Zřítil se z vesmíru. Všechno selhalo, kosmonaut přesto zachoval klid

  12:00
Kabina se dostává do nekontrolované rotace, elektronika se přehřívá, teplota v kabině klesá. Spojení se zemí se rapidně zhoršuje, solární panel nelze uvolnit, dochází energie, selhala klimatizace, loď už se nedá ovládat. Přesto Komarov zvládl Sojuz-1 navést k přistání. Závěr tragédie, kterou zavinila kremelská propaganda.

Přípravy na start nové kosmické lodi Sojuz-1 vrcholí. Propaganda si start žádá, technické problémy jsou však obrovské a času tragicky málo. Hlavní zkoušky končí havárií. Při té poslední je zničena nejen raketa, ale i odpalovací rampa (více v prvním dílu tohoto seriálu, na jehož konci je smrt kosmonauta Vladimíra Komarova).

Není odkud startovat

O katastrofě se v oficiálních zprávách agentury TASS nic neuvádělo, ale žádné, byť sebestručnější zprávy tentokrát nepronikly ani do západního tisku. Podle ruského experta Anatolije Zaka se podle všeho o havárii poprvé zmínil až v roce 1994 během své návštěvy v americkém Houstonu ruský kosmonaut Gennadij Strekalov a přibližně ve stejné době se informace objevila také v oficiálních a veřejně přístupných dějinách raketo-kosmické korporace Energija, ve vzpomínkách Borise Čertoka, v publikovaných denících generála Kamanina a v zápiscích Vasilije Mišina.

K další bezpilotní zkoušce byla připravována loď 7K-OK(P) s výrobním číslem 3, v níž přitom podle původních plánů měli letět již kosmonauti. Požár však startovací rampu č. 1 na ploše 31 takřka celou zničil a druhá rampa, budovaná pro raketu 11A511 s lodí Sojuz, ještě zdaleka nebyla dokončená. Let s posádkou byl proto dál odložen a bylo nutné uskutečnit alespoň ještě jednu bezpilotní zkoušku. Především proto, že předchozí testy odhalily vážné nedostatky a závady.

Stáhněte si celý příběh jako e-knihu

Původní seriál z roku 2012 v knižní podobě. ZDARMA

U příležitosti smutného výročí smrti kosmonauta Vladimíra Komarova vyšla na serveru Technet.cz série tří rozsáhlých článků od publicisty a propagátora kosmonautiky Pavla Toufara. Populární, ale velmi obsáhlé články vám nabízíme v podobě e-booku, a to hned v několika formátech.

Vladimir Komarov v roce 1962 při nácviku pro letu v jednomístné lodi Vostok

Co však se zničenou startovací rampou? Naštěstí maršál strategických raketových vojsk Nikolaj Krylov přišel na nejvhodnější a hlavně rychlé řešení. Přikázal, aby na Bajkonur přepravili potřebné konstrukce a další techniku a vybavení z již nepoužívané odpalovací rampy balistické rakety R-7 na severním kosmodromu Pleseck. S vojenskou verzí této rakety se již nepočítalo, vybavení rampy proto bylo k dispozici. To umožnilo zcela zásadně urychlit veškeré práce. Není divu, že se opět objevila přehnaně optimistická rozhodnutí, z nichž vyplynulo datum předpokládaného startu navrhované na 20. ledna 1967, což mělo být pouhé dva dny poté, kdy se počítalo s dokončením úprav startovací rampy.

Další zkušební let bez posádky se přesto nakonec uskutečnil až 7. února 1967. Předcházely mu sliby Vasilije Mišina, že vše bude tentokrát v naprostém pořádku, aby již v březnu mohly odstartovat první dvě lodě s kosmonauty. Šlo o lodě s výrobními čísly 4 a 5 a Mišinovi technici začali rovněž s jejich kontrolou a přípravou.

Ne na všechny se přenesl Mišinův optimismus, že bezpilotní zkouška bude úspěšná, spíše naopak. Objevily se první pochybnosti, zda má Mišin skutečně potřebné organizátorské schopnosti, aby mohl zastávat místo hlavního konstruktéra, pouhý rok po jeho jmenování do funkce. Nikdo však zatím změnu nenavrhoval, snad především proto, že si všichni odpovědní vysocí činitelé uvědomovali, že by to nebylo nejprospěšnější řešení a že by spíše uvrhlo harmonogram zkoušek a příprav prvních pilotovaných letů do ještě většího chaosu.

Za této situace a během příprav startu zkušební lodi přišla z USA zpráva o požáru v první lodi Apollo a o hrůzné smrti její první tříčlenné posádky.

V těch dnech se v Moskvě a okolí šířila epidemie chřipky a onemocnění postihlo řadu odborníků z OKB- včetně jejich nejvyššího šéfa Mišina. Přípravy zkušebního letu přesto pokračovaly. Z kabiny lodi 7K-OK(P) výr. č. 3 byla vymontována křesla pro posádku, systém zajištění životních podmínek posádky, automatický systém setkání Igla a další vybavení, které nebylo pro let bez posádky nutné. K dokončení zkoušek přispělo, že původní datum startu bylo posunuto na začátek února. Na Bajkonuru panoval mráz až minus 20 stupňů Celsia. Zkušební loď byla kompletována v hangáru, na kosmodrom přijeli kosmonauti nominovaní pro první pilotovaný let, aby se podívali na start zkušební lodi, přijel také Jurij Gagarin. Jen Vasilij Mišin už třetí týden ležel v Moskvě s chřipkou.

Raketa s kosmickou lodí byla přepravena na rampu. Start se očekával 6. února 1967 v 6:00 moskevského času. Jenže i tentokrát se objevily četné svízele a závady. Pouhý den před zkušebním startem muselo být zastaveno čtyřiadvacetihodinové odpočítávání. Technici totiž našli v obytném úseku lodi vážnou chybu v elektroinstalaci, která sama o sobě mohla způsobit havárii. Oprava vyžadovala nejméně jednodenní odklad, ale stále to bylo lepší než přepravovat raketu s lodí zpátky do montážní haly a tam dokonce loď sejmout z rakety.

