Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Krůček od jaderné války. Nakonec k ní nedošlo, Castro byl rozladěn

aktualizováno 
Karibská krize - čtvrtý díl - Situace v souvislosti s Karibskou krizí se 27. října 1962 začala pomalu uklidňovat. Přesto se našly na obou stranách horké hlavy, které by neváhaly v nejbližších hodinách zahájit jaderný útok.

Námořní hlídkový a protiponorkový letoun Lockheed SP-2H Neptune v těsné blízkosti sovětské lodě vracející se z Kuby domů s nákladem 12 rozložených bombardérů Il-28 | foto: US NAVY, public domain

Neklidný víkend

Americký útok na Kubu nehrozí – shodly se obě sovětské výzvědné služby v sobotu 27. října. Zprávy o chystaném útoku byly falešné. Chruščov se tuhle informaci dověděl večer okolo osmé hodiny.

Karibská krize a Fidel Castro

Na ostrově se setkal generál Plijev s Castrem. Sovětský velitel mu ohlásil: „Všechny jednotky jsou připraveny k útoku!“ I když to nebyla úplně pravda.

V Kremlu dokončili Chruščovovu odpověď Kennedymu. Americkému velvyslanci Kohlerovi v Moskvě ji doručili podvečer místního času, tedy okolo poledne washingtonského. Sovětský vůdce požadoval stažení amerických střel z Itálie a Turecka, ani slovo o raketách na Kubě.

Ve Washingtonu byli zmateni. Jak si máme rozdíly v obou dokumentech vysvětlit? Vojáci, podnícení zpravodajci, se snažili přimět Kennedyho k rozkazu k útoku. Vždyť montáž raket pořád pokračuje!

Nejvíc o to usiloval generál LeMay: „Zaútočíme nejpozději v pondělí!“

Vojákům bylo jedno, jestli Amerika ztratí deset milionů lidí anebo víc, jen když změní Sovětský svaz v rozvaliny. Politici byli rozvážnější. Jaký by mělo takové vítězství smysl? Sovětští maršálové by klidně obětovali i půl miliardy lidí – to Chruščova vyděsilo.

Bývalý velvyslanec v Moskvě Llewellyn Thompson navrhl: „A co kdyby prezident odpověděl pouze na sobotní dopis a nedělní depeši by opominul?“

John Kennedy souhlasil: „Ano, dáme Kubě záruky nedotknutelnosti za stažení vašich raket.“ V osm hodin večer zatelegrafovali tuto stručnou odpověď na ambasádu v Moskvě – tam už bylo časné ráno.

Major Rudolf Anderson byl sestřelen nad Kubou během průzkumné mise 27.10.1962....

Major Rudolf Anderson

V sobotu se situace opět zdramatizovala. O půl jedenácté dopoledne místního času sestřelili nad východem Kuby letoun U-2 s pětatřicetiletým majorem Rudolfem Andersonem. Zasáhly ho dvě sovětské rakety.

Rozkaz k palbě dal náčelník štábu divize protivzdušné obrany kapitán Antonec. Když se dověděl, že se blíží americké letadlo, telefonoval do štábu Plijeva, ale nezastihl ho nikoho odpovědného. Nakonec se rozhodl sám.

Chruščov zuřil – tohle se nemělo stát! Přehorlivý nižší důstojník mohl vyvolat válku. „Jak později řekl Chruščov svému synovi, právě v tomto okamžiku v hloubi duše věděl, že rakety je třeba odstranit,“ napsal William Taubman v knize Chruščov – člověka a jeho doba. Malinovskij později omlouval tento sestřel tím, že důstojníci protivzdušné obrany neměli čas na konzultaci se svým velením, a proto se řídili pokynem Fidela Castra. Chruščova to rozlítilo: „V které armádě je ten náš generál? V sovětské, nebo kubánské? Jestliže je v sovětské, proč plní rozkazy někoho jiného?“

Washingtonští jestřábi žádali tvrdou odplatu. Naštěstí prezident Kennedy neměl chuť situaci vyhrocovat, i když ředitel FBI Edgar Hoover ohlásil další nepříjemnou novinu: „Pracovníci sovětské mise při OSN v New Yorku se chystají pálit spisy.“ Takové přípravy se zpravidla dělají před začátkem války.

