Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rozhlas volá o pomoc, mizí německé nápisy. Začalo pražské povstání

aktualizováno 
Konec války se blížil a to dodávalo odvahu mnoha lidem, kteří se dosud báli o své životy. V pátek 4. května 1945 se tak po Praze začaly zamazávat německé nápisy. Druhý den začal boj o rozhlas.

Rozhlas volá o pomoc. V Praze začíná povstání. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

Jarní slunce rozehřívá zemi, všude kvetou šeříky. V sobotu 5. května, chvilku po poledních zprávách, ve 12:33 hodin přerušil vysílání pražského rozhlasu přerývavý hlas: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“

Povstání v českých zemích

V Přerově vypuklo povstání 1. května 1945 a Němci je stačili ještě krutě potlačit. Po výzvě pražského rozhlasu v poledne 5. května povstala řada dalších měst: Kladno, Rakovník, Nymburk, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov, Semily, Turnov, Úpice, Železný Brod a Jilemnice. Do povstání se zapojilo celkem 130 tisíc lidí plus 14 tisíc partyzánů (zčásti Rusů, Bělorusů a Ukrajinců). Během bojů přišlo o život 11 700 českých mužů, žen a dětí. V dubnu 2015 zveřejnili pracovníci Vojenského historického ústavu zprávu, že po třech letech práce se jim podařilo spočítat, že v Praze zahynulo na straně povstalců 2 898 lidí. Na barikádách v Praze bojovalo přes 31 tisíc lidí. Pražské operace se zúčastnilo na dva miliony sovětských, československých, polských a rumunských vojáků. Na naše území přišlo 150 tisíc Američanů. Němci zde měli 1,25 milionu vojáků a necelých 10 tisíc vojáků bylo maďarských.

Za minutu pokračoval hlasatel Mančal ještě důrazněji: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc českému rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit! Přijďte ihned!“

Ráno zahájil Mančal vysílání nikoli německy a česky, jak se za nacistické okupace vyžadovalo, nýbrž výsměšnou zkomoleninou: „Je právě sechs hodin.“

Od této chvíle mluvili Zdeněk Mančal a jeho kolega Stanislav Kozák podivnou česko-německou hatmatilkou a od osmi hodin už jenom česky. Německou hlasatelku, která přišla přečíst zprávy, nenechali pronést do mikrofonu jediné slovo. Hudební redaktoři zařadili do vysílání zakázané skladby.

Několik skupin rozhlasáků se už dříve domluvilo s ilegálními pracovníky na tom, jak budou postupovat, kdyby vypuklo povstání. Zřejmě o sobě vůbec nevěděly, všechno vyjednávání probíhalo spontánně. V polovině dubna se Mančal dohodl na spolupráci s podplukovníkem Bürgerem z ilegálního pražského vojenského velitelství. Ředitel rozhlasu Zdeněk Morávek se zase domluvil s vysokými důstojníky policie a četnictva na způsobu převzetí vysílacího pracoviště do českých rukou.

Jak se Německo pod nápory Spojenců hroutilo, tak se živelně dávaly do pohybu různé ilegální skupiny.

Už v pátek 4. května v podvečer začali někteří pražští obchodníci a restauratéři zamalovávat na označeních svých podniků německé texty. Dověděli se totiž, že němčinu odstraňují také na železničních stanicích. Ty totiž dostaly okolo čtvrté hodiny anonymní příkaz, že se jako jediný jednací jazyk zavádí čeština.

Třebaže tento podivný rozkaz v noci Němci opět telegraficky zrušili, na dodržování jejich příkazu neměl kdo dohlížet. V sobotu ráno zakázal německý policejní prezident Weidermann městským rozhlasem shromažďování více než pěti osob na ulicích. Ale ani tím se nikdo neřídil.

Povstání, den po dni

4.5. - 9.5.1945

Generál Patton slíbil, že zavolá z pražské telefonní budky.
Jedním se symbolů pražského povstání je barikáda.