Na unikátním záběru přichází Vladimír Komarov oblečený do sportovního oděvu na ploše startovací rampě k výtahu, který ho dopravil ke kosmické lodi Sojuz-1 na vrcholku nosné rakety. Po jeho pravé ruce je Vasilij Mišin, po levé ruce Jurij Gagarin.

Nakonec 7. února 1967 v 6:20 moskevského času zkušební loď 7K-OK(P) s továrním číslem 3 odstartovala. Nevadilo zpoždění 20 minut, které si vyžádalo vyřešení technického problému v systému vytápění rampy, nevadilo ani mimořádně mrazivé počasí, kdy teplota klesla pod minus 22 stupňů Celsia a nad stepí se proháněl nárazový vítr o rychlosti 7 až 8 m/s. Kosmická loď byla navedena na oběžnou dráhu a dostala oficiální krycí označení Kosmos-140. Nic bližšího o úkolech letu oficiální zpráva TASS opět neuvedla.

První tři oběhy proběhly bez problémů. Loď dokonce zvládla malou korekci, kdy zvýšila oběžnou dráhu tak, že zaručovala nejméně 48 oběhů, než by ji začaly zbrzďovat a přitahovat horní vrstvy atmosféry. Jenže ještě neskončil čtvrtý oběh a objevil se problém s rádiovým spojením a údaje telemetrie doložily, že při prověrce orientace na hvězdy byla spotřebována polovina z celkové zásoby pohonných hmot.

Bylo rozhodnuto zvýšit oběžnou dráhu, aby se loď nezačala předčasně vracet do atmosféry. Protože se nepodařilo udržet orientaci lodě, a tedy slunečních panelů na Slunce, došlo ke sníženému dobíjení palubních baterií a snižovala se také zásoba pohonných hmot. Kdyby byl na palubě kosmonaut, problémy by zvládl ručním řízením, ale v tomto případě bylo rozhodnuto navést loď na přistání. Kabina dosedla na ledu Aralského moře asi 3 km od pobřeží a 11 km od Ševčenkova mysu. Bylo to 510 km před původně vypočteným místem přistání, což dokazovalo, že kabina nesestupovala po aerodynamicky řízené dráze, ale po dráze balistické.

Po přibližně šesti hodinách, než stačila dorazit záchranná jednotka, se kabina potopila do hloubky kolem 10 m, což bylo krajně nepříjemné zjištění. Konstruktéři přece zaručovali, že bezpečnost posádky bude zajištěna i po přistání na vodní hladině, protože kabina může plavat. Teprve když byla kabina vyzdvižena, což trvalo dlouhých 54 hodin, se zjistilo, že dovnitř se voda dostala otvorem propáleným v jejím dnu.

Vyzdvižení provázely komplikace. Generál Kutasin, který záchranné operace řídil, nedostal z Mišinovy OKB-1 žádnou odpověď na otázky, jaká je hmotnost kabiny naplněné vodou a v jakém stavu je autodestrukční nálož. Anatolij Zak to dnes dává za vinu mašinérii nesmyslného utajování.

Kabinu nakonec vytáhl vrtulník Mi-6, třebaže její hmotnost byla na hranici jeho nosnosti.

Propálený otvor byl v místě šroubové zátky otvoru pro snímač teploty. Během sestupu tak došlo k výraznému snížení tlaku uvnitř kabiny. Kdyby byla na palubě posádka, a protože se počítalo s tím, že nebude létat ve skafandrech, dostala by se do smrtelného nebezpečí.

Žádné problémy přece neexistují!

Přes zjištění nových nedostatků a závad byly během jednání Rady hlavních konstruktérů, které se konalo odpoledne 16. února 1967 v objektu OKB-1 v Podlipkách a kterému předsedal Vasilij Mišin, nové varovné poznatky zcela zásadně zlehčeny a všelijak omluveny. A to se již brzy mělo ošklivě vymstít.

Podle závěrů porady probíhal zkušební let v zásadě normálně až na chybnou činnost astronavigace a rádiové aparatury. Že kabina přistála mimo vypočtenou oblast, bylo rovněž shledáno „v mezích normy“. VKV radiomaják selhal, protože ho zalila voda Aralského moře (nikdo nenamítl, že vysílačka mlčela i během sestupu kabiny na padáku) a detektor tepelného štítu bude přemístěn jinam, aby už nedošlo k poškození jeho šroubové zátky. Takže když se udělají potřebné úpravy a prověří se příslušné systémy a aparatury, je možné zahájit přípravy prvního startu s posádkou.

Po tragickém požáru na Mysu Canaveral, kdy v kabině první lodi Apollo na startovací rampě zahynula 27. ledna 1967 celá tříčlenná posádka, vycítili nejvyšší politici a kremelští propagandisté šanci. Žádali proto uskutečnit v co nejkratší době nový sovětský pilotovaný let, jimž by SSSR opět strhl na sebe pozornost světové veřejnosti. A nekritičtí, či spíše zcela nesoudní optimisté dokonce počítali s tím, že Amerika bude mít s obnovením programu Apollo takové potíže, že SSSR může ještě dohnat zpoždění ve svém lunárním programu, a první státní vlajku na měsíčním povrchu by proto mohl vztyčit sovětský kosmonaut.

Politický tlak z nejvyšších míst vedl ke zlehčení zjištěných výsledků posledního zkušebního letu. Nelze se však divit. Většině vedoucích odborníků z Rady hlavních konstruktérů šlo už o vlastní existenci. Další odklady nebyly možné. Kdyby odmítli splnit požadavky Kremlu, dalo se snadno předpokládat, že by došlo k výměně nejen v křesle hlavního konstruktéra. A Vasilij Mišin si velmi dobře uvědomoval, že v očích politického vedení státu rozhodně není nenahraditelný, spíše naopak. Mohl ho nahradit například letitý konkurent OKB-1 Vladimír Čeloměj (1914-1984), který vedl OKB.52, třebaže nepatřil mezi oblíbence Dmitrije Ustinova, a protože zaměstnal Sergeje, syna Nikity Chruščova, neměl podporu ani u Leonida Brežněva. Své mocenské ambice neskrýval ani konstruktér raketových motorů Valentin Gluško (1908-1989), šéf OKB-456, který byl dokonce přesvědčený, že nástupcem Koroljova měl být jmenován on. A byli samozřejmě i další zájemci o prestižní místo, kteří své ambice obratně skrývali, ale každý měl své přímluvce na různých místech politických vlivů.

