Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jeho rakety ničily Londýn, nadchnul Hitlera a Američany poslal na Měsíc

  1:05aktualizováno  1:05
Před čtyřiceti lety zemřel Wernher von Braun, konstruktér rakety V-2, od níž se učili raketové abecedě inženýři na celém světě. USA mu vděčí za prvenství v závodu o Měsíc. Říkali mu velekněz americké astronautiky.

Wernher von Braun (1912 - 1977), americký raketový konstruktér německého původu. | foto: NASA/MSFC

Čtete první díl

Seriál o von Braunovi

Ten večer, kdy jsem vystupoval z letadla v Huntsvillu, se ve zdejším středisku NASA konal obrovský piknik. Pod širým nebem se veselilo na deset tisíc lidí. Oslavovali velké vítězství — přistání prvních lidí na Měsíci.

Wernher von Braun při této oslavě mimo jiné řekl: „Tento úspěch by nebyl možný bez Marshallova střediska kosmických letů (...) Až se budou školní děti za tisíc let učit jména posádky Apolla, slova „Orel roztáhl křídla“ a název Saturn 5, můžete si být jisti, že se budou učit i o týmu, který dělal raketu Saturn (...) Už dnes vidím před sebou vzrušující budoucnost světa, Spojených států a Huntsvillu.“

Přítomní, mezi nimiž byli čelní představitelé NASA a někteří politici, řečníkovi od srdce zatleskali. Ještě před odchodem z tribuny dostal von Braun dvě upomínkové plakety od obyvatel Huntsvillu a od občanů okresu Madison, kde toto město leží, jako „uznání za prokázané služby“.

Tyto služby jsou nemalé. Von Braun se v šedesátých letech stal jedním z nejznámějších amerických vědců. Mnozí Američané neměli představu, co to je NASA, jméno jejího ředitele neznali už vůbec. Všichni totiž žili v přesvědčení, že šéfem amerického kosmického programu je von Braun. Muž, kterého jmenoval vysokoškolským profesorem Adolf Hitler a jehož rakety bombardovaly Londýn. Muž, který byl vedle prezidenta — jak uvedl časopis Missile Design and Development v roce 1959 — jediným člověkem, jemuž by Kongres uvolnil miliardu dolarů. Muž, kterého spisovatel Norman Mailer nazval veleknězem americké astronautiky, protože ho znal snad každý Američan, zatímco jména ostatních šéfů NASA mu nic neříkala.

Přísně tajná disertace

Životní dráhu von Brauna určilo jeho setkání s Hermannem Oberthem na počátku třicátých let. Mladý student tehdy vstoupil do německé Společnosti pro kosmické lety (Verein für Raumschiffahrt – VfR) a věhlasnému profesorovi při jeho druhém berlínském pobytu zpovzdálí asistoval.

Wernher Magnus Maximilian Freiherr von Braun pocházel ze starobylého rodu pruské statkářské šlechty. Narodil se jako druhý ze tří synů 23. března 1912 ve Wirsitzu (nyní Wyrzysk v Polsku) v rodině barona Magnuse von Brauna, konzervativního junkera a majitele panství ve Slezsku. Rodina se často stěhovala, neboť otec jako státní úředník měnil působiště.

Wernher však není dobrý student. Ve třinácti letech propadá na gymnáziu z fyziky a matematiky. Otec proto rozhoduje, že ho pošle do internátu na ostrově Spiekeroog, kde bude pod přísným dozorem. Teprve Oberthovy Cesty ke kosmickému letu, které tehdy zhltl stejně jako jiné vědeckofantastické příběhy, mění jeho život.

Rovněž matka Emma, zanícená amatérská astronomka a vynikající hudebnice, přispívá k tomu, že syn upřel svůj zájem na vesmír. Ve čtrnácti letech si chlapec sestavuje jednoduchý hvězdářský dalekohled. Vysedává u něho celé noci — pozoruje Měsíc, Mars, hvězdy. Vzdálené světy mu učarovaly a on začíná přemýšlet o cestách, které k nim vedou. Těsně před maturitou na jaře 1930 dokonce píše do školního časopisu povídku Lunetta o kosmické stanici vysoko nad Zemí, která slouží jako meteorologická observatoř a pozorovatelna pro vyhledávání ztroskotaných expedic.