Po čtvrté hodině odpoledne se opět setkali Scali a Feklisov. Rus však neměl nové informace. Americký novinář chtěl vědět, proč se dva Chruščovovy dopisy od sebe tolik liší. Feklisov zamumlal něco o „špatné komunikaci“. Není to žádný podraz a Scali by to měl povědět svým přátelům.

Americké a kanadské námořnictvo postavilo protiponorkové zábrany jihovýchodně od Nového Foundlandu.

Členy Výkonného výboru vyplašila zpráva od Hilsmana: „Kapitán Charles Maultsby, který měl na U-2 sledovat sovětské jaderné pokusy na dalekém severu, narušil v oblasti Čukotského poloostrova sovětské výsostné území. Proti tomuto stroji vylétlo šest sovětských stíhaček, které jeho pilotovi signalizovaly, aby se vrátil. Zůstal tam dlouhých 74 minut. Po přistání 27. října tvrdil, že ho zmátla polární záře.“ Nebude tenhle incident pokládat Kreml za další příznak příprav k nukleárnímu útoku? Neudeří teď jako první?

Skoroultimátum zapůsobilo

Robert Kennedy si pozval k sobě v pátek večer na ministerstvo Dobrynina. Předal mu bratrův dopis pro Chruščova a mluvil velmi hněvivě: „Stavba raketových základen pokračuje a dneska jste sestřelili naše letadlo! Prezident se snažil vyhnout se konfliktu, ale teď už nemůže dál čekat. Stáhněte rakety do osmačtyřiceti hodin, nebo je odstraníme my! To není ultimatum, to je konstatování a vy ho musíte pochopit!“

Když se velvyslanec zeptal na rakety v Turecku, Robert Kennedy mu sdělil, že nezávisle na nynější krizi chce prezident střely Jupiter odtamtud stáhnout. „Tyto zbraně podléhají velitelství NATO, jehož orgány to musí projednat. Žádáme proto o diskrétnost! Kuba podporuje terorismus v Latinské Americe. Jestliže s tím skončí, my nemáme důvod uvažovat o invazi.“

Dobrynin se rozhodl, že nebude posílat žádnou šifrovanou zprávu do Moskvy, ale telefonicky Kennedyho sdělení rovnou přetlumočí. K ránu tedy přepojili velvyslance do vládní vily v Novo-Ogarevu za městem, kde od večera zasedalo předsednictvo strany s generály, diplomaty a vládními úředníky.

Chruščovův asistent Oleg Trojanovskij si Dobryninův výklad zaznamenal. Potom ho na zasedání přečetl. Všichni byli unavení, mnozí nechápali, co obsahuje, proto ho přečetl ještě podruhé. Následovala diskuse, většina účastníků přiznávala kapitulaci. Kennedyho nabídku přijmou. Jiná možnost neexistuje!

Vzápětí je vystrašil generál Semjon Ivanov, náčelník GRU: „Dostal jsem informaci, že americký prezident vystoupí v 17 hodin našeho času v televizi.“

Co by to mohlo znamenat? Ohlášení leteckého bombardování Kuby?

To nesmíme dopustit! Okamžitě musíme naformulovat odpověď soudruha Chruščova Kennedymu! Tajemník ústředního výboru Leonid Iljičev ji odveze do rozhlasu. Moskva ji odvysílá ještě před 17. hodinou! Malinovskij přikáže Plijevovi, aby zahájil demontáž raket. Současně poslal Chruščov tajný vzkaz Robertu Kennedymu, že kladnou odpověď uslyší z moskevského rozhlasu.

Právě takovu mapu, která ukazuje rozmístění sovětského vybavení, měl k...

Právě takovu mapu, která ukazuje rozmístění sovětského vybavení, měl k dispozici americký prezident během jednání se svými vojenskými a politickými poradci během řešení karibské krize.

