Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Stavíme kosmickou rakev: jak vznikla plechovka sardinek podle Chruščova

Exkluzivně aktualizováno 
Když lidé z Koroljovovy konstrukční kanceláře OKB-1 mluvili o chystané kosmické lodi Voschod 1, šeptem dodávali onu zlověstnou větu, citovanou v titulku. Rozkaz totiž zněl jasně, poslat do vesmíru tři muže. Na vylepšování záchranných prostředků nebyl čas.

Voschod 3 připravovaný k dlouhodobému letu dvou kosmonautů nikdy neodstartoval. Program byl zrušen. | foto: Pavel Toufar, Technet.cz

Toto je druhý díl seriálu o tom, co předcházelo výstupu prvního člověka (Alexeje Leonova) do volného kosmu z kabiny lodi Voschod 2. První díl najdete zde.

Na sklonku listopadu 1963 se generálové Kamanin a Cholodkov sešli u maršála Ruděnka a znovu mluvili o úkolech pro nadcházející rok 1964, kdy se měl uskutečnit desetidenní let pokusného psa a dalších laboratorních zvířat po oběžné dráze ve výšce kolem 600 km, dále samostatný osmidenní let jednoho kosmonauta a po něm skupinový let dvou lodí Vostok, přičemž každá s jedním kosmonautem na palubě měla na oběžné dráze setrvat až 10 dnů. Příslib Sergeje Koroljova, že už v závěru roku 1964 bude možné vyzkoušet novou loď z komplexu Sojuz a že je proto zapotřebí připravit hlavní a záložní dvoučlenné posádky dokonce pro tři tyto lodě najednou, tedy celkem dvanáct kosmonautů, byl nejen příliš optimistický, ale především nereálný. Přípravy nové lodě se totiž začaly výrazně zpožďovat. Oficiálně se však stále počítalo s tím, že první Sojuz 7K bude hotov v srpnu 1964 a druhý a třetí v září téhož roku tak, aby všechny i pilotované zkušební lety mohly skončit nejpozději na začátku roku 1966, kdy se už počítalo s plným operačním nasazením nové lodi pro lety po oběžné dráze kolem Země a také pro výpravy k Měsíci.

Koncem roku 1963 si zavolal Nikita Chruščov hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova. Zajímal se o to, jak jsou Američané daleko s přípravami letů svých nových dvoumístných lodí Gemini. Bylo totiž jasné, že loď 7K z nového komplexu Sojuz se na oběžnou dráhu v nejbližší době nejspíš nedostane. Američané přitom mohli v Gemini už brzy vypustit první kosmickou posádku. A podle scenáristů sovětské propagandy a vytváření mezinárodně politické prestiže i samotného Nikity Chruščova rozhodně nepřicházelo v úvahu, že by v USA mohli získat takové světové prvenství. Něco podobného Chruščov nemohl připustit. Proto pozorně Koroljova vyslechl a pak mu přikázal, že v co nejkratší době musí vypustit loď se třemi kosmonaut. A bylo mu naprosto jedno, jak toho dosáhne.

50 let od výstupu člověka do volného kosmu

Tento článek je součástí speciálu k 50. výročí výstupu Alexeje Leonova do volného kosmu.

Text popisující celý let a život Alexeje Leonova z pera Karla Pacnera najdete zde.

Oficiální příkaz byl Koroljovovi doručen v pondělí 4. února 1964. Byl jasný a neúprosný: „Jednomístná kosmická loď Vostok už napříště létat nebude a čtyři již připravované lodě tohoto typu musí být využity k letu tříčlenné posádky v roce 1964.“

Nikita Chruščov dokonce osobně určil termín startu první kosmické posádky. Jak bylo jeho zvykem, vzal to podle kalendáře výročí. Tři sovětští kosmonauti měli odstartovat nejpozději do nejbližších oslav Říjnové revoluce, tedy do 7. listopadu 1964. Chruščov současně odmítl už předem jakékoli Koroljovovy pokusy vysvětlit mu, že se jedná o nesmírně složitý technický úkol a že určený termín je příliš krátký. Nejvyšší muž v hierarchii sovětského státu byl neoblomný. Kategoricky se odmítl bavit o případných odkladech určeného data.

Kdyby však člověk věděl, jak se otočí kola osudu. Sergej Koroljov, v té chvíli ještě ustaranější než kdykoli předtím, ale ani mocí opojený Nikita Chruščov netušili, že na podzim 1964 bude na nejvyšším postu v Kremlu někdo docela jiný a Koroljov bude mít před sebou zhruba necelý rok a půl života.

Sergej Koroljov svolal všechny své vedoucí konstruktéry pilotovaných kosmických lodí do předváděcího sálu v továrně v Podlipkách , kde stálo několik Vostoků 11F63 3KA, aby jim vysvětlil nový úkol a aby se společně zamysleli, jak v onom doslova šibeničním termínu přestavět jednomístnou kabinu pro tříčlennou posádku. Kdosi připomněl, že o podobném úkolu přece všeobecně a nezávazně mluvili už v roce 1961, ale protože nejvyšší vojenské velení a ani Kreml tehdy neprojevily zájem, myšlenku nikdo dál nerozpracovával. Zpočátku se proto všichni zabývali tím, zda bude možné udělat do kulové pilotní kabiny dva katapultovací otvory a kosmonauty posadit do zjednodušených a podstatně odlehčených raketových křesel. Sergej Koroljov se však tvářil rozmrzele. Cožpak to neřekl naprosto jasně? Nikita Chruščov po něm chce loď pro tři a nikoli pro dva muže! Žádal proto od svých spolupracovníků a podřízených konkrétní návrhy. Nikdo se však nepřihlásil. Všichni byli příliš soustředěni na schéma letu jednomístného Vostoku, kdy se při návratu a před přistáním na padáku počítalo s katapultováním kosmonauta, takže si nedokázali představit, jak by při tomto schématu bylo možné kabinu upravit pro tři muže. Její rozměry dokládaly, že pro jednoho kosmonauta sice byla dostatečně prostorná, ale tři kosmonauti oblečení do skafandrů by se dovnitř rozhodně nevešli, natož pak s rozměrnými katapultovacími křesly.

Jak však jinak zajistit jejich bezpečné přistání? Bylo totiž jasné, že v kabině nakloněné na pravý bok (schránka s padákem byla vlevo) a spíše padající než zvolna klesající, protože rychlost sestupu na padáku byla přes devět metrů za sekundu, by dosednutí bylo doslova smrtelně nebezpečné. Podle některých pamětníků zmíněné pracovní schůzky byl prý Sergej Koroljov zjevně velice sklíčený a z porady, která se změnila v naprosté mlčení přítomných, brzy zklamaně odešel. Následující den se všichni ze zasvěcených odborníků sešli znovu a Koroljov zopakoval, že původní kabinu bude nutné co nejvíce odlehčit a dovnitř umístit křesla pro tři kosmonauty. Jeho požadavek se tentokrát setkal nejen opět s mlčením, ale záhy také s námitkami, že něco takového je zcela vyloučené. Koroljov však byl neoblomný. Trval na svém.

Účastníci porady později vzpomínali, že hlavní konstruktér byl také až nezvykle popudlivý, vybuchoval kvůli každé připomínce a námitce proti požadované úpravě Vostoku. Jeho chování se však dalo pochopit i omluvit. Z jedné strany na něj tlačil neúprosný termín, který stanovil Nikita Chruščov, z druhé pociťoval v zádech dech ctižádostivého Vladimíra Čeloměje i nevyzpytatelného mocného Dmitrije Ustinova.

Postavit zcela novou loď v tak krátké době nepřicházelo vůbec v úvahu. A nebylo možné ani uspíšit přípravu a zkoušky již chystané nové lodi Sojuz. Jedinou cestou tedy opravdu bylo použít upravenou kabinu z lodi Vostok, protože jen tak mohly odpadnout jinak zcela nezbytné a důležité aerodynamické a balistické zkoušky návratové kabiny.

Pohled do nitra předlohy

Abychom pochopili myšlenku přestavby lodi Vostok 11F63 3KA, musíme si připomenout základní konstrukční schéma a údaje:

Stáhněte si celou knihu zdarma

Pavel Toufar ve své knize přibližuje pozadí legendárního vesmírného projektu Voschod 2, jehož start se uskutečnil přesně před padesáti lety. 

obálka Voschod

E-knihu si můžete stáhnout na Knihy.iDNES.cz zdarma.

Kosmická loď Vostok se skládala ze dvou hlavních částí, z kabiny tvaru koule o průměru 2,3 m a hmotnosti až 2 460 kg, která měla objem 5, 2 m3 (volný objem 1,6 m3), a z přístrojového úseku s brzdicím raketovým motorem, nezbytným přístrojovým vybavením a s orientačními a stabilizačními tryskami. Plášť návratové kabiny z vnějšku pokrývala tepelná izolace speciálního ochranného štítu o tloušťce od 0, 03 mm do 0,18 mm, důležitá pro bezpečný sestup do horních vrstev atmosféry. V plášti byly tři nevelké průzory opatřené žáruvzdorným sklem a tři kruhové otvory o průměru necelého jednoho metru. První umožňoval vstup kosmonauta i jeho katapultování v průběhu přistávací operace. Přesně na opačné straně byl druhý otvor, kterému se říkalo technologický. Sloužil ke snadnějšímu přístupu k některým důležitým systémům zejména při montáži kabiny, a byl v něm také speciální optický zaměřovač. Třetí otvor byl vlevo od kosmonautova křesla a obsahoval kontejner s padáky. V kosmonautově zorném poli byl průzor se zmíněným optickým zaměřovačem „Vzor“, který v případě nutnosti použití ručního řízení umožňoval jednoduchým způsobem zorientovat loď do správné polohy vzhledem k zemskému horizontu. Přístroj se skládal ze dvou zrcadel, světelného filtru a matnice se souřadnicovou sítí.

Nad průzorem byla před kosmonautem palubní deska se základními přístroji, informujícími o klimatických podmínkách v kabině, v níž se udržoval tlak odpovídající pozemskému, relativní vlhkost mezi 30 až 70 % a teplota v rozmezí od 12 stupňů do 25 stupňů Celsia. Na palubní desce byly také ukazatele tlaku v nádržích orientačních a stabilizačních trysek, přesné hodiny a pohyblivý globus, jenž ukazoval okamžitou polohu lodi nad zemským povrchem a také místo, na němž loď v případě zážehu brzdicího motoru přistane.

Vlevo od kosmonauta se nacházela další palubní deska s nouzovou regulací teploty v kabině, zásobník pitné vody a magnetofon, vpravo byla páka ručního řízení polohy lodi, systém chemické regenerace ovzduší, elektrické hodiny, rozhlasový přijímač, zásoba potravin v tubách a palubní zdroje energie na deset dnů letu.

