Dějinný paradox: muž, který chtěl Brauna zabít, mu gratuluje k úspěchu

Nejdřív mu nevěří a k vývoji raket ho nechtějí pustit. Pak přichází válka v Koreji a hvězda Wernhera von Brauna začíná v USA prudce stoupat. Má pomoci armádě. A pak přichází projekt Apollo. Díky Braunovi se Spojené státy stávají vítězi závodu o Měsíc.
V-2

V-2 | foto: public domain

Čtete třetí díl

Seriál o von Braunovi

V květnu 1945 je budoucí otec americké astronautiky zatčen americkou armádou (více v druhém dílu tohoto seriálu). Koncem září 1945 odlétá sedmičlenná skupina německých specialistů v čele s von Braunem do Spojených států. Ironií osudu se na dva týdny zastavuje v Londýně.

Třebaže Němci nechtějí žádné stopy po bombardování vidět, zbořeným domům se vyhnout nemohou. S německým šéfkonstruktérem hovoří i vedoucí britského raketového výzkumu sir Alwyn Crow. Ví, že tento muž patří Američanům, proto mu nečiní žádné návrhy. Pouze chce vědět: Existují nějací další prvotřídní němečtí raketoví konstruktéři?

Američané odvážejí Němce nejdřív na vojenskou základnu poblíž Wilmingtonu ve státu Delaware a potom je prověřují zpravodajci v bostonském přístavu. Část těchto inženýrů posílají, aby vytřídili svou vlastní technickou dokumentaci, kterou americká armáda přivezla, na základnu Aberdeen v Marylandu.

Za první místo pobytu jim určují vojenskou základnu Fort Bliss na předměstí El Pasa v Texasu, kde už dříve zahájili vlastní raketový výzkum. Postupně se tam dostávají další vědci a inženýři z Peenemünde, až je jich 126. Jejich technickým ředitelem není nikdo jiný než opět von Braun. Všichni podepisují kontrakt na půl roku. Teprve později jim ho Pentagon prodlužuje.

Podívejte se na start rakety V-2:

16. června 2017

Němci seznamují americké kolegy se svými projekty a současně připravují vypuštění rakety A-4/V-2. Spolu s pozemní armádou zajišťuje jejich využití firma General Electric v rámci projektu Hermes, jehož cílem má být - jak už víme - vývoj dálkové střely.

První německá raketa se odlepuje z americké půdy 16. ledna 1946 na střelnici White Sands v Novém Mexiku, ale dosahuje výšky jenom 8 kilometrů. Nicméně už za měsíc zdolává výšku 112 kilometrů.

Jakmile Američané poznali vlastnosti V-2, rozhodli se ji používat. Ovšem nikoliv pro potřeby Pentagonu, nýbrž k ucelenému programu výzkumu vrchní atmosféry: studium ionosféry, kosmické a sluneční radiace, atmosférického tlaku a teploty, mikrometeorů, chování pokusných zvířat ve velkých výškách... Pravda, rádi by je využili také k vývoji bojových střel, ale morální důvody jim to zatím nedovolují - v paměti pořád mají rozbombardovaný Londýn a další evropská města. Ostatně od Němců se ledacos naučíme a potom tyhle poznatky využijeme sami podle svých potřeb.

Pracovníci General Electric sestavují v Novém Mexiku V-2 z dílů dovezených z Německa a v březnu úspěšně testují motor této střely. Současně ji zdokonalují – prodlužují její délku o půldruhého metru a současně zvětšují prostor pro užitečný náklad. Potom si připisují další rekordy. Například 17. prosince 1946 dosahuje V-2 výšky 185 kilometrů a v srpnu 1952 dokonce 213 kilometrů. Až do září 1952 jich tam odpálili 69. Během těchto zkoušek si Američané ověřují dílčí části a přístroje připravené pro Hermes.

Protiletadlová raketa Hermes A-l, která se velmi podobá Wasserfallu, prodělává úspěšné letové zkoušky od května 1950 do dubna 1951. Další dva modely A-2 a A-3, které jsou dílem kalifornské Laboratoře proudového pohonu (JPL), se nedaří úspěšně dovést do konce.

Ani Von Braunova skupina nemůže dokončit celou řadu svých projektů. Vyvíjí náporový motor, který má sloužit jako druhý stupeň k A-4 pod názvem Hermes II. Jeho maketu vynáší raketa V-2 do výšky asi 20 kilometrů v listopadu 1948, také statické zkoušky prototypu probíhají úspěšně.

Hermes C má být jednostupňová střela s užitečným nákladem 225 kilogramů a doletem 800 kilometrů. V prvním stupni bude mít šest motorů o celkovém tahu 442 kN a ve druhém stupni jediný, třetí stupeň představuje kluzák o doletu 3200 kilometrů.

Práce na nových zbraních pozastavuje Kongres, který po volbách v listopadu 1946 ovládli republikáni. Prostí Američané mají dost války, chtějí žít v míru a republikáni jim chtějí vyhovět, takže Pentagonu snižují rozpočet - navzdory požadavku demokratického prezidenta Harryho Trumana. Varování britského premiéra Winstona Churchilla před sovětskou hrozbou neberou vážně. Stačí nám dálkové bombardéry!