Potom se Wernher von Braun zapisuje na berlínskou techniku. V roce 1932 dosahuje jeho otec vrcholu své úřednické kariéry – Franz von Papen ho pozval jako ministra výživy a zemědělství do své vlády, posledního kabinetu před nástupem Hitlera k moci.

Osmnáctiletý student vstupuje do Společnosti pro kosmické lety, kterou před třemi roky založili nezaměstnaný inženýr Rudolf Nebel, vysokoškolák Willy Ley a advokát Erich Wurm. Pokusy dělají v severozápadní části Berlína Reinickendorfu, na opuštěném vojenském cvičišti.

Mladík tam pomáhá při konstrukci malých kapalinových raket. Pouze jarní semestr roku 1931 pobývá na technice ve švýcarském Curychu. Nadšení ho neopouští ani po úprku zklamaného Obertha v září 1930 domů do Rumunska.

Už dříve hledalo velení německé armády skulinky ve versailleské dohodě, omezující její stavy a výzbroj. Pod vedením plukovníka profesora Karla Emila Beckera, šéfa balistického a muničního oddělení ministerstva obrany, vznikl ke konci roku 1929 návrh na vývoj bojových raket. Na tento typ zbraní totiž dohoda podepsaná po skončení první světové války nepamatovala, protože v té době neměli politici a vojáci o takovém prostředku ani ponětí. Na jaře 1930 určuje ministerstvo vedoucím nově vytvořené raketové skupiny pětatřicetiletého kapitána dělostřelectva Waltera Dornbergera, novopečeného inženýra, veterána z první světové války. Podle programu navrženého Beckerem má nejdříve postavit prachové rakety, jimiž by bylo možné na vzdálenost 8–10 kilometrů ostřelovat protivníka, a ve druhé etapě vyvinout kapalinové rakety s doletem a bojovou náplní větší než má klasické dělostřelectvo. Samozřejmě všechny práce musí zůstat přísně tajné!

Na žádost kapitána Dornberga předvádí skupina nadšenců z VfR v červnu 1932 vojákům svou raketu Mirak II nebo Repulsor; o tom bohužel neexistují přesné záznamy.

Od léta pracuje Dornbergererův tým na dělostřelecké střelnici v Kummersdorfu. Vyvíjí dva raketové motory na kapalné palivo. K této vojenské skupině se připojuje 1. října i von Braun, který po dvou letech studia na technice právě přešel na univerzitu. Důvod jeho nástupu je pochopitelný — plukovník Becker se dobře zná s ministrem von Braunem.

První raketu, kterou armádní odborníci dokončují, nazývají A-1 od Aggregat 1. Je to velmi jednoduchá, takřka půldruhého metru dlouhá a 150 kilogramů těžká střela připomínající Repulsor nadšenců z VfR, která překonává vzdálenost až pěti kilometrů. A-1 pohání motor von Brauna a Waltera Riedela o tahu 2 943 N (2,9 kN), spalující alkohol a kapalný kyslík. Při prvním vypuštění v srpnu 1932 dosahuje A-1 výšky třiceti metrů. Druhý model však při zkoušce vybuchuje.

V lednu 1933 se ujímá moci v Německu Adolf Hitler v čele nacistů – národně socialistické strany Německa NSDAP. „Byl jsem pohroužen do svých raketových myšlenek, a když se na sebe podívám zpátky, spíše jsem nepochopil význam těchto převratných změn či špatnost vlády, která následovala,“ vysvětloval von Braun své tehdejší názory.

Na počátku roku 1934 dopisuje von Braun doktorskou disertaci. Shrnuje v ní teoretické závěry z pokusů s kapalinovým raketovým motorem. Způsob její obhajoby se vymyká všem univerzitním zvyklostem.

V dubnu odevzdává von Braun studii Konstrukční teoretické a experimentální příspěvky k problému raket na kapalná paliva Beckerovi, čerstvě jmenovanému profesoru a děkanu fakulty zbrojní techniky na Univerzitě Friedricha Wilhelma. Aby byla tato doktorská disertace dobře utajena, pozměňuje armáda i její titul — nyní se jmenuje O pokusech se spalováním (Über Brennversuche).