Poplach byl zbytečný, protože televize chtěla pouze připomenout prezidentův projev z pondělka. Nicméně přispěl k urychlenému ukončení napětí.

Ve Washingtonu zavládlo uvolnění. Válka nebude! Kennedy cítil potřebu to zatelefonovat svým předchůdcům Trumanovi a Eisenhowerovi. „Bylo to po všech stránkách krásné washingtonské nedělní ráno,“ ulevil si Sorensen.

Zato Castro neskrýval rozhořčení. Chruščov mu poslal dopis, ve kterém vysvětloval své rozhodnutí. Kubánského vůdce urazil, nic s ním nekonzultoval.

V pondělí 29. října měli sovětští vojáci sestaveno osmnáct raket R-12, stačilo jenom na ně nasadit jaderné hlavice. Když přišel z Moskvy rozkaz, aby se pustili do jejich demontáže, důstojníky to rozladilo, dosud se cítili pány, kteří to imperialistům spočítají. Teď Kreml ostře kritizovali, žádné ubrousky si nebrali. Generálové se je snažili mírnit, i když si asi mysleli totéž.

V úterý odpoledne přiletěl do Havany generální tajemník OSN Maha Thray Sithu U Thant. Na letišti ho uvítal ministr zahraničí Raúl Roa, zatímco Fidel Castro pořád trucoval. Třebaže Gromyko požadoval, aby mu Kubánci dovolili návštěvu základen, kde probíhala demontáž, nepustili ho tam. Alexejev proto požádal velitele sovětské raketové divize generála Igora Stacenka, aby přijel na ambasádu a nejvyššího představitele světové organizace o všem informoval. Do 20. listopadu odplují poslední lodě s našimi raketami.

Nakonec musel Castra udobřovat Mikojan. Místopředseda sovětské vlády byl přítelem Chruščova a výborným vyjednavačem. Na tuto misi vyrazil i přesto, že v kremelské nemocnici umírala manželka. Jednání s kubánskými představiteli proběhlo za mrazivé atmosféry. Marně Mikojan vysvětloval Kubáncům, že stažení bylo nezbytné, jinak by vypukla atomová smršť.

Uražený Fidel

U Thant, Kennedyové a Chruščov počítali s tím, že zástupci OSN budou na místě kontrolovat odvoz sovětského vojenského materiálu. Uražený Castro nesouhlasil – a dělal Sovětům všechny možné potíže. Dokonce se stalo, že Mikojan si musel u něho návštěvu vynutit.

Přitom Mikojan měl upřímnou snahu Kubáncům v rámci možností pomáhat. Ovšem když při večeři navrhl Stevensonovi a prezidentovu poradci Johnu McCloyovi, aby Washington začal jednat přímo s Havanou, narazil. To není možné! Vždyť Kuba je ohniskem nákazy pro celou Latinskou Ameriku.

I stahování sovětských vojsk probíhalo dost složitě. Předně Castro nesouhlasil s mezinárodní inspekcí jejich odchodu. Zadrhl se také odsun bombardérů Il-28, o kterých Sověti tvrdili, že nepatří mezi strategické zbraně – přitom to byly nosiče jaderných bomb, byť zastaralé. Teprve po dvou týdnech jednání, 7. listopadu, Chruščov kapituloval a slíbil, že i je odvezou. A inspekci odváženého materiálu loděmi mohou dělat Američané z letadel.

Moskvě vadila přetrvávající blokáda. Washington odpovídal, že dokud nebudou splněny všechny jeho požadavky, musí pokračovat. Ukončil ji až 20. listopadu.

Měsíc pendloval Mikojan mezi Havanou a New Yorkem. Na závěr ho přijal prezident Kennedy. Zdůraznil mu, že západní polokouli je americkou zájmovou sférou. Měli byste se vzdát všech pokusů o podporu marxistických revolucí v této oblasti – žádal. Mikojan se snažil převést hovor na americko-kubánské vztahy, požadoval písemnou záruku bezpečnosti Kuby ze strany USA, což prezident odmítl. Kennedy připomněl, že Američané neměli možnost překontrolovat kubánské území. Například deník Daily Mirror nedávno psal, že tam zůstaly podzemní sklady sovětských jaderných hlavic.