Čeští úředníci na pražském magistrátu iniciativně převzali správu města do svých rukou a staří příslušníci prvního odboje vytvořili Národní výbor Velké Prahy. O půl jedenácté sdělil Národní výbor obyvatelstvu pouličními tlampači: „Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením!“ Ovšem ještě ten den se ukázalo, že Národní výbor je příliš osamocený a bez kontaktů.

Na tramvajích se objevily československé vlaječky. Obchodníci a restauratéři vymazávali německé nápisy. Na budově Národního divadla se rozvinuly státní vlajky Československa a Spojenců. Lidé se zastavovali, provolávali slávu doktoru Benešovi a zpívali hymnu. Kolují fámy, že americké tanky projely Berounem a na Ruzyni přistála spojenecká letadla. Čeští zaměstnanci přebírali protektorátní úřady, izolovali Němce a kolaboranty. I na těchto budovách se objevovaly československé vlajky.

Snahy Němců o vlastní záchranu

Říšský státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank si stále myslel, že situace není výbušná. S Američany by se rád domluvil na kapitulaci německých ozbrojených sil, na repatriaci německých žen a dětí a dokonce i na vytvoření československé vlády. Začátkem května se pokusil ustavit „vládu, která by překlenula propast mezi protektorátem a republikou, aby se předešlo krveprolití“, jak uvedl ve svých pamětech národně socialistický funkcionář Vladimír Krajina. Kromě Krajiny, který měl tento kabinet nejspíš vést, nechali Němci přivézt z věznice v Terezíně ještě jiné prominentní vězně: diplomaty Kamila Kroftu a Arnošta Heidricha, spisovatele Jaroslava Kvapila, policejního komisaře Jaroslava Ženatého a další. Jenže všichni odmítli.

Šestatřicet stíhaček typu Spitfire československých perutí číslo 310, 312 a 313, které bojují ve svazku britského královského letectva RAF (Royal Air Force), čekaly na pokyn k přesunu na kontinent. Zatím seděly na své základně na letišti v Manstonu v hrabství Kent nedaleko ústí Temže. S 311. perutí se nepočítalo – její bombardéry stále hledaly v Atlantiku německé ponorky. Československá obrněná brigáda generála Aloise Lišky obléhala přístav Dunkerque ve Francii.

Sovětský maršál Ivan Koněv v únoru 1946:

„Osvobodit Prahu jako politické a administrativní středisko československého státu bylo v daném případě diktováno zájmy politiky a strategie. My jsme tento úkol splnili a jak je vidět, velmi kladně se to projevilo na upevnění našeho přátelství s československým lidem a vytvořilo to výhodnou mezinárodní situaci v poválečné Evropě.“

Vojáci československého armádního sboru útočili po boku Sovětů proti tvrdě se bránícím Němcům na Ostravsku. Volání pražského rozhlasu zachytili cestou k Bystřici pod Hostýnem a k Holešovu. Československá letecká divize, která jako součást 8. sovětské letecké armády sídlila na letišti Poreba u Katovic v Polsku, operovala rovněž na severovýchodní Moravě.

Rusové už šestý den čistili Berlín od posledních nacistických ozbrojených hnízd.

V sobotu v jedenáct hodin přišel do Černínského paláce k Frankovi předseda protektorátní vlády Richard Bienert, šéf policejní Maffie, tedy policejních odbojářů, z první světové války. Žádal říšského ministra o předání správy českých zemí do rukou své vlády, kterou chce rekonstruovat.

Než však mohou začít nad Bienertovým textem debatovat, přišla zpráva, že ve městě se sporadicky střílí. Češi se snaží odzbrojovat jednotlivé německé vojáky. Německá policie rozehnala střelbou dav v ulici Na Příkopě a hlídkuje na Václavském náměstí. Německá tajná policie, známé gestapo, brání Petschkův palác proti útočníkům. Frank požádal Bienerta, aby promluvil v rozhlase, protože podmínkou k předání moci je „zachování úplného klidu a pořádku“.