Tajné služby zjistily, že Rusové získali Gröttrupa a další raketové specialisty. Co tihle lidé dokáží? Jaký je Gröttrup? V červnu 1946 žádají vojáci von Brauna, aby svého bývalého podřízeného zhodnotil. Jeho názor Američany moc netěší. Gröttrup je podle von Brauna „mimořádně chytrý a talentovaný vedoucí vývojové skupiny“, který má schopnost „vybudovat z bývalých peenemündských odborníků výkonný tým, může pro Rusy dále dělat všechny vývojové práce“. Avšak nepodvedl nás von Braun? Nenadhodnotil záměrně jeho znalosti, aby nás přiměl k práci na dalších bojových raketách?

Získané zkušenosti umožňují Němcům i Američanům, aby postavili dvě sondážní rakety: pro námořnictvo Viking a pro armádu Aerobee. A hlavně je později povedou k vývoji taktické střely Redstone.

Kvalitativně nové výsledky dává dvoustupňová raketa Bumper, složená z V-2 a Malinovy WAC-Corporal. Už od začátku se s ní počítá výhradně k civilním účelům, k sondáži atmosféry. V únoru 1949 dosahuje rekordní výšky 392,6 kilometru.

Braun pod dohledem tajných služeb

Třebaže němečtí specialisté přijeli do USA se zvláštním souhlasem vlády, neprošli běžnou celní a pasovou kontrolou. Jejich přítomnost zůstávala tajná. „Americká armáda přiznávala naši existenci ve Fort Blissu jenom velmi pozvolna,“ uvedl Dieter Huzel. „Byli jsme označováni za zvláštní zaměstnance ministerstva obrany (DASE - Department of the Army Special Employees). Dne 13. listopadu 1946 přinesl Herald Post v El Pasu článek s palcovým titulkem »Němečtí vědci poskytnou rozhovory«. Potom 4. prosince následovala velká tisková konference, na níž naši lidé hovořili s novináři.“

Po čtvrt roce protestuje proti zaměstnávání Němců Federace amerických vědců. Přidává se i jeden senátor za demokratickou stranu. Jiný je zase brání: Vždyť tihle odborníci odvádějí výbornou práci. Podle nových pracovních smluv, které podepisují v prosinci 1946, dostávají v průměru měsíčně necelých 450 dolarů, vedoucí pracovníci včetně von Brauna 675 dolarů. Tyhle platy stagnují po tři roky. Pro srovnání: kvalifikovaní dělníci v automobilce si vydělávají 250 dolarů a dělníci v ostatních odvětvích o padesát méně.

Nezvyklý způsob příchodu také znamená, že Němci nemají běžné doklady, nýbrž speciální vojenské průkazy a mohou se pohybovat jenom ve vyhrazených prostorech. Až v roce 1947 získávají větší volnost pohybu.

Ten rok přijíždí do USA také Walter Dornberger. Před tím ho internovali Britové. Nejdřív sepisuje expertízy pro vojenské letectvo. Potom mu firma Bell Aircraft nabízí místo ve svém vedení.

Po ročním pobytu začínají Američané postupně přivážet z Evropy manželky a děti raketových specialistů. Všichni Němci chtějí za oceánem zůstat. Vědí, že doma by museli hledat jinou práci, kdežto tady jsou zaopatřeni a mají naději, že se po několika letech stanou zdejšími občany. Ti, kteří nebyli ženatí, si musí pro své dívky jezdit do Německa na vlastní účet a tam se oženit.

Pro pětatřicetiletého von Brauna skončil rozmařilý život se sekretářkami před dvěma lety. Teď chce založit rodinu - aby vypadal jako správný Američan. Proto si vykoresponduje nevěstu a potom odjíždí na dva týdny do Německa. Po svatbě v luteránském kostele 1. března 1947 se vrací s osmnáctiletou sestřenicí z matčiny strany Marií Quistorpovou, nyní von Braunovou.

Práce na raketách německé konstruktéry příliš nezaměstnávají. Po hektickém období války mají nyní hodně volného času, který věnují studiu angličtiny, hraní šachů a prázdným debatám nad svými vyhlídkami, které považují za beznadějné. Stýkají se především s americkými vojáky, protože civilisté je považují za nacisty, žijí tedy v poměrně uzavřeném ghetu. V tomhle kotli pochopitelně vznikají rozmíšky a animozity, lidé si jdou vzájemně na nervy, hádají se o maličkosti. Von Braun, který má neotřesitelnou autoritu, musí – jak si později posteskl - „uklidňovat horké hlavy“. A také musí stále tvrdit: „Neznepokojujte se, v klidu počkejte až se armáda vzpamatuje, protože ruské nebezpečí bude časem zřetelnější, a potom si nás vzpomenou.“

Ovšem tajné služby Němcům stále příliš nedůvěřují. V roce 1947 sděluje kontrašpionáž při americké vojenské správě v Německu názor na von Brauna: „Podle dokumentů, které máme k dispozici, není dotyčný válečným zločincem. Byl důstojníkem SS, ale z dostupných informací nelze určit, že by byl přesvědčeným nacistou. Americká vojenská vláda v Německu v něm vidí potenciální ohrožení naší bezpečnosti. Obsáhlejší prověrka nemohla být provedena, protože dotyčný byl evakuován ze sovětské okupační zóny.“

V okupovaném Německu probíhá po válce honba za válečnými zločinci, stejně tak kontrola všech občanů, u kterých se zjišťovalo, nakolik propadli nacistické ideologii. Lidi, které vítězové potřebovali, jako byli význační vědci, nositelé různých tajemství, vyzvědači, průmyslníci a podobně, z těchto akcí vyňali – jejich angažovanost vyšetřovali blahosklonně za oponou. Proto přijali Sověti a Američané tisíce odborníků bez ohledu na jejich minulost, aby z nich mohli ždímat jejich znalosti, ale přitom je bedlivě hlídali.