V prosinci si vyměnili Kennedy a Chruščov ještě několik dopisů. Americký prezident odmítl vydat Sovětům Berlín. A písemný slib, že nezaútočí na Kubu, mu nedá z několika důvodů. Nemá totiž žádnou záruku, že Sověti anebo Číňané se nepokusí znovu tam umístit „ofenzivní zbraně“. Také nemá důvěru ke Castrovi, který dosud nikdy neprokázal mírové úmysly. Tyto garance podepsal až v roce 1970 ministr zahraničí Henry Kissinger.

„Přes všechny pozdější bouřlivé peripetie vztahů mezi Washingtonem a Havanou křehký kompromis podzimní krize roku 1962 stabilizoval postavení Kuby na dlouhá desetiletí,“ připomněl historik Vladimír Nálevka.

Pokusy CIA o zavraždění Castra pokračovaly. Jeho dlouholetý osobní ochránce Fabian Escelante jich do začátku roku 2006 napočítal 638.

Hranice možností tajných služeb

Svět byl mnohem blíž k atomové katastrofě, než si lidé mysleli – zdůraznil bývalý americký ministr obrany Robert McNamara na konferenci o kubánské krizi v Havaně v říjnu 2002. A ředitel Národního bezpečnostního archivu (National Security Archive) Thomas Blanton označil Vasilije Archipova, který blokoval vypuštění atomového torpéda, za „mládence, který zachránil svět“.

U-2 a jeho kamery

U-2 a jeho kamery

Je neuvěřitelné, že v těchto kritických chvílích neměli dva hlavní hráči – Kennedy a Chruščov – ozbrojené síly pod svou plnou kontrolou. Dokládal to let U-2 nad Čukotkou, který narušil sovětské území, a sestřelení jiného U-2 nad Kubou z rozkazu obyčejného kapitána. Rovněž tak překvapuje, že selhávalo rádiové spojení mezi Plijevem a Malinovským.

Severoatlantická rada jako nejvyšší orgán NATO schválila v prosinci 1962 americký postup. V lednu 1963 v Ottawě dohodla stažení zastaralých raket z Turecka, což se uskutečnilo za rok. Místo nich nastoupily ve Středozemním moři strážní službu americké atomové ponorky vyzbrojené raketami Polaris.

Bolšakov na svou zprostředkovatelskou službu doplatil. V prosinci 1962 se o jeho roli rozepsaly deník Washington Post a časopis Saturday Review. Po tomto prozrazení se musel vrátit domů – jeho tajná mise skončila. Před odletem se s Robertem Kennedym ještě jednou setkal. Od té doby mu posílal ministr spravedlnosti po různých společných známých pozdravy a občas si i psali.

Je zajímavé, že takový osobní kontakt mezi důstojníkem GRU a západním ministrem se už nikdy nepodařilo navázat. I ministr obrany Rodion Malinovskij si plukovníka velmi cenil: „Jsme velmi spokojeni s prací soudruha Bolšakova.“

Tato krize také ukázala hranice výzvědných služeb.

KGB a GRU neměly na rozhodování v Kremlu žádný vliv. Chruščov jejich vedení dokonce ani plně neinformoval o svých záměrech. Ve Spojených státech Sovětům chyběli informátoři, kteří by zasvěcovali Moskvu do situace.

CIA přišla o svého klíčového vyzvědače Peňkovského už na počátku krize a jiné neměla. Američtí špioni na Kubě působili pouze na podřadných místech.

Američtí analytici – stejně jako politici – se neuměli vcítit do myšlení Rusů. Pozdní zjištění sovětských raket na Kubě bylo jednou z nejzávažnějších chyb CIA. Ale zaplať pánbůh, že je objevili, a to ještě ve stadiu, kdy nebyly aktivní. Zato vůbec netušili, že čtyři sovětské ponorky vezou atomová torpéda, přičemž velitelé jasně nevědí, jestli je mohou sami vypustit.

