Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


„Neslyšíš bouchání?“ Glennovi šlo při prvním letu o život, ani to netušil

aktualizováno 
John Glenn - druhý díl - Jaké je vážit 1 344 kilogramů? I to si museli vyzkoušet budoucí američtí astronauti. Na centrifuze, kde trénují prudké brzdění, které přezdívali „oči dovnitř - oči ven“, trpěl i John Glenn. Místy šlo o zdraví i o život. Přinášíme pokračování příběhu, na jehož konci je první Američan na oběžné dráze Země.

Ve čtvrtek 8. 12. 2016 zemřel John Glenn, nejstarší člověk, který se kdy podíval do vesmíru, a zároveň první Američan, který se dostal na oběžnou dráhu Země. Jeho bohatý profesní život začal u vojenského letectva. První kroky při výcviku pro budoucí lety do vesmíru jsme popsali v předchozím díle. Vracíme se ve chvíli, kdy konstruktéři chystají první americkou kosmickou loď Mercury a astronauti testují prototypy.

Vtip s pytlíkem

Jednou se Glenn a Alan Shepard, který s ním byl ve skupině připravujících se astronautů, domluvili na malém žertu. Požádali konstruktéry, aby do kabiny Mercury vymysleli nějaké zařízení pro případ náhlé nevolnosti. Následuje obvyklá oponentura – inženýři dokazují zbytečnost takového systému, astronauti snášejí protiargumenty. Inženýři jako obvykle kapitulují.

Při zpátečním letu ze Saint Louis do Hamptonu píší oba astronauti na sáček, který je k dispozici cestujícím v každém dopravním linkovém letadle, doporučení viceprezidentovi firmy McDonnell: „Zde máte řešení problému nevolnosti. Prosíme, podrobte tento vzor zkušebním procedurám, zda je vhodný pro použití ve vesmíru. Zjistěte jeho odolnost proti nízkým a vysokým teplotám, proti vibracím, nárazům, přetížení a rovněž jeho kapacitu.“

Teď všichni pochopili, že astronauti pouze vtipkovali.

Cesty za kosmickou technikou mají mít především pedagogicko-psychologický význam. Jestliže totiž frekventanti dokonale zvládnou jeden systém a dokonale poznají všechny taje jeho vývoje a konstrukce, budou mít blíže i k ostatním přístrojům a systémům. Při návštěvách továren a laboratoří se seznámí a spřátelí s tvůrci této kosmické techniky. Osobní pouta mohou během kosmických letů zvýšit odpovědnost a klid jak samotných astronautů, tak i pozemního personálu.

Začátkem srpna 1960 přivážejí do Raketového zkušebního střediska vojenského letectva na mysu Canaveral na Floridě první raketu s lodí. MR-1 je určena ke zkušebnímu letu bez posádky. Už 22. srpna ji vztyčují na rampě. Blížící se větrná smršť však donutila techniky, aby nosič schovali do hangáru.

Mnoho času věnují budoucí astronauti upevňování svého zdraví. Především museli kuřáci Carpenter, Slayton, Shepard a Schirra zanechat svého zlozvyku.

Lékaři zjistili, že stav beztíže aspoň zčásti simuluje plavání pod vodou se zavázanýma očima. Proto je tento způsob plavání jedním z mála povinných součástí fyzické přípravy.

Nakonec si je všichni oblíbili. „Jinak každému z nás doporučili, abychom se zabývali těmi druhy sportů, které rozvíjejí postřeh, vytrvalost a rychlost,“ vzpomínal později Schirra.

Navíc se každý věnuje svému oblíbenému sportu. Carpenter plavání, Slayton bruslení, Grissom basketbalu, Glenn vodnímu lyžování, Shepard golfu a se Schirrou navíc ještě motorismu, Cooper – jediný příslušník sedmičky vlastnící sportovní letadlo – létání.

Málem se utopil v rajčatové šťávě

Nefalšovaný stav beztíže zkoušejí budoucí astronauti v letadlech, třebaže ho tam nelze vytvořit na dobu delší než 60 sekund. V dvoumístné stíhačce F-100 létají po parabolické dráze, kdy vzniká beztíže. Během těchto několika desítek sekund se budoucí astronauti učí pilotovat, zapisovat pozorování, jíst a pít ze zvláštních tub.

Samozřejmě se to neobejde bez příhod, které při krátkodobém stavu beztíže vzbuzují úsměv, ale které by ve vesmíru mohly způsobovat vážné potíže. Například Slayton před jedním startem stoupl na tubu s rajčatovým džusem. Když ji potom během svého letu po parabole otevřel, málem se v červené šťávě utopil.

Při startu a přistání kosmické lodi vznikne poměrně značné přetížení, lidské tělo bude po několik desítek sekund vážit až osminásobek. Na tento stav si příslušníci týmu Mercury zvykají na centrifuze. Na základně v Johnsvillu nacvičují astronauti v této kabině na konci otáčejícího se ramene tak dlouho, dokud nejsou schopni dělat v přetížení 14 G jednoduché úkony. Taky dosahují až šestnáctinásobného přetížení. Nejtěžší z nich, Schirra, který při vstupu do oddílu vážil 84 kilogramů, váží při maximální povolené rychlosti centrifugy 1 344 kilogramů. S tak velkým přetížením se piloti setkat nemají, to je pouze bezpečnostní pojistka. Jejich kolegové ve Hvězdném Městečku se podrobují poněkud nižší zátěži, protože sovětští konstruktéři počítají s menším přetížením v kosmické lodi.

Oči dovnitř - oči ven

Za mnohem obtížnější považují tihle odvážlivci prudké zabrzdění centrifugy. Tento trénink, kterému říkají „oči dovnitř – oči ven“, je však nezbytný. Při startu, kdy bude člověka přetížení tlačit do křesla a jeho oči do očních jamek, může havarovat některý systém. Rázem by se zapálily motory záchranného zařízení a kabina s astronautem by byla odnesena opodál do bezpečí. Prudké zabrzdění letu lodi by vyvolalo přetížení v opačném směru – a astronautovi jako by chtěly vypadnout oči z důlků.