Před kosmonautem byly nad optickým orientátorem a vpravo od křesla dvě jednoduché televizní kamery, přenášející obraz do řídicího střediska.

Kosmická loď Vostok se během letu po oběžné dráze automaticky stabilizovala vzhledem k poloze Slunce, přičemž stabilitu a orientaci zajišťoval systém šestnácti trysek rozmístěných na povrchu přístrojového úseku spolu s kulovými nádržemi pracovní látky.

Svým až skoro bizarním tvarem se Vostok vymykal všem představám ilustrátorů vědecko-fantastických příběhů, ale byl to tvar účelný a ve své složitosti i jednoduchý. Navazoval na konstrukci gondol stratosférických balónů.

S nápadem přišel Feoktistov

Jak však tuto loď přestavět pro tři kosmonauty? Byl to opravdu svízelný úkol. Slibným nápadem bylo nakonec velice jednoduché řešení.

Konstrukce lodí Vostok, Mercury, Sojuz, Gemini, Apollo i raketoplánů byla v mnoha odborných i populárních publikacích podrobně popsána už mnohokrát a často velice podrobně, popis Voschodu ale už nebývá tak častý a dokonce ještě na začátku osmdesátých let nebyly bližší podrobnosti o této lodi oficiálně vůbec známé. Kremelští kosmičtí cenzoři k tomu měli dost důvodů. Především proto, že nešlo o žádnou novou loď, jak se přitom oficiální sovětské prameny před celým světem vychloubaly, a také proto, že Voschod byl jednoznačně nejrizikovější kosmickou lodí, jaká byla kdy vyrobena, protože pro případ havárie na startu a v prvních fázích vzletu chybělo nezbytné záchranné vybavení (podobně jako tomu bylo mnohem později v prvních fázích vzletu u amerického raketoplánu).

Jistě je také zajímavé, že dodnes nebyla kosmická loď Voschod 1 11F63 model 3KV veřejně představena jinde než v předváděcím sále továrního muzea bývalého OKB-1 v Koroljovu u Moskvy.

Jedním z autorů přestavby Vostoku byl Konstantin Feoktistov, hlavní projektant z Koroljovovy OKB-1. Doporučil odstranit z kabiny rozměrné katapultovací křeslo a také všechny další těžké součásti, které nebyly naprosto nezbytné pro zajištění letu, a instalovat dovnitř pouze lehké a nepříliš rozměrné jednoduché sedačky, pootočené oproti původnímu umístění katapultovacího křesla o devadesát stupňů. Padáková schránka se tak dostala nad hlavy kosmonautů, vstup do kabiny byl po jejich pravé ruce a vlevo se nacházel hlavní průzor s optickým orientačním systémem „Vzor“, jehož stupnice musela být kvůli novému umístění křesel posádky nakloněna.

Kabina Voschodu 1. Dole je část prostřední anatomické sedačky, vpravo nahoře je TV monitor pro zprostředkování obrazu z okolí lodi, vlevo od něj je TV kamera a pod ní jedno ze světel, uprostřed nahoře je část hlavního řídicího a kontrolního panelu s orientačním otočným globem a vlevo od něj je na kulatém průzoru optický orientátor Vzor.

Kabina Voschodu 1. Dole je část prostřední anatomické sedačky, vpravo nahoře je TV monitor pro zprostředkování obrazu z okolí lodi, vlevo od něj je TV kamera a pod ní jedno ze světel, uprostřed nahoře je část hlavního řídicího a kontrolního panelu s orientačním otočným globem a vlevo od něj je na kulatém průzoru optický orientátor Vzor.

Kosmonauti se měli do kabiny vtěsnat bez skafandrů. Pouze v lehkých teplákových soupravách. Jinak to ani možné nebylo. Pro tři bylo uvnitř velice těsno. Byli doslova namačkáni jeden na druhého. Kdo trpí stísněností z malých prostor, zcela jistě by do takové kabiny nikdy nevstoupil ani na docela krátkou dobu ze zvědavosti, natož pak, aby se do ní nechal uzavřít na celý den a podnikl v ní kosmický let. Když jsem měl možnost v Koroljovu (dříve Podlipky) podívat se do této kabiny, setkání tváří v tvář neobyčejně stísněným podmínkám překonalo veškeré moje nejchmurnější představy. Ani na prostředním křesle, které přitom v kulovité kabině mělo alespoň zdánlivě nabízet trochu víc prostoru, rozhodně nebylo kosmonautovi co závidět. Jeho oba kolegové měli při krajích nad sebou zužující se stěny. Posádka musela přistát v kabině. Místo jednoho hlavního padáku byly proto použity dva. Měly snížit rychlost dopadu na 7 až 8 m/s. Takové přistání by však bylo stále ještě velice tvrdé a kosmonauti by mohli utrpět vážná zranění. Hledalo se další řešení.

Jak o mnoho let později vzpomínal tehdejší Koroljovův náměstek a později i nástupce Vasilij Mišin, do kosmu se vydal sám Konstantin Feoktistov, aby prý psychicky podpořil další dva kosmonauty. Často se uvádí tato historka:

Při setkání s Feoktistovem prý Koroljov vyslechl návrh jeho řešení s velkou pozorností. Pak však mírně šokován položil otázku:

„A kdo poletí bez skafandrů?“

Feoktistovova odpověď byla stručná:

„Já!“

Jiná verze mluví jinak. Konstantin Feoktistov údajně kritizoval nebezpečnost projektu tak hlasitě, až se Koroljov namíchl a poslal ho do výcviku mezi kosmonauty a prosadil jej nakonec do hlavní posádky Voschodu 1 přes vážné námitky lékařů, instruktorů a samotného vrchního velení vojenského letectva. Nezdá se však, že by Feoktistov příliš protestoval proti tomu, že vstoupí do dvorany slávy obdivovaných kosmonautů. Pokud by po cestě do kosmu netoužil, měl skutečně dostatek příležitostí, aby se odvolal na nepříznivé posudky lékařů a z výcviku odstoupil, byť by se jeho nejvyšší šéf rozčiloval sebevíc. Vrchní velitelství vojenského letectva bylo proti jeho účasti, a tak se Feoktistov do kosmu dostal až s protekcí Sergeje Koroljova a Mstislava Keldyše.

Schéma ilustrující úpravy jednomístné lodě Vostok na třímístný Voschod (uprostřed) a dvoumístný Voschod 2 (vpravo) se složenou výstupní komorou.

Schéma ilustrující úpravy jednomístné lodě Vostok na třímístný Voschod (uprostřed) a dvoumístný Voschod 2 (vpravo) se složenou výstupní komorou.

Problém s návratem

Lhůty pro přestavbu jednomístného Vostoku byly v období 1963 až 1964 vskutku šibeniční. Projekt a nezbytná technická dokumentace upravené lodi pro tříčlennou posádku, která dostala pojmenování Voschod a typové označení 11F63, model 3KV, byly dokončeny už v únoru 1964, tedy za necelé dva měsíce. Na jaře a začátkem léta téhož roku se uskutečnily zkoušky palubní aparatury, nového záložního brzdicího motoru, systému zabezpečení životních podmínek, havarijního systému a především začaly zkoušky, které měly ověřit bezpečnost přistávacího manévru a dosednutí kabiny. Už první zkoušky nového schématu přistání však dopadly s doslova šokujícím výsledkem. Na sovětské výzkumné poměry byly jako pokusná zvířata nezvykle použity tři opice a nikoli do té doby využívaní a osvědčení psi. Zkoušky byly zahájeny, přestože někteří odborníci varovali, že dopadová rychlost kabiny bude příliš vysoká. Cvičná kabina přečkala dopad bez zjevných šrámů, opice však při prudkém nárazu zahynuly.

Spásná inspirace byla nalezena v již zmíněné technice padákových výsadků těžkých vojenských nákladů, s níž se počítalo pro jednomístnou modifikaci lodi Vostok. Součástí padákového systému návratové kabiny lodi Voschod se tak stal malý, avšak účinný raketový motor na tuhé pohonné hmoty. Pro zvýšení bezpečnosti přistávací operace byly v padákové schránce kabiny za odstřelovacím krytem uloženy dva shodné padákové vaky. Jeden hlavní a druhý záložní.

V okamžiku sestupu kabiny rychlostí kolem 220 m/s se ve výšce 5 km na povel barometrického relé odstřelil kryt schránky, rozevřel se výtažný padáček, který vzápětí vytáhl menší brzdicí padák, jenž stabilizoval sestup kabiny a zbrzdil sestupovou rychlost na přijatelné hodnoty, aby se snížil dynamický náraz na kupole i na šňůry dvou rozměrných hlavních nosných padáků. Na ně přišla řada v osmnácté sekundě po odstřelu padákového krytu ve výšce mezi 2,6 až 3,6 km. Následovala další fáze. Nejprve se oddělil brzdicí padák a v podstatě okamžitě začalo postupné rozevírání hlavních padáků.

Pod kabinou visela dlouhá doteková sonda, která v okamžiku kontaktu se zemským povrchem dala povel k zážehu raketového motoru na tuhé pohonné hmoty, jenž pak zbrzdil dopadovou rychlost na přijatelnou takřka nulovou hodnotu. Nevelká válcovitá schránka s tryskami motoru byla uložena v místě upevnění padákových šňůr. Pro případ, že by tento motor selhal, byly anatomicky tvarované sedačky kosmonautů vybaveny hydraulickými a pérovými tlumiči a oporami pro nohy, což mělo zabránit vážnějším zraněním. Pokud by totiž systém měkkého přistání selhal, působilo by na posádku v okamžiku dopadu kabiny krátkodobé přetížení 10 až 25 g. Proto byl také změněn sklon uložení sedaček v kabině. Zatímco ve Vostoku svírala kosmonautova páteř s podélnou osou lodi úhel 64 stupňů, ve Voschodu to bylo 78 stupňů.

Pohled do kabiny třímístné lodi svědčí rovněž o novém rozmístění vnitřního vybavení. Přemístěna byla především hlavní palubní deska. S ohledem na změněnou polohu sedaček kosmonautů byla přesunuta vlevo před kosmonauty a blíž k optickému orientátoru „Vzor“. Nad hlavou velitele, jenž měl své místo netradičně zcela vpravo, byl další přístrojový panel s přepínači. Opět nechyběly ani televizní kamery a v kabině byl rovněž malý televizní monitor, zprostředkovávající záběry z kamery umístěné vně lodě. Při letu Voschodu 1 byla tato nevelká kamera upevněna na přístrojovém úseku, takže posádka mohla sledovat například nejen oddělení posledního stupně nosné rakety, ale především se lépe orientovat v prostoru.