Sherman Kent, šéf oddělení, které vydávalo zpravodajské odhady, se hájil své zpoždění tím, že představa útočných zbraní na Kubě vybočovala z běžného myšlení, domníval se, že Sověti budou chtít zaútočit jinde ve světě. Z toho tedy vyplynulo, že v budoucnosti musí počítat i s nejméně pravděpodobným chováním protivníků. Ostatně nedostatkem pochopení sovětského způsobu myšlení trpěla většina západních zpravodajských služeb.

Přes všechno úsilí Američané přesně nevěděli, co se na Kubě děje. A nevěděli to ani v později. Až do pádu komunismu začátkem devadesátých let zůstalo na Kubě na 40 tisíc sovětských vojáků, kteří se vydávali za technické experty.

Ovšem kdyby Bílý dům přesně znal situaci na ostrově, je paradoxem, že by se asi mnohem obtížněji dohadoval s Kremlem – domnívá se Raymond L. Garthoff z Brookingsova ústavu (Brookings Institute), jednoho z washingtonských myšlenkových center.

Tento případ připomněl, že je třeba zdokonalovat špionážní družice a dálkový odposlech. Rovněž se stal pobídkou k hledání vyzvědačů na klíčových místech komunistických států – to se začalo dařit v širším měřítku až v sedmdesátých letech. Zpravodajské technické prostředky a agenti, kteří by jejich údaje doplňovali či potvrzovali, jsou rovnocenným prostředkem – nelze dávat přednost jednomu či druhému. Přesto Američanům slabost pro techniku zůstala.

Poučení z Chruščovova fanfarónství

Poprvé se obě atomové supervelmoci přiblížily k okamžiku celoplanetární zkázy. A jakmile se to jejich představitelé uvědomili, snažili se od toho odpoutat, ale pokud možno aby to nevypadalo jako prohra. Chruščovovi se to nepovedlo – byla to kapitulace, kterou nedokázal zakrýt ničím.

Vysláním jaderného kontingentu na Kubu prokázal Chruščov své fanfarónství a svou neschopnost domýšlet strategická rozhodnutí. Před tím tvrdil, že „naše děti budou žít v komunismu“. Chvástal se, že SSSR předežene USA ve výrobě oceli a dalších produktů na hlavu během dvaceti let. Přitom nedokázal nakrmit vlastní obyvatelstvo. Až na podzim 1963 mohl poprvé, a to s Kennedyho požehnáním, nakoupit přebytky obilí ve Spojených státech.

Sovětský svaz, byť zatím nejmodernějšími prostředky chabě vyzbrojen, se chtěl na podzim 1962 postavit mnohem lépe vojensky připraveným Spojeným státům. Vytvořením základny 150 kilometrů od amerických břehů by je nepříjemně podrbal v podbřišku. A bláhově si myslel, že to USA budou tolerovat. Neuvědomoval si, že stát, na jehož území se víc než století neválčilo, takové ohrožení nepřipustí. Je zarážející, že neměl žádný scénář k případnému ústupu.

Raketovou Kubou chtěl Chruščov demonstrovat své vůdcovské schopnosti i na poli armády zvláště pak vůči maršálům, kteří získali ostruhy za druhé světové války a jinak válčit neuměli. Chtěl tím upevnit vůdčí postavení Moskvy v mezinárodním komunistickém hnutí, které se pokoušel přetáhnout Peking.

Kreml také znepokojila možnost nenadálého či neúmyslného odpálení raket. Je trestuhodné, že rozhodnutí o střelbě Lunami s malou jadernou náloží nechal na místním generálovi – i tyhle výbuchy by přece mohly zažehnout apokalypsu. Proto předsednictvo ÚV KSSS rozhodlo, že odpovědnost zůstane výhradně buď na prvním tajemníku strany či na předsedovi sovětské vlády. I když později Moskva vyzbrojila armády Varšavské smlouvy raketami, jaderné hlavice jim nepředala. To bylo první ponaučení. A za druhé musíme tyto zbraně rozmístit tak, abychom je mohli v případě potřeby co nejrychleji použít.

