Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Intriky, lži, hrdinství a úžasné plány sovětského kosmického programu

Exkluzivně aktualizováno 
Co předcházelo prvnímu výstupu člověka do volného kosmu? Nejprve byly na řadě plány Rusů na přistání na Měsíci. Odklady byly způsobeny i neustálým intrikováním proti šéfkonstruktérovi Koroljovovi. Nakonec se však odvážný a velmi riskantní kousek Sovětům povedl. Zde je celý příběh podrobně od Pavla Toufara.

Zkouška skafandru Berkut. Přes tuto hlavní část se pro let a výstup do kosmu oblékala ochranná svrchní kombinéza stříbřitě bílé barvy. | foto: Archiv autora, RoskosmosTechnet.cz

„Na Zemi jsme práci ve skafandru zkoušeli v barokomoře v tlaku odpovídajícím výšce 60 kilometrů. Když jsem však vystoupil do volného kosmu, vše bylo rázem jiné. Skafandr se nepřiměřeně nafoukl. Sice jsme s tím počítali, ale že to bude tak příliš, to nečekal opravdu nikdo. Dotáhl jsem sice popruhy, ale skafandr se nafoukl tak, že mi ruce málem vyklouzly z rukavic a nohy z bot. Nedokázal jsem se dotknout konečky prstů konců rukavic, nedokázal jsem rukama nic udělat. Byla to velice kritická situace. Ale nejhorší bylo, když jsem se vrátil do kabiny naší lodi. Začal se totiž rychle zvyšovat vnitřní tlak a obsah kyslíku. Nedalo se nevzpomenout na Valentina Bondarenka, který za takové situace v pokusné komoře uhořel. Byli jsme doslova jako v transu. Báli jsme se udělat jakýkoli pohyb. Stačila jediná jiskra a ocitli bychom se v ohnivé peci, z níž by nebylo úniku.“

Tak popsal Alexej Leonov nejkritičtější okamžiky svého kosmického letu ve Voschodu 2 v roce 1965, ale jeho bez nadsázky šokující vzpomínky se nesměly dostat na veřejnost po dlouhá desetiletí. Podle kremelských propagandistů přece let sovětských kosmonautů Pavla Běljajeva a Alexeje Leonova jako vždy proběhl bez sebemenší závady a v ohromujícím ohňostroji velkolepých prvenství, z nichž největším byl vpravdě historický výstup Leonova ve speciálním skafandru mimo kabinu kosmické lodi.

Toto je první díl třídílného seriálu o tom, co předcházelo prvnímu výstupu člověka do volného kosmu.

Na podzim roku 1964 se uskutečnil jednodenní let lodi Voschod 1, v níž byli tři kosmonauti napěchováni, jak přiznávali i tvůrci lodi, doslova jako sardinky v plechovce. A především šlo o značné riziko, protože posádka neměla v prvních fázích vzletu k dispozici žádné záchranné prostředky. Kremelská propaganda však experiment velkolepě oslavovala jako „let nového typu velkého vícemístného kosmického korábu, v jehož posádce byl zkušený letec a dva vědci“, což mělo symbolizovat, že tehdejší SSSR oproti imperialistickému nepříteli sleduje výlučně mírové využívání kosmického prostoru.

50 let od výstupu člověka do volného kosmu

Tento seriál je součástí speciálu k 50. výročí výstupu Alexeje Leonova do volného kosmu.

Text popisující celý let a život Alexeje Leonova z pera Karla Pacnera najdete zde.

Západní analytici se pouze dohadovali o konstrukci lodě, o níž nebyly zveřejněny žádné podrobnosti, a své analýzy porovnávali s chystanou americkou dvoumístnou lodí nového programu Gemini. Nic z jejich úvah však nebylo trefou ani k okraji terče. Nikdo totiž nemohl tušit, že oslavovaný „velký koráb“ je pouze upravenou původní jednomístnou lodí Vostok s typovým označením 11F63 model 3KA. Tudíž jde o příslovečnou Potěmkinovu vesnici. Zejména když nedlouho poté byl připraven let s dalším historickým prvenstvím, kdy z kabiny kosmické lodi vystoupil poprvé jeden člen posádky do volného kosmu. A bez uvedení bližších podrobností oficiální zprávy konstatovaly, že k výstupu použil speciální přechodovou komoru. To podnítilo další úvahy o velikosti a složitosti kosmické lodi.