Výrazně byl také upraven systém zásobování vzduchem. Ventilace se zvýšila na 180 litrů za minutu proti 50 litrům za minutu Vostoku. Při letu tří kosmonautů kabinu hermeticky uzavřeli na rampě přibližně hodinu před startem, kdy regenerační systém už zhruba tři hodiny pracoval. Vlastní let pak trval dvacet čtyři hodiny a sedmnáct minut. Zařízení tedy muselo být v činnosti bez závady minimálně devětadvacet hodin. Jenže právě tento systém vykazoval při pozemních zkouškách nejvíce závad a kvůli jeho úpravám byl start Voschodu 1 několikrát odkládán.

I kdyby systém pracoval zcela spolehlivě, je pro laika doslova příšerná pouhá představa sedět i krátkou dobu v nesmírně těsném prostoru bez možnosti většího pohybu s neustálým pocitem značně vydýchaného vzduchu. Natož pak v prostředí, které systém regenerace vzduchu nestačil zásobit přijatelně čerstvým a upraveným vzduchem.

Kulová návratová kabina se na první pohled nijak nezměnila. Pouze na její horní část, kde byla u Vostoků upevněna malá schránka s měřicími přístroji, umístili konstruktéři nový rozměrný válcovitý blok s dodatečným přístrojovým vybavením a se záložními brzdicími motory na tuhé pohonné hmoty, nasměrovanými tryskou vpřed proti směru letu. Nově byly rozloženy kulové nádrže a trysky orientačního systému na přístrojovém úseku, na němž také byly instalovány některé další přístroje.

Velký problém záchrany

Jak už jsme si naznačili, zcela chyběla jakákoli možnost záchrany kosmonautů při havárii rakety během prvních fázích startu a vzletu. V kabině nebyla žádná katapultovací křesla a kosmická loď neměla žádnou záchrannou jednotku, která by dokázala v případě nutnosti oddělit kabinu a dopravit ji do výšky bezpečné pro sestup na padácích. Přestavba Vostoku na Voschod byla poznamenaná značným spěchem. Nezbýval čas vymýšlet a zkoušet speciální záchranné zařízení. Povídalo se proto, že lidé z Koroljovovy konstrukční kanceláře OKB-1, kteří Voschod 1 chystali, šeptem po straně rozhlašovali: „Stavíme dokonalou kosmickou rakev.“

Koroljovův náměstek Vasilij Mišin to potvrdil v jednom rozhovoru v roce 1990: „Zhruba dvacet sekund před navedením na oběžnou dráhu neměli žádné záchranné prostředky pro případ havárie.“

Nikolaj Kamanin nejprve mluvil o čtyřiceti sekundách, a když se seznámil s technickou zprávou o nové lodi, připustil dvacet sedm sekund.

Navrhované řešení startu bylo proto nesmírně riskantní. Přímo řečeno, šlo o naprosto nezodpovědný hazard s životy kosmonautů, ale Nikita Chruščov přikázal vypustit tři muže v jedné lodi a jeho příkaz byl tehdy doslova nepsaným zákonem.

Hlavní konstruktér Sergej Koroljov každého přesvědčoval, že se nic nestane a let dopadne dobře. Poukazoval na vysokou spolehlivost nosné rakety R-7. Pod tlakem nesmírně krátkého Chruščovova termínu tomu nakonec patrně sám raději uvěřil, alespoň navenek před svými spolupracovníky.

Jaké tedy byly vůbec možnosti záchrany posádky v případě havárie rakety nebo jiných svízelí? Do 27. sekundy vzletu opravdu žádné. Mezi 27. a 44. sekundou by záchrana byla velice složitá, přičemž by vše záleželo na charakteru závady. Situaci by pochopitelně komplikovala nedostatečná výška dráhy a stav nosné rakety, v těch chvílích ještě v plné sestavě všech stupňů i s lodí zakrytovanou aerodynamickou hlavicí. Pokud by došlo k havárii mezi 44. a 501. sekundou vzletu, odpojila by se kabina s posádkou a přistála na padácích na území SSSR. Po 501. sekundě vzletu až do navedení lodi na oběžnou dráhu, k čemuž mělo dojít 523 sekundy po startu, by kabina sice mohla sestoupit po balistické dráze a přistát na padácích, ale už mimo území SSSR.

Pro úplnost ucelené představy vzletu si připomeňme ještě některé další údaje: zhruba 120 sekund od startu se od centrálního druhého stupně rakety oddělovaly čtyři boční urychlovací motory prvního stupně, ve 150. sekundě se odhazoval aerodynamický kryt lodi a kosmonauti mohli nevelkými prosklenými průzory sledovat další průběh vzletu. Ve 290. sekundě se zapaloval motor posledního třetího stupně.

Civilní cestující?

Na zasedání Vojensko průmyslové komise Rady ministrů SSSR bylo 13. března 1964 s definitivní platností oficiálně schváleno, že jednomístný Vostok bude přestavěn na třímístnou loď. Koroljov a jeho lidé už ovšem na celé věci usilovně pracovali. K letu přece podle Chruščovova termínu mělo dojít ještě v témže roce. Bylo rozhodnuto, že k letu se připraví posádka, v níž bude pilotem profesionální kosmonaut a jeho kolegy se stanou vědec a lékař, tedy první kosmičtí civilní cestující. Kremelští ideologové byli takovou představou doslova unešeni. Odborníci se shodli v tom, že tyto „cestující“ sice bude možné připravit k letu asi za tři měsíce, ale přesto doporučovali, aby výběr kandidátů byl zahájen co nejdříve.

Mnoha zúčastněným se však nelíbil zcela nezodpovědný spěch, s jakým se mělo přistupovat k vyřešení všech úkolů. Jurij Gagarin navíc přišel s návrhem, aby velitelem první třímístné lodi se stal některý z kosmonautů, který do kosmu ještě nikdy neletěl. Našli se ovšem lidé, kteří mu okamžitě vyčetli, že chce chránit své kamarády z první pětice (nepočítaje Těreškovovou), protože jsou mu naprosto jasná nesmírná rizika letu, chystaného na pouhý jeden den. Je také zajímavé, že proti návrhu letu prvních „civilních kosmických cestujících“ se v rozhovorech s generálem Nikolajem Kamaninem postavili všichni první kosmonauti včetně Valentiny Těreškovové. Nic to však neměnilo na věci, že úkol daný Nikitou Chruščovem bylo nutné splnit.

Nikolaj Kamanin zvažoval, že velitele letu by bylo nejvhodnější jmenovat z trojice Bykovskij, Popovič nebo Titov a k nim připojit vhodného kandidáta z Institutu letecké a kosmické medicíny a dalšího z Koroljovovy konstrukční kanceláře OKB-1. Generálovi to připadalo jako nejschůdnější řešení. Svým nadřízeným však nakonec předložil upřesněný návrh vybrat „kosmické cestující“ rovnou z oddílu mezi kosmonauty inženýry, kteří doposud do kosmu neletěli, ale už procházeli základním výcvikem. Aby si nerozhněval Koroljova a Keldyše, současně doporučoval porozhlédnout se mezi civilními inženýry u OKB-1 a mezi civilními odborníky z Akademie věd SSSR. Vzhledem k napjatému a krátkému času na přípravu i vzhledem k nesmírnému riziku celého podniku začali představitelé vojenského letectva zvažovat, že výběr celé posádky by měli omezit pouze muže, trénující již ve výcvikovém středisku v týmu profesionálních kosmonautů.

Byly stanoveny přísné podmínky výběru - věk nepřesahující 40 let, výška od 160 do 175 centimetrů a hmotnost nejvýše 80 kilogramů a odolnost vestibulárního ústrojí. Naopak nebyl požadován stoprocentní zrak nebo sluch a přísné nebyly ani některé další požadavky, které v podstatě neměly zásadní vliv na zvládnutí podmínek kosmického letu. Nezávisle na tomto názoru představitelů vojenského letectva dostal Nikolaj Kamanin z Akademie věd SSSR od Mstislava Keldyše seznam osmnácti doporučovaných kandidátů

Kamanin navíc vysvětlil Titovovi, Popovičovi a Bykovskému, že přes již zmíněný návrh Jurije Gagarina nominovat nováčky budou přece jen nakonec muset začít trénovat pro let v prvním Voschodu oni. Posléze s vedoucími výcvikového střediska také probral nutnost začít trénink dalších čtyř dosud nelétajících kosmonautů a dvou členů ze skupiny inženýrů jako příštích kosmických „cestujících“. Opět také vyslechl námitky Jurije Gagarina a Andrijana Nikolajeva, kteří jej odrazovali od výběru civilních „kosmických cestujících“, ale bylo mu jasné, že z rozjetého vlaku už nemůže vyskočit. Let tříčlenné posádky byl pro Chruščova a kremelské propagandisty příliš prestižní záležitostí.

Pak došlo k nové dramatické události. V den třetího výročí letu prvního člověka do vesmíru se 12. dubna 1964 sešli v bytě Sergeje Koroljova na malé oslavě někteří kosmonauti a hlavní konstruktér před nimi a svými zástupci prohlásil, že je kategoricky proti tomu, aby velitelem prvního Voschodu byl některý z těch kosmonautů, kteří už pobývali na oběžné dráze. Přiklonil se tedy ke Gagarinovu návrhu riskovat spíše životy nováčků?

První posádka a první procházka

Generál Nikolaj Kamanin se 23. dubna 1964 setkal s devíti nejvážnějšími kandidáty pro let Voschodu 1, s Titovem, Bykovským, Běljajevem, Popovičem, Volynovem, Leonovem, Chrunovem, Komarovem a Děminem. Řekl jim, že nakonec z nich poletí pouze jeden nebo naopak dokonce tři, takže připravovat se musejí všichni. V kapse měl už také zprávu, že předseda Státní komise pro pilotované kosmické lety generál Georgij Ťulin doporučuje do posádky Voschodu 1 jmenovat profesionálního kosmonauta jako velitele, dále lékaře a inženýra nebo dokonce také novináře.

V té době se rovněž rozhodlo, že v OKB-1 budou vyrobeny celkem čtyři lodě Voschod a v druhé polovině roku 1964 i na začátku roku 1965 pět dalších lodí typu Voschod v úpravě pro zajištění „kosmické procházky“ čili výstupu člověka do volného kosmu. Američané totiž chystali v programu Gemini výstup svého kosmonauta mimo kabinu lodi do volného kosmu a toto další prvenství si kremelští propagandisté nemohli nechat vzít. Koroljov proto dostal další náročné zadání.

Před splněním tohoto velice obtížného úkolu se počítalo s jedním nebo dvěma lety kosmonautů společně s pokusnými zvířaty. Situace však nebyla příliš přehledná, protože ještě koncem dubna 1964 si kosmonauti stěžovali ministru obrany Malinovskému, že chybí konkrétní plán pilotovaných kosmických letů. Končil duben 1964 a nikdo z nich totiž nevěděl nic bližšího o tom, kdo, s jakým programem a kdy se vypraví k nejbližšímu kosmickému letu. Taková nejistota ovšem mohla vyvolat spoustu nepříjemností a svízelí.