Vasilij Mišin shrnul závěry jednání Rady hlavních konstruktérů a výsledkem bylo rozhodnutí připravit pilotovaný let tak, aby se jím 12. dubna 1967 připomnělo a oslavilo již šesté výročí historického letu Jurije Gagarina.

Komarov v trenažéru pilotní kabiny lodi Sojuz.

Rozhodli propagandisté, ale nahlas to nikdo neřekl

V neděli 23. dubna oznámila sovětská agentura TASS, že do kosmu vzlétl Vladimír Komarov ve zcela nové lodi Sojuz. V zákulisí však zasvěcení dobře věděli, že jde doslova o hru s ohněm, protože při všech předchozích zkouškách se projevily velmi vážné závady.

Na prvním místě byly politické a propagandistické zájmy Kremlu, který chtěl za každou cenu oslňující kosmický úspěch. Vždyť naposledy létali sovětští kosmonauti kolem Země v březnu 1965 a od té doby spustili Američané ve svém programu letů dvoumístných lodí Gemini doslova ohňostroj přitažlivých událostí.

Ruský inženýr Viktor Jevsikov, který se prý podílel na vývoji tepelného izolačního pláště pro loď Sojuz a později se mu podařilo emigrovat do USA, k atmosféře v tehdejším SSSR uvedl: „Některé starty se prováděly výhradně z propagandistických důvodů, což platí také o letu Vladimíra Komarova. Byl připraven k oslavě Dne mezinárodní solidarity pracujících.“

Nezapomeňme také, že se blížily tradiční oslavy 1. května a rok 1967 byl jubilejním s připomenutím 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, uctívané státní propagandou SSSR až téměř k vrcholu zbožnění.

O tehdejší napjaté atmosféře promluvil v roce 1990 Vasilij Mišin: „Nebyla chvíle, kdy bychom mohli pracovat v klidu bez pohánění a tlaku shora. Nepříliš vzdělaní funkcionáři, kteří se v ničem pořádně nevyznali, byli přesvědčeni, že řádně plní své povinnosti. A tak křičeli na lidi, kteří si nestačili ani setřít pot z čela: Rychleji! Rychleji!“

Přesto však Mišin ještě na začátku 90. let zatvrzele opakoval, že let Vladimíra Komarova v Sojuzu-1 byl dobře připravený a že nikdo zbytečně neriskoval. Dokonce zpochybnil neúspěšnost bezpilotních zkušebních letů. Mluvil totiž pouze o jednom jediném, kdy se podle jeho slov „propálil jeden uzávěr v plášti tepelné ochrany, který už ale na Sojuzu-1 instalován nebyl“. Jako by neselhávaly termoregulační systémy, jako by činnost systému orientace a stabilizace nevykazovala vážné poruchy, jako by nebylo nutné urychleně řešit další zcela zásadní nedostatky a nedodělky.

Dobová schematická kresba lodi Sojuz-1 nebyla v době tragického letu, ale ani delší čas po něm, publikována. Proto o konstrukci a tvaru lodi kolovaly jen dohady.

Někteří pamětníci všech událostí až o mnoho let později připomínali především tvrdé zásahy Dmitrije Ustinova, který se několikrát osobně sešel s Mišinem a naléhal na něj, aby už dál neotálel s přípravou pilotovaného letu. Blížilo se setkání představitelů socialistických států v Karlových Varech a Leonid Brežněv se na něm chtěl pochlubit novým kosmickým úspěchem. A co mohlo být víc než atraktivní let dvou kosmických lodí. Nemluvě o dalších již připomenutých politických událostech a výročích, jimž mohl být nový kosmický let věnován. A nejen on, ale i další, které měly podle představ Dmitrije Ustinova a ostatně celého politického vedení ještě v roce 1967 následovat, včetně zahájení lunárního programu.

V takové atmosféře lehkomyslnosti, nezodpovědnosti a současně obav i strachu tedy začal kosmický let Vladimíra Komarova v Sojuzu-1. Navenek se však všichni usmívali.

A když se Ustinov doslechl, že pochybnosti nad spolehlivostí připravovaných nových lodí vyjádřil i Vladimír Komarov, dal mu prý vzkázat, že s ním si poradí velmi snadno, protože „pokud nezmlkne, nechá mu strhnout hvězdy z hrudi a z nárameníků uniformy“.

Když večer 14. dubna 1967 během zasedání Státní komise v montážním hangáru na kosmodromu Bajkonur prohlásil plukovník Kirillov v informaci o průběžných zjištěních během přípravy letu, že během zkoušek se objevily stovky nových otázek a že obě kosmické lodě jsou stále nedostatečně připravené, viditelně rozzuřený Vasilij Mišin ho ostře okřikl a nikdo se už se tím neskrývaným varováním dál nezabýval. A večer 20. dubna na svém zasedání potvrdila Státní komise datum a čas startu obou lodí i složení jejich posádek.

Drama začalo nedlouho po startu

Zaseklý a nevyklopený levý panel slunečních baterií, výrazně snížená dodávka elektrické energie a svízele se stabilizací a orientací lodě vedly k tomu, že plánovaný start lodi Sojuz-2 byl zrušen po dlouhých diskusích, které chvílemi přerostly až v hádky, a Vladimír Komarov dostal příkaz k návratu.

