně ve dvou třetinách své životnosti,“ tvrdí Vítek. „Mohli bychom ji srovnat s dobře zajetým autem po 180 až 200 tisících kilometrů.“

Ostatně každých 4–5 let se modernizuje elektronické vybavení těchto strojů. Vzhledem k tomu, že je vždy na špičkové úrovni, s technikou v našich domácnostech či podnicích je nemůžeme srovnávat.

Po každém návratu raketoplánu technici bedlivě kontrolují všech 30 000 keramických destiček ohnivzdorného pláště. Na počátku osmdesátých let jich každý stroj ztrácel 15–20 kusů, dnes už jenom jednotlivé kousky. Na jejich místa se po návratu okamžitě dolepují nové. Zatímco dva postranní palivomotorové bloky se upravují k dalšímu použití, hlavní nádrž je vždy nová. Tahle pocházela z roku 2001.

Po katastrofě Challengeru zřídila washingtonská centrála NASA oddělení, které se zabývá úrovní spolehlivosti těchto mnohonásobně použitelných strojů. Mike Stamatelatos, jeho šéf, nemůže uvěřit tomu, že dvě havárie připadají na 113 letů. To statisticky nevychází! Když dělali v roce 1995 odhad spolehlivosti, došli k číslu jedné katastrofy na 145 misí, o tři roky později – vzhledem k modernizaci těchto strojů – zvýšili svou prognózu na jednu havárii na 245 expedic. Tento poslední závěr, který měl dokládat, že do konce provozu těchto plavidel už žádné další neztratí, prezentovali představitelé NASA v říjnu 2002 i v Kongresu.

Koncem února nasazuje vojenské letectvo k pátrání po troskách raketoplánu dokonce i špionážní letadlo U-2. Je zapotřebí co nejvíc materiálu, aby si odborníci mohli lépe představit příčinu katastrofy.

Třebaže posádka Columbie zahynula, množství vědecké práce po ní zůstalo. „Z údajů o pokusech, které jsme dostávali průběžně během letu, se dá použít 50–90 %,“ oznamuje v polovině února David Liskowski, vedoucí biologického a materiálového výzkumu na STS-107. Posádka raketoplánu měla na programu 80 vědeckých úkolů.

Například sledování Slunce, které má vést k lepšímu pochopení cyklů jeho činnosti a klimatických změn na Zemi, se naprosto zdařilo. Zachovala se takřka všechna data o chování zkapalněného xenonu, což byl experiment související s tvorbou průmyslových pěn. Rovněž tak sledování a navigace dopravních prostředků na Zemi. Závěry ze studia výroby materiálů za podmínek mikrogravitace jsou použitelné z 50–60 %. Studenti ze šesti zemí mohou mít radost z chování rybek, mravenců, včel, bourců morušových a mravenců, kteří žili v obrovských akváriích a teráriích. Jejich záběry přenášely kamery na Zemi současně s údaji o teplotě a vlhkosti, takže jsou kompletní.

Dochovaly se informace i o průběhu fyzikálních experimentů a závěry z pozorování Země. Například Ramon posílal do řídicího střediska údaje a videozáznamy procesů v zemské atmosféře, prachu a elektrické činnosti v bouřkových mračnech nad východním Středomořím.

Výsledky biologických pokusů, třeba růst krystalů bílkovin, měli odborníci zjistit ve vzorcích preparátů po přistání, ale ty se rozpadly.

Kandidáti na smrt?

Komise otevřeně informuje veřejnost o postupu vyšetřování. Tím upevňuje svou autoritu. Novináři mají možnost ptát se jejích členů na cokoli – a vždycky dostávají přímé odpovědi včetně slůvka „nevíme“.

Členové komise objíždějí všechna důležitá střediska NASA. Navštěvují také neworleanskou továrnu Michoud Operations, kde vyrábějí velké nádrže. Prohlídka právě vyrobeného kusu jim nepřináší nic objevného.