Mezitím se hlavní konstruktér Sergej Koroljov rozhodl, že pět původně zamýšlených modernizovaných jednomístných Vostoků raději přestaví na vícemístné Voschody, které umožní lépe splnit úkol výstupu kosmonauta do volného kosmu. Také ještě stále neskončil výběr prvních „kosmických cestujících“ z řad vědců a inženýrů. A přitom už byla polovina května 1964.

Není proto příliš divu, že se začalo mluvit o tom, že už tak podstatně zkrácený výcvik těchto kandidátů bude nutné opět a ještě víc zkrátit na pouhé dva měsíce. Každý jen trochu soudný člověk si však uvědomoval, že to je už nesmírně krátká doba na to, aby si netrénovaný organismus neletce alespoň částečně přivykl na extrémní podmínky kosmického letu a byl schopen se na ně přijatelným způsobem adaptovat. Politika a propaganda však měly hlavní slovo.

Vrchní velitel vojenských vzdušných sil maršál Konstantin Veršinin konečně podepsal 29. května 1964 rozkaz, podle kterého měli být do přípravy na let třímístného Voschodu 1 zařazeni na místa vědců lékaři Lazarev, Jegorov, Poljakov a Sorokin a na místo vědeckého pracovníka doktor technických věd Katys. O dva týdny později byl do skupiny dodatečně přiřazen Konstantin Feoktistov, protože Sergej Koroljov se odmítl smířit s tím, že ze skupiny inženýrů z jeho konstrukční kanceláře OKB-1 by neprošel nikdo.

Přípravy upravené lodi pokračovaly zdárně, takže hlavní konstruktér Koroljov se opět dostal do optimistické nálady. Byl dokonce přesvědčen, že let tříčlenné posádky bude možné uskutečnit už v srpnu 1964, takže Nikitou Chruščovem uložený šibeniční termín se podaří stihnout s předstihem. Bylo stanoveno datum startu na 15. srpna 1964. Koroljov neskrýval ani názor, že už v září 1964 by mohlo dojít dokonce k dalšímu kosmickému letu a při něm k unikátnímu výstupu kosmonauta ve speciálním skafandru do volného kosmu. Pro tento experiment byla připravována loď 11F63 3KD s pracovním pojmenováním „Vychod“.

Ke splnění obtížného úkolu měli být do přípravy povoláni dva velitelé a tři kosmonauti, určení pro výstup z lodi do volného kosmu. Technické problémy se však hromadily a všechny práce se začínaly výrazně opožďovat. Kromě nezbytných úprav kabiny bylo totiž nutné vyrobit a vyzkoušet především speciální nafukovací komoru a skafandr pro výstup do volného prostoru.

Objevil se také nečekaný problém. Koroljovův náměstek Bušujev totiž zalarmoval Nikolaje Kamanina, že někteří kandidáti předběžně vybraní pro třímístný Voschod 3KV jsou příliš vysocí, než aby se dokázali bez problémů vtěsnat do nevelké kabiny. Vědecký pracovník Georgij Katys a další dodatečně zamýšlený kandidát Vladimír Benderov, protežovaný zkušební pilot z Tupolevovy konstrukční kanceláře, měli vsedě výšku 95 centimetrů, jeden z možných velitelů Lev Děmin dokonce přes 98 centimetrů, ostatní vybraní kosmonauti pak do 90 centimetrů. Konstantin Bušujev proto upozornil, že s Děminem, Benderovem a Katysem nelze pro let prvního Voschodu počítat. Ještě ne zcela vyložené karty navíc notně promíchaly výsledky podrobných zdravotních testů. Koncem června 1964 totiž lékaři definitivně odmítli zkušebního pilota Benderova a lékaře Poljakova kvůli jejich zdravotním obtížím při prověrkách v zátěži. Po zkoušce na centrifuze našli Benderovovi krev v moči a Poljakov měl značné problémy v tlakové komoře, na centrifuze i při prověrkách vestibulárního aparátu. Ještě však o tři čtvrtě roku později (tedy dávno po letu Voschodu 1) se 6. února 1965 snažil slavný letecký konstruktér Andrej Tupolev přimluvit u Kamanina, aby zařídil přijetí jeho chráněnce Benderova mezi kosmonauty, protože se dozvěděl o dalším chystaném náboru. Kamanin mu však řekl, že tentokrát byl stanoven věkový limit 30 a ve zcela mimořádných případech nejvýše 32 roků, kterému „jeho Benderov“ nevyhovuje, protože mu je už téměř jednačtyřicet. 

Ze hry vypadl také Lev Děmin, ale Georgij Katys měl stále štěstí, přesněji řečeno, podporovali ho mocní přímluvci. Dostal se do dalšího kola a skupina se zúžila na pouhých sedm kandidátů letu první lodi Voschod. Zůstali v ní Feoktistov, Jegorov, Katys, Komarov, Lazarev, Sorokin a Volynov. Intenzívní výcvik všichni zahájili seskoky padákem a tréninkovými lety ve stíhačkách (neletci vždy se zkušeným instruktorem). Až na Feoktistova, u něhož lékaři konstatovali sníženou ostrost zraku. Další přísné prohlídky odhalily, že trpí defekty páteře a vředy na dvanáctníku. Je jasné, že kdyby neměl mocné přímluvce, okamžitě by tehdy z kosmonautického výcviku vypadl.

Problémy narůstaly

Začátkem července 1964 se ze zkušebního polygonu vojenského letectva ve Vladimírovce donesly neblahé zprávy o průběhu zkoušek nového přistávacího systému lodí Voschod. A protože se zdržela dodávka poškozeného dílu, musely být další zkoušky na celé dva týdny zastaveny. Třetí zkouška se nakonec uskutečnila ve Feodosii na Krymu až 9. července 1964, přičemž padáky a brzdicí motorky pracovaly sice spolehlivě, ale v závěru se nepodařilo změřit dopadovou rychlost kabiny. Na zkušební základně totiž nebyl přítomen žádný odborník, který by takový úkol zvládl. Do Feodosie proto urychleně odcestovali specialisté z Koroljovovy OKB-1. A to znamenalo další zdržení.

Přistávací systém byl velkou slabinou chystané kosmické lodi. V nedohlednu byl proto první zkušební let nového Voschodu bez posádky.

Jakmile začali kosmonauti trénovat v maketě modifikované nové lodi, bylo jim i všem ostatním z týmu instruktorů a metodiků rázem jasné, že plánovaný, byť pouze jednodenní, let bude nesmírně vysilující. Trojice mužů totiž v kabině seděla tak těsně vedle sebe, že byla na sebe namačkaná doslova jako sardinky v konzervě. Proto se také kosmonauti i jejich instruktoři tvrdě postavili proti požadavku lékařů, aby pozemní zkouška v maketě kabiny trvala stejně dlouho jako plánovaný let po oběžné dráze.

„Bude stačit šest a nejvýše osm hodin,“ tvrdili svorně jako jeden muž. Dokonce i tato doba jim připadala neúměrná vzhledem ke značnému nepohodlí ve stísněné kabince. V gravitaci bylo vše náročnější než v mikrogravitaci, i když v ní zase bylo nutno počítat s nepříjemnými vlivy na vestibulární ústrojí i s psychickým dopadem všech extrémních podmínek skutečného letu v těsné a uzavřené kabině. Nakonec byl dohodnut kompromis. Jednodenní generální prověrku v cvičné kabině měla absolvovat pouze jedna posádka.

Problémy tehdy nastaly s Katysem. Do standardní sedačky v lodi se nevešel. Jeho hlava přečnívala 3 až 4 centimetry přes opěrku. Za jiných okolností by to nebylo významné, ale zkoušky s maketami kabiny shazované z velkých výšek ve Feodosii potvrdily, že v případě selhání brzdicích motorů, zajišťujících měkké dosednutí, bude velice důležité, aby kosmonauti seděli pevně a v podstatě ponořeni do anatomicky tvarovaných a jejich tělu přizpůsobených sedaček, protože jen tak bylo možné přiměřeně snížit důsledky tvrdého dopadu. Při návratu jedné ze špionážních družic Zenit, které se podobaly lodím Vostok i Voschod, z nichž také přebraly některé modernizované prvky, dosedla kulovitá kabina v horách Uralu na svahu se sklonem třiceti stupňů. Kutálela se asi tři sta metrů dolů a její brzdicí motor měkkého dosednutí se zažehl teprve poté, až se zcela zastavila a kdy to už bylo naprosto zbytečné. Raději nedomýšlet, co by se stalo, kdyby uvnitř seděli kosmonauti.

Katys měl opět štěstí – a především mocné přímluvce. Vedoucí výcvikového střediska a šéfové z OKB-1 totiž rozhodli, že pro něj nechají vyrobit speciální opěrku hlavy. V co nejkratší době měli konstruktéři také promyslet, jak by bylo možné při selhání brzdicích motorů měkkého dosednutí kosmonauty ještě lépe ochránit od příliš tvrdého nárazu.

Obě posádky pro let kosmické lodi Voschod 1 byly oficiálně sestaveny v sobotu 4. června 1964. Do první se dostali Volynov, Katys a Jegorov, do druhé Komarov, Feoktistov a Sorokin. Stranou zůstal Lazarev, kterého jmenovali „záložním kosmonautem“ pro obě posádky. Už v pondělí 6. července 1964 schválili tuto nominaci maršálové Ruděnko a Veršinin a v podstatě ve stejnou dobu rozhodl Nikolaj Kamanin, že pro let druhé lodi, při němž mělo dojít k výstupu kosmonauta do volného prostoru, se začnou pro funkci velitele chystat Běljajev a Gorbatko a k výstupu do volného kosmu Leonov s Chrunovem. Některé prameny uvádějí také složení „podpůrné posádky“, v níž byli Zaikin s Kolodinem. Pět z těchto šesti mužů pocházelo z první dvacetičlenné skupiny vybrané v roce 1960 pro vůbec první starty kosmické lodi Vostok, pouze Kolodin byl mezi kosmonauty přijat až v lednu 1963 ve třetí patnáctičlenné skupině.

První zasedání Státní komise pro let Voschodu 1 se odehrálo za předsednictví generála Georgije Ťulina ve výcvikovém středisku u Moskvy dne 13. srpna 1964. Mluvilo se o definitivní nominaci posádky. Zatím totiž hlavní a náhradní posádka pracovaly ve výše uvedených sestavách Volynov, Katys, Jegorov a Komarov, Feoktistov, Sorokin. V zákulisí však probíhal tichý a doslova nesmiřitelný boj. Průběžná informace o výsledcích jednotlivých kandidátů letu doporučovala vyřadit ze zdravotních důvodů Konstantina Feoktistova, dobře nedopadl ani Boris Jegorov, který byl hodnocen podstatně hůře než Lazarev a Sorokin. 