Také nesmějí ztratit orientaci, ani kdyby začala jejich kosmická loď při plavbě vesmírem rotovat. Proto přivykají svůj orgán rovnováhy – vestibulární aparát, umístěný ve vnitřním uchu – i na tuto možnost. Je to nejnepříjemnější část výcviku. V kabině Mastifu se otáčejí rychlostí 30 obrátek za minutu okolo všech tří os.

Mnoho hodin tráví ve vakuových komorách a termokomorách. Složitými letovými manévry ve stíhačkách cvičí postřeh a harmonické ovládání řízení. V izolované místnosti bez zvuku a světla tráví každý dvanáct dnů.

Zatímco ve většině odvětví platí v USA dvaatřicetihodinový pracovní týden, sedmička budoucích astronautů má co dělat nejméně padesát hodin týdně. Žádný z nich si nestěžuje, příliš času nezbývá – a každý z nich dychtí po startu.

Při vzájemném styku jsou až andělsky ohleduplní. Kdyby se k tvrdému a vyčerpávajícímu výcviku přidaly ještě drobné osobní malichernosti, podlomilo by to jejich morálku. A to každý dobře ví. „Snažili jsme se, abychom spolu jednali jako sedm viceprezidentů jedné společnosti,“ charakterizoval tuto situaci později Shepard, „jenže prezidenta jsme úmyslně nezvolili.“

Všichni příslušníci týmu musí nejprve absolvovat suborbitální lety! Plánovači uvažují velmi opatrně. Teprve po sedmi takových skocích se vypraví první člověk na opravdovou cestu vesmírem. Astronauti to považují za zbytečné plýtvání časem, silami a prostředky. Většina odborníků jim postupem času dává za pravdu.

Někteří vlivní činitelé NASA téhle změně stále oponují. Astronauti za nimi jezdí do Washingtonu a jednoho po druhém přesvědčují. Nakonec je rozhodnuto, že dva skoky po balistické dráze postačí. Určitý vliv na toto rozhodnutí mají lety pokusných psů do vesmíru v Sovětském svazu, které ukazují, že příprava u konkurence pokračuje velmi rychlým tempem.

Třebaže příslušníci týmu vystupují navenek jako ucelený kolektiv, tajně je trápí otázka: Kdo bude ten první?

Rok před Shepardovou premiérou tento problém Glenn veřejně odmítá: „Druhý, třetí a čtvrtý let mohou dát mnohem víc vědě než let první. Velice silně pociťujeme, že celý projekt je podstatně větším problémem než to, kdo z nás získá první letenku.“

Za několik měsíců na další tiskové konferenci najednou mluví jinak: „Myslím, že je samozřejmé, že každý z nás chce být první. Jestliže však první nebude, neztratí projekt v jeho očích na velikosti.“ Druhá věta zní poněkud falešně, ale americká společnost takovou solidaritu vyžaduje.

Šest dalších v podstatě sdílí Glennův názor. „Věřím, že poletí nejlépe připravený z nás,“ přiznává otevřeně Carpenter. „Samozřejmě že bych to chtěl být já, ale je pro mě mnohem důležitější být jedním ze sedmi astronautů než být prvním. Jestliže nebudu vybrán, bude pro mne dostatečně vysokou poctou skutečnost, že patřím do tohoto týmu.“

Není snadné pracovat s kamarády, kteří jsou ve skutečnosti vašimi životními soupeři.

Krůček od fatální havárie

Začátkem června 1960 oznamuje NASA, že projekt Mercury stál dosud 75,5 milionu dolarů. Testy první kabiny pokračují. Dne 23. června přivážejí loď s výrobním číslem 4 na mys Canaveral. O šest dnů později startuje tato kabina, označená MA-1, na špici rakety Atlas. Po 59 sekundách letu stroj exploduje a jeho kousky se rozlétají se na všechny strany. I loď Mercury, která nebyla vybavena záchranným systémem, se proměnila v trosky.

Při návštěvě továrny McDonnell 16. srpna si astronauti prohlížejí palubní desku kabiny. Umístění některých přístrojů se jim nezdá šťastné, a proto požadují jejich přesunutí. Inženýři, s nimiž o tom debatují, nakonec slibují: „Dobrá, mládenci, dáme je jinam.“

První zkušební let Mercury MR-1 pomocí rakety Redstone má začít už 9. října. Nakonec ho kvůli závadě na stabilizačním a orientačním systému kabiny na poslední chvíli odvolávají. Ani další termín 7. listopad nelze splnit. Těsně před vypuštěním zjišťují technici, že z lodi uniká plynné helium, potřebné ke šťastnému přistání.

„Nejdramatičtější elektronická havárie programu se odehrála na mysu Canaveral ráno 21. listopadu 1960,“ napsal Glenn. „Tento let MR-1 – to znamená Mercury-Redstone l – měl být celkovou zkouškou lodi Mercury po normální balistické dráze. V kabině byly pouze přístroje. Jakmile dospěla předstartovní příprava k nule a my čekali, že loď odstartuje z rampy, objevila se oblaka kouře a dýmu a Redstone se okamžitě pohnul. Potom se vypnuly motory. Redstone opět dosedl na rampu a vršek kabiny, umístěné na vrcholu rakety ve výšce 18 metrů, jako by byl doslova vymrštěn do povětří. Ve zlomku sekundy se totiž záchranná věž, instalovaná na samé špici kabiny, rozsvítila plamenem a odlepila se od schránky, v místě, kde stávala věž, se vymrštil jeden padák, okamžitě nato další padák a jako splasklý hadr splýval po stěně kabiny dolů.“

Průběh zkoušky první záchranné raketové věžičky určené pro kosmické lodi...

Průběh zkoušky první záchranné raketové věžičky určené pro kosmické lodi Mercury, která se uskutečnila 9. 5. 1960 na základně Wallops Island. Kabina byla vynesena do výšky 750 m nejvyšší rychlostí 1 571 km/h a po minutě a 16 sekundách přistála na padáku ve vzdálenosti kolem 1 km od místa zahájení zkoušky.

Jediný kratší kabel přerušil start a málem způsobil těžkou havárii. Raketa najednou stála na rampě bez jakékoliv opory. Kdyby zafoukal vítr, mohl ji porazit a všechny naděje by zřejmě shořely v plamenech.