Rozhodl generál Slunečko

Domácí odbojové hnutí se chystalo k povstání několik měsíců. Česká národní rada počítala s vystoupením proti Němcům nejdříve v pondělí.

Ani vojáci si neuvědomovali výbušnost situace. Generál Karel Kutlvašr, ruský legionář z první světové války, jehož vojenský velitel Čech v ilegalitě generál František Slunečko-Alex jmenoval vojenským velitelem Velké Prahy, měl v sobotu ráno schůzku se svým zástupcem, podplukovníkem Františkem Bürgerem-Bartošem. Sešli se před ministerstvem financí na Malé Straně, kde Bürger pracoval. Odtud zamířili na vojenské velitelství Čech, zvané krycím jménem Alex, které bylo v kancelářích firmy F. Kunerlo na Staroměstském náměstí. Čekal tam na ně Slunečko.

Pod obrovským nápisem minerálkové firmy Kunerlo projednávali vojáci koordinaci činnosti některých ilegálních organizací. Mezitím tam přinesl štábní kapitán František Horký z vršovické ilegální skupiny Trávnice kopii údajného telegrafického příkazu Hitlerova nástupce, velkoadmirála Dönitze, pražskému velitelství wehrmachtu, aby vyklidilo Prahu a předalo ji českým uniformovaným složkám. To samozřejmě všechny povzbudilo.

Když se rozešli, konferoval plukovník Bürger ve své kanceláři na ministerstvu financí s veliteli všech pražských oblastí. Povstání ještě není aktuální, shodli se o půl jedenácté. „Spád událostí nevylučuje, že může dojít k boji v pondělí, ne-li dříve. Podle informací z kruhů, které naznačují své spojení s politickým vedením, nemělo by k boji dojít před 7. květnem.“

Po poradě na velitelství Alex vyhlásil na příkaz Slunečka Kutlvašr v 11:20 velitelskou pohotovost. Všichni důstojníci se měli dostavit na předem určená místa. Generál Slunečko byl tedy člověkem, který rozhodl o Pražském povstání – na to se neprávem zapomínalo.

Iniciativu přebírali policisté a četníci. Těsně před polednem přijal Kutlvašrův pokyn velitel protektorátní uniformované policie plukovník Jan Voženílek. A ten ho konkretizoval do rozkazu štábnímu kapitánu Bohumilu Valtrovi: „Vyhlašuji pohotovost pro akci v rozhlase!“

Avšak budovu rozhlasu nad Národním muzeem hlídali esesáci. Pod rouškou účinkujících si ji přišli v pátek večer prohlédnout čeští policajti v civilu.

Esesáci, posílení oddílem cyklistů, mezitím hledali v rozhlase místo, odkud se vysílá. Avšak orientační tabulky zmizely a Němci nevěděli, kde je studio. Občas na ně někdo pálil. Nakonec se na chodbách rozpoutala střelba.

V poledne vydal plukovník Voženílek rozkaz Inspektorátu uniformované policie a Zemskému četnickému velitelství: „V souvislosti s provedením převratu nařizuji, aby všichni příslušníci tamních štábů byli ihned svoláni do zbraně. Němečtí důstojníci a orgáni buďtéž prozatímně zajištěni a velitelství od nich převzato.“

70 okamžiků druhé světové války

Vzápětí přikázal Voženílek kapitánu Šedivému, veliteli četnické roty Praha v kasárnách Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky: „Dostavte se i s mužstvem na Zemské četnické velitelství na Malé Straně!“

Krátce po dvanácté telefonoval Valtr Suchánkovi: „Neprodleně vyrozumějte podplukovníka Rožka, že odboj proti Němcům začal. Uveďte do chodu všechna domluvená opatření!“

Začal boj o rozhlas

To byl pokyn pro Suchánka, aby se šestnácti muži vyjel autokarem z policejního velitelství v Bartolomějské ulici na pomoc rozhlasu. Jeli s ním praporčíci Batlička a Hladík, revírní štábní strážmistři Benajtr a Vlček, strážmistři Borovička, Fučíkovský, Funfálek, Hanzlík, Jančička, Křížek, Martínek, Měchura, Smolík, Solar, Svoboda a Trachta.