Montáž lodi Voschod 1 na poslední stupeň nosné rakety v hangáru MIK na kosmodromu Bajkonur.

Montáž lodi Voschod 1 na poslední stupeň nosné rakety v hangáru MIK na kosmodromu Bajkonur.

Počítali s lodí Vostok

Vraťme se do léta roku 1963, kdy se noví kosmičtí hrdinové Valentina Těreškovová a Valerij Bykovskij pod taktovkou kremelských propagandistů přeměnili z kosmonautů v politické cestovatele a vydali se na cesty do zahraničí. Ve světě se zatím komentátoři předháněli v úvahách, jaký asi bude další sovětský krok do kosmu. Nikdo tehdy ani v nejmenším netušil, že v přísně utajovaném zákulisí se sovětská kosmonautika zmítá ve značných pochybnostech i v nejasnostech, přičemž o jakémkoli dlouhodobém a přesně stanoveném programu se nedalo vůbec mluvit. Navenek se slavilo, ve skutečnosti důvod k oslavám nebyl.

Narůstaly totiž ostré spory ve vedení vojenského letectva i mezi hlavními konstruktéry, mezi nimiž vynikal především ctižádostivý Vladimír Čeloměj, šéf konstrukční kanceláře OKB-52 (Opytno Konstruktorskoje Bjuro - Zkušební konstrukční kancelář - některé prameny uvádějí nepřesný výklad a překlad „Osoboje“ - „Speciální“), toužící pokořit a porazit oslavovaného Sergeje Koroljova, který vedl konstrukční kancelář OKB-1 v Podlipkách. Plány se neustále měnily. A s nimi počty kosmických lodí. Nebylo jasné, zda budou létat dál jednomístné Vostoky, nebo zda se podaří urychlit přípravu až třímístné zcela nové lodi, tehdy označované Sever, z níž se později stala dodnes úspěšná kosmická loď Sojuz.

Stáhněte se e-knihu zdarma

Pavel Toufar ve své knize přibližuje pozadí legendárního vesmírného projektu Voschod 2, jehož start se uskutečnil přesně před padesáti lety. 

obálka Voschod

V červenci 1963 probíral generál Nikolaj Kamanin se Sergejem Koroljovem program letů čtyř dalších jednomístných lodí Vostok. Ze slov Sergeje Koroljova bylo totiž zřejmé, že s největší pravděpodobností se v únoru nebo v březnu 1964 uskuteční deseti až jedenáctidenní let bez kosmonauta a pouze s pokusnými zvířaty po vysoké oběžné dráze ve výšce 600 až 1 000 kilometrů, načež tři následující lodi by měly být opět připraveny pro lety kosmonautů nepřesahující vždy deset dnů. Pozornost se měla zaměřit i na tolik diskutované vojenské využití těchto letů, zejména na pozorování vybraných oblastí a konkrétních objektů z oběžné dráhy a na jejich fotografování.

Třebaže existovala bezpilotní verze lodě Vostok, označená Zenit, která létala od dubna 1962 ve všeobecném a nic neříkajícím programu Kosmos (první úspěšný let byl označen Kosmos-4) a návratová kabina přistávala s exponovanými snímky vybraných oblastí, přítomnost kosmonauta na palubě měla zaručit kvalitnější výběr jednotlivých záběrů. Koroljov tehdy navíc přišel s nebývalým návrhem. Až do té doby chtěl být u každého kosmického experimentu, chtěl znát každou podrobnost a být informován o kterékoli události, která měla něco společného s kosmickým programem. Náhle změnil názor. Postěžoval si na únavu a na neustálé psychické vypětí a prohlásil, že si bude muset odpočinout, takže navrhl, že by uvítal, kdyby zajištění pilotovaných kosmických letů převzalo vojenské letectvo.

Montáž návratové kabiny lodi Voschod 1 na přístrojový úsek.

Montáž návratové kabiny lodi Voschod 1 na přístrojový úsek.