Kubánská krize vyburcovala Spojené státy, aby si uvědomily, jak komunismus ohrožuje celou západní polokouli – hodnotil říjnové dny roku 1962 bývalý Kennedyho zvláštní poradce Arthur Schlesinger, později profesor historie na Harvardově univerzitě.

Dokud Američané neukázali snímky raket, Chruščov bohapustě lhal, že tam nejsou. Tím se sovětský vůdce znevěrohodnil a znovu potvrdil, že sovětským politikům nelze věřit.

Třebaže tato krize si vynutila nové závody ve zbrojení, na druhé straně přispěla ke zmírnění mezinárodního napětí – podnítila několik kroků, které se měly obdobným situacím předcházet.

„Červený telefon“

Přímé spojení mezi Bílým domem a Kremlem bylo zavedeno na základě smlouvy z 20. června 1963, podepsané v Ženevě. Poprvé je použili v roce 1967 během šestidenní války mezi Izraelem a Egyptem.

Původně komunikace probíhala po běžných telefonních linkách, zálohovaných rádiem, v roce 1971 je zdokonalili a převedli na družice. Třebaže se běžně hovořilo o „červeném telefonu“, ve skutečnosti se jednalo o přenos zpráv dálnopisem. Za tento provoz odpovídají na obou stranách tajné služby.

Předně vznikla dálnopisná linka mezi Bílým domem a Kremlem, známá jako „červený telefon“. Její zavedení podepsali zástupci obou vlád 20. června 1963.

Historik Paul Johnson se domnívá, že Kennedy mohl chtít víc. „Amerika měla stále ještě silnou převahu a k případnému střetnutí by došlo v oblasti, kde si i v konvenčních zbraních mohli Američané důvěřovat,“ napsal v Dějinách 20. století. „Kennedy měl proto možnost žádat stoprocentní obnovení stavu, jaký byl před tím. Dokonce mohl jít ještě dál, mohl požadovat zadostiučinění – sovětský souhlas s neutrální odzbrojenou Kubou podle vzoru Finska.“ Johnson tvrdí, že Kennedy karibskou krizi prohrál. „Byla to porážka Spojených států, nejhorší, jakou až dosud ve studené válce utrpěly.“

Velmoci se dohodly na omezování jaderného zbrojení. Dne 5. srpna 1963 stvrdili zástupci USA, Velké Británie a SSSR v Moskvě smlouvu o zákazu zkoušek atomových zbraní v atmosféře, na pevnině, v kosmu a pod mořskou hladinou. Pokus o omezení podzemního testování ztroskotal, ten jediný byl přípustný. Nicméně i to byl slibný začátek atomového usmiřování. V říjnu odhlasovalo Valné shromáždění OSN rezoluci schvalující dohodu USA-SSSR o neumisťování zbraní hromadného ničení do vesmíru.

„Současně pohasínal význam Berlína jako hlavního jablka sváru předchozí éry a konflikt se stále víc přesouval z Evropy do třetího světa,“ napsal Petr Luňák v knize Západ – Spojené státy a západní Evropa ve studené válce. „Naopak potvrzení významu jaderných zbraní vedlo k tomu, že soutěž mezi oběma supervelmocemi se přesunula do oblasti strategických zbraní. Tato soutěž se však měla napříště odehrávat podle určitých pravidel, která obě strany hodlaly i v důsledku zkušeností z karibské krize respektovat.“

„Tento těžko uvěřitelný řetěz událostí, který je dnes všeobecně pokládán za bod, v němž se svět druhé poloviny 20. století nejvíc přiblížil k prahu třetí světové války,“ upozornil John Lewis Gaddis v knize Studená válka, „umožnil nahlédnout do budoucnosti, kterou si nikdo nepřál: konflikt bez hranic, bez rozumu a bez možnosti přežití.“

Bojechtiví maršálové nemohli Chruščovovi potupný odchod odpustit. V říjnu 1964 ho skupina vedená Leonidem Brežněvem svrhla. Zatímco jeho politika se opírala o určitou rovnováhu v raketojaderných silách s USA, vojáci stojící za novým vůdcem prosadili představu sovětské nadřazenosti. A ta vedla k roztočení obrovské zbrojní spirály, kterou nemohl SSSR utáhnout.