Policisté netušili, že obvyklou stráž pětadvaceti esesáků v rozhlasu posílilo dopoledne dalších pětašedesát mužů. Před budovou viděli jen drátěné zátarasy a sudy s pískem, ze kterých trčely kulomety.

Suchánek se okamžitě rozhodl: „Musíme je přepadnout!“ V čele své čety vběhl dovnitř, jeho muži odzbrojili první strážné a zamířili ke studiu. Začal boj. Němci zranili dva policisty, třetího – strážmistra Svobodu – už nikdo nevzkřísí. Přesto se útočníci probojovali ke Zdeňku Mančalovi: „Okamžitě volejte o pomoc! Volejte do Bartolomějské!“

Poslechněte si autentické záznamy

Podívejte se na starší speciál iDNES, který byl věnován pražskému povstání. Uslyšíte v něm autentické záznamy rozhlasu, prohlédnout si můžete dobová videa i fotografie. Bohužel již nefunguje odkaz na tehdejší vydání deníku Mladá Fronta. 

Speciál ve formátu flash (swf) si můžete prohlédnout na této adrese.

Pražský rozhlas burcoval lidi: „Voláme českou policii do rozhlasu! Střílí se zde!“

12.35: „Všichni do českého rozhlasu! Jsou zde stříleni čeští lidé!“

12.45: „Přijďte hned, prosíme vás naléhavě! Vchod z Balbínovy ulice je volný!“ Praskání střelby proniklo až do zvukotěsného studia, takže je slyšeli i posluchači. A za chvilku další výzva hlasatele: „Každá minuta je drahá!“

Později volal pražský rozhlas o pomoc spojenecké armády – rusky, anglicky, francouzsky. Jeho zoufalé žádosti slyšela celá Evropa.

Pražské vysílání monitorovali pracovníci odposlechové služby BBC v Eaveshamu na britských ostrovech. Ale brzy nato bylo znenadání přerušeno. Okamžitě to oznámili do Londýna. Britové tlumočili tuto nenadálou zprávu Hubertu Ripkovi, ministrovi, který v Londýně vyřizoval záležitosti exilové československé vlády.

Teprve v podvečer vyladil Eavesham opět rozhlasovou stanici Praha. I když příjem rušily atmosférické poruchy, z vysílání bylo zřejmé, že ozbrojené povstání vypuklo.

Ripka pozdravil v londýnském rozhlase bojující Pražany a potvrdil, že Česká národní rada převzala moc jménem československé vlády a prezidenta.

Mezitím požádal Ripka britské úřady o pomoc. Potřebujeme, abyste uvolnili na pomoc československé letce a vojáky. Letci mohou po menších přípravách odletět. Americké dopravní letouny ze základny v italském Bari se zase chystaly, že shodí v okolí Prahy výzbroj pro několik tisíc mužů.

Kdo byl kdo

  • Generál Karel Kutlvašr

(27. ledna 1895 – 2. října 1961)

Velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr se narodil v Michalovicích u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu. Jako úředník firmy, která vyvážela do Ruska zemědělské stroje, vstoupil po začátku první světové války do legií. Po návratu prošel řadou funkcí, naposled byl velitelem divize v Hradci Králové. Za protektorátu se účastnil ilegální práce v organizaci Obrana národa. Za povstání přijal kapitulaci německých vojsk v Praze. Po válce byl velitelem sboru v Plzni a zástupcem velitele sboru v Brně.