V únoru 1948 proto zní zpráva o von Braunovi mnohem příznivěji než před rokem. Chybí nepříznivé informace, v oddílech SS měl jenom čestnou hodnost. „Rozsah jeho stranické aktivity nelze zjistit. Jako většina členů mohl být pouze čistým oportunistou.“ A pokud se chová v USA loajálně, podle americké vojenské vlády v Německu „zřejmě nepředstavuje ohrožení pro bezpečnost USA“.

Přesto právě tento rok FBI von Brauna vyšetřuje – zřejmě na rozkaz svého ředitele Edgara Hoovera, který některé dokumenty podepsal a jiné mu byly adresovány. Záznamy odtajněné v roce 1999 mají přes 500 stran, ale mnohé údaje či celé spisy jsou začerněné.

První velmi povšechný záznam pochází ze srpna. Zpráva ze 14. září uvádí, že jmenovaný, stejně jako další němečtí odborníci, jsou pod „omezeným dozorem“ úřadovny vojenské kontrašpionáže CIC (Counter-Intelligence Corps). Hlášení 25. září konstatuje: Von Braun se nezajímá o německou politiku a nejsou žádné známky, že jeho přítomnost v USA by byla rizikem pro bezpečnost.

Další zpráva cituje jeho vlastní životopis, ve kterém se snaží zlehčit své členství v NSDAP a v SS. Nepodepsaní američtí autoři připomínají, že podle německého ministerstva zahraničních věcí nebyl von Braun členem nějaké skupiny, která by měla na svědomí válečné zločiny. Major James P. Hamill, který Němcům velí, řekl, že von Braun je raketovým průkopníkem, který se dal do služeb americké armády, a při soukromých rozhovorech zdůrazňuje, že členství v SS bylo jenom čestné. Na vojenské základně v El Paso nyní žijí i jeho rodiče. Otec, který má šlechtický titul baron, byl ministrem v posledním kabinetu před nástupem Hitlera a za vlády nacistů se politicky neangažoval. Kapitán Joseph B. Sestito, zpravodajec označený jako T-1, se pracovně stýká s konstruktérem po celou dobu jeho pobytu v USA a nikdy nezaznamenal, že by mohl představovat bezpečnostní riziko. Totéž potvrzuje kapitán Roger Fox rovněž z armádní zpravodajské služby. I další lidé, jejichž jména jsou začerněna, nemají vůči von Braunovi výhrady. Jeden z nich ho zná od roku 1943 - to znamená, že tento informátor FBI je německého původu. A ten zdůrazňuje, že jeho šéf musel být jako zaměstnanec armády členem NSDAP, ale nebyl horlivým nacistou. Některá hlášení se týkají rovněž Magnuse von Brauna.

Zprávy FBI hovoří i o pobytu sovětského vůdce Nikity Chruščova v září 1959 ve Spojených státech, ale velké části stránek jsou začerněné, zbývající text je buď nečitelný anebo útržkovitý. Vztah této návštěvy k von Braunovi není jasný. Poslední vyšetřování von Brauna pochází z roku 1961.

Začátkem roku 1950 úřady pobyt německých specialistů v USA legalizují. Aby dodržely byrokratický postup, vyvážejí je do sousedního Mexika, kde na jim na tamním americkém konzulátu vystavují víza. „Vzhledem k tomu, že obě města, jak mexický Juarez, tak americké El Paso, leží blízko sebe, zabrala nám celá procedura několik hodin,“ podotkl Huzel. „Dokonce jsme měli i čas dát si v malé restauraci na druhé straně hranice vynikající mexické jídlo.“

Pro raketový výzkum už texaská pevnost nestačí a stejně tak začíná být pro budoucí dálkové rakety těsná novomexická poušť. Na jaře 1950 se němečtí odborníci stěhují do ospalého bavlnářského města Huntsvillu v Alabamě, do objektu prázdné dělostřelecké továrny Redstonského arzenálu. Technický ředitel von Braun se usazuje s manželkou a dvouletou dcerou Iris v pohodlné vile v lesní čtvrti nad městem. Tam také přicházejí na svět jejich další dvě dětí, dcera Margit a syn Peter.

Avšak obyvatelé Huntsvillu dosud nezapomněli na poslední válku, v níž mnohým zůstali jejich synové, manželé, milenci a bratři. Proto se chovají k německým přistěhovalcům odměřeně a studeně. Teprve pod vlivem armádní propagandy, která tvrdí, že tihle Němci nikdy nebyli nacisty, tento odstup pomalu mizí. Pravda, někteří si na tyhle přistěhovalce nezvykli nikdy.

