Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

A zazněl rozkaz: Začněte stavět barikády!

aktualizováno 
Zamezit pohybu tankům, to byl hlavní cíl, kvůli kterému se v Praze v květnu 1945 začaly stavět v ulicích barikády. Během pražského povstání jich vzniklo více než půl druhého tisíce.

Jedním se symbolů pražského povstání je barikáda. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

Němci v Praze se v sobotu 5. května nevzdávali, jako by jejich říše nebyla na kolenou. Po všech Češích, kteří se jim stavěli na odpor, stříleli. Přesto se podařilo policistům a civilistům na několika místech vojáky odzbrojit, zmocnit se vagonů i skladů se zbraněmi.

Po jedné hodině přišel ke Kutlvašrům neznámý mladík s nepodepsaným lístkem: „Dostavte se ihned, kde jste byl ráno!“ Tedy na velitelství Alex.

Jenže tramvaje přestaly jezdit, auto generál k dispozici neměl. Ve čtvrt na dvě sedl na manželčino dámské kolo a zamířil k Riegrovým sadům. Ale tam se střílelo. Nakonec ho dohnalo auto, které pro něho poslali. O půl třetí konečně přišel generál Kutlvašr na své velitelství v Bartolomějské ulici.

Veřejně se ujalo role vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš vysíláním rozkazu v pražském rozhlase až v 16:55 hodin. A Česká národní rada se představila světu v 19:55.

Německý maršál: Potlačte povstání!

V sobotu dopoledne předsedal Smrkovský poradě zástupců průmyslových závodů z okolí Prahy, která se konala v budově družstva Bratrství na Tylově náměstí na Vinohradech. Shromáždění rozhodlo „vyhlásit pohotovost v závodech, kde by se dělnictvo soustředilo, odzbrojilo závodní stráž a zabarikádovalo“.

ČNR se sešla ve 14 hodin na pravidelné schůzi v místnostech záložny Svépomoc v Dlouhé třídě. Třebaže její členové věděli, že rozhlas volá o pomoc, nepovažovali to ještě za signál k povstání. Místo toho projednávali činnost konkurenčního Národního výboru Praha. Později ČNR jednala o převzetí některých deníků, které se za okupace zkompromitovaly. Řešila věci nepodstatné, je mimo hlavní dění.

Maršál Schörner pořád počítal s tím, že bude českou kotlinu proti spojeneckým armádám urputně bránit. Proto svým oddílům nařídil, aby povstání potlačily. „Praha se musí dostat bezpodmínečně zpět do německých rukou.“ Stejný názor zastával i K. H. Frank.

Mezitím se rozhořely boje i na dalších místech centra města: v Jindřišské ulici, na křižovatce U Bulhara, na Wilsonově a Masarykově i těšnovském a vysočanském nádraží, na Staroměstském náměstí a v jeho okolí, v hotelu Monopol v Hybernské ulici, kde bydleli němečtí důstojníci.

Povstalci obsadili Staroměstskou radnici, ale od budovy Právnické fakulty, kde bylo velitelství SS, je ostřelovaly tanky. Na vltavském nábřeží se bojovníci zmocnili bývalého křížovnického kláštera, kde Němci složili hodně zbraní. Na vršovickém nádraží odzbrojili železničáři dva pancéřové vlaky a hned je obrátili proti blízkým kasárnám. Podařilo se obsadit vysílačku ve Strašnicích. Posádka meziměstské telefonní ústředny, která stojí na pomezí Vinohrad a Žižkova, se vzdala po dlouhém vyjednávání. Do českých rukou se dostala i pankrácká věznice, odkud vyšlo na svobodu tři tisíce politických vězňů včetně padesáti odsouzenců k smrti. Už se bojovalo ve všech pražských čtvrtích.

70 okamžiků druhé světové války

Němci však ovládali strategické vrchy Vítkov a Petřín, střelnici v Motole, Černínský palác na Hradčanech, sídlo gestapa v Petschkově paláci pod Wilsonovým nádražím, letiště v Ruzyni a řadu dalších důležitých objektů. Uniformovaní a neuniformovaní ostřelovači zákeřně vraždili z bytů v horních patrech domů a ze střech povstalce i nevinné lidi.

Odpoledne navázala ČNR kontakt s velitelstvím Bartoš. Tajemník Kubát se podivil, že vojenským velitelem Prahy má být generál Kutlvašr.