Za této kritické situaci však vystoupil Sergej Koroljov a někteří další členové Státní komise s kategorickým požadavkem, aby Konstantin Feoktistov zůstal mezi kandidáty letu. Jejich hlavním argumentem bylo, že je vynikajícím odborníkem a hlavním projektantem, takže jeho účast na kosmickém letu bude proto cenná pro další vývoj pilotovaných kosmických lodí. Maršál Ruděnko i lékaři byli naopak jednoznačně proti. Sergej Koroljov na ně proto naléhal, aby nejednali ukvapeně, konečné rozhodnutí odložili, každý se zvlášť pečlivě zamyslel nad všemi možnostmi a východisky a posléze své názory znovu předložili na jednání Státní komise k definitivnímu kolektivnímu posouzení. Byla to zjevná hra o čas.

Vyskytly se také některé další a pro laika zdánlivě nevýznamné problémy. Vyšlo například najevo, že po přistání bude kosmonauty v těsné kabině sužovat značné horko, které začne rychle stoupat, takže za jedenáct minut po dosednutí přesáhne 40 stupňů Celsia a po dalších pěti až šesti minutách dokonce 60 stupňů! Šlo o důsledek předávání tepla z rozpáleného pláště kabiny do jejího vnitřku. Co s tím však udělat? Nebylo kde se inspirovat. Podobné detaily patřily i v Americe k přísně utajovaným informacím. Netřeba totiž zakrývat, že v té době zkoušek a prvních kroků také Američané mnohé podrobnosti ze zákulisí své kosmické techniky utajovali. Zpravidla to však nedělali tak naivně a průhledně jako Sověti. A právě otázka tepelné ochrany vnitřních prostor kosmických kabin přitom patřila mezi klíčové tajné informace.

Nakonec se ukázalo, že jediným řešením bude před návratem z oběžné dráhy výrazně snížit v kabině teplotu a co nejdříve po přistání zajistit zapnutí ventilace.

Zatímco Američané měli dostatek zkušeností s přistáváním svých lodí na mořskou hladinu, protože to byl hlavní způsob návratu jejich kosmonautů i nepilotovaných objektů z oběžné dráhy, Sověti si s touto možností stále lámali hlavu. Prokázalo se to znovu při zkouškách kabiny Voschodu, kdy vyšlo najevo, že kabina se na hladině dlouho neudrží a pokus posádky o její opuštění bez pomoci záchranářů z vnějšku by mohl skončit až tragicky.

„Problémy budeme ignorovat,“ řekli tehdy vedoucí programu. „Pravděpodobnost přistání na vodu je značně nepravděpodobná. Proč tedy nezkusit riskovat?!“

Bylo to vskutku „originální“ řešení.

Nutné odklady příliš optimistických termínů

Start Voschodu 1 byl proto odložen. Místo srpna se začalo mluvit o září 1964. Ale ani to nebylo konečné datum. A bylo také naprosto jasné, že posádka druhé lodi, pracovně stále nazývané Vychod, už v roce 1964 do kosmu nevzlétne.

V prvním zářijovém týdnu roku 1964 byla ve Feodosii cvičná kabina shozena z letadla ve výšce kolem 10 kilometrů, ale poklop padákové schránky se neodstřelil a kabina se roztříštila o skály na pobřeží. Mělo jít o přepracovanou původní kabinu lodi Vostok 2, v níž v roce 1961 létal druhý sovětský kosmonaut German Titov. Dva týdny trvalo, než se podařilo upravit novou zkušební kabinu a přepravit ji do Feodosie. Další nepříjemná zpráva přišla z kosmodromu Bajkonur. Při pokusu o vypuštění špionážní družice Zenit (Kosmos) se totiž nezapálil druhý (centrální) stupeň rakety, který měl začít pracovat společně se čtyřmi bočními motory prvního stupně, načež raketa se neodpojila od rampy a nevzlétla. Bylo to varující. Družici Zenit totiž vynášela raketa, která měla dopravit na oběžnou dráhu i Voschod. Uvedená závada se navíc na tehdy už poměrně osvědčené raketě do té doby nikdy neobjevila.

Harmonogram příprav a prověrek se tedy opět změnil. Na zasedání Státní komise bylo dne 9. září 1964 rozhodnuto, že další špionážní Zenit odstartuje 14. září 1964, v období do 20. září dojde ke startu zkušebního Voschodu s figurínami kosmonautů na palubě, potom se 23. září uskuteční ve Feodosii ještě jeden zkušební shoz makety kabiny z transportního letadla a koncem září ve Voschodu 1 odstartuje první posádka.

Na kosmodromu Bajkonur u kazašského městečka Tjura-Tam vládla navíc značná nervozita i z jiného vážného důvodu. Na dny 24. a 25. září 1964 byla totiž ohlášena návštěva Nikity Sergejeviče Chruščova, tehdy stále ještě nejmocnějšího muže sovětského impéria. Před jeho příjezdem bylo nutné uvolnit ubytovací prostory velení a specialistům raketových vojsk.

Koncem září 1964 prosákly mezi novináře v Moskvě informace o chystaném novém letu sovětských kosmonautů. Neurčité zprávy se dostaly i k zahraničním zpravodajům západních sdělovacích prostředků. Nikdo však nic bližšího nevěděl.

Kosmodrom a především raketový polygon tedy koncem září zcela ovládli specialisté raketových vojsk a jejich nejvyšší velitelé, přítomni byli ovšem i hlavní konstruktéři kosmické a raketové techniky Koroljov, Čeloměj, Jangel, Gluško a další. Kosmonauty reprezentovali Gagarin, Běljajev, Leonov a Chrunov, kteří měli v montážní hale předvést Nikitu Chruščovovi novou kosmickou loď stále ještě nazývanou „Vychod“, tedy modifikaci Voschodu určenou pro dva muže a výstup jednoho z nich ve speciálním skafandru do volného kosmu. Podle některých svědectví to bylo doslova ohromující představení. Alexej Leonov oblečený do kosmického skafandru předvedl výstup z makety kabiny přes speciální nafukovací komoru. Všichni přítomní byli uchváceni. Připravovaný start tříčlenné posádky ustoupil do pozadí.

V době, kdy se chystala nafukovací výstupová komora pro let lodi Voschod 1, připravili v továrně konstrukční kanceláře OKB-1 ještě jednu unikátní nafukovací kosmickou konstrukci – airbag z pogumované textilie, v němž měl být na povrch Měsíce dopraven přistávací modul lunární sondy. Na snímku je ve složeném stavu,

V době, kdy se chystala nafukovací výstupová komora pro let lodi Voschod 1, připravili v továrně konstrukční kanceláře OKB-1 ještě jednu unikátní nafukovací kosmickou konstrukci – airbag z pogumované textilie, v němž měl být na povrch Měsíce dopraven přistávací modul lunární sondy. Na snímku je ve složeném stavu,

Zajímavý byl také jeden detail, o kterém se tehdy nemluvilo. Použitá zkušební maketa kabiny lodi „Vychod“ byla narychlo přebudována z kabiny prvního pilotovaného Vostoku, v němž v roce 1961 uskutečnil svůj historický let Jurij Gagarin.

V montážní hale na kosmodromu oficiální návštěvníci pochopitelně uviděli také již ke startu připravovaný zkušební bezpilotní Voschod a jeho nosnou raketu. Nejvyšší představitelé státu i mocní vojenští činitelé většinou až do této chvíle kosmickou techniku na vlastní oči neviděli. Chruščov pouze obratně využíval dosažené výsledky ve své převážně zahraniční politické propagandě, ale na kosmodromu byl poprvé. Proto také nemohl příliš srovnávat, zda jde skutečně o novou kosmickou loď a jak vývoj kosmické techniky od oslavovaného letu Jurije Gagarina pokročil. Můžeme proto předpokládat, že tváří v tvář na první pohled poměrně rozměrné lodi a její velké nosné raketě nejspíš sám uvěřil svým slovům, že SSSR si prvenství ve vesmíru nejen udržuje, ale dokonce neustále zvyšuje náskok před Američany. Zasvěcení lidé mu to pochopitelně nevymlouvali.  Chruščov tak žil ve vlastním klamu.

Protekce a intriky opět zvítězily

Přestože začátkem léta 1964 už bylo mnohým jasné, že Voschod určitě v nově plánovaném datu v srpnu neodstartuje, hlavní konstruktér Koroljov na tomto datu nadále až zarputile trval, což přineslo někdy až velice značné problémy. Například začátkem srpna 1964 vypluly do určených oblastí v Tichém a Indickém oceánu sovětské námořní lodě, které měly zajistit spojení s kosmonauty a případnou jejich záchranu při nouzovém přistání. Operační možnosti těchto lodí byly však ohraničeny zhruba do 5. až 10. října, což také znamenalo, že let zkušební nepilotované lodi i prvního Voschodu 1 s posádkou se musí uskutečnit do tohoto data. A tak bylo nakonec jasné, že spěch a nervozita rozhodně neskončí, spíše se budou zvyšovat, protože mezi oběma starty mělo uplynout nanejvýš 5 až 6 dnů. Na vyhodnocení výsledků zkušebního letu tudíž zůstalo nesmírně málo času. Nakonec se podařilo uzavřít kompromisní dohodu s vojenským námořnictvem, že své lodě z obou oceánů neodvolá před 15. říjnem 1964. I tak to byl stále doslova šibeniční termín.

Přes zjevný spěch a křečovitě napjaté termíny nepoučený či spíše nepoučitelný Sergej Koroljov bez bližšího vysvětlení ještě 29. září 1964 prohlásil, že v listopadu vypustí další dva Voschody. Nejspíš měl na mysli loď „Vychod“ určenou pro dva kosmonauty a výstup jednoho z nich do volného kosmu, před jejímž startem bylo nutné vyslat na oběžnou dráhu také nezbytnou zkušební loď bez posádky. Každému soudnému odborníkovi z Koroljovova okruhu bylo přitom jasné, že tento úkol se nepodaří splnit dříve než v březnu nebo dubnu následujícího roku 1965. Netřeba však jakkoli snižovat Koroljovovy schopnosti. Bez něj by byl totiž celý program v ještě mnohem větším chaosu a zdá se, že by nedosáhl ani takových úspěchů, k jakým se nakonec dopracoval. Koroljov chtěl vědět a také věděl o každé podrobnosti a u všech nejdůležitějších zkoušek byl osobně přítomný, jako například u poslední zkoušky padákového a přistávacího systému Voschodu, která se uskutečnila 3. října 1964 ve Feodosii a prokázala, že kosmonauti by měli zvládnout dosednutí své kabiny bez větších problémů či dokonce úrazů. Koroljov byl zatím spokojený. Za tři čtvrtě roku dokázal se svými lidmi předělat jednomístný Vostok na třímístný Voschod. Projekt se přitom neustále pohyboval za hranicí přijatelného rizika.