„Práce zůstává utajena podle dohody mezi ministerstvem obrany a pruským ministerstvem pro vědu, kulturu a osvětu. Spolu s posudkem se nalézá ve spisech ministerstva obrany pod číslem Wa Prw 37. Posudek: výborně...“ To je údajně jediný záznam na univerzitě, chovaný mezi tajnými spisy a datovaný 4. června 1934. A 27. července dostává Wernher von Braun doktorský diplom.

Vojáci získávají do své skupiny rovněž další zkušené odborníky z továrny Heylandt, především chemika dr. Kurta Wahmkeho, inženýry Waltera Riedela a Arthura Rudolpha a dále technika Heinricha Grünowa. Od Heylandta si s sebou přinášejí nový typ raketového motoru, který v Kummersdorfu dále vylepšují. Při jeho testování přichází o život 16. července 1934 třicetiletý Wahmke, vojenský studijní ředitel — vedle von Brauna další člen skupiny, který absolvoval univerzitu. A s ním zahynuli rovněž jeho asistent Avin Konrad a pyrotechnik Fritz Völlmecke.

Skupina raketových konstruktérů se rozrůstá, už je jich na osmdesát. V prosinci 1934 zkoušejí dva exempláře dokonalejší rakety A-2, avšak poháněné stejným motorem jako u prvního typu. Stabilitu jejího letu mají zlepšit gyroskopy. Střely, žertovně nazvané podle hrdinů jednoho kresleného seriálu Max a Moric, dosahují při zkoušce z ostrova Borkum v Severním moři výšky 2 200 metrů.

Skutečně tajná zbraň nacistického Německa. Spící agenti měli heslo "les"

Byli to zběhlí vojáci německé a maďarské národnosti. Utekli z naší armády. V Německu je přeškolili na záškodníky a vraceli zpět do Československa. Tady pak čekali na další rozkazy opět převlečení v uniformách čs. armády.

Výřez mapy ČSR zachycující umístění strategických objektů železniční...

Výřez mapy ČSR zachycující umístění strategických objektů železniční infrastruktury určených k poškození, nebo zničení.

Ovšem taková hračka vojákům nestačí. Chceme střelu, která bude létat na vzdálenost 50 kilometrů! Von Braun však v tajném dopisu z 18. ledna 1935 vedení armádního zbrojního úřadu varuje před přílišným optimismem: Nedaří se nám vývoj silnějšího motoru. Neumíme dosáhnout rovnoměrného spalování pohonných hmot, neumíme dobře chladit kapalné palivo, spalovací komory se propalují. Těch problémů je spousta!

Právě v té době vojáci jmenují dr. von Brauna technickým šéfem skupiny po Wahmkeovi. Hlavní důvod? Tradiční pruská úcta k titulární hierarchii. Riedel ví o raketách o hodně více než von Braun, ale není doktorem filozofie, nýbrž pouze diplomovaným inženýrem.

Začátkem roku 1936 určují Dornberger, von Braun a Riedel parametry nové rakety A-4. Bude dlouhá 13 metrů a pomocí motorů o tahu 267 kN dopraví tunu trhavin na vzdálenost 250 kilometrů. Mezitím v únoru testují motor o tahu 9,8 kN pro raketu A-3.

Avšak na zkoušení dálkových střel je Kummersdorf malý. Vojáci a konstruktéři hledají nové místo, nejlépe na pobřeží, aby mohli rakety vypouštět nad moře.

„Vánoce 1935 jsem strávil na otcově statku ve Slezsku,“ vzpomínal později mladý ctižádostivec. „Když jsem se jen tak mimochodem zmínil o tom, že hledám na pobřeží vhodné místo pro pokusnou stanici, navrhla mi matka Peenemünde. Děda tam ještě lovil divoké husy. Prohlédl jsem si toto místo i okolí a na první pohled jsem si je zamiloval.“ Nicméně český raketový specialista Bedřich Růžička v odborné literatuře zjistil, že o tomto prostoru uvažovali vojáci ještě před tím, než jim o něm pověděl mladý doktor. Ovšem jeho doporučení mohlo výběr nového místa urychlit.