Nevyklopený panel slunečních baterií způsobil značné potíže. Systémům lodi se nedostávalo energie, zablokovaný panel kryl radiátor tepelné regulace lodi a blokoval anténu pro krátkovlnné spojení s pozemním řídicím střediskem. Na druhém oběhu informoval Komarov záložní vysílačkou na VKV o zjištěné závadě a uvedl, že loď’ dostává pouze 13 až 14 ampérů proudu, že nefunguje krátkovlnné rádiové spojení a že se neuskutečnila automatická orientace lodi na Slunce. Kosmonaut proto požádal o povolení zorientovat svoji loď’ pomocí ručního řízení a optického orientátoru VSK-3 instalovaného v hlavním průzoru pod palubní deskou.

Dlouhé čekání na smrt

Celý příběh nesmyslně tragického letu Vladimíra Komarova vydaný v roce 2012 ke 45. výročí.

Z řídicího střediska jej ale nabádali, aby se snažil co nejvíce šetřit elektrickou energii a pohonnými hmotami pro orientační motorky. Na následujícím třetím oběhu Komarov znovu zopakoval, že se panel sluneční baterie stále nevyklopil a loď’ se nezorientovala na Slunce. Bylo jasné, že za takového stavu bude Sojuz létat kolem Země nejvýše do 17. oběhu, protože jeden rozevřený sluneční panel nebude stačit dobíjet palubní baterie, přičemž záložní chemické baterie vydrží zhruba jen do 19. oběhu.

Vladimír Komarov se pokusil zablokovanému slunečnímu panelu „domluvit“. Zpočátku si totiž shodně s odborníky z řídicího střediska myslel, že se jen zasekl poměrně jednoduchý pružinový mechanismus, zřejmě jeho pojistka, takže panel rozkládající se jako paraván zůstal složený. Proto ze všech sil kopal u dna pilotní kabiny do stěny v místě připojení na přístrojový úsek v naději, že se otřesy přenesou k úchytu panelu sluneční baterie a uvolní se zablokovaná pojistka, která podle jeho domněnky držela neposlušnou pružinu. V beztížném stavu však bylo takové počínání zcela marné. Panel se nerozevřel. Pozdější simulace možné příčiny prokázala, že s největší pravděpodobností se zasekla telemetrická anténa do látkové tepelné a protimeteorické obšívky kabiny, takže popsané snahy o uvolnění panelu byly proto marné.

Neúprosné výpočty

Komarov se pokusil zaseknutý panel otevřít odstředivou silou tím, že uvedl kabinu do rotace. Ani to však ke kýženému výsledku nevedlo, naopak se přidaly další potíže. Na pátém oběhu selhal stabilizační systém a kabina se na několik sekund dostala do neplánované rotace. Řídicí středisko se začalo obávat o Komarovův život. Elektrická energie slábla. Spojení se Zemí se výrazně zhoršilo.

Komarov vypnul automatický stabilizační systém a přešel na ruční ovládání polohovacích trysek. Na sedmém obletu rotace kabiny pokračovala. A pak se loď’ na dalších pět obletů odmlčela, protože se opět dostala mimo oblast sovětských sledovacích stanic. Podle původního programu měl Komarov odpočívat, ale na spánek neměl pomyšlení.

Oficiální zpravodajství TASS však oznámilo, že na palubě Sojuzu-1 je všechno v pořádku a zdravotní stav kosmonauta je výtečný.

Ve skutečnosti se v lodi začala přehřívat elektronika a teplota v kabině klesala. Na Zemi mezitím diskutovali, jak postupovat dál. Většina odborníků se shodovala v názoru, že nejlepším řešením je let co nejdříve ukončit při nejbližší příležitosti umožňující přistání na území SSSR, tedy na 17. obletu.

Deník Pravda se zprávou o startu a letu nové kosmické lodi a kosmonauta Komarov vyšel v pondělí 24. dubna 1967 ráno, tedy v době, kdy už v oblasti u Orska došlo k tragédii.

Objevily se však i opačné návrhy, které prosazovali Vasilij Mišin a kosmonauti připravení ke startu. Co kdyby Sojuz-2 přece jen odstartoval a jeho posádka by při výstupu do volného kosmu uvolnila zaseknutý panel slunečních baterií na Sojuzu-1? Problém byl však v tom, že aktivní lodí’, která mohla provést přiblížení a spojení, byl Sojuz-1. Hlavní posádku Sojuzu-2 přesto poslali v neděli brzy v podvečer spát, aby kosmonauti byli časně ráno připraveni na případný start. Bylo totiž dohodnuto vyčkat s konečným řešením až do 13. obletu, kdy mělo být znovu navázáno spojení s Komarovem.

Na rampě proto pokračovaly přípravy startu rakety 11A511 No. 5 s lodí 11F615 No. 5/Sojuz-2 v nezměněném rychlém tempu. Start se musel uskutečnit pouze v určitém časovém rozmezí přesně spočítaného „otevřeného okna“ tak, aby se Sojuz-2 dostal na vyšší oběžnou dráhu v potřebné vzájemné poloze a vzdálenosti, aby jej Komarov ve svém Sojuzu-1 mohl vůbec dostihnout. Takový okamžik měl nastat v pondělí 24. dubna po půlnoci, přesně 23 hodin a 35 minut po nedělním startu Sojuzu-1.

Na 13. oběhu se Vladimír Komarov opět přihlásil a jeho zpráva byla velice vážná: „Mám těžkosti s ovládáním kabiny. Proklatá loď’! Na co sáhnu, to nefunguje!“

Zrušený start

Spojení se dále zhoršovalo. Na 14. oběhu selhala palubní klimatizace.

„Obávám se velké spotřeby paliva,“ ozval se Komarov a bylo jasné, že zásoba pohonných hmot orientačních motorků by na plánované setkání stačila pouze v případě, že by se cílový Sojuz-2 dostal na ideální dráhu a Sojuz-1 by v dalším letu pokračoval už bez jediné závady.

Technický ředitel a hlavní konstruktér Vasilij Mišin diskutoval s Komarovem o dalším podstatně změněném programu jeho letu a nakonec mu sdělil: „Start Sojuzu-2 odložíme.“

„Rozumím,“ potvrdil bez stopy emoce Komarov.