„Ne! Velitelem Prahy je generál Richard, který sem zatím nedorazil,“ vysvětloval Kubát ostře Kutlvašrovi. Richard byl pseudonym Štainera-Veselého z Rady tří. A pak pokračoval: „Jeho zástupcem je kapitán Nechanský a ten je teď velitelem.“

„Prosím, má to tady k dispozici a může se ujmout velení,“ kapituloval Kutlvašr.

„Ne, vy zůstáváte, ale jako zástupce Nechanského.“

V podvečer se vyjasnil vztah ČNR k velitelstvím Alex a Bartoš. Vojáci se podřídili politikům. A Česká národní rada, která má být představitelem celých Čech a Moravy, se místo toho ujala řízení povstání v hlavním městě. Do krytu v Bartolomějské ulici přišel kapitán Nechanský jako zástupce ČNR a ministra obrany.

„Než se všechno uvedlo do řádného chodu, vyžádalo si to určitý čas,“ konstatoval později Kutlvašr. „Sešli se lidé noví, často navzájem si vůbec neznámí a ti vyvíjeli činnost, kterou prakticky dělali prvně v životě, nebo ji před šesti lety přerušili. Samozřejmě chvíli trvalo, než se obnovila rutina a než se všechno zaběhlo. Ovšem kritika na to nebere patřičný ohled a vyžaduje hned, od prvních okamžiků, bezvadný chod... Mohu s určitostí prohlásit, že naše velitelství Bartoš, velitelský rámec a celý připravený aparát, vše sedlo jako ušité do situace, kdy se nevědělo, kdy a jak se spustí a jak se provede. Byly to jak šaty ušité do konfekce, ale padly jako ulité.“

Rozkaz: Začněte stavět barikády!

V sobotu podvečer vyzvala ČNR Pražany, aby stavěli barikády – mají tím znemožnit pohyb německých tanků. Velitelství Bartoš rozhlasem přesně vysvětlovalo, z čeho je mají lidé budovat: z převržených železničních vagonů, tramvají a nákladních aut, z dlažebních kostek a nejrůznějšího stavebního materiálu, z laviček a z pytlů písku. Bez ohledu na začínající déšť se desetitisíce Pražanů pustilo do práce. Během čtyřiadvaceti hodin stálo na 1 600 barikád.

Povstání propuklo spontánně a bez rozkazu. Naštěstí dokázali důstojníci velitelství Bartoš vytvořit do nedělního rána ucelenou strukturu řízení a tak získat přehled o německých akcích, na ohrožená místa mohou posílat posily, organizovat odsun zraněných a dodávky potravin, prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže vyjednávat s Němci. Bez tohoto systému by Němci přemohli povstalce hned druhý den.

Povstání, den po dni

4.5. - 9.5.1945

Generál Patton slíbil, že zavolá z pražské telefonní budky.
Jedním se symbolů pražského povstání je barikáda.

Německé velení povstání v Praze zaskočilo. Jeho vojska, která mířila z východních Čech na západ, musela město s mnoha mosty obcházet, a tím ztrácela čas. Také bojovnost a vojenská zdatnost povstalců je ohromovala.

Přesto se německá armáda vzpamatovala a stahovala se ku Praze – pěchota, tanky, dělostřelectvo, letectvo. A když od jihu a východu nastoupily tanky SS, dělali zátarasy rovněž lidé v okolí metropole. Na mnoha místech se svých úkolů ujaly ilegální skupiny, které se už měsíce chystaly k povstání, a partyzáni.

V neděli dopoledne zachytil podporučík Klemeš na své stanici radostnou zprávu z Vojenské rádiové ústředny, ležící kousek od Londýna: „Patton obsadil dnes ráno Plzeň a jede plnou parou na Prahu. Dnes v 11 hodin byl od Prahy 60 kilometrů.“

Jenže Patton do Prahy nepřijede. Ani českoslovenští zpravodajci v Londýně ještě netušili, že si jejich metropoli pro sebe vyhradili Sověti.

A tak mohl pražský rozhlas vysílat optimistické zprávy: „Americké tanky projely v 9:45 hodin Miroticemi! Před 12. hodinou předala ČNR do rozhlasu sdělení: „V několika hodinách dorazí ku Praze čela amerických jednotek. Česká národní rada odeslala kurýra do štábu generála Pattona, který přivede nad město letectvo.“

I to byly mylné informace. Také do Plzně nakonec nikdo nejel. S Plzní si důstojníci velitelství Bartoš jenom telefonovali. Požadovali, aby americká letadla zaútočila na německé tanky, které se valí od Dobříše a Poděbrad, a také na ruzyňské letiště, odkud startují německé přepadové letouny.