V neděli 4. října 1964 odpoledne přistál na letišti u Tjura-Tamu dopravní Antonov An-10 a přivezl z Moskvy kosmonauty a velitele výcvikového střediska, s nimi také lékaře a instruktory. Tradičně je uvítali nejvyšší představitelé v čele se Sergejem Koroljovem, který na chvíli přijel ze startovací rampy, na níž už od rána stála raketa s první zkušební lodí Voschod. Ačkoli se všichni tvářili, že o složení posádky ještě není rozhodnuto, z tváří Katyse a Volynova a především z jejich chování se dalo vyčíst zklamání a také to, že jim už kdosi nejspíš prozradil doposud přísně utajované rozhodnutí. Oba muži však mlčeli a nezmínili se jediným slůvkem o svých pocitech.

V úterý 6. října 1964 v 10 hodin dopoledne místního času odstartovala zkušební loď No. 2 3KV, po navedení na oběžnou dráhu kolem Země dostala oficiální označení Kosmos-47. Na její palubě byly nakonec pouze dvě figuríny kosmonautů. Nikde se nepíše, proč tomu tak bylo. Nejspíš na třetí sedačce spočívaly další měřící a registrační přístroje.

Následující den ve středu 7. října bylo na jednání Státní komise pro zajištění návratu a přistání zkušební lodi rozhodnuto, že k přistání zkušebního Voschodu dojde na jeho 17. obletu kolem Země v oblasti Kustanaje a Petropavlovska. Meteorologická služba ohlásila, že v místě přistání vane vítr rychlostí přes 15 až 17 metrů za sekundu, což někteří z odborníků označili za ideální možnost prověrky přistání za ztížených podmínek v silném větru. A opravdu to byla dokonalá prověrka. Kulová kabina totiž dosedla pod dvěma rozměrnými padáky, zbrzděna raketovými motorky na minimální dopadovou rychlost. Jenže vzápětí ji padáky naduté větrem táhly ještě asi 160 metrů. Nic vážného by to neznamenalo - kdyby totiž byli na palubě kosmonauti, padáky by ručně odhodili.

Unikátní raketový motor zajišťující měkké dosednutí kabiny lodí Voschod a tedy bezpečnost posádky.
Unikátní raketový motor zajišťující měkké dosednutí kabiny lodí Voschod a tedy bezpečnost posádky.  Názorná kresba ukazuje umístění motoru: 1. mechanický detektor výšky kabiny nad zemí, 2. raketový motor na tuhé pohonné hmoty pro měkké dosednutí, 3. dva hlavní padáky, 4. kabina s kosmonauty.

Unikátní raketový motor zajišťující měkké dosednutí kabiny lodí Voschod a tedy bezpečnost posádky. Názorná kresba ukazuje umístění motoru: 1. mechanický detektor výšky kabiny nad zemí, 2. raketový motor na tuhé pohonné hmoty pro měkké dosednutí, 3. dva hlavní padáky, 4. kabina s kosmonauty.




První vyhodnocení získaných výsledků prokázalo poměrně spolehlivou práci techniky. Až na třetí stupeň nosné rakety. Projevilo se totiž zhruba třísekundové náhlé snížení tahu motoru tohoto stupně na 10 procent, ale vzápětí už motor pracoval zase normálně a udělil kosmické lodi potřebnou první kosmickou rychlost. Přesnou příčinu se zjistit nepodařilo.

Ve čtvrtek 8. října přepravil nákladní Antonov An-12 kabinu zkušební lodi zpátky na Bajkonur.

Vždycky předtím byly návratové kabiny z místa přistání přepravovány přímo do Koroljovovy továrny jeho konstrukční kanceláře OKB-01 v Podlipkách na okraji Moskvy.

Kabina zkušebního Vostoku 3KV No. 2 byla tedy první kabinou kosmické lodi, která se po návratu z vesmíru dostala téměř vzápětí zpátky na kosmodrom a byla v montážní hale MIK podrobena pečlivému zkoumání. Všichni důležití odborníci byli totiž na kosmodromu. Proto tato první změna. Všechno nasvědčovalo tomu, že trojici kosmonautů už nic nebrání v cestě na oběžnou dráhu.

Vedoucích odborníci z konstrukční kanceláře OKB-1 v čele se Sergejem Koroljovem a s kosmonauty z určené letové posádky si s velkým zájmem podrobně prohlédli kabinu zkušební lodi Voschod. Její povrch byl sežehlý žárem vznikajícím při návratu z oběžné dráhy. Jinak na ní nebyly žádné zjevné známky poškození. Pak všichni přešli do jižní části rozlehlé montážní haly, kde vrcholila montáž již kompletní lodi Voschod 3KV s výrobním číslem No. 3, prozatím proto označované jako „Voschod 3“. Hlavní inženýr Frolov a kosmonaut Gagarin pomohli posádce nasoukat se nevelkým vstupním otvorem do kabiny. 

Jestliže pro jednoho muže byla prostorná, pro tři připomínala stísněnou komůrku. Každý kosmonaut měl pětkrát méně prostoru než pilot Vostoku. Bylo jasné, že na svých místech budou muset ve značně nepřirozené poloze vydržet plánovaných čtyřiadvacet hodin letu v nepohodlí a přitom se skoro ani neprotáhnou. Zkoušku starostlivě sledovali členové Státní komise i vedoucí konstruktéři. Postupně se u otevřeného vstupního otvoru lodi vystřídali a každý jen krátce prohodil pár slov s kosmonauty, kteří poněkud křečovitě žertovali.

Posádka ve složení Komarov, Feoktistov a Jegorov byla oficiálně schválena večer 9. října 1964 na zasedání Státní komise. Návrh nominace podle zvyklostí předložil generál Nikolaj Kamanin. Jegorov sice od července trénoval v posádce s Volynovem a Katysem, zatímco v druhé posádce byl s Komarovem a Feoktistovem lékař Alexej Sorokin, který však musel doslova v poslední chvíli odstoupit. Vše tedy vyšlo podle představ a přání okruhu vlivných osob, mezi nimiž nechyběl Sergej Koroljov.

Na zasedání přiletělo i sedm pečlivě prověřených novinářů z ústředních deníků, agentur TASS a APN a Radiokomitétu. O přesouvání figurek na šachovnici při definitivním složení posádky nikdo z nich nenapsal ani slůvko. Pokud šlo o protekci, trvalo velice dlouho, než se o ní mohlo v bývalém SSSR promluvit veřejně. Teprve když v bývalém SSSR po roce 1986 zavládla „glasnosť“ a mnozí lidé začali nahlas vyslovovat všechno, co v sobě po léta museli tajit, odpověděl v roce 1988 tehdejší vedoucí oddělení Ústavu lékařsko-biologických problémů ministerstva zdravotnictví Mjasnikov na otázku, zda „by dnes bylo možné, aby někdo letěl do vesmíru z protekce“, krátce a stručně: „Myslím, že teď už ne.“

Volynov a Lazarev se později do vesmíru podívali, Sorokin a Katys měli však smůlu. Sorokin další přípravu ke kosmickým letům ukončil a pracoval ve výcvikovém středisku jako lékař. Zemřel v lednu 1976 na následky oboustranného zápalu plic. Bylo mu necelých 44 let. Katys se ještě společně s Volynovem připravoval k dlouhodobému letu ve Voschodu-3 (3KV No. 6), ale když byl program změněn z vědeckého na vojenský, přípravu ukončil. Do roku 1968 organizoval a vedl oddíl vědeckých kosmonautů. Pak však z další přípravy odešel.

Ať už to mají za sebou

Den před startem Voschodu 1 se v pozdním odpoledni odehrálo tradiční předstartovní setkání kosmonautů s obsluhou startovací rampy. Sergej Koroljov posádku také vyvezl výtahem k vrcholu nosné rakety a přímo u kosmické lodi s kosmonauty znovu prošel všechny důležité etapy chystaného letu. Nesmírně cenná byla přítomnost Konstantina Feoktistova, který znal Voschod téměř dokonale. Kdo v těch chvílích mohl tušit, že už dvě hodiny před touto seznamovací prověrkou objevili technici závadu ve vysílači telekomunikačního systému lodi, což však příslušný hlavní konstruktér Bogomolov zamlčel až do večerního zasedání Státní komise, které se uskutečnilo kolem 18. hodiny. Ztratili tak celé tři hodiny. Sergeje Koroljova taková nezodpovědnost doslova nadzvedla ze židle. Bogomolov se vymlouval, že v podstatě o nic vážného nejde a tvrdil, že jeho technici potřebují na výměnu vysílače nejvýše deset minut. Přitom bylo jasné, že oprava bude trvat přinejmenším dvě hodiny. Rozlícený Koroljov se proto na Bogomolova zle obořil a obvinil jej, že se chová jako nezodpovědný a lehkomyslný kluk. Nakonec na něj dokonce hrubě vykřikl: „Vypadni odtud! Nechci mít s tebou už nic společného a rozhodně nebudu s tebou sedět v jedné místnosti!“

Všichni ostatní mlčeli a klopili hlavy k desce dlouhého stolu. Takhle se Koroljov dříve nikdy nechoval, přestože se o některých okamžicích jeho hněvu vyprávěly až bohatýrské historky. Snad šlo o důsledek nervozity předchozích dnů, týdnů i měsíců, plných neustálých prodlev a odkladů startu, neúspěšných zkoušek a také nejistoty, zda se všechno podaří zvládnout, aniž by byl ohrožen život kosmonautů. Možná se také uvolnil příslovečný ventil po mnoha letech nahromaděného a před okolím neustále skrývaného stresu. Po čtvrt hodině se Koroljov uklidnil.

Přešla noc a nastalo ráno 12. října 1964. Den startu. V Kazachstánu převzala vládu zima. Teploměr klesl na minus osm stupňů. Počasí však bylo příznivé. Vál mírný vítr, roztrhaná oblaka plula vysoko na jasné obloze. Kosmonauti se do pracovních obleků převlékali v montážní hale. Oblékli si nepříliš vzhledné teplákové soupravy a na hlavu nasadili jednoduché bílé letecké přílby s ústními mikrofony a se sluchátky. Oficiální sovětské zpravodajství sice později uvádělo, že pro všechny případy byly v kabině k dispozici ochranné skafandry, ale byla to jen další nehorázná lež propagandistů, protože do stísněných prostor kabiny by se skafandry nevešly. A i kdyby, kosmonauti by si je nedokázali obléknout. Možná proto byl Koroljov tak nervózní a vztekal se při zjištění sebemenší chybičky či nedbalosti. Při představě všech kritických fází kosmického letu na něj dopadala tíha nesmírného rizika, třebaže mělo jít o krátkou a poměrně jednoduchou misi.