Rozhodnutí potvrdila Státní komise pro pilotované kosmické lety. Posádka Sojuzu-2 byla zklamaná. Především Mišinovi inženýři z OKB-1 Jelisejev a Chrunov hlasitě nadávali na podle nich přehnanou opatrnost členů Státní komise a tvrdili, že kdyby žil Sergej Koroljov, určitě by riziko na sebe vzal.

Vladimír Komarov hovoří během setkání s obsluhou startovací rampy den před svým startem do kosmu. Spolu s ním přijela posádka Sojuzu-2. Za ním stojí civilním oděvu Alexej Jelisejev a zcela vlevo s kyticí je Jevgenij Chrunov, oba z posádky Sojuzu-2. Vpravo za Komarovem je Andrijan Nikolajev, který byl velitelem záložním posádky Sojuzu-2.

Na tyto okamžiky později vzpomínal ruský expert na kosmický výzkum a novinář Jaroslav Golovanov (1932-2003): „Neměli pravdu. Koroljov by nejen zrušil druhý start, ale dokonce by nepovolil ani let Sojuzu-1 s kosmonautem na palubě, protože loď byla ještě příliš syrová a nehotová. Koroljov ale bohužel nežil a my jsme chtěli dokázat, že něco velkého dokážeme i bez něj.“

Na 16. oběhu došlo k totální ztrátě kontroly nad lodí a mnozí již Komarova v duchu dokonce odepisovali. Právem však patřil mezi technicky nejlépe připravené sovětské kosmonauty. Znal konstrukci lodě velice podrobně, a vážné problémy proto opět zvládl.

Řídicí středisko vydalo nekompromisní příkaz ukončit let již na příštím, tedy na 17. oběhu planety. Oficiální zpravodajství TASS samozřejmě nadále o žádných problémech nemluvilo. Naopak. Šlo jen o další snůšku dezinformací, polopravd i lží. V pondělí časně ráno totiž TASS vydal zprávu: „Od 13:00 hodin moskevského času byl Sojuz-1 mimo zónu rádiového spojení s územím SSSR a kosmonaut odpočíval. Ve 22:30 moskevského času dokončil Sojuz-1 již 13. oblet kolem Země. Velitel lodi Vladimír Komarov pokračoval v programu.“

Ani jediná zmínka o probíhajícím dramatu na oběžné dráze.

Návrat domů

Astronavigační systém byl mimo činnost, systém iontové orientace se potýkal s nedostatkem elektrické energie. K dispozici byla samozřejmě možnost ruční pilotáže a orientace lodi před zážehem brzdicího motoru. Bylo to však problematické, protože s orientací lodě se počítalo v době, kdy se měl Sojuz-1 pohybovat ve stínu Země. Loď měla v určené oblasti v orenburské stepi přistát v 5 hodin a 30 minut místního času. V takové situaci však byla ruční pilotáž a orientace s vizuálním zaměřením horizontu nesmírně obtížná či spíše téměř nemožná. Nakonec bylo proto rozhodnuto, že Komarov přistane během 17. obletu a orientaci lodě zajistí iontový systém. Předpokládalo se, že bude pracovat správně. Všechny manévry měly začít již během 16. oběhu, tedy ve chvílích, kdy bude loď opět mimo dosah sovětských sledovacích stanic.

Když se Sojuz-1 opět vynořil nad obzorem a bylo navázáno spojení, zjistilo řídicí středisko, že brzdicí motor se nezapálil. Iontový systém zpočátku pracoval správně, ale v okamžiku přeletu lodi nad rovníkem selhal. Na vině byla nejspíš iontová anomálie v této oblasti. V každém případě řídicí automatika lodi zablokovala zážeh brzdicího motoru.

Bylo však jasné, že na 20. oběhu se Sojuz-1 dostane opět mimo dosah sovětských sledovacích stanic, ale co bylo ještě vážnější, možná přistávací oblast se přesunula mimo území SSSR. Navíc v té době by už byla téměř vyčerpána zásoba elektrické energie i v záložních palubních chemických bateriích! A to bylo naprosto zásadní. Během 18. oběhu proto v řídicím středisku rozhodli o zcela novém způsobu ruční orientace lodě, který žádné instrukce nepředpokládal, a kosmonauti ho proto nikdy nenacvičovali.

Vladimír Komarov dostal přesné pokyny: na osvětlené části oběžné dráhy použije ruční řízení a loď otročí o 180 stupňů a zorientuje vizuálně pomocí speciálního optického kříže na hlavním průzoru pod palubní deskou podle horizontu, při letu v zemském stínu pak zajistí potřebnou stabilitu a udrží tak orientaci lodě gyroskopy KI-38 a po výstupu ze stínu zkontroluje a podle potřeby doladí přesnou orientaci opět ručním řízením.

Před zážehem brzdicího motoru si přesedne do jednoho z bočních křesel, protože stabilita Sojuzu-1 při návratové operaci byla vypočtena pro tři kosmonauty, a po zážehu brzdicího motoru, který měl pracovat 150 sekund, si přesedne zpátky do své velitelské sedačky uprostřed. Pokud by se brzdicí motor automaticky nevypnul, učiní tak ručně.

Není divu, že v řídicím středisku a mezi vedoucími činiteli panovala silná nervozita. Dokládá to například zápis v osobním deníku generála Kamanina.

Agentura TASS zveřejnila fotografii Komarova ve skafandru, kterou zmátla zahraniční komentátoři. Byli přesvědčeni, že kosmonaut letí ve skafandru a podle pozadí odhadeovali, že kosmická loď je velmi prostorná. Snímek byl přitom pořízen na palubě upraveného dopravního letounu Tu-104 LL během nácviku v napodobené mikrogravitaci.