Von Braun koketuje i s odchodem z Německa. Když v roce 1936 přebírá ve Francii cenu za nejlepší článek o letech do vesmíru, zmiňuje se bankéři André-Louisi Hirschovi, který ji financuje, o možné emigraci. Pozadí této zmínky později objasnil francouzský vědec a publicista Jacques Bergier: „Von Braunovi šlo především o peníze, ale my jsme neměli dost prostředků, abychom mu předem dali velkou zálohu. Proto zůstal v Německu.“ Zato Willy Ley z VfR emigruje do Spojených států.

Mladý doktor filozofie se chce naučit pilotovat letadla. Proto 1. května 1936 vstupuje do spolku civilního letectva, kde získává pilotní průkaz. Jeho členem zůstává necelé dva roky.

Jen někteří evropští státníci si uvědomují, že Německo ohrožuje mír, po první světové válce slibovaný několika generacím. Hitler vyzbrojuje armádu k novým výbojům a Himmler buduje koncentrační tábory pro statisíce Židů, komunistů, sociálních demokratů a liberálů. Z nacistického Německa a fašistické Itálie utíkají tisíce lidí včetně světoznámých vědců, spisovatelů a umělců. Většina francouzských a britských politiků nad tím zavírá oči, protože doufá, že nacisty nasměrují k pochodu na východ proti ruským bolševikům.

Naproti tomu von Braun žádá 12. listopadu 1937 o vstup do Hitlerovy NSDAP. Je přijat se zpětnou platností od 1. května a dostává legitimaci číslo 5 738 692. Co ho přimělo k tomuto kroku? „Členem strany jsem se stal, když jsem byl asistentem profesora v Berlíně, to znamená státním zaměstnancem,“ tvrdil později. „Jiná možnost neexistovala. Najednou jsem našel v poště dopis, v němž se říkalo: ‚Jsme velmi rádi, že jste byl za své dobré chování vybrán za člena strany. Heil Hitler a svůj příspěvek jste povinen platit od března.‘ Jestliže někdo nechtěl vstoupit, ztratil zaměstnání.“

Ve skutečnosti si členstvím v NSDAP upevňuje své postavení. Vlastnit legitimaci vládnoucí politické strany je výhodné nejen v diktaturách, ale i v zemích demokratických. „Přesvědčeným nacistou von Braun nebyl, zato byl oportunista,“ domnívá se Rainer Eisfeld ve von Braunově biografii. „Ve von Braunově případě to sice za daných okolností znamenalo nezastávat názory nacistů, ale ve skutečnosti je realizovat.“

Jeho hvězda začíná stoupat. Po pravdě řečeno, tento mladý muž mohl jenom stěží najít cestu z hitlerovského Německa. Patřil k tradiční pruské šlechtě, liberální myšlenky mu byly cizí. Jako odborníkovi, cele zaujatému raketami, mu nacistický režim nevadil. Naopak mu poskytoval skvělou příležitost.

Tajemství Peenemünde

Usedom je jedním ze dvou ostrovů, které uzavírají vstup z Baltského moře do Štětínského zálivu. Znají jej pouze rybáři z nedalekých vesnic a šlechtici, kteří tam loví vodní ptáky. Širé moře bude ideální střelnicí a na řetězci ostrůvků můžeme postavit sledovací stanice. Na severozápadním konci Usedomu u ústí řeky Peene leží vesnička Peenemünde. Armáda vykupuje na jaře 1936 severní část ostrova a do prvních staveb investuje 20 milionů marek.

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa...

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa - odvetná zbraň číslo 2 nazývaná V2. Elektrická souprava vpravo vozila do továrny civilní obyvatele z okolí.