Nové místo pro raketové pokusy objevují vojáci mezi močály poloostrova Canaveral na východním břehu Floridy. Nezbytný cílový prostor v Atlantiku lze vždy poměrně pohodlně označit za nebezpečné pásmo. Tuto základnu zasvěcuje raketa Bumper v červenci 1950.

Válka v Koreji: Postavte bojovou raketu

V létě 1950 dostává americký válečný výzkum a průmysl nový impuls - propuká válka v Koreji. Západ to považuje za generální zkoušku světového komunismu před útokem sovětských tanků na západní Evropu.

Generálové odhazují všechny morální zábrany - teď musíme ubránit svobodný svět! A dávají Von Braunovi 10. července 1950 za úkol, aby urychleně postavil bojovou raketu o doletu 800 kilometrů. Postupem doby se požadavky na její dolet snižují až na 320 kilometrů, ale zvyšují na užitečný náklad - má totiž nést atomovou bombu vážící tři tuny. Tyto práce se postupně vedou pod kódovými označeními Hermes C, Major, Ursa, XSSM-G-14, XSSM-A-14 a od dubna 1952 jako Redstone - to je definitivní název.

Redstone se tyčí do výšky přes 21 metrů, průměr má takřka dva metry a váží skoro 28 tun. Jeho prototyp zaznamenává částečný úspěch při vypuštění ze střelnice na mysu Canaveral 20. srpna 1953 - cíl minul o 240 kilometrů. Další testy počínaje lednem 1954 dopadají lépe. V roce 1956 vynáší Redstone první americkou atomovou bombu ke zkoušce ve vysoké atmosféře.

Už v létě 1955 objednal Pentagon u automobilky Chrysler výrobu těchto střel a v dubnu následujícího roku se v Huntsville formuje první baterie, která jimi bude vyzbrojena. Baterie pod velením NATO na území Spolkové republiky Německo jsou jimi vyzbrojovány od června 1958. Také další nově vznikající jednotky vyzbrojené těmito raketami odjíždějí do Evropy. Vojáci dostávají střelu Corporal s doletem 80 kilometrů, kterou používá armáda už čtyři roky, a neřízenou raketu Honest John o dostřelu 30 kilometrů. Redstone, Corporal a Honest John jsou prvními americkými raketovými nosiči jaderných hlavic. Předtím mohla tyto zbraně dopravovat pouze letadla.

Von Braun se snaží, protože chce v Americe trvale zakotvit. „Má země prohrála už dvě světové války,“ říká jednou bezostyšně. „Příště bych chtěl stát na straně vítězů.“ V dubnu 1955 skládá šéfkonstruktér V-2 spolu s mnoha svými kolegy v posluchárně vysoké školy v Huntsvillu přísahu amerického občana.

Snaží se co nejvíce přivyknout americkému způsobu života. Oblíbil si barbecue, tedy grilování masa, naučil se potápět v moři, ve společnosti vyznává demokratické zásady a dokonce se přidává k lidem, kteří prosazují v Huntsvillu, na někdejším otrokářském jihu, integrované školství – společné školy pro bílé a barevné děti. Nicméně jako ředitel se pořád chová diktátorsky stejně jako v Peenemünde.

Od Redstonského arzenálu se v únoru 1956 odděluje Armádní agentura balistických střel (Army Ballistic Missile Agency - ABMA) pod vedením generála Johna B. Medarise. Do ní přechází celý von Braunův tým.

Ve druhé polovině padesátých let pracují vystěhovalci z Německa na několika typech raket. V rámci projektu družice Orbiter vyvíjí nosič Juno 1, jemuž má sloužit jako první stupeň Redstone. Von Braun pokračuje v konstrukci této rakety i po zamítnutí Orbiteru v létě 1955.

Souběžně staví raketu Redstone II, kterou brzy přejmenují na Jupiter C. První stupeň tvoří Redstone prodloužený o necelý metr a na něm jsou posazeny dva menší stupně na tuhé pohonné hmoty. Na této třístupňové raketě zkoušejí inženýři různé druhy konstrukčních řešení a použití nových materiálů pro bezpečný návrat hlavice k zemi. Při vypuštění 20. září 1956 z mysu Canaveral dosahuje Jupiter C výšky 1096 kilometrů a dopadá ve vzdálenosti 5300 kilometrů. Jako testovací stroj slouží ještě dva roky.

Ovšem armáda potřebuje střelu středního doletu dřív, než dostane mezikontinentální Atlas. Proto na základě těchto zkušeností nechává armáda vyvinout jednostupňovou raketu Jupiter, která může dopravovat atomové hlavice na vzdálenost 2400 kilometrů. Vyrábí je firma Chrysler. Začátkem šedesátých let instalují vojáci třicet těchto střel v Itálii a patnáct dalších v Turecku, takže mají v dosahu hlavní sovětská centra.

Braun má v televizi obrovský úspěch. Ozývá se Disney

Jakmile si von Braun dobře osvojil jazyk své nové domoviny, pouští se s obrovským úsilím do propagace kosmických letů. Trvá mu však dlouho, než prorazí. Rukopis knihy Projekt Mars odmítlo osmnáct nakladatelů - všichni ho považují za čirou fantazii.