Teprve 19. prosince se MR-1A úspěšně odlepuje z floridského kosmodromu a později ji vylovila z Atlantiku helikoptéra z letadlové lodi Valley Forge. Mezitím přivezli na mys Canaveral kabinu pro první balistický let, pro Sheparda.

Nicméně ve střediscích NASA panuje stále větší skepse. Sověti vypustili do vesmíru další dva psy, byť se je pro závadu nepodařilo vrátit na Zemi.

Okolo Nového roku 1961, pouze několik týdnů před svým odchodem z Bílého domu, se snaží prezident Eisenhower všechny pilotované lety co možná nejvíce oklestit. S novými starty Mercury se nemá začít dříve, dokud další experimenty nepřinesou žádané výsledky. Teprve pak by měl být tento projekt prodloužen. O dalších plánech se zatím nemá uvažovat. Ani profesor Jerome B. Wiesner, vědecký poradce nově zvoleného prezidenta Johna F. Kennedyho, není astronautikou nijak nadšen. Kennedy dosazuje do ředitelského křesla NASA svého člověka – politika a manažera Jamese E. Webba.

Dne 31. ledna 1961 se vypravuje na skok do vesmíru šimpanz Ham. Z mysu Canaveral letí kabina MR-2 po balistické dráze do Atlantiku. Přestál šťastně ve stavu beztíže takřka sedm minut. Pravda, kvůli drobné poruše motoru vyletěl stroj výše a dále, než se počítalo, nikoliv do vzdálenosti 500 kilometrů, nýbrž o 200 kilometrů dál. Navíc lidoop musel snášet takřka patnáctinásobné přetížení, o něco větší, než se plánovalo.

A 21. února následuje kompletní balistický let kabiny Mercury, vynesené raketou Atlas 67-D. Letí po jiné dráze než Ham. Odborníci se totiž chtějí přiblížit podmínkám návratu z orbitálního letu, kdy bude žáruvzdorný plášť více namáhán. Po 18 minutách skončila výprava úspěšně.

Druhý den oznamuje Skupina kosmického úkolu STG tři kandidáty pro první let: Glenna, Grissoma a Sheparda. Na tyto tři muže myslel Gilruth už začátkem roku. V důvěrném rozhovoru jim už své pořadí prozradil: Shepard, Grissom a Glenn. Proč to tedy tají před veřejností? Chce ochránit Sheparda před soustředěným útokem novinářů na něj a na jeho rodinu. Ať mají zatím klid!

Důvody pro výběr této trojice se pokusili uhádnout Alan Shepard a Deke Slayton ve svých memoárech: „Shepard byl z celé skupiny nejchytřejší a nejpohotovější. Byl nejtalentovanější a v obtížných situacích byl schopen se rychle rozhodnout. Gusa Grissoma uznávali pro jeho schopnost bleskurychle řešit problémy technického rázu. Glenn v boji sestřelil tři migy a navíc se vrátil zpět s tak poškozeným letadlem, že ho ostatní uznali jako nelétatelné. Důležitou roli hrálo i rozhodnutí, že suborbitální lety budou jenom dva, takže oblet Země zbude pro Glenna.“

Někteří kandidáti však dávají najevo, že první by měl odstartovat Glenn. Shepard je přece známý šašek, bůhví co by nám ještě mohl provést, taky je strašně lehkomyslný. Gilruth se nenechá oblomit: „Alana jsem vybral já!“ A jeho prohlášení zapůsobilo – ostatní si uvědomují, že musí zůstat jako tým, vždyť jestli se Sheparova expedice zdaří, otevře tím cestu do vesmíru i jim.

Von Braun nechce připustit, aby člověka nesl už příští Redstone. Při letu MR-2 se objevilo několik drobných chyb. Shepard a další pracovníci NASA marně protestují. Ředitel Marshallova střediska kosmických letů NASA je neoblomný: „Teď ne! Až příště!“ Proto dělají technici na Redstonu různé drobné úpravy a 24. března raketu znovu vypouštějí. Mimořádná letová zkouška proběhla dobře. Teprve nyní může první Američan startovat.

Další výprava 10. dubna úplně selhala. Raketa Atlas 100-D s kabinou Mercury se vymkla kontrole, takže ji musel bezpečnostní důstojník zničit už 40 sekund po startu, třebaže záchranný systém zapracoval bezvadně, a samotná Mercury přistála blízko floridských břehů takřka neporušená. Po drobných opravách ji mohou použít znovu při letu MR-4.

Gagarinův let 12. dubna budoucí americké astronauty obrovsky zklamal. Rusové jsou zase první!

Nicméně celá sedmička Rusům gentlemansky gratuluje. Glenn si usmiřuje veřejnost upřímným přiznáním: „Ano, opravdu nás dostali, to je všechno. Nemá žádný smysl si něco nahrávat. Teď když kosmická éra začala, tady bude dost práce pro všechny.“

Sovětský triumf nemůže vypuštění prvního Američana urychlit. Přípravy probíhají podle plánu. Ovšem způsobuje obrat v myšlení prezidenta Kennedyho, který začíná věnovat pilotovaným letům mimořádnou pozornost. Vždyť ve své předvolební kampani mluvil o tom, že „vesmír je naší novou hranicí“.

Jedině vědecký poradce Wiesner má obavu, aby se let Alana Sheparda neproměnil v tragédii. Proto Kennedymu navrhuje: „Měli bychom tuto výpravu odložit. Anebo pokud byste na ní trval, pane prezidente, tak bychom měli start utajit, abychom se v případě havárie vyhnuli publicitě.“

Utajit?! Vždyť dění na floridském kosmodromu hlídají stovky novinářů, mnozí z nich dostávají od kamarádů z NASA důvěrné zprávy, taky odposlouchávají rádiové frekvence... Nesmysl!

Kennedy rozhoduje: „Žádné tajné starty civilních astronautů! Musíme hrát otevřenou hru. V tom je naše síla.“

Zástupci NASA vřele souhlasí: „Redstone je spolehlivá raketa, nemusíte mít žádné obavy. Tato expedice nemá s Atlasem nic společného.“

V pátek 2. května 1961 představují Sheparda novinářům na kosmodromu jako prvního pilota MR-3. Svou kosmickou loď nazval Freedom 7 (Svoboda 7). Astronauti se totiž dohodli, že všechny lodi budou kromě jména označovat ještě číslicí 7 – na paměť svého sedmičlenného týmu.