V Peenemünde vzniká několik samostatných ústavů zabývajících se vývojem raket, nových druhů letadel a leteckých motorů. Na jaře 1937 se 123 odborníků a 226 dělníků stěhuje z Kummersdorfu na baltské pobřeží. Vojenským velitelem nově zřízeného pokusného střediska pozemní armády Peenemünde-východ (Heeresversuchsanstalt Peenemünde – HVP) se stává rozkazem z 15. května major Dornberger, technickým ředitelem von Braun. A protože pro testování raket tam zatím chybí podmínky, buduje armáda provizorní střelnici a pozorovatelny na ostrově Greifswalder Oie.

Von Braunův štáb se rychle rozrůstá. Provozním ředitelem je jmenován inženýr Eberhard Rees. Inženýr Walter Riedel působí jako jeden z hlavních konstruktérů. Balistikou se zabývá dr. Ernst Stuhlinger, elektronikou dr. Kurt Debus, další specialisté řeší problémy raketových motorů, pohonných látek, aerodynamiky... Nakonec pracuje v Peenemünde dvacet tisíc vědců, inženýrů a techniků. A také tisíce politických vězňů a násilně naverbovaných dělníků z okupovaných zemí. Kromě toho na některých vysokých školách dělají na zakázku von Braunovy konstrukční kanceláře nejrůznější dílčí studie.

Raketoví odborníci vědí, že nejprve musí zvládnout abecedu nové techniky na menších modelech. Teprve potom se mohou pustit do vývoje velkých střel, ze kterých by mohla mít armáda užitek. Další v pořadí je typ A-3, sedm a půl metru dlouhá kapalinová raketa.

Avšak tento model se nedá zkrotit. Ukazují to čtyři pokusy v prosinci 1937 na prozatímní střelnici. Rakety předčasně vybuchují a většina z nich neudrží za letu stabilitu. Nezbývá než místo očekávané operační střely A-4 postavit ještě další experimentální typ A-5.

V březnu 1939 navštěvuje starou raketovou stanici v Kummersdorfu sám Hitler. Plukovník Dornberger a dr. von Braun mu předvádějí hoření dvou motorů na zkušebních stendech a ukazují mu raketu A-3. Vůdce zůstává údajně ve svém úsudku střízlivý: „Ano, je to skvělé!“

Ve skutečnosti ho rakety zklamaly. „Nelíbilo se mu, že se raketa musí plnit dvěma různými kapalnými hmotami a že má dvě nádrže,“ uvedli Kroulík a Růžička v knize o historii vojenských raket. „On sám spoléhal na sílu letectva a tankových vojsk. Úspěšné tažení v Polsku jako by potvrzovalo jeho názor – válku je možno vyhrát i bez raket. Dva týdny po porážce Polska doporučil omezit rozpočet raketového ústavu.“

Měsíc po útoku na Polsko, 1. října 1939, raketa A-3 poprvé úspěšně startuje. Stabilizují ji pomocí gyroskopů a na cíl ji navádějí rádiem. Vypustili jich celkem pětadvacet, část dosáhla výšky 15 kilometrů a vzdálenosti 18 kilometrů, některé jejich hlavice se v pořádku vrátily na zem pomocí padáků.

Tím se otevírá cesta k vývoji mohutného nosiče A-4. Na motoru pro tento typ pracuje už tři roky skupina dr. Waltera Thiela.

Tajemství studené války: Československo bylo obloženo jadernými minami

Dříve tajné zpravodajské informace Varšavské smlouvy vydávají tajemství. Na československé tanky čekaly v Německu jaderné miny. Ty největší měly třikrát větší účinnost než bomba svržená na Hirošimu.

Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští...

Fotografie komponentů cvičné jaderné miny, na které se učili českoslovenští vojáci.

Avšak rychlé vítězství na východě dále zmenšuje v Hitlerových očích význam těchto střel. Nicméně vojáci investovali do těchto nových zbraní velké prostředky, a proto se nevzdávají. Thieleho motor pro A-4 triumfuje 21. března 1940 – ve zkušebně hoří bez závad plných 60 sekund.