Pak konečně kosmonauti přijeli na betonovou plochu před raketu a po krátkém oficiálním rozloučení se vydali vstříc svému osudu. Nejprve do výtahu nastoupili Jegorov s Feoktistovem. Ve stejném pořadí se potom také nasoukali úzkým vstupním otvorem do kabiny Voschodu 1 a upoutali se v sedačkách. Inženýr Jevgenij Frolov, který opět za všechno zodpovídal, zkontroloval, zda mají dobře utažené bezpečnostní pásy a k lodi mezitím přijel výtahem Komarov, který se také nasoukal dovnitř. Inženýr Frolov si uvědomoval, že ve srovnání s tím, jak vyprovázeli vždy jednoho kosmonauta ve Vostoku, je měkce čalouněná kabina osvětlená zářivkami doslova napěchovaná. 

Trojice kosmonautů v lehkých sportovních oblecích však hýřila všelijakými vtipnými poznámkami a žerty, všude bylo najednou hodně halasu, překrývajícího tísnivou atmosféru pochopitelného předstartovního vzrušení. Svým způsobem to ale byla až křečovitá snaha zakrýt pochopitelné a logické obavy.

Poštovní známka vydaná při příležitosti letu lodi Voschod. Zleva Komarov, Feoktistov a Jegorov.

Poštovní známka vydaná při příležitosti letu lodi Voschod. Zleva Komarov, Feoktistov a Jegorov.

Technici uzavřeli kabinu hodinu před plánovaným zážehem motorů rakety. Start pak proběhl bez problémů. Bylo 12. října 1964, 12 hodin a 30 minut místního času. Hlavní řídicí středisko tehdy působilo stále ještě přímo na kosmodromu. Televizní kamera zprostředkovala pohled do kabiny a na kosmonauty. Od 8. do 13. obletu nebylo rádiové a televizní spojení s Voschodem 1 možné, protože v určitých oblastech zeměkoule stále chyběly potřebné spojovací stanice. V té době měla proto posádka naplánovaný spánek.

Oficiální zpravodajství agentury TASS v době letu velice obsáhle informovalo o tom, že oba první vědci na oběžné dráze provádějí nejrůznější pokusy. Koroljovův nástupce akademik Vasilij Mišin však v roce 1990 však otevřeně a upřímně přiznal: „Svět opět tleskal. Třímístná loď ovšem jako by byla a současně ani nebyla. Ve skutečnosti šlo totiž o pouhé „cirkusové číslo“, protože tři lidé nemohli na oběžné dráze udělat žádnou užitečnou práci.“

Boris Jegorov se prý sice snažil alespoň o jakási jednoduchá lékařská pozorování a Konstantin Feoktistov se pokusil vyzkoušet nový systém orientace lodi pomocí iontových snímačů, jež byly v jednoduchém provedení prověřovány už v dubnu 1962 při letu družice Kosmos-2. Bohužel se však také splnily neblahé předpovědi lékařů. Jegorov, Katys i Feoktistov při rozhovorech o možných problémech pobytu v beztížném stavu už během výcviku svorně prohlašovali, že nácvik zvládali vždy dobře a nikdy neměli nepříjemné pocity. Filmové záběry a fotografie však prozrazovaly, že v uměle navozené krátkodobé beztíži v kabinách letadel mimoděk zavírali oči a že je trápila silná nevolnost. 

Opět se také prokázala nedůslednost, která provázela celý sovětský kosmický program. Z deseti až dvanácti cvičných pobytů v beztíži byly totiž na filmu či fotografiích zdokumentovány nanejvýše dva. Oba takto narychlo a nedůsledně připravení vědečtí kosmonauti se během kosmického letu v beztížném stavu necítili vůbec dobře. Například během sedmého obletu kolem Země zneklidnily specialisty v řídicím středisku údaje palubní telemetrie, že Jegorovův puls poklesl až na 46 tepů za minutu. Někteří odborníci už začali spřádat pochmurné vize o působení kosmické nemoci. Ještě než se však Voschod 1 dostal mimo dosah rádiové slyšitelnosti, stačil Komarov zkontrolovat Jegorovovi puls a lékaře uklidnit sdělením, že Jegorov má puls šedesát pět, takže šlo pouze o špatný přenos dat nebo o chybný záznam. Komarovova slova vzápětí potvrdila také telemetrie. Svízele ovšem nekončily. 

Objevilo se chybné hlášení telemetrie o činnosti orientačního systému lodi. Rychlá konzultace s Komarovem opět potvrdila, že naštěstí je všechno v pořádku. Znepokojující také bylo narůstání teploty v kabině. Během prvních šesti obletů se zvýšila z 15 na 21 stupňů. Kosmonautům bylo jistě příjemně, ale odborníci v řídicím středisku varovali, že působením slunečního ohřevu bude teplota dál vzrůstat.

Protože utajováním všeho možného doslova posedlí Sověti razili zásadu, že nepřítel neustále naslouchá, bylo nutné ještě před startem opět dohodnout základní kódová hlášení. Slovo „výtečně“ znamenalo, že posádka je v pořádku a let může bezu problémů pokračovat, slovo „dobře“ upozorňovalo, že všechno už zcela v pořádku není a posádka si není jista tím, zda je vhodné pokračovat v letu. Konečně pak slovo „uspokojivě“ bylo vážným varováním, že je nutné urychleně zajistit návrat z oběžné dráhy a přistání.

Oficiální zpravodajství sice neustále mluvilo o skvělé náladě na palubě, později však Sověti přiznali, že především Jegorov a Feoktistov měli trvalé zdravotní problémy s působením beztížného stavu. Oba se po návratu z oběžné dráhy shodli, že po celou dobu letu měli pocit, jako by seděli hlavou dolů, či dokonce jako by jim někdo podtrhl židli a oni padali dozadu nebo dopředu.

„Měl jsem pořád nohy kdesi nahoře,“ prohlásil Feoktistov a Jegorov dodal: „Mně se zase zdálo, že klečím a hlavu mám spuštěnou dolů.“

Boris Jegorov se potýkal s většími příznaky podráždění vestibulárního ústrojí než Feoktistov. Trpěl žaludeční nevolností a několikrát zvracel. Především během 6. a 7. obletu. Když se vyspal, bylo mu o něco lépe. Nevolnost postihla také Feoktistova. Není nutno podrobně rozebírat, že v uzavřeném a velice těsném prostoru kosmické kabiny byly její projevy pro ostatní nepříjemným zážitkem a tak není divu, že si na žaludeční nevolnost nakonec postěžoval i Komarov, který přitom měl dobré pilotní návyky. U něj byl však důvod potíží zcela jiný než přímé negativní působení beztíže.

Na oběžné dráze se celé trojici i přes značné nepohodlí líbilo. Po probuzení ze spánku a po novém navázání spojení s řídicím střediskem se dokonce pokusili smlouvat o možném prodloužení letu. Komarov to chtěl svést na Feoktistova: „Náš palubní inženýr našel spoustu velice zajímavých úkazů a bylo by prý zapotřebí si je prohlédnout ještě jednou.“

Sergej Koroljov jako tradičně pracoval v řídicím středisku ve funkci technického ředitele letu. Po úspěšném zvládnutí riskantního startu i po poměrně přijatelném průběhu letu měl dobrou náladu a tak se jen usmál a odpověděl parafrází citátu ze svého oblíbeného Hamleta: „Vědě se ani nezdá, milý Horacio, co všechno Země a nebe skrývají.“ A po krátké odmlce dodal: „Chápu, že je tam jistě hodně zajímavého, ale my budeme plnit program, jaký jsme stanovili.“

Kosmická loď Voschod 1 byla sice navedena na takovou oběžnou dráhu, že na ní mohla setrvat až tři dny a podle některých pramenů by prý palubní systém regenerace vzduchu s jistým vypětím takový úkol zvládl, ale let první posádky byl naplánován pouze na jeden den. Některé prameny uvádějí, že o prodloužení letu prý nikdo neuvažoval také kvůli výrazné politické změně, k níž právě tehdy došlo v Moskvě, kvůli svržení Nikity Chruščova z jeho funkce. Jenže jak nasvědčují zápisy přímých svědků letu Voschodu 1, kosmodrom Bajkonur byl od dramatických událostí v Moskvě zcela odříznutý a nepronikla do něj žádná zpráva o tom, co se dramatického v hlavním městě odehrálo.

Nikita Chruščov už je nepřivítal

Kabina Voschodu 1 přistála dvacet čtyři hodin a sedmnáct minut po svém startu v Celinném kraji v Kazachstánu. Její návrat provázelo značné vzrušení. Vinou poruchy rádiového systému totiž řídicí středisko nedostávalo všechny potřebné informace o činnosti automatiky, která sestup kosmické lodi řídila. Na několik minut se dokonce spojení s kosmonauty zcela ztratilo.

Posléze v řídicím středisku zachytili zpočátku velice slabý signál „PO“, který rázem zahnal všechny chmury na tvářích mužů za kontrolními pulty. Šlo totiž o důležitý kontrolní signál, informující, že automatika Voschodu 1 přijala povel k oddělení návratové kabiny od přístrojové sekce lodi. Po dalších dvou až třech minutách ohlásily sledovací kontrolní stanice, že byly provedeny příkazy „Spusk 1“ a „Spusk 2“. Vzápětí se také ozvaly sledovací námořní lodě, zakotvené u východního a západního břehu Afriky, které přijaly zprávu, že automatika kosmické lodi s úspěchem zvládla potřebnou orientaci a že se zapálil brzdicí motor.

Pak se loď znovu odmlčela. Nepřicházely žádné zprávy. Bylo to nesmírně tíživé. Bylo jasné, že návratová kabina se v těch chvílích už musí řítit hustými vrstvami k zemskému povrchu. Stále však nepřicházely žádné zprávy.

Konečně telefonovali ze sledovacího střediska u Moskvy, že zachytili kódový signál „SA“, informující o zapálení brzdicího motoru a o vstupu kabiny s kosmonauty do atmosféry. Po dalších třech až čtyřech nesmírně dlouhých minutách ohlásily radarové stanice, že zaznamenaly průlet kabiny Voschodu 1 nad Kavkazem. A od tohoto okamžiku už radary sledovaly kabinu až do jejího přistání.

Kabina se zatím řítila k zemskému povrchu a mířila do oblasti Kustanaje. Barometrické relé odhodilo kryt padákového kontejneru. Všechno probíhalo bez problémů. Pak bylo jasné, že kabina by už měla klesat na dvou velkých padácích, ale v takovém případě by měl být slyšet signál jejího radiomajáku, protože antény byly instalovány do vrchlíků padáků. V éteru však panovalo ticho.