Po únorovém puči ho komunisté vyhodili z armády. V polovině prosince 1948 byl zatčen a v květnu 1949 odsouzen na doživotí. Tři lidé z jeho okruhu byli popraveni. „Pracoval jsem čestně a jako důstojník byl jsem si vždy vědom svých stavovských povinností, což jsem ostatně prokázal účastí jak v prvním, tak v druhém odboji. Tato moje účast a boj za osvobození republiky jsou dokladem, že jsem nemínil proti republice jako takové bojovati.“ Těmito slovy se hájil generál proti obvinění, že měl vést protikomunistický puč.

Při první velké amnestii v květnu 1960 pustili Kutlvašra na svobodu, ale domů se vrátil s podlomeným zdravím.

  • Dr. Richard Bienert

(5. září 1881 – 3. února 1949)

Za první světové války jako vysoký úředník státní policie pomáhal odboji proti Rakousku. Po vzniku ČSR byl jmenován pražským policejním ředitelem, v roce 1926 viceprezidentem zemské správy politické a v listopadu 1939 jejím prezidentem.

Dne 1. září 1939 ho zatklo gestapo, ale po intervenci protektorátního prezidenta Emila Háchy byl propuštěn. Od začátku roku 1942 do ledna 1945 byl ministrem vnitra, pak postoupil na funkci předsedy vlády. Německá bezpečnostní služba mu však nevěřila.

Když chtěl Bienert 5. května 1945 přednést v rozhlase oznámení o zániku protektorátu, byl zatčen. Třebaže v jeho prospěch svědčil Albert Pražák a další vlastenci, odsoudil ho v roce 1946 Národní soud ke třem letům vězení. Začátkem května 1947 ho kvůli těžké chorobě podmínečně propustili.

  • Karl Hermann Frank

(24. ledna 1898 – 22. května 1946)

Skutečným vládcem protektorátu byl sudetský Němec Karl Hermann Frank z Karlových Varů. Vyučil se knihkupcem, potom se chytil sudetoněmeckého hnutí, které od roku 1935 zastupoval v československé sněmovně. V březnu 1938 se účastnil jednání s Hitlerem, na němž byla určena rozbíječská politika sudetoněmecké strany. Od 15. března 1939 vládl jako státní sekretář, od srpna 1943 byl státním ministrem.

Po atentátu na říšského protektora Heydricha navrhl přísná opatření, a když Hitler rozhodl o vyhlazení vesnice Lidice na Kladensku, rozkaz uskutečnil. Nicméně zastřelení 10 tisíc Čechů odmítl s odůvodněním, že by se tím poškodila pracovní morálka v protektorátu.

Při útěku z Prahy 9. května 1945 ho zadrželi Američané a předali československým úřadům. Národní soud odsoudil Franka k trestu smrti provazem, jeho veřejná poprava se uskutečnila v pankrácké věznici.

  • Generál Sergej Ingr

(2. září 1894 – 17. června 1956)

Za první světové války byl důstojníkem čs. legií nejprve v Rusku, potom ve Francii a v Itálii. Po rozpadu ČSR v březnu 1939 se stal zemským velitelem odbojové organizace Obrana národa, na žádost exilu v létě odešel do zahraničí.

V letech 1940–1944 byl ministrem národní obrany exilové vlády. Na nátlak Moskvy nemohl po návratu domů zaujmout odpovídající velitelské místo v armádě. Prezident Beneš ho sice povýšil na armádního generála, ale v prosinci 1947 ho vyslal jako velvyslance do Nizozemska. Tím mu zachránil život, protože by ho komunisté určitě postavili jako údajného zrádce před soud. V březnu 1948 se Ingr vzdal svého diplomatického postavení a začal organizovat exilovou výzvědnou službu pod ochrannými křídly Francie, Velké Británie a USA. Zemřel náhle v Paříži.

