V pekelné výhni 27. 1. 1967 uhořeli v kabině lodi Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee.
„Na té lodi není nic tak špatného, že bych na to přímo mohl ukázat, ale nemám dobrý pocit, něco mi na ní správně nezvoní,“ řekl Walter Schirra, velitel záložní posádky prvního Apolla, když se svěřoval veliteli hlavní posádky Grissomovi po jedné z posledních zkoušek.
Kosmická loď už stála i s nosnou raketou Saturn 1B na rampě, obklopená montážní konstrukcí. Nacvičovaly se závěrečné klíčové manévry. Do lodi měl 27. ledna 1967 vstoupit Grissom se svou posádkou. V plánu byla v podstatě generální zkouška bezprostředních předstartovních příprav včetně odpočítávání startu.
Jako hrách na zeď
Už dlouhé týdny předtím si nejen kosmonauti, ale i vedoucí programu z NASA stěžovali vedení výrobní firmy North American Aviation, která zakázku získala za dodnes ne zcela vyjasněných zákulisních okolností, že kabina nefunguje, jak by měla. A především všichni upozorňovali na to, že vnitřek je plný hořlavých látek, což v kyslíkové atmosféře představovalo v podstatě kritické nebezpečí. Gus Grissom dokonce na zdůraznění svých pocitů napíchl na špici pilotní kabiny citron.
V North American přislíbili úpravy, ale jak pozdější vyšetřování dokázalo, nic mimořádného neudělali. Veškerá kritika padala jako příslovečný hrách na neméně příslovečnou zeď. Čas totiž neúprosně tlačil. V sázce byl závazek dopravit prvního člověka na Měsíc do konce desetiletí, tedy do roku 1969. A nikdo přesně nevěděl, jak jsou daleko Sověti, o nichž nikdo nepochyboval, že si významné prvenství přistání člověka na Měsíci nebudou chtít nechat ujít, protože od začátku kosmické éry si významně zakládali na dosažených prvenstvích a takovým prvenstvím v podstatě podřizovali celý svůj program.
Emoce zklidnil Frank Borman
Pak došlo k ničivému požáru a hlavní posádka první lodi Apollo zahynula. Podrobnosti o havárii najdete zde. Bylo to pouhé tři týdny před plánovaným datem startu. Naplnila se nejčernější očekávání všech, kteří na nedostatky marně upozorňovali. V sázce byl náhle celý program a jeho pokračování. Především posádky chystající se k letům začaly mít až krajně kritické výhrady.
Podle vzpomínek Jamese Lovella, legendárního velitele dramatického letu Apollo 13, které společně s Jeffrey Klugerem zaznamenal v roce 1994 v knize Apollo 13 (původní titul Lost Moon: The Perilous Voyage of Apollo 13), zasáhl do již příliš vzrušené atmosféry velmi uvážlivě Frank Borman, člen posádky Gemini-7 (prosinec 1965) a také přední člen týmu kosmonautů programu Apollo.
V úloze hlavního vyjednávače NASA ve firmě North American Aviation se mu podařilo zklidnit emotivní, třebaže oprávněné kritické hlasy svých kolegů a urychlit také výstupy z jednání oficiální vyšetřovací komise. Klidným a diplomatickým jednáním vyřešil hlavní problémy a uspěl u výrobní firmy s většinou návrhů svých kolegů na nutné úpravy kabiny, které vedly k podstatně vyššímu zajištění bezpečnosti posádky.
Život třem mužům z první lodi Apollo to nevrátilo, ale důvěra v celý program byla obnovena.
Osudové okamžiky NASAApollo 1, raketoplán Challenger, raketoplán Columbia
 Kabina lodi Apollo 1 AS-24 těžce poškozená požárem  Poslední okamžiky před ničivým výbuchem Challengeru .  Nález helmy jednoho z členů posádky Columbie |