V pondělí 5. května budí doktor Douglas Sheparda a jeho náhradníka Glenna krátce po jedné hodině v noci místního času.

Průběh zkoušky první záchranné raketové věžičky určené pro kosmické lodi...

Průběh zkoušky první záchranné raketové věžičky určené pro kosmické lodi Mercury, která se uskutečnila 9. 5. 1960 na základně Wallops Island. Kabina byla vynesena do výšky 750 m nejvyšší rychlostí 1 571 km/h a po minutě a 16 sekundách přistála na padáku ve vzdálenosti kolem 1 km od místa zahájení zkoušky.

V 9:34 Alan Bartlett Shepard startuje. Po balistické křivce dosahuje výšky 188 kilometrů nad Zemí a přitom zakouší asi pětiminutové beztíží. Rovněž zkouší ruční řízení svého stroje – to Gagarin nesměl. Po 15 minutách letu dopadá Freedom 7 u Bahamských ostrovů do Atlantiku, přibližně 486 kilometrů od kosmodromu.

Amerika má prvního astronauta! – opájí tisk veřejnost. Avšak odborníci, politici a další zasvěcenci dobře chápou, že to není pravda, že je to jenom falešné pofoukání velké národní bolístky. Shepard sice vykonal hrdinský čin. Nicméně do vesmíru pouze na několik minut nahlédl.

Pilotem MR-4 bude Grissom – oznamuje 15. července Gilruth. Glenn opět poslouží jako náhradník.

Druhý balistický skok se uskutečňuje 21. července. Grissom letí se svou lodí Liberty Bell 7 (Zvon svobody 7) takřka po stejné dráze jako Shepard, pouze přistává o 5 kilometrů dále. Po dopadu na vodní hladinu se nedopatřením otevírají dveře kabiny a on si stěží zachraňuje holý život plaváním.

Dne 6. srpna startuje na Vostoku 2 German Titov. Když po čtyřiadvacetihodinovém pobytu ve vesmíru přistává, sděluje STG, že první Američan bude sovětské astronauty následovat patrně až v lednu 1962. Ovšem už žádný balistický skok, nýbrž návštěva ve vesmíru!

Mezitím prezident rozhodl, že do konce desetiletí musí stanout první Američané na Měsíci. Tento gigantický úkol vyžaduje i novou organizaci práce. STG se přeměňuje na Středisko pilotovaných letů (MSC) NASA. Kde bude mít základnu? Odborníci a astronauti by se nejraději přestěhovali na Floridu, poblíž kosmodromu. O umístění nového střediska má zájem 23 měst. Viceprezident Lyndon Johnson, jehož Kennedy pověřil dohledem nad astronautikou, rozhoduje, že MSC se usídlí v jeho domovském státu Texas – 40 kilometrů jihovýchodně od Houstonu na pobřeží Mexického zálivu. Je to politický a ekonomický obchod. Vzápětí tam začínají stavět komplex budov a laboratoří.

Politici se snaží přimět vedení NASA, aby vypuštění prvního Američana uspíšilo. Je to stejná snaha jako v roce 1957 – aby se děti mohly v dějepisu učit, že v jednom roce se stejný čin podařil Sovětům i Američanům. Další suborbitální lety můžeme zrušit, jsou zbytečné!

Dne 13. září dopravuje kabinu Mercury do vesmíru mezikontinentální raketa Atlas. Let MA-4 znamená první stoprocentní úspěch tohoto nosiče. Samotnou loď postihly jenom tři drobné závady. Taky síť pozemních sledovacích stanic fungovala bezvadně. Americký tisk naléhá, aby následující výpravu MA-5 podstoupil nikoliv šimpanz, jak NASA plánuje, nýbrž člověk.

German Titov byl v USA příliš otevřený a kremelští cenzoři mu to ostře vytkli....

German Titov byl v USA příliš otevřený a kremelští cenzoři mu to ostře vytkli. Na snímku je vpravo při setkání s prezidentem Kennedym a svým kosmickým kolegou Johnem Glennem.

Nakonec vítězí opatrnost odborníků nad záměry politiků. Po dvoutýdenním zdržení, způsobeném technickými problémy na raketě Atlas, startuje 29. listopadu v Mercury číslo 9 šimpanz Enos. Na programu má tři oblety Země, ale kvůli drobným závadám v elektrickém systému se musí vrátit už po dvou. Kdyby byl na palubě člověk, mohl je sám odstranit. Proto hodnotí NASA tuto expedici jako úspěšnou. Zkušenosti z výletu Enose jsou vskutku neocenitelné – vedou k 225 drobným vylepšením na astronautově kabině.

Na tiskové konferenci, která následuje po této výpravě, představuje Gilruth další dvě dvojice kandidátů pro vesmír. Poletí samozřejmě Glenn, jeho náhradníkem je Carpenter. Na programu výpravy MA-6, která má odstartovat nejpozději 19. prosince, jsou tři oblety Země. Posádku pro MA-7 tvoří Slayton a Schirra.

Glenn a Carpenter studují kosmickou loď důkladně. Podílejí se i na návrzích změn v kabině. Celkem strávili v MA-6 plných 166 pracovních dnů.

Čekání na start

V úterý 19. února se obloha pomalu vyjasňuje. I meteorologové přinášejí potěšující zprávy. Kosmická loď může odstartovat příští den!

Ve středu vstává Scott Carpenter několik minut po půlnoci východoamerického času. Jednou z jeho povinností jako náhradníka je prohlédnout a překontrolovat kabinu očima astronauta.

Glenna budí ve 2:20. Lehce snídá.

Krátce po třetí hodině začíná doktor Douglas poslední lékařskou prohlídku. Strohá úřední zpráva říká: „Glenn je klidný, zdravý a ostražitý dospělý muž. Životní funkce vykazovaly následující hodnoty: pravidelný pulz 68 úderů za minutu, krevní tlak 118/80, dýchání 18 dechů za minutu, teplota v ústech 36,5 °C a váha 77,80 kilogramu. Oči, uši nos a hrdlo normální a vzhledem k předcházející prohlídce beze změn. Plíce zcela čisté.“

Řídící středisko Mercury pokračuje v přípravách k letu. Ke čtvrté hodině se objevuje drobná závada na spojovacím systému, který signalizuje stav kyslíku v kabině. V několika málo minutách technici chybu odstraňují.