Teprve postupně si získává některé redaktory. Nakonec pronikl i na stránky populárního časopisu Collier’s Magazine, který vychází v nákladu čtyř milionů výtisků. Na jaře 1952 tam uveřejňuje třídílný seriál o letech umělých družic, automatů i lidí okolo Země, na Měsíc a na Mars. Ovšem také připomíná, že třicetitunová kosmická stanice se může stát „účinným nosičem atomových bomb“. Lidé tyto články a knihy rádi čtou - nejsou to fantazie spisovatele, nýbrž realisticky vyhlížející úvahy konstruktéra.

Tyhle představy zaujaly známého tvůrce kreslených filmů Walta Disneye. Musím je převést do televizní podoby – vytvoříme třídílný seriál pod názvem Člověk ve vesmíru. První část vysílají v březnu 1955. Von Braun tam odvážně tvrdí: „Kdybychom dnes začali chystat kosmický program, který by měl kvalitní podporu, věřím, že praktickou raketu pro cestující bychom mohli postavit a vyzkoušet do deseti let. Tady vidíte mou představu čtyřstupňové orbitální raketové lodi...“

U televizorů sedí 42 milionů Američanů. To je obrovský úspěch. Druhý díl filmu zobrazuje vyslání lidí na Měsíc. A třetí, který sledují diváci koncem roku 1957, krátce po vyslání prvních dvou sovětských družic, vypráví o cestě na Mars a dále.

Disney mezitím žádá von Brauna, aby spolu s dalšími odborníky vymyslel techniku budoucího světa pro jeho první zábavní park v Kalifornii. A tento Disneyland potom přitahuje miliony návštěvníků.

Von Braun tím podle západoněmeckého časopisu Spiegel získal „mimořádný počet příznivců nejen mezi lidmi technicky naivními, ale i mezi technickými polovzdělanci“. Ve skutečnosti prolomil tradiční přehradu mezi odborníky a obyčejnými lidmi - těm totiž srozumitelně, jejich jazykem, nastínil nejbližší budoucnost světa. A to je zlom.

V roce 1955 se začínají chystat do vesmíru také Spojené státy. Avšak von Brauna vláda odstrčila. Pro Američany zůstává stále cizincem, navíc Němcem s nacistickou minulostí.

V říjnu 1957 triumfuje Sputnik 1, o měsíc později druhá sovětská družice s pokusným psem na palubě. Naproti tomu americká naděje - družice Vanguard 1, vyvinutá Námořní výzkumnou laboratoří - hasne 6. prosince 1957 na mysu Canaveral v moři plamenů.

Mezitím po druhém sovětském úspěchu, 8. listopadu 1957, dostává huntsvillské středisko rozkaz k přípravě vypuštění umělé družice Země. Shodou okolností obrázkový týdeník Life věnuje ten den von Braunovi a jeho myšlenkám sedm stránek: „Už v roce 1952 naléhal, aby USA postavily kosmickou stanici s lidskou posádkou, což by spoutalo vojenské ambice Ruska“.

Von Braun a generál Medaris ještě v prosinci předkládají Pentagonu náčrt plánu využití vesmíru na příštích 15 let: V roce 1960 start první automatické sondy na Měsíc, o dva roky později umělá družice tohoto tělesa, která pořídí snímky jeho odvrácené části. Hned následující rok si Měsíc prohlédnou lidé, v roce 1965 vznikne orbitální stanice okolo Země jako přestupní nádraží pro vyslání tří průzkumníků na lunární povrch v roce 1967. Začátkem sedmdesátých let tam začne 50 mužů budovat stálou základnu.

Zachránce Spojených států

Mezitím inženýři a technici v Huntsvillu usilovně chystají vypuštění družice. Projekt Orbiter přejmenovávají na Explorer. Jako nosič upravují Jupiter C – první stupeň představuje upravený Redstone na kapalné pohonné hmoty, druhý až čtvrtý stupeň tvoří svazky motorů na tuhá paliva. Nosič zvaný Juno 1 vynáší večer 31. ledna (podle středoevropského času 1. února) 1958 první americkou družici Explorer 1. Je to dva metry dlouhý válec s přístroji o celkové hmotnosti 8,22 kilogramu.

„Hrdina svobodného světa!“ - „Zachránce Spojených států!“ - „Člověk, který umí létat do vesmíru!“ Pod těmito titulky objevuje von Braunova génia západní tisk.

O rok později oceňuje přínos německého konstruktéra i prezident Eisenhower. Předává mu nejvyšší vyznamenám určené civilním osobám - Řád za význačné federální civilní služby.

Upravený Jupiter slouží pod označením Juno 2 také k dalším kosmickým pokusům. Nejdřív má vypouštět automatické sondy k Měsíci. Pioneer 3 se však nedostal na translunární dráhu, nicméně aspoň objevil druhý Van Allenův radiační pás obepínající Zemi. Teprve Pioneer 4 v březnu 1959 okolo Měsíce proletěl. Z dalších osmi startů této rakety se daří tři - v letech 1959-1961 vynášejí na dráhy okolo Země vědecké družice Explorer. V prosinci 1958 také dopravuje na balistickou dráhu šimpanze Gordo, který nejprve prochází desetinásobným přetížením, potom okouší stav beztíže na osm minut a při návratu je v přetížení dokonce čtyřicetinásobném. A v květnu následujícího roku zase opičáky Ablea a Bakera.