Trosky stroje se ukládají v jednom hangáru v Kennedyho středisku na Floridě, kde je specialisté zkoumají. Admirál Gehman si však 25. února stýská, že zatím se z nich nedá nic vyčíst. Přesto jsou pro ně důležité. „Právě začínáme studovat některé věci, bude to patrně velmi obtížné, ale jsme na počátku toho, abychom ty důležité trendy z trosek poznali.“

Ukazuje novinářům snímky kusu tepelného štítu z levého křídla, které se našly poblíž města Powell v Texasu. „Destičky jsou těžce poškozeny od žáru, možná od horkých plynů,“ dodává. „A to není pro ně po přistání typické. Naopak je to velmi neobvyklé.“

Zatím se našlo 22 563 úlomků raketoplánu, z toho se podařilo identifikovat 16 063 objektů, shrnují členové komise na tiskové konferenci 4. března. Z úlomku náběžné hrany levého křídla získali strusku s vysokým obsahem hliníku a železa. Co to dokazuje? Zřejmě vznikla roztavením části konstrukce křídla anebo jeho upevňovacích prvků. Je naprosto jasné, že uvnitř křídla vznikl velký žár – a to bylo špatné. Teď se v laboratoři modelují změny teploty uvnitř tohoto křídla na základě údajů, které přišly telemetricky. Cíl tohoto experimentu? Zjistit místo, kde byla narušena tepelná ochrana a kudy nejspíš proniklo plazma dovnitř.

Odborníci rozvažují nad kusy poškozených pneumatik levého podvozku. Mohlo jejich narušení zavinit havárii? Ne, rozhodně ne, exploze pneumatik nic nezpůsobila, exploze byla důsledkem jiné vážné poruchy. Jaké poruchy? Jaké závady? O tom odmítají členové vyšetřovací komise spekulovat. Zatím nevědí. Shodují se pouze na tom, že prapříčina havárie je někde v levém křídle.

„Máme telemetrické údaje o podvozku až do chvíle, kdy byl přenos přerušen,“ konstatuje Gehman. „Co se stalo potom, co se stalo po ztrátě signálu, to nevíme.“ Ještě dvě sekundy před ukončením vysílání z Columbie letěl stroj po správné dráze, tedy že hlavní systémy pracovaly. Teprve 25 sekund po odmlčení se raketoplán rozpadl.

Tři dny nato sděluje skupina odborníků z Johnsonova střediska své podezření: patrně se poškodil a později propálil poklop šachty levého podvozku a dovnitř křídla vniklo plazma. Není vyloučeno, že to zavinil náraz izolace krátce po startu. To je pouze jedna hypotéza, připomínají další pracovníci NASA. Možných scénářů příčiny katastrofy máme už deset. Musíme zkoumat všemi směry!

Gehman se schází s O’Keefem. Admirál doporučuje řediteli, aby pracovníci odpovědní za let, kteří selhali, odešli. Třebaže jména nebyla oznámena, všichni se domnívají, že jde především o ředitelku letu Lindu Hamovou.

Úřady vyzývají občany Arizony, Nevady, Nového Mexika a Utahu, aby i oni hledali další trosky. Třebaže většina úlomků spadla jinde, na základě pozorování závěru letu mohly rovněž dopadnout na území těchto států.

O týden později sdělují členové komise novinářům, že se vracejí k první stopě – k možným důsledkům pádu kusu izolace z hlavní nádrže na náběžnou hranu levého křídla. Možná spadl i přímo na trup těsně za kabinou posádky. Naproti tomu se zdá jisté, že dlaždice tepelné ochrany pošramoceny nebyly. Z čeho pocházel tento smrtící materiál? To se právě zjišťuje.

Ve velkém hangáru se specialisté pokoušeli z dochovaných trosek zjistit příčinu...

Ve velkém hangáru se specialisté pokoušeli z dochovaných trosek zjistit příčinu a průběh katastrofy Columbie.

Na místě katastrofy

Trosky, které zatím technici prozkoumali, stejně jako telemetrické záznamy o stavu jednotlivých částí stroje, naznačují zajímavou věc. Předně křídlo bylo poškozeno právě v oblasti náběžné hrany anebo v její blízkosti. Proto chystají modelové zkoušky účinků dopadu větších kusů izolace na dlaždice. Naopak dosavadní výsledky pátrání podporují představu, že se šachta podvozku předčasně neotevřela, že tedy podvozek tuhle tragédii nespustil.