Sabotáž? Smrt v ohnivém pekle Apolla 1 stále vzbuzuje otázky

Gus Grissom zahynul uvnitř testovací kabiny kosmické lodi Apollo 1. Jeho syn Scott si dodnes myslí, že za vším mohla být sabotáž. Velmi pravděpodobně to není pravda, ale o zbytečné smrti tří astronautů před 46 lety se stále spekuluje.

Chaffee, White a Grissom (zleva) v „plné polní“ v kabině simulátoru lodi Apollo

Chaffee, White a Grissom (zleva) v „plné polní“ v kabině simulátoru lodi Apollo

Zatímco Sověti mají v kabinách svých astronautů tradiční pozemskou atmosféru, Američané se rozhodli pro čistě kyslíkovou. Co je k tomu vedlo? Předně kdyby se narušila hermetičnost kabiny, kyslík by unikal pomaleji. Taky tam mohou snížit tlak na úroveň, jaká je ve výšce dvanácti kilometrů nad Zemí. Na druhé straně je kyslíkové prostředí hořlavější, proto musí konstruktéři velmi obezřetně vybírat materiály pro vnitřek kabiny.

Ve 4:27 dostává ředitel letu Christopher Kraft zprávu, že celosvětová síť sledovacích stanic je připravena. Glennovi připevňují na tělo elektrody pro snímání jeho fyziologických funkcí. Technik Joe Schmitt mu pomáhá při oblékání devítikilogramového skafandru.

V 5:17 přijíždí autobus s Glennem na startovací rampu číslo 14. Má dvacet minut zpoždění. A navíc v 5:25, dvě hodiny před plánovaným startem, technici objevují poruchu na naváděcím systému rakety. Vadnou jednotku rychle vyměňují za novou a hned ji prověřují. Takřka do 6:00, kdy se rovněž vyjasňuje obloha, astronaut v autobusu odpočívá, studuje předpověď počasí i letový plán.

V 6:03 hodin se Glenn pracně usazuje ve svém křesle v lodi Mercury. Má tam přibližně tolik místa jako řidič na sedadle osobního auta. A protože je oděn do neforemného skafandru, bez pomoci asistentů by se do kabiny zřejmě nenasoukal.

Glenna jako prvního astronauta vynese mezikontinentální balistická raketa Atlas D, vysoká 26 metrů a o hmotnosti 111 tun. Jednostupňový Atlas má kromě hlavního motoru Rocketdyne XLR-105-5 o tahu 363 kilonewtonů, který hoří celkem 310 sekund, ještě dvoukomorový motor XLR-89-5 o tahu 816 kilonewtonů, odhazovaný po 134 sekundách. Do všech tří spalovacích komor dopravuje pohonné látky jediné turbočerpadlo ze společných nádrží.

Krátce po svém zabydlení v kabině oznamuje Glenn řídícímu středisku, že tepelný detektor čili termistor, připevněný na mikrofonu uvnitř přílby a kontrolující frekvenci výdechů, se posunul. Úprava této drobnosti by vyžadovala, aby se aspoň zčásti svlékl. Takové zdržení nechtějí šéfové projektu připustit. Proto lékař v řídícím středisku, Stanley C. White, rozhoduje polohu kontaktu vůbec neopravovat.

Technici zavírají vstupní průlez kabiny poklopem a upevňují jej sedmdesáti šrouby. V 7.10 technici zjišťují, že jeden z nich se zlomil. Se stejnou závadou na kabině startoval Grissom. Tentokrát nechtějí odborníci riskovat, a proto nařizují mechanikům vadný šroub vyměnit.

Konstrukce lodi Mercury

Loď Mercury je nejmenším dopravním prostředkem, na jehož palubě se vypravuje do vesmíru člověk. Má kuželovitý tvar s maximálním průměrem 1,8 metru a o délce 2,7 metru. Na startu váží 1 900 kilogramů, na oběžné dráze 1 350 kilogramů a po přistání na vodě 1 100 kilogramů. K vrcholku kabiny je připevněna záchranná věžička s motory na tuhá paliva – v případě havárie na rampě anebo na počátku vypuštění ji může odnést i s astronautem do bezpečné vzdálenosti, kde přistane pomocí padáku.

První generace amerických kosmických lodí mají umožnit lety na nízké oběžné dráze okolo Země nanejvýš po dobu pěti hodin. Pozdější kabiny tohoto typu musí upravit tak, aby v nich člověk mohl setrvat až půldruhého dne.

Carpenter, který udržuje s Glennem spojení, využívá chvilky volna, aby zavolal telefonem jeho rodinu a přepojil ji na něho. Manželka a obě děti zůstaly doma v Arlingtonu u televizoru. John se Annie vyptává na domácí novinky, vypráví o stavu příprav a svým optimismem ji povzbuzuje – přitom cítí, že i ona věří ve šťastný konec.

Kabinou ve výšce 33 metrů pohupuje vítr. Glenn zůstává klidný. Dokazuje to jeho tep – 60 až 80 za minutu. Přesto Douglas vyjíždí na vrchní můstek, aby se na svého svěřence aspoň okénkem podíval. Na jeho tváři nevidí ani stopu napětí. Na rozloučenou Johnovi šelmovsky salutuje.

Po 40 minutách zdržení jsou všechny šrouby v pořádku.

V 8:05, hodinu před posunutou dobou startu, příprava opět pokračuje. Po čtvrthodině vyhlašuje ředitel startu další odklad. Do nádrží je třeba doplnit necelých 40 litrů pohonných látek. Glenn, který dosud prověřoval vybavení kabiny podle manuálu, se teď snaží narovnat své zkroucené tělo cvičením s posilovačem svalů zavěšeným nad svou hlavou.

Doplnění chybějícího kapalného kyslíku trvá několik minut.

V 8:58, přesně 22 minut před plánovaným startem, se zasekl vypouštěcí ventil palivového čerpadla. Nové zdržení.