Inženýři v Huntsvillu rýsují a propočítávají ještě silnější nosiče řady Juno. Avšak ty nepřekračují dveře jejich projekčních kanceláří. Juno 3 měla být vylepšená verze Juno 2 se silnějšími motory na tuhé pohonné látky ve vyšších stupních, avšak její předchůdkyně se příliš neosvědčila. Juno 4 s kapalinovým pohonem ve druhém a třetím stupni prohrála soutěž s konkurenty Thor Able a Thor Delta.

V dubnu 1957 začíná projektovat Super Jupiter mladý německý odborník dr. Heinz-Hermann Kölle, vedoucí oddělení předběžných studií. Kölle dokončil před pěti léty ve Stuttgartu studia a nyní ho jako nadějného raketového konstruktéra pozval von Braun do Huntsvillu. Načrtávání nového nosiče probíhá v tajnosti, ani von Braun o něm neví. Prvořadým úkolem totiž je dokončit Juno 1 jako nosič amerických družic. O Super Jupiteru informují mladí inženýři svého šéfa až po sovětském Sputniku.

Raketu mají pohánět čtyři motory Rocketdyne E-1, každý o tahu 1,65 MN, které jsou ve vývoji. V červenci 1958 navštěvují Huntsville Richard B. Canright a David A. Young z vojenské výzkumné organizace ARPA se zajímavou nabídkou: Pánové, do konce rozpočtového roku, tedy do konce září, nám zbývá 10 milionů dolarů. Nechcete je na něco utratit?

Chceme! A věnují je na vývoj Juno 5, jak se tento záměr od srpna 1958 nazývá.

První stupeň rakety vybavíme osmi motory z balistické střely Jupiter – rozhodují projektanti. Tím ušetříme nejméně 50 milionů dolarů na vývoj pohonných jednotek nových.

Práce na novém nosiči zdárně pokračují. V únoru 1959 dostává opět nové jméno – Saturn. Nakonec se stává výchozí základem pro konstrukci rakety Saturn 1. Ostatně to potvrdil ve svých vzpomínkách von Braunův náměstek William R. Lukas: Od Juna 5 vede přímá cesta k budoucím raketám Saturn.

Avšak pro mohutný nosič Saturn nebude mít armáda použití. Proto převádí prezident celý projekt z resortu ministerstva obrany do správy NASA. A 1. července 1960 získává část prostorů a zařízení Armádní agentury balistických střel civilní kosmická agentura - vzniká Marshallovo středisko kosmických letů (George C. Marshall Space Flight Center - MSFC), pojmenované po generálu George C. Marshallovi, náčelníku štábu armády za druhé světové války, potom státnímu tajemníku (ministru zahraničí) a inspirátoru Marshallova plánu na hospodářské oživení západní Evropy. Prvním ředitelem MSFC se stává von Braun. Má pod sebou na 4 500 lidí - asi tolik, kolik jich měl v Peenemünde před útěkem. Během tří let nabírá další dva tisíce.

Vedoucí oddělení si von Braun vybral především mezi svými rodáky, jenom administrativu řídí rodilí Američané. Vytváří tam hierarchii podobně jako v Peenemünde, kterou tvrdě diriguje. Navíc ve srovnání s americkými konstruktéry německé soukmenovce všestranně zvýhodňuje.

Šéfa z Huntsvillu si začínají zvát ke slyšením ohledně vesmíru i členové Kongresu. Před členy výboru pro astronautiku a kosmický výzkum Sněmovny reprezentantů 2. ledna 1959 prorokuje: Do osmi až deseti let se uskuteční oblet Měsíce lidmi. A vzápětí tam přistanou. S jeho názorem souhlasí ředitel NASA T. Keith Glennan i další představitelé kosmické agentury.

Americký Herr Profesor

Když za ním přijíždějí inženýři z STG, kteří připravují kabinu Mercury, jsou jeho chováním uchváceni. Mluví o jeho charismatu i o tom, že šest a půl tisíce lidí v MSFC má ohromnou chuť se podílet na kosmických projektech. Třebaže raketa Jupiter pochází z jeho dílny, on sám jim radí, aby pro vynesení kabiny Mercury raději použili Atlas. Má větší nosnost, je to raketa mezikontinentální na rozdíl od střely středního doletu Jupiter.

Paul E. Purser současně připomíná, že ve své německé skupině si vybudoval obrovskou autoritu. „Vždycky mu říkají Herr Professor. Není dr. von Braunem, ale Herr Professor. V Německu zní tento titul mnohem lépe.“ Maxime Faget si zase všiml, že von Braun není pouze jejich odborným šéfem, ale i přirozeným vůdcem celé téhle společnosti.

V listopadu 1960 začínají suborbitální zkušební lety kabiny Mercury na špici rakety Redstone. Koncem ledna 1961 následuje pokusný šimpanz Ham. A v létě 1961 astronauti Alan Shepard a Virgil Grissom zakoušejí v těchto lodích při skocích po balistické dráze čtvrthodinové stavy beztíže. A od ledna 1962 začínají jejich kolegové kroužit okolo Země celé hodiny, přičemž je tam vynáší konkurenční Atlas.

Jaká je pravděpodobnost, že Saturn 5 nedopadne na Londýn?