Na veřejném zasedání komise 18. března rozebírají odborníci poslední minuty záznamů z telemetrie. Raketoplán pokračoval v letu podle plánu ještě několik minut po tom, co bylo poškozeno levé křídlo. Jaké části se oddělovaly od tohoto plavidla během návratu nad Kalifornií a Nevadou? To bohužel nevíme. A co od něho odlétlo druhý den expedice? Ani na tuhle otázku nejsme schopni odpovědět. Pokračujeme v matematickém modelování a v experimentech v laboratořích, které směřují k objasnění příčiny narušení tepelné ochrany náběžné hrany levého křídla anebo jejího okolí.

Poblíž texaského městečka Hemphill nacházejí pátrači schránku s magnetickými pásky, na nichž se zapisují údaje, které nedostává Houston telemetricky, jako jsou teplota, aerodynamický tlak, vibrace a další fyzikální ukazatele během sestupu. Vypadá nepoškozeně. Johnsonovo středisko předává kazetu firmě Imation Corp., aby pásky šetrně vyňala. Páska je však v blízkosti hlav přetržená, takže záznam z posledních sekund letu bude zřejmě nečitelný. Co teď? Zkusí to tedy technici v Kennedyho středisku.

Po pěti dnech, koncem března, hlásí odborníci z Floridy, že údaje přečetli a zjistili, že teplota za dvěma panely, které kryjí náběžnou hranu levého křídla, vzrůstala mnohem dřív, než uvádějí záznamy v šachtě podvozku. A to znamená, že tepelný štít byl nepochybně poškozen u této hrany ještě před zahájením sestupu.

Mezitím týdeník Aviation Week & Space Technology napsal, že pracovníci vyšetřovací komise se vydali i po další zajímavé stopě. V létě 1999 přestála Columbia silný déšť na letišti firmy Boeing v Palmdale, když čekala na opravu. Nepoškodila tehdy voda upevnění mezi panely hrany a samotnými dlaždicemi? Ne, vyšetřování ukázalo, že ani prudký déšť nemohl žáruvzdornou ochranu narušit.

Na veřejném zasedání komise na mysu Canaveral ve dnech 25.–26. března kritizuje generálporučík Aloysius Casey, který dřív vedl projekty těžkých nosičů a mezikontinentálních raket, vedení NASA: Nevěnovalo pozornost dřívějším pádům tepelné izolace od hlavní nádrže na křídla. A nedalo příkaz ke zkoumání možných důsledků těchto incidentů v laboratořích a na počítačích.

Komise dochází k názoru, že v budoucnosti se takové pády už nesmějí opakovat. Z tohoto hlediska jsou velké nádrže nepoužitelné a musí se překonstruovat! Ředitel Kennedyho střediska, bývalý kosmonaut generálmajor Roy Dunbard Bridges, který odpovídá za připravenost raketoplánů ke startu, se brání: Nepovažovali jsme ty pády za důležité, protože jsme neměli důvod si myslet, že mohou ovlivnit bezpečnost letu. Předtím jsme mnohokrát přerušili přípravu k vypuštění těchto strojů kvůli jiným závadám, které vypadaly nicotně, a to jenom proto, abychom zajistili vysokou bezpečnost! A vůbec není pravda, že jsme na personál kosmodromu vyvíjeli nátlak, aby Columbia ten den odstartovala, jak tvrdí pan Logsdon. Neměli jsme k tomu důvod!

Nicméně vyšetřovatelé CAIB se stále víc utvrzují v původní hypotéze, že prvotní porušení tepelné ochrany levé poloviny křídla vzniklo blízko jeho kořene, nejspíš v místě, kam dopadl kus izolace, poblíž panelů číslo 5, 6 a 7. Naznačuje to jeden kovový nosník panelu číslo 11, který se našel částečně roztavený.