Už také bylo jasné, že nové lodi Sojuz nezačnou létat dříve než v roce 1965, takže rok 1964 měly překlenout zmíněné starty Vostoků. Čtyři jednomístné lodi byly před dokončením, ale Koroljov se domníval, že by bylo vhodné postavit ještě dalších šest až osm lodí. Současně doporučoval instalovat na Vostok záložní brzdicí motor a zamyslet se nad řešením měkkého přistání kabiny, aby se kosmonaut nemusel katapultovat ve výšce kolem 7 km během volného pádu kabiny, protože to bylo technicky náročné a také nebezpečné. Kromě toho čekaly i další úkoly, jako bylo například vypuštění dalších špionážních lodí Zenit bez kosmonauta, lunárních a planetárních sond a řady menších umělých družic.

Ani to nebylo všechno. Spolupracovníci Sergeje Koroljova totiž chystali mohutnou raketu N1, rozpracovávali varianty letu kolem Měsíce a přistání člověka na jeho povrchu, dokonce se vážně zamýšleli nad možností letu člověka do oblasti Venuše a Marsu. Za takových okolností bylo zřejmé, že k nejbližšímu novému letu kosmonauta dojde až někdy v dubnu, nebo květnu 1964.

Jenže. Blížil se konec roku 1963 a ještě ani v polovině listopadu nebylo rozhodnuto o programu takového letu. Aby proto nedošlo k situaci, že by přípravu kosmonautů bylo nakonec nutné až příliš uspěchat, rozhodli se vedoucí výcvikového střediska vybrat předem několik nejvážnějších kandidátů příštího letu a zahájit jejich přípravu. Když toto rozhodnutí neoficiálně posvětil i jinak velice opatrný generál Nikolaj Kamanin, byla 17. září 1963 sestavena osmičlenná skupina, v níž byli Běljajev, Komarov, Šonin, Chrunov, Zaikin, Gorbatko, Volynov a Leonov.

V podstatě šlo o šalamounské rozhodnutí. Nikdo nemohl protestovat, že na něj zapomněli, protože v uvedené skupině byli všichni zbývající kosmonauti z prvního výběru v roce 1960, kteří ještě do kosmu neletěli a kteří nebyli ze zdravotních, či jiných důvodů z výcviku vyřazeni. Jejich „příprava“ spočívala v tom, že začali více létat ve stíhačkách a více sportovat. To bylo všechno. Nic víc. Vedoucí výcvikového střediska totiž skutečně stále nevěděli, jakým směrem by měli zaměřit jejich konkrétní výcvik, co bude náplní dalšího kosmického letu a jak dlouho bude trvat.

Když nepřicházely žádné požadavky, doporučení a návrhy, rozhodli nakonec opět sami. Začali se s určenými kosmonauty zabývat v té době nejspíše nejnáročnějším úkolem, kterým byl skupinový let dvou lodí Vostok v trvání osmi až deseti dnů. O náplni nějakého vědeckého výzkumného programu se však stále nemluvilo. Akademie věd i průmyslové instituce mlčely. Žádné konkrétní plány neměli ani na velitelství vojenského letectva. Ve výcvikovém středisku proto marně čekali na rozkazy z vyšších míst. Nakonec velení výcvikového střediska nezbývalo nic jiného, než si je určit a zadat samo.

Naprosto nereálné plány

Blížil se konec roku 1963. Chaos místo na sebe navazující potřebné přesné organizace a koordinace práce a současně naprostá absence konkrétní představy dalšího vývoje kosmických letů v SSSR natropily nenapravitelné škody. Zástupce vrchního velitele vzdušných sil maršál Sergej Ruděnko, který měl na starost kosmonauty a pilotované lety, o skutečném stavu kosmického programu netušil v podstatě vůbec nic a nepochybně se o to ani nechtěl starat. Jako by se řídil osvědčeným heslem, že kdo nic nedělá, také nic nezkazí.

Dlouhé čekání na smrt. Průběh tragického letu Vladimira Komarova

Let probíhá normálně, kosmonaut se cítí výborně. Přesně to hlásala sovětská propaganda ve chvílích, kdy Vladimir Komarov sváděl na oběžné dráze svůj boj s kolabující technikou. Vyhrál ho. Ale jen velmi dočasně. Před 46 lety 24. dubna 1967 zahynul. 

Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na kosmodromu Bajkonur v roce 1962

Vladimir Komarov jako náhradník pro let Vostoku při oblékání skafandru na kosmodromu Bajkonur v roce 1962

Proto při každém jednání pouze neustále opakoval, že v roce 1964 bude přece vypuštěna první nová kosmická loď Sojuz, a není proto nutné se jakkoli znepokojovat, byť všichni i méně zasvěcení už dobře věděli, že nová loď bude připravena v nejlepším případě až někdy v polovině roku 1965, ne-li ještě později. Přitom stačilo trochu pozorněji sledovat postup všech prací a včas na něj reagovat. Podle názoru některých pamětníků by se tak daly včas zajistit potřebné úpravy jednomístných lodí Vostok a připravit jasný a přesný program jejich dalších letů. K ničemu takovému však nedošlo.

V této nejasné, či spíše chaotické situaci se tedy na sklonku roku 1963 vrcholným cílem stal dlouhodobý skupinový let dvou kosmických lodí. Jaký však měl být jeho význam a jak měl prospět dalšímu vývoji kosmického programu, o tom maršálové a většina generálů v podstatě vůbec neuvažovali. Kremelským propagandistům stačilo, že mohli vysílat kosmonauty na zahraniční návštěvy a zdůrazňovat, v jakém úžasu stojí celý svět před úspěchy sovětské vědy a kosmické a raketové techniky.

Brzy ovšem i to začínalo být málo. Střízlivě uvažující zasvěcení jedinci z vojenského letectva i z kosmického průmyslu si uvědomovali, že uměle nafukovaná propagandistická bublina může velice brzy splasknout, a bylo jim jasné, že hněv z Kremlu se nakonec obrátí proti nim. V USA se totiž velice promyšleně připravoval program startů dvoumístných lodí Gemini, které měly být praktickým výukovým stupněm pro vrcholný cíl stanovený prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym, jímž se stalo přistání prvních Američanů na měsíčním povrchu nejpozději do konce 60. let. V SSSR podobný na sebe navazující program stále chyběl.

Objevily se také zcela nové problémy. Aby totiž bylo možné v roce 1964 postavit čtyři lodě Sojuz s technickým označením 7K, bylo potřebné uvolnit ze státního rozpočtu přibližně 80 milionů rublů, tehdy velmi vysokou částku. Konstrukční kancelář OKB-1 vedená Sergejem Koroljovem přitom na tento úkol dostala pouhých 30 milionů. Ozvala se také konkurence. Návrhy nových kosmických lodí totiž předložil Vladimír Čeloměj, šéf konstrukční kanceláře OKB-52 a chráněnec mocného Nikity Chruščova.

Poštovní známka vydaná při příležitosti letu lodi Voschod. Zleva Komarov, Feoktistov a Jegorov.

Poštovní známka vydaná při příležitosti letu lodi Voschod. Zleva Komarov, Feoktistov a Jegorov.

Od prosince 1962 pracoval tým konstruktéra Dmitrije Kozlova v Koroljovově filiálce č. 3 (později „Progress“) v Kujbyševě (dnes Samaře) na vojenských verzích vojensko-průzkumné (špionážní) kosmické lodi, zpočátku označované jako 7K-VI „Zvezda“ (VI - vojenno isledovatělskij korabl), vycházející zpočátku z původního projektu lodi 7K „Sever“ a následně z projektu nového komplexu Sojuz.

Je jistě žádoucí vysvětlit si, co jednotlivé projekty obsahovaly. Zatímco projekt 7K Sever představoval dvoumístnou kosmickou loď s řiditelným návratovým modulem, určenou pro prověření a zdokonalení techniky manévrování v kosmu a spojování na oběžné dráze kolem Země, projekt 7K Sojuz tvořil komplex několika objektů, mezi nimiž dominovala dvoumístná loď schopná manévrování v kosmu, spojování na oběžné dráze kolem Země a pilotovaného obletu Měsíce. Celý komplex 7K Sojuz se skládal z dvoumístné lodě 7K, tahače 9K a tankeru 11K. Na dráhu k Měsíci mělo letět soulodí 7K - 9K.

V kujbyševské Koroljovově pobočce se řešily vojenské verze nové kosmické lodi, kterými byly „přepadový“ Sojuz-P a „radiofotoprůzkumný“ Sojuz-R. Pracovalo se rovněž na přepadové lodi Sojuz 7K-PPK a na malé kosmické orbitální stanici Sojuz R 11F71 válcovitého tvaru, obsluhované dvoumístnou lodí Sojuz 7K-TK. Vývojové práce se však vlekly a vojáci o ně navíc neprojevovali dostatečný zájem. Navíc vlastní základní kosmická loď, připravovaná v OKBV-1 v Podlipkách, byla stále v nedohlednu.