V řídicím středisku znovu zavládlo napětí. Třeba pouze selhala vysílačka… Raději nemyslet na to, že se snad neotevřely padáky.

Chmurné myšlenky zahnalo hlášení pilota Michajlova z pátracího Iljušinu Il-14, letícího zhruba 40 kilometrů východně od Marjevky: „Uviděl jsem ve vzduchu objekt.“

Zprávu předal do řídicího střediska generál Kutasin, který velel vyhledávacím a záchranným jednotkám. V té chvíli už velice nervózní Sergej Koroljov ztratil svůj alespoň zdánlivý klid, skočil ke spojovému pultu a vytrhl radistovi z ruky mikrofon. Volal Kutasina: „Řekněte, jestli Michajlov vidí padáky a kolik jich je - jeden, nebo dva?“

Kutasinova odpověď byla stručná: „Michajlov vidí objekt a dvě kupole padáků.“

Zbývalo ještě správné dosednutí. Všechno bude v pořádku, jestliže se zapálí brzdící motorky. Pokud selžou, dopadne kabina rychlostí 7 až 8 metrů za sekundu a kosmonauti se s největší pravděpodobností zraní.

Opět se ozval generál Kutasin: „Michajlov vidí objekt na zemi a u něj tři postavy. Mávají rukama.“

V řídicím středisku začali všichni tleskat a nadšeně jásat. Koroljovovi spadl ze srdce tíživý balvan. Měl to za sebou, odfoukl si a rázem zmizela jeho nervozita, s níž se předtím mnohdy nedokázal zcela vypořádat.

Skutečné drama se však v té době odehrávalo na Zemi. Ještě během letu se s kosmonauty telefonicky spojil Nikita Chruščov. Mluvil ze své dači na černomořském pobřeží na Picundě, kam odjel na dovolenou, ale plánoval brzký návrat do Moskvy, protože si v žádném případě nechtěl nechat ujít triumfální přivítání dalších hrdinů kosmu. Nikdo z nezasvěcených však v těch chvílích ani v nejmenším netušil, že to je poslední Chruščovovo veřejné vystoupení. Téměř vzápětí ho totiž povolali zpátky do Moskvy. Dříve, než původně plánoval. 

Z Picundy odletěl ráno 13. října 1964, tedy ve stejný den, kdy se na Zemi vracela také posádka Voschodu 1. V Moskvě na něj čekali kolem 14. hodiny. Sdělili mu rozhodnutí, že je sesazen ze své funkce. Přestal být prvním tajemníkem Komunistické strany SSSR a předsedou Rady ministrů. Odvezli ho do domácího vězení.

Zmatky provázely také návrat trojice kosmonautů. Z místa přistání vzdáleného 60 km východně od Marjevky v Kazachstánu je vrtulník Mi-6 dopravil do Kokčetava a odtud pokračovali letadlem Iljušin Il-14 do Kustanaje. V již tradičním místě byli přivítáni nadšeným davem lidí a místní politickou a vojenskou honorací. Stalo se však něco zcela zvláštního. Kosmonauti a jejich průvodci byli přesvědčeni, že do Kustanaje se s nimi telefonicky spojí také Nikita Chruščov. Čekali však marně. Pak jim řekli, že se rozhovoru nedočkají a že mohou odletět na kosmodrom, kam nakonec dorazili v půl sedmé večer.

Ani v ubytovacím komplexu v Tjura-Tamu na břehu řeky Syr-Darji se nedočkali oficiálního telefonátu z Moskvy. Čekali celé dopoledne následujícího dne 14. října 1964. A opět marně. V deset hodin dopoledne se s posádkou setkali vysocí důstojníci a zástupci kosmického průmyslu. Trojice kosmonautů jim vyprávěla o průběhu letu a především Konstantin Feoktistov a Boris Jegorov otevřeně přiznávali, že se potýkali s nepříjemným působením beztížného stavu. Mohli mluvit na rovinu, ze zasedání se nic nemohlo dostat na veřejnost.

Následoval slavnostní oběd. A Moskva stále mlčela.

V podvečer kosmonauti odjeli na startovací rampu a setkali se s její obsluhou. Teprve v té chvíli telefonoval z Moskvy maršál Konstantin Veršinin a žádal, aby se Ruděnko okamžitě sebral a odletěl do Moskvy: „Dnes v osmnáct hodin zasedá plénum ústředního výboru strany. Okamžitě odcestujte!“

Všichni, kdo se tuto zprávu dozvěděli, začali přemýšlet o tom, co se v Moskvě asi odehrálo. Náhlé a předtím neplánované zasedání Ústředního výboru bylo totiž velice neobvyklé.

Kromě kosmonautů odletěli všichni hlavní aktéři experimentu s Voschodem 1 z letiště u Tjura-Tamu do Moskvy buď ještě ve středu večer 14. října 1964, anebo následující den ráno a během dopoledne. Přepraveny tam byly také obě návratové kabiny, zkušební kosmické lodi i Voschodu 1. Na transportu se podílelo pět velkých letadel Antonov An-12, dva turbovrtulové letouny Iljušin Il-18 a pět osvědčených dopravních Iljušinů Il-14.

Na kosmodromu zůstali pouze kosmonauti s lékaři a s nezbytným doprovodem. Už ve středu 14. října večer přicházely z Moskvy neoficiální zprávy, že se kolem Nikity Chruščova sice stahují mraky, ale na programu mimořádného zasedání Ústředního výboru KSSS jsou zcela jiné závažnější věci, ale dnes už nezjistíme, jak podrobné zprávy vlastně prosákly neoficiálními kanály až do dalekého Kazachstánu. Jisté však je, že kdo věděl něco bližšího, stejně raději mlčel, protože i na první pohled srdečné a kamarádské sedánky u mnoha stakanů vodky byly ve skutečnosti prošpikovány fízlováním a udáváním. Mocná KGB měla své pařáty všude.

Teprve až následující den, tedy ve čtvrtek 15. října 1964, dorazily z Moskvy oficiální zprávy o pádu Nikity Chruščova z nejvyššího postu a o změnách ve vedení strany a státu.

Pro Sergeje Koroljova to znamenalo, že se už nebude muset štvát až do vysílení kvůli tomu, aby splnil takřka nesplnitelný rozkaz uskutečnit start dvoučlenné posádky lodi „Vychod“ pokud možno už v listopadu 1964 jen proto, aby se Nikita Chruščov měl před světem dál čím chlubit. Řekl to za něj předseda Státní komise Georgij Ťulin, když na krátkém uzavřeném setkání několika málo nejvýše postavených lidí probírali možné důsledky Chruščovova sesazení: „Let uskutečníme v březnu nebo v dubnu příštího roku. Alespoň stačíme dobře vyzkoušet a připravit skafandry.“

A ještě jedna věc byla pro Koroljova osobně nesmírně důležitá. S pádem Nikity Chruščova ztratil podporu svého mocného přímluvce také jeho nebezpečný konkurent a nevybíravý protivník Vladimír Čeloměj. Jak se to projeví, to sice měl ukázat čas, ale Sergej Koroljov nepochybně začal přemýšlet, jak běhu věcí napomoci, protože šlo přece o program dobývání Měsíce rozdělený až dosud mezi ně oba na dvě části a také o program zamýšlených orbitálních stanic, který přiřkli výhradně Čelomějovi, a o některé další zajímavé úkoly.

Většina lidí kosmodrom opustila a odletěla do Moskvy. V novém hotelovém komplexu na okraji Tjura-Tamu zůstali pouze kosmonauti s generálem Kamaninem a s několika dalšími důstojníky z výcvikového střediska. Na odlet do Moskvy čekali také značně nervózní reportéři novin, fotografové a filmaři. Bylo však jasné, že odcestují nejdříve 18. nebo 19. října 1964, až se situace v Moskvě zcela zklidní a bude možné připravit velkolepé oslavy nového kosmického úspěchu.

Posádku Voschodu 1 uvítali v Moskvě až 19. října dva noví vůdci, Leonid Brežněv a Alexej Kosygin. Kosmonauti od nich převzali tradiční vysoká vyznamenání na slavnosti v Kremlu, kde se Brežněv brzy stal nejvyšším vládcem. Při příležitosti oslav vítání kosmonautů se Brežněv a Kosygin objevili ve svých nových funkcích na veřejnosti poprvé. Kosmonauti přečetli projevy, které s nimi jejich nadřízení trpělivě nacvičili v posledních volných dnech v Tjura-Tamu před odletem do Moskvy. 

Nadšený dav jásal. Vrcholní politici, maršálové a generálové se blahosklonně usmívali. Všichni slavili událost, kterou kremelská propaganda ozdobila girlandami a ohňostrojem. Nikdo však netušil, že kosmonauti zasluhovali obdiv zcela zaslouženě. Už jen za to, že vstoupili do extrémně rizikové kosmické lodi a že absolvovali kosmický let v tak svízelných podmínkách. Vyslovit něco podobného na veřejnosti by však kremelští propagandisté nepřipustili ani šeptem. Podle jejich slov byla nová kosmická loď přece „obrovská, spolehlivá a naprosto bezporuchová“.

S nástupem nových vládců Brežněva a Kosygina se na nesmyslném systému utajování a dezinformací vůbec nic nezměnilo. Svědčí o tom krátká historka. Odehrála se 20. října 1964. Chystala se tisková konference s trojicí kosmonautů z Voschodu 1. Předem se pečlivě probírala témata, o nichž měli kosmonauti mluvit, a také se jako již tradičně zvažovaly varianty odpovědí na všetečné otázky především zahraničních novinářů, zejména okruh informací, které měly zůstat nadále utajené. Kdosi navrhl, aby se zveřejnily všechny údaje, které stejně co nejdříve dostane mezinárodní letecká federace FAI. Keldyš a Ťulin však stroze prohlásili: „Až přijde čas, tak ty údaje FAI dáme, ale teď to není nutné.“

Rázem bylo rozhodnuto.

Oficiální sovětské sdělovací prostředky oslavovaly nejnovější kosmický let přesně podle hesla „král zemřel, ať žije král“. Po nedávném všemocném vládci Chruščovovi, který pouhých deset roků předtím šokujícím způsobem odhalil zločiny Stalinovy éry, na stránkách novin, v rozhlasu i v televizi a také mezi jásajícími davy pochodujícími po Rudém náměstí kolem tribuny s kosmonauty a s novým stranickým a státním vedením neštěkl ani příslovečný pes.

Poslední díl popíše okolnosti a drama letu a výstupu prvního člověka do volného kosmu a také politické tance, které se mezitím odehrály.

Autor:






Hlavní zprávy

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Vedoucí ekonomického oddělení

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.