Ve 13 hodin hlásil rozhlas, že nad Prahou prolétávají hloubkaři – američtí letci, kteří v posledních měsících ničili přízemními nálety auta, tanky, lokomotivy. Ve skutečnosti oblohu opanovaly německé Messerschmitty Me 262, které bombardovaly ohniska povstání.

Odpoledne zasáhlo jedno vzdušné torpédo budovu rozhlasu. Vlna 415 metrů se odmlčela. Nakonec se technikům podařilo obnovit vysílání z podzemí. Potom se studio odstěhovalo do Husova sboru poblíž Flory na Vinohradech.

Když odtamtud začátkem dubna živě vysílali varhanní koncert, zanechali tam část aparatury. Provizorní hlasatelna se skrývala za oltářem chrámového kůru. Němečtí vojáci marně pátrali, odkud svobodný český rozhlas vysílá. Technici mezitím vybudovali ještě několik dalších záložních stanovišť.

Američané do Prahy nesměli

K. H. Frank chtěl jednat prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže se zástupci ČNR. Když za ním přišli generál Kutlvašr a Kotrlý, tvrdil, že už nemá velitelskou pravomoc, ta včera přešla na Schörnera. Přesto slíbil zastavení palby.

Jenže Němci stříleli dál. Na některých místech museli povstalci dokonce likvidovat ženské ostřelovače, fanatické nacistky, které nechtěly připustit, že jejich „tisíciletá říše“ je v troskách.

Když Kotrlý oznámil členům ČNR, že jednal o složení zbraní, Smrkovský ho ostře napadl. Prý k tomu neměl zplnomocnění!

V neděli dopoledne ovládli Němci část středu města a oddíly SS se dopouštěly krutostí na civilním obyvatelstvu. V těch chvílích by zřejmě i komunisté byli rádi, kdyby se objevili Američané. Svědčila o tom slova Josefa Smrkovského, místopředsedy ČNR, na jejím zasedání: „Máme závazný slib dodávek zbraní. Americká armáda byla už v poledne asi padesát kilometrů od Prahy, takže zítra bude situace jiná.“

Avšak to už Patton věděl, že nesmí pokračovat. Sotva se vrátil v neděli z ranní mše v Erlangenu u Norimberka, zavolal mu Bradley: „Georgi, linie, která prochází Plzní, je pro V. a XII. sbor závazná! Nesmíš, opakuji, nesmíš postupovat na průzkumy dál než pět mil na severovýchod od Plzně. Ike nechce v této době žádné mezinárodní komplikace.“

„Proboha, Brade!“ protestoval Patton. „Takový velký národ jako Amerika by se měl bát nějakých komplikací!?“

Eisenhower mezitím zatelegrafoval angloamerické vojenské misi do Moskvy, která zajišťovala jeho spojení se sovětským generálním štábem: „Informujte, prosím, generála Antonova, že jsem dal svým ozbrojeným silám instrukce, aby nepostupovaly za čáru České Budějovice-Plzeň-Karlovy Vary. Předpokládám, že sovětské ozbrojené síly jsou schopny rychle postoupit, aby vyřešily situaci ve středu země.“

V neděli 6. května ve 14 hodin vyrazila vojska 1. ukrajinského frontu generála Ivana Koněva, která dosud sváděla urputné boje severozápadně od Drážďan, ku Praze – o 14 hodin dřív, než stanovil původní plán. Měla před sebou pohraniční hory se starými pásmy opevnění. Jako podpůrné síly mířily do středu Čech rovněž některé pluky 2. ukrajinského frontu z prostoru jižně od Brna a 4. ukrajinského frontu od Krnova. Nicméně letadla s rudými hvězdami se nad středními Čechami, které jsou nyní pro angloamerické letce zapovězené, neobjevila.

O postupu rudoarmějců nic netušili ani komunisté, kteří byli členy ČNR.

Major Jaroslav Hlaďo, velitel československé stíhací skupiny na letišti Manston v jihovýchodní Anglii, vyhlásil o své vůli v neděli 6. května v 18 hodin pohotovost. Současně určil osm pilotů od 312. perutě v čele se štábním kapitánem Hugo Hrbáčkem, aby odletěli jako předvoj na pomoc Praze. Start v pondělí 7. května v 17:45. Ovšem inspektorát československého letectva musel nejdřív zajistit součinnost s Američany v Německu a na českém území.

Konec čtvrtého dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst ve čtvrtek, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde, druhý pak tady a třetí zde.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.