V této době, kdy není další osud raket jistý, žádá von Braun o vstup do SS, což je elitní ozbrojená síla nacistické strany NSDAP. Dostává legitimaci s členským číslem 185 068, datovanou 1. května 1940, a hodnost untersturmführera (v armádě to odpovídalo hodnosti poručíka). „Tento způsob odpovídal politice SS poutat k sobě osoby, na kterých měla zájem,“ napsal Eisfeld. Jeho kariéra zdárně pokračuje: v listopadu 1941 je obersturmführerem (nadporučíkem), o rok později hauptsturmführerem (kapitánem) a v červnu 1943 sturmbannführerem (majorem).

Američanům v roce 1947 tvrdil, že za ním přijel vysoký důstojník SS s přímou výzvou ke vstupu od šéfa nacistických ozbrojených složek Heinricha Himmlera. Radil prý se o tom s Dornbergerem. Ten odpověděl, že „nezbývá jiná možnost než vstoupit“, pokud mu „záleží na pokračování společné práce“. Potom údajně dostal ještě dvě další výzvy.

V srpnu 1940, dva měsíce po pádu Francie, se Hitlerovi zdá, že v každé válce snadno zvítězí. Proto nařizuje zastavit všechny výzkumy a práce na zbraních, které nemohou být zařazeny do výzbroje během jediného roku.

Generál Dornberger se přesto snaží zainteresovat na vývoji raket vojenské kruhy. Vždyť vedle „materiálního působení“ bude mít toto ostřelování „nejvyšší účinky morální“. Jindy zase argumentuje, že „vyvoláním paniky a dezorganizací podstatně přispějeme ke skončení války“ – samozřejmě vítězné války. V březnu 1941, kdy je jasné, že německé letectvo nesrazilo Velkou Británii na kolena, prohlašuje, že úkolem raket je, aby „ve dne v noci v nepravidelných intervalech a nezávisle na počasí byly cíle, jako jsou Londýn, průmyslové oblasti, přístavní města a podobně, pod palbou“.

Sám Adolf Hitler už na podzim 1940, kdy vidí, že nemá dost letadel, aby bombardováním zlomil odpor Britů, mění na rakety trochu názor. A o dva roky později, když spojenecké letectvo těžce zasahuje německý průmysl, velikášsky přikazuje: „Okamžitě připravte ofenzivu A-4 proti Anglii! Musí ji bombardovat tři tisíce raket měsíčně.“ A z fronty jsou také stahováni mnozí specialisté.

V době, kdy se o tomto požadavku diskutuje ve vůdcově hlavním stanu, raketa poprvé exploduje. Dne 18. března 1942, po třech týdnech nepřetržitých zkoušek, vybuchuje její spalovací komora. Rovněž 13. června selhává pokusný start — ve výšce asi 4 000 metrů vypovídá z neznámých příčin motor službu. I třetí prototyp 16. srpna havaruje. Teprve čtvrtý model, vypuštěný 3. října, dosahuje výšky 90 kilometrů a po 130 kilometrech letu dopadá necelých 4 000 metrů od cíle.

Raketa A-4 je dokonalým výtvorem raketové techniky své doby. Měří 14 metrů, u paty má průměr 3,5 metru. Z hmotnosti 13 tun připadá takřka 9 tun na palivo. Kapalinový motor o tahu 249 kN spaluje etylalkohol a tekutý kyslík. Stabilizaci za letu zajišťují gyroskopy, ocasní plochy na konci trupu i kormidla zasahující do proudu výfukových plynů. Na cíl vzdálený asi 300 kilometrů donese až jednotunovou nálož.

Kdo byl jejím autorem? Podle Dornbergera je von Braun více organizátorem než konstruktérem. S raketovou technikou ho důkladněji seznámil až Riedel. Ano, mladý doktor překypuje nápady, ale často fantastickými, které musí Riedel otesávat do realističtější podoby. Zkušený inženýr si vzal mladého doktora do učení a předával mu nezbytnou technickou výzbroj.

„Za hlavního tvůrce raketového motoru je třeba v daleko větší míře považovat dr. Waltera Thiela,“ napsali Kroulík a Růžička. „Na základě jeho výzkumů byla učiněna důležitá rozhodnutí o výběru pohonných hmot, o jejich nejvhodnějším směšovacím poměru, o nejvýhodnějším tvaru spalovací komory i o vlivu neúplného spalování.“

Raketu A-4 vymyslela a uvedla do provozu velká skupina odborníků, kterou von Braun řídil. „Konstruktéři si zajistili podporu několika desítek fyziků, chemiků a techniků z univerzit a technických vysokých škol v Göttingenu, Lipsku a Halle, v Darmstadtu, Drážďanech, Hannoveru a Stuttgartu,“ připomněl Eisfeld.