Přestože bylo jasné, že správnou orientaci lodě znemožnila chybná činnost iontového systému, objevil se i osobní útok na Mišina: „Během několika minut telefonoval maršál Ruděnko a sdělil, že kvůli Mišinově organizační neschopnosti se přistání na osmnáctém obletu neuskuteční.“

Komarov náročný úkol zvládl a k zážehu brzdicího motoru došlo při letu nad Afrikou. Motor pracoval 146 sekund. Vychýlené těžiště lodi způsobilo, že při odchylce 8 stupňů od osy vyslal gyroskop nouzový signál „Závada-2“ řídicí automatice, který Komarov zaznamenal na varovné kontrolce na palubní desce v kabině, a telemetrie ho předala také do řídicího střediska. Vedlo to nejen k automatickému vypnutí brzdicího motoru o 4 sekundy dříve, než bylo stanoveno, ale také k vypnutí automatické orientace kabiny, takže místo přijatelnějšího aerodynamického sestupu a brzdění v atmosféře sestupovala kabina po strmější balistické dráze s většími hodnotami přetížení. Zážeh brzdícího motoru byl dostatečně dlouhý, že zajistil sestup.

Odhodily se obytná a přístrojová sekce a kabina s kosmonautem klesala do atmosféry. Komarov ohlásil: „Sestup začal dobře. Ted’ shoří antény a spojení se přeruší. Na shledanou na Zemi.“

Padáky

Kabina Sojuzu-1 s kosmonautem Komarovem na palubě úspěšně proletěla horními vrstvami atmosféry. Ve výšce kolem 11 km začal pracovat padákový systém. Po jeho selhání však následoval nekontrolovatelný a téměř nebrzděný pád. Komarov zemřel při tvrdém dopadu do stepi 50 kilometrů východně od města Orsk.

Pohled shora na pilotní kabinu lodi Sojuz v montážní hale – jsou vidět otvory obou padákových schránek.

Podívejme se, co se stalo. Ve výšce kolem 11 km byl na povel barometrického relé odhozen kryt schránky s hlavním padákem. Komarov zaznamenal tlumené bouchnutí a poté i škubnutí, když vylétly dva výtažné padáky. První se plánovaně odtrhl, aby náraz při zbrzdění nebyl tak silný, druhý pak ve výšce 9,5 km vytáhl brzdicí padák o ploše 14 m2. Pak měl být ze stejné schránky vytažen do silného vzduchového víru hlavní nosný padák o ploše přes 1000 m2. Sbalený vrchlík stahovaly speciální šňůra a systém zámků, které zajišťovaly postupné a pozvolné naplnění kupole, protože jinak by se prudkým nárazem mohl padák poškodit. Jenže hlavní padák složený v podélném balíku se vůbec nedostal z padákové komory. Každý na to měl později svou teorii.

Členové vyšetřující komise konstatovali, že s velkou pravděpodobností bylo prvním viníkem selhání barometrického relé, které dalo pokyn k odhození poklopu hlavního padákového kontejneru příliš brzy ještě v oblasti velmi nízkého tlaku v přesně již nezjistitelné výšce nad 11 km, takže stěny kontejneru se podtlakem částečně zdeformovaly a balík s hlavním padákem se uvnitř zmáčkl natolik, že se nedostal ven. V hlavním i záložním padákovém kontejneru byl totiž normální atmosférický tlak jako uvnitř kosmonautovy kabiny, takže na padákový kontejner i na složené padáky mohl skutečně okamžitě zapůsobit podstatně nižší okolní atmosférický tlak a k problému se zdeformováním schránky mohl přispět i její nevhodný kulatý či válcovitý tvar.

Otvory obou padákových schránek v řezu kabiny lodi Sojuz upravené po výuku v Moskevském leteckém institutu.

Vasilij Mišin vyslovil podezření, že hlavní padák byl nedbale a špatně sbalený. Kosmonaut Georgij Grečko naopak usoudil, že na vině by mohlo být dlouhé skladování lodi, kdy se start Sojuzu-1 několikrát odkládal a sbalený padák vtěsnaný do nevelké schránky mohl působením různých nežádoucích vlivů zvětšit svůj objem, takže se v kritické situaci ve schránce či přesněji v jejím otvoru vzpříčil.

Hledání viníků

Později byla v továrně OKB-1 v Podlipkách vyslovena ještě další neoficiální verze možné příčiny havárie, podle níž mohla být na vině neomluvitelná nedbalost a spěch a především nedodržení předepsaných technologických postupů. Při závěrečné montáži byla totiž návratová kabina umístěna do autoklávu, aby se při vysokém tlaku a teplotě „zapekla a ztuhla“ vrchní tepelná ochrana jejího povrchu připravená ze syntetické pryskyřice. Technici však ve spěchu do kabiny sice namontovali oba padákové kontejnery, ale neinstalovali už jejich kryty, které ještě neměli k dispozici, protože nedorazily z výroby, ale otvory zakryli pouze provizorně, takže vnitřní prostor a zejména okraje kontejnerů při „zapékání“ nežádoucím způsobem zdrsnily zbytky pryskyřice. Nikdo se tím však nezabýval a při kompletaci kabiny technici do nitra obou těsných padákových kontejnerů doslova násilím nacpali podélné balíky se sbalenými padáky hlavního i záložního systému, aniž by kohokoli napadlo, co zdrsněné okraje mohou způsobit.

Šéprojektant lodi Konstantin Feoktistov (1926-2009) tuto variantu možného vysvětlení později zpochybnil s tím, že ji nelze doložit žádnou dokumentací z výroby ani z následných kontrol provedených prací (pozdější závěry vyšetřovací komise doporučily přísně zajišťovat nejen písemnou, ale dokonce i fotografickou dokumentaci celého popsaného procesu). Náměstek hlavního konstruktéra Boris Čertok (1912-2011) se však k popsané možnosti vysvětlení příčin havárie přiklonil. Bylo mu však jasné, že se už nikdy nepodaří zjistit, jak to tehdy všechno přesně bylo, zda a kdo způsobil takovou nedbalost s tragickým následkem. K podobným prohřeškům se nikdo sám od sebe nepřizná.