V 9:25, pouhých 6,5 minuty před vypuštěním, oznamuje sledovací stanice na Bermudách poruchu na jednom počítači. Bermudy jsou důležitým pozemním bodem – mají být zálohou pro případ, že by selhalo řídící středisko na mysu Canaveral.

Oprava počítače trvá několik minut. Teprve potom může příprava pokračovat.

Poslední kontrola nejdůležitějších systémů a služeb.

„Spojení?“ – „Ano!“

„ASCS?“ Tedy systém řízení a stabilizování orientace. – „Ano!“

„Lékařské systémy?“ – „Ano!“

„Přistávací oblast?“ – „Ano!“

Astronaut sedí v kabině Mercury 3 hodiny 44 minuty. Z toho na zdržení způsobené závadami připadly 2 hodiny 17 minut.

Necelých 20 sekund před startem přeje Scott slavnostně kamarádovi: „Zdařbůh, Johne Glenne!“

Poslední pokyny tlumočí astronautovi Shepard.

„Glenn oznamuje, že všechny systémy lodi fungují!“ říká hlasatel řídícího střediska John A. Powers. „Pozemní řízení Mercury v činnosti.“

Na 100 milionů lidí sleduje u svých televizorů start prvního amerického astronauta do vesmíru. A na 20 000 lidí – personál kosmodromu, sledovacích středisek, konstrukčních kanceláří, továren a záchranné služby – je v pohotovosti.

Čas se naplnil

„Čas se naplnil!“ volá Glenn. „Začínáme cestu!“

Je 9:47:39 východoamerického času – středa 20. února 1962. První Američan John Herschel Glenn se vydává do vesmíru.

Raketa Atlas 109-D s kosmickou lodí Friendship 7 se odlepuje od břehů Floridy.

T + 00:00:08: Glenn: „Letíme přesně podle programu.“

John Glenn v roce 1962 během projektu Mercury

John Glenn v roce 1962 během projektu Mercury.

Raketa nabírá rychlost, Glenn pociťuje jemné vibrace a přetížení jej tiskne do křesla – několik desítek sekund váží až šestkrát víc než na Zemi. Neustále informuje řídicí středisko o průběhu startu.

T + 00:05:01: motor druhého stupně dohořel. První americký astronaut letí vesmírem po dráze ve výši 161–261 kilometrů se sklonem 32,54 stupně k rovníku. V kabině vládne beztíže.

Astronaut pozoruje Zemi a vesmír. Slunce se koupe v bílých oblacích, mezi nimi prokukují pole jasně modrého oceánu, část floridské boty. A necelých 200 metrů za lodí se loudá horní stupeň věrného Atlasu.

Glenn: „Ach! To je obrovský pohled!“

Shepard: „Máš dobrou dráhu. Aspoň na sedm obletů!“

Ve skutečnosti letí po takové dráze, že by na ní mohl zůstat i 100 obletů, než by se dostal do vlivu zemské atmosféry.

„Plán počítal s tím,“ napsal později Glenn, „že většinu prvního obletu strávím přivykáním v novém prostředí a že pomohu pozemním stanicím při navazování radarového kontaktu, aby mohly hned na začátku letu přesně změřit dráhu.“

Astronaut si periskopem prohlíží Kanárské ostrovy, zčásti zakryté těžkými mračny. Vzápětí letí nad severozápadní Afrikou – pod ním ubíhá legendární pohoří Atlas a potom následuje poušť.

Několik sekund po tom, co se z rádia vytratil hlas Kanárských ostrovů, navazuje Mercury spojení se stanicí Kano v Nigérii. Glenn informuje Zemi o stavu palubních systémů. Současně upozorňuje, že pod sebou patrně vidí prašnou bouři. Trochu si zapilotuje – otáčí kabinu o 180 stupňů. Přitom zjišťuje, že přístroje na palubní desce neukazují orientaci kosmické lodi v prostoru zcela přesně.

Z další základny v Zanzibaru se hlásí jeden z lékařů. Chce znát jeho pocity a vyžaduje od něho jednoduché testy. Glenn je ve výborné kondici: v klidu má 80 tepů za minutu a krevní tlak 120/76.

Jako by se člověk díval do černé šachty

I do miniaturní kabiny Mercury se vejde několik přístrojů určených k výzkumu – kamera, filtry, fotometr. A rovněž specializovaná aparatura pro registraci některých astronomických a fyzikálních údajů vně lodi.

„Slunce je naprosto kulaté a vysílá intenzivní, zcela jasné světlo, které je spíše modravě bílé než žluté a které mi odstíny a intenzitou připomínalo obrovské reflektory používané na mysu. Bylo tak prudké, že když jsem se do něho přímo díval, musel jsem použít filtry.“

Nad Indickým oceánem sleduje Glenn západ Slunce. „Jak Slunce klesalo stále níž a níž, černý stín zahaloval Zemi, až byl celý povrch, který jsem mohl vidět, naprosto temný s výjimkou jasného pásu podél horizontu. Na počátku je tento pás úplně bílý. Potom, jak Slunce zapadlo hlouběji, se základní tón světla změnil na jasně oranžovou. Další pás je červený, potom fialový, potom světle modrý, potom tmavě modrý, až konečně úplně zčerná vesmírem.“

Fotogalerie

Země je černá. „Když se člověk dívá dolů, připadá mu to, jako by hleděl do černé šachty.“

Hvězdy září jasně. „Hvězdy, které jsem viděl v noci, mně trochu pomáhaly k ujasnění horizontu, takže jsem mohl kontrolovat orientaci lodi. Souhvězdí Orionu a Plejád byla výjimečně jasná, a když jsem letěl nad Indickým oceánem, zaměřil jsem se na Orion středem okna a použil jsem tohoto údaje k potvrzení orientace lodi.“

Obyvatelé Perthu a několika dalších australských měst se domluvili, že při přeletu kosmické lodi budou na pozdrav Glennovi současně zapínat a vypínat všechna světla. Velitel lodi sděluje Cooperovi, který sedí u rádia ve sledovací stanici Muchea, že tento signál velice dobře pozoruje. A dodává: „Cítím se výborně a nemám žádné problémy.“

T + 01:13:00: Friendship 7 přelétává východní břehy Austrálie a opět se ocitá nad oceánem. Glenn se začíná připravovat na své první svítání ve vesmíru. Na rozhraní noci a dne pozoruje neznámý podivný jev.