Hlavní konstruktér Sergej Koroljov byl přitom koncem listopadu 1963 stále ještě přesvědčen, že samotná základní loď Sojuz 7K pro dvou až tříčlennou posádku může mít premiéru skutečně už v roce 1964 a že ještě na sklonku téhož roku bude na oběžnou dráhu kolem Země vypuštěn celý zamýšlený třídílný komplex Sojuz 7K - 9K - 11K.

Situace však byla nadmíru komplikovaná. Hlavní roli v ní sehrály osobní vztahy, protekce, osočování, závist a nenávist. V zákulisí probíhal mocenský boj o hlavní slovo v kosmickém programu mezi Vladimírem Čelomějem podporovaným Nikitou Chruščovem a mezi Sergejem Koroljovem, který se stával stále častějším terčem nejrůznějších intrik a jehož největším protivníkem z politické špičky byl Dmitrij Ustinov, v letech 1957 až 1965 neobyčejně vlivný náměstek předsedy Rady ministrů, který v politické a státní mašinérii odpovídal za kosmonautiku. Ustinov navíc nebyl sám, kdo neustále brojil proti Koroljovovi, protože se našla spousta poskoků, ochotných kdykoli přiložit polínko.

Důvody jejich počínání byly velice prosté. Méně schopní záviděli Koroljovovi jeho úspěchy a z nich vyplývající dominantní postavení v kosmonautice, což bylo trnem v oku i představitelům politické špičky. Však mu také Nikita Chruščov dost často neohleduplně naznačoval, že pokud nebude bezvýhradně přijímat všechny jeho příkazy a pokud se nebude snažit splnit všechna jeho přání, zbaví jej funkce a na jeho místo posadí ctižádostivého Vladimíra Čeloměje, který si přízeň prvního tajemníka ÚV KSSS a předsedy rady ministrů SSSR, tedy prvního muže státu, dobře pojistil. Zaměstnával totiž jeho sedmadvacetiletého syna Sergeje. A dokonce z něj udělal svého náměstka i přes jeho nízký věk a především nedostatek praxe a zkušeností.

Zapomínat nesmíme ani na příslovečného „třetího vzadu“, na neméně ctižádostivého hlavního konstruktéra raketových motorů Valentina Gluška, který atmosféru všech sporů vyhrotil do té míry, že se nakonec proti Koroljovovi spojil s Vladimírem Čelomějem, předkládajícím vlastní návrhy kosmických lodí i zcela nových nosných raket. Valentin Gluško byl o síle tohoto spojenectví dokonce tak přesvědčený, že Koroljovovi po velké hádce odmítl postavit silné motory pro zamýšlenou mohutnou lunární raketu N1.

V atmosféře intrik, nenávisti a pomluv se tak už v první polovině 60. let zrodil v SSSR nečekaný krach všech velkých snů o přistání sovětského kosmonauta na Měsíci a byly nenávratně zatraceny mnohé další pozoruhodné plány.

V roce 1980 se v knize „Tvorčeskoje nasledije akademika S. P. Koroljova (Tvůrčí dědictví akademika S. P. Koroljova)“, vydané nakladatelstvím Nauka v Moskvě, objevily do té doby oficiálně nepublikované a přísně utajované pozoruhodné informace. Podle nich v roce 1962 zpracovali Koroljovovi inženýři vědecko-technickou zprávu nazvanou „Návrhy na vytvoření prostředků pro orbitální montáž“, která naznačila možnosti dalšího využití jednomístné kosmické lodi Vostok. 

Posádka Voschodu 1 v kabině. Zleva a zepředu dozadu Komarov, Feoktistov a Jegorov.

Posádka Voschodu 1 v kabině. Zleva a zepředu dozadu Komarov, Feoktistov a Jegorov.