Otevřená padáková schránka lodi Sojuz.

A proč se na riziko, že sbalený hlavní padák se nemusí dostat z těsné schránky ven, nepřišlo už při pěti předchozích zkouškách padákového systému na polygonu ve Feodosii na Krymu, kdy zkušební kabinu shazovali z letadla? Anebo proč k závadě nedošlo při obou kosmických prověrkách lodí bez posádky?

Vysvětlení je srozumitelné. Pro zkoušky shazování z letadla nebyly makety kabiny umísťovány do autoklávu, protože jejich povrch nekryla pryskyřice tepelně izolační vrstvy, ale pouze ochranná pěna nastříkaná zastudena. A při „zapékání“ kabin použitých pro zkušební kosmické starty bez posádky netlačil techniky žádný spěch, takže otvory padákových kontejnerů nejspíš zakryli, anebo naopak kontejnery předem do kabiny neinstalovali, protože ještě nebyly vyrobené, jak uvedl například Čertok.

Vyšetřovací komise tragédie Sojuzu-1 nakonec konstatovala, že hlavní příčinou byla nedostatečná síla, s jakou měl brzdicí padák vytáhnout ze schránky sbalený hlavní padák, který byl současně příliš napěchovaný v padákovém kontejneru nevhodného tvaru.

Boris Čertok se ve své vzpomínkové knize zmiňuje, že technici v konstrukční továrně OKB-1 v Podlipkách si sami pro sebe udělali jednoduchou „soukromou zkoušku“, při níž použili závěsný jeřáb a siloměr. Táhli, táhli, ale vytáhnout nemohli - jako ve známé pohádce o velké řepě. S údivem tehdy zjistili, že nestačilo ani 2 800 kg, aby se obal se složeným hlavním padákem dostal ven. A brzdicí padák při skutečném letu na něj přitom působil pouze silou 1 500 kg.

Na doporučení vyšetřovací komise byl změněn tvar padákových kontejnerů na konický a jejich stěny byly vyztuženy, aby nedocházelo k jejich deformaci. Okraje i vnitřek byly velmi jemně vyleštěny, aby nemohla negativně působit žádná zdrsnění. Především při „zapékání“ vnější tepelně ochranné izolační vrstvy neměly být napříště v kabině již instalovány padákové schránky, ale k jejich montáži mělo dojít až poté.

Vyvrcholení tragédie

Drama mohlo být ještě krutější. Kdyby se levý sluneční panel Sojuzu-1 vyklopil správně, a kdyby orientační systém pracoval bez větších svízelí, odstartoval by zcela jistě na oběžnou dráhu Sojuz-2 s tříčlennou posádkou Bykovskij, Chrunov a Jelisejev. A pokud by se podařilo přiblížení a setkání obou lodí, kosmonauti Jelisejev s Chrunovem by přestoupili ke Komarovovi. Při návratu by tak zahynuli všichni tři.

Jak by dopadl Bykovskij, zda by také jeho kabina měla problémy s návratem, o tom se nikdo oficiálně nezmínil. Například Boris Čertok konstatoval, že zřejmě ano, protože stejný problém s padáky byl totiž nade všechny pochybnosti také v lodi Sojuz-2.

Hlavní padák se tedy vůbec nedostal z padákové schránky a kabina Sojuzu-1 se řítila k zemskému povrchu přibrzďována pouze neodděleným brzdicím padákem, který se měl oddělit až po vytažení hlavního nosného padáku. Protože padáková schránka, a tedy i závěs brzdicího a výtažného padáku byly mimo osu, začala kabina rotovat, což musel Komarov zaregistrovat. Když automatika zaznamenala nadměrnou sestupovou rychlost, vydala povel záložnímu padákovému systému. Odhodil se kryt schránky se záložním padákem. Také to musel Komarov zaregistrovat. Současně se uvolnil závěs hlavního padáku, který měl být odhozen, aby uvolnil místo k rozvinutí záložního padáku. Jenže jak už víme, hlavní padák se vůbec nedostal z kontejneru, takže nad kabinou zůstal brzdicí padák s výtažným padáčkem.

Záložní systém pracoval spolehlivě. Padák o ploše 574 m2 se vymrštil ve výšce kolem 4,5 km. Stalo se však něco zcela nečekaného. Záložní padák se totiž i vinou rotace kabiny omotal kolem šňůr neodděleného brzdicího padáku, neotevřel se a naopak oba padáky se stáhly do jakéhosi pytle, které nestačily snížit rychlost sestupu či spíše pádu kabiny kosmické lodi. Komarov zcela jistě zaznamenal, že se děje něco nesprávného, musel cítit nejen rotaci kabiny, ale i její škubavé pohyby a především značnou rychlost sestupu.

Shořelé tělo Vladimíra Komarova v moskevské Burděnkově nemocnici.

Po podrobném vyšetřování možných příčin katastrofy byla v konstrukci kabiny dalších lodí Sojuz provedena zásadní změna. V případě, že by se z kontejneru nedostal a neotevřel hlavní padák, měl se nejpozději po 22 sekundách oddělit brzdicí padák a tím uvolnit místo padáku záložnímu, poslednímu stéblu naděje posádky.

Návratová kabina lodi Sojuz-1 však tuto možnost neměla. Řítila se k zemskému povrchu. Očití svědkové z blízké osady Karabulak později vypovídali, že dopadla obrovskou rychlostí a smotané padáky vytvořily pytel, který se nedokázal otevřít a kabinu přijatelně zbrzdit.

Teprve poměrně nedávno se objevily nejasné filmové záběry pořízené údajně z letounu Antonov An-12 vyhledávací a záchranné skupiny. Zaznamenávají pád kabiny, její dopad, explozi a požár. Stranou leží padák. Záběry však nejsou příliš přesvědčivé a především nebyly oficiálně potvrzeny.