Glenn: „Zde Friendship 7! Pokusím se popsat něco, co zde mám. Jsem v obrovském množství velice malých částeček, které zářivě svítí, jako kdyby fosforeskovaly. Nic takového jsem dosud neviděl. Sledují kabinu a vypadají jako malé hvězdičky. Je jich tu celý závoj. Víří okolo kabiny, přelétávají okolo okna a všechny jasně září. Jsou od sebe vzdáleny v průměru půldruhého metru či dva metry, ale vidím je taky dole pod sebou.“

Sledovací stanice na tichomořském ostrově Canton se zajímá, jestli astronaut nepozoruje nějaké nárazy částeček na stěnu lodi.

„Nic takového! Ty hvězdičky se pohybují velice pomalu. Vzdalují se ode mě rychlostí přibližně 4–6 kilometrů za hodinu. Letí asi stejně rychle jako já.“

V záři vycházejícího Slunce tyto záhadné světlušky mizí. Čtvrt hodiny nato, už v dohledu kalifornského pobřeží, se začíná kosmická loď kolébat. „Potom automatický pilot objevil chybu a já zapnul velké trysky, abych vrátil loď opět do správné polohy. Nebezpečí, že by se následkem této poruchy kosmická loď podstatně kymácela, samozřejmě nehrozilo, ale neustálé pokračování závady znamenalo, že při každé dosti značné korekci spotřeboval automatický systém příliš velké množství peroxidu vodíku. Pokud bychom tomu nepředešli, brzy by se vyčerpaly zásoby paliva. Rozhodl jsem se přejít na částečné ruční řízení.“ Glenn zvládl první vážný problém svého letu.

Smrtelné nebezpečí, o kterém kosmonaut nic netuší

Na Zemi mezitím vzniká poplach, o němž astronaut nemá ani tušení.

Při přeletu Friendshipu 7 nad mysem Canaveral, odkud se let řídí, přijímají přístroje telemetrické záznamy o stavu palubních systémů. Na jednom z panelů vyskočilo upozornění, že systém 51 se nalézá v nepředpokládaném stavu. Zdá se, že beryliový štít, který má chránit kosmickou loď při brzdění o atmosféru před žárem několika tisíc stupňů, se uvolnil. Jestliže je to pravda, pak se může v okamžiku odhození vyhořelých brzdicích motorů posunout a špatně chráněná kabina i s astronautem nenávratně shoří v atmosféře.

Minuty uvažování a porad, na kterých závisí život astronauta – stejně jako nejbližší budoucnost americké astronautiky.

Není vyloučeno, že štít je v naprostém pořádku a že porucha se skrývá v kontrolním systému. Jenže všichni se musí připravit na možnost druhou, na možnost horší!

Je však ještě naděje. Schránky s brzdícími raketami jsou připevněny k lodi kovovými pásky. Tyto pásky současně obepínají i nešťastný tepelný štít. Jestliže astronaut brzdicí rakety po jejich vyhoření neodhodí, potom pásy přidrží u kabiny tepelný štít. Samozřejmě toto řešení změní aerodynamické charakteristiky kabiny. Jenže třetí možnost neexistuje!

Jeden ze šéfů kontrolního střediska, William M. Bland, volá do Houstonu telefonem Maxima Fageta, šéfkonstruktéra Mercury. Faget jej ubezpečuje, že všechno by mohlo vyjít.

Astronaut o tomto smrtelném nebezpečí neví. Na jeho palubní desce kontrolka ukazující stav ochranného štítu není.

První americký astronaut John Glenn odjíždí od řídicího střediska programu...

První americký astronaut John Glenn, Jr. odjíždí od řídicího střediska programu Gemini

Letové ústředí na mysu Canaveral informuje o situaci všechna sledovací střediska. Při přeletu kosmické lodi mají zjišťovat, zda telemetrické informace i nadále udávají, že štít není zajištěn. Zároveň se mají při běžném hovoru astronauta zeptat, zda má v pořádku vypínač na jeho uvolnění.

Při přeletu sledovací námořní lodi v Indickém oceánu slyší Glenn ve sluchátkách: „Máme pro vás zprávu z řídícího střediska. Máte mít vypínač na uvolnění štítu v poloze vypnuto. Vypínač na uvolnění štítu v poloze vypnuto!“

Astronaut potvrzuje, že na jeho palubní desce je všechno v pořádku. A okamžitě pouští dotaz z hlavy. Má důležitější starosti. Neustále musí řídit orientaci své kabiny.

Sedm minut nato, v dosahu australské stanice, hovoří s Cooperem. I jeho znepokojuje stejný problém: „Můžeš potvrdit, že máš vypínač na uvolnění štítu skutečně v poloze vypnuto?“

„Odpověď zní ano. Vypínač na uvolnění štítu je ve středu polohy vypnuto!“

„Neslyšíš náhodou nějaké bouchání nebo podobné zvuky, které následují rychle za sebou?“

„Teprve teď jsem si uvědomil,“ vzpomínal Glenn, „že lidé na Zemi měli opravdu starosti, neboť jinak by mně nedávali takto formulované otázky. Do té doby jsem byl přesvědčen, že všechno probíhá v nejlepším pořádku.“

Podruhé vylétá Friendship 7 z temného nočního pásu nad Sluncem prozářenou zeměkouli. Astronaut opět sleduje záhadné světlušky. Chce je vyfotografovat, ale pro barevný film je tam málo světla.

Rovněž ostrov Canton má starost o vypínač beryliového štítu. Glenn opakuje hlášení. Dotazy pozemních středisek mu připadají nezvyklé. Rozsah pravděpodobné závady si představit nedovede. Přesto si uvědomuje, že už by byl nejraději zpátky na Zemi. Proto později napsal: „Byl jsem velmi šťastný, když mně řídící středisko oznámilo, že začínám třetí oblet.“

Shepard z mysu Canaveral dává Glennovi pokyny pro přistání. Astronaut hledá v Atlantském oceánu místo, kam má dosednout. Vidí několik obláčků a na hladině sleduje brázdu za lodí – patrně jedné ze tří letadlových lodí, které na něj čekají.