I Kennedyho někteří američtí politici a generálové ostře kritizovali. Vytýkali mu, že umožnil přežít Castrově socialistické Kubě, tomuto trvalému ohnisku napětí poblíž Floridy. Někteří mluvili o nové „jaltské dohodě“. Neuvědomovali si, že uhájil bezraketovou Kubu a svobodný Západní Berlín.

Avšak při návštěvě Dallasu v Texasu v listopadu 1963 byl prezident Kennedy zastřelen. Atentát údajně spáchal jediný člověk – Lee Harvey Oswald. Tento závěr potvrdila i většina členů zvláštní komise vedené členem Nejvyššího soudu USA Earlem Warrenem. Vzhledem k mnoha podivným okolnostem, které vyšetřování provázely, ho většina lidí nepovažuje za správný, domnívá se, že americké úřady pravou příčinu zatajují.

Po odchodu Kennedyho jeho nástupce Lyndon B. Johnson pomalu změnil politiku vůči Latinské Americe. USA přestaly dávat přednost demokratickým státům, nevadily jim diktátorské režimy – podle náměstka ministra zahraničí Thomase Manna se této politice říkalo Mannova doktrína.

Fotogalerie

Na druhé straně Fidel Castro si udělal o svých sovětských protektorech novou představu – a správnou. Jestliže je to pro ně výhodné, odepíší ho. A možná tohle zjištění ho přivedlo k vlastnímu organizování partyzánské činnosti v Latinské Americe, kterou chtěl přivést k socialismu. Kromě toho Castro chytře využil rozporů mezi Moskvou a Pekingem k tomu, aby bral pomoc i z Číny – a tím dráždil Kreml. Nicméně hospodářství stále víc krachovalo, často následkem necitlivých pudových rozhodnutí Fidela a jeho ministrů. Nakonec musela vláda zavést přídělový systém prakticky na všechno.

Kuba se přikláněla k socialistickým státům nejen zahraniční, ale i domácí politikou. Tento vývoj vyvrcholil v říjnu 1965 vytvořením Komunistické strany Kuby v čele s Fidelem Castrem – strany stalinistického typu. Kuba se stala komunistickou totalitou.

„Karibská krize výrazně ovlivnila tehdejší systém mezinárodních vztahů,“ upozornil Nálevka. „Předně prokázala, že obě supervelmoci nemohou riskovat čelný střet v lokálním konfliktu, aniž by ohrozily svět i samy sebe nukleární válkou.“

Nicméně oba státy pokračovaly v atomovém a raketovém vyzbrojování. Američané si dlouho zachovávali nadvládu. V roce 1965 měli nad Sověty převahu v počtu hlavic v poměru 9:1 a v jejich nosičích 4:1. O pět let později se tento poměr zmenšil na 2:1 a 1,3:1. Až později se tyto síly vyrovnaly, byť za cenu obrovského finančního a materiálního vypětí Moskvy, které však zabrzdilo zvyšování životní úrovně obyvatelstva.

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY XX. STOLETÍ (2010)

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

ACAVP (Advanced Composite Armoured Vehicle Platform)
Tanky z plastových kompozitů: budoucnost, či slepá ulička?

V 90. letech minulého století nastal masivní rozvoj moderních plastů a kompozitních materiálů na bázi skelných vláken. A tak se začalo testovat využití těchto...  celý článek

Irácký tank Abrams
Americké tanky jsou téměř v důchodu. Nástupce se však teprve vyvíjí

Americký tank M1A2 Abrams vstoupil do služby již téměř před čtyřiceti lety a pomalu se začíná rozbíhat diskuze o podobě nástupce. Vývoj nového tanku je však...  celý článek

Kanadští vojáci zranění v třetí bitvě u Yper
V bitvě u Yper spojenci použili taktiku „bite and hold“, zakousnout a držet

VIDEO Na konci léta 1917 naplno probíhala bitva u Yper, ve které byl poprvé použit smrtící bojový plyn yperit. Do 19. srpna spojenecké armády neúspěšně používaly...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.