Rakety vzbuzují zájem druhého muže říše Heinricha Himmlera, nejvyššího šéfa policie a SS. Rád by totiž podřídil všechny perspektivní výzkumy svému štábu. Proto také v prosinci 1942 přijíždí do Peenemünde. „Německý lid čeká na zázračnou zbraň,“ říká von Braunovi. A pak mu nabízí: „Mám volný přístup k vůdci a mohu vám pomoci.“

Po třech desítkách zkušebních letů, z nichž mnohé skončily havárií, je 26. května 1943 rozhodnuto zahájit sérovou výrobu těchto střel. Nejsou však úplně hotové – o tom svědčí skutečnost, že v letech 1944-1945 do nich konstruktéři zavedli na 60 tisíc změn. Ovšem Němci ustupují spojeneckým vojskům v Africe i na východní frontě. Hitlerova blesková válka ztratila dech, a proto vojáci hledají nové zbraně. Göringova Luftwaffe zase počítá s letounovou střelou Fi 103, známou jako V-1, vyvinutou v konkurenčních laboratořích v Peenemünde-západ. Jak A-4, tak Fi 103 jsou určeny k bombardování nepřátelského týlu.

Vypuštění A-4 chce vidět Himmler. Proto přijíždí koncem června 1943 znovu do Peenemünde. Von Braun si kvůli tomu obléká černou uniformu SS. Před druhým nejmocnějším mužem říše startují dvě rakety – jedna havaruje, zato druhá Himmlera uchvacuje.

Dva týdny nato dostává raketová střelnice nové pomocníky, první vězně z koncentračního tábora Buchenwald. Vedení Peenemünde si je vyžádalo už dříve.

Pod dojmem náporu Rudé armády na východě a Spojenců v Africe, se Hitler v létě 1943 opět zajímá o rakety. Nemá však chuť jezdit na nějakou střelnici. Ministr válečného průmyslu Albert Speer domluvil pozvání generála Dornbergera, dr. von Brauna a dr. Steinhoffa do vůdcova hlavního stanu ve Východním Prusku. Dne 7. července předvádí tato trojice Hitlerovi, Speerovi a nejvyšším vojenským velitelům film o prvním úspěšném startu A-4, modely a kresby. Hlavní slovo má mladý technický ředitel, který dokáže zaujmout i laiky.

Čtete první díl

Seriál o von Braunovi

Hitlera ukázky nadchly. Okamžitě zařazuje tento program mezi nejnaléhavější válečné úkoly a von Brauna jmenuje titulárním vysokoškolským profesorem. Po několika dnech mu posílá vlastnoručně podepsaný jmenovací dekret.

Jednatřicetiletý konstruktér stojí na vrcholu své tajné slávy.

Pokračování zítra.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Letecká show na moskevském veletrhu MAKS 2017
Moskevský aerosalon ukázal novou ruskou stíhačku

Největším lákadlem prestižního veletrhu letectví a kosmonautiky MAKS 2017 je představení nového stíhacího letounu MiG-35.  celý článek

Válečná loterie: před 100 lety určili v USA pořadí odvodů
Válečná loterie: před 100 lety určili v USA pořadí odvodů

VIDEO Před 100 lety se v americkém senátu uskutečnilo důležité losování. To určilo, v jakém pořadí přijdou muži k lékařské prohlídce před nástupem do armády....  celý článek

Cvičná letadlová loď USS Wolverine
Dvě americké letadlové lodě s kolesy brázdily místo oceánů jezero

Během druhé světové války provozovalo americké námořnictvo dvě "sladkovodní" letadlové lodě, které měly velký podíl na vítězství v Pacifiku, protože poskytly...  celý článek




Xiaomi Mi Band 2Xiaomi Mi Band 2

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.