Náraz byl nesmírně silný. Kabina s Vladimírem Komarovem dopadla rychlostí nejméně 35 až 40 metrů za sekundu. Okamžitě po nárazu došlo k několika výbuchům. Explodovaly totiž motory, které měly ve výšce 1,5 m nad zemí zajistit její přiměřeně měkké dosednutí. Protože se tepelný štít v důsledku vysoké rychlosti neodhodil během sestupu, ale až těsně u země, motory explodovaly směrem do kabiny. Požár tak zachvátil nádrže s 30 kg koncentrovaného peroxidu vodíku motorků řízeného přistání a začaly od něj silně hořet i běžně nehořlavé materiály.

Dopadový náraz byl tak silný, že vyhloubil půlmetrovou prohlubeň. Nad roztříštěnou kabinou vyšlehly plameny a objevil se hustý černý dým. Kosmonauta v troskách nikdo neviděl. Místní obyvatelé, kteří k místu neštěstí přiběhli jako první, v obavách z rozšíření požáru zaházeli změť trosek silnou vrstvou hlíny. Výsadkáři z vyhledávací jednotky požár dohasili ručními přístroji.

Specialisté z vyhledávací jednotky museli nejprve najít a odstranit kazetu s cesiem, zdrojem pro gama výškoměr, který byl ve spodní části kabiny a dával povel k zážehu motorů měkkého dosednutí. Teprve potom bylo možné trosky připravit k leteckému transportu do tehdy přísně utajované továrny OKB-1 v Podlipkách na okraji Moskvy.

Tělo Vladimíra Komarova, či spíše to, co z něj vůbec zbylo, tedy spečený a v podstatě beztvarý chomáč spáleniny o velikosti 30 x 80 cm, bylo přepraveno na oddělení patologie v moskevské Burděnkově nemocnici.

Později se objevily všelijaké zprávy, že Vladimír Komarov vedl srdceryvný rádiový rozhovor s manželkou Valentinou, ale také s s předsedou Rady ministrů Alexejem Kosyginem, který ho označil za hrdinu. Americká sledovací stanice v Turecku prý zachytila „Komarovovy předsmrtné výkřiky“.

Jsou to všechno nesmysly a směšné bulvární fantazie. Od okamžiku, kdy se uvolnil záložní padák, trvalo ještě pár sekund, než mohl Komarov zaznamenat, že se děje něco skutečně velmi vážného, že kabina padá příliš rychle. A pak mu už zbývala nanejvýš necelá minuta do osudového nárazu. Nepochybujme o tom, že to byla velmi dlouhá minuta, ale na to, co později popisovali bulvární autoři, na to skutečně nebyl žádný čas.

Svět stále nic nevěděl.

Pohřeb urny s popelem Vladimíra Komarova do kremelské zdi. U obrazu se sklání jeho manželka.

Některé zahraniční deníky dokonce ve svém pondělním ranním vydání napsaly, že v pondělí 24. dubna 1967 ve 2 hodiny a 50 minut moskevského času ohlásil Vladimír Komarov z oběžné dráhy, že je všechno v pořádku a že palubní přístroje v Sojuzu 1 informovaly o jeho výtečném zdravotním stavu. Zahraniční zpravodajové v Moskvě však od pondělních časných ranních hodin očekávali se značnou netrpělivostí aktuální oficiální zprávu agentury TASS, ale dlouhé hodiny panovalo naprosté informační ticho. Teprve až kolem poledne moskevského času, tedy téměř šest hodin od tragédie u Orska, o níž stále nikdo oficiálně nic nevěděl, vyšla překvapivá předběžná zpráva určená zatím pouze pro informaci. Například ČTK vydala v 10:49 středoevropského času a pouze na vědomí vedení redakcí deníků, rozhlasu a televize, nikoli však ke zveřejnění následující text:

„V Moskvě očekávají zprávu, že kosmická loď Sojuz-1, řízená kosmonautem plukovníkem Vladimírem Komarovem, přistála na sovětském území. Předpokládá se, že to bylo západně od Bajkonuru. Tato zpráva se rozšířila v novinářských kruzích. Předpokládá se, že loď neměla na dnešek plánované přistání a experiment nebyl zcela dokončen. Důvody zatím nelze spolehlivě zjistit. Proto všichni pozorovatelé s netrpělivostí čekají u rozhlasových přijímačů a televizorů, kde běží normální programy.“

Agentura TASS mlčela o osudu Vladimíra Komarova a lodi Sojuz-1 celé dopoledne. Moskevský ústřední rozhlas vysílal estrádní hudbu, po ní operní melodie a nakonec běžné zprávy z domova i ze světa. O letu Sojuzu-1 nepadlo jediné slovo. Moskevská televize se po svém dopoledním vysílání dokonce zcela odmlčela.

Oficiální verze příčiny katastrofy o údajně zamotaných padákových šňůrách, kterou až pozdě odpoledne uvedl TASS, měla vše svést na nešťastnou náhodu.

Mlčení oficiálních míst o skutečných a podrobných příčinách a o neblahém vlivu zákulisních intrik včetně atmosféry spěchu pod tlakem nejvyšších politických míst trvalo velmi dlouho. Teprve až v březnu 1992 byly v Moskvě zveřejněny první zcela otevřené a velmi kritické komentáře odhalující pravdu.

Po ukončení vyšetřování příčin tragédie Vladimíra Komarova a letu Sojuzu-1 v roce 1967 byly všechny doklady uloženy jako přísně tajné do archivu. Jediným, kdo nakonec vše odskákal, byl Fjodor Tkačev, který odpovídal za padákové systémy. Vyhodili ho z funkce vedoucího institutu a šéfkonstruktéra.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Polopás není polovičaté řešení. Třetí říše byla mistrem v oboru

v diskusi je 9 příspěvků

18. března 2024

Druhá světová válka byla zlatým věkem polopásových vozidel. Vyráběli je především Němci a...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 5 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 7 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Konec nadvlády programátorů. Pozic ubývá, na jednu se hlásí stále víc lidí

Premium Ochota firem splnit uchazečům skoro jakýkoli požadavek a velmi nízká konkurence. Tak by se ještě nedávno dala definovat...