Von Braunova hvězda neustále stoupá. Marshallovo středisko je v NASA největším pracovištěm. Vyvíjí raketu Saturn 5, která má vynášet 140 tun nákladu na nízkou dráhu a je určena k dopravě prvních Američanů na Měsíc. Původně chtěl postavit ještě mohutnější nosič Nova o nosnosti okolo 200 tun, který by je tam měl vynést přímým letem, bez jakéhokoliv manévrování ve vesmíru. Avšak propočty ukázaly, že by ho muselo pohánět v prvním stupni osm silných motorů. Von Braun tuto představu odmítl: Maximálně pět motorů, víc ne! Jenže vytvořit ještě mohutnější motory než se podařilo pro Saturn 5 by vyžadovalo několik dalších let práce. Kennedyho termín - do konce šedesátých let na Měsíci - by se nepodařilo stihnout.

Ovšem někteří lidé nechtějí na von Braunovu nacistickou minulost zapomenout. Ať jsou jeho zásluhy sebevětší! Američtí novináři o něm převelice často píší jako o „německém vědci“. Při jedné tiskové konferenci před startem Apolla 11 mu dokonce kdosi položil otázku: „Doktore von Braune, jak velká je pravděpodobnost, že vypuštěný Saturn 5 nedopadne na Londýn?“ Dotázaný beze slova odešel.

Po návratu prvních astronautů z Měsíce patří von Braun opět mezi nejvzácnější oslavence. NASA mu uděluje další vyznamenání. Kolegové ze zahraničí nešetří blahopřejnými telegramy. Tuto lahodnou pohodu kazí snad jedině Duncan Sandys, jeden z představitelů britské konzervativní strany: „Srdečné blahopřání k vašemu velkému podílu na tomto historickém úspěchu. Jsem rád, že vaše vynikající kariéra nebyla přervána během náletu na Peenemünde před 26 lety.“ Sandys totiž za války předsedal zvláštnímu výboru, který pátral po německých raketových zbraních, a právě na jeho žádost se bombardování Peenemünde uskutečnilo.

Stejně jako mnozí američtí odborníci zastává von Braun názor, že po Apollu musí být okamžitě vyhlášen další velký projekt - výprava lidí na Mars. Ještě v roce 1968, v posledním vydání své knihy Kosmické hranice, píše: „A datum první pilotované marťanské expedice? Ze všech hledisek se zdá nejvhodnější rok 1986.“

Také přemýšlí o mnohonásobně použitelném dopravním stroji. Už v roce 1966 oznámil, že v Huntsvillu studují možnosti stavby kosmického letadla, které by mělo dopravovat na oběžnou dráhu deset lidí a pět tun nákladu. Jeho stavba by přišla v tehdejších cenách na miliardu dolarů. Kdyby tato plavidla dokázala absolvovat celkem 50-100 startů a létala by jednou týdně, pak by vynesení jednoho kilogramu nákladu stálo méně než sto dolarů. Nicméně v šedesátých letech neprojevuje NASA o takový stroj zájem.

V březnu 1970 odchází von Braun do Washingtonu jako náměstek ředitele NASA pro plánování. Americká astronautika si chce vytyčit nové cíle pro další období. Je pochopitelné, že nejlepším hlavním architektem takového plánu může být von Braun. Chce uskutečnit svůj další sen - vyslání lidí na Mars.

Avšak další grandiózní projekty narážejí na odpor veřejnosti. Mezi technikou, která dostala lidi na Měsíc, a životem mnoha milionů prostých Američanů zeje hluboká propast. Životní prostředí ve městech se zhoršuje k nedýchání. Stoupá nezaměstnanost. Desítky miliard dolarů polyká neoblíbená válka ve Vietnamu.

Ještě stihl konzultovat vznik raketoplánů, ale...

Určitým barometrem zájmu o lunární expedice je jejich sledovanost v televizi. Zatímco Apollo 11 kralovalo v kteroukoliv denní a noční dobu, reportáže o Apollu 12 už byly podstatně kratší a z letu Apolla 13 před jeho havárií živé vstupy úplně chyběly. Teprve akce na záchranu této posádky přitáhla diváky k televizorům, zato další expedice opět probíhaly jenom za vlažného zájmu lidí.

Vláda ruší tři výpravy na Měsíc, poslední tedy letí Apollo 17. Z ušetřených dílů Apolla vzniká stanice Skylab, kterou navštěvují tři trojice astronautů v kabinách Apollo.

Komise vedená viceprezidentem Spiro Agnewem předkládá prezidentu Nixonovi tři další možné cíle americké astronautiky: mnohonásobně použitelný dopravní stroj, stálou orbitální stanici a cestu na Mars. Nixon souhlasí s prvním úkolem, tedy s vytvořením flotily raketoplánů.

„Von Braun by nejraději nadále utrácel peníze jako opilý námořník,“ napsal novinář Ron Miller. „Avšak je pravdou, že dnešní nálada v zemi není nákladnému kosmickému programu právě nakloněna.“

Mezitím v Marshallově středisku končí nadvláda Němců. Po von Braunovi tam ještě tři roky řediteluje Eberhard Rees, ale po něm přichází Rocco Petrone, bývalý šéf startovacích operací z Kennedyho kosmického střediska (J. F.Kennedy Space Centrum). Třebaže tam Petrone zůstává jenom rok, spoustu lidí propouští - chybí zakázky.