Vláda spolu s prezidentem Edvardem Benešem byla na východním Slovensku v Košicích, které osvobodila Rudá armáda. Někteří činitelé se přesunou do Prahy, rozhodl kabinet na mimořádném zasedání. Pozdě večer telegrafoval ministr obrany Ludvík Svoboda z Košic plukovníku Heliodoru Píkovi, který vedl československou vojenskou misi v Moskvě: „Zjistěte, jestli Sověti mohou dopravit do Prahy 600 lidí. Je to pět ministrů pod vedením ministra Noska, skupina ministerstva národní obrany a zvláštní vojenský oddíl. Doprovod stíhačů žádoucí.“

Žádost o pomoc Moskvě

Půl hodiny po půlnoci, už v neděli 6. května, dešifroval tuto depeši v Moskvě poručík Martiš. Heliodor Píka věděl o povstání z pražského rozhlasu a z Londýna. Po čtvrté hodině ráno tlumočil telefonicky velitel vojenské mise Píka generálu Alexeji Antonovovi žádost československé vlády.

V neděli ráno volal náčelník generálního štábu Antonov Stalina. Sovětský vůdce rozhodl, aby pražská operace začala okamžitě, o den dříve. Původně měla Rudá armáda zahájit pochod do české kotliny 7. května, přičemž k Vltavě měla dojít po šesti dnech. O odletu stovek lidí vyslaných československou vládou ze Slovenska do Čech se nemluví.

Komunistické funkcionáře v Košicích zprávy z Prahy zdrtily. „Připadá mi to spíš jako provokace,“ stýskal si předseda KSČ a místopředseda vlády Klement Gottwald. „Naši nejlepší lidé přijdou o život těsně před vítězstvím. Kromě toho hrozí velké nebezpečí, že Američané a Angličané obsadí Prahu dřív, než tam dorazí Malinovskij a Koněv.“

„To by právě Benešovi vyhovovalo, aby nám komunistům diktoval své podmínky,“ obával se ministr informací Václav Kopecký.

„A to je také na celé situaci v Praze tragické,“ říkal Gottwald. „Je třeba, aby se o tom dověděla sovětská vláda.“

Situace v Košicích byla velice složitá a stěží se dnes dobereme plné pravdy o všech událostech. Nasvědčuje tomu poznámka Prokopa Drtiny v jeho memoárech: „Tehdy mezi námi v Košicích panovala nedoložená a neprokazatelná pověst, že se Fierlinger a Gottwald obrátili naléhavě přes velvyslance Valeriana Zorina do Kremlu na Stalina, aby Američané nepřišli do Prahy dřív než Rusové.“ Později Fierlinger přiznal, že když mu Zorin předal nabídku Eisenhowera na osvobození Prahy Američany, odmítl, aniž se o tom se svými ministry poradil.

Ovšem také někteří pražští komunisté si uvědomili ošidnost situace. V prvních dnech povstání se objevily v pražských ulicích komunistické letáky, které varovaly: „Ještě jednou zdůrazňujeme nevhodný okamžik, kdy všeobecná kapitulace nacistů byla otázkou dní či hodin. Bylo toto vystoupení v souladu se strategií Rudé armády, nebo jen podníceno ctižádostí jednotlivců?“ Historik Vladislav Moulis upozornil: třebaže není jasný autor letáku, jeho text dokazoval, „že komunisté uvažovali »zcela po moskevsku«“.

Boj o budovu rozhlasu v Praze pokračoval celé nedělní odpoledne. Na pomoc přijel štábní kapitán Valtr se svým oddílem. Když policisté zjistili, že Němci ochranu budovy posílili, rozběhli se spolu s ozbrojenými železničáři, hasiči a civilisty do protějších domů, odkud zahájili na esesáky v rádiu palbu. Také zlikvidovali vojenský autokar plný Němců, který jel jednotce SS na pomoc.

V šest hodin večer se německá posádka vzdala. Rozhlas byl opět v českých rukou.

Konec prvního prvního dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst v úterý, nebo v knize  OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.