V podvečer svolává komise tiskovou konferenci. Novinářům oznamuje, že zmíněná izolace zasáhla náběžnou hranu levého křídla poblíž panelu číslo 6 a poškodila místo o velikosti asi 20 čtverečních centimetrů. A to bylo příčinou havárie? Vyšetřovatelé odpovídají vyhýbavě, nemají jistotu. Dosud se našlo takřka 25 tun trosek, ale zmíněný panel mezi nimi není. Předpokládá se, že na zemský povrch dopadla třetina až polovina orbiteru, zbytek shořel v atmosféře. Mimochodem, podle dřívějších testů by díra v destičkách velká 50 x 30 centimetrů neměla bezpečnost sestupu nijak ovlivnit.

Na Wrightově-Pattersonově letecké základně jsme testovali vlastnosti radiolokačního odrazu od objektu, který se oddělil od Columbie druhý den letu, sděluje 1. dubna generálmajor John Barry. Tento odraz odpovídá přechodové části mezi panely náběžné hrany a destičkami.

Komise takový závěr nepřijímá: A co když to bylo něco jiného? Destrukce stroje mohla nastat mnohem později.

Naše raketoplány bombardovalo v minulosti velké množství kusů izolace – připomíná internetové vydání deníku Orlando Sentinel. Nejčastěji bičovaly tyhle kusy Columbii. Například v srpnu 1989 sklouzl po STS-28 kus velký jako nedělní americké noviny, tedy asi 80 centimetrů dlouhý, a někteří odborníci ho srovnávali se zásahem na STS-107. V lednu 1990 udeřil STS-32 úlomek 60 x 30 centimetrů, v prosinci STS-35 přežila 147 kousků, v červnu 1992 byla STS-50 postižena několika stovkami kusů izolace, 28 největších s rozměry 20 x 10 centimetrů, v lednu 1997 se na STS-87 sneslo nejméně 307 úlomků. Odborníci o tomto riziku věděli, uvažovali o různých opatřeních, ale k ničemu radikálnímu nepřistoupili, protože rekonstrukce hlavní nádrže by stála hodně peněz.

Hackeři?

Nicméně toto nebezpečí není jediné. Počítačoví piráti čili hackeři, kteří pronikají do datové sítě NASA, ohrožují pilotované expedice. Zatím vyšel najevo jeden případ. Když se v květnu 1997 chystal Atlantis STS-84 ke spojení s ruskou stanicí Mir, zahltili hackeři část telemetrie přenášející údaje o stavu posádky a stroje. Teprve za pomoci systémů Miru se Američanům podařilo správné informace opět získávat.

Generální inspektorka NASA Roberta Grossová tento případ potvrdila: „Získali jsme údaje o zdravotním stavu kosmonautů a o povaze vnitřního prostředí raketoplánu, které nemohly být pravdivé.“ Současně podotkla, že jenom v roce 1999 zaregistrovala kosmická agentura na půl milionu pokusů o útok na počítačový systém NASA. Úřad musel kvůli tomu zřídit zvláštní protihackerskou jednotku, která ve spolupráci s dalšími bezpečnostními složkami proti počítačovým pirátům bojuje.

Na tiskové konferenci 15. dubna hovoří vyšetřovatelé přesněji: Naše zkoumání zaměřujeme na možnost, že se poškodila anebo vypadla výplň mezi panely číslo 8 a 9. Mohla tak vzniknout mezera široká 25 milimetrů, kterou proniklo plazma dovnitř levého křídla. Příčinu výpadku ještě přesně neurčili. Jinou pracovní hypotézu než známý pád kusu izolace nemají.

O několik dnů později vystupuje na veřejnost se svými závěry i interní komise NASA. Původně měla deset možných scénářů prapříčin havárie. Dnes operuje se dvěma. Nejpravděpodobněji byla narušena tepelná ochrana v okolí panelu číslo 8 – tedy tam, kam dopadla izolace. Ukazují na to jak údaje z telemetrie, tak z magnetofonových pásek, které se našly. A druhá možnost? Narušení náběžné hrany poblíž trupu raketoplánu, ale to je méně pravděpodobné.

Gehmanova komise vydává NASA první dvě doporučení: Zaprvé bude třeba zdokonalit testovací metody, jimiž se zjišťují vlastnosti tepelného štítu raketoplánu. A zadruhé: domluvte se s Národní snímkovací a mapovací agenturou (NIMA) na tom, aby družice fotografického průzkumu snímkovaly všechny pilotované stroje na oběžné dráze, takže by se včas zjistilo jejich případné poškození.