V létě 1970 se vzdává funkce generálního ředitele NASA dr. Thomas Paine a odchází do soukromého sektoru. Jeho nástupce dr. James Fletcher o von Braunovy rady nestojí, protože žádný rozsáhlý projekt Post-Apollo nechystá.

Německý konstruktér ještě konzultuje některé otázky spojené s vývojem raketoplánu, ale stále víc pociťuje, že je v NASA zbytečný. Po dvou letech proto s chutí přijímá nabídku firmy Fairchild Industries na funkci viceprezidenta pro výzkum a vývoj. Tato společnost se podílí na různých kosmických projektech. Nedávno připravila polopřímé televizní vysílání z umělé družice do skupinových televizorů v Indii - má to být prostředek osvěty mezi venkovany. Nyní chce tento způsob vzdělávání rozšířit do mnoha dalších rozvojových států a von Braun, známý po celém světě, by je měl u jejich vlád prosazovat.

Avšak velkému mágovi najednou přestává sloužit zdraví. V roce 1973, v jednašedesáti letech, zjišťují lékaři, že má na levé ledvině zhoubný nádor a urychleně ji odstraňují. Po dvou letech objevují rakovinu na tlustém střevě, takže ho znovu operují. Třebaže se zákrok zdařil, pacient cítí, že mu odcházejí síly.

Koncem prosince 1976 nalézají lékaři další nádory. Pokoušejí se je opět odstranit, ale bez výsledku. Von Braun proto odchází od firmy Fairchild a zůstává doma. Umírá 15. června 1977 v Alexandrii ve státu Virginie nedaleko Washingtonu.

Tvůrčí duch to nebyl

„Wernher von Braun byl kompetentní inženýr, schopný organizátor, charismatický šéf,“ uvedl jeho životopisec Rainer Eisfeld, politolog z univerzity v Osnabrücku. Avšak tvůrčím duchem nebyl. „Marně bychom hledali von Braunovy myšlenky, které by změnily vývoj raketové techniky,“ napsali Charles Murray a Catherine Bly Coxová v knize o projektu Apollo. „Význam von Brauna, umožněný jeho až mytickým renomé úspěšného konstruktéra zbraní (V-2), ležel v jiné oblasti. Von Braun ovládal umění, jak lidem vnutit ideje. Měl schopnost rozpoutat reklamu, která se blíží pravdě, pro stále další raketové a kosmické projekty.“

Těžko může svět zapomenout na jeho působení v Hitlerově třetí říši. V jednom interview se snažil ospravedlnit slovy: „Pro vědu neexistuje pojem morálka.“ To však není pravda. Z historie známe mnoho příkladů, kdy se velcí mužové vzepřeli vůli diktátorů — i s tím vědomím, že budou za své přesvědčení trpět.

Ovšem von Braun skutečně přispěl značným dílem k vývoji moderní raketové techniky a astronautiky. Zasloužil se o postavení rakety A-4/V-2, která byla pro všechny ostatní odborníky objevem. Díky mimořádným okolnostem mohl jako první prakticky dokázat, že je v silách techniky už první poloviny čtyřicátých let tak velkou a složitou řízenou raketu dokončit. A nejen vyvinout v několika exemplářích, nýbrž dokonce ji také sériově vyrábět. Toto dílo způsobilo přelom v myšlení raketových odborníků, dalo jejich úvahám nový směr i nové rozměry. Ještě v padesátých letech sloužila konstrukce A-4/V-2 jako předloha k novým střelám v USA a v SSSR i k výchově tamních specialistů.

Von Braun by možná neměl v USA takový úspěch, kdyby nespolupracoval na třech filmech Walta Disneye – domníval se v roce 2002 historik Mike Wright z Marshallova střediska NASA. Ukázal totiž přitažlivým způsobem desítkám milionů Američanů, že někdejší sny a sci-fi o pronikání do vesmíru se mohou stát skutečností. Vystupoval přitažlivě a charismaticky – dodal Michael Neufeld, kurátor Smithsonova institutu ve Washingtonu.

Čtete třetí díl

Seriál o von Braunovi

Nakonec se stal hnacím motorem americké raketové techniky a astronautiky. Jeho rakety vynesly první americkou družici, prvního amerického astronauta k balistickému skoku i první lidi na Měsíc. Tento vynikající propagátor a organizátor dal Spojeným státům klíč k vesmíru podobně jako Enrico Fermi – italský fyzik, který z domova emigroval před fašismem - vykoval Američanům klíč k první atomové pumě. Ovšem zásadní rozdíl spočívá v tom, že Fermi se s diktaturou nikdy nezapletl, zatímco von Braun ji bez skrupulí využil k zahájení své profesionální dráhy.

Konec třetího, závěrečného dílu.

Ukázky z knihy KOLUMBOVÉ VESMÍRU – SOUBOJ O MĚSÍC (2004)

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 58 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Z letadla vypouštějí chemikálii do mraků. Takto v Emirátech vládnou dešti

v diskusi je 14 příspěvků

19. března 2024  10:40

Spojené arabské emiráty ve spolupráci s americkým Národním výzkumem atmosféry již třetí dekádu...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 21 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 58 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...