„Chci proplatit prolétané hodiny.“ Glenna neopouští humor

T + 03:59:15: kosmická loď letí opět nad Austrálií. Astronauta neopouští humor ani v těžké situaci.

Glenn: „Zde Friendship 7! Prosím, abyste za 45 sekund předali ode mě tuto zprávu. Je určena pro velitelství námořní pěchoty ve Washingtonu. Sdělte jim, že mám povinné čtyři hodiny za měsíc odlétané a že žádám, aby mně je zaplatili! Přepínám!“

Cooper: „Příjem! Vyřídím to. Myslíš, že ti to zaplatí?“

Glenn: „Nevím. Snad, doufám...“

Cooper: „Příjem! Má to být čas letadlový, anebo raketový?“

Glenn: „Lehčí než vzduch!“

Následuje opět rozhovor na vážné téma. Ve skafandru má astronaut teplotu 21 °C, v kabině je 32 °C. V hlavní palivové nádrži zbývá ještě 60 %, v záložní 90 % peroxidu vodíku – to na přistávací operaci bohatě stačí. Taky všechny ostatní údaje na palubě potvrzují, že systémy a přístroje jsou v pořádku. Glenn je ledově klidný. Po celou dobu letu má v průměru 86 tepů za minutu.

Teprve v dosahu sledovací stanice na Havaji se dovídá první, zatím neúplné podrobností o obavách ředitelství letu. Systém 51, který kontroluje upevnění beryliového štítu, se patrně porouchal.

Celou pravdu mu nechce říct nikdo – aby jej neznepokojovali. Naštěstí není na palubě Mercury běžné rádio – jinak by si Glenn mohl vyslechnout nekrology na svou osobu, protože mnozí jej přestali pokládat za živého.

Na východním pobřeží USA, v Point Arguellu, přebírá rádiové spojení s kosmickou lodí Schirra.

Schirra: „Johne! Nech si schránku s brzdicími raketami po celý průlet nad Texasem! Rozumíš?“

Glenn: „Rozumím!“

Schirra: „Čtrnáct sekund do zapálení!“

Glenn: „Rozumím!“

Schirra: „Pět – čtyři – tři – dvě – zážeh!“

Tři brzdicí raketky se postupně zapalují.

Glenn: „Mám pocit, jako kdybych se vracel zpátky na Havaj.“

Schirra: „To nedělej! Čekáme tě na východním pobřeží.“

Rakety brzdí kosmickou loď přesně podle plánu. Astronaut je trochu vzrušen – pulz mu stoupá na 109 za minutu.

Glenn: „Rakety dohořely!“

Schirra: „Nech si rakety, dokud nepřeletíš Texas!“

Glenn: „To je jasné!“

Asi pět minut po zapálení raket navazuje s kosmickou lodí spojení texaská sledovací stanice.

Texas: „Zde Texas! Doporučujeme vám, abyste si nechal brzdicí rakety po celou dobu sestupu. To znamená, že musíte ručně přepnout 0,05G, a to přesně v 04:43:53. Dále musíte ručně zatáhnout periskop. Rozuměl jste?“

Glenn: „Zde Friendship 7! Z jakých důvodů? Přepínám!“

Texas: „V této chvíli nemáme žádné. Je to rozhodnutí letového velitelství. To vám sdělí důvody, jakmile s vámi vstoupí do spojení.“

Třicet sekund nato se v jeho sluchátkách ozývá Shepard z mysu Canaveral: „Doporučujeme ti, abys přešel do přistávací polohy a abys ručně zatáhl periskop!“

Glenn: „Rozumím! Periskop zatáhnout ručně.“

Shepard: „V době, kdy to děláš, si nejsme jistí, zda máš, anebo nemáš uvolněný štít. Myslíme si, že můžeš přistávat s neodhozenými brzdicími raketami. V tomto způsobu přistání nevidíme žádné těžkostí. Přepínám!“

Glenn: „Příjem! Rozumím!“

Teprve teď se astronaut dovídá o nebezpečí. Mohl by se vrátit na Zemi jako rozpálená placka. Přesto zůstává ledově klidný. Nejlépe to vidí lékař na svém panelu ve velitelském středisku – Glennův tep se nemění.

Někteří odborníci na kosmodromu už rezignovali. Copak slabé ocelové pásky mohou štít udržet?

T + 04:41:00: Friendship 7 se dostává do vrchních vrstev zemské atmosféry. Po celou dobu brzdění je rádiové spojení s astronautem přerušeno.

Uslyšíme vůbec ještě hlas Johna Glenna? Anebo uhoří v tisícistupňovém pekle? Několik desítek sekund před plánovaným navázáním rádiového spojení sedá Al Shepard ke svému pultu: „Halo! Tady mys! Friendshipe?! Slyšíš mě? Přepínám!“

Odpověď žádná.

Sestup kosmické lodi sledují v této době pouze radary. Operátoři na svých obrazovkách stále vidí, že se nerozpadla, neroztavila. O stavu jejího obyvatele však neví nikdo.

T + 04:47:11: Glenn: „Hlasitě a jasně!“ To je odpověď Shepardovi na jeho neustálé volání. „A jak ty slyšíš mě?“

Shepard: „Příjem! Slyším tě hlasitě a jasně. Jak se máš?“

Glenn: „Velmi dobře...“ A po chvilce dodává: „Jsem v dobré kondici. Jenže jsem byl skutečným meteorem, hochu!“

Až teď si mohou všichni oddychnout. A až teď začíná být astronaut vzrušen. Jeho pulz stoupá na 134 za minutu. Snad je to tím, že z něho spadlo všechno napětí a že se šťastně blíží k rodné Zemi, byť představované vysokými vlnami oceánu.

T + 04:55:00: Friendship 7 dosedá na hladinu Atlantiku, asi o 60 kilometrů blíže, než leží plánovaný bod přistání. To je taky jediný důsledek změněných aerodynamických vlastností kosmické lodi.

Deset kilometrů od Mercury pluje torpédoborec Noa. Plnou parou míří k astronautovi.

Autor:




Hlavní zprávy

Mercedes Třída E 2,0 220d...
Mercedes Třída E 2,0 220d...

r.v. 2016, naj. 15 500 km, diesel
1 085 293 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.