Američané vybavují své výzvědné družice KH-11 nejmodernější elektronickou optikou. K expedici Columbie STS-107 se podle známého a respektovaného kanadského pozorovatele umělých kosmických těles Teda Molczana desetkrát přiblížilo těleso označené jako USA 129 a podle dalších analytiků jednou i USA 161. Jejich vzdálenosti kolísaly, ale kosmičtí špioni mohli poškození raketoplánu – pokud opravdu existovalo – naprosto přesně zjistit, samozřejmě za ideální viditelnosti. Když prolétávali ve vzdálenosti 468 kilometrů, mohli získat záběry s šestnácticentimetrovými detaily a při vzdálenosti 190 kilometrů, což bylo naposled 30. ledna, dokonce šesticentimetrové. Přitom panely na křídlech raketoplánů mají obvykle šířku 66 centimetrů a dlaždice jsou čtverce o hraně 15 centimetrů.

Zůstává však nezodpovězená otázka: Opravdu panovaly vhodné podmínky k vyfotografování raketoplánu? Nepřekáželo by tomu v okamžiku přiblížení přesvícení Sluncem?

Třebaže se americké ozbrojené síly chystaly k úderu na Irák, byly ochotné vyčlenit určitý čas i pro NASA. Bohužel nikdo z vedení kosmické agentury o takový průzkum nepožádal. Navíc nikdo z příslušných manažerů údajně neměl bezpečnostní prověrku pro práci s těmito přísně tajnými údaji.

Konec II. části. (I. díl najdete zde.)

Text je převzatý z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - Souboj o stanice. Byl redakčně upraven.

Autor:



Nejčtenější

Nejšťastnější americká stíhačka. Pilot ji opustil, a tak přistála sama

Convair F-106A Delta Dart

Před téměř půlstoletím se stal v americké Montaně zázrak. Z nebe se snesl na pšeničné pole proudový letoun, který byl...

Nejvtipnější chyby z českého hitu Kingdom Come: Deliverance

Kingdom Come: Deliverance

Kingdom Come je obrovská a propracovaná hra, ale její autory čeká ještě spousta práce při odlaďování mnoha chyb, které...



Prohledejte půl miliardy uniklých hesel. Najdete tam i to svoje?

Ilustrační foto

Úniků dat, často velmi citlivých, stále přibývá. O spoustě z nich se ani nemusíme dozvědět. Kromě e-mailových adres...

Vyfotil jeden jediný atom. Stačil běžný foťák a složitá past

Snímek zachycující jediný atom stroncia v tzv. iontové pasti. Atom je uprostřed...

Atomy jsou pouhým okem neviditelné, to víme všichni. Ale pokud je správně nasvítíte a připravíte pro ně vhodné...

Internet levně a rychle. SpaceX načíná další „megalomanský“ projekt

Falcon 9 připravený pro misi Paz. Všimněte si nového aerodynamického krytu...

Na oběžnou dráhu dnes odstartovala další raketa firmy SpaceX. Tentokrát na palubě ponese mimo jiné i dva experimentální...

Další z rubriky

Vyletí jedna, na Zemi se vrátí tři. Startuje nejtěžší raketa současnosti

Falcon Heavy u startovní rampy LC-39A

Společnost SpaceX by měla v úterý 6. února v 19:30 našeho času provést premiérový start své nové rakety Falcon Heavy....

Historický úspěch. Falconu se povedlo téměř vše, i „baletní“ přistání

Oba boostery rakety Falcon Heavy úspěšně přistály. Navíc sedly téměř synchronně.

V úterý odstartovala z Mysu Canaveral největší a nejvýkonnější raketa světa Falcon 9 Heavy. Podařilo se i přistání dvou...

Ve SpaceX zřejmě udělali malou chybu, auto skutečně doletí skoro k Marsu

Tesla Rodadster Elona Muska ve vesmíru

Elektromobil Tesla Roadster, který miliardář Elon Musk poslal do vesmíru na raketě Falcon Heavy, zřejmě přece jen...

Najdete na iDNES.cz