Na oběžné dráze kolem Země měly být sestaveny až 12 tun těžké „kosmické vlaky“ (tak projektanti základní sestavu pojmenovali) a později z nich měly být smontovány ještě těžší a rozměrnější stavebnicové objekty. Šlo o poměrně složitou, avšak zajímavou cestu hledání, nalézání i chybných směrů. Je nepochybné, že Sergej Koroljov hodlal v co nejširší míře využít svou úspěšnou kosmickou loď Vostok 11F63 model 3KA, která se osvědčila nejen při letech prvních sovětských kosmonautů, ale také v bezpilotní tajné vojenské verzi pro lety špionážních fotografických družic 11F61 Zenit 2 a 11F69 Zenit 4. Hlavním cílem bylo vytvořit na parkovací oběžné dráze kolem Země 15 000 až 25 000 kg těžkou kosmickou loď, sestavenou z několika základních bloků o hmotnosti 5 000 až 6 000 kg. Z parkovací dráhy měl být tento rozměrný komplex naváděn na další dráhy k plnění určeného programu.

Původní jednomístná loď Vostok byla uzpůsobena nejvýše k desetidennímu letu. Na oběžné dráze nemohla manévrovat, dokázala pouze stabilizovat svoji polohu pomocí jednoduchých trysek. K tomu, aby mohla měnit oběžnou dráhu a spojovat se s jinými objekty, by musela být vybavena novými motory. Návrh technického řešení byl připraven. Nová modifikace byla označena Vostok Ž nebo přesněji Vostok 3A. V roce 1991 ji Igor Afanasjev ve své útlé publikaci „Neznámé koráby“ (Neizvěstnyje korablji) označil jako Vostok 7. Nespojujme však toto označení se spekulacemi o jakémsi dodnes nepotvrzeném chystaném letu Vostoku s pořadovým číslem „7“, uváděným některými západními autory v souvislosti s údajně předpokládaným letem Borise Jegorova, plánovaným prý na léto 1964. V ruských archivech potvrzení této spekulace nenajdeme.

Rychlá úprava staré lodi

V roce 1963 tedy projektanti z Koroljovovy OKB-1 dokončili návrh modernizovaných jednomístných lodí Vostok, jejichž starty měly bezprostředně navázat na šest úspěšných letů prvních pilotovaných lodí Vostok 11F63 3KA. V Koroljovově OKB-1 tuto sérii modifikovaných lodí pracovně nazvali „Vostok 1963-1964" nebo také Vostok 3A. Jedním ze zajímavých úkolů předpokládaného poměrně pestrého programu byl dlouhodobý až desetidenní let s posádkou a dosažení apogea (nejvyššího bodu) oběžné dráhy ve výšce 1 000 až 1 200 km. Počítalo se také s dalšími desetidenními lety kosmonautů, které měly přinést poznatky nesmírně důležité pro chystané cesty k Měsíci. Návrh programu uváděl také možnosti sledování atmosféry i povrchu Země pomocí televizní aparatury, fotografování, spektrální výzkum horních vrstev atmosféry a rozsáhlé lékařské a biologické výzkumy především dlouhodobého působení beztíže na člověka.

Montáž návratové kabiny lodi Voschod 1 na přístrojový úsek.

Montáž návratové kabiny lodi Voschod 1 na přístrojový úsek.

Aby se kosmonaut nemusel z kabiny katapultovat, jako při letech prvních Vostoků, ale aby nedoplatil na silný náraz při dosednutí kabiny, která na padáku klesala rychlostí kolem 8 m/s, měla být kosmická loď řady Vostok 3A ze série 1963-1964 vybavena novým systémem pro měkké přistání. V průvodní technické zprávě byl označen jako „padáko-raketový systém“. V podstatě vycházel z jednoduchého a osvědčeného řešení výsadků těžkých vojenských nákladů. A nakonec našel uplatnění až ve značně okleštěném programu Voschod.

Předpokládaly se rovněž starty bez posádky, kdy v kabině měly být speciální schránky s pokusnými psy a s dalšími drobnými živočichy. Mezi zajímavé navrhované experimenty patřilo rozhermetizování schránky s pokusným zvířetem, které mělo být v ochranném skafandru vysláno z kosmické lodi na zkušební „kosmickou procházku“.

Série Vostok 3A „1963-1964" měla ověřit důležité postupy. Nakonec však byly základní technické myšlenky využity při urychlené přestavbě jednomístného Vostoku na vícemístnou verzi označenou Voschod 3KV a 3KD, navíc při pouhých dvou startech těchto lodí v letech 1964 a 1965. Nic víc.

V příštím dílu se podíváme na loď ušitou horkou jehlou a na návrat kosmonautů, které jako sardinky v plechovce vyslal do vesmíru Chruščov, ale na Zemi je přivítal až Brežněv.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.